Jen Lien-Kche / Rozpukov

Jen Lien-Kche / Rozpukov
současná čínská literatura

Román čínského kontroverzního spisovatele Jena Lien-Kche s názvem Rozpukov, podtitulem Místopis čínského zázraku a rozsahem textu zhruba čtyřistapadesát stran, vydaný v češtině v edici Xin nakladatelství Verzone, orientovaného na současnou čínskou literaturu, se ke mně dostal jinou cestou než bývá obvyklé, totiž na doporučení samotné překladatelky Zuzany Li. Ta mi na jednom z ročníků kulturního setkání Ars poetica v Ježkovském lese u Dvora Králové na mou otázku, že mě už před časem fascinovaly společenské proměny v Číně (Číňané opustili svá rýžová políčka, každý chce mít západní auto, západní dům a cestovat po světě; viz také moje přípěvky o nově se zjevivších obrovských čínských městech na těchto stránkách v roce 2011), a jak se tedy mám v dnešním čínském chaosu, kdy se na základě jednoho razítka ze dvou několikamilionových měst přes noc stane jedno, vyznat, doporučila přečíst si Rozpukov. Musím říct, že kniha naplnila některá má tušení a v mnohém je ještě překonala.

Pozoruhodná je už samotná skutečnost, že dílo současného spisovatele, jehož některé knihy v jeho zemi nesmějí vyjít, bylo u nás vydáno pouhé tři roky od jeho vzniku (2013 / 2016), nemluvě už o tom, že česká překladatelka jej do naší řeči převádí přímo z čínštiny a nikoliv přes angličtinu, jak bývalo a možná i dnes je leckde běžné (Zuzana Li v Číně ostatně delší dobu i žila a studovala). A nemusíme se držet zpátky s chválou, jestliže porovnáme jazykovou invenci při neologismu českého názvu (slova vytvořeného ze základu virtuálního slova „rozpuk“, paralelního s již existujícím „rozkvět“ a příponou „-ov“obvyklou u jmen českých sídel) – Rozpukov, vystihujícího v samém jádru poetiku čínského autora, což je ještě zřejmější, když jej srovnáme se suchopárným, byť věcně přesným anglickým titulem The Explosion Chronicles. A je nezbytné ještě dodat, že Zuzana Li přeložila (kromě řady jiných knih z čínské literatury) také Čtyři knihy, považované za druhou část volné trilogie (první je román Ještě si užít – či Umění žít ‒ do češtiny dosud nepřeložen), jak to zmiňuje recenze Magdaleny Rytinové na iLiteratuře.

Zmíněná recenze s podtitulem Bizarnost dnešní Číny (v textu: „bizarnost dnešní Číny, kterou svět neumí pochopit“), poukazuje na poetiku knih Jen Lien-kche jakožto zrozenou z chaotičnosti a nepřehlednosti reality velmoci, s níž dnes musíme počítat na poli světové politiky vedle Spojených států a Ruska, když cituje autora z jeho „doslovu k zahraničním vydáním“ „Mýtorealismus“ v Číně a literatuře:

„Dnešní Čína se tryskem splašeného koně snaží v co nejkratším čase předhonit dvě století rozvoje Evropy a Ameriky. Alfou a omegou se tak stal cíl, který nahradil veškeré zákonitosti přirozeného vývoje […]. Moc a peníze se spolčily a okrádají lidi o jejich duše… Vše je tak neskutečné, vzpouzí se běžnému cítění a logice […]. To je ta nová a zároveň stará Čína. Vládne v ní feudální absolutismus, přitom je již poměrně moderní a bohatá; je vysoce pozápadněná, přesto do morku kostí východní. Svět ji mění a ona mění svět.“ (Rozpukov, s. 487–8)

Recenze pak uvádí ještě větu z prvních stránek románu, zachycující na historické mapě místopisu zázraku okamžik, v němž se ono koňské spřežení historie utrhlo k onomu střemhlavému trysku, v poslední fázi vývoje pak charakteristické onou „posedlostí hospodářským růstem“ (recenze), která je vlastním tématem celé knihy:  „V roce 1949 bylo vyhlášeno založení Nové Číny. Od té chvíle představují dějiny Rozpukova miniaturní obraz Nové Číny se všemi jejími převratnými událostmi a bombastickým rozvojem.“ (str. 19)

Základní vzorec konstrukce (syžetu) celé knihy, sledující rozvoj Rozpukova od malé nevýznamné vesničky na Oradelské vrchovině v severočínské provincii Henan do megapole světových parametrů, představuje křížení dvou momentů: prvním je „růst růstu“ coby princip dnešního turbokapitalismu (někdejší termín germanisty prof. Emila Skály), tj. fáze kapitalismu uvolněného z rámce a souvislostí „občanských ctností“ (Václav Bělohradský),  zbaveného jakékoli morálky, druhý, s nímž se v jejich zkřížení může příběh započít, jsou osudy dvou v obci významných rodin, které bojují o moc – čtyř bratří rodu Kchung a krásné dívky Ču Jing z rodu Ču. Jinými slovy (literárními termíny, které si umím představit i geometricky) je to zkřížení gradace (klimax, vzestup, nárůst) a kontrastu, přičemž první vede k hyperbole (nadsázce), druhý k dramatičnosti (konfliktu, střetu). A tématem této nadsázky a střetu, dovedené do absurdity, je na ploše románu příběh o propojení ekonomiky a moci.

Je třeba říci, jak na to i řada komentářů knihy upozorňuje, že autor na jedné straně přichází s něčím novým, překvapivým a fascinujícím (sám v řečeném doslovu analyzuje Franze Kafku a G. G. Márqueze), na druhé straně jeho rukopis vrůstá do historie čínské kultury, když dává Rozpukovu tvar kroniky, spadající do tradiční kategorie čínské literatury (historiografické prózy, přičemž v jejím raném období nalezneme i díla označovaná jako mytologický zeměpis či fantastický cestopis, vedle pak ještě básnických a filozofických děl).

Zde předstíraný tvar kvazi-kroniky autor reflektuje hned v první z devatenácti kapitol románu, označené jako Přílohy a zahrnující Předmluvu autora, Seznam členů redakčního výboru, v němž se po čestném předsedovi, jednom z hlavních protagonistů, Kchung Ming-liangovi, primátorovi Rozpukova (jeho další dva bratři jsou zapsáni v dalších funkcích, čímž je použit literární trik obvyklý u řady jiných děl současných čínských autorů, totiž generování určitého seznamu osob), uvádí ve funkci „výkonného předsedy a autora textu“ jméno spisovatele Jen Lien-khe, a krátký text Jak se rodila kronika, zachycující chronologii geneze textu.

Kniha se tedy tváří, že byla napsána na objednávku předních představitelů Rozpukova coby doklad jeho úspěšného rozvoje. I druhá kapitola, Proměny oblasti (I) sleduje osudy „osady“ v celé čínské historii, tedy za jednotlivých dynastií a v době vzniku Čínské republiky. Odkaz k časovému uchopení (zakotvení v časové ose) nalezneme v celé knize, vlastní příběh, tedy děj, v němž už vystupují některé osoby románu, lze takto sledovat i v další podkapitole, Obec (1. část), kde je datován rokem 1949 (viz i zmínka výše), a byť v minimální, možná dokonce ve většině textu skryté, přesto zřetelné lince můžeme „historický čas“ sledovat v celém románu, například v posledních kapitolách románu, kde jsou zmíněna jména amerických prezidentů Billa Clintona či Baracka Obamy.

Tento rys, charakteristický coby jedna z obecných možností věcného vztažení k realitě v umělecké próze (nejvýrazněji vtělené v realistickém historickém románu), a stejně tak v dokumentárních textových útvarech, jakým je i kronika (ostatně o ni se opírá i řečený historický román), pak ostře kontrastuje nejen s fiktivností celého příběhu, ale i poetikou na jedné straně až metaforické básnivosti, na druhé k vazbě na mýtus a pohádku s jeho charakteristickými literárními znaky, přičemž všechny tyto žánry mají rovněž hluboké kořeny v čínské literární tradici.

Na jedné straně se kronika Rozpukova skutečně opírá o historickou realitu včetně jejího ideologického jazyka (jazykových prostředků, které ovšem už touto svou znakovou podstatou v sobě skrývají ironický potenciál), tak třeba když zmiňuje „osvobození čínského lidu“, „kolektivizaci zemědělství“ atd., nebo se vztahují  k reálným skutečnostem z nedávné čínské současnosti: například u „tisícového zázraku“  se příběh opírá o skutečnou státní intervenci, kdy byli na začátku 80. let státem podporováni ti, kteří dosáhli výdělku 10 000 jüanů:  „Krmili prasata, ovce, dobytek i koně, tkali a pletli, poráželi stromy, nakupovali nábytek a stavěli nové domy, každý v naději, že to bude právě jeho rodina, která vydělá prvních deset tisíců jüanů, pak hrdě splatí vládě bezúročnou půjčku, k bezmezné radosti získá obdiv a úctu všech, stane se příkladem všem a bude žít šťastně a slastně až do smrti.“ (s. 31)

Na straně druhé tam, kde jsou překročeny konvenční hranice, považované za rámec běžné, reálné, možné skutečnosti, vzniká pocit, že se jedná o nadsázku. Ta nicméně spočívá právě na principu, že je zrušena jakákoli přiměřenost, neplatí žádná běžná pravidla a je tedy možno motiv hnát až do absurdity, která je ovšem ve skutečnosti realitou – jinak řečeno neuvěřitelné se stává skutečností (vzpomeňme na našeho Bohumila Hrabala, jenž s něčím podobným, samozřejmě v jiných kontextech, rovněž pracoval). A nejsou-li žádné hranice, není-li žádný korektiv, dochází k „zázraku“.

„Všechno se to seběhlo rychle a nečekaně, jako když člověka ve spánku pohltí přívalová vlna,“ říká autor v první větě první podkapitoly O tisícovém zázraku třetí kapitoly s názvem Přelomová léta, a ve zmíněném doslovu (pokračování textu, citovaného z recenze, nyní už přímo z knihy), postihující poetiku stylu, který sám autor nazývá „mýtorealismus“, a v němž hovoří o době, kdy se odehrávají „neuvěřitelné, srdcervoucí příběhy všeho druhu. Jsou tak zamotané, absurdní a chaotické, že je nemožné rozmotat spleť dobra a zla, krásy a ošklivosti, skutečnosti a výmyslu, smyslu a nesmyslu, člověk není s to přijít na kloub záhadě, odkud se to všechno bere. Všechny výklady světa tu mlčí jako magnet pod nánosem spraše, jeho magnetická síla je mu taky k ničemu, magnetismus mizí jako meteorit pod hladinou moře.“ (s. 487) Pokusím-li se to pojmenovat svými slovy, pak můžeme hovořit o tom, že fikce se paradoxně stává přesným pojmenováním reality.

Tuto chaotičnost běžný evropský čtenář vnímá na pozadí přehledného rozvrhu světa, který nám přinesla klasická evropská kultura právě v onom rozlišení kategorií dobra a zla atd. (a rovněž třeba subjektivního a objektivního pohledu), uváděných autorem, zvláště v estetice klasicismu, již ovšem narušila zprvu atektoničnost a subjektivismus/introspekce romantismu devatenáctého století a posléze „krize evropských věd“ (E. Husserl), existenciální úzkost (S. Kierdegaard) a absurdita (S. Beckett). Jak už naznačeno, takto to vnímá i sám autor, když jasnozřivě poukazuje na zrušení klasické kauzality v případě Kafkovy ikonické povídky Proměna s postavou Řehoře Samsy, jenž se, mimo rámec naší běžné životní zkušenosti, bez udání příčiny, promění „v nestvůrný hmyz“ (tak povídka začíná, Jen Lien-kche cituje celou první větu a hovoří o „zradě realismu nejtěžšího kalibru“, když Kafka objevil „nulovou příčinnost“ – tento výraz je identický s řečeným zrušením klasické kauzality). Jiný druh příčinnosti pak spisovatel vidí u Márqueze, kdy se citát jeho Sto roků samoty v mnohém podobá některým okamžikům z románu (květiny a stromy uvadají či zazelenají se, rozkvetou a obsypou se plody v reakci na jednání postav). Autor se tedy přiznává i k postmodernismu či magickému realismu coby evropským zdrojům vlastní tvorby. Svým způsobem se tak moderní evropská literatura zrcadlí vzájemně s nejtradičnější čínskou, zvláště budeme-li brát v potaz zmíněný mýtus a pohádku.

Tento vztah lze ostatně ukázat už ve dvou epizodách druhé kapitoly, Proměny oblasti, jíž začíná vlastní příběh. Zatímco v jedné, odehrávající se v období Kulturní revoluce, kdy už se vytvořily „dvě bojové frakce, jedna kolem rodiny Kchungů a druhá pod vedením rodiny Čuů (Obec (1. část)), v následující s názvem Obec (2. část) je to pohádka o třech bratrech, když se na doporučení otce Kchunga Tung-te mají jeho synové sebrat, co cestou najdou, a to se pak stane jejich osudem (s. 23, pěkná je reflexe stylu, když si synové myslí, „že se otec pomátl na rozumu“, což můžeme číst jako pohádka neplatí, a posléze jsme vyvedeni z omylu, když se vše do písmene naplní). Druhorozeného Kchung Ming-lianga, který vyšel na západ, čeká politická kariéra  – střetl se s Ču Jing, dcerou dosavadního starostovy (vzápětí pak potká Ťing od Čchengů, s níž se zapletl později) a našel pečetní kámen, symbol úřednické moci.

Nejstarší Ming-kuang šel v měsíčním svitu v noci na východ a našel kousky křídy, stal se tedy učitelem, mladší Mig-jao na jih, spatřil „obrněný vůz s pásovým podvozkem a kulometem“ a stal se vojákem. Poslední ze čtvrtých synů Ming-chej, jenž se vydal na sever, do trojice úspěšných osobností nepatří – to, že v románu stojí stranou a je tu o něm jen několik v podstatě opovržlivých zmínek, jakoby bylo reflexí právě onoho žánrově ukotveného topoi trojice synů, potvrzeného i motivem zázračné změny – „vtom kde se vzalo tu se vzalo, vesnici zaplavilo jasné světlo.“ (s. 26)

V době nazvané Přelomová léta (kap. 3), která začínají zmíněným „tisícovým zázrakem“, je přelomem také sesazení Ču Čhing-fang, otce příští důležité postavy, Ču Jing. Zničili ho, poplivali poté, kdy jeho protivník získal ekonomické postavení nezákonnou formou a ostatní přesvědčil právě nikoli slibem na základě nějakých idejí, nýbrž vizí zbohatnutí a „dobrého bydla“, velmi mírně řečeno (nechtěl bych poukazovat na některé rysy naší polistopadové skutečnosti, protože ze zkušenosti vím, jak velice citlivá a kontroverzní je vyslovovat nějaké jednoznačné názory, nicméně ať si každý udělá závěry o úspěších některých politických představitelů sám). Nový starosta prostě kradl a kriminální činnost organizoval, přitom zakázal věci nazývat pravými jmény (s. 41), když shazovali zboží z vlaků na místě, kde jely pomaleji, muselo se říkat „složili“, nikoli ukradli.  Pak se všichni Rozpukovští opájeli nabytým majetkem, postavili si nové domy (až na starostu) atd.  A tajemník újezdu Chu Ta-ťün se táže – můžeš nechat zbohatnout i ostatní obce? Ovšemže to lze zorganizovat a vést „i okolní obce cestou k blahobytu“ (s. 53), když je politická vůle. Liouovic strouha i Čangovický vršek také zbohatly (s. 67).

Ale stejně tak nelze pokračovat donekonečna, v okamžiku, kdy se, rok od „vykládky“, uzavřela jedna cesta k prosperitě, protože vlaky začaly jezdit rychleji, najde se (ve 4. kap.) jiná. Ču Jing se vrátí, jak slíbila, v novém outfitu a majetkem, získaným z prostituce, nabízí Kchung Ming-liangovi, že se za něj provdá (je jí 23 let, jemu 27), on ji odmítne s tím, že je šlapka. Ona nicméně věří, že přijde její chvíle, a stane se tak, když zmanipuluje přímé volby (obě strany používají prostředky, které přesahují pouhé sliby a „volební guláš“, příběh ve 4. kap., dokončení v 5. kap.) a obrátí pak počet hlasů mávnutím ruky zpět za jediné podmínky, že ji požádá o ruku. Dosud suverénní Kchung Ming-liang musí padnout na kolena a přísahat „kurvě“, že jí splní veškerá její přání.

A od tohoto okamžiku letí „rozpuk“ obce strmě vzhůru, starosta poslouchá na slovo svou ženu, stržen jejím milostným umem (je to přece profesionálka) na hranici tělesného vyčerpání, a zároveň pochopí, že i v oblasti společného růstu je třeba postupovat podobně: „»Už jsem na to přišel,« vykřikl starosta, »byla to sakra tvrdá lekce, ale prokouk jsem je – kurva práce! V době ekonomických reforem se musí vydělávat na všem. Kdo má prachy, ten je pán, kdo nic nemá, ten je kmán, krysa prašivá. Když máš prachy, tajemník městysu i okresu ti jde na ruku, když nemáš, ještě si do tebe kopnou.« Jak tak starosta vykřikoval své nově nabyté poznatky, scházelo se na dvoře stále více lidí,až tam nebylo k hnutí.“ (s. 135) Jak je zřejmé, zmíněné umělecké prostředky (hyperbola, klimax) jsou přímo vztažené k vlastnímu tématu příběhu. Poslední věty kapitoly znějí: „Přítomní využili chvíle kašlání a začali zuřivě tleskat, tleskali a tleskali, dávno už padl soumrak a potlesk stále neustával. Trval celkem osm sa půl hodiny, mnohým vesničanům dlaně od samého tleskání krvácely, v místní ošetřovně ten den došly zásoby hemostatik, obvazů a náplastí.“ (s. 137)

Rozpukov se rychle stává (kap. 7, Politika (II)) úředním rozhodnutím městysem, rozšíří se počet obcí spadající pod jeho správu, „soudruh Kchung Ming-liang“ je jmenován „prvním tajemníkem újezdu Rozpukova“ (s. 143). Radost má i Čcheng Ťing, už dříve starostova sekretářka, která se nyní (viz osud na začátku příběhu) obnaží a nabídne soudruhu tajemníkovi, ovšemže nikoli nezištně. Může si otevřít svůj vlastní podnik. „Nebesa! Taková zima a zvonkový stromy rozkvetly! A ještě před chvilkou byly úplně holý!“ komentuje to Čcheng Ťing (s. 148). Tyto přírodní proměny (rozkvétání květin a stromů, později dokonce proměna jejich druhu, například rodí jiné ovoce) jsou atributem provázejícím všechny tyto velké změny.

Proměňuje se tvářnost města, důležitá je volba nápisů u nových obchodů („Lahůdkový krám století“, s. 155), kadeřnictví, lázní („Zábavní centrum pro zdraví“ a „Svět radovánek“), vyrůstají nové podniky. Po 7. kapitole s názvem Politika (II) se otevírá následující kapitola s názvem Hospodářství, tak jak to u členění kronik bývá. Mezi novými průmyslovými závody je na prvním místě důležitá „továrna na zpracování novinových zpráv“ (s. 159), líčení její práce si nezadá s pasážemi knih George Orwella: „»Byla to krásná doba – jen s pomocí nůžek a lepidla jste si mohli otevřít fabriku na novinový zprávy. Obávám se, že taková doba už se v Číně nevrátí,«“ komentuje „ono zárodečné stadium kapitálového růstu“ památečnými slovy Kchung Ming-liang autorovi knihy. (s. 161)

Důležitější než průmysl a zemědělství v Rozpukově bylo nicméně rozšíření podniků, jejichž názvy „přivezla Ču Jing z jižních měst a metropolí“ (s. 169, U Mámivé kočičky, Zahrada opojných květů atd., později je tato vykřičená ulice nazývána „jednoduše Ráj“, s. 173,), zkrátka rozkvétá i Zvláštní odvětví, jak zní název jedné podkapitoly, které dává formu rozkvétajícímu turismu. V Ráji si otevřela svůj podnik s názvem „Nadpozemský pramen broskvoňových květů“ i Čcheng Ťing, rivalka Ču Jing (na jednom místě jí říká: „Vyspala jsem se s ním. Už tě nebude poslouchat,“ s. 175) Stárnutí a tedy i hrozba ztráty moci politikovy manželky je jedno ze zajímavých podtémat, Ču Jing je nicméně mazaná, k překvapení Ming-lianga mu je naopak i nadále ochotná pomáhat, právě svým způsobem, „cizinci milují chození do čínskejch vykřičenejch domů – budou u nás díky tomu stavět továrny a zakládat firmy […], z Rozpukova bude světoznámý město a z tebe bude okresní tajemník a pak prefekt, budeš císařem Oradelský vrchoviny“. (s. 181)

A to vše se také postupně stane. Ču Jing manipuluje i svým mužem pomocí žen, když do domácnosti přivede jako služebnou lehkou dívku (převlečenou za slušnou) jménem Ledňáček. „Po třech měsících se nejstarší syn Kchungovic rodiny rozhodl, že se rozvede s manželkou a ožení se s Ledňáčkem.“ (s. 186) Když komplikovaným způsobem dosáhne rozvodu, Ledňáček se vypaří. Takto postupuje Ču Jing systematicky v rozvratu rodiny – později se jí podaří, že „starý Kchung“, sedmdesátiletý otec čtyř synů „vypustí duši“ na jedné z dívek (s. 211 ad., 9. kap. Přírodní podmínky). Bratři si mohou rozdělit jeho velký majetek (10. kap. Revoluce v hlubinách) .

V 11. kap. Míry a váhy ostuda se smrtí patriarchy rodu v bordelu vede Kchung Ming-lianga k tomu, že se chce se rozvést se svou ženou, ta mu nicméně s úsměvem namítne: „»Žádnej chlap nedokáže odejít z ráje. Bez Nebeskýho ráje nebude z Rozpukova okres a ty si můžeš v nejbližší době nechat zajít chuť na post okresního tajemníka.«“ (s. 255) Její řeč doprovází, jako v desítkách jiných případů, přírodní úkaz, onen rys mytologického žánru knihy: „V tu chvíli se zcela setmělo. Rozhostil se taková černočerná tma, že pohltila celý svět a s ním i Kchung Ming-lianga, nezbyl po něm ani stín.“ (tamtéž) Nicméně muž opět poslechne, nechá rozmlátit konkurenční bordel své ženy, a ta porodí „přesně v den, kdy se Rozpukov stal okresem“ (s. 263) a Kchung Ming-liang tajemník okresu, syna „v okresní nemocnici, nově proměněné z nemocnice újezdu“ (tamtéž). Syn se jmenuje podle toho Vítězství a tajemník nechá vyhodit ředitele nemocnice, protože když mu přispěchal říci, že má syna, neprozřetelně řekl, že jeho žena „má širokou bránu“. Je ovšem otázka, čí syn to vlastně je.

Ve 12. kap. Obrana země se spisovatel věnuje osudům vojáka Kchung Ming-jaa. Růžová Vonička, Ke Fen-siang mu dá ultimátum, že pokud si ji chce vzít za ženu, musí odejít z armády. Když tak učiní, dívka – stejně jako v předchozích případech – zmizí. Marně ji hledá, zůstane mu jen fotografie, za niž se nicméně stydí, a ta se, užmoulaná v kapse, časem zcela rozplyne. Později hrdina, zachránce několika lidí, lituje, že z armády odešel a odmítl vyznamenání a povýšení, sní pak o tom, že se vrhne na americké imperialisty a kuje neuvěřitelné plány. V následující kapitole Postindustriální věk (jmenují se tak i dvě podkapitoly) už Rozpukov, kde byl postaven první mrakodrap u nově vybudovaného náměstí, míří k parametrům světových metropolí. Z tlampače se ozývá: „»K Pekingu, k Šanghaji hleď! K Tokiu, k New Yorku hleď!«“ (s. 316) Na Oradelské vrchovině se rozjíždějí podnikatelské aktivity Američanů, „ještě ten den podepsali američtí velkopodnikatelé v Rozpukově dohodu o investicích ve výši desítek miliard amerických dolarů.“ (s. 323) Tím se ovšem na druhé straně dostanou do střetu zájmů dva bratři – politik a voják. Ten si vybuduje za městem obrovské vojenské centrum.

„Nedlouho poté, co americké a japonské automobilové koncerty vybudovaly v oradelském kraji své dceřiné společnosti, nahrnuli se do Rozpukova další: developeři ze Singapuru, jihokorejští výrobci elektroniky a umělečtí řemeslníci, australští těžaři, francouzské módní domy a výrobci kosmetiky, německé podniky pozemních staveb a výstavby železnic […],“ rozsáhlý výčet investorů a popis infrastruktury (dálnice, nákladové letiště), potřebné k provozu mezinárodního obchodu pokračuje na začátku 14. kap. Proměny oblasti (II), Ču Jing nicméně zuří, že se jejímu muži podařilo „udělat z Rozpukova městskou prefekturu“ (s. 345) Zatímco se Rozpukov se stal metropolitní oblastí, Ču Jing hledá další cesty, jak získat vliv a plánuje založení speciální školy pro ženy.

Zvláštní atmosféru má příběh Minga-chueje, který kdysi v noci, když se rozhodovalo o budoucnosti, potkal kocourka, po rozhovoru  s Ču Jing nicméně dospěje k názoru, že zvíře, které seskočilo ze stromu, mohlo být jen ukazatelem něčeho dalšího, a vrátí se pak ke staré knize, tradičnímu kalendáři, který tenkrát odhodil do dutiny ve vrbě (s. 368 ad., 15. kap. Kulturní dědictví). Ve kdysi prázdné knize najde nyní znaky, které ho mají vést v jeho dalších rozhodnutích. Pohádkový charakter má pak třeba toto zakončení jedné podkapitoly: „Na druhý den se Ming-chuej se švagrovou vydali závějemi na cestu zpátky do Rozpukova. Nejstarší Kchungovic syn se šťastně shledal se svou ženou a žili spolu klidně a spokojeně až do smrti.“ (s. 381)

V další kapitole (16., Osobnosti nového rodinného klanu) se Ming-chuej vydal za Ming-liangem, ten ho k sobě ale nepustí, nepřijme ho. Ču Jing pak připravuje prostřednictvím dívek, které původně měly pomoci při vzestupu jejího manžela, zkázu celého klanu. Ming-jao sní o vojenských operacích proti Americe, maminka zemřela.

Podoby skutečné megapole dosáhne Rozpukov v 17. kapitole s názvem Velký pokrok (I), když se cílem stane vize, že se „Rozpukov přeřadí výš na úroveň metropole s přímou samosprávou, jakou má Peking, Šanghaj, Kanton nebo Tchien-ťin.“ (s. 413, tak je skutečně Čína uspořádána, jiná města jsou vždy pod určitou provincií, zatímco tyto jsou na jejich úrovni). Podmínkou je postavit sto kilometrů podzemní dráhy a největší letiště v Asii. Zde dosáhne „magický realismus“ v knize svého maxima: Ming-jao  slíbí bratrovi, přestože ten očekával, že Ming-jao odmítne nejen to, ale návdavkem ještě „dvě stě nebo pět set padesáti- nebo osmdesátiposchoďových mrakodrapů.“ (s. 434) Ming-jaovo vojsko zadupe do volného prostranství tisíce krvavých prstů a končetin a za ním zůstávají realizované projekty, letiště, metro a další stavby:

„Tak tedy vojáci o síle jedné divize rozsévali zkrvavené údy, pochodovali, mířili a stříleli ostrými, a když vyčerpali své dva tisíce krvavých prstů, chodidel a nohou, na stráních se podle plánu rozkládalo několik vzletových a přistávacích drah. Pak s kulomety obklíčili největší pahorek, rozmístili kolem něj protiletadlové kanony a těžká děla a po pahorku roztrousili dalších dva a půl tisíce krvavých končetin. Když spustili palbu, pahorek se propadl do prolákliny a na jeho místě zůstala obrovská rovná plocha.“ (s. 437) Tímto způsobem pokračovali, až se na rovince „v ohlušujícím rachotu otřásajícím zemí pomalu objevily základy odbavovací haly.“ (tamtéž, atd.) „Netrvalo ani hodinu a letiště bylo téměř vystavěno.“ (tamtéž) „Za pět dnů stálo letiště i metro na svém místě. Rozpukov měl největší letiště na světě a pod zemí hustou síť podzemní dráhy vedoucí odevšad, kamkoli si člověk vzpomněl, a k tomu jen tak pro nic za nic další stovku výškových budov. Už nebyl žádný důvod, proč by se nestal čínskou megalopolí. A stane se jí brzy, už je to otázka nanejvýš pár dní.“ (s. 439)

A vyvrcholení dosáhne i korupční aktivita Ču Jing. Závěr vlastně poslední, 18. kapitoly (pak už je jen 19. kap., Dovětek pisatele) s názvem Velký pokrok (II) a podkapitolami mj. Vyvrcholení pokroku či Megapole (3. část) je jakýmsi pendantem a uzavřením celého příběhu, v němž se opakuje manipulace s hlasováním, v němž se v Pekingu tentokrát rozhoduje o tom, zda Rozpukov bude či nebude megapolí. Ču Jing pošle stovky dívek ze své školy, které zvrátí hlasování v neprospěch Rozpukova, poté, když ale Ming-liang se synem v náručí ženu (už poněkolikáté) odprosí, do druhého dne se vše opět obrátí. „Vše proběhlo na chlup stejně jako tehdy před lety, když Kchung Ming-liang s Ču Jing zápolili o post starosty.“ (s. 465) Byla to zase jen polovina hlasů, které byly proti, skóre bylo 820 ku 410.

Naposledy má spisovatel příležitost k líčení toho, jak s maximální bombastičností rozkvetl celý Rozpukov, jak do nynější megapole vtrhlo jaro: „Stromy v ulicích, platany a vrby, se na začátku června běžně šťavnatě zelenaly, teď ale jejich zeleň bujela jako uprostřed parného léta, černě zelenou až temně modrou. […] Největší květy dosahovaly velikosti polévkové mísy nebo nůše, visely na stromech u cest celý měsíc a ani lístek, ani jediný plátek jim neupadl. […] Když sezonní ovoce uslyšelo, že Rozpukov získal dvoutřetinovou většinu a brzy bude jmenován metropolí s přímou samosprávou, začalo urychleně dozrávat. Jabloně téměř nestačily rozkvést, a už se obsypaly jablky […]“ (s. 466)

Ale stejně tak, jak strmě se obec vyšvihla do postavení, kdy mohla začít ovlivňovat geopolitickou situaci, vše – dokonce ještě rychleji – skončilo. Nynější primátor slíbil svému bratrovi, nyní již generálu Kchung Ming-jaovi za jeho pomoc při výstavbě půjčit rozpukovský lid na tři dny, stvrdí tak listinou, armáda však v obavě, že by vzápětí vystavil jinou, zařídí, aby tak nemohl učinit. Naleznou ho s dýkou v zádech ležícího na jeho obrovském mahagonovém stole. Další z rodiny skončí po autohavárii, ti, kteří zůstali, se scházejí u rodinného hrobu. Kronika, kterou její pisatel donesl svému objednateli, skončí v plamenech po škrtnutí zapalovače.

Čtenáři zůstanou zářivé a absurdní obrazy i u nás veskrze aktuálního a skvěle přeloženého literárního díla.

Odkazy

https://www.cinskaliteratura.cz/cs/book/rozpukov-6dOWz0.aspx
https://www.iliteratura.cz/Clanek/37147/jen-lien-kche-rozpukov-mistopis-cinskeho-zazraku
https://www.iliteratura.cz/Clanek/32953/jen-lien-kche-ctyri-knihy

Jen Lien-kche na německé Wikipedii
https://de.wikipedia.org/wiki/Yan_Lianke

další
https://www.zeit.de/kultur/literatur/2009-10/literaturland-china/seite-5

…after becoming the first to establish a “ten thousand yuan household” (a state-sponsored incentive scheme introduced by the Chinese authorities in the early 1980s).
https://www.theguardian.com/books/2017/mar/30/the-explosion-chronicles-by-yan-lianke-review

Velká čínská města (články na těchto stránkách v roce 2011)
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/cina-velka-mesta-/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/a-jeste-pokracovani-velka-mesta-v-cine-ii/

některé knihy klasické čínské literatury, zmiňované v textu
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADb%C4%9Bhy_T%C5%99%C3%AD_%C5%99%C3%AD%C5%A1%C3%AD
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sen_v_%C4%8Derven%C3%A9m_dom%C4%9B

moje fotky / Zuzana Li a Denis Molčanov / Ars poetica 2017
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Zuzana_Li_a_Denis_Molcanov_Ars_poetica_2017/
Zuzana Li o čínské literatuře
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/zuzana-li-o-cinske-literature/

Jen Lien-kche, Rozpukov. Místopis čínského zázraku. Verzone, 2016