Úvodní stránka | A. Corelli / Triosonáty op. 1 - 4

A. Corelli / Triosonáty op. 1 - 4

07.10.2011 15:30

A. Corelli / Triosonáty op. 1 - 4
Ze staré muziky

Nejoblíbenější hudební forma italského barokního skladatele a houslového virtuóza Arcangela Correliho byla vedle concerta grossa triosonáta. V letech 1681 – 1694 napsal 4 řady po dvanácti skladbách tohoto druhu (opus 1-4).

Výraz sonáta se začal používat na začátku 17. století nejprve k odlišení instrumentální skladby od vokální. Sonátová forma jako taková se vyvíjela současně s instrumentální hudbou baroka a předklasicismu. Od poloviny 18. století už měla ustálený charakter jako třídílná forma, kde
- první část (expozice) představuje hlavní, vedlejší a závěrečné téma
- druhá část (provedení) je zpracováním a rozvinutím
- třetí část (repríza) se vrací k původním tématům, často ve stejném pořadí jako v části první.

Tzv. triová sonáta je hudební forma, oblíbená v době barokní pro tři hlasy - dva vyšší sólové nástroje a generálbasový doprovod, hrají jí však čtyři hudebníci, bas je podpořen ještě jedním hlubokým nástrojem, kterým violoncello nebo kontrabas. Tato forma nemá nic společného s dnešní sonátovou formou. (zkráceně podle odborného slovníku Humanart, odkaz viz dole)

Zkusíme-li se podívat na triosonátu ještě poněkud zevrubněji a s ohledem právě na Corelliho, pak dojdeme zhruba k následujícímu: Triosonáta vznikla v době ranného baroka v Itálii. První skladby na konci 16. století, totiž vokální skladby, například Giovanni Gabrieliho Canzony (Symphoniae sacrae, 1597) měly zabudovány pasáže na principu triosonáty. Podobné principy by se daly najít i severně od Alp, např. u Paula Peuerla, Johanna Stadlmyara aj. V době vrcholného baroka byly vytvořeny dva typy triosonát, totiž jedna, vycházející z francouzských tanečních forem, používající skordatury a formy kánonu (ta se pěstovala v Modeně, případně Ferraře), zatímco druhá, nazývaná „kostelní sonáta“ (da Chiesa) se vyznačovala zpěvností (cantabilita) a zvukovou barevností. Mimo Itálii pěstovali tuto formu v té době rovněž Johann Heinrich Schmelzer a Heinrich Biber (oba působili v Čechách).

U A. Corelliho můžeme v jeho triosonátách rozlišit právě zmíněné typy. Zatímco op. 1 (1681) a op. 3 můžeme označit jako sonáty „da chiesa“, s prvky emiliánské houslové školy (Emilia, historický region na severu Itálie, dnes část Emilia-Romagna), totiž střídáním vět „pomalu – rychle – pomalu – rychle“, triosonáty op. 2 a 4 (1695), označované jako „komorní sonáty“ (da camera) začíná úvodním Preludiem a pokračuje dvěma až třemi tanečními větami (Allemande, Corrente, Gavotte, Gigue, Sarabande). Corelli se přitom vzdává virtuozity, což je činí pro milovníky hudby zajímavé a umožňuje jim nesčetné interpretační možnosti. Jen za časů skladatele byly tyto skladby vytištěny 78krát.

Jak za časů Corelliho, tak i v pozdějších dobách se triosonáty těšily veliké oblibě. Nevyhýbal se jim ani dnes nejproslulejší italský barokní skladatel Antonio Vivaldi, v Německu zkomponoval na 140 triosonát tenkrát nejpopulárnější (populárnější než J. S. Bach ve své době) Georg Friedrich Telemann, nakonec ale i Bach (např. v Hudební obětině) či G. F. Händel v Drážďanských sonátách, vydaných v Londýně.

Pokud bych měl tento žánr pojednat ještě zevrubněji, objevilo by se nejméně dvacet vcelku známých jmen skladatelů, opět od těch nejznámějších až po ty, o kterých vědí něco ti, kdo se trochu hudbou zabývají. To ale přece jen není cíl tohoto textu, který chce být stručnější informací a ukazatelem k místům, kde si Corelliho sonáty můžeme poslechnout.

Info
A. Corelli
https://cs.wikipedia.org/wiki/Arcangelo_Corelli
Partitury A. Corelliho
https://imslp.org/wiki/Category:Corelli,_Arcangelo

https://de.wikipedia.org/wiki/Triosonate - vysvětlit ten pojem – dle něm.
https://www.humanart.cz/wiki-slovnik-942-sonata.html

Štítky:

muzika

Zpět

j a n k. č e l i š

A. Corelli / Triosonáty op. 1 - 4

Štítky:

Menu

Vyhledávání

Kontakt