Jaroslav Rudiš / Potichu

Ve výběru knížek Jaroslava Rudiše mě svazek s názvem Potichu (z roku 2007) zaujal už podtitulem „Román – Labyrint“. Nedlouho před dobou jeho vydání jsem se zabýval tématem labyrintu v souvislosti s barokní krajinou, jičínským pohádkovým festivalem a nedávno otevřenou zahradou s přehršlí labyrintů a bludišť u zámku Loučeň, pár let nato vyšla pozoruhodná kniha Orbis pictus aneb… Petra Nikla, pojednávající téma v české kulturní veřejnosti spojené s J. A. Komenským.

Jaroslav Rudiš získal u českého čtenáře už několikrát pozornost, například i zfilmovaným románem Grandhotel, k němuž napsal scénář a který je také oslavou unikátní stavby v jeho i mém rodném kraji (Turnov, Rudišovo rodné město, a Jičín, mé, jsou od sebe vzdáleny dvacet minut cesty autem, a Lomnice nad Popelkou, kde vyrostl, dvanáct kilometrů přes horu Tábor, Liberec je pak pro mě součást krajiny mého dětství, stejně tak jako česko-německého tématu, které je i pro mě záležitostí nejen studentských let) a několik let poté komiksovou trilogií Alois Nebel, rovněž poté zfilmovanou unikátním způsobem, spojenou s Rudišovým fandovstvím do jízdních řádů, železnice a dopravy vůbec (Bílý Potok v knize je sice jiné místo než to v Jizerských horách, kam jsem celé dětství jezdil za tetou, přesto je to magická souvislost, jízdním řádům sice nefandím, ale jednou z nejbližších osob v mém životě byl strejda mašinfýra přezdívaný Ferdinand), a s českou kulturou propojený pozoruhodným způsobem osobností Václava Neckáře, ale také Miroslava Krobota, jenž tenkrát zazářil v hlavní roli a o němž je dnes v nejrůznějších souvislostech čím dál více slyšet.

Se slovem Labyrint je pak spojena také novela, původně divadelní hra s názvem Český ráj, tentokrát ovšem v názvu nakladatelství, kde kniha v roce 2013 vyšla.

Nejnověji poprvé nejdříve v němčině napsaná kniha Winterbergs letzte Reise (Winterbergova poslední cesta), prezentovaná s velkým očekáváním na letošním Lipském knižním veletrhu vzhledem k nominaci na letošní cenu veletrhu – právě i vzhledem k této jazykové specifice, která je pro autora důležitá jakožto určitý „návrat ke kořenům“ (škoda, nakonec cenu dostala německá spisovatelka Anke Stellingová, nicméně už teprve druhá nominace českého autora je značná prestiž) – byla vlastně pro mě impulsem aktuálně přečíst něco z české literatury prezentované v Lipsku. Tu německy psanou zatím nemám (přivezl jsem si v němčině jinou pro mě důležitou knihu), tedy mě jistě nemine v budoucnosti.

Titul románu Potichu odkazuje k jednomu pólu základní metonymie/kontrastu, spojené s proplétajícími se příběhy několika hrdinů. Protikladem „potichu“ je „nahlas“, nahlas velkoměsta a rockové či punkové muziky, která je v románu od prvních řádků prezentovaná, když jeden z protagonistů říká „Hlavně na plný pecky. Když něco není nahlas, tak to prostě není.“ Muzika pak je přítomná v písňových textech, kromě ústředního opakovaného a  začínajícího I feel like.. I feel like / A little black cat.. / I feel like.. I feel like / I´m lost in no-man´s land… v řadě jiných, i v jednom z příběhů, mladé punkerky Vandy, která si založila skupinu s názvem Kill the Barbie. Jemu protichůdný je osud Vladimíra, rovněž muzikanta, ale klasického (z filharmonie), starší generace než jsou všichni ostatní hlavní postavy, jenž jde ovšem do druhého extrému, když chce léčit svět z hluku a přestřihuje kabely přístrojů reprodukujících hudbu.

Vedle těchto dvou tu jsou ještě Wayne, Hana a Petr, jejichž příběhy se v průběhu knihy postupně dozvídáme, první Američan, který se pustil do podnikání, odjel do Evropy a usadil v Praze, druhá manažerka a třetí tramvaják, jenž se dostal do této situace tak trochu náhodně. Kromě dalších opozicí (k Petrovi třeba Hrouda, který bere naopak své povolání řidiče tramvaje smrtelně vážně) tedy rozvrh pěti životních cest, jak to shrnuje jeden z komentářů na www.cbdb.cz, když opakuje formulaci na zadní straně přebalu knihy "Jeden den a jedna noc. Pět příběhů na konci léta mezi Lisabonem a Letnou. O pohyblivých snech, o touze žít s někým, kdo chce být s námi, o hudbě a tichu, které nenacházíme. Román ze současnosti." (NiNet, 21. 1. 2014), kterou můžeme z téhož zdroje doplnit ještě jinou formulací – „knihu tak ocení zřejmě hlavně čtenáři mezi dvaceti a pětatřiceti, kteří se nějak cítí ztraceni v dnešním světě i svém vlastním životě (a v tom možná především...)“ (vecne_vysmata, tamtéž 6. 6. 2013 ).

Celý příběh Rudišova třetího románu (po Nebe nad Berlínem a Grandhotel) se odehrává během jednoho dne a jedné noci a je otázka hodnocení, zda to, co se zde odehrává, lze považovat za banální (Vojtěch Staněk, iLiteratura) či zlomové (Ondřej Píša na Rozhlas.cz), pokud bychom měli toto rozhodnout, museli bychom jistou povrchnost postav a jejich určité sobectví mít zrcadleno u autora. Ten se ovšem, až na výjimku Vendy, bezohledně se chovající ke svým rodičům, tedy otci, na postavy nedívá jakkoli kriticky (Staňkova recenze mu to vytýká, podobně jako jistou zploštělost a vidění světa v jeho komerčních ikonách, jako jsou značkové boty, hovoří o „nedostatečné distanci autora od vlastního textu“), nejspíš je ale přece jen ve stylu předložit takto viděnou dnešní, byť určitým směrem zvýrazněnou realitu, a nechat na čtenáři, zda bude jeho podání vnímat jako hodnověrné.

Základní stavba – velmi krátké kapitoly (třístránkové jsou již výjimka, časté jsou i jednostránkové), které mohou působit jako urychlení děje, ve skutečnosti jsou ale momentem retardace, oddalování pokračování, které nastane často (zvláště v první části) teprve tehdy, když se vystřídá dějová sekvence příběhů všech ostatních protagonistů, je pak v protikladu k onomu principu splétání a vyústění v epizodě koncertu v paláci Akropolis, kultovním místu české alternativní kultury. Vyhrocený je také protiklad pohybu některých postav po celém světě (viz asonance Letná a Lisabon), tedy Dublinu, Římu, Malmö (další pěkné zdvojení: název města i psa, který je také tím opuštěným zvířetem, kterého si jednotlivé postavy předávají po rozpadech svých vztahů, „pes od Švéda co nebyl Švéd“) a domovské metropole Prahy, viděné jako muzeální a upocené prostředí (opakovaně, např. s. 39, či s. 37 „Netuší, jak mrtvé a unavené města Praha dneska je. Upocené smradlavé muzeum.“; také to Vojtěch Staněk nahlíží kriticky). Může být, nicméně přesto bych se raději zamyslel nad novou „funkcí“ tohoto světa, který byl v klasické literatuře základním prvkem tzv. pikareskního románu, v době našeho národního obrození představoval hrozbu ciziny (árie v opeře Antonína Dvořáka „My cizinou jsme bloudili“, ohrožení v Turecku v Tylově Strakonickém dudákovi či cizota jen ve vedlejším lese v Němcové Babičce), v první polovině minulého století představoval princip modernity (chvála zaoceánských parníků a mrakodrapů v Devětsilu), a po letech uzavřené klece za dob socialismu pak znovu nadšení z možností cestovat, na jedné straně poněkud pominuté, na druhé, zvláště právě u generace, na niž je Rudišova kniha namířena, mnohdy i smysluplně využité. Je pak otázkou, do jaké míry jsou cesty zvláště po Evropě (a i s tím ovšem související rudišovské zaměření na dopravní prostředky) pro některé protagonisty útěkem před osudem a řešením životních problémů, chceme-li třeba i odpovědnosti a do jaké prostě jen součástí nezávazného, a třeba i nevázaného života („Bude si dělat, co chce.“, s. 37).

Na jednom místě (možná na více, kdybych knihu ještě jednou dvakrát znovu přečetl) padne právě slovo o problematičnosti svobody či útěku od ní. Do jaké míry je zúžené vidění vztahů postav na prvoplánovou erotiku či sex a s ní související příslušnou jazykovou vrstvu (je otázka, zda ji v dnešním jazykovém úzu považovat ještě za vulgarismy) rovněž jen záležitostí „punkového“ stylu či vidění světa, to je rovněž otázkou. Možná něco napoví názvy některých kapitol jako Úzkost, Soucit či Sentiment, stejně tak jako onen ústřední motiv „odstřižení“ jako problematického osvobození. Přinejmenším u Vandy bych viděl její ostré chování jako výsledek určitého citového zklamání, otázka pak je, jak to je s nezakotveností postav, kterou přece jen pociťujeme. V tom nám ale autor opravdu příliš nepomůže.

A ona nedořešenost v životech některých postav patří zřejmě také k oné poloze, jejímž protikladem jsou vzpoury, „odstřižení“ od partnerů či blízkých, tedy vzpoury jaksi marné. Vladimír se – naštěstí – nakonec nezabije, jak zamýšlel, Klára se vrátí k muži, který ji podváděl, cikánka, která kradla v tramvaji a vyskočila před revizorem do ulice, nakonec také nezemřela, i když už za chvíli o ulici dál běžela fáma o mrtvých při havárii atd. A abych se vrátil k úvodnímu motivu, lze nyní říci, že významových aspektů, které lze vztáhnout k pojmu labyrintu, je v knize celá řada – od „cesty“ přes „bloudění“ či spíše „bludiště“ ve smyslu pocitu ztráty životní orientace, prezentací světa jako určitého celku, v němž se pohybujeme, narativní strukturu, jež krátkými kapitolami svým způsobem připomíná i grafickou podobu labyrintu, i souběhem jednotlivých vláken v jednom místě, k němuž dospějeme i v labyrintu, byť jiným způsobem.

A je jím i princip směru „tam a zpátky“, který se v Rudišově románu projevuje v proměně charakteru textu takřečeno na začátku, uprostřed a na konci: zhruba řečeno ve středu se vrací ve vyprávění k začátkům vláken jednotlivých příběhů, tedy osvětluje, jak se postavy dostaly do současné situace a zároveň vytváří i jejich celistvější portréty, v závěru knihy pak přiléhající kapitoly nemají charakter kontrastu a odlišnosti, nýbrž se k sobě dějově přibližují a navazují – až k již zmíněnému vyústění.

Jestliže jsem se v předchozím komentáři soustředil na celkovou výstavbu, neměl bych alespoň ve výběru vynechat některé detaily: třeba aktuální postřeh o jazykovém útvaru vzniklém v komunikaci česky a anglicky mluvících lidí –  czenglish (s. 164) či podobně ostře vnímaný obor studia, který vznikl v polistopadové době u nás – kulturologie (s. 165, „Kulturologii si [Hana] vybrala proto, že se necítila ani na dějiny umění, ani na historii, ani na filozofii, ani na jazyky, a tady bylo od všeho kousek. Kulturologie byla pohodlným pokračováním gymplu, pokračováním cesty nerozhodnosti, která ji z města v pohraničí odvedla do Prahy vzdálené 165 kilometrů.“)

Samostatným tématem, zmíněným již v souvislosti s písňovými texty a s protikladem hluku a ticha, je současná hudba. Názvy songů a kapel jsou roztroušeny po celé ploše textu, někde jsou uváděny i koncentrovaně, tak na s. 115 (New Order, Afghan Whigs, Red Hot Chili Peppers, David Bowie, The Youg Gods, Sonic Youth) či na s. 118 (Massive Attack, The Cure, Joy Divission, Jesus and Mary Chain, The Smiths, Radiohead, Suede, Blur, „Některé ty kapely zněly trochu legračně, jiné pateticky, další ale pořád skvěle.“, na téže stránce pak i názvy filmů – Lola běží o život, tj. kultovní německý film Toma Tykwera, odehrávající se v Berlíně s podobným momentem osudové „cesty“, zde „běhu“, Dvojí život Veroniky, Fargo, Pulp Fiction). Přehlédnout bychom neměli i jméno rockové kapely Priessnitz, na jejímž koncertě v Akropoli se setkali Petr a Klára (s. 114, a autentický je i detail zmínky o schodech, které vedou dolů k sálu), vzhledem k tomu, že jejím protagonistou je Jaromír Švejdík, pod jeden čas skrývanou identitou Jaromír 99 výtvarník ve dvojici autorů komiksu Alois Nebel (je i autorem textu zmiňované písně Půlnoční nazpívané Václavem Neckářem). Skupina Priessnitz, nazvaná podle slavné osobnosti, zakladatele přírodního léčitelství Vincenze Priesnitze, mj. též německé národnosti, se vztahuje k Jeseníku, právě dějišti Aloise Nebela. Kromě toho Rudiš založil společně se Švejdíkem další hudební skupinu s názvem Kafka Band.

Mohli bychom pokračovat. Ještě bych alespoň nerad zapomenul na dvě knihy, z nichž text, jak je poznamenáno zcela na konci knihy uvedeno, citován, podobně jako je souhrnně označeno, odkud pocházejí hudební texty: „Citace z knihy Objevení pomalosti Stena Nadolnyho v překladu Radovana Charváta. Citace z Knihy neklidu Fernanda Pessoy v překladu Pavly Lidmilové. Snad není ani třeba říkat, že tento protiklad svým způsobem kopíruje základní antitezi hluku a tichosti. Když si čtenář uvědomí právě tyto zdánlivé drobnosti, možná bude vnímat v jiném úhlu pohledu onu „povrchnost“, kterou kritika knize vytýká. Jakkoli můžeme nechat některé otázky nezodpovězené, domnívám se, že Rudišova kniha svou hloubku má, jen ony její momenty jsou někde jinde, než kde by je mohl leckdo očekávat. Ale právě tahle zkušenost je tím, co patří k „labyrintu“. Jen se o tom v souvislosti s ním možná tolik nemluví. Nebo mluví, ale přesto si to mnozí neuvědomují.

Odkazy
(Jaroslav Rudiš, recenze knihy, skupina Priessnitz, Lipský knižní veletrh)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Rudi%C5%A1
https://www.iliteratura.cz/Clanek/22319/rudis-jaroslav-potichu
https://www.cbdb.cz/kniha-6330-potichu-potichu
https://wave.rozhlas.cz/jaroslav-rudis-psal-potichu-5326017
https://cs.wikipedia.org/wiki/Priessnitz_(hudebn%C3%AD_skupina)
https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/literatura/spisovatel-jaroslav-rudis-ma-sanci-ziskat-cenu-knizniho-veletrhu-v-lipsku_513706.html
https://eurozpravy.cz/kultura/literatura/252466-cena-lipskeho-knizniho-veletrhu-zustava-doma-rudis-neuspel/