Milena Lenderová, Daniela Tinková, Vladan Hanulík / Tělo mezi medicínou a disciplínou

Milena Lenderová, Daniela Tinková, Vladan Hanulík / Tělo mezi medicínou a disciplínou

Z knižních publikací historičky Mileny Lenderové ¹ jsem si zvolil vzhledem ke sféře svého zájmu nikoli její zpracování některého výsostně „ženského“ námětu ², nýbrž knihu, napsanou společně s dvěma dalšími autory s názvem Tělo mezi medicínou a disciplínou ³, jejímž tématem je, jak uvádí již titul, lidské tělo ⁴. Na zadní obálce (desce knihy) je formulováno to, co mě na pohledu autorů zajímá, totiž nikoli tělo jako přírodní, biologické jsoucno (jak by se v prvním plánu nabízelo), nýbrž historická proměna „obrazu těla“, která není „samozřejmou daností“ („neměnný fyzický objekt“, v textu s. 18), ale něco, „co je zprostředkováno jako systém kulturních významů“, „neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se nositel tohoto těla zrodil, v němž žil a zemřel“. Vedle počtení, jaké jsem očekával od historiků, jak je známe (množství informací v jednotlivých vláknech historických příběhů), mně přečtení knihy umožnilo doplnit si jeden dílek (možná více dílků) do obrazu toho, jak přemýšlíme o světě a vnímáme jej v určitých vrstvách, přičemž právě vlastní tělo je tím, že jej autoři podrobili této reflexi, jednou z těchto vrstev, v jistém smyslu nejdůležitější.

Kniha je – vedle Úvodu (společně všichni tři autoři) a Závěru (Tinková, Lenderová) rozdělena do devíti kapitol, z nichž M. Lenderová je autorkou dvou z nich (V. Tělo estetické péče ženy o sebe, VI. Tělo dětské: pěstěné a (sexuálně) disciplinované) a spoluautorkou dalších (VI. Tělo plodící: Žena jako předmět i subjekt reprodukce, VII. Tělo bráněné a ubráněné: Nešťovice a očkování, obě kap. společně s D. Tinkovou), D. Tinková je kromě spoluautorství právě zmíněných rovněž autorkou dvou kapitol (první, I. Tělo a medicína: Proměna obrazu a chápání lidského  těla v lékařském myšlení a praxi 19. století a poslední IX. Tělo zemřelých), V. Hanulík pak autorem kapitol třech (ovšem bez spoluautorství na dalších, II. Tělo prožívané: Laická recepce odborných lékařských poznatků, III. Tělo muže a VIII. Tělo léčené: Nekonvenční léčebné praktiky). Pod těmito názvy můžeme tušit i některá atraktivní témata, která bývají dnes v centru obecně veřejné pozornosti (vodoléčba v poslední jmenované, určitě zajímavé téma je vznik a proměny „porodnic“, vztahů mezi lékařem a pacientem a řada dalších), již podle názvů pak můžeme vnímat skutečnost, že tato pojednání nejsou záležitostí solitérního bádání každého ze tří autorů, ale jedním z výsledků jejich užší spolupráce ⁵ (a nejspíš i obecnějšího pole směřování české historické vědy).

V Úvodu autorky a autor předkládají obraz plastiky Skleněného člověka instalované v Německém muzeu hygieny při příležitosti druhé mezinárodní výstavy hygieny 1930 (první 1911, ideová předloha bronzová skulptura Modlící se chlapec, cenný antický artefakt ve sbírkách Fridricha Velikého). Plastika (později i zneužitá v ideologii nadčlověka) se ve své době stala „ikonickým exponátem“, symbolizujícím „možnost vizualizovat před zraky veřejnosti vnitřní architekturu lidského těla, a tím demonstrovat triumf vědeckého poznání“ (s. 6), a tedy představuje symbol toho, co je záměrem celé knihy, totiž ukázat tělo jako objekt reflexe a možného pronikání (na základě průhlednosti plastiky) do jeho těla (materie, organismu, orgánů etc., „tělo těla“) ⁶. Poté již v diskurzívním jazyce téma pojmenovává jakožto „historicky podmíněný sociální konstrukt“, který je předmětem jedné z nejmladších historiografických disciplín, které se zabývají „konceptualizací tělesnosti v různých historických epochách a společenských vrstvách“ až v posledních desetiletích (je uvedena řada průlomových prací, mj. Marcela Mausse v r. 1936, Luciena Febvra, Ernsta Kantorowicze, Alaina Corbina etc., případně českých překladů, především pak je upozorněno na dnes jako klíčový pohled dílo Michela Foucaulta, které přináší „teorii medikalizace a disciplinace společnosti, první již Zrození kliniky ⁷ a případně z něj vycházející další práce.

Medikalizace společnosti podle Foucaulta je „proces integrující lidskou existenci a lidské tělo do stále hustější lékařské sítě“ (s. 19), autoři již v tomto Úvodu zmiňují některé momenty, např. rozšiřující se komunální hygienu, brannou povinnost, rozvoj porodnictví, „odpor lidu proti vakcinaci“, postupné „institucionalizace medicíny“, „vzdělání lékařů, „zvědečtění a zpřístupnění lékařské péče“ (s. 19), za zlomový bod „konstituce moderního paradigmatu“ bývá považován rok 1794, zavedení nového způsobu vysokoškolského vzdělávání ve Francii, „definitivně přinášející do lékařské praxe praktický způsob výuky v prostředí nemocničních klinik přidružených k lékařským fakultám“, tzn. přesun léčebné praxe od lůžka „do veřejných institucí – nemocnic, azylů a porodnic“ (s. 20). Ve Foucaultově pojetí pak koncept medikalizace úzce souvisí „s pojmem biomoci“, což je dle něj „princip pronikající celou společností“ (s. 23), to souvisí mj. s požadavkem „maximalizace produktivity a blahobytu společnosti“, rozváděny jsou i další aspekty, např. profesionalizace, „proces regulace léčebného trhu“ (s. 25), vytváření normativních imperativů v jednání, fenomén tělovýchovy a sportu ad.

První kapitola sleduje zpočátku proměnu tradičního galénovsko-hippokratovského systému v procesu „vědecké objektivizace“ (kdy se tělo stává, jak k tomu stále směřuje zřetel mého zájmu v mém přemýšlení o světě, objektem) poté, co již předtím proběhla „anatomická revoluce“ (Vesalius, 16. stol., anatomie jako deskriptivní věda, s. 33), přičemž jsou zaznamenány milníky vnímání „základních stavebních a skladebních jednotek těla“ (s. 34) – orgán (G. Morgagni),  dále vlákna/fibri, posléze pak tkáň (tissus), kde má být „sídlo nemoci“ ( F.-X. Bichat). Nyní nejsou již rozhodující „tělesné šťávy“, ale „pevné části“, je řeč o „parcelaci“ či „segmentarizaci“ či „fragmentarizaci“ lidského těla, lokalizaci bolesti – zásadním objevem je pak objev buňky (Zelle, „srdíčko“, Körnchen, Th. Schwann, hovoří se ale i o dřívějších objevitelích v souvislosti s rozšířením mikroskopu v 17. stol.), pak je ještě řeč o protoplazmě (a Purkyňovi, Urstoff, tedy pralátka).

Jedním z „exkurzů“ (zde první, samostatné tématické kapitolky, jednou z dalších takřka vzápětí je pojednání o rozšíření radiologie v našem prostředí) je pojednání o anatomii a patologické anatomii na pražské univerzitě, zmíním zde z řady uvedených jen osobnost Jiřího Prochasky (hovoří se o něm i v dalších kapitolách). Úvahy o průniku dovnitř těla („zviditelňování neviditelného“, říká část titulu jedné podkapitoly) pokračují (vlastně už od skleněného člověka v drážďanském muzeu a předchozí poznámkou o pitvách a srovnáváním lidského a zvířecího těla, přispívají také ilustrační obrazy, např. školní obraz částí lidského skeletu, s. 41), ve sledování dalších možností „vizuálního pronikání do lidského těla“ (s. 43),  nejrůznějších vyšetřovacích pomůcek, zrcátek (gynekologické, Récamier, J. E. Purkyně a jeho vyšetření oka, užití mikroskopu), vedle optických pomůcek se uplatňovaly a zdokonalovaly chemické postupy a laboratorní výzkum (Claude Bernard a určení glykemických hodnot, 1848, 1871), Janského výzkumy a objevení čtyř krevních skupin (1906–1907, sledoval také vztah srážlivosti krve a duševní poruchy), a samozřejmě pak klíčový objev W. C. Röntgena v roce 1895 (nazvaný tenkrát paprsky X či X 31, v tento výraz zachován němčině dodnes, zatímco v češtině je nazýváme jménem jejich objevitele).

Paralelně s tímto směrem pak nicméně dochází k postupům, označeným názvem Otvírání těla a boj s bolestí a infekcí: chirurgie, anestezie, sterilizace (a opět tu je exkurz, věnovaný chirurgickým operacím v českých zemích, věnovaný nejen samotným operacím, ale i souvisejícím institucím, zřízeným k tomuto oboru, z bohatého materiálu opět zmínka alespoň o profesoru porodnictví Antonínu Janu Jungmannovi, bratru ve veřejnosti známějšího jazykovědce), téma pak v další podkapitole ještě pokračuje (včetně dalšího exkurzu, věnovaného éterovým narkózám u nás) tématu, které operace komplikují, bolesti a infekci. Vedle „rajského plynu“ (navazujícího na objev kyslíku 1774 a Lavoisierův popis dýchání 1785) představoval průlom objev právě éterové narkózy v Anglii v roce 1846, ještě téhož roku či roce následujícím uplatněnou i v řadě evropských měst (i v Praze, 1947, s pojmenováním „plyn sirkový“, bylo provedeno 190 chirurgických zásahů, z toho 162 extrakcí zubů). Současně s éterem se zkoumala možnost užití chloroformu.

Uvedena jsou mj. jména Ignaz Semmelweis, Jan Hamerník (o něm bude ještě řeč), hovoří se o dezinfekci a odvážných realizacích zásahů do „vnitřních“ částí těla (žaludek, slepé střevo, urologie, břišní chirurgie jako odstranění žlučníkových kamenů), což se nicméně stalo „skutečně běžné“ až v prvních desetiletích 20. století.

Činím si alespoň trochu podrobnější poznámky, umožňující mi ostřejší uchopení (a zachování v „paměti“) tématu, které se nyní dále posunuje k „fungování těla a jeho vztahu k duši“, tedy k oblasti neurologie (neurofyziologie) a psychiatrie. Od přežívající „galénovské“ medicíny (tabulky s res naturales, tedy živly a jejich kvality a odpovídající „tělesné šťávy“ a orgány a části těla atd.) medicína dospívá ke kombinaci tradiční „humorálně“ založené fyziologie s novými anatomicko-fyziologickými poznatky na sklonku 18. století (Bernard Christoph Faust, Katechismus zdraví, je tu český překlad 1795), načež přicházejí dvě novější koncepce, mechanicismus a vitalismus. První z nich si lidské tělo představuje jako „systém pump, pák a potrubí“ (s. 59, když zkrátím ostatní návaznosti tohoto způsobu myšlení), druhý není, jakkoli i zde je hlavním principem „životní síla“ (vis vitalis), jak mi napovídá moje mentální mapa (a jak to asi povětšinou známe), myšlení Henri Bergsona a jeho Vývoje tvořivého (to je pozdější záležitost), a už vůbec ne český literární vitalismus (Šrámek, Neumann, to mi naskočí samozřejmě v souvislosti s mou původní profesí), nýbrž „francouzští lékaři vzešlí z proslulé montpellierské školy“ (s. 59), řeč je mj. o  Friedrichu von Blumenbachovi, zajímavá je např. původní představa o tom, že existují jiné chemické principy pochodů v neživé hmotě a živém těle (později revidováno, nicméně tento impuls byl užitečný, když posléze vyústil v rozdělení na organickou a anorganickou chemii).

Za vším můžeme cítit snahu objevit snahu najít jádro života vůbec („faktor veškerého tvoření, utváření v přírodě“, s. 61) proto se bádání soustředí také na reflexy, „irritabilitu“, „senzibilitu“, schopnost podráždění, což vede k neurologii (Prochaska, o němž je znovu řeč v exkurzu i vitalistickém myšlení v jeho koncepci, hovoří o „síle nervové“). Další kontext sledujeme v pojednání o experimentální fyziologii, navazující na patologickou anatomii (oba obory si byly blízké), řeč je o našem Purkyňovi, a Claudu Bernardovi, považovaném za zakladatele „moderní“ fyziologie, navazujícího na Françoise Magendieho (uvedeny další kontexty), termín sécrétion interne pochází právě od Bernarda, cesta vede až k objevu hormonu (jeden z jeho objevitelů je Ernest Henri Starling). A ovšem tu je stále otázka vztahu těla a „duše“, v tomto okamžiku reprezentovaná neurologií, psychiatrií, případně dokonce frenologií („nervový systém […] doslova ztělesňuje hranici mezi duší a tělem“ – další jména William Cullen, John Brown a opět Jiří Prochaska a jejich dílo, též Johannes Müller, skotský chirurg Charles Bell, jsou popsány výzkumy J. E. Purkyně.

Tělo jako sídlo duševní nemoci je název jedné z dalších podkapitol, zde se objeví mj. James Parkinson, který v roce 1817 popsal širší veřejnosti známou nemoc, projevující se „charakteristickým třesem, svalovou ztuhlostí a omezenou pohyblivostí“ (s. 71), podobně jako objevy Aloise Alzheimera. A znovu je tu samostatný exkurz, nyní věnován „tajemnému světu smyslů u Jana Evangelisty Purkyně“ (funkce čidel, „svět zrakových klamů“ a „kinesiskopy“, sám trpěl vadou zraku, „jedno oko měl krátkozraké, druhé dalekozraké“ ⁸, výzkum závrati, zajímavé jsou fotografie experimentů s vyjádření lidských emocí v ilustraci, dále fyziologie sluchu a mluvy etc.).

V kap. II (Tělo prožívané …), uvedené příslušným citátem z Babičky B. Němcové (o lékařích a nemocích), je probírána hierarchie léčebného pole, tedy vykonávání léčebné činnosti, přičemž jsou předloženy charakteristiky povolání lékaře (univerzitně vzdělaných „gentlemanů medicíny“, tedy těch v hierarchii nejvýše, na nejpřednějším místě), chirurgů („řemeslníků“) a lékárníků („obchodníků“, jak poněkud metaforicky vyzdvihuje autor jejich základní povahu a místo v léčebném procesu, ale i další aspekty jejich činnosti (ovšemže „ekonomický aspekt byl s léčbou spojen vždy“, s. 77), charakter jejich spolupráce, tj. jsou uváděny vazby mezi nimi, ale i  komplexnější deskripce zdravotního systému, totiž činnost „zdravotnických institucí, jako byly špitály, porodnice, nemocnice či pečovatelské domy, lékárnictví“, sledujeme např. „povinnosti krajských fyziků“ (s. 79), upravované zdravotním řádem v r. 1770, podřízenost chirurgů, je charakterizována „zdravotní správa“, povinnosti městských či vrchnostenských lékařů, otázka, kdo hradil činnost těchto osob, případně související jejich postavení, zákonná nařízení, vytvářející určitý systém, hovoří se i o dalších osobách jako jsou ranlékaři, porodní báby („babičky“, jim je věnováno více pozornosti v kapitole o porodnictví), probírá se rovněž téma tzv. léčebného fušerství, tedy osob nekvalifikovaných a tedy i neoprávněných, pak tu jsou „městští fyzikové, kteří „vykonávali dohled nad zdravotními otázkami vymezeného území“ (s. 79) aj.

Podkapitola Laická recepce lékařských poznatků se zabývá dostupností odborného ošetření a představami předcházejícími novým podobám léčení, laickými/lidovými formami léčby (lidové léčitelství, jehož tradice se i nyní udržovala i nadále na venkově), a také dobovými představami (záznam Josefa Dlaska, jenž byl údajně „na přímluvu Panny Marie“ uzdraven, s. 81, když člověk onemocněl, obvykle si sám stanovil diagnózu etc.), sledujeme, jaké informace byly předávány laické veřejnosti především v lidových kalendářích první pol. 19. stol., (např. zásady správné životosprávy, uměřenost ve stravě, sexualitě, výstraha před nadužíváním léčebných prostředků, s. 83, na jednom místě čteme dokonce, „také přílišná radost nejen mdloby, nýbrž i náhlou smrt způsobiti může“, pročež „zvykejme od mladosti tichosti, mírnosti a pokojnosti ducha a střídmosti v žádostech“, tamtéž), „vycházející z osvícenských zásad hygieny a hippokratovských principů“ (tamtéž). V závažnějších případech ale bylo třeba (jako „povinnost“) vyhledat lékaře (zvl. třeba k nemocnému dítěti).

Na tomto místě je též zmínka (dle Jana Melichara) o postavení lékařů, tedy náročnosti studia, jež obnáší dvojnásobek zkoušek, „vynaložení značné duševní snahy“ (s. 84) a potíže s „materiálním nedostatkem“ po ukončení studia ve srovnání s hmotným zabezpečením např. u teologů, a úsilím, které musí lékař vynaložit, aby si získal reputaci a důvěru pacientů (a s tím související ekonomické postavení, o důvěře pak pojednává ještě samostatná podkapitola o vztazích mezi lékaři a pacienty). To je i důvod zaměření oněch textů v kalendářích proti víře „v magický původ nemocí“, představě o „očarovaných dítkách“ etc.. „Lékařství se v této době definitivně etablovalo jako vědecké odvětví, a to především díky rozvoji mikrobiologie.“ (s. 86) „Informace o Robertu Kochovi a vývoji medicíny pronikaly i mezi obyčejné čtenáře kalendářů.“ (s. 87) Prameny o pronikání „odborného diskurzu k tělu a tělesnosti“ mohou být také egodokumenty ⁹, které jsou zdrojem informací o dobové léčebné praxi.

Dále se autor (jím je v této kap. V. Hanulík) zaměřuje na charakter vnímání „uchopení člověka“ při léčbě, kde hraje úlohu jednak postupná transformace léčby „u lůžka“ na klinickou péči, percepci vlastního těla u pacienta (jeho vjem svého těla, pocity), a zároveň protichůdné teoretické systémy, kdy „tělo bylo zdrojem metaforických vyjádření a fundamentálním základem lékařských teorií, kombinujících principy staré humorální patologie a mechanistické filozofie“, důležitá je pak sociální interakce mezi lékařem a pacientem, přičemž dialogu mezi nimi začíná být dávána přednost „pozorování fyzických projevů tkání jejich těl“. Na tom se podílí i konstituování laboratorní medicíny po roce 1848“ (vše s. 89, to je to „moje“ téma proměny těla na objekt léčby, je to zde pregnantně řečeno slovy „interakce ze vztahu pacient – lékař částečně zmizela a lékaři se mohli zabývat již pouze vzorky pacientovy fyzikální entity, nikoli celým pacientem“).

Úvahy o postavení lékařů pak pokračují o autoritě dané diplomem, poté pak jejich nových pozic (v 18. století ještě neustálených, stejně jako byla neustálená klasifikace nemocí), autor se opět obrací k M. Foucaultovi a jeho tématu mocenských pozic lékaře, dále se hovoří o vztazích jednotlivých kategorií lékařů (vztahy mezi „domácími“ lékaři, venkovskými, i o jejich sociálním a ekonomickém postavení), v další podkapitole pak (s komentáři léčení B. Němcové, padnou jména V. D. Lambl, K. S. Amerling, korespondence mezi manželi Němcovými, např. ze Sliače).

III. Tělo muže. Galénovské paradigma lidského těla bylo „jednopohlavní“, mužské a ženské tělo bylo od antiky „chápáno jakožto organismus složený z identických orgánů, každý orgán mužského těla měl protějšek v části těla ženského“ (s. 101), přičemž pohlavní orgány byly „obrácené“, „invertovaně orientované“, tedy ženské orgány byly nedokonalým zrcadlem těch mužských (z toho bylo usuzováno i o nerovnosti mezi pohlavími). To se začalo měnit až s pokroky vědy v 18. století. Michel Foucault nehovoří o biologické (anatomické) podstatě (biologicky daném sexuálním pudu), ale o „kulturně konstruovaných entitách“ (s. 101). „Moderní ideál maskulinity“ (s. 103), jenž se dle G. L. Mosseho „zrodil v napoleonských válkách“, se později (v posl. třetině 19. století, kdy společnost „dostala charakter měšťanských středostavovských ideálů“, s. 102) uplatňovala jako „hegemonní maskulinita“, „koncept ideálního mužství“, přičemž můžeme vycházet z Foucaltova pohledu, kdy se sexualita „stala sociálně definovanou kategorií, jež přispívala k utváření osobní identity.“ (vše s. 102).

Autor cituje opět B. Němcovou, poukazující k imperativům spojeným s „čistým mužským tělem“ (název podkapitoly), jako je pracovitost, cílevědomost, vystupování na veřejnosti, dále pak dbáním na hygienu (nové pojetí čistoty) etc., což vše souvisí s jeho úkolem hmotného zabezpečení rodiny. Dále se hovoří o šetrnosti, a dokonce o službě „své rodině a národu“ (s. 106), změně „paradigmatu tělesné estetiky“, souvisejícím i s lékařským náhledem, zmínka je o těchto ideálech již u Římanů („prostota proti luxusu“, Vigarelllo). A dále se rozebírá ideál včetně upraveného zevnějšku, čistého šatu a bot, také zubů (na konci 19. stol.), hovoří se i o vousech, které patřily k pravému muži (herci je neměli, bylo to, jak autor cituje dobové prameny „jakési třetí pohlaví“). Dalším tématem je cvičení a sport, zmíněn první „Turnverein“ v Berlíně 1811 (Friedrich Ludwig Jahn), pochopitelně probrán náš Sokol, „tělo národa“, probírá se také (později zneužitá) eugenika (1883, Francis Galton) vzniklá pod vlivem Darwinovy evoluční teorie a rozšířená především ve Velké Británii.

Dále se probírá téma duelu, v němž čest je důležitější než život (Satisfaktionsfähigkeit), „distinktivní znak maskulinity“ (s. 121) zvl. u aristokracie, hovoří se o šermířských kroužcích a buršáckých spolcích (stejně jako jinde je citován i významný český psychiatr V. Vondráček, tedy jeho paměti). A také ikona důstojníka. „Aktivity spojované s vojenským uplatněním byly chápány jako podpora tradic monarchie, a realizace ve vojenské sféře se proto nikdy nestala integrální součástí národní identity – naopak: silná antimilitaristická propaganda byla před první světovou válkou patrná především u národních socialistů“ (s. 122, a můžeme doplnit, ve vyhraněné podobě pak v podobě Haškova Švejka, chápaného později mnohdy až nelichotivě jako atribut národa).

Na závěr pak čteme komentář o mužské sexualitě, spojované s maskulinitou, jež bývala na ni dokonce redukována, „s mužskou činorodostí, aktivitou“ (s. 123), dobových komentářích ke zdrženlivosti a neakceptovatelnsoti předmanželského sexu. Probírá se ovšem i nebezpečí venerických chorob, o nichž se hovoří dokonce jako o kupodivu „široce akceptovaných“ – do doby, než byly nalezeny účinné prostředky jejich léčení (o mužské sexualitě bude ovšem řeč v různých souvislostech, i v dalších kapitolách).

Nu a – logicky – se v další kapitole obrací pozornost k tělu ženskému, „plodícímu“, v jejímž úvodu jsou vymezena tři témata: „1. ženské tělo jako předmět státního a vědeckého zájmu (problém biopolitiky) a jako předmět péče, dohledu a studia (vědy) ve specializovaných institucích (porodnictví, gynekologie a „zrození porodnice“); 2. nový fyziologický obraz ženského těla utvářený vědou a transformace i předávání tohoto obrazu prostřednictvím porodnických příruček sloužících výuce a zčásti i laickému publiku; 3. ženské tělo jako subjekt i objekt regulovaného a regulovatelného mateřství.“ (s. 127).

V úvodu se hovoří mj. o „katastrofální úmrtnosti novorozenců“, považované za netolerovatelnou z hlediska nové „biopolitiky“, která „se stala nezbytným prvkem rozvoje kapitalismu, protože kapitalismus mohl být zajištěn jen za cenu kontrolovaného zařazení těla do aparátu produkce“ (s. 128). A sledujeme napínavý příběh „zrození vědy o ženském těle“, konkurenčního boje „mezi porodníky a porodními bábami“ (aspekt vzdělání, studu žen před nově mužskými porodníky, zpočátku, v pol. 18. stol. dokonce vzácnými, 1753 nový akademický titul „magistr porodnictví“), rozšiřování a stabilizace porodnictví, případy, kdy byl přivolán k porodu lékař (jestliže bylo nezbytné použití nástrojů, „neporoditelná poloha plodu“, s. 131 ad.), vybavení pomůckami, „včetně operativních“, léky atd. Dozvídáme se i počty porodů v Praze, můžeme si prohlédnout (v ilustraci) porodnické kleště a další nástroje určené k operacím), porodnice je místo „nového vědění o těle“ („místem klinické zkušenosti“, s. 135) – zajímavá je „výměna“ služby (porodu a následného ošetření, příp. i předchozího pobytu v porodnici) a dispozice těla k „pozorování“ mediků, „poskytnutí vlastního těla k potřebám výuky a výzkumu“ (tedy „pomocí a věděním“), přijímání rodiček ve čtyřech „třídách“ (od majetných až naopak po nemajetné, které si musely pobyt odpracovat), aspekt špatné „pověsti“ těchto ústavů (přítomnost „padlých“ dívek) a s tím související případnou finanční odměnou.

Čteme o místech „nového“ porodnictví u nás, nově otevřeném komplexu na Karlově, o osobnosti Johanna Melitsche (pobyt v Hamburku, neúspěšný pokus otevřít svůj ústav ve Vlašském špitále, pak prosperující ambulantní porodnice na Malostranském náměstí, popsán způsob, jak jeho projekty fungovaly i finančně, první úspěšný císařský řez, etc.), následuje podrobný popis dalšího vývoje porodnictví (mihne se znovu i jméno Jungmannovo), přechod veřejné porodnice do zemské správy 1861, vznik dalších institucí – vlastně až do roku 1920. V souvislosti s „ženským tělem jako objektem vědění“ je řeč o porodnických příručkách (J. N. Crantz, 1756, přeloženo do řady jazyků, šest podrobně probraných příruček A. J. Jungmanna, F. J. Mošner v Olomouci, Čeněk Křížek, rovněž autor „populárního Domácího lékaře“, s. 145 a řada dalších, zde množství ilustrací). Zajímavá podkapitola je pak věnována anatomickému názvosloví – zevrubně vypsány nové české názvy všech částí orgánů – bylo by je zajímavé si je (pro chlapa, ale i vzhledem k mé původní profesní bohemistické kvalifikaci) vypsat, odolám nicméně, snad jen nelze přejít výraz „čertkus“ („třepení na matečních trubicích“, související s vejcovody, u J. Jungmanna, pak se mi líbí také slovo „vateň“ pro vaginu (Jungmann, Křížek).

Pak ještě stojí za to zmínit, že v učebnicích 19. století se „nedozvídáme v podstatě vůbec nic o anatomii pohlavních orgánů mužských“ (s. 152), přímo fantastická je pak představa (ještě v roce 1875) o děloze jako bludném orgánu, který „putuje po těle“, „vězí brzy zde brzy opět onde, že se zdvihá a že klesá dle libosti“ (druhá citace slova Čeňka Křížka ze zmíněného roku).

Záhadná byla poměrně dlouho rovněž podstata menstruace a princip početí, jemuž se věnuje následující podkapitola, uvozená pak ještě výrazem „tajemství »květu měsíčního« (s. 152). Myslím, že docela známá je ona představa, označená zde jako teorie preformace, kdy lidská bytost je „hotová“ již od počátku v spermii či vajíčku, tedy teorie kvantitativního růstu (zde zmínka o Williamem Harveyovi, jenž v roce 1651 objevil spermii a van de Graafův folikul, který považoval za vajíčko, též zmínka o mikroskopu, v té době objeveném), pozměněná do podoby „postupného kvalitativního vývoje zárodku“ (s. 153), rozvíjená Johannesem Friedrichem Blubembachem, označená jako epigeneze. A opět zmínka o J. Prochaskovi, nyní jeho spisu Systém plození a příčiny vzniku zrůd (1781). Historie pokračuje u Jungmanna (menstruace jako „čištění“, „květy“, podstata ovulačního cyklu ještě neznámá), objevy buněčného jádra a „měchýřku zárodního“ (Purkyně), atd., Mošner, Čeněk Křížek, „věc manželská“ a princip oplození, evangelický básník Bohuslav Tablic.

Důležitý je nyní „důraz na vyšetření pohmatem“, jenž byl „vynucen nároky osvícenského empirismu“, klinickou výukou či asistencí u lůžka pacienta. Souvisí s potvrzením těhotenství, určení stádia (a další souvislosti j. ztráta panenství, věci „smilstva, znásilnění“ atd.), tématu je věnována celá monografie milánského porodníka Vincenza Malacarneho (podrobnější komentář ke knize i k proměnám tohoto způsobu vyšetření v 19. stol.), a také „babické příručky“, probrána tato otázka v českém prostředí (A. J. Jungmann, F. J. Mošner). S protichůdnými momenty se setkáváme při „zobrazování ženského těla v příručkách“ (též název podkapitoly), totiž potřebou názornosti a na druhé straně zobrazení toho, co „většinou zůstávalo lidskému oku skryto“ (s. 161). Někteří autoři pak byli toho názoru, že anatomické zobrazování není produktivní, nemůže nahradit fyzickou („trojrozměrnou“) praxi.

Zvláštní pozornost je věnována regulovanému mateřství. Jsou zmíněny nejrůznější přístupy, mj. též malthusiánství, snahy zabránění početí. Zaujala mě poznámka, že T. G. Masaryk „navzdory svému feminismu a otevřenosti k pohlavní výchově, byl rozhodným odpůrcem mechanického zamezování početí“ (s. 165), nazval ho „zlem moderní společnosti“ a „manželskou onanií“. Poté jsou citovány názory německé lékařky rakouského původu Anny Fischer-Dückelmannové a její překladatelky Anny Bayerové, čteme komentáře k odmítanému přerušovanému pohlavnímu styku, o dalších prostředcích, jako byly výplachy atd.

Kap. V. Tělo estetické: péče ženy o sebe (zde je již jedinou autorkou Milena Lenderová) je uvedená reprodukcí krásného aktu na daguerrotypii z 2. pol. 19. století a podtitulkem „krásné ženské tělo“, hovoří se o tradici zobrazení na miniaturách iluminovaných rukopisů a dalších zpodobnění Madon, přičemž jejich portréty jsou v evropském kontextu častější než vyobrazení Evy, o proměnách ideálu krásy u těchto zobrazení v historii, či o odporu k zobrazení ženského těla, jsou tu zmínky o Winkelmannovi, Manetově Olympii a poprasku kolem tohoto obrazu, padnou jména nejproslulejších malířů a důležitá v našem kontextu je dobová zmínka o tom, že „dokonalá krása kryje se s úplným zdravím“ (s. 173). Dále je pozornost věnována „čistotě“, hovoří se o hygieně, četnosti koupelí atd.

„Čistota příbytku byla úkolem ženy, čistota těla její vlastností.“ (s. 174) K tomuto znaku „zdravého dívčího mládí“ nabádala pod vlivem německých filantropistů ženy i Magdalena Dobromila Rettigová. Sociální podmínky jako je zavedení vody do měst či odpadu či lékařská osvěta přispívají k naplňování tohoto ideálu, čteme o vodě jako „prostředku tělesného blaha“ a doporučeních, jak s vodou coby s koupelí zacházet (Georges Vigarello či Filip Stanislav Kodym v knize Zdravověda čili Nejlepší způsob jakby člověk svého života ve zdraví a vesele užíti a dlouhého věku dosáhnouti mohl, kniha se stala „biblí“ českého učitelstva), preskriptivní literatura zároveň hovoří o lázeňství či vodoléčbě a dává praktické návody k běžné hygieně, řeč je i o mýdlu.  Dále čteme o pražských veřejných lázních (Svatováclavské, Karlovy), později (na počátku 20. stol.) přichází ze Spojených států „koupelny v bytech“, které u nás ještě nebyly samozřejmostí, nemluvě o bidetu, doloženém 1739, v Čechách ve starší době ojediněle na zámcích, další možností hygieny je sedací vana. Znovu také padnou slova o nahotě a studu. A konečně je i podrobnější řeč o hygienických prostředcích, o zubní pastě a ústní vodě Odol (Drážďany, konec 19. stol. ¹⁰).

Zajímavá jsou také doporučení ženám v podkapitole Pěstování krásy, kde se hovoří o základní a dekorativní kosmetice, čteme o varování „před přehnaným »fintěním«“, ale také tom, že „půvabná tvář a hezká postava byly výhodou na manželském trhu“ (v té době manželství bylo „klíčové ekonomické zajištění“, vše s. 181), je tu teda škála pěstěného zevnějšku, tělesného půvabu a nemístné marnivosti, různý pohled na ženu svobodnou a vdanou a v různém sociálním postavení či oblasti těla, jimž je věnována pozornost (např. důležitost upravených rukou, „jejich čistota, bělost, jemnost, upravené a růžové nehty“, s. 183, poté vlasy a konečně poprsí, ovšem nejen v souvislosti s estetikou, ale také sexualitou a lékařským pohledem, dekolt, pak kotníky), rozebírají se též kosmetické přípravky, jsou citována doporučení a komentáře Honoraty Zapové či Anny Bayerové.

A ovšemže také přichází na řadu Oděv: obal těla, móda, korzety a šněrovačky, krinolíny, honzíky, druhy látek (tady příliš nejsem schopen jít s autorkou), ovšemže opět z již řečených aspektů, s pokračováním podobně probíraného prádla a jeho funkcí v proměnách od 17. století. Z textu vypisuji alespoň myšlenku Alaina Corbina o 19. století jako „civilizaci prádla“ s „přívalem jemného plátna, batistu, krajek a výšivek“, řeč je o prádle „stolním a ložním“, negližé, výbavách pro nevěsty, tedy „o sociálním a kulturním významu prádla, o jeho vzrůstající variabilitě“ (s. 191). Při četbě mi vyvstává v souvislosti se zmínkou o někdejších zvyklostech obraz z jakéhosi starého černobílého filmu (pravda muže) v dlouhé noční košili a čepci na spaní, a uvědomuji si, jak z odstupu času věci hodnotíme buď jako komické nebo k nim naopak vzhlížíme (jako to bylo před desetiletími třeba právě k secesním úpravám účesu a „kypré“ ženské postavě) s obdivem. V našem textu se hovoří mj. též o „demokratizaci“ spodního prádla, županech a šicích strojích v domácnostech, tedy v širokém pohledu na věc.

A u oděvu Milena Lenderová zůstává i u další podkapitoly v souvislosti s proměnami módy v souvislosti s životním stylem a zdravím, zajímavé jsou například širší komentáře ke korzetu (včetně ilustrace poukazující na jeho škodlivost). A než se obrátí (paralelně k předchozí kapitole o mužích) k „ženskému tělu cvičícímu“, pohovoří ještě o kouření, o jehož škodlivosti se ovšem tenkrát nevědělo. Ženy se věnovaly tělesným aktivitám už v renesanci, „jízdě na koni, házení míčem a střelbě z luku, [… účastnily se] veslařských závodů“ (s. 199), v 19. století ale „zůstávaly tělovýchova a sport záležitostí mužů“, neboť „ve sportu se útočilo, dobývalo, bojovalo, poráželo, sport byl záležitostí drsné síly“ (tamtéž), k prvním krokům patřila možnost „zacvičit si v Sokole prostné“, a už tady padne zmínka, jíž se podkapitola uzavírá, o souvislosti těchto aktivit s módou. Pak je řeč o tanci a opačných pohledech na něj, o „neslušnosti“ a dokonce nemožnosti určitých aktivit („prudký pohyb, předklony, zákony, dřepy, ba dokonce výskoky“, s. 201), Jindřich Fügner se pak zasadil o postupné pronikání tělocviku i mezi ženy (Tyrš chtěl založit ženský tělovýchovný spolek), pak se hovoří též o Americkém klubu dam a o Františce Hansgirgové, která doporučuje „náležité pohybování“, „vedle tance a plavání i dívčí školní tělocvik“ (s. 202).

Pro ženy tu je nyní oblíbené plavání, „koupání v řekách a rybnících“, klouzání po jejich hladinách, když byly zamrzlé, brzy se uplatnila cyklistika, tenis (s určitou společenskou exkluzivitou), počátkem 20. století lyžování (propagovala jej Anna Fischer-Dückelmannová).

Po mužích a ženách přichází na řadu v kap. VI. Tělo dětské: pěstěné a (sexuálně) disciplinované. Debata se počíná problematikou „zachování dětí při životě“, dítě je tedy, jak se říká v titulu podkapitole „v zájmovém poli státu“ (ks. 207). Věnuje se mu „ředitel vídeňské Všeobecné nemocnice Johann Peter Frank ve svém rozsáhlém díle „System einer vollständigen medizinischen Polizey“ (s. 207), vzniká dětské lékařství – „emancipací od lékařství vnitřního a od porodnictví“ (s. 208), od pol. 18. stol. se otvírají postupně v evropských městech dětské nemocnice, v r. 1848 se z pediatrie habilitoval Čech Josef Quadrát, i u nás vychází specializovaný časopis.

„Nejvíce lidé umírají v dětinství,“ píše jeden německý lékař, proto je ranému věku věnována zvýšená pozornost – jsou tu porodní báby, publikace zvané „domácí lékař“ atd., a čtenář nyní může sledovat vývoj praktik příchodu na svět, zacházení s placentou, hojení pupku, poznámky o prohlídce po narození, představě o tom, jak má vypadat „zdravé a životaschopné dítě“, probírají se otázky křtu (může ho podstoupit jen „dítě prokazatelně živé“, s. 211), hovoří se také o křtu nouzovém, pokusech o oživování v případech, kdy dítě nejeví známky probuzení k životu, nedonošených dětech („předchůdce moderních inkubátorů pochází z roku 1857“, s. 213, tzv. „kvočny“ v pařížských porodnicích 1881 či v nalezinci v Petrohradě aj.). Sledujeme i na ilustracích poznámky k hygieně kojeneckého věku (koupání, zavinovačky), postupy při hygieně malého tělíčka, správné držení kojence (též obrázek), kojeneckou stravu (opět podrobně, kojení, kojné, „náhradní výživa novorozence“, s. 220, a začátky umělé výživy), dočteme se údaje o průměrných mírách a váhách novorozeňat atd.

Dalšími tématy jsou dětský spánek (každý, kdo má děti, ví, jak je to důležité), otužování a pobyt na čerstvém vzduchu, dietetika dětského věku (postěžování si Carla Heinricha Stratze v knize, přeložené i do češtiny, že o nemocném dítěti se hodně píše, mělo by se psát ale také o zdravém). Prováděla se „antropologická měření a pozorování“ (s. 226), můžeme pročítat další tabulky s řadou údajů. V Knize metodní J. I Felbigera by měl učitel „dbát na pět věcí“ (zkráceně cituji): je to 1. čerstvý vzduch ve třídě, časté větrání, nezávadné vytápění třídy, 2. čistotu těla žáků, jejich oděvu, 3. „opatrování pohlavního puzení“, 4. odstraňování stresu, 5. varování dětí před nebezpečím (s. 229). Podobné nabádání sledujeme u dalších příruček, autorka poznamenává, že prvotním cílem byla „náboženská výchova, chápaná v jedno s výchovou mravní“ (s. 231). O „dětský zrak, sluch, chrup, váhu a fyzickou kondici“ se v Praze starali městští lékaři, na ilustraci školního obrazu vidíme srovnání zdravých a zkažených zubů.

Ovšemže je v dětském věku tělo i ohrožené – hovoří se o dostatku stravy, riziku alkoholu (byl běžně podávaný i dětem), problematický může být i oděv (povijan, příliš teplé oblečení, neúčelný oděv atd., čteme detailní popis), „nepřiměřeně těžká práce“ (s. 237), jejíž regulaci ošetřovaly, byť v praxi mnohdy nedodržovaná nařízení (1837 se na jednom shromáždění ozval Kašpar ze Šternberka, čteme o císařských patentech aj.), ale i školní praxe (1788 kritizoval F. M. Pelcl výuku bez přestávky). Zajímavá jsou data, kdy povolená pracovní doba pro děti byla deset či dokonce dvanáct hodin (říkám si, co je to vlastně za regulaci), až 1888 živnostenský zákon zakazuje práci dětí pod 14 let, jedno šetření z roku 1908, které zjistilo 30 procent pracujících dětí a 50 procent pracujících dětí ve věku 13-14 let, a to za poloviční mzdu dělníka, čtyři až šest hodin denně. Dalšími tématy je přetěžování dětí ve škole a dále fyzické tresty – Schulpatent z roku 1774 připouštěl bití dětí, ještě Schulkodex z r. 1805 dovoloval učiteli žáka trestat „dle zákonných předpisů“, které nedovolovaly nebezpečné tresty a trestné nástroje, facky, bejkovec etc., tresty nepřiměřené.

Místo, které jsem si zatrhl v kapitole o dospívání, pubertě (v souvislosti s mou myšlenkou pronikání prvků měřitelnosti, kvantifikovatelnosti do „přirozeného“ světa a vlivu těchto procesů na naše vědomí o světě a nás samých v průběhu moderních dějin), je pasáž o proměně vědomí věku, kde se píše (na s. 242): „V průběhu 19. století se tato představa [o dospívání] mění. Lidský věk přestal být pouhým konstruktem, daným tělesnou zralostí (či nezralostí) a stal se takřka exaktní daností. Vedle matrik narození, sňatků a úmrtí k tomu přispěly také třídní výkazy a školní matriky obsahující datum narození dítěte – zkrátka člověk jen trochu gramotný přesně věděl, kolik let mu je i jak staré jsou jeho děti.“ (Vedle světa „zváženého a změřeného“ se vším všudy se stal změřený i lidský čas, čas individua, každého z nás.)

Sledujeme celou řadu hranic/vymezení určitého věku, konec školní docházky, dospělost, zletilost (různé legislativně upravené pojmy), biologická dospělost atd., hovoří se o tenkrát rychlejším začlenění do světa dospělých, a ovšem i požadavcích na muže a na ženy (či očekávání), pohled na věci ze strany „domácích lékařů“, v preskriptivní literatuře, a ovšem jsou tu i stereotypy (např. údajná náladovost a nestálost žen ve srovnání s muži) či hrozby, vyjádřené ve spisech, které se týkají „panenství, manželství a rodiny“ a které „varují před homosexualitou, masturbací, nymfomanií a dětskou prostitucí či prostitucí mladistvých“ (s. 247).

Nu a pochopitelně musí přijít podkapitola, jejíž tematika byla nakousnuta již v předchozím textu, s názvem Tělo toužící: teorie a praxe pohlavní výchovy. Začíná zmínkou o tzv. sexuální revoluci v druhé polovině 20. století a vrací se do roku 1811, kdy občanský zákoník stanovil úlohu pohlavní výchovy, do doby, kdy toto téma sledovala „církev, rodiče i škola“, kdy v první řadě za dítě odpovídala rodina, především matka, a postoj církve byl „rigidní o celý 19. věk“ (s. 249), apelující na zachování „čistoty“, ohrožené ze všech stran (také pitím alkoholu, „špatnými »tovaryšstvy« […] »nepočestnými žerty, hrami, oplzlým mluvením a čtveračením«“ (s. 249), přičemž nebezpečný byl i tanec, zkrátka „náchylnost k hříchu“ atd. Velký vliv měl v té době Bernard Bolzano, působící na pražské filozofické fakultě, v řadě věcí velmi otevřený, na „opatrování pohlavního puzení“ záleželo Ignáci Felbigerovi, který poučuje, jak se mají mladí lidé vyhýbat pokušení, hovoří se o novém životním stylu, akcentujícím „osobní hygienu, mravní čistotu a tělesnou (sebe)disciplínu“, pocházející z protestantského prostředí, s disciplinací souvisejí aktivity Johanna Bernarda Basedowa (Philantropin v Desavě) či Salzmannův Schnepfenthal (u Gothy), kteří se ovšem věnovali výhradně chlapcům, kteří měli být mravně vychováni a tělesně zoceleni, a jež zároveň „bylo třeba odvrátit od předčasného probuzení pohlavního pudu“ (s. 251).

Půl tuctu stran je pak věnován českému prostředí, nejrůznějším příručkám, překladům, různým názorům na toto téma ve veřejnosti i odborným pohledům, nechybí ani statistiky prvních pohlavních styků, a řeč je i způsobech sexuálního zasvěcení, jímž býval často (u chlapců pochopitelně) nevěstinec. V další podkapitole je pojednáno téma souběžné, totiž masturbace (s pěknou ilustrací „přístrojů k zamezení onanie“ (pro hochy i pro děvčata). Údajná neřest již podle Tomáše Akvinského, „hřích proti přírodě“ (v dalších verzích „smrtelný hřích“, „ohavný hřích“, jinde zase „sebeprznění“, dle některých lékařů „první krok k duševní chorobě“), které dal pak františkán Jacopo Benedikti název podle biblického Onana, se stala tématem literatury, kterou autorka označuje jako masturbační pedagogika. Ve zpovědních zrcadlech je označována jako „necudné dotýkání se vlastního těla“ a je poukazováno na „zhoubné následky masturbace“ (s. 259) na fyzické i duševní zdraví, když údajně vede k „chřadnutí, souchotinám a vodnatelnosti“, je příčinou pohlavních nemocí a impotence, jinde údajně zase vede k epilepsii – no zkrátka hrůza.

Opět čteme řadu jmen a názvů spisů a komentářů k nim (S. A. Tissot, Ch. F. Börner, J. P. Frank, Paulitzky, Kodym, S. Ramskill, E. Hofmann, K. Bayer etc.), návody, jak tomuto zlozvyku předcházet, jak jej zamezit, jsou tu hlediska mravní, zdravotní (možnosti „léčení“), vlivy „špatné četby“ (Ovidius), „řešení problémů onanie“ (s. 264) je zkrátka náležitě popsáno.

Také text kapitoly VII. Tělo bráněné a ubráněné: neštovice a očkování začíná dneškem, totiž rokem 1978, kdy Světová zdravotnická organizace oficiálně prohlásila, že černé (či pravé) neštovice „byly vymýceny“ (s. 265) ¹¹. U prudce nakažlivé nemoci, jíž ještě ve 20. století podlehlo „nejméně 300 milionů lidí“ a která řádila po staletí, je popsán její pravděpodobný původ a historie (do Evropy ji do Evropy zavlekli Hunové, pod označením „Antoniův mor“ v Římě při jedné epidemii umíralo 2000 lidí denně, svůj podíl měla islámská expanze a arabští kupci etc., evropští kolonizátoři ji přenesli do Nového světa, v Evropě se opakovaly vlny nákazy několikrát ročně, uvádí se, že neštovice zabíjely ročně 400 000 lidí. „Na začátku 18. století neštovice zahubily, zmrzačily nebo znetvořily 10 % populace.“ (s. 266) Úmrtnost se liší u tzv. varioly major a varioly minor.

Je proto pochopitelné, že vznikla (vznikala) i celá řada odborných publikací, které se věnovala historii očkování – už obsáhlé Dějiny očkování v Čechách (1804), vydané v počtu 800 kusů (1. svazek, jsou dva díly). Seznamujeme se s epidemiemi neštovic v českých zemích, na rozdíl od moru, který se v Evropě objevil v letech 1720–1721, „neštovice poznamenaly celé 18. století“ (s. 269). Původ nemoci byl přisuzován buď „zkaženému vzduchu“ (Wikipedie, heslo miasma) dle teorie miazmat (zdrojem jsou výkaly, rozkládající se organické látky aj.), nebo nákaze (i „před objevením bakteriální teorie původu nemocí“, s. 269). Sledujeme podrobnou deskripci jednotlivých vln epidemie a obětí i v jednotlivých regionech i v hlavním městě v průběhu 18. stol., a pokles neštovic na konci 19. stol. na základě očkování a přeočkování, „ale i obecným zlepšením hygienických podmínek“ (např. 1905 při malé epidemii na Plzeňsku onemocnělo devatenáct osob, což je ve srovnání počtu obětí třeba ještě v letech 1874–1883, kdy zemřelo 2013 lidí, a to již byla část populace proočkována, podstatný rozdíl). Rozdíl byl také počet úmrtí mezi očkovanými a neočkovanými, případně revakcinovanými, udávaný zde v procentech, v prvním případě představoval jednotky procent, v druhém až desítky (probrány desítky případů). Hovoří se také o epidemiích v souvislosti s válkami, zvl. v roce 1866 a pak první světové války.

Další podkapitola se věnuje formám očkování, sledujeme historii „od variolizace k vakcinaci“, tj. od záměrného „nakažení sušeným hnisem z puchýřků pravých neštovic“ (nejrůznějším způsobem), který dle orientální tradice uvedla manželka britského vyslance v Istanbulu lady Mary Wortley-Montagu v roce 1721 do Evropy/Anglie (pak sledujeme názory řady autorit i mezi osvícenci či lékaři), až po postup, s nímž přišel vesnický lékař Edward Jenner, když v roce 1796 „přenesl tekutinu z neštovičky jedné děvečky infikované kravskými neštovicemi do škrábanců v kůži na obou pažích zdravého osmiletého chlapce“ (s. 279) a tento postup, vedoucí k uzdravení, nazval – dle latinského slova pro krávu vaccca – vakcinací. „Původce nákazy označil termínem virus.“ (tamtéž)

Nu a nyní sledujeme cestu vakcinace do „řady osvícených monarchií“, do Hannoveru, Vídně, Prahy, Brna (vylíčena konkrétní cesta vakcíny od osoby k osobě, jména Pascal Joseph Ferro, Jean de Carro ad., zajímavé je, že, již poněkolikáté čteme, že dotyční uskutečnili vakcinaci na vlastních dětech), čteme desítky dalších jmen lékařů, počty proočkovaných dětí, statistiky „očkovacích“ komisí (po okresech), zprávy v novinách a časopisech s nadšením, že nyní pozorované očkované děti jsou „zcela zdravé a bez patrných stop po prodělané »nemoci«“ (s. 285), o revakcinaci rekrutů (sám Jenner byl původně přesvědčen o trvalé odolnosti vůči nemoci získané po jediném očkování). Očkovaných dětí byly statisíce (např. 1875 jich bylo 169 336), vakcinace byla prováděna bezplatně. Další podkapitola pak probírá legislativní rámec, také „pamětní medaile pražské Očkovací komise“, různé dekrety, je tu vznesena otázka povinnosti očkování, působnosti jednotlivých úředních orgánů i samotného provádění vakcinace (očkování spadalo do kompetence obecních a obvodních lékařů, k podílejícímu se zdravotnímu personálu patřili též ranlékaři, porodní báby, zubní lékaři, „materialisté“, některá léčiva byla dostupná v drogériích), systém vychází ze zdravotního zákona r. 1870, probírají se i další dokumenty. Přesto povinné očkování bylo schváleno až Národním shromážděním Československé republiky 15. července 1919 (s. 298). Téma je pojednáno skutečně zevrubně, nyní ještě následuje popis strategií a techniky očkování (v samostatné podkapitole), a další samostatná podkapitola pojednává o lékařích v českých zemích a očkování, následující o osvětě k očkování, a celá kapitola, která tak patří k nejrozměrnější v celé publikaci (text zabírá od s. 265 po s. 344), je uzavřena podkapitolkou o jevu, který tak dobře známe z nedávné pandemie covid-19 pod neblahým názvem „odpírači“, a který je zde pojednán výrazem renitenti. Odpůrci buď očkování vůbec nebo jeho povinného zavádění „nebyli českým specifikem“ (s. 337), argumenty byly (v jistém smyslu i oprávněné) třeba možnost šíření dalších nakažlivých nemocí, jsou ze strany lékařů i laiků, odpor je u nás šířen „Kneippovými spolky“ (pochopitelně, alternativní koncepty odmítaly „lékařské“ zákroky), k renitentům patřily i osobnosti-autority jako Josef Hamerník, Josef Thomayer,  německobrodský lékař Karel Kavalír, očkovat se nedal bohemista Jan Gebauer, příslušníci rodiny Jesenských (známé spisovatelky Růženy Jesenské).

V dnešní době možná pro mnohé nejzajímavějším tématem se zabývá kapitola VIII. Tělo léčené: nekonvenční léčebné praktiky, i pro historiky atraktivní, jak říká V. Hanulík, autor kapitoly, od osmdesátých let 20. století, nejspíš i v souvislosti s širokým užíváním termínu „alternativní“ (kultura, obnovitelné zdroje energie, hudební styly, zkrátka určité nastavení „životních postojů i praktického jednání“, které jsou, i v souvislosti s postmoderním náhledem „dnes částí společnosti považovány dokonce za jedinou možnou cestu rozvoje udržitelnosti života i kultury“, s. 345), který je dnes vnímán jako „zpochybnění neoliberální ideologie permanentního růstu“. Autor dále hodnotí dnešní aspekty tohoto postoje, konkurujícího moderní konzumní společnosti, mj. „překročení horizontu“, které ve zdravotnictví naopak „dnes podléhá normativním strategiím snad nejvíce a nejúplněji“ (s. 346), proto odchýlení od nich i dnes může být naroveň chápáno jako „nezodpovědné, nebezpečné a ohrožující“ vzhledem k tomu, že se odchyluje „od moderního lékařství založeného na vědeckých důkazech (evidence based medicine)“ (s. 346, již onen anglický termín pregnantně vystihuje podstatu západní vědy).

Ovšemže dnes na tuto volbu cesty vlastně denně narážíme (třeba při energetické krizi v souvislosti s inflací v r. 2022 vs. tzv. „green deal“, jehož nutnost někteří z nás vnímali už někdy od šedesátých let minulého století, a toto „zpožděné“ řešení evropských politiků přišlo tedy v tuto dobu opravdu nevhod, ohrožení nedostatkem energie, vody, potravin etc. na celé planetě je přitom za dveřmi a je otázka, zda je vůbec cesta zpět; dalším příkladem bylo odpírání očkování v době pandemie covidu – obecně tedy vidíme, že tento problém vystupuje vždy v krizových, přelomových situacích), v knize o těle je ovšem toto téma jen úvodním motivem ve sledování alternativních léčebných systémů „v průběhu dlouhého 19. století“. Stejně jako u jiných témat autor nejdříve probírá stav bádání odkazy na současné práce, formulující určité myšlenkové (interpretační) konstrukty, v tomto případě „dichotomii vědecké vs. nevědecké“. Postupy jako je akupunktura, čínská medicína, homeopatie, antropozofické lékařství, racionální stravování (makrobiotika), vzešlé z mimoevropských i evropských kulturních okruhů jsou označovány kromě uvedeného termínu jako „neortodoxní léčba, přírodní terapie, neoficiální, celostní, zvláštní, okrajová, neetablovaná, nekonvenční či okrajová medicína“ (s. 348), vymezující je „metanarativem politizované biomoci“ „vůči standardnosti uznávaného lékařství“, oficiálně užívaný termín je pak komplementární medicína, v případě negativního vymezení hovoříme o šarlatánství.

Zmíněná dichotomie mezi uznávanými a zavrhovanými technikami se počala „vymezovat v posledních desetiletích 18. století“, období francouzské revoluce „dalo v lékařství základ dnešní podobě biomedicínského komplexu, profesionalizovanému lékařství i medikalizaci veřejného prostoru“ (vše s. 349) po změně „vysokoškolského vzdělávání lékařů ve Francii po roce 1794“ a přesunu léčebné péči od lůžka v domácnosti na kliniky a do nemocnic (to je ona foucaultovská myšlenka, autor zde uvádí další prameny). Zajímavé jsou poznámky o tom, co vlastně stmeluje příznivce alternativních léčebných postupů, co je základem jejich životních postojů, a rovněž o tom, že tyto dva světy na začátku 19. století ještě nebyly příkře od sebe oddělené.

„Alternativní léčebné systémy odvozovaly [často] svou autentičnost od zdůrazňování blízkého sepětí s přírodou, respektování duchovního založení lidských bytostí či přirozených procesů a potřeb těla.“ (s. 352) „Zdrojem nekonvenčních léčebných systémů bylo nepochybně také lidové léčitelství.“ (tamtéž) Německý etnolog Rudolf Schenda chápe lidové léčitelství jako „vrstevnatý komplex názorů, představ a způsobů jednání většiny obyvatelstva ve vztahu k dobovému komplexu zdravotních otázek.“ (tamtéž) S tím souvisí upřednostňování termínu „léčebná kultura“ (medikale Kultur) před označením „lidové léčitelství“. V češtině je tu jazykové vymezení dvou oblastí lékařství a léčitelství.

Karl Eduard Rothschuh vyznačuje tři etapy rozvoje přírodně léčebného systému, nejstarší přírodně léčebné hnutí (Naturheilbewegung) od 30. let 19. stol., na ni navazující hnutí za reformu životního stylu (Lebensreformbewegung) na sklonku 19. stol. a konečně dosud přetrvávající období od počátku sedmdesátých let, alternativní medicínu (Alternativmedizin). Dále tu hrají úlohu vztah k přírodě (Naturismus) a vidění světa (Weltanschauung, českým výrazem autor nahrazuje starší výraz „světový názor“, ekvivalentně formulovaný právě v němčině), další aspekt pak jsou přírodně léčebné praktiky (Naturheilverfahren), třetím aspektem jsou pak jednotlivé doktríny či nauky. Kdesi v pozadí, na horizontu je stále jméno J. J. Rousseaua, návrat k přírodě je pak oživován novými ideovými hnutími v kultuře.

Prvním velkým jménem, probíraným zde v souvislosti s vodoléčbou ¹², je Bernhard Hirschel, jenž působil v Drážďanech, v souvislosti s ním se hovoří též o přírodní filozofii Friedricha Wilhelma Schellinga a teoriích anglického lékaře Johna Browna a jím inspirovaném Christophu Wilhelmu Hufenlandovi.

Samostatná podkapitola je věnována – pochopitelně – Vincenzi Priessnitzovi. Vypráví příběh (opírá se v mnohém o výpovědi Ludwiga Streita, jenž u něj pracoval na statku) jeho aktivit, které bychom měli sklon označovat jako podnikání, nicméně – přes všechny možné atributy – právě onen základní rys, totiž vytváření zisku, je, ovšemže také v souvislosti s charakterem se skutečností, že podle tehdejších zákonů muž, jemuž chybělo lékařské vzdělání, nesměl „léčit“ (jeho aktivity byly z pohledu „představitelů zdravotní správy jednoznačně v rozporu s panujícími zákony“, s. 365), problematický. Je napínavé sledovat střety se sousedy, opakované žaloby, které měly zamezit nelegální podnikání (místní ranlékaři, úředníci městské rady i nepřející sousedé záviděli Priessnitzovi pohádkové zbohatnutí, pro lékaře představoval konkurenci, žaloby byly nejrůznějšího obsahu, nejzávažnější pro léčebné „fušerství“, je osočován z užívání magických praktik), i mnohdy rafinované kličkování předvolaného léčitele (argumentuje, že samotné léčení nezpoplatňuje, klienti platí jen za ubytování, klientům pomáhá pobyt na čerstvém vzduchu, jako eticky mimořádně zajímavý argument mi připadá, že léčil ty, které kvalifikovaní lékaři vyléčit nedokázali, jak potvrzují někteří klienti), participaci celé řady úřadů (odvolání ke krajskému úřadu atd.). V každém případě je na samotném příběhu pozoruhodné, že „obyčejný“ sedlák vlastně v malé vesnici Gräfenberg (nedaleko Jeseníku, dnes Lázně Jeseník) „dokázal během svého života shromáždit vzhledem ke svému okolí nevídaný majetek, vybudovat síť kontaktů, jejíž součástí byli nezřídka představitelé inteligence i vyšší šlechty, a využít sociálního i ekonomického kapitálu v symbolické rovině k vzestupu sociální prestiže své rodiny, což nejlépe dokládají sňatky jeho dcer s představiteli šlechty.“ (s. 262–263) Ocituji ještě jednu větu, která mi připadá postihující povahu sporu: „V důsledku nárůstu Priessnitzovy klientely měli [ranlékaři] Dittrich a Günther, vedeni záští, podávat stížnosti na činnost neoprávněného a nevzdělaného sedláka adresované odpovědnému úřadu v Javorníku,“ (s. 364) vedeném Antonem Schnorfeilem. Nejen obranou v těchto střetech, ale dalšími momenty (vybudování samotných lázní, žádosti o rozšíření vodoléčebného ústavu a vlastně obhájení celé své činnosti a její prosazení) je Priessnitzův příběh pozoruhodnou záležitostí.

Druhá věc je povaha samotné vodoléčby, na jejíž princip dle svých slov přišel Priessnitz sám (prý při léčení kozy), při své obraně se odvolával na německou knihu pojednávající o léčivé síle studené vody, sledujeme povahu a podstatu „potních zábalů“, uvádí se, které nemoci léčil i jeho postup, totiž počáteční korespondenci s potenciálními klienty a výběr omezený určitými kritérii, pak zevrubný popis samotných procedur, které byly ovšem i fyzicky náročné. Na aktivity tohoto léčitele pak navazují další osobnosti vybudováním svých léčebných ústavů, Josef Weiss a Johann Schroth (v Lipové, dnes rovněž známé lázně), sledujeme popis jejich činnosti i rozdíly od postupů Priessnitzových, spočívajících u Schrotha především v tom, že aplikoval nikoli zábaly mokré, nýbrž suché, druhým rozdílem pak bylo výrazné omezení příjmu potravy (pojídání suchých žemlí), které hraničilo „ až se sofistikovanými formami tortury“, neboť důsledkem těchto postupů byly až horečnaté stavy a destabilizace organismu. Na rozdíl od abstinence v Gräfenbergu Schroth dával pacientům víno, dokonce šampaňské. Úsměvný je popis střetů obou skupin pacientů v místních lokálech, kdy „vínem posílení“ pacienty Johanna Schrotha provokují ty jesenické.

V druhé polovině 19. století (V. Priessnitz zemřel v r. 1851) dochází v Evropě k rozvoji dalších nekonvenčních léčebných systémů, polovina století je chápána jako „chronologický zlom ve vývoji německého přírodně-léčebného hnutí“ (s. 404). Vedle Jeseníku jsou zmíněny nově založené lázně v Sedmihorkách (1941, Ant. Šlechta), kde trávili čas představitelé národního života Jan Neruda, Eliška Krásnohorská a další, v polovině 19. stol. zemřely propagátoři nekonvenčních léčebných praktik J. H. Rausse, E. F. Ch. Oertel, Priessnitz, J. Schroth, na ně navázali nyní další, klíčovou postavou je Theodor Hahn (Lebensferorm), spolupracoval se svým bratrancem Raussem v Alexandrových Lázních v Bavorsku, v roce 1850 se vzdal kávy, masa, alkoholu a koření, byl ovlivněn knihou CH. W. Hufenlanda Makrobiotik, pacientům předepisoval stravu, sestávající z celozrnného chleba, mléka a tepelně neupravené zeleniny. Podobně evangelický kazatel Eduard Baltzer, inspirovaný Hahnem, založil Spolek pro přírodní způsob života a napsal knihu Rostlinná strava, základ nového světového názoru.

V léčení vodou (opět trochu jiným způsobem) pak pokračuje Sebastian Kneipp, jenž čerpal dle autora inspiraci z publikace „jiného“ Hahna, totiž Johanna Sigmunda Hahna Naučení o síle a účincích pramenité vody na lidské tělo (1737), čteme jeho zevrubný životopis, v němž ovšem není zmínka o inspiraci také Priessnitzem (jestli jsem pozorně četl) ani výraz „Kneippův chodník“ ¹³. Kneipp byl motivován silnou religiozitou, proto hledat „ideologická vymezení“ v postoji, který byl „v příkrém rozporu s diskurzem alternativních léčebných koncepcí“ , když „neodmítal umírněnou konzumaci masných výrobků a masa, tabáku i alkoholu, ba dokonce nezavrhoval ani užívání léků“ (obojí s. 411).

Světlo, vzduch a země je název další podkapitoly, komentující dobovou situaci městské dělnické populace, která se rozrostla s rozvojem průmyslu v urbanizovaných oblastech a jejichž podmínky pak vedly k prudkému vzestupu tuberkulózní nákazy. Obrázek „vzdušných lázní“ („slunečních lázní“, Lufthütten), vzešlých za působení Arnolda Rikliho ve Veldesu (Bledu) najdeme nejen v černobílé podobě v knize (s. 413), ale barevně i na přední obálce. Rikliho následovníkem byl knihkupec Adolf Just, v mládí často nemocný, jenž praktikoval metody přírodní léčby „v lesnatém údolí Braunschweigu“ (s. 413), „založil lázně Jungborn mezi Bad Harzburgem a Ilsenburgem“, a podobným směrem v návaznosti na něj se vydali evangelický pastor Emanuel Felke, později Gustav Chlickeysen (kniha Ovoce a chléb). Tito představitelé nekonvenčních přístupů se od sebe v řadě věcí lišili, měli ale často společnou zkušenost s vlastními zdravotními problémy (Just léčil pokousané místo po útoku na vlastním těle přikládáním hlíny, Schlickeysen trpěl častými onemocněními, která léčil vegetariánskou stravou). A společná byla také „praktická báze“, která byla „argumentem provozovatelů neprofesionálních léčebných praktik […] nezřídka mimo legislativní rámec.“ (s. 417) Autor uzavírá slovy, že tyto praktiky lze „chápat jako subversivní reakci na impulz monopolizace léčebných metod, v jehož důsledku byly utvářeny paralelní koncepce přístupu k lidskému tělu, které měly být alternativou trendů prosazovaných ve vědeckém lékařství.“ (s. 417)

Závěrečná kapitola této pozoruhodné publikace o těle se věnuje „tělu zemřelých“. Také postoj k tělu po ukončení životní pouti se v průběhu historie měnil, osvícenské reformy zahájily „hygienizaci smrti“ a „marginalizaci zemřelých v prostoru živých“, přičemž zpopelnění, které se prosadilo na počátku 20. století, je na konci zrychlení této cesty zacházení s mrtvými. Velkou úlohu během „dlouhého 19. století“ hrály světonázorové aspekty, především katolické církve, proti nimž pak přicházela sekularizace, „dekonfesionalizace“. Krypty a hřbitovy, které se nacházely dříve v centru měst (mrtví sdíleli „společný prostor se živými“, v kostele a jeho nejbližším okolí – kromě zločinců a sebevrahů), byly později přesouvány na okraj města. Autorka (D. Tinková) avizuje vyčlenění dvou klíčových období v pohřebnictví, totiž „nové normy“ na přelomu 18./19. stol., platné v podstatě dodnes, a pak další proměnu, s níž souvisí „»zmizení« nežádoucího těla“ (s. 419) o sto let později.

Hygienické hledisko hrálo úlohu v tereziánských a josefínských předpisech, již dříve se odlišovalo „běžné“ a „epidemické“ tělo (již od konce 17. stol.), zvláště toto „škodlivé“ tělo bylo vykazováno mimo obydlená místa, vznikaly „morové hřbitovy“, o odsun za město se zasazovali lékaři (G. van Swieten, Anton von Störk, osobní lékaři Marie Terezie), v osvícenské době postupně docházelo k odsunu všech mrtvých těl (jeden z hlavních argumentů: zkažený, infekční, „mefitický“, tj. smrdutý vzduch, hnilobné výpary a pachy vznikající během rozkladu). Na druhé straně je tu obava z předčasného pohřbu (vzpomeňme na E. A. Poea, doplňuji mimochodem), proto tu byly předpisy (vystavení úmrtního listu, doba, která musela být zachována do pohřbu, tj. 48 hodin, sledujeme příběhy překročení těchto pravidel).

Samostatným tématem je márnice, „umrlčí komora“, předpisy pro její zřízení (vzhledem k předchozímu řečenému šňůra se zvonkem, jímž bylo možné přivolat pomoc, výše katafalku, teplota, přítomnost strážného atd.), dále se hovoří o převozu těla (povinnost mít „obecní truhly“, zrušený předpis plátěného pytle, proti němuž se zdvihla – právem – vlna nevole, lidé nemají býti pochováni „jako psi“), o individualizaci hrobů (dokonce byly úvahy o zákazu budování rodinných hrobek). Překvapivá je podkapitolka s názvem Lože Záhořovo: zrození krematoria – kdo by očekával erbenovské aluze, bude zklamán, Záhoř je jméno žijící osoby, tedy Jindřicha Záhoře, pražského lékaře a hygienika, vrchního městského fyzika pražského (Wikipedie), jenž propagoval kremační služby a angažoval se ve Společnosti pro spalování mrtvol.

Tinková ovšem zprvu probírá názory na spalování napříč historií, počínaje starozákonním veršem, jenž v inkriminované době byl i argumentem odmítání zpopelnění (zákaz platil i v judaismu), pak tu máme upalování čarodějnic a kacířů a poté sledujeme nejrůznější názory osvícenců, svobodných zednářů, básníků (P. B. Shelley a M. Shelleyová), zevrubně pojednané závěry lékařských sjezdů v 80. letech 19. století a odpor katolické církve (na rozdíl od protestantských), teprve poté se můžeme soustředit na řadu dat o zbudovaných krematoriích, prvního v Milánu, pak v Gothě, Washingtonu etc. etc., jejich počtech v jednotlivých zemích, načež se autorka věnuje tzv. „kremační turistice“, totiž přepravě zesnulých na místa, kde již bylo nějaké takové zařízení vybudováno. V rakouských zemích byly realizovány tři výstavy, ve Vídni pracoval aktivně spolek Verein der Freunde der Feuerbestattung, Die Flamme (zal. 1885), který měl pobočky také v Čechách a na Moravě (již od roku 1911), a pak tu byl zmíněný pražský Spolek pro spalování mrtvol ¹⁴.

Řeč je také o Augustě Braunerové, matce malířky Zdenky Braunerové (o ní též v článku uvedeném v předchozí poznámce, její ostatky zpopelněné v Paříži, převezené v krabici od klobouku a uložené v rodinné hrobce vyvolaly skandál, když kněz vykropil hrob, ale urnu nevykropil o zemřelé se v modlitbě nezmínil). Kremační turistika je rovněž záležitostí poměrně vysokých nákladů, vydávaných především právě na přepravu, zatímco samotná kremace nepředstavovala nijak enormně vysokou částku. K již zmíněnému roku 1911 se uvádějí desítky i stovky převozů pozůstalých ke kremaci do Žitavy, Gothy, Ulmu, Saské Kamenice, Drážďan, Jeny ad. (uvedeny jsou i statistiky), „kremace v zahraničí pokračovaly až do pádu rakousko-uherské monarchie“ (s. 444), kde bylo zpopelnění jako v jednom z mála států zakázáno. Dočteme se o ostrých polemikách kolem kremací po linii „zdravotnicko-hygienické, ekonomické, eticko-náboženské a psychologicko-estetické“ (s. 449), komentované J. Záhořem a Ludvíkem Čížkem v brožurce Pohřbívání ohněm čili spalování mrtvol. Poučení pro český lid. Na přetřes přišly otázky znečištění půdy a vody, nedostatek půdy pro pohřbívání a expanze klasických hřbitovů, povaha rozkladu pozůstatků lidského těla, úvahy o zabránění zmrtvýchvstání při žehu a další myslitelné či nemyslitelné motivy. „Do ofenzívy přešla zejména katolická fronta, která v hnutí za zpopelňování spatřovala především útok na křesťanství a manifestaci vítězství neznabožství.“ (s. 454, měli pravdu v tom, že k propagátorům patřily některé osoby dobových duchovních proudů, které katolíky neměly právě v lásce) A zase se, když čteme různé argumenty, musíme přinejmenším usmívat přesto, že se nejedná právě o úsměvné téma, neubráním se, abych necitoval alespoň jeden příklad, který by mohl využít autor absurdního divadla: „Věru peprný to důkaz, že ctitelé Záhořova lože zapomněli počítati, že za rok člověk živý osmkrát více vydá hnijících látek do země než jeden mrtvý.“ (s. 455, srovnává množství fekálií živého člověka s tělem neživým, na jiném místě čteme chemické analýzy ucházejících plynů etc.)

Sugestivní a explicitní (abych parafrázoval autorku) argumenty pokračují ještě na dalších stránkách, včetně popisu toho, co se děje s pozůstatky v kremační peci, konečně se ale autorka dostává k historickému popisu „zrození krematoria“, ke kterému po politických debatách dochází, sledujeme výčet pražských staveb zřízených k tomuto účelu včetně Bubenče a Vršovic, Střešovic, Vysočan a Královských Vinohrad, Žižkova, Karlína, Michle a Vršovic, dále pak měst jako Beroun, Choceň, Hlinsko, Kladno, Kolín, Náchod, Jindřichův Hradec, Pečky, Polička, Přibyslav, Volyně, Semily, Hradec Králové a Roudnice, moravská města Přerov a Prostějov.

Nu a nyní již můžeme sledovat návrhy na vybudování krematoria na Olšanech (městský stavební rada ing. Ludvík Čížek, zmíněný již v předchozím komentáři), jehož idea vznikla již na počátku století, vlastní historie vybudování krematoria na Olšanech, které bylo prvním v Praze, nicméně již není zachyceno, pojednání se spíše soustředí na debaty kolem fakultativního pohřbívání na dalších místech a prostor je věnován stavbě první budovy krematoria v českých zemích v Liberci (též ilustrace). Zákon o pohřbívání ohněm pak bych schválen (návrh Jaroslav Kvapil, aktivista spolku Krematorium) v prosinci 1921. Je škoda, že (už vzhledem k tomu, že publikace zabírá široký kulturní úhel pohledu na pojednávanou problematiku) nezbyl prostor na alespoň zběžné pojednání architektonické problematiky budov (zajímavá je např. známá stavba Pavla Janáka v Pardubicích, rovněž jedna z prvních, samozřejmě – zasahuje výrazněji již mimo historický rámec „dlouhého 19. století“), podtržena je nicméně skutečnost, že na prosazení tohoto typu pohřbívání se zasloužily i pohřby významných osobností 19. století – A. Rašín, A. Mrštík, A. Jirásek, K. V. Rais, Karel Farský.

V krátkém shrnutí lze říci, že v publikaci Tělo mezi medicínou a disciplínou se čtenář setkává s komplexním pohledem, který vymezuje historické hledisko jako zrcadlo problematiky, zpracované s pozoruhodnou (zdaleka ne samozřejmou, ani u historiků v tomto ohledu pověstných) akribií, důkladností a zevrubností, což je zřejmé nejen při čtení samotného textu (jakkoli si kterýsi čtenář stěžoval, myslím na databáziknih.cz, na zahlcení detaily, ale v tom je právě to kouzlo, myslím, že v poslední době znovu akcentované, jak jsem si uvědomil u monumentální monografie o F. Kafkovi z pera německého autora Reinera Stacha), tak stovkou stran poznámkového aparátu a rovněž zevrubnou bibliografií (to, že jsou zahrnuty i cizojazyčné zdroje, se už dnes stalo u vědeckého přístupu samozřejmostí). Tento přístup se pak nevylučuje s čtivostí, podporovanou i kvalitní podobou samotné knihy (kvalitní vazba, barevná obálka a předsádka, papír, tisková úprava, množství černobílých ilustrací, nepříliš velké množství „překlepů“). Při tom všem jsem poněkud překvapen, že dílo M. Foucaulta bylo u nás historiky objevováno teprve v posledních letech (bylo tématem pozornosti pouze filozofů a sociologů?) Tuším, že kniha je součástí širšího rhizomu bádání určitým směrem, prolínajícím se v různých souvislostech (viz též pzn. ⁷, a stojí za to jí věnovat čtenářskou pozornost.

Poznámky

1 Prvotní motivace pro mě bylo přečíst si něco od své někdejší kolegyně na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech, dnes autorky celé řady pozoruhodných knih v oblasti historie 19. století, „historie každodennosti“, která se kříží i s (proto)literárním tvarem deníků a korespondence, zvláště šlechtičen či významných žen, přičemž tomuto žánru dává nový badatelský směr, také s aspektem gender history, v kterémsi rozhovoru poznamenala, že Zdenka Braunerová je jejím životním tématem. Výběrová bibliografie např. na adrese  https://historickadilna.fpe.zcu.cz/Lenderova.htm .

2 Celá řada titulů od širokého tématu „dějiny ženy“ či portrétů žen, mezi nimiž vyniká kniha o Zdence Braunerové, „jejím“ tématu (dále např. Zdeňka Havlíčková, „dcera národa“, Pavlína ze Schwarzenbergu, Božena Němcová ad.); mě kdysi zaujalo její zpracování osobních ženských deníků a dopisů jakožto „prezentace, autoreflexe nebo (proto)literárního vyjádření“ (formulace z: Chvála deníků a dopisů, článku v univerzitním tisku, viz nejlépe webová stránka na adrese https://historickadilna.fpe.zcu.cz/Lenderova.htm, zde celá řada dalších titulů k tomuto tématu, základní charakteristika (s uvedením základní knižní bibliografie) na  https://cs.wikipedia.org/wiki/Milena_Lenderov%C3%A1

3 Milena Lenderová, Daniela Tinková, Vladan Hanulík, Tělo mezi medicínou a disciplínou, Proměny lékařského obrazu a ideálu lidského těla a tělesnosti v dlouhém 19. století, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014.

4 Můj zájem o toto téma kdysi navodila fenomenologie lidského vnímání, zvl. spisy M. Merleau-Pontyho, u nějž mě zaujala formulace existenciální propojení člověka a světa ve vnímání sama sebe v dvojím plánu (jak to vyjadřuje i výrazy pro tělo v němčině: Körper – tělo jako těleso, objekt, a Leib – vnímající a pociťované tělo). Toto poznání (navazovalo na něj, či jeho součástí bylo i pochopení času v jeho základních dvou pohledech) jsem shrnul kdysi např. v několika komentářích k výtvarné tvorbě Miloše Šejna, pravděpodobně nejpregnantněji ve studii Skála (únor 1982) takto: „Vidoucí tělo patří zároveň k tomu, co vidím, prožívá samo sebe současně jako vnitřek a vnějšek. Bytí těla a světa jako stejné látky prožívá tělo i ve vidění světa jako »mého« světa.“ Více viz J. K. Čeliš, Vymezení, Třináct textů k výstavám Miloše Šejna, publ. na adrese https://jan-k-celis.webnode.cz/news/j-k-c-e-l-i-s-v-y-m-e-z-e-n-i/ . Knihy M. Lenderové, D. Tinkové a V. Hanulíka mě k tématu vrací v aspektech, které dnes vnímám v kontextu svého myšlení, které označuji jako „vrstvy vědomí“. Ukazuje tělo nikoli jako biologickou danost, nýbrž jako konceptualizovanou reflexi toho, čím nás „příroda“ obdařila, v kulturní rovině.

5 Společně připravily/i např. sborník Dějiny těla. Prameny, koncepty, historiografie, Červený Kostelec 2013, z bibliografie na konci knihy je zřejmé, že se obě dámy věnovaly některým tématům, k nimž se upíná pozornost v pojednávané knize, jméno Vladana Hanulíka nalezneme jako kolegu na stránce Ústavu historických věd Univerzity Pardubice etc.

6 V 80. letech minulého století byla tato „skleněná“ plastika v materiálech prezentována jako „die Gläserne Frau“ (Skleněná žena), dnes tuto formulaci najdeme jen v podrobnějším vysvětlení, viz  https://www.dhmd.de/leichte-sprache/dauerausstellung/glaeserner-mensch

7 M. Foucault, Zrození kliniky, Červený Kostelec, 2010, franc. originál Paříž 1963, v roce 2010 vyšel rovněž sborník příspěvků z plzeňského sympózia k problematice 19. století Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století; další Foucaultovy práce, zvl. Dějiny sexuality, a jejich česká recepce je komentována v bohatých poznámkách k textu, podobně jako všechny další v textu uváděné práce zahraniční, případně pak i výstupy z odborných konferencí u nás (zdůrazněna je zásluha práce Daniely Tinkové, zmíněny konference Čas zdravého ducha v zdravém těle v Kostelci nad Vltavou, 2008, či  zmíněný sborník Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století v Plzni roku 2009, v roce 2010 pak v Pardubicích proběhla konference Nemoc, neduh, choroba. Pacienti a zdravotní personál v dějinách).

8 Jak jsem kdysi již v mládí zjistil, mám podobnou – ovšem mírnou – „vadu“ zraku (podobně jako různé barevné vidění obou očí), kladl jsem si několikrát otázku, do jaké míry tato skutečnost vedla k určitému směřování mého myšlení (směrem od „objektivní reality“ k fenomenologii, vnímání světa z jistého místa „tady a teď“ etc.).

9 To je také oblast, jíž se věnuje v řadě publikací Milena Lenderová, jak ostatně zmíněno i jinde.

10 Můžeme zopakovat a doplnit, že Drážďany byly jedním z center, kde se dělo mnohé ohledně hygieny, jak se dočteme třeba také v prvním díle monumentální monografii Rainera Stacha o F. Kafkovi Rané roky, můj komentář viz https://jan-k-celis.webnode.cz/news/rainer-stach-kafka/

11 Je uváděn 17. duben 1978; německá Wikipedie uvádí 26. říjnan 1979, anglická dokonce 1980, rok 1978 pak jako poslední výskyt neštovic u Janet Parker. Viz https://de.wikipedia.org/wiki/Pocken

12 Zabýval se též homeopatií, doplňuji název díla Hydriatica: oder Begründung der Wasserheilkunde auf wissenschaftliche Prinzipien, Geschichte und Literatur. Mit Darlegung aller neueren Schriften über Wasserheilkunde nach ihrem Inhalte und Werthe., Leipzig, Otto Wigand, 1840, které je k dispozici na google.books na adrese https://books.google.de/books?id=Urs8AAAAcAAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false

13 Viz https://jan-k-celis.webnode.cz/news/kneippuv-chodnik/

14 Na rozdíl od Wikipedie uvedený pod tímto názvem, tedy nikoli „společnost“, ale „spolek“, 1899, v dalších zdrojích se uvádí i historické proměny názvu této a dalších organizací - https://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Dnost_p%C5%99%C3%A1tel_%C5%BEehu n.    https://www.vitalia.cz/clanky/pred-120-lety-vznikla-prvni-ceska-spolecnost-pro-spalovani-mrtvol/

Milena Lenderová, Daniela Tinková, Vladan Hanulík, Tělo mezi medicínou a disciplínou, NLN 2014