Alena Ježková / Praha babka měst

Alena Ježková / Praha babka měst

Moje žena jela s naší vnučkou Barčou do Prahy na výlet a při té příležitosti vyhrabala v knihovně knížku Aleny Ježkové Praha babka měst, kterou před léty koupila. Vzpomínám si, jak důležitá pro mě byl zhruba ve stejném věku týdenní pobyt u bratra mé babičky, oblíbeného strejčka, v Holešovicích, spojený právě s poznáváním české metropole. Když jsem pak po letech začínal studovat Filozofickou fakultu, mohl jsem s předchozí zkušeností několika podobných návštěv v prvních týdnech studia oslňovat některé dívky z kruhu znalostí pražských reálií, zatímco ony samy se v novém prostředí teprve rozkoukávaly.

S těmito pocity beru do ruky knížku, vydanou v nakladatelství Albatros v roce 2007 a určenou, pro mě vzhledem k hutnému obsahu překvapivě již „pro čtenáře od devíti let“, a zároveň přemýšlím trochu „okolo“, totiž o tom, že knihy o Praze měly vždy jakési výsadní postavení coby tzv. pragensia, ať už to byly odborné knihy či výpravné publikace s bohatou fotografickou kulturou, či pověsti Popelky Biliánové, z nichž některé jsou ostatně ve zde komentované knize uvedeny v závěrečném seznamu použité literatury (některé z nich jsem nedávno zahlédl ve skvělém turnovském antikvariátu, kde pro spousty knížek už není takřka hnutí), dnes pak o bohaté konkurenci nejen v řadě průvodců, ale i na internetu: už nevím v jaké souvislosti jsem cosi hledal a našel pestrou řadu videí na stránkách portálu Get Your Guide pod složkou „old-world Prague“. Ve vztahu k nim pak nakonec není nevýhodou prostota Prahy babky měst, publikace s černobílými fotografiemi, v níž (kromě oranžovo okrové obálky) je jediným barevným zpestřením modrý tisk postranních glos a modrý papír stránek, na nichž jsou vytištěny pověsti vztahující se k příslušné kapitole ze základního členění celé knihy, rozvržené podle historických částí „staré“ Prahy – Pražský hrad, Staré Město, Malá Strana, Hradčany, Nové Město, Vyšehrad a Židovské Město – Josefov, protože se pozornost soustředí na samotný přehledně a čtivě uspořádaný text.

Jak řečeno, přestože je Praha babka měst (parafráze starobylého, v textu v originále neuvedeného pojmenování Praga mater urbium, „matka měst“, v souvislosti s několikastránkovým přehledem vzniku dnešní podoby české metropole v úvodu Kde se vzalo město?) určena pro malé čtenáře, její charakter byl pro mé čtení příjemný z řady důvodů, k nimž určitě patří přehlednost, shrnutí řady věcí na malém prostoru – třeba v řečeném úvodu se od sdělení, že bychom nerozuměli ani původním Slovanům, „kteří na našem území vystřídali Kelty a Germány“, našim prapředkům, přes mýtus o praotci Čechovi a jeho dcerách, jednotlivých lokalitách a prvních zmínkách přes spojování do prvních měst na území dnešní Prahy, zakládání nových (Nového Města Karlem IV.) a jejich několikerém spojení za Josefa II. pod jeden magistrát a do Velké Prahy dle zákona z roku 1922 – , na straně druhé pak řady detailů, ale i různých hledisek (řekl bych v postmoderním stylu), třeba ozřejmení názvu města, shrnutí  „prvního obrazu, prvního modelu či první fotografie“ v postranní glose, opět hned v úvodu.

Máme pocit, že se toho hodně dozvíme, jednotlivé části Prahy, jednotlivé lokality, místa, stavby jsou podány v jejich vzniku, přitom nejde o pouhé extrahování faktů a dat historie, nýbrž o příjemné vyprávění, u nějž absence jakékoli sentimentální rozvleklosti, která může odrazovat u některých starších materiálů neznamená nepřítomnost jakéhosi vnitřního nadšení, dávaného na vědomí neokázalým způsobem, přesto s vědomím úcty a respektu a snad dokonce patriotismu, ovšem bez jakéhokoli nepříjemného patosu, jako je sdělení o tom, že Nové město, založené Karlem IV., je ve své době největším urbánním projektem v Evropě?, Pražský hrad podle Guinessovy knihy rekordů největším obývaným hradem na světě, větším než britský Windsor, atd. Dozvídám se přitom řadu věcí, které jsem možná kdysi věděl a dávno zapomněl, možná nikdy nevěděl, jako třeba, že „ungelt“, slovo pro jiný název Týnského dvora, označovalo clo, vybírané královskými úředníky v uzavřeném prostoru s celnicí, kostelem a nemocnicí (zatímco výraz Týn označuje ohrazený obchodní dvůr, „otýniti“ znamenalo oplotit či ohradit, ze stejného slovního kmene je německé Zaun, plot, či anglické town, jak si ještě doplňuji z německé Wikipedie), že prý v domě U kamenného zvonu, kde je dnes galerie, bydlel prý po svém příjezdu z Francie v roce 1333 Karel IV..

Člověk si připomíná kontinuitu souvislostí, třeba historie Staroměstské radnice, o níž se většinou dozvídal v jednotlivých výsecích její historie (zničení na konci druhé světové války, marné pokusy o její rekonstrukci po zničení novogotického křídla na konci války a jeho zbourání, jednu z těch vln jsme v médiích zažili, teď si ale, z jiných zdrojů, prohlížím někdejší mohutný „pyramidový“ návrh Josefa Gočára atd.) a přemýšlím právě o oněch historických souvislostech, kdy na jedné straně zaplaťpámbu historické město zůstalo „zakonzervováno“ a některé pokusy, jako byla třeba Nová scéna Národního divadla, byly nepříliš úspěšné, na druhé straně neschopnost pražské reprezentace dohodnout se na nějakém konceptu proměny české metropole, zatímco některé její místa podléhají libovůli developerů (třeba diskuse kolem pražské skyline, vždy si vzpomenu na pařížské La Défense, jakkoli je jí vytýkán chlad nezabydleného či odlidštěného prostředí).

Právě pro uvědomení si historických kontextů je výborné, že jsou jednotlivé momenty zároveň znovu připomínány při dalších příležitostech, tak například první pražská defenestrace u Novoměstské radnice, kam dorazil průvod s Janem Želivským s žádostí o propuštění vězňů sympatizujících s husitstvím, což se v knize uvádí jako počátek husitské revoluce, je pojednán v knize na dvou místech.

Marný není ani přehled Umělecké slohy s jednotlivými příklady budov či pojmů (u románského rotundy, bazilika sv. Jiří na Pražském hradě, u gotiky Dům U Kamenného zvonu, Chrám sv. Víta či Karlův most, u renesance např. sgrafito či renesanční portál nebo u baroka domovní znamení), pravda nezahrnující za „secesí“ již pozdější, další pak Významní čeští panovníci (nejdříve česká knížata, pak čeští králové dle rodů – Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci a Habsburkové) a konečně Řeholní řády, které jsem si rovněž s potěšením „zopakoval“. Ještě pro úplnost zaznamenávám Slovníček pojmů a zmíněnou Užitou literaturu.

Bylo by možné zabývat se knihou dále, zvláště mám stále ještě „nepořádek“ v kostelích, jichž je třeba na Novém Městě opravdu značné množství, zatímco já mám ty „své“, s nimiž mám spojeny konkrétní zážitky, v posledních desetiletích především kulturní (kostel sv. Anny, Pražská křižovatka, kostel sv. Šimona a Judy, a samozřejmě jakousi řadu těch základních), nicméně, když listuji stránkami Prahy babky měst, potvrzuji si, co vím, totiž že o některých z nich toho vím nepatrně. Souvisí to samozřejmě s tím, že v době mého pražského studia (době tzv. „normalizace“) byla spousta kostelů zavřená, takže jsem se do nich, ačkoli jsem si tenkrát vypsal nevím už odkud nějaký soupis a pokoušel se je navštívit, po několika týdnech jsem to nicméně vzdal, po převratu se sice kostely otevřely, ale než jsem se po návratu z Německa odhodlal k tomu, onu mezeru tak trochu „zalepit“, zase byly poté, co řada z nich byla podnikavci, kteří se chopili příležitosti (mj. nedostatečného kamerového zabezpečení), vykradena a cenné historické předměty odvezeny do Bavorska.

Ovšem, mnohé se v Praze změnilo k pozitivnímu, krásně byl opraven třeba Obecní dům, jeden z historických skvostů (vzpomínám si na někdejší dobový článek o tom, jak v době jeho původní stavby radnice šílela nad neskutečně navýšeným rozpočtem, v nějakém časopise, který jsem měl) a musím říci, že jsem měl také štěstí, že jsem dostal příležitost si některé z těchto slavných staveb „prolézt“ do míst veřejnosti běžně nepřístupných. A čas letí, kniha vydaná před patnácti lety nemůže zachytit třeba dnešní podobu Národního muzea. Přesto si myslím, že není od věci se do ní znovu začíst, jakkoli těch dalších zdrojů dnes máme přehršel.

Alena Ježková, Praha babka měst, viz  https://www.databazeknih.cz/knihy/praha-babka-mest-50007
Legendám, které jsou ve stručných odstavcích v blocích za každou kapitolou, se autorka věnuje v samostatné knize 77 pražských legend, viz https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/77-prazskych-legend-50009

Alena Ježková, Praha babka měst, Albatros 2007 (první vydání 2002)