A2 – kulturní čtrnáctideník

A2 – kulturní čtrnáctideník
(na internetu A2 – neklid na kulturní frontě)
Poznámky z několika čísel 2023

Číslo 13 / 21. 6. 2023, Orwell, Koestler (v editorialu je řečeno, že ti dva se v konceptu čísla propojují), punk…
Petr Fischer ozřejmuje slovo kakotopie ve srovnání s obvyklejším dystopie či antiutopie, podobné kakofonie, poukazuje na hrozbu rozvratu, „odpovídá tomu, co dnes globálně víci č mén skutečně žijeme, tedy Huxleyho Konec civilizace (1932), čteme raději o katastrofách, Orwella, Huxleyho, Zamjatina, Borgese, Musila než Dostojevského a Balzaca (to je podle mě konstrukce, která platí jen ve vztahu k myšlence zhroucení světa) na pozadí Nietscheho, který hovořil o potřebě a ideálu štěstí, hédoné, k němu se se musí přidat eudaimonia, to je  vnitřní radostné uspořádání.

Není na co čekat (Michal Špína) je řeč o zajímavé dvojí fázi tvorby u Milana Kundery, který napsal česky Umění románu (1960), kde vychází z Vančurových Obrazů z dějin národa českého (ač to není román) a později francouzsky studii s týmž názvem v 80. letech, a „opačné“ fázi G. Lukácse, od ideálu komunismu k liberální demokracii, což je vždy jakýsi cíl, k němuž lidstvo směřuje. Pavel Barša v knize Román dějiny říká, že „není na co čekat“, mileniaristická představa završení dějin neplatí. Představuje se dílo P. Barši, který hovoří o Bruno Latourovi, jenž dekonstruuje modernismus, zvláště v knihách Zpátky na zem (2017, č. 2020) a Kde to jsem? (2021, č. 2022), důležitý pojem „emancipace“, (je také zmínka o Auerbachovi či Bachtinovi jako teoreticích románu), pak uvádí jako jinou cestu O. Tokarczukovou v knize Pravěk a jiné časy (1996, č. 2007), kde je aktérem houbové mycelium.

O Orwellovi jsou dva články, první Navzdory ustáleným výkladům (Josef Řídký) je pro mě nepříliš přesvědčivý, vychází z toho, že Orwellovo dílo je rozsáhlejší než dvě ikonické knihy, které jej zastiňují, autor se snaží rozlišit kritiku „totality“, kterou je dílo vykládáno, zatímco ve skutečnosti Orwell je levicového smýšlení, a kritizuje nesvobodu a nerovnost v širším měřítku. To ukazuje podle mě lépe Barma zvířat, Animální obrazy v Orwellových esejích (Lukáš Červený), poukazuje k textu Poprava oběšením z 20. let, kde jediné slitování nad událostí má pes, který se snaží olíznout popravenému tvář, zatímco důstojníka nezajímá vůbec jako lidská bytost (naopak se bojí, že by nesplnil očekávání) jinak jde o vraždu a trapnost, je to „pamflet proti trestu smrti, imperialismu“, podobně je dalším tématem zabití slona v jedno z textů reprezentativního souboru Uvnitř velryby a jiné eseje (1997). Výmluvná je fotka prezidenta T. Roosevelta s puškou nad mrtvým slonem z roku 1929. A ostatně v čísle je ještě řada dalších textů, které v souhrnu uchopují téma velice komplexně. To je možná největší hodnota kulturního čtrnáctideníku v době, kdy jsme schopni pozornost udržet dvě minuty, asi tak na přečtení esemesky a odpovědi na ni.

Jiná fotka překladatele Radovana Charváta uvádí čl. Napínavý do poslední řádky, Charvát je překladatelem „nejslavnějšího Koestlerova románu Sonnenfisternis, který byl přeložen jeho přítelkyní Daphne Hardyovou, pak jej autor poslal do jiného nakladatelství, a román zmizel – nyní se objevil, Noc o polednách je nynější název Charvátova překladu. Charvát by nespojoval Koestlera s Orwellem, totiž Koestler není utopie, vychází ze španělské totality (unikl popravě útěkem do Moskvy), Charvát má rád i Poirota a Columba, ale „výsostná“ literatura je Benard, Arno Schmidt, Ludwig Hohl, Josef Winkler, které překládal.

Mistr druhých jmen je článek o knize Děsivé důsledky Ramseyho Campbella (Antonín Tesař). Je řeč o literatuře weird fiction (v překladu zvláštní, ujetý, též tajemný, nadpřirozený), líčí jednotlivá desetiletí Campbellovy tvorby, která v mnohých ohledech vychází z Lovecrafta, řeč je také o dalších autorech, Lairdu Barronovi, Thomasu Ligottim, autora venkovské duchařiny M. R. Jamese, zatímco u R. C. je řeč o „městské paranoii“, na hraně reality a noční můry, zvl. originální je v 70. letech. Pro mě je zajímavé to místo, kde se vysvětluje, že povídka Ta druhá jména ozřejmuje, jak „jazyk ovládá naši osobnost“, autor si potrpěl na „tematizaci sugestivní síly médií“, V textech u nás dosud nezpříliš známého atora je abstraktní, metafyzická nebo lingvistická hrůza.

Případ Dušan Dvořák je divadelní zpracování skutečného otřesného případu, kdy je titulní postava kriminalizována pro léčebné pěstování konopí, k tomu je označován za psychicky narušeného, protože je potížista a podává na nezákonnosti žaloby. Zajímavým způsobem zpracovala režisérka Barbara Herz, chválen výkon herečky Veroniky Lazorčákové. Tedy hra je také o střetu jedince se systémem.

Následuje článek o filmu o třech hypersexuálních ženách ve filmu kanadského režiséra Denise Côtého. Na protější straně Urna ve tvaru střevíce v dokumentu Boylesque o polské nejstarší drag queen v Evropě, polského seniora Andrzeje Szwana, režisérky jménem Bogna Koalczyk (Tomáš Stejskal).

K pramenům tuzemského punku (Karolína Válová) – vychází publikace Všechno je špatně, zpátky na stromy! (podtutul Český punk a hardcore v textech 1979–1989), která přejímá název stejnojmenného alba kapely Modrý tanky (2023, demo ale vyšlo už v roce 1988), obsahuje písňové texty, fotografie, rozhovory a úvodní studii Radima Kopáče. Punk je v centru pozornosti po úmrtí Petra Hoška (zpěvák a baskytarista skupiny Plexis) 23. ledna 2023. Ke smrti punku odkazovala už kniha publicisty Radima Kopáče a fotografa Pavla Sojky Punk je mrtvý – a kdo ne? Britský punk a americký hardcore v textech (2016). U knihy hovoří o fanzinové estetice (zvláštní grafika), DIY styl (vytváření, pozměňování a opravování věcí bez pomoci profesionálů) a o výpovědi „zahozené generace“, fotografie Štěpána Stejskala, rozhovor s „nejznámějším českým fotografem punku“.

Znásilnění popu (Petr Uram) pojednává o debutu skupiny Divo Institute. „Skupina složená z výrazných postav českého hudebního undergroundu a nazvaná podle kolínské vily švýcarsko­-lucemburského konceptualisty vydala dlouho očekávaný debut.“ Na internetu je podrobný popis (též pod čl. Znásilnění popu).

Čakanie na lepšie časy (Maroš Schmidt) je článek o Slovenském muzeu dizajnu. Jak je nadlidské dělat cokoli v kultuře (zobecňuji), když čteme v úvodu, že „Kultúra je len štatistická chyba!“, jak pravil jeden (slovenský) pracovník ministerstva financí. A komentář? „Možno sme už zabudli, že krajina, ktorá nemá budúcnosť, nepotrebuje uchovávať súčasnosť, pretože dávno stratila svoju minulosť.“

Proti komisařům i jogínům (Ondřej Slačálek) je zajímavé názorové vymezení dvou spisovatelů, George Orwella a Arthura Koestlera, totiž „oba spisovatelé a kritici totalitarismu přitom zůstali socialisty“. Orwell za druhé světové války formuloval socialistický program pro Velkou Británii (své názory zformuloval v eseji Lev a jednorožec), Koestler vnímal socialismus jako hnutí s velkými ideály. Orwell vstoupil do Nezávislé labouristické strany v roce 1938 e zkušeností ze španělské občanské války, bojoval v milicích Dělnické strany marxistického sjednocení (POUM), vlastenci se budou muset opět spojit s inteligencí, říkal. „Válka podle něj ukázala socialismus a plánování jako funkční, kapitalismus jako dysfunkční.“ Socialismus chápal jako plné státní vlastnictví a plánování. Koestler byl jeden čas skutečným stalinistou. Je tu jeho románová trilogie, z niž je nejznámější Tma o polednách (1940, česky 1992, o knize též samostatný článek), pak esej Jogín a komisař z roku 1942 (dal název i článku), kde ukazuje nemožnost tyto dva postoje skloubit, a další esej Anatomie mýtu. A Orwell napsal esej o Koestlerovi. Slačálek také zmiňuje Slavoje Žižeka a jeho knihu Mluvil tu někdo o totalitarismu? (2001, česky 2007). Orwell i Koestler byli velmi kritičtí ke Ghándímu, záměna „svatosti“ a vstupu do politiky, ke které přistupoval s nenásilným postojem. A Slačálek říká: „Dnes vlastně nejsme o nic dál.“ V řešení, kdy selhává (jak čteme i v jiných článcích) liberální demokracie. Onen koncept socialismu tedy nevidí jako kritičtí pravičáci pouze jako „sociální inženýrství“, který vždy selže (dodávám komentář).

O tom vlastně je následující rozhovor Uniknout kyvadlu dějin. S Pavlem Baršou o románu a emancipaci. (Matěj Metelec). Článek považuju za to nejlepší, co jsem za poslední dobu v A2 četl. Politický filozof vydal knihy Román a dějiny a Mezi Davidovou a rudou hvězdou, navazují na jeho starší práci Cesty k emancipaci. Nezbývá než tu logiku (kyvadla) dějin přesně citovat z první Baršovy odpovědi: „Symbolickým počátkem tohoto období je Velká francouzská revoluce, kdy liberální a revoluční představy o emancipaci ještě šly ruku v ruce. Labutí písní tohoto spojení byl rok 1848, po němž se postupně začaly rozpojovat, až se postavily proti sobě. Liberální emancipace byla silně individualistická a slibovala, že všechny pojme do občanské společnosti rovných a svobodných. Proti ní se postavila kolektivistická reakce. Ukázalo se totiž, že liberální emancipace tak docela nefunguje, že je z ní stále někdo vylučován. Vylučovaní byli dvojího druhu: etnické menšiny a spodní třídy. Alternativou liberální emancipace se tak stala emancipace třídy v socialistické revoluci a emancipace národa v národněosvobozenecké revoluci. Tato kolektivně­-revoluční emancipace měla vítr v zádech od roku 1917 do roku 1968. Potom se dostala do krize a znovu ji nahradila představa liberálně­-individualistické emancipace. I ta se ale v posledních patnácti letech dostala do krize a znovu začaly zvedat hlavu její kolektivistické alternativy v podobě neonacionalismu a antiglobalismu. Dnes se tak nacházíme v podobné situaci, jaká existovala ve dvacátých letech 20. století.“ To je shrnutí, jaké jsem dosud takto pregnantně neslyšel.

Dvojstránka o Vítu Kremličkovi, kterého já vnímám z kontextu s Josefem Kocourkem a Jaromírem Typltem, tož nebudu rozebírat.

Obrana města snů. Jižní Město v knize Jana Lukavce (Alžběta Medková). Snad už trochu pominula doba, kdy jsme jednostranně vnímali „sídliště“ jako „králikárny“ (Chytilová v Panelstory či film Vesničko má středisková, Václav Havel v jeho dehonestaci v helikoptéře nad městem po zvolení prezidentem), tedy negativní stereotypy. Není to jen místo zvýšené kriminality a odcizení, „žije se zde dobře“, autor vychází i z osobního stanoviska. Autorka uvádí i další  „knihy, které iniciovali sami obyvatelé sídlišť: Linka č. 141 (2018) o Černém Mostě, výpravná publikace Sídliště Ďáblice. Architektura pro lidi (2019) nebo Sojčák. Sídliště nad Lužnicí (2019) o táborském sídlišti Lhotka.“ Jedna věta za ostatní: „Na Jižáku se přitom také biřmuje a křtí v moderním kostele, odehrávají se tu novopohanské rituály, chodí se do terapeutické ezogalerie a vedle toho se zde žijí úplně „obyčejné“ velkoměstské životy.“ A ještě jedna: Sídliště nepotřebujeme vzývat jako dokonalé utopie, ani zatracovat jako špinavá ghetta, stačí je brát jako plnohodnotné součásti našich měst a respektovat jejich kvality i obyvatele.“

Ve válce generálů, o aktuálním ozbrojeném konfliktu v Súdánu.

Víc než piko. Na životech feťáků záleží (Jana Michailidu). Apolena Rychlíková a Pavel Šplíchal jsou autoři knihy Piko (nakl. Alarm), ucelené práce, jakých není mnoho, o pervitinu. Problémem je  „dlouhodobá stigmatizace narkomanie, systemický útlak a neochota komplexně uchopit související téma duševního zdraví“, a ještě dva údaje o přístupu, který toho mnoho nepřinese (jakkoli je celá záležitost komplexní a komplikovaná): „Vytlačením do ilegality se navíc zvyšují rizika plynoucí z užívání těchto látek: drogy jsou dostupnější dětem, uživatelé nemají přístup k bezpečnému produktu z regulovaného trhu a navíc se vystavují kriminalizaci. Kniha nám přibližuje i palčivé téma prevence zaměřené na děti a mladistvé, na niž jsou v národním rozpočtu protidrogové politiky vyhrazena pouhá čtyři procenta (oproti 52 procentům na vymáhání práva)…“. Důležité je také odlišit stupně užívání drog, občasné a kontrolované, až po rizikové, přičemž se vlastně hovoří jen o rizikovém, zatímco v reklamě na alkohol jsou demonstrovány zářivé úsměvy a štěstí.  

A ještě naposledy k ústřednímu tématu: Rok, kdy se zastavila historie. Koestler a Orwell ve španělské občanské válce (Lukáš Rychetský). Oba odpůrci totalitarismů, Koestler a Orwell, se zúčastnili, byť na opačné straně fronty, v roce 1936 španělské občanské války. Orwell po boku republikánů proti povstalecké armádě generála Franka, U Koestlera, židovského intelektuála, bylo jen zdánlivě paradoxní, že byl nejen komunistou, ale také agentem Kominterny A oba „jen o vlásek unikli smrti“.

Proto se srovnání Koestlerova Španělského testamentu (1937, česky 2023) i jeho předchozí knihy Španělsko krvácí (1937, česky 1937) s Orwellovým Holdem Katalánsku (1938, česky 1991) a esejem Ohlédnutí za španělskou občanskou válkou (1943, česky 1991) jeví jako poněkud mimoběžný úkol. Přesto se o to Rychetský úspěšně pokouší. Mj. uvádí, že „Koestler ve Španělském testamentu opakovaně zdůrazňoval, že se tato jihoevropská země stala trenažérem toho, co hrozí pohltit celý kontinent.“ „Orwell odmítá válku, kterou má za spravedlivou, zbavovat ve jménu vyššího ideálu její rutinní stejnotvárnosti, odpudivých pachů a jiných fyzických projevů.“ Je dalek válku idealizovat. Brzy pocítil její nesmyslnost „na vlastní kůži, když byly barcelonské boje zcela nesmyslně označeny za spiknutí údajně profašistické POUM, jeho spolubojovníci začali mizet ve vězeních a on sám se až do svého odjezdu musel skrývat před Civilní gardou.“

Za všeobecnou slušnost. George Orwell antikomunista i socialista. (Matěj Metelek) Ve čtení Orwellových ikonických děl se zdůrazňuje jeho postoj k totalitarismu, nicméně on „byl tvrdým kritikem komunismu i kapitalismu“. „Orwellův antikomunismus nelze pochopit bez jeho socialismu.“ K němu spěl při práci na knize Cesta k Wigan Pier (1937, česky 2011). Název Metelkova článku  je citát z knihy Hold Katalánsku (1938, česky 1991), kde říká, že to je důvod, proč přišel bojovat do Španělska, „a pozdější pronásledování jeho přátel z Dělnické strany marxistického sjednocení (POUM) stejně přesvědčeného antikomunistu.“ Všeobecná slušnost je paralelní s „odporem k nerovnosti, luxusu a obecně hlouposti moderního světa, ať už v jeho kapitalistické, nebo komunistické variaci“.  Mezititulek Dvě a dvě je pět poukazuje na podstatu myšlení a chování za totality, je to výrok „Vůdce“ a pochází z Ohlédnutí za španělskou válkou z roku 1944 (o osmdesát let můžeme tohle aktuálně sledovat na jiném kontinentě, jehož prezident vyhazuje lidi ze své administrativy po náznaku jejich nesouhlasu).  Zajímavý rys je u Orwella pořizování seznamů – u všeho, od počtu vajec až po sympatizanty s nacismem. Seznamy zachovala jedna z žen, jíž nabízel sňatek (Celie Kirwan) a byly zveřejněny. Pěkný Metelkův postřeh (málokdy se při všech těch zjednodušeních uvádí), se týká historické proměny v Sovětském svazu. Jde o „modernisticko­-technokratický duch, jímž byl sovětský komunismus prostoupen“ (vzpomeňme na Tatlina, Rodčenka ad.), který byl ale „ po vzepětí prvních porevolučních let, kdy se modernizace prostupovala s modernismem, podstatně redukován a zbyla z něj hlavně posedlost industrializací“. Tu považoval Orwell za „zásadní překážku možnosti žít důstojný a plný život“.

Zajímavý je sociologicko-historický vhled Dominiky Frejdové Víc pušek než lidí. Zpráva z amerického zapadákova, tedy Wyomingu, kde byl v historii poměr mužů a žen šest ku jedné a záměr přilákat ženy souvisel s emancipací, tedy jejich možností zákonně volit, o čemž se jinde ženám ani nesnilo, „V roce 1862 vydal Abraham Lincoln dekret, který dal ženám právo vlastnit půdu, přičemž bylo jedno, zda jsou svobodné, vdané, rozvedené nebo ovdovělé. Každý kolonizátor dostal za registrační poplatek 19 dolarů od státu 160 hektarů půdy k obdělávání.“ A s tím souvisejí i ty pušky, o nichž autorka v osobním zážitku hovoří. Je to paradox, neboť dnes republikánský, konzervativní Wyoming chystá zákaz interrupcí.

Číslo 7 / 30. 3. 2022, Lesy budoucnosti

V článku Paralelní svět píše Saša Uhlová o osobních zkušenostech z nemocnic, aktuálně se vyjadřuje k ukrajinské válce.

A pak už je, jak uvádí i Editorial k hlavnímu tématu, problematice lesa, jeho dnešnímu hospodářskému vztahu k němu a jiných konceptech, než těch, brát tento přírodní fenomén jen jako objekt těžby.

Předtím ale ještě několik recenzí knih. Průzračnost, skepse, hermeneutika. Jak číst politické myslitele?, komentář ke sborníku s tímto názvem (Vojtěch Čurda), který připravili Tomáš Halamka a Andrej Virdzek. Zajímá mě skutečnost, že zde jsou také „mezioborové příspěvky z oblastí politologie, filosofie, religionistiky, sociologie i historie“. Autor si klade kruciální známou a často kladenou otázku, jak předkládat erudovaný text, zda tedy zachovávat vědecký uzavřený diskurs nebo hledat nějaké přemostění pro vstřícného čtenáře, který ale není na daný obor odborníkem. To platí pro známé i méně známé osobnosti, uvedu bez dalšího komentáře jen jména – Hannah Arendtová, Michel Foucault, Hans Georg Gadamer, Ernesto Laclau, Leo Strauss, Michael Freeden, Jerome Schneewind, Quentin Skinner, Louis Althusser. Zajímavé je také hodnocení/zařazení jednotlivých myslitelů. „Pro Jiřího Růžičku je Althusser spolu s Jacquesem Lacanem a Rolandem Barthesem představitelem strukturalismu, podle Kužela se naopak od tohoto proudu distancoval.“ Podstatné je také Althusserovo hodnocení Marxe, u nějž pomíjí stalinskou či hegeliánskou interpretaci a sleduje existencialistický rozměr. Přínosný je příspěvek Lubici Kobové, věnované feminismu, Susan Moller Okin, věnuje se také klasikům, Platonovi, Aristotelovi, kritizuje Johna Stuarta Milla. A pak tu je vnímání dějin jako nikoli jediného všechny události zastřešujícího konceptu, ale postmodernistických vrstev, které běží různým tempem vedle sebe, „pád velkých metanarací“ (ten názor zastávají Foucault, Arendtová nebo Gadamer).

A dva literární pohledy. Za hranice muminího údolí (zvláštní slovo, že?), Adut prózy Tove Jansson (Magdaléna Michlová). Hned se vysvětluje, mumini jsou skřítci švédsky píšící finské umělkyně Tove Jansson. Přehled další její tvorby. Právo na osobní mytologii Genciána Matěje Lipavského (Martin Lukáš) komentuje druhou sbírku autora Genciána, zvl. aspekt „pravdivosti“, umělecké věrohodnosti (konfesijní přístup, zde deklarovaná autobiografičnost) jakožto nárok autora na přijetí, de facto ale dělá ze čtenáře rukojmí, podobně jako ve filmu „»based on a true story« kupuje už předem divákovu pozornost“. Recenzent si všímá vizuality detailu, oné snahy až křečovité zachytit uplývání reality do minulosti.

A ještě Přetvořený dokument. Moskva-hranice Jiřího Weila (Alena Machoninová). Mnohokrát vydaná kniha si skutečnost nového vydání zaslouží. Součást Weilových spisů. Pro mě zajímavá poznámka o literatuře faktu, prosazované sovětskými avantgardisty, účastníky Levé fronty.

A teď už les. Tisíce podobných ubožáků. Mrtvý les a jiné estetické anomálie (Kristýna Válová). Citace z Šumavy umírající a romantické (1931). Zásadní články jsou ale ještě později.

Nečekaní vrazi. Severské krimi seriály podle skutečných případů (Petr Pláteník). Autor srovnává seriál Devadesátky a aktuální Nečekaný vrah a Připad: Ponorka.  Na protější stránce Danse macabre na střední. Druhá sezóna seriálu Euforie Jan Bodnár). Zde srovnává někdejší seriál Beverly Hills 9010 a Euforii, která „zažehla menší kulturní revoluci“, problematika je dramatičtější, hlavní hrdinka se propadá do drogové závislosti, příběh neulpívá na vztahových trojúhelnících. Otázka je dnes, „proti komu revoltovat“?

Z rozhovoru Válka uražené ješitnosti. S Viktorem Šenderovičem (Olba Pavlova)o současné ruské satiře si vybírám myšlenku: „Vypěstovali jsme si pocit vnitřní nadřazenosti. A vyléčit se bude náročný proces. Je velmi těžké se tohoto klamu vzdát. Průměrný Rus na něm lpí.“ A pak ještě o režimu: Postoj ke gayům, stejně jako vztah k Židům a menšinám obecně, je lakmusovým papírkem každého fašismu.“

Nedělám hudby k mytí nádobí. JPEGMAFIE a jeho LP! (Nora Třísková). Všímám si slovníku, „release“, tj. nahrávka, „label“, to je jasné. Autor má stručné názvy jako prostě LP! Jinak je to rozhovor pro jiné čtenáře.

Pokud mě potřebujete, jsem tady. S Danem Perjovschim o kritické kresbě a kritické pedagogice. Možný pohled…

Za spravedlivá města. Odkaz urbanisty Peter Marcuseho. Architekt, syn známého filozofa Herberta Marcuseho. „Na začátku března ve svých třiadevadesáti letech zemřel významný urbanista Peter Marcuse,“ významný pro akademický i aktivistický svět. „Inspirativní osobnost, jež ve svém uvažování a praxi nezapomínala na ty nejslabší a připomínala, že bydlení je základní lidské právo.“ To souvisí s modelem vnímání architektury dnes, kterou Marcuse se sociologem Davidem Maddenem popisuje Na obranu bydlení. Politika krize (2016, česky 2020), kde navrhují jiný než dnes obvyklý „způsob městského rozvoje, který by byl méně závislý na ekonomizované moci“, který bojuje „proti nadvládě tržních mechanismů v našich životech“, přičemž vidí negativní rysy dnešní reality, gentrifikaci, ghettoizaci, nedostatek sociálního a dostupného bydlení atd. Autor zmiňuje další architekty radikálního urbanismu jako Henri Lefebvre, David Harvey, Manuel Castells, i návaznost Petera Marcuseho na dílo jeho otce (svým způsobem), totiž „důraz na nerepresivní, rovnostářskou společnost, jež by byla schopna eliminovat utlačovatelské aspekty kapitalismu a jejich destruktivní vliv na lidskou individualitu“.

Jako důležitou součást článku, kterou si dovolím citovat, považuju, že myšlenky tohoto díla mají smysl i u nás „plasticky popisují význam vztahu k místu v kontextu bydlení, roli soukromého sektoru, developerů a vlastníků i politického vyjednávání a rozhodování, procesy a působení gentrifikace v různých lokalitách nebo vznik sociálního vyloučení. Pomáhá nám to pochopit, jak vzniká současné dominantní přemýšlení o bydlení, proč v Česku chybí mobilizační potenciál pro silnou reakci na bytovou krizi zdola i to, že se představa o jistotě individuálního vlastnického bydlení odráží v nedostatku alternativních forem bydlení a spoluvytváří mantinely politického rozhodování a právního řádu. Možná právě dlouhodobě nedostatečná reflexe myšlenek kritických autorů, jakým byl Marcuse, patří mezi příčiny toho, proč se u nás nedaří zvrátit současný negativní trend a bydlení je stále hůře dostupné pro čím dál větší část obyvatel.“

Na internetu jsou další informace o knize, také v PDF formátu A2 č. 5/2021.

Také čl. Narcos vs. historie – 1 : 0, úspěšný seriál Netflixu (spin-off, t j. rozhlasové, televizní, počítačové nebo literární dílo, které bylo odvozeno od již existujícího díla) mě nijak neoslovil, i když podtitul Co všechno seriál obětoval divácké úspěšnosti? Filmy a seriály Netflixu „se předhánějí v tom, který během své hvězdné chvilky trhne nejastronomičtější číslo co do počtu a hodin zhlédnutí, doby strávené na trending seznamech nejrůznějších sociálních sítí a množství nominací a ocenění“, výrazně ční seriál Narcos  z let roku 2015–2017. Místo čtvrté série vznikla série Narcos: Mexico. A recenzentka (Barbora Jelínková) popisuje atraktivní drogovou historii, ale i zkreslení, které má vyšponovat sledovanost. Narcos jsou mexičtí vrazi jako je Quintero, rozdíl mezi ztvárněním v seriálu a fakty jsou příkladem podrobného rozboru autorky. Po řadě detailů uzavírá, že značka „podle skutečných událostí“ nezaručuje, jakkoli je to skvěle napsaný a zahraný film, že je pravdivý.

Prazvláštní habity stromů. S Ivanou Vašíčkovou o dendrochronologii a bezzásahovosti (rozhovor Martin Čermák). O českých pralesích, nejen o tom Boubínském, ale třeba rozsáhlém Žofínském v Novohradských horách či menších v Beskydech, důležité je, že prales „má velkou diverzitu stanovišť a hojnost vody“, informace jsou prý na stránce pralesy.cz, nicméně po zadání do vyhledávače mně počítač hlásí ohrožení, také na Wikipedii v odkazech v hesle „prales“ je několik údajů „nenalezených“ (co za tím je?). Zajímavý je německý termín Primärwald (k tzv. sekundárnímu), termín jsem neznal, běžný tradiční je Urwald. Řeč je pak o bezzásahových lesích, které samozřejmě nemohou být všude, ale přirozených lesů (primárních, pralesů) je pouhé jedno procento. Roste i společenská poptávka po divočině. Řeč je pak o tzv. disturbanci, větrných smrštích atd. a také dendrochronologii. Ivana Vašíčková (nar. 1984) pracuje od roku 2011 na odboru ekologie lesa ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví a je členkou pralesního týmu Modrá kočka. 

Praktický pohled na tuto problematiku čteme v čl. Bojovníci se u nás trestají. S Jiřím Nohelem o zrůdnosti holých sečí. (článek najdeme také na stránkách https://www.silvarium.cz/).“Proč se tak sveřepě držíme pěstování nestabilních monokultur“, proč vnímáme les jako „továrnu na kulatinu“. Problém je se zákony, které vlastně Nohel porušuje, argumentuje důležitostí různého stáří lesa, pak tu také nejsou kůrovcové kalamity, priorita lesa jako byznysu, tedy zisku, je pochybná, a není to jen věc monokultur (o tom jsme slyšeli po desetiletí), hovoří o tom, proč je posedlý břízami. Cituji: „Během dvaceti let vznikne výškově, věkově a druhově rozrůzněný les plný bříz, dubů, jedlí i smrků, který je daleko odolnější. Chce to jenom trpělivost. Rozrůzněný a rozvolněný les i lépe zadržuje vodu, pomaleji ji odpařuje.“ Tedy nehrozí tolik sucho atd. atd., důležité je stínění, pak jsou ty stromy také odolnější. Současná krize je důsledek všudypřítomného důrazu na produktivitu a výdělek, ona představa vychází z toho, že jsme si rozdělili krajinu na zóny (turismu, hospodářství, jehož výsledkem je, že zde jsou „dvacet čtyři hodin denně osvětlené mašiny, chřoupou dříví a připravují je na odvoz do Číny“). Problém je také přemnožená zvěř, problém je, když lesník je zároveň myslivec. „ Jelen má pak před lesem přednost.“ Skvělý článek.  Jiří Nohel (nar. 1973) je básník, hudebník (člen kapely Listověj) a hajný.

Mezní stav (Barbara Herz a Anna Smékalová) je pak environmentální groteska, koláž výpovědí svědka blokády v NP Šumava. V závěru je také „hejkal“. Následuje Láska k řádu, touha po divočině. Vztah české veřejnosti k lesu (Marta Martinová), rozvádí i myšlenky Jiřího Nohela a říká, že si devadesát jedna procent občanů přeje ochranu lesa/divočiny (co tedy politikům brání?) a Bez monokultur. Přírodě blízké lesnictví v Česku (Milan Košulič). O „trvale udržitelném hospodaření“, které obsahuje lesní zákon, a „biodiverzitě“, o niž M. K. píše, jsem slyšel už před desetiletími na mezinárodní konferenci o krajině (také autor zmiňuje, že už před třiceti lety „přírodovědná obec“ varovala), nicméně nějak to nefunguje (u nás), zatímco v okolních státech se mění přístup k hospodaření, u nás si s holinami lesníci „zase nějak poradí“. Autor, lesník, píše také o českém sdružení Pro Silva Bohemica, které bylo založeno v roce 1995 ve Křtinách a má dvěstě členů.

A poslední dva články jsou v témže duchu: Vytěžit jen to, co přiroste. S Lumírem Dobrovolným o Lesnickém freestylu (Martin Čermák a Marta Martinová, mimochodem vystudovaná bohemistka, v minulých letech ale předsedkyně správní rady a ředitelka A2, o.p.s., autorka několika článků) a Méně zvěře, více semenáčků. Proč je třeba novelizovat zákony o lesích a myslivosti (Lukáš Tůma a Jaromír Bláha, působí v hnutí DUHA). Za celou problematiku, co brání rozumně se chovat k lesu, cituju: „Mnoho lesníků by skutečně k tomuto cíli chtělo směřovat a preferovat přírodě blízké postupy hospodaření. Brzdí je však nevhodně nastavené dotace a zastaralá legislativa, jiné zase konzervativní ekonomické smýšlení. Současný zákon o lesích, schválený v roce 1995, sice ve své době znamenal určitý progres, ale ten do značné míry zbrzdilo ministerstvo zemědělství špatně nastavenými vyhláškami.“ Ostatně to mnozí vědí, ale nic se neděje. Jako v mnohých ostatních věcech, ale to bych se dostával jinam. Autor rozvádí, které nesmysly je potřeba naléhavě odstranit, např. kácet souše, do dvou let holinu zalesnit atd., a hovoří výslovně o „selhání ministerstva“.

Konec války civilizací? (Tomáš Stejskal) Úvahy o změnách, které souvisejí s válkou na Ukrajině.

Číslo 25/26, 14. 12. 2022 Drakula a jiní upíři
Před sadou článků opravdu komplexně a ze všech stran probírajících ústřední téma ještě Po vlastní ose, film Adama Sedláka Banger, natočený „příznačně pomocí iPhonu“, což určuje estetiku „propojených světů“ (drogy a rap), chválený (Lukáš Rychetský), nemá nadměrné obsahové ambice, tj. nechce být generační výpovědí či hlubším svědectvím o světě, velmi přirozeně zahrané A. Mišíkem, ostravský rapper Sergei Barracuda trochu strojený projev, ale tak se i stylizuje, (jen dva herci), jde o to drogami získat peníze na natočení „vysněného featu“.

A teď už upírská témata. Sny procházejí zdivem, Carmilla jako dědička gotického románu, irský autor Sheridan Le Fanu, hl. postava lesbická upírka, 1872, východisko komentáře: terror a horror jako dvě podoby (gotický román), první je hrůza z očekávání, druhá předkládá děs, první Radcliffová: Záhada Udolfa, druhá Lewis: Mnich, terror nakonec dospívá k racionálnímu rozluštění, horror hrůza z nevysvětlitelného. Carmilla využívá oboje, předchůdkyně patrně Coleridgeova Christabel, zmíněna Matilda od Mary Shelleyové, lesbický nádech, pro mě zajímavé odbočky ve vyprávění, v nichž se objevují prvky „zrcadlení“, tedy dvojení (to co slyšela, se promítá do vlastního osudu.

Případ Draculy, Monstrum obklíčené jazykem (Ondřej Klimeš), Stokerovo pojetí upíra jako excesu, parazita, narušujícího patriarchální viktoriánskou společnost, souvislost s dobovou léčbou „hysterie“, u Freuda se pojednává o shromažďování nesouvislých detailů, záznamů (pzn. disparátnost je zmíněna i v ostatních článcích, možná bych zmínil, v souvislosti s Frankensteinem také tzv. „montážní představy“ z psychologie, tuším kniha Ivo Pondělíčka), vedle sebe několik ne-identit, čímž vzniká monstrum, tomu odpovídá i obydlí Draculy s „mnoha přístavky“, teoretička Judith Halberstam v knize Skin Shows (Kůže je vidět, 1995) popisuje Draculu jako „složeninu jinakosti“, monstrum je „konstruované, rysy queer, „transsexuální Transylvánie“ – hovoří se o filmovém muzikálu Rocky Horror Picture Show (1975), který využívá tuto lesbickou stylizaci.

Živé tváře v agónii, Stokerova archeologie médií (Blanka Činátlová), opakuje motiv koláže jako stylového prostředku, těsnopis (!), důležitost „mediality“, nejde „o simulovanou autenticitu vnitřního prožívání, romantickou zjitřenost a rozervanost“, pak motiv vlaku, deníky, Harper si všechno zjišťuje, text není „záznam“, ale „literární reprezentace“, fotka J. Malkoviche jako Murnaua (komentováno v jiném textu).

Ne, nesmějte se! Italská tradice vampyrismu, Ivana Piptová, podrobně popsáno, že v ital. Literatuře jsou netopýři, ale ne s vampýrským obsahem, vampýři poměrně pozdě, i Stokerův Dracula do italštiny přeložen až v roce 1922, předtím v it. pár povídek, zajímavé, že v poezii je upír žena „vamp“, zase podrobně probráno.

Vampýří coming out, Interview s upírem jako queer seriál (Dana Licehamrová), Interview s upírem je první svazek knižního cyklu Upíří kronika od Anne Riceové, podle ní nová adaptace, která neopouští existenciální polohu předlohy, přitom je queer. V románu erotismus, sadomasochismus, camp (estetika afektu), ve filmu (1994) Brad Pitt a Tom Cruise, místo „gotiky“ jazz.

Draculovský mem. Nemrtvý hrabě ve filmu  (Antonín Tesař), od expresionistického snímku Upír Nosferatu uplynulo sto let, popkulturní stálice, mem – proč? Nejspíš proto, že v Draculovi se vlastně o hlavním hrdinovi moc nedozvíme (více pozornosti je věnováno Van Helsingovi), jednotlivé motivy se rozvíjejí nejrůznějšími směry, je zmiňována komiksová série Bratři Drákulové, film Poslední cesta lodi Demeter, tématem se zabývá Neil Gaiman v úvodu ke Stokerově románu, přetištěný v knize Postřehy z poslední řady (2016, č. 2019). Český TV film Hrabě Drákula (1970), dále Billy the Kid versus Dracula (umístěn na Divoký Západ), Dracula, Dirty Old Man (erotika), Dracula Exotica (pornografický). Béla Lugosi ve filmu Toda Browninga (1931), ke stáru ve filmu Tima Burtona Ed Wood (1994). Nové upíří filmy Hlad (1983) nebo Hrůzná noc (1985) s Draculou „nepočítají“, nové adaptace Dracula: Neznámá legenda (2014) a další.A další spojitost s Batmanem, film Andy Warhola Batman/Dracula (1964), nedochoval se, paralela, oba hraje legenda undergroundu Jack Smith, podobně Albert Serra ve snímku Historka o mojí smrti (2013).

Hra RPG (role-playing game) Vampire: The Maquerade. (další druh dvojení). Popis hry.

Mezitím článek Pozorovat člověka, jak selhává. Rozhovor o Kleistovi a postpandemickém divadle, český dramaturg Thomas Rote debatoval s režisérkou Katharinou Schmitt před společnou inscenací Poslední kapitola dějin světa ve Studiu Hrdinů – otázky, jak se proměnilo divadlo za pandemie, jsou-li možná představení bez herců, to si nedovede představit, protože hlavní je pozorovat člověka, dichotomie mezi naplněním a selháním, poetika toho, co K. Sch. dělá, pracuje s dílem Arna Schmidta, T. Manna, O slavnosti a hostech podle filmu Jana Němce a Ester Krumbachové, T. Rote přeložil Kleista. „Kleist píše o nevysvětlitelnosti světa jako faktu.“

Skryté hranice Alternativy, 30. ročník festivalu, problém, jak je vnímána východní Evropa, „utopická“ minulost a devastující současnost, „marginalizace Východu“, odehrála se v kasárnách v Karlíně, moment „křehkosti světa“ je pojednán také v následujícím článku o výtv. umění, zde se hovoří l „nostalgii a transformaci“. Křehkosti a jejich síla. Ohledávání zranitelnost v Rudolfinu
)Agáta Hošnová). Výstava  fragilities, různé generace a rozmanitost uměleckých přístupů. Křehkost může být cestou, jak se vyrovnávat s „neudržitelným stavem“ několika souběžných krizí. Mj. Susanna Fritcher, Vivian Suter.

Několik „upírských povídek“, např. Emilio Salgari (přivedl na svět Sandokana) Upír z pralesa.

Nejlepší spojenci upíra je interpretace Draculy od Franco Moretti, který se dívá na téma prizmatem „kapitálu“ a Marxe, je tu akumulace kapitálu, moment růstu, expanze. Stokerův román jako obraz z dějin kapitalismu. Také dobrý. A taky věnuje pozornost struktuře vyprávění (jako už v předchozím), srovnává s Frankenstinem, který mu předchází, a je, jak už řečeno, kompozitum (složený z částí mrtvých těl).

Giuseppe Maiello v rozhovoru (Alžběta Medková) hovoří o tom, jak chtěl specifikovat Slovany, ale zjistil,, že upíři jsou ve všech kulturách, Slované mají výraznější folklór než jiné národy, tak toho je více. G. M. je autor knihy Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy, psal také o Lužických Srbech, sám pochází z Neapole, ale trvale se přestěhoval do Čech.

Poezie Martina Pocha.

Vzdorovat uniformitě. S Nastasjou Martin o úkolech současné antropologie.Tím je ukazovat pluralitu světů, různé způsoby vztahování se ke světu. O animismu, vztazích mezi lidmi a jinými bytostmi, vydala pár zajímavých knih (Divoké duše, Věřit v šelmy, Na východ od snů), některé česky.

A zase se vracíme k ústřednímu tématu čísla: Nelegální migrant Dracula (Matěj Metelec), mnohé se opakuje, vypisuju některé filmy. Interview s upírem (1994), Od soumraku do úsvitu (1996), seriál Buffy, přemožitelka upírů (1997–2003), lascívní upíři v seriálu True Bood (Pravá krev, 2008–2011), série Stmívání, Murnayova klasika Nosferatu (1922).

Číslo 25/26, 15. 3. 2023 Literatura a nová média

Pokus o Rotrekla. První výstřel do vesmíru teorie socialistického umění. Tomáš Pospiszyl ve druhém svazku o výtvarnících, vydává Kunsthalle Praha. Rotrekl ilustroval sci-fi a naučné knihy pro mládež. Dnes se z doby, kdy tvořil T. R., hovoří o těch, kteří byli ve stínu, ale po třech desetiletích je možná dobré trochu přehodnotit přístup (v TV běží informace o podcastu, že také televizní práce novinářů nebyla jen poplatná normalizaci), vycházejí, byť zřídka, i studie o umělcích, kteří spoluvytvářeli socialistickou propagandu. T. R. je „případ zapeklitější“, nebyl tím, kdo chtěl využívat režim, byl přesvědčený komunista. Ivan Adamovič komentuje, jak se T. P. vypořádal s komplikovanou problematikou „malíře, který ilustruje“ a říká, že „prozkoumat, jak fungovala umělecká tvorba v rámci státní ideologie, se Pospiszylovi podařilo jen částečně“, a vysvětluje svůj pohled.

Slzy, klišé, svoboda. Book Tok dělá z literatury mnohem živější médium (Matouš Hrdina). Book Tok, tiktoková scéna (komunita) lit. fanoušků proměnila literární scénu a trh, rozebírány otázky emoce a identity, i to, že se mi jen „kniha líbí“, je relevantní, zatímco pro lit. kritiku je to málo. Je jinak nastaven vztah mezi „serózní“ a mainstreamovou literaturou (mně překvapuje tato formulace, která jakoby spojovala přísněji dichotomii protikladu „umění“ a „trhu“, já to mám nastaveno více mainstream vs. žánrová lit.), Book Tok „udělá“ z neznámého bestseller, málokterá videa probírají kvalitu atd. Nejčastějšími žánry jsou fantasy knihy, young adult literatura (literatura pro mládež) a romantická literatura. V jednom nov. čl. Seznam zprávy (2013) čtu titul „Knihy, co mě rozplakaly. BookTok vrací literaturu čtenářům“. Pro nakladatelství je komunikace s BookTokem věc marketingu (oboustranně výhodné, šetří peníze, a čtenáře to baví). 

Její dým se vznáší navěky. Sci-fi a gender v povídkách Jamese Tiptreeho, Jr.. (Antonín Tesař) To byl mužský pseudonym psycholožky a výtvarnice Alice Sheldonové,též Raccona Sheldonová, spoludefinovala sci-fi 70. let. Maskulinita (dle Roberta Silverberga), otázka skutečné identity – i to, že byla ženy přehlíženy, co z toho je důležitější?. Tzv. nová vlna americké ssience-fiction. Kniha James Tiptree, Žena, kterou muži neviděli (Praha, 2022). „Láska je plán, plán je smrt.“

#TwitteratureIsDead. O twitteratuře se hovoří více než 10 let. 2009 studenti Alexander Aciman a Emmett Rensin převyprávěli 75 děl západní lit. kánonu pod názvem Twitterature: The World´s Greatest Books Retold ThroughtTwitter (řekl bych, že už tady byl předstupeň ve stručnějších, zkrácených vydáních klasiky, byla kolem toho diskuse, že to není plnohodnotné, má to jiný rytmus atd.), vzniklo převyprávění 2. knihy Mojžíšovy (rabíni, tj. Exodus), Romea a Julie, a rozsáhlé převyprávění Máhabháráty (2682 tweetů), řeč je o onom limitu krátkých útvarů a také nové tvorby (očekávání „divoké formální invence“), která se ale moc nekoná, „problematická emancipace“. Wiki: iterární použití mikroblogovací služby společnosti X.

Křehké čtverce, prázdná slova. (Jak) básní instapoezie? Vlastně je to vizuální poezie, opět omezení rámečkem, většinou pro ty, pro něž je poezie „nesrozumitelná“, zde není „nic enigmatického“, nic moc se od ní neočekává (řekl bych skoro, že to vůbec není poezie, ale může to vypadat pěkně, dnešní grafické technologie to umožňují).

Nová reflexe i pečující komunita. Bookstagram a jeho mikrokosmy (Veronika Voříšková). Navazuje na předchozí článek. „Texty je provázejí po kraji vlastní identity“ (pěkná formulace).

Krotitelky duchů a dobyvatelé sylabů. Literní věda mezi karikaturou a melancholií. Problém poklesu zájmu o studium humanitních oborů, snižování rozpočtu, kulturní analfabetismus podporovatelů univerzit, propouštění starších pracovníků („vykopávek“, šetří peníze), rozpaky nad produkcí, která je uzavřená širší veřejnosti, neumí (a nechce) ji oslovit, naopak pokusy udělat z přednášek atrakci (pedagogové číhají na lajky, feminizují literární výklad atd.). A tvorba – „romány bez bab“. Pozadí události, český seriál (Hřebejk, Jarchovský), komentář k němu (viz i CSFD).

A následují další konkrétní realizace: Werther_2000. Epistolární román digitální doby (Jakub Haubert). Jedná se o nerealizovaný scénář Adély Škvrni, oceněný za originalitu mezi nerealizovanými scénáři Famufestu. Uvedeno úvahou filosofa umění Noȇla Carrola, jenž upírá scénářům jejich vlastní uměleckou ontologii (dílo je až hotový film či divadelní inscenace). (S tím tak úplně nesouhlasím, mám doma knížky scénářů Felliniho, Bergmana či Marijky nevěrnice.) Nový Werther posouvá klasické dílo, Haubert popisuje, jak. Whatsappová dramata. Patnáctiletý kluk v podkrkonošské vesnici se noří „do virtuální počítačové hry, tzv. ­MMORPG (massively multiplayer online role­-playing game)“. Tedy taky zajímavé dvojení.

Přála bych si smět mluvit. (Tomáš Hubáček). „Rakouská režisérka Marie Kreutzer nepřináší ve svém novém dramatu životopisný portrét císařovny Alžběty Bavorské. Hravé dílo plné anachronismů zkoumá obecné téma postavení ženy ve společnosti, mluví o samotě i úzkosti a zároveň vybízí ke gestům vzdoru.“ Císařovnin vzdor je proměna labutě v tygra. Vicky Krieps.

Co to vůbec je domov. Odkud se vzal ukrajinský freak kabaret Dakh Daughters? (Miroslav Tomek) Rozhovor s Annou Nikitinou, spoluzakladatelkou kabaretu, který navštívil Prahu s představením Danse Macabre. Téma smrti je aktuální v kontextu války, dozvídáme se o souboru, jeho motivacích atd.

Bauhaus Brusel (Adam Tomáš). Druhá deska ostravské kapely Schwarzprior, enfant terrible české alternativní scény. Nositelé ceny Vinyla v kategorii „objev roku“ po letech vydali album Nemoc. Schwarzprior vznikl v roce 2009 jako projekt spolužáků z Fakulty umění Ostravské univerzity: ilustrátora Tomáše Motala, fotografa Edgara Schwarze a videoartisty Radka Plehy. Postmoderní eklekticismus integruje kýčovité žánry. Zajímavé jsou především texty pojaté jako morbidní dadaistická koláž.

V hlavní roli vítající. Vítání jara v brněnské galerii Off/Format (Viktorie Vítů). Vítání jara zkoumá vztah českých umělců a umělkyň ke krajině a přírodě, tedy jeho proměnu. Navazuje na Miloslava Sonny Halase z roku 1973.

Pět dolarů měsíčně.O tvorbě a umění v době války (Artem Čech). Proměna vnímání času ukrajinského spisovatele v době, kdy je hlavní přežít („Smysl budeme hledat potom.“) A poslouchá hudbu („Od Chopina po Billie Eilish“). Název se vztahuje k poplatku za streamovací službu, na niž si nemohl zvyknout, protože byl zvyklý na fyzické nosiče.

Generuju nadšence (Marta Martinová). Karolína Meixnerová v době pandemie natáčela videa, popularizující národní obrození. Akademikům je vystudovaná bohemistka možná trnem v oku, ale říká“ „Na českou literaturu upozorňuji způsobem, který funguje.“ „Němcová, Havlíček“. K. M. je autorkou podcastu Literární hysterie, jehož knižní podoba vyšla v roce 2022 pod titulem Průvodce literární hysterií 19. století. Literární podoba navazujícího podcastu Národní opruzení , což je „smyšlený příběh, kdy Neruda byl ještě kluk, Světlá neměla zábrany, Němcová toužila po lásce a Havlíčkova drzost hýbala dobou“ (Databáze knih), knižně vyšel 2023.

Siete sú účinný nástroj. S Lenkou Macsaliovou o bookstagrame, BookTube a BookToku. Rozhovor, Slovenka L. M. porovnává jednotlivé platformy. Nové technologie ovlivňují způsoby čtení, „Od toho hlbokého čítania až po rýchločítanie ako skimming, skipping či scanning.“ L. M. provozuje youtubový kanál Inferno Na Polici.

Poezie – Adam Borzič, Meditace protékající chvíle.

Politika – o Ficovi a Matovičovi kriticky.

Ani mrtví nezůstanou v bezpečí. „I krajina a města ukládají své vzpomínky – třeba na represi, vyvražďování, války a lágry. Taková místa jsou významnou součástí příběhu současného Ruska a právě k nim se vztahuje odborný zájem slavistky Luby Jurgenson.“

Ritualizujem, teda som. „Kniha Stručný úvod do teorie rituálu Barryho Stephensona přináší průřez rozličnými pohledy na rituál. Ústřední otázka zní: Je namístě předpoklad, že rituály patří minulosti a v moderní době pro ně, snad kromě domény náboženství, již nezůstalo místo?“ Rozebírá se, jaké jsou funkce rituálu, antropolog Roy Rappaport říká, že lidstvo žije díky významům, které si vytváří, rituál je spojen se společenskou smlouvou, hodnotami, vytváří zvyklosti, dochází k šíření zmíněných významů. Může mít i funkce zábavné, společné s hrou (vzpomínám mj. na Bachtina). Rituál představuje orientační mapu, bez níž bychom se ztratili. – Já si znovu uvědomuju, že jednou z kvalit tohoto časopisu je, že přináší články ze slovenského kulturního prostředí, na nějž už jinak moc nedosáhneme, v televizi se propírá – negativně – jen slovenská politika. To je jedna hodnota, druhá je koncentrovanost v uchopení jednotlivých témat z různých pohledů, jak to je v komentovaných číslech s Orwellem či Draculou, zde novými médii.

Oslavy práce v obrazech. Historik Martin Marek v knize Práci čest, doprovodné publikaci k výstavě, zkoumá, jak se v průběhu 20. století měnily oslavy Prvního máje.

Čím dál viditelněji (Jakub Radan Dvořák). Článek sleduje podoby klimatického hnutí, které je rozmanitější, ale také radikálnější. Přímé akce. Nenásilní ekoteroristé, jak byli označeni v jednom případě aktivisté, ostatně oni jsou vždycky nenásilní.