Alban Berg / Koncert pro housle a orchestr „Na památku anděla“

Alban Berg / Koncert pro housle a orchestr „Na památku anděla“

Gewandhausorchester Leipzig

Baiba Skride – housle
Andris Nelsons – dirigent

Produkce: Accentus Music
Koproducent: Gewandhaus zu Leipzig
Obrazová režie: Ute Feudel
Audioprodukce: Vilius Keras
Nahráno 22./23. února 2018
Místo: Gewandhaus zu Leipzig
Copyright: Accentus Music, 2018

Přístupné – od 7. května 2020, 12:00 do 9. května 2020, 12:00 hod.

Vím, že je to – žel – pouze archivní záležitost, protože poslechnout si Bergův houslový koncert bylo možné jen v časovém intervalu uvedeném v předchozím odstavci. To patří k paradoxům těchto dní, můžeme poslouchat muziku, která by nejspíš touto cestou nebyla jinak přístupná, na druhou stranu se díváme na pomíjivost času. Myslím si, že nicméně alespoň touto formou, zahrnující i překlad textu ze stránky v době, kdy byla přístupná, stojí za to. Přidávám pak ještě jinou nahrávku (Anne-Sophie Mutter), která je (aktuálně) dostupná neomezeně.

Originální komentář:
Die Engel sind im Großeinsatz dieser Tage, retten Leben und Situationen, geben Acht, wo andere unachtsam sind, und fangen diejenigen auf, die den Boden unter den Füßen verloren haben. Alban Berg dachte an einen bestimmten Engel – keinen Retter, sondern einen, der nicht gerettet werden konnte: Manon, die Tochter von Alma Mahler und Walter Gropius. Sie starb, als sein Violinkonzert fast vollendet war. Berg nennt ihren Namen nicht, sondern widmet sein Werk »dem Andenken eines Engels« – wissend, dass es ganz viele gibt, an die man denken darf.

Andělé jsou v těchto dnech ve velkém nasazení, zachraňují životy a situace, dávají pozor tam, kde jsou ostatní neopatrní, a zachycují ty, kteří ztratili půdu pod nohama. Alban Berg myslel na jednoho konkrétního anděla – žádného zachránce, nýbrž někoho, kdo zachráněn být nemohl: Manon, dceru Almy Mahlerové a Waltera Gropia. Zemřela, když byl houslový koncert takřka hotov. Berg její jméno neuvádí, nýbrž svoje díle věnuje „památce anděla“ – při vědomí, že existují mnozí, na něž je možné myslet.

Der amerikanische Geiger Louis Krasner hatte das Konzert bei Alban Berg in Auftrag gegeben. Die beiden trafen sich »am Wörther-See (schräg vis-à-vis von Pörtschach, wo das Violinkonzert von Brahms entstanden ist)«. Berg bat den Geiger, ganz frei auf seinem Instrument zu spielen – keine Konzerte, keine Sonaten, sondern was ihm in die Finger und den Sinn kam. Frei aus der Natur des Instruments heraus gedacht und konzipiert ist auch die geniale Reihe, die Berg zur Basis des zwölftönigen Werks machte. Sie basiert auf den Quinten der leeren Violinsaiten, die mit Terzen zu einem Dur- und einem Moll-Dreiklang gefüllt werden. Die verbleibenden Töne reihen sich in Sekundschritten – die letzten streben in drei Ganztönen aufwärts.

Koncert si u Albana Berga objednal americký houslista Louis Krasner. Setkali se „u Vrbského jezera“ (šikmo naproti Pörtschachu, kde vznikl Brahmsův houslový koncert [„am Wörthersee“ je mnohočetný kulturní pojem]). Berg požádal houslistu, aby hrál zcela bez omezení – žádné koncerty, žádné sonáty, nýbrž co mu přijde pod prsty a na mysl. Volně z přirozenosti nástroje vymyšlena a koncipována je i geniální řada, kterou Berg použil jako základ dvanáctitónové skladby. Vychází z kvint prázdných strun houslí, které jsou naplněny terciemi do durových a molových trojzvuků. Pozůstalé tóny se řadí v sekundových krocích – ty poslední zmírají v třech celých tónech směrem nahoru.

Erst später wird Berg der Tatsache gewahr, dass dieses Reihenende mit dem Zeilenanfang des Chorals übereinstimmt, den er für den 2. Satz auswählte. Dass Alban Berg sich für den Sterbechoral »Es ist genug!« aus Johann Sebastian Bachs Kantate »O Ewigkeit, du Donnerwort!« BWV 60 entschied, mag der Bestürzung über den Tod von Manon Gropius am 22. April 1935 geschuldet sein. Bachs Kantate für den 24. Sonntag nach Trinitatis gehört zum ersten Leipziger Jahrgang und wurde am 7. November 1723 erstmals aufgeführt. Das Evangelium berichtet von der Auferweckung des Töchterleins des Jairus. Hoffnung (Tenor) und Furcht (Alt) treten in musikalischen Dialog, bis die Stimme Christi (Bass) verkündet: »Selig sind die Toten«. Der Schlusschoral beruht auf einem barock-todesverliebten Kirchenlied: »Es ist genug! Herr, wenn es Dir gefällt, so spanne mich nun aus! Ich fahre sicher hin mit Frieden. Es ist genug«. Die Solo-Violine sucht Trost bei der Choralmelodie, die Holzbläser rufen Bachs Harmonisierung herbei.

Teprve později si Berg uvědomil skutečnost, že konec řady se shoduje se začátkem chorálu, který zvolil pro druhou větu. To, že se Alban Berg rozhodl pro pohřební chorál „Es ist genug!“ [původně luteránská hymna] z kantáty J. S. Bacha „O Ewigkeit, du Donnerwort!“ BWV 60, může být dáno do souvislosti se zděšením ze smrti Manon Gropiové 22. dubna 1935. Bachova kantáta na 24. neděli po sv. Trojici patří k prvním Lipskému ročníku a byla uvedena poprvé 7. listopadu 1723. Evangelium hovoří o vzkříšení tělesných pozůstatků Jaira. Naděje (tenor) a bázeň (alt) vstupují do hudebního dialogu, hlas Krista (bas) vyhlašuje: „Selig sind die Toten“. Závěrečný chorál vychází z barokní církevní písně [vlastně shora řečeno, neodvažuji se to překládat, podobně jako ostatní, protože jistě, pokud existují, jsou v češtině kanonická znění]: „Es ist genug! Herr, wenn es Dir gefällt, so spanne mich nun aus! Ich fahre sicher hin mit Frieden. Es ist genug“. Sólové housle hledají útěchu u melodie chorálu, dřevěné dechové nástroje přidávají Bachovu harmonizaci.

Als diese Musik am 19. April 1936 erstmals erklang, war der Komponist bereits tot. Alban Berg hatte Manon Gropius nur um acht Monate überlebt. Die Premiere wurde zu einem »Abschiednehmen ohne Ende«. Mit harfengleichen Arpeggien nimmt die Solovioline Abschied, und am Höhepunkt des abschließenden Adagio-Teils singt das ganze Orchester mit der Solovioline. Dann zerstreut sich die Gemeinschaft und ein unwirklicher, schier übernatürlicher Höhensog erfasst die Töne, die dem Bereich des Hör- und Spielbaren entgleiten und aus dem Konzert, ja aus der Welt hinausdriften. Andris Nelsons fängt den letzten Klang nicht ein, sondern lässt ihn frei. Er schlägt nicht ab, sondern schickt die entschwindenden Töne mit offener Hand nach oben, himmelwärts.

Když tato hudba 19. dubna 1936 poprvé zazněla, byl skladatel mrtev. Alban Berg přežil Mamon Gropiovou o pouhých osm měsíců. Premiéra se stala „loučením bez konce“. Arpeggii podobnými zvuku harfy se housle loučí a na vrcholu končící části Adagio zpívá s houslemi celý orchestr. Pak se rozptýlí společenství a neskutečná, naprosto nadpřirozená výška zachvacuje tóny, které unikají slyšitelnému a hratelnému a mizí z koncertu, dokonce ze světa. Adris Nelson [dirigent] neukazuje tento poslední tón, nýbrž jej nechává volně znít. Neuzavírá [jak je u dirigování běžné], nýbrž vysílá unikající tóny otevřenýma rukama směrem nahoru, k nebi [škoda, že je video nedostupné, skutečně zůstávají dirigentovy ruce nahoře].

(https://www.gewandhausorchester.de/stream/?fbclid=IwAR3PildZAiCBz8tPe-fA32ws51NgO8hjf3ma8u47kVaLp2ewecx2hjnl0cI) toto byl originální stream,
nyní uvádím tedy jen
https://www.gewandhausorchester.de/

jiné nahrávky
Anna-Sophie Mutter, Newyorská filharmonie, dirigent Lorin Maazel
https://www.youtube.com/watch?v=gd0dMs0MTg8

Itzak Perlman, Seidži Ozawa, Bostonský filharmonický orchestr
https://www.youtube.com/watch?v=oqSSHwFEn_8

Berg, Houslový koncert
https://en.wikipedia.org/wiki/Violin_Concerto_(Berg)