Rainer Stach / Kafka

Rainer Stach / Kafka
Kafka 1 / Rané roky

Byla to trochu náhoda. Alena mě volala k rádiu, že tam mluví Michal Pospíšil, já jsem ale namítal, že to nebude „ten“ Michael Pospíšil, totiž zpěvák a barokní muzikant, s nímž jsem v přátelském vztahu a s nímž jsem jeden čas dost sám hrál. Ten by nechodil s tím, o čem tenhle Pospíšil hovořil, do rádia. Podle indicií jsem dohledal, že se jedná o Michala Wellnera-Pospíšila, režiséra dokumentárních filmů, publicistu a kulturního činitele, jenž žil po léta ve Francii, byl tam oceněn atd.. A v tom pořadu hovořil o knize, která ho v poslední době nejvíc zaujala, rozsáhlé monografii o Franzi Kafkovi.

Šel jsem do vedlejší místnosti a přinesl první díl třídílné publikace, kterou jsem si den předtím přinesl z Knihovny Václava Čtvrtka s další hromadou knížek, a ukázal jí ženě. Nepřemýšlel jsem příliš o tom, v jakém pořadí je budu číst, po tomto okamžiku jsem se pustil hned do této. A můžu už po prvních pár set stranách (první svazek má přes 450 stran textu, s další dokumentací na 600 stran) potvrdit to, co se uvádí na stránkách knihkupectví Luxor:

Monumentální trojdílný Kafkův životopis napsaný německým literárním historikem Reinerem Stachem je rozsahem, komplexností i významem zcela jedinečné dílo, považované v zahraničí za milník biografické literatury. Autor na něm pracoval celých osmnáct let, Kafku a jeho dílo prozkoumal v širokých dobových, společenských a literárních souvislostech. Přesto jeho dílo není určeno úzkému okruhu „kafkologů“. Naopak, Stachův styl je barvitý, živý a čtivý: jako byste četli strhující, napínavý román. (stránky knihkupectví Luxor)

Jeden z největších životopisných projektů německé literární historie [...] biografie století. (Frankfurter Allgemeine Zeitung)

V Knihovně měli první dva díly, Rané roky a Roky rozhodování, třetí, Roky poznání, buď budou mít, než tyhle dva přečtu, nebo si jej budu moci nechat poslat.

Coby v Praze vyštudovaný germanista, ale i čtenář, kterého Franz Kafka zajímá (a ovšem taky Jičíňák, žijící ve městě, kde se narodil jeden z nejvýznamnějších německých židovských spisovatelů Karl Kraus), jsem mnohé věděl či slyšel, především všemožná jména, mnohdy dnes i „podružná“, jako třeba Paul Leppin či Hugo Salus, stejně tak jsem četl o nejrůznějších kulturních spolcích, jako ???, německý germanista ovšem vzal celé téma opravdu zeširoka, takže se čtenář dozví hned v prvních kapitolách nejen o dvounárodnostních poměrech za Kafkova života v Praze, ale i o Bílé Hoře, …. To vše by nicméně knihu ještě nečinilo tak výjimečnou. To, co je na ní mimořádné, jsou perspektivy, v nichž jsou i jednotlivá, dílčí témata, analyzována. Totiž nejen v širokém kontextu, ale i z opačných úhlů pohledu, a to v nejrůznějším smyslu.

Tak Kafkův pobyt v sanatoriu Weißer Hirsch provází sledování dobového pojmu „přírodní léčba“ (Naturheilkunde) či široké reformní hnutí (Lebensreform), zahrnující nový vztah vodě (včetně balneoterapie), čerstvému vzduchu a pohybu na něm, reformní prádlo (bavlněné spodky) atd. Čtenáři s běžným přehledem je nejspíš známá osobnost Vincenz Prießnitz a jeho lázní v Jeseníku, já jsem v při někdejším pobytu v lázních narazil na jméno Sebastiana Kneippa, jehož jméno je v knize rovněž uvedeno (byť není zmíněn jeho „vynález“, totiž Kneipův chodník), v dobách, kdy byla skupinou studentů na Filozofické fakultě „vynalezena“ řimsologie, jsme pořádali první kongresy nedaleko „sanatoria dr. Řimsy“, tedy skutečného Jana Šimsy v Krči, který se rovněž zaměřil na vodu coby léčebný prostředek (dnes je tam tuším dětské či porodnické oddělení) atd. Rainer Stach uvádí celou řadu dalších jmen a především celý kontext tématu (sám si pak vzpomínám, jak jsem na něj narazil i v „opačné“ podobě u Voskovce a Wericha, kteří se, o generaci později, právě těmto zdravým životním praktikám, respektive dogmatičnosti, s níž byly ony principy vyhlašovány, vysmívali).

To je jen jeden příklad za mnohé, k nimž by patřila třeba kultura starých kaváren, rakouské školství, dobové fenomény kultury a zábavy a ovšem samotná pražská německá/židovská literatura, o niž zájem u nás vzrostl někdejší přelomovou Liblickou konferencí, s jejíž představiteli jsem se ještě stihl (byť okrajově, zažil jsem, jak si profesor Goldstücker na počátku normalizace na pražské filozofické fakulty „balil kufry“) setkat. Následující výpisky ze Stachovy knihy tak představují pro mě svým způsobem i návrat k tématu, které mě před léty nemohlo při souřadnicích mého života minout. A ovšem, kromě toho kniha přináší řadu nových věcí, k nimž badatelé v průběhu dalších let dospěli.

Text prvního dílu monografie s názvem Rané roky je rozdělený na necelých třicet kapitol (kromě dalšího vybavení rejstříky, bibliografií atd.). Hned v první kapitole užije autor charakteristický prostředek své poetiky (neváhám použít tento literárněvědný termín obvyklý spíše pro beletrii než pro „učenou knihu“), totiž dramatický kontrast (opozici) názvu V Praze nic zvláštního, zařazující tehdejší českou metropoli k tehdy provinčním evropským městům (zatímco tím „hlavním“ městem nejen politickým, ale rovněž kulturním, je Vídeň, a jak autor později ukazuje, k dalším tuto provinčnost překračující v okolí patří Mnichov, Berlín, Lipsko???), a zároveň poukazující na skutečnost, že se opravdu v onen den nic důležitého nepřihodilo („burzovní kurzy slabě kolísají [ale tak se chovají už deset let], život jako by ochabl“, s. 7, až na to, že došlo „k zemětřesení v Českém zemském sněmu“ (s. 9) a že v týž den – 3. července 1883 – se narodil chlapec, o němž nikdo netušil, že bude jedním z nejvýznamnějších moderních spisovatelů.

Tedy další významová figura, podivuhodná paralela, a zároveň samozřejmě, právě vůči onomu názvu kapitoly, i ironie, jeden ze základních prostředků v díle Franze Kafky. A kromě toho, jakoby v další opozici k oné významové konstrukci „shora“, prostřednictvím řady detailních informací, vzhled do tehdejší atmosféry místa a okamžiku. „I patron Kafkova jména, dvaapadesátiletý císař František Josef I., tráví tento den v povznesené náladě. Pobývá ve Štýrském Hradci a absolvuje obvyklý návštěvní program: mši v dómu, zahájení vlastivědné výstavy, prohlídku hasičské zbrojnice a vojenské nemocnice [… atd., po řadě dalších položek následuje popis adekvátní slávy a:] tisícihlavý dav propukne v jásot, který nebere konce.“ (s. 11)

A dramatičnost naznačuje naopak už název druhé kapitoly Představení začíná, v němž se ovšem autor v popisu „starého centra města Prahy“ z přítomnosti vzápětí obrací do historie, neboť nedaleko Kafkova rodného domu se nalézá Staroměstské náměstí, které sloužilo „nezřídka také jako sociální jeviště v doslovném smyslu“ (autor zmiňuje pomníky, demonstrace, ale i komunistický puč v roce 1948), zatímco v Kafkově (ale i naší) době degradovalo „na historickou pamětihodnost“. Tento extrémní pocit v podobě historického skansenu přetrvává u obyvatel, ale i návštěvníků dodnes („V mnoha koutech tohoto města je totiž přítomnost historie vystupňována až povážlivě, tak těsně propojené jsou zde minulost a současnost, smrt a život.“ s. 21, s tím pak souvisí především pro turisty určený obraz „magické Prahy“).

Onu historii autor pak interpretuje na oné události, která se před Staroměstskou radnicí odehrála 21. června 1621, zatímco rozhodující zlom proběhl vlastně nedaleko odtud už předtím v bitvě na místě, které se stalo předmětem těchto interpretací a jejich sporu – na Bílé hoře, symbolem „porobení národa“: nad tématem náboženským zvítězil „výklad, zdaleka nejslabší a nejméně slučitelný s historickými fakty, že [… popravení] přežívali v kolektivní paměti živí nikoli jako ranní bojovníci za občanské svobody, ani jako oběti náboženského útlaku, nýbrž spíše jako národní mučedníci.“ (s. 19) Přitom nepřehlédnutelnou součástí onoho zvratu byl největší přesun majetku v celé historii země.

Formování „kolektivního sebechápání po celá dlouhá období“ (s. 17) přitom není historicky nic nového, autor už zde připomíná událost, která měla „významnou roli v dějinách židovství a moderního sionismu“, totiž legendu „o Židovi Šimonu ben Kosibovi (známému jako Bar Kochba, »Syn hvězdy«), který roku 132 rozpoutal povstání proti římské okupační moci v Palestině“, s. 17), jenž se stal „o více než 1800 let později identifikační postavou židovského odboje, dokonce garantem identity židovského národa“ (s. 18, autor, který není bohemista a pochopitelně se dívá na kulturu více z německé stránky, nezmiňuje tenkrát v českém prostředí rezonující epos Jaroslava Vrchlického s tímto titulem, tedy Bar Kochba). A tímto o několik stránek předsunutým „můstkem“ se Stach dostává k výchozímu půdorysu postavení Židů mezi Čechy a Němci, jejichž nový volební poměr (ve prospěch Čechů) vznikl poprvé právě při oněch již na druhé straně knihy zmíněných volbách na základě nových volebních podmínek, a kteří se v historii, jak to autor v konkrétních momentech popisuje, „ocitli mezi mlýnskými kameny války o dědictví, která se jich přece nijak netýkala, jenže žádala se po nich loajalita k režimu, který jim jen krátce předtím odňal celou řadu základních práv.“ (s. 22)

A s poznámkou, zdůvodňující řečený úvod („Žádný intelektuální životopis, který se odvíjí před kulisami české metropole, není srozumitelný bez historie tohoto města a jeho regionu“, s. 28, s uvedením jmen Tomáše Masaryka, E. E. Kische či Rilka a Werfela) do této (samo o sobě zajímavé) historické expozice zasazuje zmínku o „malém českém statku Osek, sedm kilometrů na sever od Strakonic“, v němž žila rodina Hermanna Kafky, se věnuje následující kapitola Obři: Kafkové z Oseka. Hned v úvodu je analyzováno téma vztahů mezi rodiči a dětmi v měšťanských poměrech, které jsou z principu „mocenské“, tj. rodiče získávají pevnou pozici nikoli v nestálé lásce dětí, nýbrž způsobem, v němž „vyzdvihují téma protikladu mezi svým vlastním životním bojem a s břemenem odpovědnosti a zdánlivou bezstarostností dětí“ (s. 32), když totiž hovoří o svém někdejším strádání na rozdíl od dnešního dostatku. Franz Kafka těmito expozicemi („trumfování a podivné vychloubání“) otce trpěl, jak je doloženo i citací jeho textů, a říká, že tady jsou kořeny viny, které v něm otec tímto způsobem vyvolal.

Kafkovi měli štěstí, že nedávno zanikl tzv. familiantský zákon, jímž byl stižen ještě jeho otec Jakob. Ten stanovoval komplikované právní podmínky možnosti se oženit a zanikl na jaře 1949. Sledujeme pak Hermannův životaběh, nalezení partnerky a „oddavky, podle židovského ritu, pod baldachýnem“  (s. 41) v roce 1883 a přesídlení do Prahy, v kapitole Paní Löwyová se pak podobným způsobem seznámíme s rodem Kafkovy matky, autor věnuje pozornost postavení židovské ženy, odlišné od žen nežidovského původu (zvl. ještě o několik stránek dále, s. 56).  A následuje (kap. Ztrátové obchody) popis podnikání Hermanna Kafky, stěhování v Praze v poměrně malém okruhu v ulicích kolem Staroměstského náměstí, vedení „obchodu galanterním zbožím“ (s. 52), úzce provázaného s bytem, i tehdejší způsob vedení domácnosti, kdy tehdejší poměry, „laciné ruce“ (s. 53), umožňovaly držet i drobným řemeslníkům a obchodníkům služku, kuchařku „a ještě chůvu nebo děvče k dětem“ (s. 53), a hovoří se i o smrti dvou Kafkových sourozenců, pro kterou matku „sužovaly [..] pocity viny“ a „přetrvávala [u ní] citelná zádumčivost“ (s. 55). Jsou zmiňovány i obavy z neúspěchu či pochybení, které by mohlo mít neblahé důsledky („Kafka například vzpomíná, že se u rodinného jídelního stolu neustále mluvilo o »posledním«: totiž o posledním pracovním dni v měsíci“, s. 59, kdy otce provázel „zjevný strach“ ze splatnosti nájmů a dalších plateb, nákupů atd.).

„Proti tomuto strachu, jak věřili, pomůže jediný dlouhodobě účinný prostředek: expanze obchodu, neustále reinvestovat nahospodařený zisk. Využívalo se každé nabízející e příležitosti, aby se rozšiřovaly obchodní prostory a přestěhovávaly na strategicky výhodnější místa, mimo to se průběžně obohacoval sortiment: šňůry a spodní prádlo, krajky a mašle, punčochy a zástěry, kapesníky, přezky, pouzdérka, vějíře, knoflíky, límce, rukávníky, plstěné střevíce… a vedle toho kuličky na hraní, jehly, kapesní nože, zubní kartáčky…“ (s. 59) Citace ukazuje čtivý styl autora, v této pasáži zakončujícího kumulaci zboží v představě zahlcenosti celého bytu včetně sklepů, u níž si dokážu představit při její obludnosti halucinativní hrůzu malého chlapce (o níž ovšem není řeč).

Myšlenky na Freuda je název kapitoly, ale také formulace z Kafkova Deníku v reakci na právě dopsanou povídku Ortel (s. 63, 65), téma je pojednáváno v souvislosti s absencí autobiografických textů u Kafky, zatímco se analýzou své bytosti zabývá v Dopise otci. Autor hovoří o tom, že pro Kafku bylo podstatné pátrání po podstatě své existence, musel se tedy alespoň zběžně setkat i s aktuální Freudovou psychoanalýzou. S Freudovými závěry se nicméně neztotožňuje, jednak v označení toho, čemu se říká „nemoc“, jednak s vlastní praxí psychoanalýzy: „»… v terapeutické části psychoanalýzy vidím bezmocný omyl«“ (s. 65) „[Kafka] dokázal přesně rozlišovat mezi terapeutickou ctižádostivostí psychoanalýzy, kterou považoval za naivní, a její oprávněností výstižně popsat vývojové stupně a fungování lidské psýchy“ (s. 65), označováno zde i coby „metapsychologie“. Kdyby se Kafka byl později přece jen odhodlal k nějakému autobiografickému textu, musel by se s psychoanalýzou důkladněji vyrovnat, domnívá se Stach, a rozebírá, proč se vlastně Kafka s traumatem z výchovy nikdy nevyrovnal (na s. 68–69).

Říká například: „Dispozice, které se otci nelíbily, zdědil od Löwyových: odcizenost životu, introvertnost, snílkovství.“ (s. 69) Vliv na jeho psychiku měly „kolísavý svět nejranějšího dětství, neustálé střídání lidí a míst, nepřítomnost matky, nedostatečný feedback.“ (s. 69) Popisuje traumatizující zážitek malého chlapce ponechaného v noci na pavlači a výchovné postupy, jejichž výsledkem byla především otcova „moc uvrhovat do osamění“. Stach jde pak ještě dál a sleduje novější výzkumy psychoanalýzy a uvádí „Eriksonem zavedený pojem »základní důvěra«“ (s. 74) a pojem francouzskošvýcarské analytičky Germaine Gauxové, žačky Jeana Piageta (u nás známého zvl. knihou Psychologie dítěte, vydané v češtině v roce 1970) syndrom opuštění, jenž připadá Stachovi pro Kafkův případ velmi přiléhavý.

V kapitole Kafka Franz, premiant sledujeme tehdejší zvyklosti ve vzdělávání (drahé piaristické gymnázium, kam chodili synové majetnějších Židů jako Werfel nebo Brod, možnost českého vzdělání coby výraz snahy o integraci ve městě, které o „češství“ usilovalo, na druhé straně ovšem němčiny coby „jazyka vzdělání“, tedy cesty k prestižnímu postavení a úsilí o společenský status) i Kafkovy vzpomínky na školu jako na místo, kde se zesiloval jeho pocit viny („K jakým konkrétním opatřením asi učitel sáhne, doví-li se, že mu ve třídě sedí šestiletý zločinec…“ s. 88), kde pociťuje strach i proto, že ví, že ho otec nepochválí, že je pro něj ze zásady nedostatečný – což je ovšem v přímém rozporu s jeho skutečnými výsledky. Uvedení jména v názvu kapitoly označuje překvapivou identitu, kdy chlapec není jmenován prostě svým křestním jménem. Autor neopomněl poznamenat, že pro chlapce „bylo jistě ulehčením, že směl svůj vstup na veejno scénu prožívat ve známém a homogenním prostředí: Málem dvě třetiny jeho druhů sdílejících tentýž osud byli synové německožidovských obchodníků, téměř všichni bydleli na Starém Městě a hovořili oběma jazyky, ve třídě nebylo ani jedno dělnické dítě, nikdo z ghetta, žádný šlechtic.“ (s. 91)

Také název kapitoly Město zaplavené proudem v sobě skrývá určitý paradox, zprvu se totiž hovoří o velké povodni a zřícení Karlova mostu 4. září 1890, později o některých charakteristických fenoménech doby, jakými byly první filmové obrazy, nové podoby lidové zábavy („boxující klokani“) nebo plovárny, pro Kafku později důležité místo, zajímavý je ovšem i popis některých prvků společnosti, například skutečnost „letního pobytu“ coby znaku vyššího společenského statusu, oblečení coby znak společenské příslušnosti (k níž dotyčný patří neustále), v té době ještě neznámý pojem „volný čas“ a základní společenská hranice „doma“ a „venku“ („nikoli hranice mezi úřední dobou a časem k volnému využití“, s. 100). Stach zmiňuje německé autory, v jejichž díle je zachována kulisa tehdejší Prahy – Hermann Grab, Paul Wiegler, Johannes Urzidil. A hovoří se konečně o oněch technických inovacích, tedy pražské „Eiffelovy věže“ na Petříně s lanovou dráhou, výstavišti, „českém Edisonovi“ inženýru Křižíkovi a elektrické osvětlení Staroměstského náměstí v roce 1883. Všeobecnou jubilejní zemskou výstavu v areálu v Královské oboře na tehdejší periferii Prahy v roce 1891 navštívil i malý Franz. Stach popisuje fenomén elektřiny v jeho zjevení. A pak tu je další moment proměny (vzpomeňme, jak se na začátku knihy „nic nedělo“), totiž asanační plán a „konflikty kolem modernizace podoby Prahy“, narušující „městskou idylu“ v sentimentálním vpomínání na „starou Prahu“. A stejně tak analyticky se autor věnuje Franzově vášni – plavání.

Elli, Valli, Ottla jsou domácká jména třech „později narozených“ sestřiček ‚Gabirele, Valerie a Ottilie), autor komentuje společenské postavení dívek a žen, jejichž existence, přes předchozí zmínky o převaze žen v Kafkově domácnosti, se „tváří v tvář všudypřítomné dominanci mužů“ „vlastně nemá brát úplně vážně“ (s. 118) Stach sleduje možnosti vzdělání dívek, nedávno (1890) otevřené první dívčí gymnázium ve střední Evropě, zřízené Českým spolkem Minerva. Poněkud groteskní je v kapitole nazvané Latina, čeština, matematika a jiné srdeční záležitosti probíraná aféra tzv. Meyeriade (Maeyeriáda), výtvor šestnáctiletého pražského gymnazisty Oskara Krause, parodie na neschopného učitele dějepisu a zeměpisu Meyera, jenž se ovšem ve skutečnosti jmenoval Josef Seidl. I o tom podává v Dopise otci „vědomě filtrovaný obraz minulosti“ (s. 127, stejně jako v jiných případech).

Autor se táže, „jak to na humanistických gymnáziích starého Rakouska vypadalo »doopravdy«“, zda se tam vyvíjel „systematicky onen tak zničující, přinejmenším však demotivující tlak“, zda to vyžadovala „školní pedagogika, anebo tím byla spíš vinna neschopnost a zlovůle jednotlivých učitelů, kteří vystupovali jako svrchovaní soudci?“ (s. 128), a zjišťuje, že „ani doboví svědci si v tom nejsou zajedno“. Někteří popírají, že by na jejich gymnáziu panoval „zkostnatělý, konzervativní c. k. školní duch“, tedy ono známé biflování (o němž se jako o způsobu vzdělání bez porozumění u nás hovoří v souvislosti se stále neřešenými požadavky na jinou podobu vzdělání, odpovídajícímu třetímu tisíciletí dodnes, nicméně s tehdejší praxí, kdy se studenti učili nazpaměť například celé rozsáhlé texty v latině, to nelze srovnávat). A po dalších zkoumáních Stach představuje Emila Gschwinda, jenž byl pro Kafku určující osobností.

A na přetřes přichází ono proslulé nařízení rakouského předsedy vláda Kazimíra Badeniho z roku 1897, stanovující, že „od nynějška jsou oba jazyka nejen rovnoprávné, nýbrž že veškeré úřady musí být de facto vedeny dvojjazyčně. To byl opravdu poprask, především pro Němce, kteří měli problémy s češtinou, zatímco Čechům německý jazyk potíže nečinil. Strhla se nechutná politická bitva, jejímž výsledkem bylo, že „Badeni musel odstoupit, jeho jazykové výnosy byly zmírněny a roku 1899 nakonec zcela staženy“ (s. 138) Myšlenka v principu zřejmě správná byla kontraproduktivní, „atmosféra mezi Němci a Čechy zůstávala natolik otrávená“, že se už do konce monarchie nikdo neodvážil v tomto směru podávat nějaké návrhy. Stach nyní probírá i podobu pražské němčiny, její odchylky „v intonaci a idiomatice“ (s. 139) přes Kuchelböhmisch („kuchyňskou češtinu“) až po odlišnosti v různých sociálních a národnostních vrstvách. A hovoří se i o dalších pedagozích a Kafkových školních letech.

Židovské lekce zahrnují zvláštní formulaci „židovská konfirmace“ v pozvání na tradiční židovský obřad dospělosti (konfirmace je záležitost evangelických církví, nicméně německé reformní obce termín v 19. století zavedli podle protestantského vzoru, skutečný hebrejský pojem bar micva by se „na pozvánce českého obchodníka nevyjímal zrovna dobře“ (s. 152), dobové otázky antisemitismu, který nabyl v Rakousku-Uhersku „zcela nové dynamiky“ (s. 155), vyvrcholil v souvislosti s procesem v Polné, známém jakožto tzv. „hilsneriáda“ podle muže označeného za pachatele rituální vraždy. Tisk „si už dávno nacvičil potřebné manipulativní techniky: To ukázala zejména francouzská Dreyfusova aféra“ (s. 162). Reiner Stach stejně jako v ostatních případech podrobně rozebírá všechny aspekty, včetně participace Tomáše Masaryka či Karla Krause (včetně Masarykova vystoupení v Klementinu v listopadu 1899), mediálních rozměrů celého případu.

Zhruba v těchto místech (za stranou 174) je i první ze tří bloků fotografických příloh, v tomto případě dobové snímky Prahy, zvl. Staroměstského či Václavského náměstí, Ferdinandovy třídy (dnešní Národní), ulice Na Příkopech či Uhelného trhu, míst pražské asanace či několik rodinných fotografií či textových dokumentů.

A další rozměr toho, co je tématem jednotlivých kapitol, dodávají motta z nejrůznějších zdrojů, tak vedle například Célina (Cesta do hlubin noci), Leo Perutze (Mistr posledního soudu), Bettiny von Arnim (Goethes Briefwechsel mi teinem Kinde) či (alespoň mně) méně známého Thomase Lehra, tedy buď časově souběžných (v případě Perutze) či naopak ze starších, ale i novější doby, tak jako i úryvek z Deníku Maxe Frische v kapitole Nevinnost a nestoudnost, obsahující v titulu typický německý „Stabreim“ (aliteraci) ve slovní dvojici, a vlastním obsahem erotickým a sexuálním, respektive poučení o těchto věcech od dvou chlapců, a od autora doplňujícím dobovým kontextem: názory na „samohanu“, varování před pohlavními chorobami a „nebezpečí sexuality“ (s. 176), nevěstince a jejich vnímání, nejrůznější dobové příručky „sexuální osvěty“, „láska i nenávist, něžnost i agresivita, intimita i osamělost: to vše posouvá probouzející se žádostivost do zcela nového vztahu plného napětí a tím se rozevírají psychické propasti…“ (s. 176), a konečně rady otce, „poučení opravdu zdrcující“ (s. 181).

A „strach, jen a jen panický strach cítil Kafka, když myslel na nacházející maturitní zkoušku“ v kapitole Cesta k volnosti. A nebyl jediný, „ani jeho »kamarád« Karl Kraus, syn továrníka a dareba, s nímž Kafka seděl ve stejné lavici už od první třídy obecné školy, si nedokázal představit, že závěrečnými zkouškami projde bez újmy“ (jedná se ovšem evidentně o jiného Karla Krause, než byl proslulý autor Posledních dnů lidstva, neboť ten maturoval už v roce 1892 na vídeňském gymnáziu Stubenbastei). Hovoří se i o dalších spolužácích, také Darwinově teorii, skutečných studijních výsledcích při maturitě a cesta k moři za odměnu, časopise Kunstwart a šokující zprávě, která Kafkovy zastihla u moře, totiž že Franzův bratranec Oskar Kafka „se ve věku sedmnácti let zastřelil“, když neprospěl při zkouškách na jezdeckou kadetní školu v Hranicích na Moravě.

Je tu ale otázka, co – v onom městě pod Petřínem, jehož krásy si Franz intenzívně uvědomuje – dál.         Konají se porady se spolužáky, je tu Emil Utitz, „jehož si Kafka nijak zvlášť necenil pro jeho afektovanost“ později konvertoval a stal se profesorem (četl jsem kdysi některé jeho články, měl, podobně jako řada ostatních, pozoruhodný a pohnutý život, pocházel z bohaté rodiny, studoval na několika evropských univerzitách, přežil Terezín a po válce učil na Karlově univerzitě) či Oskar Pollak. Uvažují různé možnosti, padne rozhodnutí, že několik z nich půjde studovat chemii, Franz má nicméně pocit, „že pro něj vlastně neexistuje vůbec nic, co by mohl dělat“ (s. 207). Nakonec to je germanistika a dějiny umění a práva na německé tenkrát Karlo-Ferdinandově univerzitě (kap. Do pekel s germanistikou!) Je představen profesor August Sauer a popsány rozdíly v přístupu ke studiu (obsahu vzdělání) na české a německé univerzitě, „akademický provoz“, duchovní atmosféra atd. (s. 211, 212 ad.) a především pak studentské spolky (s. 213). Studenti žijí čilým přednáškovým životem – „Bylo zvykem, že studenti přednášejí o nějakém literárním díle, o divadelní inscenaci nebo výstavě, i zážitky z vlastní cesty do Itálie byly dostatečným podnětem, aby si stoupli za řečnický pult.“ (s. 217) Zde se Kafka seznamuje, přes Felixe Weltsche s Maxem Brodem: „A Weltsch byl zřejmě velmi zdůvěrnělý s jiným začátečníkem, pozoruhodně výřečným mladíkem, který byl nápadný i vzhledem. Tento osmnáctiletý mladík se jmenoval Max Brod a působil poněkud skřítkovsky, byl totiž velmi malý, partii kolem ramen měl viditelně deformovanou a svou skurilnost zdůrazňoval učeneckým skřipcem, který se k jeho mladistvým, měkkým rysům nikterak nehodil.“ (s. 217)

Jemu je věnována i další kapitola Přítel Max, která je uvedena větami „První biografie Franze Kafky vyšla v Praze roku 1937. Napsal ji jeho přítel Max Brod, podtitul zněl »Vzpomínky a dokumenty«“. (s. 221) Biografie navazuje na „první edici Kafkova díla, šestisvazkové Sebrané spisy, které Brod vydal v předchozích letech.“ To Brodovi, celoživotnímu příteli, editorovi díla, přinášelo legitimitu napsat biografii, která ovšem byla více tím, co říká onen dokument, než výsledek literárněhistorického bádání. Brodův výklad se stal podnětem k ostrému střetu s Walterem Benjaminem (autorem proslulé eseje Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti). Stach pak líčí, jak Brod, který čile korespondoval s kdekým, „doporučujícími dopisy a naléhavými výzvami bombardoval […] každého dosažitelného kulturního agenta a rovněž spisovatele, dramaturgy, nakladatele a novináře“ (s. 223), nicméně „jeho urputná horlivost se nesetkávala všude se stejně vstřícným přijetím“ (s. 223).

Stach poznamenává, že tento „duchovní zápas“, jak to Brod nazývá, je snahou mít vždy pravdu, provázenou nevraživostí vůči všem, kdo s ním nesouhlasí v sebemenší drobnosti a „zúčtovává s Krausem, s Werfelem a vůbec se všemi“ (s. 224) Jedno ze shrnutí: „Narcistní přepjatosti se nedostávalo protiváhy, jež by ho udržovala v mezích.“ (s. 225) Ta vyplývá z vědomí sama sebe jako „zázračného dítěte“. Stach porovnává „náskok“ (s. 228), který dává Brodovi ve srovnání s Kafkou i jeho původ, dozvíme se více o jeho rodině a postavení, a čteme i úvahu o tom, jak Brod zřejmě těžce musel vnímat větší literární úspěchy svého konkurenta a přítele.

V kapitole Svody se dozvídáme více o právnických studiích, ale i o první sexuální zkušenosti, provázené protichůdnými pocity („To všechno, už před hotelem, bylo lákavé, vzrušující a ohavné, jinak tomu nebylo ani v hotelu,“ poznamenává si Kafka, s. 236, a jde do psychologických podrobností) a ihned uvádí aktuální kontext, bojovný a ve své době velice úspěšný pamflet s misogynním obsahem, spis Otto Weiningera Pohlaví a charakter (od s. 237), s patřičnou analýzou tohoto vzorce myšlení. A Stach protahuje linii úvahy do konkrétních příkladů ve vlastním Kafkově díle (v Nezvěstném, Procesu či Zámku, s. 241). A rozvádí také, po citaci dopisu Maxi Brodovi, samotnou psychologii tématu: „Posmívat se ženskému tělu byl úžasně spolehlivý prostředek, jak čelit strachu“ atd., s 244).

Informované kruhy: Utitz, Weltsch, Fantová, Bergmann. S Kafkovým nápadem přesídlit do Mnichova text přináší portrét tohoto města („Mnichov září,“ T. Mann, ilustrované humoristické a satirické časopisy j. Simplicissimus, umělecká čtvrť Schwabing, kabaret importovaný z Paříže, kavárny, Kandinskij, Javlenskij, Wedekind Rilke n. S. George, Univerzita Ludvíka Mmaximiliána), autor se pak věnuje některým zdejším intelektuálům, Franzi Brentanovi, Hugo Bergmannovi, Felixi Weltschovi či podivínskému profesorovi Christianovi von Ehrenfelsovi a jejich dobovým názorům (vztahy k Schopenhauerovi aj.). Jiné téma odhaluje kapitola Autonomie a léčba, rovněž dobově zajímavé lázeňství, související filozofii prospěšnosti přírodních živlů, případně vegetariánství, „obratnost těla“ či „otužilost“ (s. 278) a především aktuální myšlenky o pozitivním vlivu vody („hydroterapeut“ Sebastian Kneipp, u nás dnes známý znovu aktualizovaným „Kneippovým chodníkem“, drážďanský „Naturheiler“ Heinrich Lahman a jeho sanatorium v dnešní části saské metropole, předměstí Weißer Hirsch či slezský „vodní doktor“ Vincenz Priessnitz). Autor nás tak nechá nahlížet do výrazného dobového „reformního hnutí“ (Lebensreform), vnímaného jako myšlenek sociální reformy, jejímž cílem je návrat k přírodě, fenoménu tzv. přírodní léčby (Naturheilkunde), zahrnující právě celou řadu oblastí, počínaje přírodními léčivy přes balneoterapii, podporu pohybu až po alternativní výživu (což má nejrůznější pokračování dodnes, myslím že dodnes jsou známé tzv. „jégrovky“, tedy spodky z bavlny, kterou prosazoval právě Lahman a jejichž jméno odkazuje k německému zoologovi a medikovi Gustavu Jägerovi, jenž prosazoval spodní prádlo coby součást tzv. „reformního oblečení“, Reformkleidung).

V kapitole Krajina nitra: Popis jednoho zápasu se opět vracíme k literatuře a literární kritice, padnou nebo jsou podrobněji probrána jména jako Afred Kerr, Gustav Meyring („mladý Kafka zájem o Meyrinka nejevil, protože ho považoval za spisovatele třetí třídy honícího se za efekty“, s. 286, Meyring byl „postava umělá, sešitá ze všeho možného, patchwork“), Brodova tvorba, a v jejich kontextu autor rozkrývá komplikovanou genezi nejranějšího Kafkova díla, Popisu jednoho zápasu, označeného autorem za „novelu“, je ovšem orientován zcela odlišně, totiž k imaginárnu, což je „onen vnitřní, většinou netěsnými dveřmi uzamčený, avšak donekonečna rozprostřený rezervoár obrazů, tvarů a slov“ (atd., s. 290) Je to text, který „zůstal záležitostí pro germanisty“ (s. 291), popisuje se jeho geneze, několik verzí a nespokojenost autorova s napsaným. Hovoří se i o literárních spolcích Concordia, označené autorem jako „blahobytný spolek měšťanských spisovatelů a umělců“, s. 293) či o literární bohémě, „která si říkala Mladá Praha (Jung-Prag) a scházela se před rokem 1900 ve Spolku německých výtvarných umělců (Verein deurscher bildender Künstler) (s. 293) a jejím představiteli Victoru Hadwigerovi. Znovu se hovoří o Brodových korespondenčních kontaktech (R. Dehmel, H. von Hofmannsthal, T. a H. Mannovi, R. M. Rilke, F. Wedekind, R. Huchová, D. von Liliencron ad.). Zajímavá je poznámka: „Je nápadné, že Brodovi se při všem tom bezbřehém korespondování stěží kdy podařilo, aby je proměnil v přátelství nebo v pracovní společenství.“ (s. 295) Výjimku byl publicista Franz Blei z Mnichova.

Ve druhé ze svazku fotografických příloh jsou snímky Franze Kafky v různém věku (i školní fotografie), reprodukce dokumentů o vzdělání a série portrétů osobností j. Oskar Pollak, Hugo Hecht, Max Brod, Hugo Salus, Gustav Meyring či Hans Gross, Kafka a jeho strýc Alfred Löwy, Otto Přibram, Robert Marschner s dcerou a Hedwig Weilerová.

Studia jsou ukončena (zajímavé jsou poznámky o mimoprávních aspektech, třeba zmínka o tenkrát populárním Cesaru Lombrosovi s jeho teorií „rodilého zločince“, která je zmíněna i v Haškově Dobrém vojáku Švejkovi, a dalších „příručkách“ tehdejší antropologie či sociologie překračující k právním výkladům, evoluční teorie atd., s. 303 ad.) a po poznámce o nefinančním významu jinak v té době přeceňovaných akademických titulů (s. 308) se dostáváme v kapitole Čerstvý doktor práv hledá místo k řešení profesní dráhy, v níž napomohl Kafkův strýc Alfred Löwy (před několika stránkami jsme si mohli prohlédnout jeho fotografický portrét), když navrhl – s pomocí přímluv vlivných známých – umístit mladého adepta do pojišťovacího ústavu, tedy do aktuálně perspektivního nového oboru. Pomohl také vysoce postavený právník Otto Přibram (s. 318, pracoval v Pražská akciové strojírně, největším konkurentu Škodových závodů). A tak Kafka, který už byl připraven odjet do Vídně, nastupuje k pražské filiálce mezinárodní pojišťovací společnosti Assicurazioni Generali. Kafka si to maloval, jak píše Hedwig Weilerové, že uvidí Terst, „ lány cukrové třtiny nebo mohamedánské hřbitovy“, bude se učit italsky atd.. Nešlo mu o kariéru, ale o svobodu. Skutečnost byla trochu jiná.

A znovu se vracíme do pochybného prostředí nočního života (je zajímavé, jak se mění na toto téma v průběhu historie názory), jehož tehdejší panoráma je představeno (Trokadero, Eldorado, salon „Gogo“ atd.) „Gogo byl prvotřídní bordel a kolem přelomu století se v něm zvykla se scházet literární bohéma – i lidé, kteří si jen s nejvyšší nouzí mohli dovolit povinnou konzumaci kávy za čtyř koruny (jinde se za tu cenu dal pořídit bohatý oběd). I zde měli znamenitého pianistu, děvčata tančila, a v zadních místnostech zabezpečených tlustými závěsy se hrály zakázané hazardní hry, anebo tam bylo přijímáno vysoké panstvo (mimo jiné i arcivévoda Karel, pozdější císař). Stálými hosty byli Paul Leppin, Max Brod, Egon Erwin Kisch a Ernst Pollak a k velkému nadšení dam tam vystupoval mladičký Franz Werfel jako Caruso.“ (s. 327) A k tomu, jako obvykle v oné paralele vnějšího popisu a přiblížit se k nitru spisovatele, sledujeme psychologii sexuality, jejíž interpretace vychází z citovaných deníkových záznamů. Autor hovoří o podobách sexuality i vzhledem k měšťáckým konvencím a blízkosti perverze, sexuality jako brány k dalším temným stránkám duše i strachu z ní samé, problematičnosti atd.

A hned vedle je téma, označené v názvu kapitoly Kavárny, gejši, umění a kino, tedy vše fenomény své doby, v druhém případě okouzlení Japonskem, v posledním novým technickým zjevením, v případě kavárny jako svébytné podoby městské kultury, u níž je probírána i její funkce mezigeneračního setkávání. Hovoří se o kavárně Arco (v Dlážděné ul.), kde se setkávali Willy Haas, Paul Kornfeld a Franz Werfel. V případě umění se jedná vedle „ryzí“ i o jeho odvrácenou podobu, tj. „kolportážní román neboli škvár a vedle něho veškerá produkce, jež více či méně spadá do říše senzací“ (s. 337), a jsou zmíněny Kafkovy prózy Umělec ve střelbě, První hoře (Erstes Leid) a Umělec v hladovění (Ein Hungerkünstler). Tyto krajní projevy Kafku baví, zde se „cítil mimořádně dobře“ (s. 338), jako například při návštěvě Zemské jubilejní výstavě roku 1908, kde byla instalována „habešská vesnice“ s černošskými zpěvy a tanci či „čajový obřad s importovanými japonskými gejšami“ (s. 338). Byla zde i pestrá škála povyražení v zábavních lokálech – „šantán, varieté, kabaret“, označovaných francouzskými pojmy, prostředí, kde na rozdíl od řad sedadel jako v divadle bylo uspořádání „u restauračních stolů“ s číšníky běhajícími po sále a vyřizujícími objednávky.  Zaznamenáno je také „první stálé kino, propagované jako »divadlo živých fotografií«“ v domě U modré štiky v Karlově ulici (před půl stoletím oblíbená studentská restaurace, dnes drahý podnik pro turisty). Zajímavá je poznámka, že kinem pohrdali nejen vzdělanci, ale (to je víc pochopitelné) divadelní herci (s. 343). Kafka tento fenomén široce komentuje v dopiu Felici Bauerové.

Kapitola s opět poněkud ironickým názvem Skvělý výpomocný úředník začíná Kafkovými nezadržitelnými záchvaty smíchu v naprosto nevhodných situacích, pojmem „advokátní koncipient“, což je kýžený stupeň jisté samostatnosti, a poměry v Dělnické úrazové pojišťovně, jejímž prezidentem je Otto Příbram. „Dělnické úrazové pojištění zavedené zákonem roku 1889 včetně nemocenského pojištění (kryjícího hlavně výpadek výdělku) bylo jedním z nejnaléhavějších modernizačních opatření, jímž podunajská monarchie reagovala na rychle rostoucí industrializaci a sociální napětí, jež ji doprovázelo.“ (s. 349) Předtím bylo pojištění dobrovolné a řešení problematiky bylo tématem i různých politických sporů, docházelo ale i k eskalacím na ulicích, mezi Čechy a Němci (1908). A Kafka v tomto prostředí dobře obstál i jako autor úředních článků a zpráv ke spokojenosti nadřízených. Byl vynalézavý, nápaditý, nacházel formulace řešení. Byl „veden jako »referent pro ochranu proti úrazům a první pomoc«“ (s. 362). Nyní požádal „o přiznání pevného místa“ (s. 363).

V kap. Tajná básnická škola autor probírá poetiku Kafkova textu Svatební přípravy na venkově, hovoří se o proměnách stylu a motivu v textu přítomného, pro Kafkovo dílo pak klíčového, motivu velkého brouka (s. 368, proměna člověka v něj je východiskem slavné povídky Proměna). Onen styl pojmenovává Stach slovy, že Kafka se „zbaví libovůle fantastična“ (s. 368) Kafkovým vzorem (a autor to dokládá) je Flaubert (hovoří o Citové výchově), a také hamsun, Hesse, Kassner ad. (s. 383). Dále se hovoří opět o Brodovi (o jeho románech Zámek Nornepygge a Česká služka), Hebbelovi (jeho denících), Kurtu Hillerovi a jeho spolku Der neue Club, tedy o expresionismu, Oscaru Baumovi a jeho setkání s Kafkou, které zprostředkoval Brod. Hovoří se o Pražském kruhu.

V Přistáni v Brescii se hovoří o Kafkově výletu s Brodem na jih. Čtenáře možná překvapí, že Kafka byl (na rozdíl od Broda) fyzicky zdatný, alespoň co se týče chůze (a na rozdíl od předchozích komentářů o vpadlém hrudníku), tématem je zde létání (letecká přehlídka), svou duchovní podstatou dle Kafky něco podobného jako plavání – tedy vznášení. „Létání člověka představovalo pro Kafku pohyb do volného prostoru, podobně jako plavání. Takový pohyb je nutné zakoušet tělesně, aby měl účinek i pro ducha.“ (s. 400) Druhým výletem byla cesta do Paříže (v násl. kap. V srdci Západu), „hlavního města 19. století“, jak říká Walter Benjamin. S tímto názorem ovšem Stach polemizuje. Hovoří o legendě „o Paříži jako městě lásky, o jediné metropoli, která vybudovala erotickou kulturu pro masy“ (s. 403), ale i hospodářské konkurenci (světové koncerty Roger& Gallet, pneumatiky Michelin, automobily Clément-Bayard, s. 403) Podstatný je ovšem moment Kafkova zrání, který pojmenovává Stach jakožto defragmentaci, při níž se jako správná strategie ukáže „hovořit se sebou samým, klást si otázky, zlomky opět propojovat“ (s. 406). Zmiňují se návštěvy míst, „jež mu připomínala Flauberta“ (s. 409), ale také muzeí, kaváren, pamětihodností – a metra, jež bylo pro Kafku šokem. A sledujeme řadu detailů dobové kultury.

V další fotopříloze (před s. 398) jsou zachyceny některé dobové lokality v Praze jako kavárna Arco na rohu Dlážděné a Hybernské (též interiér), Corso v ulici Na Příkopě či Louvre „na někdejší Ferdinandově třídě“, secesní stavby jako most Svatopluka Čecha, „Toboggan“ na Jubilejní výstavě a další pavilony, budova Dělnické úrazové pojišťovny, několik dokladů či portrét Rudolfa Steinera.

O něm a dalších se píše v kapitole Ideje a přízraky: Buber, Steiner, Einstein. Tři klíčové osobnosti své doby. Začíná se ovšem spiritismem, rovněž dobovou záležitostí, která ovšem v Praze měla už určitou tradici, neboť se „už před lety – když Werfel a jeho přátelé byli ještě školáci, účastnil průběžných magických experimentů Gustava Meyrinka a okultní večery se příležitostně konaly i u Fantů, kde je doprovázela četba příslušné literatury.“ (s. 413) Pregnantní mi připadá ozřejmení tohoto fenoménu v následující interpretaci: „Móda okultismu, jež v závěru 19. století zachvátila celou západní Evropu, byla nepochybně jevem kompenzačním: odpověď na vzrůstající nepřehlednost světa, zprostředkovanost a obchodní povahu sociálních vztahů, dominanci vysoce specializovaných, osamostatňujících se přírodních a inženýrských věd a na rozklad společenských a náboženských hodnot.“ (s. 414) Zasazení do souřadnic zábavy, souřadnost s reformními snahami, další projevy „nad“ přirozeným světem jako „spontánně poletující předměty, telepatie, jasnovidectví a hlasy ze záhrobí“ (s. 415) uvádějí kontext soudobé „intelektuální krajiny“, k nimž pak patří i osobnost Rudolfa Steinera a založení Theosofické společnosti v Praze, jehož přednáškám s tématem „zasvěcení“ byl přítomen i Franz Kafka. V jeho pozůstalosti se dochovala celá řada Steinerových spisů, v Kafkově komentáři však zcela absentuje hodnocení tohoto gurua. Stach uvádí Kavkovy pocity, který Steinera dokonce osobně navštívil, zaznamenané v denících: „Cítím, jak velká část mé bytosti tíhne k theosofii, současně však z ní mám obrovský strach. Obávám se od ní totiž nového zmatku, který by pro mne byl velice zlý, jelikož už moje nynější neštěstí zavinil jen zmatek.“ (s. 423) Pisatel vztahuje tyto pocity k „jasnozřivosti“, která je podstatná i v okamžiku literární tvorby. A Stach usouvztažňuje pražské vystoupení „generálního tajemníka teozofie“ (s. 424) s dalším duchovním velikánem té doby, Albertem Einsteinem, který svou teorii prezentoval v populárněvědecké přednášce.

Kapitolu Literatura a cizinecký ruch uvádí citát z Heimita von Doderera z jeho Repertoria, jehož tématem je „vrchol života“, dozvídáme se o společných Brodových a Kafkových cestách po Evropě, tedy do Mnichova, kde se setkává se „slečnou Rehbergerovou“, již poté potká ve svém domovském městě, Luzernu a „vodní cestou“ (Lago di Lugano, Lago di Como, Lago Maggiore ad.), cesta pokračuje po Itálii, do Milána, kde má hypochondr Kafka obavy z cholery, protože ho bodl komár, a do Paříže.

Takto „neočekávaně“ končí první díl monumentální Stachovy monografie, respektive ona část základního textu. Následuje ještě dalších takřka stopadesát stran Poznámek, v nichž jednotlivé odkazy jsou mnohdy odstavce psané malým písmem i na polovinu tiskové strany (např. komentář ke knize Vyučil jsem se u Kafků F. X. Bašíka, vydané v Praze 2003, takových případů jsou ovšem desítky), Seznam zkratek Kafkových děl, několik rejstříků a datování Kafkových textů či Seznam literatury, rozdělený na oddíly Kafka, Literatura a literární věda, Filozofie. Sociologie. Psychologie. Pedagogika. Přírodní vědy, Politické dějiny. Sociální dějiny. Kulturní dějiny a konečně Dějiny lékařství.

Michal Pospíšil, režisér
https://libri.cz/databaze/film/heslo/3800

Reiner Stach, Kafka
https://argo.cz/knihy/kafka-1-rane-roky/
https://argo.cz/knihy/kafka-2-roky-rozhodovani/
https://argo.cz/knihy/kafka-3-roky-poznani/

https://www.kosmas.cz/knihy/214124/kafka-1-rane-roky/
https://www.kosmas.cz/knihy/226618/kafka-2-roky-rozhodovani/
https://www.kosmas.cz/knihy/242286/kafka-3-roky-poznani/

https://www.magazinuni.cz/literatura/reiner-stach-kafka-rane-roky/
https://www.databazeknih.cz/knihy/franz-kafka-kafka-rane-roky-327154

https://www.iliteratura.cz/Clanek/37949/stach-reiner-kafka-rane-roky
https://www.iliteratura.cz/Clanek/39417/stach-reiner-kafka-roky-rozhodovani
https://www.iliteratura.cz/Clanek/40979/stach-reiner-kafka-roky-poznani

třetí díl – recenze
https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/reiner-stach-franz-kafka-3-roky-poznani-argo-kniha-recenze/r~4bc62bf62d5411e9b7ed0cc47ab5f122/