Haruki Murakami / Afterdark

Knihy Haruki Murakami, pravděpodobně nejpopulárnějšího japonského autora současnosti, po několik let horkého kandidáta na Nobelovu cenu, nacházíme také s velmi malým odstupem od vydání originálu i na pultech českých knihkupectví. Z důvodů, které za chvíli vysvětlím, mne zaujala jedna z jeho nejnovějších knih, poměrně útlý svazek s názvem Afterdark.

*Autor v této próze důmyslně splétá dvě spolu zdánlivě nesouvisející dějové linky, které se však později za záhadných, takřka nadpozemských okolností protnou. Děj knihy se odehrává během jedné noci koncem podzimu v Tokiu, začíná čtyři minuty před půlnocí (nad každou kapitolkou vidíme na ciferníku přesný čas) a končí s východem slunce osm minut před sedmou hodinou ráno následujícího dne; noc je tu čas vymezený provozem veřejné dopravy, kdy „poslední vlaky už ujely a další jedou až ráno“.

Mari Asai sedí v restauraci Denny's a čte si knihu. Takahaši, který nedaleko zkouší s kapelou a přijde se sem občerstvit, v ní pozná sestru své bývalé spolužačky a dá se s ní do řeči. Chvíli poté, co Takahaši odejde, vyhledá Mari v resturaci Kaoru, ředitelka hodinového hotelu, kde právě někdo surově zbil čínskou prostitutku a odešel se všemi jejími věcmi. Prostitutka neumí japonsky, Kaoru zavolá Takahašimu, kterého zná, jestli někdo v jeho kapele neumí čínsky a ten ji odkáže na Mari. Mari prostitutce ochotně pomůže. Kaoru pak ze záznamu z kamery u vchodu do hodinového hotelu vytiskne obrázek násilníka a předá ho čínské mafii. Násilníkem je Širakawa, který nedaleko odtud pracuje v jinak prázné budově firmy Veritech na odstranění problému s počítačovou sítí. Během noci se ještě několikrát setkají Mari a Takahaši, jdou se potom projít do parku. Nakonec ji Takahaši vyprovodí na vlak a pozve ji na rande, Mari ale brzy odjíždí na půl roku studijně do Číny, Takahaši ale slíbí, že na ni počká. Širakawa dokončí svou práci a odjede taxíkem domů, cestou vyhodí věci, které vzal prostitutce, jen její mobil si nechá a pak ho odloží do regálu v obchodu s potravinami. Tam ho pak vyzvánějící najde Takahaši a po něm i prodavač a oba zaslechnou vyhrožování mafiánů.
Ve stejnou dobu Asai, starší sestra Mari Eri, spí ve svém pokoji. Ukáže se, že tak spí už dva měsíce. Dějí se však divné věci: Z ničeho nic se v pokoji zapne televize, přestože je vypojená z elektrické zásuvky, a na obrazovce se objeví muž s přikrytým obličejem, který se dívá na Eri. Během noci se postel s Eri dostane do místnosti v televizi, Eri se tam na chvíli probudí a neví, kde je. Jediné, co objeví, je tužka s logem firmy Veritech, stejné měl v kanceláři Širakawa. Eri se z místnosti nemůže nijak dostat a z oken není nic vidět a tak zase ulehne a ve spánku se dostane zpátky do své postele ve svém pokoji. Tam nad ránem přijde od vlaku její sestra Mari a lehne si k ní do postele.

(* pro tuto část textu jsem použil recenzi Richarda Olehly na serveru literatura.cz a článek o knize na Wikipedii, pasáže textu jsou upraveny, https://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=21731
https://cs.wikipedia.org/wiki/Afterdark
podrobněji o knize na těchto adresách)

Člověka by možná napadlo, že příběh druhé z dívek, spící Eri, je vlastně něco jako Šípková Růženka, vzápětí však musí už jen vzhledem k ladění celé knihy s prvky thrilleru (to ostatně pohádky, zvl. Bratří Grimmů obsahují), odmítnout pohádkovou souvislost  –  případnější je „katalepsie“ v Předčasném pohřbu E. A. Poea, už jen pro onu silnou psychologickou vrstvu textu, i vzhledem k tématu osamělosti či samoty v tíživém okamžiku, jež je v Murakamiho knize přítomné.

Knihu nelze přes některé dramatické dějové prvky vnímat ani jako knihu dobrodružnou, k tomu jí chybí akčnost a spíše pociťujeme chlad (v původním významu slova „cool“, třeba i jako cool jazz), strnulost, neřadil bych ji ani ke  sci-fi (i když i v tomto kontextu bývá kniha uváděna – srv. Legie, databáze knih fantasy a Sci-Fi, www.legie.info/kniha/8982-haruki-murakami-afterdark). Nejpůsobivější je dokonce tehdy, jestliže budeme vše, co se zde děje, brát „doslova“. To ostatně může podpořit věcný styl, beze spěchu popisující detaily postav i dění, i doba „afterdark“, tedy po setmění, pasáž, v níž se říká, že se na konci příběhu nezměnilo takřka nic nebo že je to takřka neznatelné, či konečně uvádění přesných časových údajů u každého textového úseku.

Přesné časové vyznačení je jistě nápadným, nepřehlédnutelným prvkem knihy, stálo by určitě za úvahu o dalších souvislostech času, jehož pojednání je jedním z nejvýraznějších momentů v moderní literatuře vůbec, a to v nejrůznějších jeho možnostech. Zde jen poznamenám, že tento „technický způsob“ byl už několikrát použit, mj. např. v románu Homo faber švýcarského německého klasika dvacátého století Maxe Frische, v němž jeho hrdinovi uniká smysl života mimo jiné i proto, že se jej snaží v přesných záznamech (v poslední části v krátkých úsecích) zachytit. Zde jsou časové údaje projevem onoho „chladného stylu“, ale i hlubšího kontextu celé knihy, totiž vztahu příběhů  a jejich „zprostředkování“.  Chladnost je totiž rovněž prvkem „věcí“, na rozdíl od živých organismů, a hra mezi věcmi a bytostmi je, podle mého názoru, jednou z nejdůležitějších – a nejpůsobivějších intencí knihy.

To velmi přesně vystihla Johanka Pižlová  na serveru nekultura.cz v článku Afterdark podruhé – Probdělá noc v Tokiu z Čt, 21. února 2008 https://www.nekultura.cz/literatura-recenze/afterdark-podruhe-probdela-noc-v-tokiu.html :

„Jak je pro Murakamiho typické, kniha je rozdělena do několika dějových linií, které se ne vždy prolnou, občas se jen na pár chvil dotknou, ale nesplynou v jednu. Postavy se tak většinou ani neznají, ani navzájem nevědí o své existenci. To, co je spojuje dohromady, je čas a prostor. V útrobách města se navzájem setkávají skrze místa, budovy, podniky, věci.“

Rovněž anotace, i když zdánlivě opačně, svědčí o tomtéž: „Před očima nám leží město…Jen za docela malou chvilku se má změnit datum. Je těsně před půlnocí. Chvíle mezi dvěma dny. Mezidní. Pozorujeme město jako obrovské zvíře. Pozorujeme Mari, sedí v restauraci a čte si. Pozorujeme její krásnou sestru Eri, jak spí v nekonečném spánku (…) V průběhu noci, ještě než přichází ráno, se věci dávají do pohybu, mění svůj charakter a skupenství. Něco se v hrdinech mění, něco se mění v nás.“ https://www.neoluxor.cz/knihy/beletrie/literatura-svetova/afterdark-d3t80052

Pokusím se v úvaze jít ještě dál. Největší položkou mezi „stroji“, které hrají v ději úlohu, jsou média. Hned snad na první straně, kdy se snášíme nad noční Tokio, se hovoří o velkých obrazovkách na budovách. Televizní obrazovka v Eriině pokoji je ovšem oním nejpůsobivějším, takřka mystickým či existenciálním motivem, ale i v „reálném“ příběhu její sestry a hudebníka Takahašiho hrají média podstatnou roli. Bez mobilu, kterým přivolává ředitelka hodinového hotelu mafii, aby si přijela pro čínskou prostitutku, bez tohoto přístroje, který prostitutce sebere násilník Širakawa a který pak zůstává ležet na regále krámu, kde jej zvedne hudebník a potom ještě prodavač (což je z hlediska děje zcela nefunkční, nic nerozvíjející motiv) by se příběh vlastně nedal vyprávět. Násilník je pracovník počítačové firmy Veritech (příznačné je rovněž, že je prázdná). A konečně – jeden zdánlivě zanedbatelný detail, ona tužka s logem firmy, která se nachází – bez vysvětlení další souvislosti – na dvou různých, spolu nesouvisejících místech. Tužka, která je přece v tomto okamžiku také „prostředník“ v několikerém smyslu – a ne pouhý reklamní předmět. A když ono „zprostředkovávání“ ještě rozšíříme, musíme zmínit, že Mari překládá v hodinovém hotelu z čínštiny výpověď prostitutky, jinak by se příběh rovněž nemohl rozvíjet tak, jak je napsán.

Je tedy třeba říci, že komunikace a média tvoří podstatnou složku toho, co japonský autor sděluje čtenáři. Komunikace a média spojují to, co je odděleno, popřípadě jsou oním „rozhraním“ mezi oddělování a spojováním. Myslím si, že celá Murakamiho knížka je právě o tom.

Při počátečním setkání Mari a Takahašiho se dívka chová odtažitě, takže přestože se, na rozdíl od své sestry, nachází v „reálném“ světě, tak máme pocit jakési „hibernace“ (i když  později skutečné důvody vysvětlí): „Dívka mlčí. Dívá se na něj tak, jako se díváme někam do kouta zahrady, kde se už trochu moc rozrostlo křoví.“ / „Mari zlehka pokrčí rameny. Jako by mu chtěla říct, ať si dělá co chce.“ / „Mari neříká nic.“ / „Mari bez většího zájmu přikývne.“ / „Mari se zamračí.“ / „Mari významně mlčí.“ / „Mari ho ignoruje.“ (s. 8-11)

„Ztuhnutí“ Eri na lůžku můžeme poněkud skutečněji vnímat v kontextu módního fenoménu dnešní japonské společnosti, který se nazývá „hikikomori“, označující osoby, které se izolují od ostatní společnosti a nevycházejí vůbec z bytu, často převážnou část dne spí či se věnují nespolečenským aktivitám, např. hrám na počítači, televizi apod. Údajně je tvoří až jedno procento japonské společnosti. Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Hikikomori

Oba světy, nejen ten druhý, v podivné místnosti s obrazovkou, která se sama zapíná a vypíná, a na jejíž obou stranách se přemisťuje Eri na lůžku, jsou nějakým způsobem posunuty. „Lidé, kterým konečně skončila celonoční práce, ponocováním unavená mládež (…) všichni bez rozdílu jsou zamlklí a nemluvní. Ani ta mladá dvojice, co se k sobě tak tiskne u automatů na pití, už mezi sebou nepromluví jediné slovo. Mlčky se dělí o tu trochu tepla, která jim ještě zbyla.“ (s. 136)

A porovnáme-li „začátek“ a „konec“ příběhu, tak k ona změna je vlastně změna v komunikaci. Je otázka, zda lze říci jednoduše, že od komunikace „zprostředkované“ (to akcentuje symbolicky také povaha pokoje s Eri, její mizení a objevování na různých místech) došlo k bezprostřední verbální  komunikaci (všechny ty pasáže, kdy spolu jednotlivé postavy hovoří, v kavárnách, v hodinovém hotelu atd.) či ke komunikaci rovněž nonverbální, tělesné – když se obě sestry přivinou k sobě na lůžku.

„To, co jsme si mysleli, že vidíme, byl asi jen nějaký přelud. Světlo, padající do pokoje, se možná jen nějakým vnějším vlivem roztřáslo a pohyb se pak odrazil na skle. V pokoji vládne i nadále ticho, jeho hloubka a tíha ale oproti dřívějšku docela jasně vyledly a ustoupily. Teď se ozval i nějaký pták (…) Hojnost ranního světla zatím docela zadarmo omývá zákoutí světa. V malé posteli se k sobě tisknou a tiše spí dvě mladé sestry. Kromě nás o tom možná už nikdo neví.“ (s. 146)

Domnívám se, že to není jen komunikace jako věc vnímání – „epistemologie“ (obraz projevuje podstatu), ale i skutečnosti „ontologie“ (podstaty samé). Sama média jsou součástí bytí, třesoucí se obraz na monitoru je existence, skutečnost je to, co je pomezí reality a snu. V onom mezičasí (ačkoli ciferník nemilosrdně ukazuje přesný strojový čas) dochází k vyjevení podstatného. Podobně jako to už před dvěstě lety věděl Friedrich von Hardenberg, Novalis, v hymnách noci, podobně jako docházelo k rozjasnění mysli ve středověkých vigiliích, podobně jako v absenci „hrubého světa“ v poušti nacházeli ti, kteří se toho odvážili, prozření. V dnešním zahuštěném světě můžeme najít něco z toho po západu slunce, když zní třeba trombónové sólo, jaké hrál Takahaši nebo Curtis Fuller ve své skladbě Five Spot After Dark.

Afterdark, překlad Tomáš Jurkovič, Odeon, edice Světová knihovna, Praha, 2007 ISBN 978-80-207-1249-3