Agatha Christie

Agatha Christie

I / Sittafordská záhada

Myslím, že už po několika stránkách mě praštilo do očí to, jak autorka, ve svazku označovaná jako nejprodávanější na světě (může to pro mě být relevantní, ale v poněkud jiných kontextech, které mě zajímají), podává to, co říká. Řada věcí tu není vyslovena přímo, ale prostřednictvím druhých osob – a zpětně pak takto (jako promluva konkrétní osoby) působí i autorská řeč, přestože má vlastně formu nezúčastněného vypravěče (er-formu), tj. jakoby to říkal někdo konkrétní.

Uvažuji-li o tom, jakou funkci má tento strukturní rys textu (narativu), zjišťuji, že vlastně pokrývá celou řadu situací – jednak je součástí způsobů expozice osob, faktů atd., které tak nemusejí být uváděny v méně naléhavé er-formě, ale spolu s osobními perspektivami přinášejí případně i určité odlišné názory na tutéž věc: „Cože? Neříkejte. Vždyť je to šest mil.“ „Hezká vycházka. Co to je – dvanáct mil? Člověka to udrží v kondici. Úžasná věc, když je člověk fit.“ (s. 11). Hovoří se o vzdálenosti z místa, odloučeného od světa (vesničky Sittaford, kde se vše odehraje, tedy charakteristického toposu pro detektivku) k nejbližší civilizaci (do Exhamptonu), což je spojeno se základní „záhadou“, totiž kdo a jak se z jednoho do druhého místa dostal v okamžiku, kdy vesnička byla odříznuta sněhovou kalamitou.

Druhou vrstvou (funkcí) tohoto postupu je navození konverzační atmosféry, která vytváří pocit toho, že věci bezprostředně právě probíhají. Navazuje tak na dickensovský styl, k němuž se zmínkami o anglickém klasikovi Christie bezděčně (?) přiznává. A do třetice, což je vrstva klíčová pro vlastní žánr detektivky, v rozhovorech probíhají různé pohledy na to, co a jak se vlastně odehrálo (a platí to i pro úplné drobnosti: „»Kdo vám to řekl?« zabručel. »Kapitán Trevelyan.« »Joe by měl držet jazyk za zuby,« zavrčel Burnaby. »Moc mluví. Jak to vypadá venku? «“, s. 11).

Také úvodní motiv spiritistické seance, do níž je vklíněna prvotní otázka, jak je možné předpovědět (na onom odlehlém místě) něčí smrt, která je známá jinde, patří k základnímu arzenálu detektivek střihu Agathy Christie. Pro více než dvousetstránkovou knížku je charakteristické členění na kapitoly (celkem 31), jejichž názvy jsou jména míst, osob či událostí, ale i větné formulace označující určitý úsek děje. Po úvodním setkání majora Burnabyho (jeho jméno jsou první slova knihy) s paní Willettovou a její dcerou Violet, které si pronajaly sídlo vybudované kapitánem Trevelyanem (měl rád peníze), kdy je představeno dějiště příběhu, se u paní Willettové odehraje spiritistická seance se stolkem, která má být zábavná, ale na jejímž konci oznamuje druhý „duch“ Burnabovi, že Trevelyan je zavražděn.

Když se Burnaby snaží po dvou hodinách cesty dozvonit či dobouchat svého dávného přítele (kapitána), zjišťuje policista Graves (vezmou sebou doktora Warrena, Trevelyanova osobního lékaře), že francouzské okno pracovny je pootevřené, a zjišťují, že zpráva na seanci souhlasí se skutečností. Vedle mrtvoly se najde pytlík s pískem, váleček, který se dával pro utěsnění pod dveře. Doktor jen zírá, když mu Burnaby říká možný čas smrti (dle seance), „za pět minut půl šesté!“ Z Exeteru je povolán inspektor Narracott, schopný policista, který ihned odhalí nesoulad ohledně okna, jímž se dostal pachatel dovnitř, a které bylo jen zavřené a nikoli zajištěné, takže jeho vypáčení bylo fingované, stejně jako nepořádek v místnosti byl „humbuk“.

Inspektor si povolá a vyslechne sluhu Evanse, který bydlí „hned za rohem“, hovoří také o kapitánově „nevraživosti vůči ženám“, na níž ale nevidí nic podezřelého. Evans byl v inkriminovanou dobu doma, jeho žena je dcera paní Bellingové, majitelky restaurace U Tří korun, tu vyslechne v následující kapitole. Poznamenávám si, že návaznost fabule je (alespoň prozatím) lineární, děj se odehrává v jenom vláknu. Následuje kapitánův přítel Burnaby, jenž vypovídá, že „Joseph“ (n. „Joe“) neměl nepřátele, on pak byl ustanoven vykonavatelem jeho závěti. Původ svého podivného určení času ovšem zatají (lze říci, že jsou oba ostražití a ani jeden nevyloží karty na stůl, inspektor cítí, že se Burnaby přece jen trochu podřekl). Inspektor se vyptává i na podivnost pronájmu „Sittaforedského sídla“, vyzpovídá tedy (zase další kapitola) také pracovníka realitní kanceláře firmy Williamsonových, která pronájem zprostředkovala – a hned vedle je sídlo advokáta (Kirkwood), jehož se inspektor zeptá na závěť (čteme celé její znění, zmíněno je ještě jméno sester kapitána Jennifer Gardnerové a Mary Pearsonové a jejích třech dětí). Poté major přizná, že k uvedení času smrti kapitána ho vedlo „klepání stolečku“.

A v tuto chvíli ještě jedna drobná poznámka k textu, byť v podstatě technického charakteru: To, co se v moderní próze textuje jako vnitřní monolog (a uvádí často bez uvozovek), je zde uváděno v uvozovkách stejně jako skutečně vyslovené repliky, jen na to autorská řeč upozorňuje (příklad obojího vedle sebe na s. 44, autorská řeč: „řekl si Narracott“, vzápětí „nahlas pravil nevinně“, v obojím případě je pak vlastní obsah řeči i myšlenky uvozovkován stejným způsobem, atd.).

Důležitou v konstrukci příběhu je událost, v tomto okamžiku prezentovaná jako nevyzvednutá výhra v šeku z televizní soutěže (s podobným motivem jsme se v balíčku příběhů A. Ch., uváděných v tomto komentáři už setkali, podobně jako se zasněženým odlehlým místem), na kterou jej nyní upozorňuje Charles Enderby z novin Daily Wire. Enderby se vyptává i dalších lidí (Evanse, má také informátorku atd.), Narracott se mezitím vydá vlakem za paní Gardnerovou (epizoda s nemocným manželem; to, co se dozvídá, ji vyřazuje z podezřelých) a rodině zesnulé Mary Pearsonové (informace o ní získal částečně již u Gardnerových, má děti Jamese, Sylvie a Briana). Mluví nyní se Sylvií Deringovou, manžel byl prý na „literárním večírku“, „obědval s jedním americkým nakladatelem“. Když pak mluví s Jamesem (Jimem), ten reaguje hystericky, před Emily Trefusiovou, mladou ženou a jeho snoubenkou, se hroutí se slovy, že ho chce inspektor zatknout, protože si myslí, že zavraždil strýce.

Nyní se Emily ujímá aktivity (název 11. kapitoly „Emily se pouští do práce“), vyhledá Enderbyho (ten je nadšen, má pocit, že mu případ udělá kariéru), chce jej nyní využít, aby jeho prostřednictvím získala další informace („to by byl trhák“!, kdyby odhalili pachatele). Pláče na rameni paní Bellingové (ta jí řekne, že „Jim“ byl zatčen), s „Charlesem“ se (vzhledem k viktoriánským tradicím) uvádějí jako bratranec a sestřenice, a vydávají se do Sittafordu za majorem Burnabym – zatímco inspektor navštěvuje „dámy Willettovy“ (též název 14. kap.), vyptává se na onu příhodu se seancí, na to, kde přišly na tip na toto místo atd. Návštěva Emily a Charlese u majora nemá též valný výsledek, procházejí další jména, dalším, kdo se seance účastnil, byl pan Rycroft. Pak také padá jméno pana Dukeho, o němž se toho ví nejméně.

K Emily přijde mladík se vzkazem, že ji zve jeho teta slečna Percehouseová, Emily je sympatická její „útočná“ energie, slečna jí nabídne charakteristiky místních lidí (p. Rycrofta, Duka, Willettových) a poté jí ukáže nálepku na kufr, která „nesla nápis“ z hotelu v Melbourne, které je přece v Austrálii a „nikoli v Jižní Africe“, odkud měly Willettovy přijet (tj. další zpochybňování věrohodnosti těchto dvou žen, které tu čteme od začátku). O slečně se hovoří jako o „tetičce Caroline“, „chlapec“ je Ronnie. Sl. Percehouseová píše paní Willettové dopis s žádostí o recept na „báječný kávový koláč“, který „včera odpoledne podávala k čaji“. To je samozřejmě záminka, Emily se nyní vydá do Sittaforu, po krátkém rozhovoru s poněkud nerudným svérázným kapitánem Wyattem navštíví Willettovy. Matka údajně nikoho dopoledne nepřijímá, ale dopis všechno mění. Emily připadá zvláštní, jak je Violet vyděšená, baví se o onom osudném večeru a, když odchází, vrací se (trik) pro zapomenuté rukavičky. Shora zaslechne podivnou větu ženy, že už to nevydrží: „Cožpak nikdy nepřijde večer?“ (s. 133).

Něco se tedy večer má semlít, Charles má hlídat u domu. Zároveň se potvrzuje, že Martin Dering nebyl na literárním večírku, je nutné informovat inspektora. Emily vyráží na návštěvu „u tety Jennifer“ (úvaha, že by stihla dojet vlakem na místo a zabít svého bratra kapitána). Policie mezitím zjišťuje nějaké nepříznivé okolnosti pro Jima (finanční transakce, dluhy), bude ho muset obžalovat „ze zločinu“. Vlastně se ale přes tato fakta tak trochu točíme kolem dokola, znovu se už poněkolikáté opakuje že „o panu Dukeovi se toho vědělo kupodivu málo, což bylo zvláštní“ (s. 153), paní Willettové je nesympatická paní Percehouseová, protože je prý nebezpečná, pokračují nejrůznější rozhovory. Ale přece jen jeden posun – Charles v noci objeví, když šmíruje u Willettových, u domu Briana Pearsona z Austrálie.

Na tomto místě (u „rozhovorů“) se (přes předchozí slova o tom, že se „točíme kolem dokola“) na okamžik zastavím (dokonce jsem uvažoval o tom, dát tuto poznámku vzhledem k její důležitosti na úplný začátek mého komentáře). Říká se zde (s. 156): „Bezpečně lze prohlásit, že v té době existovaly v Sittafordu pouze tři náměty k rozhovoru. Jedním byla vražda druhým útěk trestance a posledním byla slečna Emily Trefusiová a její bratranec. A vskutku – právě v této chvíli se odehrávaly čtyři různé rozhovory, jejichž hlavním tématem byla Emily.“ Následuje popis všech těchto čtyř rozhovorů. Pro tuto poznámku není důležitý jejich obsah, ale skutečnost, že jsou součástí narativu, způsobu vyprávění příběhu. V tuto chvíli totiž „neřídí“ příběh logika jeho samého, nýbrž rozhodnutí autorky, že bude takto vyprávěn. A s tím je souběžná skutečnost (a dvakrát to potvrzuje, že „bratranec“ Emily, jenž bratrancem není, jen se za něj vydává, a navíc je novinář, tedy někdo, kdo rovněž vytváří narativ) že je důležité především to, co se o případu vraždy říká (se všemi těmi slepými cestami, které na druhé straně patří k pátrání). Nu – vlastně tím přece jen potvrzuji slova v úvodním odstavci mého textu. Nu a teď opět zpátky ke „čtení“:

Policejního šéfa zaujmou Enderbyho nálezy, „vypadá to, jako by v tomhle vyšetřování hrál jednu z hlavních rolí on,“ říká (s. 178). Inspektor Narracott opět vyzpovídá Deringa, je podivné, že neví nic o tom, že jeho švagr Brian Pearson není v Austrálii, ale zde, ten jen poznamenává, že Sylvia mu do Austrálie psala, poté přizná, že na večírku nebyl, a (alespoň částečně) vše objasní (s. 182–183).  Emily a Charles spřádají další „teorie“ (to byl i název jedné z kapitol), v zorném poli jejich podezření je nyní mimo jiné Brian Pearson (také je něco na jeho vztahu s Violet a jím, i když předtím padla zmínka, z níž vyplývala možná spojitost Violet a Jima), nicméně zjišťují, že „člověk musí vždycky začínat znova“ (s. 188).

Emily nyní – po náhlém impulsu – zvoní „na zvonek domovních dveří ve Vavřínovém loubí“, otevře jí Beatrice, jde pak ke „strýčkovi Robertovi“ (Gardnerovi, jeho celé jméno je v názvu 26. kapitoly), manželovi Jennifer. Zajímavá je poznámka „Emily napadlo, že tak by měl vypadat Tristan ve třetím dějství Tristana a Isoldy […]“ (s. 189). Určitých narážek na kulturu, podobně jako zde na Richarda Wagnera, je v textu více, lze to dokonce zobecnit jako (byť ne rozhodující pro řešení případů) aspekt reflexe určitých žánrů (také samotné detektivky, např. ve větě v jednom rozhovoru „Ale víte dobře, jak to s policií chodí – vždycky padne na nepravou stopu. V detektivkách se o tom aspoň tak píše.“, s. 155). Jako reflexi kultury (jejích i dobových projevů) můžeme považovat skutečnost, že přátelé Burnaby a Trevelyan řešili určité typy hádanek či že oba byli šachisté. Vraťme se ale k samotnému průběhu dění. Emily si opět „zapomněla rukavičky“, když se pro ně vrátí a bez zaklepání otevře dveře, najde pana Gardnera a jeho ošetřovatelku sestru Davisovou, „kteří tu seděli ruku v ruce“.

Úvahy naší amatérské vyšetřovatelské dvojice pokračují, tentokrát směrem, kdo nemohl být vrahem. Na Narracottův výslovný dotaz (depeši), zda pan Rosenkraun potvrzuje, že byl v inkriminovanou dobu pátečního odpoledne spolu s Deringem, neboť se jedná o vyšetřování vraždy, nyní (na rozdíl od předchozího souhlasu), se Rosenkraun omlouvá, že předtím šlo o „přátelskou službu“ (bylo to samozřejmě podezřelé už předtím vzhledem k Deringovým vytáčkám, že to policii řekl, aby se výpověď nelišila od toho, co řekl manželce, a neochotě si „vzpomenout“, na které lodi se pan Rosenkraun plaví).

A vrstvy mylných představ se dále odlupují, tak jako nesrovnalosti o tom, kdy (či na které lodi) přijeli cestující jménem Willettovi z Austrálie, pak tu je „zápis o sňatku uzavřeném roku 1894 mezi Williamem Martinem Deringem a Marthou Elizabethou Rycroftovou“. Ale nakonec si čtenář uvědomí, že i toto odkrývání je jen matení, stejně tak jako efektní odhalení pana Duka, po jehož existenci otázka Emily předtím zarazila inspektora Narracotta (s. 197), a jenž se (v posledních větách celého příběhu) ukázal jako vrchní inspektor Scotland Yardu ve výslužbě, jenž se před nedávnem přestěhoval do Sittafordu. Tento „milý a skromný pán“, který o sobě nikomu nic nevykládal, a s nímž se Emily setkala u inspektora Narracotta, ovšem nijak k rozluštění případu nepřispěl.

K odhalení vedly lyžařské boty, které sluha Evans postrádal v hromadě věcí majora Burnabyho, které jinak byly (to bylo již na začátku zdůrazněno) odstěhovány na jinou hromadu. Dozvídáme se o tom poté, kdy inspektor zatýká majora coby vraha na druhé spiritistické seanci ve stejném časovém okamžiku, kdy duch při oné první oznamoval Trevelyanovu smrt – ale ani tato druhá seance vlastně nijak nepřispěla k řešení případu (a potvrzuje mou tezi, že řada těchto překvapení vlastně není záležitostí logické dedukce, odhalující zločin, ale efektní konstrukcí autorky, jako takovou nejspíš jí samotnou nezakrývanou).

Boty nalezla Emily v krbu, Burnaby je tam schoval (to byla chyba, bez toho by se na nic nepřišlo) proto, aby si je nikdo nedával do souvislosti s lyžemi, které spolu s dalšími věcmi byly všem na očích. Na lyžích se totiž vrah dostal hned poté, co oznámil posouváním „stolku“ smrt svého (údajného) největšího přítele (zdůrazňování tohoto faktu jej v podstatě vylučovalo ze zorného pole podezření), během pár minut se přemístil do jeho bydliště, zabil jej a zinscenoval vloupání, a teprve po dvou hodinách přilákal svou podivnou zprávou o vraždě policii. Jedinou další stopou, kterou by bylo bývalo možné dojít k rozlousknutí záhady, byla výhra pěti tisíci liber, přičemž „ve skutečnosti správnou odpověď nalezl kapitán Trevelyan a poslal ji pod Burnabyho jménem“ (s. 219). Burnaby zatloukl, že dostal dopis s oznámením o výhře, a tuto možnou stopu všichni přešli bez povšimnutí. Burnaby přišel nějakým způsobem o velké množství peněz a peníze potřeboval. A za vším byla vlastně závist, neboť kapitán byl po celý život úspěšnější než on.

II / Tři slepé myšky

Jestliže tento svazek pěti textů je „vejškrabek“ – v Předmluvě redakce se píše, že „vydáním románů Opona: Poslední případ Hercula Poirota se na sklonku roku 2015 podařilo uzavřít uceleno edici detektivek Agathy Christie publikovano nakladatelstvím Euromedia – Knižní klub po více než dvacet let“, tedy „vydat všech osmdesát románů či povídkových sbírek královny zločinu“, a tento svazek vychází z dalšího probádání materiálů z pozůstalosti autorky – je to pro můj úhel pohledu pozoruhodná situace, protože mě zajímá něco jiného než trs různých motivací nakladatelství, jímž může být (není na tom nic nepřístojného) přinést na trh další svazek dobře prodejné spisovatelky (nakonec o tom svědčí, podle stavu knihy vypůjčené z knihovny, zřejmý počet čtenářů, jimž prošla rukama), ale také opravdové nadšení fanoušků nejen z řad čtenářů, ale těch, kteří se zabývají jejím dílem tak či onak zevrubněji, čímž se tyto editační počiny dostaly do blízkosti podoby, která bývá označována jako „kritické vydání“.

Pro mě je přínosem svazku nazvaného podle prvního z případů Tři slepé myšky jednak poukaz na skutečnost, že tyto texty (resp. většina z nich) mají ještě jinou podobu, kterou Předmluva redakce uvádí, a tedy dává prostor pro nalézání dalších souvislostí ve výstavbě románového světa Agathy Christie (tyto možnosti, v předmluvě označené slovy, směřujícími k poslednímu textu Greenshoreská kratochvíle, „znalci románu si mohou porovnáváním doslova vychutnat detailní nuance tvůrčího procesu autorčina génia“, ovšem využiju jen opravdu nepřímo), jednak skutečnost, že se vedle sebe nachází hromádka příběhů, reprezentujících tvorbu Agathy Christie v různých podobách, a zároveň (jestliže to jsou třeba nevydané a později přepracované materiály) umožňujících zvláštním způsobem objevovat, „o co vlastně jde“, protože texty tohoto druhu („náčrtky“) často právě toto jádro věci obsahují.

Tři slepé myšky je „původní prozaická podoba divadelní hry Past na myši, Únos Kerbera, Příhoda s míčkem pro psa a Případ domovníkovy manželky objevil archivář doktor John Curran“ v zápisnících spisovatelky (shrnul je v knihách Utajené zápisníky Agathy Christie a Promyšlené vraždy Agathy Christie, vyšly i česky 2010 a 2012), první z nich je jiný příběh  než v Herkulovských úkolech pro Hercula Poirota, povídku Příhoda s míčkem pro psa později autorka přepracovala do románu Němý svědek, podobně jako Případ domovníkovy manželky je „povídkový předobraz detektivky Nekonečná noc“.  Zápletku posledního texte, Greenshoreská kratochvíle, pak známe z románu Hra na vraždu, zatímco tento text se v Británii dočkal prvního vydání „téměř čtyřicet let po smrti Agathy Christie“. V Předmluvě je uvedeno o všem více podrobností (vč. dat vydání). Zvláštní světlo na věc mi vrhá skutečnost, že zápletku z „míčku pro psa“ i „hry na vraždu“ jsem znal z filmového zpracování (doklad obecné známosti něčeho, čemu já coby chatrný divák filmových detektivek věnuju pramálo pozornosti).

Text „docela brutální písničky“, jak říká jedna internetová stránka (ale copak pohádky bratří Grimmů nejsou brutální?), ale prý oblíbené mezi anglickými dětmi a údajně velmi staré a obecně známé, je předsazen celému bloku pěti příběhu, v tom prvním – Tři slepé myšky – se pak až maniakálně a tedy přízračně opakuje (znovu se v různých souvislostech vrací, stále si někdo píská). Pro mě je zajímavé dvojení motivu, vztahující se k jedné již vykonané vraždě a druhé coby hrozbě. Molly Davisová a její manžel Gilles nechtějí prodávat zchátralou budovu, raději budou provozovat sami penzion, který nazvali „U klášterní studny“. Jako obvykle (v detektivkách Agathy Christie) je příšerné počasí, které odřízne budovu od ostatního světa (je tu znovu připomenut anglický klasik, v jehož návaznosti její dílo vnímám, „anglická zima v nejhorší podobě – jako vystřižená z Dickense“, s. 18), řekl bych, že i sestava hostů je jakási skupina figurek s přemrštěným (až groteskním) chováním, věčně nespokojená paní Boyleová („pochopitelně jsem předpokládala“, „rozhodně nehodlám“ atd., s. 21 a 22), „dvojnický“ Christopher Wren (rodiče mu dají jméno dle slavného architekta, čtenář je ještě pro jistotu ubezpečen, o koho se jedná, s. 35, nakonec se ale ukáže, že se jmenuje úplně jinak), atd. (další se jmenují major Metcalf, Paravicini).

Nyní se U klášterní studny dozvědí o oné vraždě, kterou vyšetřuje inspektor Parminter. Text o myškách najdou v notýsku nalezeném na místě vraždy (zavražděna byla paní Lyonová, jsme takřka svědky činu hned na první straně textu, jíž následuje změna scény, v níž se odehrává zbytek celého příběhu, v řečeném penzionu v Berkshiru), kde najdou právě tuto adresu. Hned tam vyšlou místní policii. Superintendent Hogben posílá seržanta Trottera, který přes závěje přijede na lyžích. Ten vysvětlí, že paní Lyonová nebylo její pravé jméno, jmenovala se Greggová a celý případ souvisí s dávným zanedbáváním a krutým zacházením se třemi evakuovanými dětmi, z nichž jedno dokonce zemřelo. Trotter se chce dopídit, kdo ze zdejších má nějakou spojitost s někdejšími událostmi na statku Longridge. Wren se tomu všemu vysmívá, považuje to za morbidní hru (jedna z charakteristických reflexí případu jako deduktivní konstrukce), ukazuje se, že paní Boyleová zatajila, že „v roce 1940 měla v téhle oblasti na starost přidělování dětí do pěstounských rodin“, s. 49) Na následujících stránkách je nalezena mrtvá. Zbývá – dle zápisníku – ještě „třetí myška“.

Je tu už několikátá narážka na londýnský výtisk Evening Standardu, prozrazující, že Giles musel být v Londýně (na začátku se hovoří o nějakých obstarávkách). Všichni jsou pochopitelně vynervovaní, Molly se cítí v bezpečí s Wrenem, Gilesovi se to nelíbí, nakonec se ukáže (podle lístku z autobusu), že Molly byla v Londýně rovněž (totiž Gilesovi nevěří). Komisař nyní zinscenuje opravu hru, kdy totiž při rekonstrukci převezmou jednotlivé osoby roli někoho jiného. Vychází z toho, že jedno z pěti předchozích prohlášení je lživé.  Molly má hrát na klavír melodii „ústřední“ písně, kterou předtím vyťukával Paravicini.

Komisař nyní říká: Molly Davisová věděla o někdejším případě všechno. Za svobodna se jmenovala Wainwrightová, byla tenkrát učitelka, jedno z těch tří dětí, chlapec ji dopisem prosil o pomoc a ona to ignorovala. Nyní Molly jde s pravdou ven. Učitelkou byla její sestra, byla ředitelkou školy, měla zápal plic, a když dostala dopis, chlapec byl už mrtvý. A nyní říká Trotter: „Vaše sestra – můj bratr.“ (s. 74) Nejsem policista, jsem Jim, Georgieho bratr. Georgieho bratr (podezřívavý čtenář musel vnímat už předtím to pískání), se rozhodl, že až vyroste, zabije viníky. V tu chvíli se major Metcalf vrhne na „Trottera“, který mířil pistolí na Molly. A prozrazuje: Já nejsem „major Metcalf“, já jsem policista, inspektor Tanner, domluvil se s Metcalfem, že se bude za něj vydávat, po tomhle muži jde „od začátku“. Překvapivá je jeho reakce, když „se plačtivým dětským hlasem zeptal: »A nebude se na mě Georgie zlobit?«“ (s. 76) Je to totiž vlastně chudák, blázen. Proto policista může říci „Nikdo vám neublíží. Všechno bude v pořádku. Postaráme se o vás.“

Jak je z předchozího zřejmé, celá konstrukce, odhalená na posledních dvou stranách (a předtím po celou dobu připravovaná s malými návnadami pro čtenáře), je postavená na několika dvojeních, ať to jsou dva případy či několik (vlastně také dva, když nepočítáme Molly) záměnách (tedy zdvojených identitách). U Molly je tam ovšem určitý způsob dvojení (je to detail, ale na detailech obvykle všechno stojí) rovněž, jestliže je učitelka, která sehrála důležitou (jakkoli vlastně vůbec ne aktivní) roli v příběhu, její sestra.

Únos Kerbera je „poirotovský“ příběh, krátký, ani dvacetistránkový, přesto rozčleněný do jedenácti kapitol. Začíná pohledem Hercula Poirota na Ženevské jezero a zajímavou myšlenkou o nekonstruktivnosti míru po válce (v tomto případě první světové), na první stránce se vynořuje poznámka o „obvyklém nedostatku skromnosti“ našeho hrdiny, související s myšlenkami o inteligenci, a vzápětí následuje setkání s okouzlující ženou Verou Rossakoffovou („Neblahým předurčením malých úzkostlivých mužů je bažit po mohutných a okázalých ženách. Poirot se nikdy nedokázal zbavit osudové fascinace, kterou v něm hraběnka probouzela.“, s. 79), která kdysi ukradla nějaké šperky, muž v její společnosti, doktor Kaiserbach, pozval Poirota do svého apartmá, jeho skutečné jméno je ovšem Lutzman, „Hans Lutzmann“ byl jeho syn. A znovu se, pod nepříliš obtížně rozpoznatelnou maskou hovoří o diktátorovi Augustu Hertzleinovu (knírek, výřečnost atd.), zavražděném ovšem právě studentem Hansem Lutzmannem. Otec ale tvrdí, že on ho nezabil, naopak ho „uctíval“, a na Poirotovi chce, aby zjistil, kdo je vrazem.

Celý další příběh funguje na podobných mechanismech jako ten předchozí. Poirota navštíví doktor Schultz, ten pak hovoří s dalšími lékaři, psychiatry (příznačná poznámka, říká jeden z nich: „Tímto způsobem […] jsme vyléčili tři Hertzleiny, čtyři Bondolini, pět prezidentů Rooseveltů a sedm svrchovaných Bohů.“ s. 87), načež se Poirot v doprovodu dvou mužů, zloděje psů a zloděje koček vydají do Francie. Zloděje psů potřebuje Poirot k překonání překážky v síle Hertzleinově, když ochočí zuřivé obrovské zvíře. Lutzmann nezastřelil Hertzleina, nýbrž jeho dvojníka (ironická pasáž o míru a bratrství v rozhovoru Poirota s diktátorem, naznačující jeho šílenost), pravý Hertzlein se uchýlil v malém ústavu blízko hranic, kde nebyl podezřelý jeho pobyt mezi paranoidními pacienty. Hraběnce pak přivede s informací o rozluštění případu „mimořádně ošklivého psa“ (s. 95, „divoký pes, okázalá žena – ano, tento živý obraz byl dokonalý.“), jemuž má říkat Kerberus.

Rovněž třetí případ, Příhoda s míčkem pro psa, je krátký a rozčleněný na kapitoly, a stejně tak jako v předchozím případu je tím, kdo případ rozluští, je Hercule Poirot. Rozdíl je v tom, že je vyprávěn z perspektivy kapitána Arthura Hastingse, jenž v minulém příběhu nebyl a zde je pod titulem uvedeno, že tento je „z poznámek“ Poirotova přítele. Na začátku je dopis ženy z domu zvaného Štědřenec Matildy Wheelerové, na němž je zvláštní, že byl napsán před třemi měsíci a doručen teprve nyní. Jde tam samozřejmě o majetek, ale jádro vraždy (neboť tato žena byla zavražděna) spočívalo v dvou rafinovaných tricích, z nichž jedním bylo přimíchání jedu do ostatních tabletek s léky (ten účinkoval později, takže vražedkyně byla mimo podezření) a druhý v tom, že se žena měla zřítit ze schodů po uklouznutí míčku, s nímž si pes Bob hrával. Pár věcí nesedí, vražedkyně se Poirota ptá, když ten vyndá z kapsy podobný míček, zda má také psa (proč ne třeba dítě, děti si také hrají s míčkem), také okolnosti s tím psem nehrají. Žena se domnívala, že o její majetek ale usiluje její synovec James Graham, „jehož povaha není zrovna okouzlující“ (s. 117), pak změní poslední vůli. U prášků je efektně využit údajný zelený fosforeskující opar kolem hlavy, vylučovaný dechem po otravě, přičemž slečna Wheelerová již předtím prodělala žloutenku, čili by tyto příznaky „vypadaly jen jako další útok stejné nemoci“ (s. 115) V poslední kapitole se z novin Poirot a Hastings dozvídají, že „Mollie Davidsonová zemřela po požití nadměrné dávky prášků na spaní.“

Třetí z krátkých příběhů (tedy v knize čtvrtý, ať v tom nemáme zmatek), Případ domovníkovy manželky, je ještě stručnější než předchozí, rovněž členěný na kapitoly, hlavní protagonistkou je nicméně druhá osoba, známá z příběhů Agathy Christie, slečna Marplová. Také tentokrát se jedná o záměnu. Muž, jenž v mládí „rozbíjel okna, kradl v sadech, načerno lovil zajíce a později zabředl do dluhů, zapletl se s dcerou místního trafikanta“ (s. 119) se údajně usadil, když si namluvil a vzal bohatou dívku (všichni, kteří z nějakých důvodů vždy tolerovali, nyní zdůrazňují, „co byl zač“ je něco jiného než „teď“). Luise by s Harrym Laxtonem, v němž se shlédla, byla i zde (přestože zde nežije nikdo „zábavný“) spokojená, kdyby jí nevyhrožovala prokletím „stará Murgatroydová“, která žila po celý život ve starém domě, nyní ale zřícenině, kterou Harry zboural (o starou paní se ale postaral, dal jí „nový domek a všechno ostatní“). „Louise nabyla dojmu, že její nový domov byl nakažený a otrávený tou nenávistnou bytostí, onou starou bláznivou ženštinou“ (s. 125), Harry nicméně údajně zajistil, aby se vypravila za synem, kterého má v Americe. Paní Marplová, která se objevuje na scéně s motivem „bohaté ubohé děvče“, a která se dozvěděla, že se žena „potuluje kolem Kingsdeanu, hrozí pěstmi a proklíná nové majitele“ (s. 131), za ní vydá, ale nijak nepochodí, vlastně by snad ani nebylo možné na ni podat žalobu, ani ve chvíli, kdy stará žena skočí před Louise, s tou se splaší kůň a ona si srazí vaz (celou dobu tušila, že se něco stane, varovala, prosila ….). Paní Marplová nicméně – v rozhovoru s doktorem Haydockem – zpochybní skutečnost, že za to paní Murgatroydová vůbec může. Říká, že vše nainscenoval Harry, jenž vystřelil po koni z praku a Louise podal „nějaký prudký jed“, který vyvolal zástavu srdce. „Ve skutečnosti se Harry chystá oženit“ s doktorovou neteří, informuje jej.

Právě tím, jak je povídka krátká, se odhaluje princip konstrukce děje, který Agatha Christie ve svých povídkách a románech používá. Jedna věc je, že vytvoří patřičné napětí (v tomto případě „vychytralá stará ďáblice“), věc druhá je samotná zápletka, která je, jakkoli souzní s předchozími předpoklady (názory na to, zda se Harry změnil či zůstává stejný, jak jedna z místních klepen, které muže, zvláště v souvislosti s někdejší aférou s dcerou trafikanta, donekonečna pomlouvají), vpodstatě racionálně (na základě záměny) vykonstruovaná. Příznačné je pak ale především skutečnost, že paní Marplová jádro věci odhalí, ale onen složitý proces, který k odhalení (neřku-li usvědčení) pachatele zcela chybí.

Poslední příběh, Greenshoreská kratochvíle, zabírá třetinu celé knihy. „Kratochvíle“ je název pro zahradní stavbu („jedna z těch staveb trochu připomínajících chrám, bílá, se sloupy“, s. 150, jinde nazývaná letohrádek) a je ústředním motivem celého příběhu, od počátku iritující řadu osob nevhodností svého umístění v nepřístupném prostoru (na mysli mi vytane Monopteros v Anglické zahradě v Mnichově, jejíž uspořádání má vzory v anglické zahradní architektuře, přičemž stavba je jednou z dominantních, podobné jsou stavby třeba Venušiny chrámy v bavorském zámku Linderhof či v saské barokní zahradě Wörlitz, desítky dalších) a nakonec místem, kde měla být skryta „mrtvola“ (nejspíš neprozrazuji nic zvláštního vzhledem k tomu, jak je příběh znám, podobně jako motiv dvou turistek, které majitel halasně vyhání, aby nechodily přes soukromý pozemek, ačkoli ví, že to jsou osoby v převleku).

Takže jsem vlastně jádro věci, opět spočívající na záměně (tentokrát převleku), označil, ještě než dodám alespoň krátké rozvedení, zmíním, že text má předmluvu osobního charakteru (autorem je příslušník rodiny spisovatelky, její vnuk Mathew Prichard), rovněž podstatná část Doslovu z pera výše zmíněného archiváře Johna Currana, autora dvou knih o spisovatelce. Je zde (podobně jako např. v anotaci na www.databazeknih.cz) zmíněna skutečnost, že text byl „velmi dlouhý na povídku“, ale krátký na knížku, která posléze vznikla rozšířením na román s příznačným názvem Hra na vraždu. Internet (uvedená adresa) rovněž uvádí, že „Název povídky je taktéž podobný povídce »Greenshawova kratochvíle«, která má však zcela jinou zápletku a namísto Hercula Poirota v ní vystupuje slečna Marplová.“

A jak řečeno, titul románu prozrazuje námět: „Známá spisovatelka detektivek Ariadne Oliverová se v rámci dobročinné akce pro jednoho venkovského boháče rozhodně zorganizovat »hru na vraždu«.“(tamtéž) Poirota si pozve, protože má jakési tušení, že se vražda stane doopravdy (znepokuje ji „atmosféra“). Hned při příjezdu se objeví ony dvě dívky, jedna mluvící anglicky, druhá italsky, které poděkují za nabídku ke svezení, spisovatelka je mimo jiné znepokojená ze zásahu dalších osob do dramaturgie akce. Mají obstaranou roli mrtvého těla, již má sehrát skautka Marlene Tuckerová, „paní Folliatová“, postarší dáma, vypráví historii celého objektu (s. 155), vzhledem k tomu, že patří do rodiny původních majitelů objektu, dále tu jsou „lady Stubbsová“ a její „George“, tedy sir George Stubbs, dnešní vlastníci, architekt Michael Weymann, stavitel letohrádku, čteme celé rozvržení hry na „tištěných kartičkách“ („podezřelí“, „vražedné zbraně“, „řešení“), sledujeme jednotlivé stopy hry.

Poirot hovoří se starým převozníkem, jehož věta o tom, že „Na Greenshoru budou Folliatovi vždycky.“ (s. 167) se ukáže jako příznačná. Věci se pohnou, když Hattie (lady Stubbsová) ukazuje dopis, v němž se píše, že na jachtě přijede její vzdálený bratranec Paul Lopez, kterého viděla naposledy, když „byla malá holka“. Zajímavé je, že na lady Stubbsovou tu jsou „diametrálně odlišné názory“, na jedné straně ji považují za slaboduchou bytost, která „potřebuje péči a ochranu“, na druhé straně Poirot zaznamenal „pohled tak pronikavý a znalecký, až ho šokoval“ („Když se jejich oči setkaly, lišácký výraz zmizel […]“, s. 169). V tu chvíli je tu scéna, kdy sir George „řval“, že dvě turistky nemají chodit přes soukromý pozemek. A v dalších kapitolách Hattie zmizí a Marlene najdou zardoušenou. 

U otázky, kdo se mohl jakkoli podílet na událostech, Poirot vyjmenuje vlastně všechny přítomné, vedly lady Stubbsové hovoří o paní Olivierové, pané Eggeové, slečně Brewisové nebo paní Mastertonové, také o siru Georgovi, kapitánovi Warboroughovi, Alecu Leggeovi či Michaelu Waymanovi (s. 190). Samozřejmě se prověřuje přítomnost všech v tu či onu chvíli. Podezření padá na bratrance (bude to ovšem „naopak“), kterého se jeho příbuzná bojí. Vlastně se v tu chvíli nevyřeší nic, Poirot opakuje, „vždycky se dostaneme zpátky ke kratochvíli.“ (s. 195) O pár stránek pak říká paní Folliatové,  „teď jsou tu už tři vraždy“ (s. 199), přičemž tou třetí je převozník Merdle. Na její námitku, že to byla nehoda, odpovídá, že si to nemyslí.

A na několika málo stránkách Poirot rozplétá celý příběh. Merdle nespadl z mola, když se vrátil z hospody. Hodně věděl. Paní Folliatová měla dva syny, Henryho a Jamese, ale oba nebyli zabiti, James dezertoval, a ona mu „dala nový život“, našla mu „duševně zaostalou, ale velmi bohatou dívku“ a vytvořila mu novou identitu pod jménem „Sir George Stubbs“, jenž koupil Greenshore House. Jenže James jí neřekl, že byl už předtím ženatý, svatba s Hattie byla jen prostředkem, a poté, co přijel do Anglie, ji zabil. Za Hattie se přestrojila a nalíčila jeho italská manželka. Vše by prošlo, kdyby se neohlásil její bratranec, který by ji samozřejmě poznal. Starý Merdle pak mnohé prozradil své vnučce Marlene, ta začala „sira Georga“ vydírat a „tím si podepsala svůj ortel smrti“ (s. 202), manželé Stubbsovi vypracovali plán, jehož součástí byl vstup dvou turistek na pozemek (jednou z nich byla proměna Hattie, která se pak vytratila a uškrtila Marlene), poté místním autobusem bez jakékoli pozornosti či podezření odjedou ze zahradní slavnosti. Zatímco krumpáčem rozbíjejí betonové základy kratochvíle, kde se najde mrtvola skutečné Hattie, paní Folliatová si povzdechne: „Ale byl to můj syn a já ho milovala.“ (s. 203) Měla jít na policii již po její smrti, jak by to ale mohla být ona, kdo by ho udala?

Příběh znovu potvrzuje princip záměny, na níž jsou vystavěny konstrukce příběhů Agathy Christie. Záměn, za nimiž je chamtivost a zločin.

https://www.databazeknih.cz/knihy/sittafordska-zahada-26328
https://www.databazeknih.cz/knihy/tri-slepe-mysky-282436

https://www.databazeknih.cz/povidky/greenshoreska-kratochvile-36785

Agatha Christie, Sittafordská záhada, Knižní klub 2011
Agatha Christie, Tři slepé myšky, Knižní klub 2016