Aida

Znal jsem vždycky vlastně jen ten slavný pochod z druhého dějství, dokonce jsem ho měl v notách v úpravě jako snadnou skladbičku pro houslisty začátečníky spolu s dalšími melodiemi Giuseppe Verdiho, takže to byla jedna z prvních skladeb „vážné“ hudby (a tak jsem hudbu jako malý virtuoz první polohy také bral, tu „vážnou“ jako tu závažnou). A pak, ve věku studentském coby mladý příznivec světové avantgardy, už v době, kdy jsem měl dost naposlouchanou symfonickou hudbu klasickou i dvacátého století, dokonce tu nejsoučasnější (v té době režimem politicky odsuzovanou jako „buržoazní přežitek“ a „nepřátelskou dělnické třídě“, tohle mi ty náhledy komplikovalo, i když jsem věděl, že to je nesmysl) jsem považoval naopak operní díla italského skladatele jako něco anachronického v době velkých technických vynálezů (o čtyři roky vynalezl Edison bezdrátovou telegrafii, tj. Aida měla premiéru 1871, 1875 vynalezen telegraf, 1879 žárovka), ale spíš se mi linuly v hlavě přece jen pozdější impresionistické plochy Debussyho a byl jsem okouzlen atonalismem a dodekafonií Schönbergovou, takže jsem byl vůči melodické hudbě velkého Itala samozřejmě nespravedlivý.

Dodnes pro mne není ona oslnivá doba tím, před čím bych padal na zadek, nicméně nepopírám, že velkolepost nejen operních jevišť, ale i architektury či noblesních měšťanských salónů má něco do sebe. A v případě Aidy se opravdu člověk nenudí. V televizi (3. května 2012, na „dvojce“, jak to teď i oficiálně říkají) je záznam Aidy z Barcelony (Gran Teatre del Liceu) z roku 2003. Je co poslouchat hned od začátku, jeden výstup střídá druhý, je to svižné, rozhodně ne rozvleklé jako mnohdy třeba Wagner, byť ten je „objevnější“. Právě hrají onen slavný už zmíněný pochod, táhnou velký vůz s krystalem, balet dovádí, v kulisách řada sfing, vedle zástupy vojáků, palmy atd., zkrátka výprava opravdu velkolepá, samé zlato. Nakonec mi to připomíná celé i velkolepé historické obrazy některých těch našich malířů té doby, Václava Brožíka třeba. A celá ta orientální manýra je něco, co mi vždycky vadilo, ale vzhledem k tomu, že Verdi tuto operu opravdu psal na objednávku pro operu v Káhiře při příležitosti otevření Suezského průplavu, se skláním a už nereptám, a tiše si užívám spousty dobré muziky.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Aida
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10343636266-aida/21138255082/
Tragický příběh lásky ze starého Egypta. Barvitá inscenace opery G. Verdiho z Gran Teatre del Liceu v Barceloně. V hlavních rolích: D. Dessi, F. Arlimiato, E. Fiorillo, S. Palatchi, R. Scandiuzzi, J. Pons a další. Dirigent M. Á. G. Martínez. Režie J. A. Gutiérrez
Inscenace Verdiho Aidy z barcelonského Gran Teatre del Liceu, která byla zaznamenána roku 2003, je pozoruhodná hned z několika důvodů. Především pěveckými výkony. Z italských hvězd jsou to především Fabio Armiliato jako Radames, Daniela Dessi jako Aida nebo Roberto Scandiuzzi jako Ramfis. Ze Španelů pak basista Stefano Palatchi jako Král nebo barytonista Juan Pons jako Aidin otec Amonasro. Ten mimochodem právě v tomto divadle začínal svého času jako sborista. Pak celkovým hudebním nastudováním Miguela Ángela Gómeze Martíneze a v neposlední řadě úchvatnou malovanou výpravou, která je restaurovanou verzí originální dekorace mistra katalánské scénografie Mestra Cabanese z roku 1945. Perspektivní iluzivní scenérie jako by nás přenášela přímo do Verdiho časů. Je to v každém případě divadlo, jaké není možné u nás vidět. (text na stránkách ČT 2)
https://danieladessi.com/indexddb.html#/home/
Stránky divadla v Barceloně na proslulé třídě La Rambla
https://www.liceubarcelona.cat/detall-obra/obra/aida-1.html (tamtéž i s ukázkou z inscenace)