100 let jičínských skautů

Skautské středisko Brána v Jičíně, které patří k nejstarším v republice, oslavilo v sobotu 100 let od svého založení. Tak zní úvodní věta zpravodajského textu, který informuje o souvislostech jičínského skautského hnutí a oslavách stého výročí jeho existence v Jičíně. Už v květnu byla instalována v Galerii radosti jičínské Knihovny Václava Čtvrtka výstava 100 let skautingu v Jičíně, navazující v určitém smyslu i na velkou pražskou výstavu v dubnu, nyní, v polovině září, se sešli všichni ve skautském srubu, který je už po několik let útočištěm a místem pohody těch, které spojuje skautská myšlenka.
Člověku při prohlížení dokumentace, kronik, fotografií, vlajek atd. atd. tane na mysli, čím je dnes atraktivní společenství, které sdílí určité postoje k okolnímu světu a určité modely chování, které mají svůj původ před sto lety. Přemýšlel jsem o tom, vyptával jsem se těch, kteří s oprávněnou hrdostí ukazovali, co dělají a jak to dělají. Sám pro sebe jsem si z toho, co je pro mne nejsympatičtější vyhodnotil především právě onen moment společného konání a spolubytí, na který tak dnes útočí všudypřítomný individualismus, ve vyhraněnější podobě dokonce sobectví, byť chápu, že dnešní realita k tomuto účelovému, pragmatickému chování vede.
Dále pak s tím velmi úzce související vědomí hodnot, kterého člověk nabude tím, že o něco musí usilovat a velmi dobře ví, co energie a sil stojí, jestliže má něčeho dosáhnout. A rovněž, uvažuju-li modelově, a tedy samozřejmě v určitých schématech, nicméně opírám se i o průzkumy a zkušenosti např. sociologů, kteří se zabývají problémy dnešních mladých lidí, dávám skautský svět do kontrastu se světem těch, kteří se nemusí o nic starat, protože jim je vše podstrčeno, a o cokoli by se měli snažit, je vlastně „obtěžuje“.
Je to tak trochu i jakýsi „starobylý“ svět, který jakoby tvořil bariéry proti „konzumnímu“ způsobu života, kde nám není líto cokoli, co nepotřebujeme, okamžitě vyhodit, bez ohledu na ekologii, hodnotu věcí (o kterých jsme přesvědčeni, že žádnou hodnotu nemají) atd. Souvisí s tím velmi výrazně vztah k přírodě, která je tím pravým prostředím pro skauty. Filozofické zdroje, které na tomto místě nechci rozebírat, hovoří o tom „pravém“, autentickém bytí, prakticky je mi i sympatická ona „nenačinčanost“ té krásnější poloviny lidstva, která nepropadá právě aktuálním manýrám velkosvěta a přiloží třeba polínko k táboráku, u něhož se právě pečou buřty. Mám na mysli, teď si uvědomuju tu klasickou formulaci, „holky do nepohody“.
Půvab tohoto přírodního prostředí je spojen i s oněmi tradičními schopnostmi „přežít“, tj. dokázat se postarat o sebe, a to, co s tím souvisí, řekněme charakterově, s lidskými vlastnostmi, nechci se příliš ohánět „mravními principy“, byť je mi zřejmé, že tady hrají velkou úlohu. Určitě s tím vším souvisí i respekt k autoritám (k „vůdci“), byť právě tento moment může být, zvláště vzhledem k historii posledního století, vnímán jako velice problematický. Nicméně si kladu tuto otázku, když dávám do protikladu víru v něco, dokonce ochotu oběti něčemu, a popírání jakéhokoliv respektu, neřku-li ochoty čemukoli se podřídit. Je pravda, že mne, ačkoli jsem to do značné míry očekával, překvapila proorganizovanou skautského hnutí včetně přesného vyznačování všech příslušných symbolů či uniformovaných znaků.
Historii jičínského skautského hnutí znám jen zpovzdálí, nicméně jako Jičíňákovi mi nemohly uniknout osudy staveb, s nimiž je skautské hnutí spojeno. Pamatuji na tzv. Šikolovu vilu, roubenku na Čeřovce, v době, kdy byla opravena a stala se místem pro kroužky tehdejšího Svazu mládeže (ČSM), byť jsem ani tam nebyl organizován, dělali jsme tam v polovině šedesátých let literárně-hudební pásma, hrály se tam šachy atd. Tato stavba souvisela se skauty, oni sami by přesněji asi řekli celou tu smutnou historii, která končila špatnou privatizací, chybnou rekonstrukcí a rozpadem stavby. Zvláštní atmosféru měl jiný dřevěný srub, přiléhající k legendární jičínské rozhledně Milohlídce, s názvem Orlí hnízdo. Dočasná stavba byla prostorem pro mládež, nicméně po požáru a v posledních letech bezprizornosti se stala spíš místem bezdomovců, než byla odstraněna. Podrobnosti neznám, byť vlastně bydlím nedaleko, a doufám, že se nedopouštím jakýchkoli chybných souvislostí, ať mě kdokoli opraví. V každém případě je současný skautský srub, jehož výstavbu rovněž provázela celá řada problémů (zvl. v souvislosti se vztahem k Městu), v téže lokalitě jako obě předchozí stavby, a rovněž se jedná o stavbu roubenou. Na první pohled a můj vkus mi připadala příliš veliká, skoro nepatřičná na toto místo, s tím jsem se nijak neskrýval, dnes nad tímto pocitem převažuje radost z toho, že mají skauti v Jičíně, světlušky, vlčata i pamětníci, svou klubovnu, svoje prostory pro své aktivity. A to není málo.

https://www.jicinskozpravy.cz/zpravy/2012/3/3246-jicinsti-skauti-slavili-100-let-existence.htm
https://jicin.skauting.cz/