Jaroslav Rudiš v Knihovně Václava Čtvrtka
26.04.2019 12:22Je to skoro anekdota. Zeptal jsem se paní ředitelky Benešové, zda pozve Jaroslava Rudiše do knihovny, když byl tedy v Lipsku nominován na onu významnou Cenu knižního veletrhu. Ano, příští středu, dostal jsem odpověď, přijďte. Kdybych se lépe informoval a netopil se v kalendářním labyrintu všeho možného, věděl bych to, a tak hloupě (dokonce v tom byl možná i trochu stín zlomyslnosti) se neptal. No tak jsem si vlastně naběhl. Ale stejně to bylo k něčemu dobré. Právě, jak hovořím o těch šílenostech křížení termínů, jsem si vzápětí uvědomil, že právě na tento den mám už koupený lístek na večerní koncert Jaroslava Šonského a Gesine Tiefuhr v Porotním sále. No tak přijďte, pane profesore, dopoledne, bude to mít ještě pro studenty z gymnázia. A ještě to není všechno. Za pár dní jsem šel do Knihovny Václava Čtvrtka vrátit nějaké knížky a u výdejního pultu jsem se srazil s Milanem Sochorem, povídáme si o Lipském veletrhu, že jsme se tam minuli atd. a on mi říká, že má Rudišovu německou knihu a že mi ji půjčí, jestli budu chtít. Já nato, že tu příští středu je, on se škrábe ve fousech, že už večer něco má, já upřesňuju, ať tedy přijde dopoledne, to že samozřejmě na plakátech není.
Jdu do knihovny s časovým předstihem, spisovatel přijede prý autobusem v půl jedenácté, mám tedy ještě čas prolistovat některé jeho knihy, které jsem ještě nečetl a které jsou vystaveny na stolku po straně, jak to při takovýchto příležitostech knihovnice dělávají. Slabá hodinka uplynula a do dveří se hrnou studenti v doprovodu bývalých kolegyní češtinářek, bavím se s Hanou Zikmundovou, netrvá snad ani pět minut a doráží ten, kvůli komu jsme sem dnes všichni přišli. A mohla by následovat další anekdota, respektive shrnutí toho, co si vždycky uvědomuju coby důvody, proč mě ten který dotyčný zajímá kromě nějaké té obecné roviny, což by v tomto případě byla současná česká literatura, shodující se s mým někdejším profesním vymezením (k němuž se ostatně v určité vlně nyní vracím).
U Jaroslava Rudiše je to blízkost jeho „rodných měst“ (hovořím o dvou, narodil se v Turnově, bydlí v Lomnici nad Popelkou, pokud není v Berlíně), podobný vztah k němčině, kterou jsme oba studovali, ale především ji bereme zřejmě jako něco víc než jen prostředek komunikace (kdybych to chtěl shrnout jedním slovem, řekl bych asi kulturní orientace), v jeho knížkách nikde nechybějí „mašinky“ (nebo jiné dopravní prostředky), můj nejmilejší strejda byl mašinfýra, oba jsme aktivní muzikanti či hudba hraje pro každého nějak důležitou úlohu (byť já dnes spíše v jiných oblastech než on, rocková léta jsem prožil v sedmdesátkách). A oba máme velice osobní vztah k vesnici „na konci světa“ s názvem Bílý Potok (Weißbach), ačkoli to jsou vlastně dvě různá místa, to moje v Jizerských horách, poslední stanice na trati z Frýdlantu přes Raspenavu a Hejnice, to Rudišovo (eo ipso Jaromírovo 99) v Jeseníkách.
Něco z toho jsem mu řekl při prvním kontaktu zároveň s nevyslovenou myšlenkou, že je to vlastně skoro neuvěřitelné, že mně tak dlouho v bezprostředním setkání „unikal“, když Lomnice je to z Jičína vlastně „přes kopec“. A vzápětí jsem prstem ukázal na Milana Sochora, jako že už má to německé vydání Wingerbergs letzte Reise, knihy, která autorovi přinesla nominaci na Cenu lipského knižního veletrhu a kterou si Milan koupil někde v Drážďanech (vyšla v Luchterhand Literaturverlag, 2019). Takže se rozběhla krátká řeč, u kolegyně Zikmundové se ukázalo, že se s Jaroslavem Rudišem už znají ze sauny, a potvrdilo se mi (stejně jako pak v ještě v průběhu dne v dalších kontextech), že sauna, která je dějištěm jeho poslední (české) knihy Český ráj, je právě ta jičínská.
Jaroslav Rudiš četl právě z této knihy, ale střídavě představil vlastně obě své poslední knihy, které napsal, jak prozradil, během půlročního studijního pobytu v Amsterdamu, Český ráj (Labyrint, 2018) coby takové „kratochvilné čtení“, které nemá složitou vícevrstevnou strukturu jako Winterbergova poslední cesta, zhruba za měsíc, tu druhou, také podstatně objemnější, za pět měsíců. Kniha se měla původně jmenovat jen „Winterberg“, ale na přání nakladatele Rudiš název rozšířil. Nejde jen o to, že tenhle román napsal jako svou první knihu v němčině a do češtiny bude přeložen až posléze (nebude překládat sám, udělá to někdo jiný a on učiní jen jakýsi autorský dohled, musel by jej totiž „napsat znovu“), ale „německost" je i v tematice: Winterberg, to je ono místo v Jižních Čechách, které známe jako Vimperk, v Rudišově knize je to postava sudetského Němce, narozeného v Liberci (Reichenberg), zatímco ve Vimperku se narodil jeho geriatrický ošetřovatel Jan Kraus. Ten svému klientovi vypráví historii Vimperku, což jej má vrátit do života, Winterberg se nicméně chce vydat na svou „poslední cestu“ po stopách své kdysi ztracené lásky. A je to cesta, která „oba vede dějinami střední Evropy“, jak uvádí i v německé anotaci autor na svých webových stránkách. A vede z Berlína až do Sarajeva, jak dodává Jaroslav Rudiš i na svých čteních, také v Knihovně Václava Čtvrtka, a svou upoutávku dokládá mapou na vnitřní straně desek knihy, kde se trasa klikatí také i na dalších jiných místech, které se v knize objeví.
Takže opět ono Rudišovo ústřední téma, metonymicky spojené s dopravními prostředky, a opět zpracování nějaké německé problematiky, jak to ostatně je už od slavného Nebe pod Berlínem (německou metropoli spojuje – i v době, kdy byla rozdělena na dvě města – U-Bahn) a pokračuje v řadě dalších děl (Alois Nebel je rovněž jméno německé, příběh se odehrává v pohraničí etc.). A je tu něco i z oněch pověstných jízdních řádů, které Rudiše fascinují a které sbírá. Totiž tentokrát nikoli přímo jízdní řád, ale „Winterbergův rakousko-uherský průvodce z roku 1913, z něhož Rudišova kniha rozsáhle cituje“ (a já cituji jednu z reflexí, Petra Fischera na magazin.aktualne.cz, viz odkazy dole). A také o něm Rudiš v jičínské knihovně nadšeně hovořil.
Ona česko-německá a německo-česká rovina je u Rudiše pozoruhodná záležitost a já sám ji pociťuji jednak jako něco podstatně víc než jen převod z jedné řeči do druhé, celá ta problematika pomezí a styčných míst coby (nejen pro Čechy) jednoho evropského literárního (kulturního) námětu (vedle „zdi“ a „ostrova“), jednak je tu i širší kontext současné české literatury, v jejímž zorném poli se znovu tato tematika, spojená i s geografickým umístěním naší země, ocitá (např. knihy Kateřiny Tučkové, jak Vyhnání Gerty Schnirch, tak Žítkovské bohyně). Samotný překlad Winterbergovy poslední cesty je přitom mnohdy velký oříšek, hned první věta, kde se hovoří o bitvě u Hradce Králové 1866, obsahuje rým – „Königgrätz – Herz“ (tato historická událost, jedna z bitev prusko-rakouské války, za níž se válčilo také u Jičína, když střílela děla z nedaleké Brady, je tedy vypravěčovou srdeční událostí) nebude pro adekvátní transpozici jednoduchou záležitostí, dalších podobných uvedl Rudiš několik.
Čtení z knihy spisovatel slíbil, až tedy k tomu dojde (má vyjít na podzim příštího roku v Nakladatelství Labyrint) a příště ji bude moci případně představit i v Jičíně. Nyní studentům přečetl dvě ukázky z oné druhé knihy, která vznikla v loňském roce, tedy z Českého ráje, první ze začátku knihy, druhou tuším někde z druhé poloviny. Ono to na poslech (který je na druhé straně skvělá věc, protože zvýrazňuje ještě jinak než čtení tenhle punkový rytmus Rudišovy prózy) dost dobře nelze rozpoznat, neboť přestože kompozice uvádí za sebou roční období (od podzimu zase do podzimu, na rozdíl od klasiky, jako je Božena Němcová či Mrštíkové či Kim Ki-dukova metonymie cesty lidského života v korejském filmu Jaro, léto, podzim, zima… a jaro), dotyčné osoby se ve své řeči, sestávajících z hlášek či nejrůznějších glos a poznámek, ke svým tématům vracejí kolem dokola – v onom opakování motivů propojených netuctovým způsobem (od „hygieny“ přes jídlo a alkohol či erotiku až po jízdu autem). Právě v tomto variovaném (a už očekávaném, jak ostatně doložily reakce studentů při čtení) opakování replik osob, uváděných rovněž stereotypně týmiž uvozovacími větami, tkví právě kouzlo Rudišovy knihy. Postavy, vystupující v onom uvození, mají jména obecného charakteru (jedna z recenzí hovoří o indiánských jménech), z patnácti mužů, kteří si trápí tělo a duši v sauně, jsou to například „ten, co rozváží psí žrádlo“, „ten, co je v důchodu“, „ten, co mu umřela žena“, „ten, co prodává pojištění“, „ten, co je úplně nejmladší“ či „ten, co je doktor přes ženské orgány“ (knihu nemám aktuálně po ruce, nahlédl jsem tedy do jedné z dalších recenzí).
To je samozřejmě jeden ze zdrojů až hrabalovské komiky, podobné též „umanuté repetitivnosti prozaických světů Thomase Bernharda“, jehož v proudu Rudišových komentářů rychle vyřčené jméno zřejmě většina posluchačů přehlédla. Až večer jsem nicméně na vlastní oči pochopil, když jsem některé z těch, kteří v knize vystupují, uviděl u stolu v hospodě (některé z nich dlouhá léta znám, ovšem nikoli ze sauny), že tam žádná jména ani být nemohou. To je ta „neliterární“ stránka věci – samozřejmě, že celý materiál prošel transformací, že Rudišova kniha není jen „záznamem“ toho, co se odehrává v jičínské sauně. A ovšem, pro Jičíňáky je to pak jistý bonus, a úžasná zábava.
Studenti pozorně poslouchali, ani nedutali a místy až překotnému, skoro horečnému, nadšenému Rudišovu projevu, sršícího energií / chrlícího energii, v němž se střídala až punkově témata, zahrnující nejen prezentované knihy, ale i řeč o tom, proč je důležité učit se jazyky, tedy nejen samozřejmou angličtinu, ale právě i němčinu, o pozoruhodné architektuře libereckého krematoria a vůbec o Rudišových pobytech na různých místech a cestách, také o těch prvních z Lomnice do „velkého města“ Jičína, kde se narodil Karl Kraus (mimochodem jméno postavy Wintebergova průvodce zřejmě není zvoleno náhodně shodně s autorem Posledních dnů lidstva, které Rudiš studentům doporučil coby fascinující dílo přečíst, dodejme coby protipól Haškova Švejka, absolvujícího rovněž svou anabázi), i do těch vzdálených, a také plánovaných na nadcházející sérii autorských čtení (nejen další dny v Turnově a Nové Pace, tedy „malé turné rodným krajem“, ale po Evropě) či hudebních aktivit, tedy řady vystoupení s Kafka-Bandem, na nějž padla i jedna z otázek (jiné se vztahovaly k už řečené problematice překladů či tomu, co spisovatel v blízké budoucnosti chystá).
Na večerní čtení jsem nešel ze shora zmíněného důvodu, nicméně myslím, že jsem si to vrchovatě vynahradil, když se mi podařilo s Jaroslavem Šonským a Gesine Tiefuhr najít Rudiše v té správné hospodě. Dopoledne ohlásil, že před návratem do Lomnice (kam opravdu jede večer v půl jedenácté autobus, to snad museli zavést kvůli němu) půjdou na pivo, ale kam, neřekl. A jen díky Milanu Sochorovi, jenž mi ukázal seznam osob uvedený na posledních stránkách Winterbergovy poslední cesty, jsem se dovtípil, kam vlastně musíme jít. Do pivnice hotelu Praha. Komentoval jsem to pak rovněž hláškou (jinak je moc „neumím“), že to je „den slavných Lomničáků v Jičíně“, doplněnou ještě poznámkou, kterou spolu se mnou vyslovila večer na koncertě v Porotním sále dr. Hana Zikmundová, když řekla, že to je setkání „dvou Jaroslavů“.
Jaroslav Rudiš v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka
24. dubna 2019
https://knihovna.jicin.cz/soubory/jaroslav-rudis.pdf
https://www.jicin.org/redakce/index.php?rok=2018&mesic=3&den=28&lanG=cs&detail=64554&subakce=events&xuser=
Jaroslav Rudiš
https://rudis.cz/author/jaroslavrudis/
Winterbergs letzte Reise
https://ahojleipzig2019.de/cs/jaroslav-rudis-winterbergs-letzte-reise-winterbergova-posledni-cesta
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/jaroslav-rudis-cesky-raj-roman.A180927_125135_literatura_kiz
Moje starší komentáře
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/jaroslav-rudis-konec-punku-v-helsinkach/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/jaroslav-rudis-potichu/
———
Zpět