Jan Novák / Kundera: Český život a doba

Když upřel můj zrak knihu Jana Nováka s velkým zlatým nápisem KUNDERA a inverzním (bílá na černé ploše nad portrétem spisovatele) podtitulem Český život a doba na obálce, ležící na pultě výdejního stolu jičínské knihovny, a váhal, zda si ten další takřka devítisetstránkový špalek mám z tohoto bezprostředního impulsu odnést domů, sehrála úlohu i věta čtenářky, která knihu právě vrátila. Kniha byla zajímavá, ale nezaujala ji skutečnost, že v ní bylo interpretováno Kunderovo dílo. To rozhodlo, že jsem si knihu vypůjčil, protože právě to mě zajímá samozřejmě nejvíc především vzhledem k mé rezervovanosti vůči spisovateli, jehož velikost byla adorována dosud takřka ve všech zdrojích, které se mně dostaly do ruky, paradoxně to ale s tou interpretací je trochu jinak, k tomu se později dostanu.

V první řadě se při čtení ale ukázalo nejen, že Jan Novák ukazuje jednoho ve světě nejznámějšího českého autora ve výrazně jiném světle, než jsem v nejrůznějších zdrojích/hodnoceních čítával – jakkoli jsem třeba o Kunderově budovatelských veršících věděl už od studentských let z knihy Antonína Brouska v jeho Podivuhodných kouzelnících, výboru tvorby tohoto druhu s podtitulem Čítanka českého stalinismu – vyrazilo i mně dech podobně jako Novákovi, který říká, že náhodné objevení toho, že své ódy na Fučíka (poéma Poslední máj, na kterou Novák narazil v antikvariátu) vydával Kundera v dalších edicích ještě někdy v šedesátých letech, byl impulsem k napsání Kunderova životopisu. Přesto pro mě byla tahle výpůjčka z jičínské Knihovny Václava Čtvrtka náhoda pouze ve smyslu onoho prvotního okamžiku, ve všech ostatních významech pak naopak zapadala do širšího kontextu mého předchozího čtení:

Je to další „špalek“, jak řečeno, po řadě těch předchozích rozměrných svazků, které jsem četl v minulých několika desítkách měsíců (na příruční poličce vedle psacího stolu mám založené poznámky v Hilského monografii o Shakespearovi Shakespeare a jeviště svět hned vedle souborného předkladu jeho dramat Dílo, pro něž jsem si pořídil, právě vzhledem k jeho rozměrům a váze stojánek na knihy, který mi umožňuje s tak rozměrnými knihami ¹ vůbec pracovat, a právě ten se teď hodí), to je ale jen jeden z aspektů návaznosti, ke dvěma dalším patří přinejmenším poznatek, jak se v čase proměnil způsob práce v oblasti žánrů na podobné téma a historického přístupu k němu, totiž kdy nabyla na objemu detailní, důkladná, až drobnohledná práce s fakty, jak jsem ji fascinovaně mohl pozorovat v monografii Rainera Stacha o Franzi Kafkovi ², druhý je skutečnost, že poté, co jsem si na podzim přečetl dvě novější knihy o Václavu Havlovi, se tak vlastně v krátké době do zorného úhlu mé pozornosti dostali dva v jistém smyslu protichůdní spisovatelé (v Novákově knize označení jako „oba dnes nejslavnější čeští spisovatelé“, s. 460), respektive v obou knihách jsou probrány jejich určité životní střety, které jsem tak mohl sledovat z obou odlišných perspektiv ³.

S rozměrem knihy souviselo, že se k jejímu komentáři dostávám vlastně v značném časovém odstupu takřka třech měsíců (vedle samotného času četby – přece jen to není beletrie, kterou bych zhltnul během pár dní – její přerušení, z důvodu nutnosti vrátit jiné knihy, návštěvy o vánočních svátcích, zdravotní potíže jako bolesti zad, ostatně způsobené či podpořené právě neobezřetností při souběžné četbě a poznámkách na počítači v jiném úhlu těla aj.) a v důsledku toho se rozpomínám na některé momenty. Když teď znovu listuju od začátku (poté, co jsem napsal předchozí první tři úvodní odstavce), jsem takřka v šoku, když v Předmluvě v první větě čtu, že kniha „vznikla náhodou“, o pár odstavců dál, že původně byl redakcí osloven napsat životopis Václava Havla (v textu a v poznámce ³ kladu oba autory do protikladu u svého čtení), zmíněno je také ono Kunderovo stalinistické veršotepectví v mládí, které vlastně bylo pro autora impulsem k napsání této knihy a ve svých ideologických variacích a souvislostech se objevuje i v řadě kapitol v celé knize. K metodě „pravdivého románu“ se v komentáři dostanu, vlastně s tím mohu hned začít.

Rozsah celé té zevrubné práce několika let je zřejmý (kromě objemu textu, viditelného a hmatatelného již v těle knihy) při postupném čtení, ale i shrnutí na konci knihy v závěrečném Poděkování, v němž se objevují desítky zvučných jmen v řadě oborů (rozsah onoho vědění, které v úhrnu představují, si uvědomuju už podle některých z nich, jejichž práce jsem četl, třeba Milana Blahynky, či s nimiž jsem se setkal, např. s Milanem Uhdem či Jiřím Zahrádkou, jen z toho brněnského okruhu [četba knížek z brněnským kontextem v poslední době by mohly být dalším styčným bodem], celou řadu dalších má člověk uložené ve své mentální mapě, jsou to třeba Petr Oslzlý, Jiří Trávníček, Michal Přibáň, Jiří Stránský, Lenka Jungmannová, Vladimír Pistorius, nemohu znovu vyjmenovávat všechny další, básníky, herce, režiséry, kulturology), pak tu jsou osoby z Kunderova života, jeho ženy, milenky etc., osobnosti z různých oborů, nejen kultury, ale třeba vojenské historie (Eduard Stehlík), osoby, které Novákovi otevřely prameny Státní bezpečnosti (Petr Blažek, Radek Schovánek, původem mimochodem Jičíňák, viděli jsme se nedávno), ale také regionů, vedle Brna Prahy, Bratislavy, a pak zahraničí, tedy Paříže či Ameriky (a opět ta nejzvučnější jména, Miloš Forman, Ivan Passer). A ovšem celý dlouhý odstavec jsou jména institucí, opět v oblasti nejen literatury, ale i vojenství, paměťových ústavů, rozhlasu, televize, divadla…

Na tyto odstavce pak navazuje seznam rozhovorů s jednotlivými osobnostmi, nejčastěji v kavárnách v Praze a jiných městech, v kancelářích či bytech, a také telefonicky (u některých osobností několikeré, přičemž nejčetnější, zhruba dvě desítky jsou s Ivo Pondělíčkem), opět jména, která člověku něco říkají, Ondřej Konrád, Vladimír Karfík, Ivan Klíma, Vilém Prečan, Antonín Kachlík, Luděk Munzar (s ním se mi podařilo setkat nedlouho před jeho odchodem z tohoto světa), celkem hodně přes stovku. Nu a pak je tu bibliografie Kunderových knih, pozoruhodná tím, že není uvedeno pouze první či poslední vydání, nýbrž jejich pořadí zároveň s proměnami knih (přepracovaná, souborná, exilová, cizojazyčná atd.), což samozřejmě souvisí právě s jedním z témat, které má u Kundery svou specifiku (v textu jsou zevrubně komentovány proměny textu nejen v předkladech a stanoviska Milana Kundery k nim). Vypíšu dva příklady:

Žert, Praha Československý spisovatel 1967 (Žatva, sv. 325), 295 stran; 2. vydání tamtéž 1968 (Knihovna lidové četby, sv. 81), 282 stran (doslov Miroslav Petříček); 3. vydání tamtéž 1969, 304 stran; 4. vydání Toronto, Sixty-Eight Publishers 1989, 338 stran; 5. vydání Brno, Atlantis 1991, 328 stran (doslav [stať z roku 1967] Zdeněk Kožmín, Poznámka autora); 6. vydání tamtéž 1996 (dtto); 7. vydání tamtéž 2007, 368 stran (dtto); 8. vydání tamtéž 2016 (dtto).

Nesmrtelnost, Toronto, Sixty-Eight Publischer 1993 (ve spolupráci s nakladatelstvím Atlantis v Brně, 368 stran, a Brno, Atlantis 1993, 352 stran (obojí doslov [stať z roku 1990] Philippe Sollers, Poznámka autora); 2. vydání Brno, Atlantis 2000, tatáž sazba, 360 stran (doslov [stať z roku 1990, resp. 1994] K. Chvatík, Poznámka autora; 3. vydání tamtéž 2006, 384 stran (doslov [stať z roku 1991, resp. 1997] Sylvie Richterová, Poznámka autora); 4. vydání tamtéž 2016 (dtto). – Poprvé ve francouzském překladu (L´immortalité, Paris, Gallimard 1990, přel. François Kérel).

V Prologu pak Jan Novák ⁴, spisovatel, kterého čtenáři mohou znát od osmdesátých let jako autora románů a povídek jako Striptease Chicago či Milionový jeep a později spoluautora biografie Miloše Formana Co já vím? či Magnesií literou oceněnou biografii bratří Mašínů Zatím dobrý, překladatele divadelních her Václava Havla (jenž naopak napsal předmluvu k řečenému Milionovému jeepu) formuluje téma, které je shrnuto rovněž na zadní záložce jako „mimořádný příspěvek samostatného výzkumu a originálně pojatého portrétu“ spisovatele, „který po celý život usiluje o to, aby měl nad svým obrazem před veřejností absolutní kontrolu“, tedy jako nezávislý pohled na osobnost Milana Kundery, s nímž dokonce samotného spisovatele k jeho vyjádření neoslovil (s vědomím, že by to prostě nefungovalo), a můžeme rovnou říci (už jen podle letmého náhledu na skutečnost, že jedním ze základních pramenů jsou archivované materiály Státní bezpečnosti, dokonce poslední díl životopisu má nadpis dle druhého označení „objektu“, tedy Milana Kundery, podle svazku, pod nímž je u StB veden, „Elitář“), že to není pohled lichotivý. A tuto skutečnost zvnějšku dokládají i komentáře vydavatelství Argo výstřižky z recenzí u Novákovy knihy, kterou – dle jednoho z čtenářů – „spousta Čechů nemůže strávit“, a která – dle kritiků je „téměř jistě největší kulturní aféra poslední doby“ (P. Šafr), bude předmětem „bitvy“ (O. Štindl) a je knihou „kontroverzní“ (K. Svátková) ⁵. I k téhle rovině, tedy recepci Novákovy práce, se dostanu.

V Prologu Jan Novák mezi důvody, které jej vedly k napsání Kunderova životopisu, uvádí rozpor mezi tím, že Kundera sám ve svých knihách čerpá „z životopisů, deníků a korespondence spisovatelů, hudebních skladatelů, malířů, filosofů a politiků“, zkoumá je ve svých esejích, na druhé straně ale „sám hlasitě a úzkostně vyžaduje, aby se v jeho případě veškerá pozornost a reflexe upíraly pouze na jeho dílo, respektive na tu výseč jeho díla, kterou ještě nezavrhl“ (s. 12). Novák pak Kunderu podezřívá, že tento postoj není věcí nějaké koncepce, ale že je to záležitost „účelová“ ⁶. V tomto úvodním textu Novák především akcentuje tento přístup nejen jakožto způsob literární práce, precizaci textu, nýbrž jako životní postoj, v němž jde o to, určité skutečnosti „vygumovat“ (hovoří o „vygumování“ v souvislosti se Ztracenými dopisy [i název kapitoly] stalinistické milenky v Knize smíchu a zapomnění). Je to „ničení rukopisů, nevydaných textů, archiválií a dopisů“ (s. 13), dokonce stahování starých dopisů od jejich adresátů (uvádí příklad s Ivo Pondělíčkem), což představuje, vedle ničení literárních podkladů, podstročníků atd. další článek „obsedantní obrany vůči všem, kteří by chtěli interpretovat jeho život podle svého vlastního poznání, tedy jinak, než jak si to přeje on sám“ (s. 15). V Prologu jsou v souvislosti s tímto tématem zmíněny i některé události, k nimž se Novák v průběhu textu (někdy po několika stech stránkách) vrací, jako třeba zmínka o „knihovnici“, jednom z Kunderových milostných poměrů, sledovaných StB.

Je tady tedy jedno téma, které vedle množství motivů, které mě zajímají a budou předmětem mých výpisků v následujícím komentáři, je nejspíš klíčové, totiž onen pohled na Milana Kunderu jako na osobnost. Budu registrovat, ne-li akceptovat onen Novákův pohled na spisovatele především jako obratného marketéra, jenž se v zájmu své kariéry jej ochoten uchýlit k lecčemu včetně překrucování skutečnosti, vytáček, lží a manipulace (na jedné straně Novák tato tvrzení předkládá opřené o fakta ověřená ve výpovědích desítek osob a archivní materiály, na druhé straně je přece i Novák sám spisovatel, proslulý specifickým způsobem získávání pozornosti, byla by tedy pochopitelná Kunderova snaha tuto pozornost získat či dokonce vzbudit senzaci – ocituji jen jeden čtenářský [mi-380] komentář k jedné z prvních Novákových knih, Striptease Chicago na www.databazeknih.cz – „Překvapivě drsný náhled do české komunity v Chicagu osmdesátých let. Sex, chlast, chudoba, slang, cynismus.“), nebo najdu nějaké momenty, o nichž hovoří Karel Hvížďala v Exilovém orloji, tedy náhled na povahu spisovatele v jeho hravosti, který představuje jinou perspektivu třeba oněch „skopičin“ s Ivo Pondělíčkem, v jeho tvořivé imaginaci hry se životem? Na možnost mystifikace jako výrazového prostředku (v literatuře i životě), jak můžeme hovořit třeba o Diderotově Jakubu fatalistovi, jenž se stal i Kunderovým literárním tématem?

Jsou to dvě polohy spisovatele intelektuála, jak je líčí třeba Paul Johnson v knize, která rovněž vzbudila rozruch (Intelektuálové, česky Leda 2012), když líčí ikony evropské kultury (vzpomínám z četby třeba na Rousseaua či Tolstého) jako nelidské a podlé v soukromém životě? Bylo záměrem Jana Nováka vybalancovat právě onu jednostrannou adoraci geniálního spisovatele? Neměli bychom byť i různé prohřešky vidět shovívavěji či naopak vytknout Novákovi přízemnost, jestliže v úvodu hovoří o tom, že koupil Kunderovu knihu v ceně šesti plzeňských piv (s. 9)? Tážu se teď tak trochu schválně, tak jako to dělá sám Jan Novák, když u jednotlivých témat vznáší řadu pochybujících otázek vůči slavnému spisovateli.

V samotném Novákově textu nicméně nacházím (přes jeho jinak vyhraněně negativním pohledu, líčícím Kunderu jako bytost veskrze nemravnou, kariéristu s poškozenou osobností) dvě místa, která umožňují pochopení či relativizaci takto podaném nelichotivého obrazu Kunderovy osobnosti. V textu povídky Já truchlivý bůh (u Nováka na začátku třetího dílu knihy, tedy klíčovém místě) prohlašuje Kundera: „Jsem autorem příběhu. Nepíšu, nýbrž žiju.“ (s. 349) Počítá se k „autorům života“, jenž uskutečňuje v životě „plány a nápady své vlastní fantazie“, zatímco ti druzí, „upocení opisovači života“ (viz už onen odsudek ve formulaci) jsou jen objekty, „nástrojem těch prvních“, „jsou žiti“ (s. 349) O pár stránek dál (kap. Otázky ve tmě) uvádí Ivo Pondělíček (v rozhovoru 7. 1. 2019), který poznal coby psychiatr „řadu velkých a různorodých osobností ze světa umění“: „Žádnou jinou tak komplikovanou osobnost jsem za celou svou praxi ani za celej svůj život nepoznal.“ (s. 357) Není toto rovněž určitý klíč přinejmenším k možnému poněkud jinému posouzení toho, co se o Kunderovi dočítáme v Novákově životopisu (pokud nezačneme zpochybňovat samotný Novákův přístup, jak to činí, vzhledem ke kácení ikony, jíž Kundera bezesporu je, česká literárněkritická a novinářská veřejnost)?

Kniha je rozčleněna na čtyři rozsáhlé díly, první, Poslušný syn s podtitulem Brno ⁷, probírá Kunderovo dětství a rodinu, otce Ludvíka, profesora hudby, klavíristy, muzikologa a prvního rektora brněnské Janáčkovy akademie múzických umění (začíná to vtipně, roztrženými kalhotami při přelézání plotu kasáren), a bratrance, rovněž Ludvíka Kundery, básníka, dramatika, překladatele z němčiny. Zmiňuje se datum Kunderova narození, na apríla (1. duben 1929) i astrologie, jíž se spisovatel později zabýval, a – už zde – „nicota“, nebytí jako součást sebereflexe, dovedená ad absurdum. Po doplňku o dalších příslušnících rodiny v další krátké kapitolce směřuje pozornost k hudebnímu tématu – Jak poslouchati hudbu – a vnořujeme se do života Kunderova otce, jeho vztahu k sovětské hudbě, již v Brně mezi válkami propagoval, vztahu k Janáčkovi (řada odborných článků, později se zabývá Janáčkem i Milan Kundera, autor jej cituje: „od svého nejranějšího dětství jsem slýchával Janáčkovu hudbu, hranou na klavír mým otcem nebo jeho žáky“, s. 45), a (v další kapitolce) „neobvykle velkého“ vlivu na svého syna jak po stránce politickonázorové (v lednu 1948 vstoupil do strany i syn), tak v širším smyslu – víme, že pro něj představovala hudba i princip ve výstavbě literárního díla. Zajímavé je, že zatímco k otci se Kundera ve svém díle vyjadřuje, u matky (Milada K.) je to jen jednou, autor říká, že pravděpodobně ovlivnila jeho vztah k ženám.

V dalších krátkých kapitolách se hovoří o oddané žákyni Ludvíka Kundera Jiřině Rotterové, jíž její učitel věnoval „své piano“, o skupinové fotografii z Lázní Luhačovic, na níž je Pavel Haas (o něm se hovoří v jedné z dalších kapitol jako o skladateli, kterého M. K. obdivoval, ale také o jejich příbuzenském vztahu), Kunderův přítel Václav Kaprál (zmínka o smrti jeho dcery Vítězslavy, nevěstě Jiřího Muchy), o spolužákovi Milana Janu Trefulkovi, Vojtěchu Jestřábovi, Kunderově blízkém příteli v padesátých letech, a dalších kamarádech, a signifikantní touze „být neviditelným“ (s. 59), jak se vyjádřil v jednom ranném textu. O Pavlu Haasovi, bratru v širší veřejnosti dnes možná méně známějším než jeho bratr Hugo, kterému se na rozdíl od Pavla, jenž zahynul v koncentračním táboře, podařilo s manželkou Bibi emigrovat do USA, pojednává i samostatná osmistránková kapitola s názvem Vůdcovy dary, která přesahuje rámec Kunderova životopisu – takových kapitol, vlastně samostatných portrétů, je v knize více a jsou tištěny kurzívou.

A to už je Milan Kundera Gymnazista (opět název kapitoly, vyznačuji proto rovněž kurzívou a velkým písmenem), hovoří se o přejmenovaných ulicích v Brně a škole, kam chodil „například Alfons Mucha, Petr Bezruč, bratři Mrštíkové a na pár let Karel Čapek“ (s. 72), než budovu za války zabrala Luftnachrichten-Kompanie, a o jednom „z klíčových momentů Kunderova intelektuálního vývoje“, jímž bylo „setkání s Franzem Kafkou“ (s. 73), samozřejmě literární – četl Zámek, přeložený do češtiny Pavlem Eisnerem. Dalším impulsem byly básně Alexandra Bloka, k němuž se vrací ještě v roce 1960, kdy jeho poéma Dvanáct „je opravdu jedním ze zázraků poezie dvacátého století […], první velké umělecké dílo revoluce“ (s. 75). Zde stojí za zaznamenání jednak Blokova formulace o fyzickém pocitu „velkého hluku […] (zřejmě od hroucení starého světa)“, motivu, o němž Jan Novák hovoří i později jako o principu spojeném s vnitřní opravdovostí literárního díla, jednak můstek, který použil citací o „nové, nové, nové hvězdě komunismu“, což je formulace Vladislava Vančury z předmluvy ke sbírce Jaroslava Seiferta Město v slzách (s. 75, uvádím, stejně jako v jiných případech, citaci dle Novákovy knihy, ten má v poznámce další bibliografické odkazy). A zmínka je i o obdivu básníka Ivana Blatného, v jehož jedné básni se vracel verš se jménem Albertinky, které se stalo v Kunderově jinošství „nejčarovnějším z ženských jmen“ (s. 76), vedoucí pak k Proustovi (postava z Hledání ztraceného času).

Z gymnaziálních let je tu zmíněna opozice Snílek a tělocvikář, přičemž ten druhý je tělocvikář a učitel zeměpisu Zahradníček, s nímž Kundera bojuje, a pak už se hovoří o konci války, bombardování brněnských továren, rozpadu studia a jeho obnově v květnu 1945, kdy kvinta „začala vydávat svůj třídní časopis“ Kvintokviky, v tu dobu vyšel v jiném místním časopise první Kunderův překlad, byla to báseň Vladimíra Majakovského Ptáče Boží, následovaly další „velmi dobré překlady z ruštiny“ již v tištěném časopise Mladé archy, jsou to básně Lermontova či Davida Burljuka, považovaného někdy za „otce ruského futurismu“ (Novák nicméně uvádí jméno chybně jako Burljukov ⁸, s. 84). A řeč je též o Emilu Wernerovi, s nímž se ještě setkáme v době kdy za normalizace svým jménem pokryje Kunderovy horoskopy v Mladém světě.

Jan Trefulka později poznamená, že na rozdíl od knihovny jeho rodičů, kde byly „Jiráskovy Staré pověsti české“ (etc.), v knihovně Kunderově byli „Lautréamont, Sartre a Camus, Teige, Vančura, Halas, Nezval, Holan a ovšem Šalda a Václav Černý“ (s. 89), Novák ovšem tuto poznámku uvádí v souvislosti s tím, že Jean Paul Sartre (levicový intelektuál) byl Kunderovým objevem těsně před tzv. Únorem a s detaily o Kunderově vstupu do komunistické strany (podobně do ní vstoupil Trefulka). Pak se hovoří o tanečních a o spolužačce Věře Divišové (zdrojem je několik rozhovorů s ní v kavárně Slavia v Praze), autor zaznamenává Kunderův erotický ostych („nelíbal“). A pak už jsou tu první básnické pokusy, opět v časopise Mladé archy – Konečně básníkem.

Zatímco „o devět let starší bratranec Ludvík patřil k pražsko-brněnské skupině pozdních, válečných surrealistů, spolu se Zykmundem, Lacinou, Tikalem, Istlerem, Lorencem,“ jak to popsal sám Milan Kundera (zde s. 99), on píše svou „prostořece pubertální poezii“, ale v roce 1947 již báseň „s empirickým půdorysem“ Za skladatelem Pavlem Haasem, obsahující vedle tématu smrti ale i „jeden působivý obraz“ (s. 100). Zachovalo se „ještě šest jiných Kunderových juvenilií“, je ironické, že jen proto, že si je opsal kamarád Jan Trefulka, vyznačují se „pubertální chlípností“ („lížu-li tě teď jak štěně a myslím-li na něco víc“, s. 101). V tu dobu ale už Kundera opustil Brno, odejel do Prahy a zamiloval se do slovenské dramaturgyně a „zapálené stalinistky“ Moniky Gajdošové.

Podobně je nazván i druhý díl knihy, Básník a stalinista (Praha). Popis situace na Karlově univerzitě na podzim roku 1948, kdy studium ovládají studenti revolucionáři, kteří přisedají při zkouškách a pak informují stranický výbor školy o jejich průběhu, popisuje později Kundera v románu Život je jinde, jehož hrdina básník Jaromil je, podobně jako Kundera, „přesvědčený stalinista“ (s tímto prostředím se ostatně setkáme i v románu Žert, vydaný o dva roky dříve). Kundera, stejně jako Jan Trefulka, se zapsali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na literární vědu a estetiku (týž obor, který byl ovšem o něčem jiném, než bychom si dnes představovali; studoval, než studium opustil, třeba i Pavel Kohout). Obor filozofie a čeština vystudoval v letech 1947–1951 ještě v relativní svobodě brněnský literární vědec, pedagog a editor Jiří Rambousek, čteme o jeho pobytu na fakultě a o studentech vyhozených při „reformě“, tj. prověrkách, jak je později známe také z Žertu.

Prvním obsáhlým publikovaným Kunderovým textem je článek Co je realismus v hudební reprodukci. Ani jsem se příliš nepozastavil nad dobovým přístupem k „formalismu“ či otázce, zda při interpretaci Chopina má klavírista podtrhnout jeho „chorobnost“ či jej hrát optimisticky, spíš mě zaujala otázka, do jaké míry mohl odborný text ovlivnit (či do něj zasáhnout) Kunderův otec (interpretace v knize je jedna z výtek Novákových kritiků). Na studentské brigádě ⁹ čte Kundera renesanční příběh z Gargantuy a Pantagruela o Panurgovi ¹⁰, všichni jsou uneseni „sprosťárnami“, pochopitelně, autor zmiňuje i onu pasáž o vytírání, která jako studenta kdysi zaujala i mě, nezmiňuje ovšem – bohužel – onen efekt, který dává epizodě, vedle závěrečného použití heboučkého čerstvě vylíhnutého housátka, předchozí celostránková enumerace, výčet jiných možností, ne tak příjemných ¹¹.

Po aféře kolem funkcionáře Hendrycha, kdy na základě informace v soukromé korespondenci (porušení listovního tajemství samozřejmě nebylo překážkou) byli Kundera, jeho kamarád Jaroslav Dewetter a Jan Trefulka, pozváni na stranický pohovor (kap. „Hendrych je asi vůl“) se Kundera poučil, v další kapitole již sledujeme chvalozpěvy na ministra školství a národní osvěty Zdeňka Nejedlého a jiné ideově dobově jednoznačné články (např. o sovětském revolucionáři a politikovi M. I. Kalininovi [po něm je pojmenováno město Kaliningrad] hovoří jako „velkém marxistickém učiteli“, „plamenném agitátorovi“, „učiteli národa“ atd., s. 119). Kundera psal do Kulturní politiky. Na FAMU se přitom jevil jinak, jako ostatní převyšující kandidát, A. Kachlík říká: „Ta obrovská vzdělanost, rozhled, koncepční uvažování, to člověk viděl málokdy.“ (s. 120)

Sledujeme parodii veršů Vítězslava Nezvala, jenž tenkrát rýmoval ve své sbírce Veliký orloj takové nejapnosti, že to byla pro studenty Zdeňka Pachovského a Viktora Matyse přímo výzva – název Socialistická láska („Já k ránu políbím tě nad rozkrok / Kupředu zpátky ni krok“, neubráním se citaci, s. 121). Sledujeme pak sérii vyloučení těchto studentů, ale po obnově se zmíněným dopisem i Jana Trefulky, jenž pak léta pracoval v traktorové stanici, a vypisuji si přece jen s trochou překvapení i jméno, které se objevilo vedle Ladislava Štolla a Jiřího Hendrycha u podpisů na dokumentech o vyloučení – Zdeněk Pešat (autor 4. dílu tzv. „akademických dějin“ české literatury, které nesměly být za normalizace vydány a vyšly až v roce 1995, také autor, společně s K. Chvatíkem, Antologie poetismu, celoživotně pracoval v ČSAV, v letech 1989–1993 ředitel jejího Ústavu pro českou literaturu). Jaroslav Dewetter pak byl zřejmě inspirací postavy „listonoše smůly“ Třísky v Kunderově povídce Zvěstovatel. Povídku autor do posledního vydání Směšných lásek, kam ostatně jakoby svým kafkovským tónem nepatřila, nezařadil.

V kapitole Literární obchodník (v textu pak „obratný literární obchodník“, s. 127) čerpá z práce Michala Bauera o Kunderově překladatelské činnosti, v níž mu (překlady „z ruštiny, ukrajinštiny, rumunštiny, bulharštiny, francouzštiny, němčiny, portugalštiny a španělštiny“) pomáhají svým podstročniky Adolf Kroupa (významná kulturní osobnost Brna) či Jaroslav Šedivý (nejdelší budoucí profesí čistič oken a také polistopadový ministr zahraničí), vnímáme tedy dvě polohy Kunderových aktivit – a můžeme si klást různé otázky. Hovoří se o „zasloužilém stalinistovi“ Tauferovi (jeho překlady Majakovského), Kunderovým sovětským básníkem byl Ukrajinec Pavlo Tyčina. A třiadvacetiletý Kundera si podává v roce 1952 žádost o přijetí do Kruhu překladatelů při Svazu československých spisovatelů. Ta byla ovšem na léta někam založena. Po krátké kapitolce o „třídních bojovnících“ jako byl vrah Pich-Tůma (doslovně), pak můžeme sledovat onu aféru „kolem zatčení Miroslava Dvořáčka“ (takto je formulován odstavec na Wikipedii ¹², kde je příběh stručně popsán podle článku Adama Hradilka v Respektu z 13. října 2008 ¹³), později velké polistopadové kauzy Milana Kundery, která představovala – před Novákovou prací – nejvýraznější moment při pohled na nejúspěšnějšího českého spisovatele jakožto zatřesení jeho ikonou.

Udavačská aféra je v Novákově knize rozvedena v kapitole Agent s kufrem z perspektivy studentky „okaté blondýnky“ Ivy Militké, milenky (později manželky) studenta estetiky a sociologie Miroslava Dlaska, která později Novákovi vypráví („byla jsem tenkrát naivní“, s. 139), jak si americký agent Miroslav Dvořáček, jenž emigroval na Západ, poté, co se objevil v Praze, uložil u Militké v její garsonce pod postelí kufr, ona (tenkrát vášnivá stalinistka) prozradila vše Dlaskovi a ten, poté co se setkal s Kunderou jemu. Poté už přihlížela zatčení Dvořáčka, na kterého si policie u Militké počkala. Celý případ je ovšem doložen i v policejních záznamech, ty když o 58 let později Adam Hradilek objevil (viz zmíněný článek, pzn. ¹³), Kundera zpochybňoval a „popřel, že by kdykoli kohokoli udal“ (s. 143). Novák se pak táže po důvodech (třeba i pochopitelný strach Dlaskův i Kunderův), ale poukazuje také na příběh Jaromila v románu Život je jinde, jenž se dopustí podobného činu, který je paradoxně absurdní, protože bratr dívky se ve skutečnosti emigrovat, jak mu řekla, nechystá. Novák zmiňuje i Kunderův výrok kanadskému novináři Bironovi, že „mluvit pravdu“ by byl „v tomto bezvýznamném světě“ „vrchol směšnosti“ (s. 143). Já si pak jen, aniž bych chtěl jakkoli moralizovat, vzpomínám na podobnou situaci s Jaromírem Nohavicou, jeho výmluvy při jeho kauze atd. a na jeho vyhýbavý pohled a výmluvy, když jsem jej (byla to moje práce) žádal o fotografie na jeho koncertu v Mladé Boleslavi. A na to, jak na druhé straně jeho fanoušci v Ostravě a jinde celou věc odmítali vůbec vnímat.

Autor pak, se podobně jako již dříve (a později) věnuje samotnému Dvořáčkovi v (kurzívou tištěné) kapitole Pilot.

Dále sledujeme, jak byl z komunistické strany (nikoli ze studia!) v roce 1950 vyloučen i Milan Kundera, který po letech komentuje událost slovy: „Když mě krajský výbor vyloučil ze strany, Kachlík udělal všechno, aby mne zachránil aspoň před vyhozením ze školy.“ (s. 163) Válečný komunista a budoucí režisér Antonín Kachlík (film podle Kunderovy povídky Já, truchlivý bůh patří k jeho nejlepším) byl tenkrát předsedou stranického závodního výboru FAMU. Alespoň trochu úlevy pociťuji, když čtu Kunderův zpětný pohled na sama sebe z oněch let, kde padne mimo jiné formulace, že byl „absolutní hovado ve všech ohledech“ (s. 164). Sledujeme pak ještě charakter studia na této škole, absenci humanitních věd, přítomných jen okrajově, zároveň ale možnost chodit na filmy mimo distribuci a přítomnost nadaných studentů jako Forman, Passer, Monika Gajdošová nebo Eduard Grečner (je autor uvádí).

Po čase si Milan Kundera uvědomil, že „se na režii nehodí“, na ni je třeba některých vlastností nesouvisejících s uměním jako je kázeň, znalost techniky aj., z psychologického hlediska Novák uvádí (v celé knize až nadbytečně opakovaně) slovo „kunktátor“, váhavý typ, který mu přisoudil jeho přítel Ivo Pondělíček. Kundera přestoupil v posledním ročníku na katedru dramaturgie a scénáristiky, řeč je o M. V. Kratochvílovi (stručný životopis), který v roce 1951 nastoupil na příslušnou katedru jako profesor, pro loajalitu k režimu byl odměněn tituly „zasloužilý“ a „národní“ umělec. V té době se točily dle jeho libret „barrandovské velkofilmy“ jako Vávrova husitská trilogie, na fakultě si ho pozdější slovenský scénárista a režisér E. Grečner velice chválil podobně jako Kundera. V Kunderově anglické eseji Path…  je nicméně popsán jako „muž, který byl jemný a korektní, ale kterého jsme podezírali z obrovské, nevyléčitelné zbabělosti“ (s. 168). Kundera se pak stal na katedře asistentem, smlouva zněla na tři roky, zavazovalo ho vyučovat „dějiny sovětské a moderní české literatury“.

Nyní vzniká první Kunderova sbírka Člověk zahrada širá, autor uvažuje o ženitbě (kap. Pičulíková), píše se o vysokoškolské vojně (zarazilo mě, že katedra sídlila v koncertní síni Rudolfina!!!, cvičilo se na Bílé hoře, letní cvičení bylo v Zelené Lhotě u Železné Rudy, veselé zmínky o Ladislavu Smočkovi či Luďku Munzarovi), po charakteristice básní z řečené sbírky je řeč také o hudbě, k níž jej to (podle francouzského Umění románu) „do pětadvaceti let […] tálo mnohem víc k hudbě než k literatuře“ (s. 181), hovoří o Skladbě pro čtyři nástroje, tj. klavír, violu, klarinet a perkuse, s formálně různorodými částmi („jazz; parodie valčíku; fuga; chorál, etc.“, s. 181), pak je také řeč o Kunderově angažované hudební tvorbě – i v dobovém kontextu všech těch skladeb jako Zítra se bude tančit všude, na nichž se podíleli coby veršotepci i Šiktanc, Kohout aj.. Ty rozbory Písně družby a spolupráci s Jaromírem Podešvou („ej vzhůru, vzhůru za Stalinem do práce, do boje!“) snad nebudu komentovat, ale je dobře, že se i tímhle brakem Jan Novák věcně zabývá.

Představení Milana Kundery jako člověka „marketingově“ zdatného, který „leští svou literární kariéru“ (s. 187) všude možně je Novákovo téma možná jedno z nejvýraznějších v celé knize, opakovaně se k němu vrací, a v souvislosti s předchozím tématem politického (či stalinistického, nebo třeba jen angažovaného v dobovém slova smyslu) básníka může vyvolávat otázky po tom, zda jsou ony politické postoje spisovatele upřímné či rovněž vykalkulované. Novák na různých místech hovoří spíše o tom, že i v okamžicích, kdy Kundera přichází s určitými reformními obraty, má promyšlenou polohu, kdy ještě bude jeho postoj vnímán jako na jedné straně nový (či progresívní, vnímaný pozitivně), na druhé straně jako bezpečný pro jeho kariéru. K tomu se ještě dostaneme. Druhá věc pak je, jak ukazuje Novák v kapitole Marketing, do jaké míry si Kundera ohýbá pravdu/skutečnost/fakta, když třeba v rozhovoru s americkým novinářem Stewartem McBridem tvrdí, že ho vyhodili z univerzity a musel se živit jako jazzový pianista.

Zatímco ti, pro něž je Kundera nedotknutelný idol, budou podobné výroky nejspíš hájit třeba jako sdělení pro lepší pochopení určité cílové čtenářské skupiny (do amerického vzorce vnímání se hodí lépe než skutečnost, v Americe lépe pochopí námezdního dělníka, „romantická představa londonovského spisovatele“, s. 190, než pokořovaného intelektuála), nebo také možná budou hovořit o určité hře (podobně jako byly jeho a Pondělíčkovy hry s ženami, prostě volnějším přístupu k interpretaci skutečnosti, s níž si nedělá příliš starosti – což je ovšem trochu v kontrastu k jeho pedanství, puntičkářství), Novák v každém případě hovoří o „troufalé mystifikaci“, „romantice“, která může podpořit jeho literární vzestup. Sledujeme i rozhovor s Philipem Rothem, plný nejrůznějších „autobiografických mýtů“, jinde o sobě hovoří jako o vynikajícím hudebníkovi, dokonce trumpetistovi, snícím o osmnáctém století, kde jsou důležité jen „ženy a umění“ (sic!). A Novák pečlivě opravuje jedno zkreslení za druhým a klade, podobně jako v jiných případech, řadu otázek, mj.  „Spoléhal na to, že tvrdá fakta o jeho životě zůstanou navždycky zakryta železnou oponou?“ (s. 190)

Další v galerii žen je Slovenka Monika Gajdošová, jí píše Kundera básně, v Brně se jí říkalo „partyzánka Gajdošová“ (říká Milan Uhde), Novák se domnívá, že je předobrazem postavy Zdeny v Knize smíchu a zapomnění (kap. Dopisy škaredé milence). O rok později se ale Kundera ožení s Olgou Haasovou (Gajdošová se nikdy nevdá), Novák se ale ještě vrací k „frézistickému snu“ (s. 198) sbírky Člověk zahrada širá (padne i zmínka o Brouskově Čítance českého stalinismu), ty (dokonce jich je několik, Člověk zahrada širá, Poezie, která pomáhá žít, Básnický almanach, Inventura) kapitoly snad už přeskočím, nicméně vypíšu názor Z. K. Slabého (Kunderova současníka, později známého jako spisovatel pro děti a mládež), který Novákovi řekl na otázku „Jak to Kundera dokázal? Jak to, že si zařídil jak místo na recenzi v týdeníku svazu spisovatelů, tak i svého vlastního recenzenta?“: „Milan měl jednu obrovskou vlastnost. Ten vždycky věděl přesně, co říká, kam chce a co chce psát, jak na to budou reagovat, kde si má co dovolit… Vždycky měl podrobnej program. On to musel dělat. Věděl, že má jen pár kamarádů, tak říkal, ty tam, ty tam, aby to nedostali Hájkové, Jelínkové a jim podobní. On se bál, že setřou, a bál se oprávněně.“ (s. 202)

V tomto tématu Novák pokračuje (po kapitole o kamarádovi Vojtěchu Jestřábovi, s nímž vyváděl Kundera všelijaké skopičiny) v souvislosti se založením časopisu Host do domu, který od roku 1954 vycházel v Brně a v jehož prvním čísle formuluje Kundera určitý program, padnou výrazy „tvořivý realista“, „novátor“, Novák zopakoval Kunderovu předchozí charakteristiku slovy „obratný zákulisní hráč“ (s. 211) a věnuje se i dalšímu obsahu časopisu (Trefulka, Kohout atd.), hovoří se o Kunderově cestě do Rumunska, pak o Kunderových přednáškách, na něž chodil s nadšením již zmíněný E. Grečner, pak je řeč o Kunderově knize Poslední máj (to je ta kniha, která odstartovala Novákův zájem o napsání Kunderova životopisu, jak říká na jeho začátku, a jí ještě věnuje později další samostatnou kapitolu, a vlastně ještě další, o uplatnění poémy ve fučíkovské soutěži s názvem Vavříny), následuje další kurzívou tištěná kapitola o Juliu Fučíkovi s názvem Fešák, číšník a esesák (též se dozvíme, jak to vlastně pokračovalo s oním esesákem Böhmem a autor shrne Fučíkovo postavení v poválečném Československu jako jedné z největších ikon).

V třech dalších kapitolách, z toho dvou s opakujícím se výrazem „vivisekce“ v názvu, Pavouci měšťáctví, Vivisekce vlastní rukou a Vivisekce pro pokročilé, Novák probírá dobově ideové/ideologické spory v době, kdy kariéra Milana Kundery strmě „vzlínala literární byrokracií“, tedy kdy byl již kandidát a brzy členem a brzy dokonce členem představenstva Svazu československých spisovatelů. Na slavnostním večeru k 80. výročí narození S. K. Neumanna se Kundera obuje do mladých literátů, v jejichž díle „proniká měšťácké myšlení a cítění do našeho života“ (dobová ideologická mantra) a proti dekadenci a sentimentalitě akcentuje optimismus, přičemž se dostává do střetu z jedním z kritiků, kteří na tom prý údajně mají vinu – a sledujeme tak spor s Antonínem Jelínkem ¹⁴  v řadě článků, např. v eseji O sporech dědických (Novák jej chválí jako „výborně koncipovaný a vypracovaný“, s. 238), je zaměřen proti „vymítačům formalismu“ (kteří se zaštiťovali Leninem a Gorkým), jakkoli i on je zaštítěn „sovětofilným tušem“ na konci a pochvalou veršovánek o Stalinovi a Zápotockém. A k tomu ještě jeden výpisek, totiž Novákův postřeh, že Kundera v budoucnu bude komentovat téma psaní „výhradně ukázkami ze svého vlastního díla.“ (s. 241). A k tomu můžeme číst jako pendant již na začátku zmiňované vydání Posledního máje (1. vyd. 1955) v roce 1963, tj. v době, kdy se v divadle Na zábradlí hraje Zahradní slavnost, vycházejí texty S. Becketta nebo A. Ginsberga.

Po kapitolce o aspektech recitace přichází kapitola s názvem Hukot, jak můžeme tušit, jedná se o cosi z podstaty básnictví vůbec, o její autentičnost, metafyzický základ. Slovo se nyní vztahuje k pocitu Vítězslava Nezvala, který jej prožíval ve chvíli tvůrčího vytržení. Milan Kundera je pak (na řadě dalších míst) charakterizován jako básník intelektuální, v horším případě je jeho dílo vykonstruované, dokonce vypočítané. S vědomím toho, že odpověď není nikdy jednoduchá, se můžeme také ptát, zda lze použít konstrukci Friedricha Schillera o dvou typech básnictví, které nazval „naivní a sentimentální“ (1795), Novák ten první typ, jímž Kundera (a jeho Jaromil) není, nazývá básníkem „pudovým“.

Pokračuje sledování životních událostí, jednou z nich je svatba Jana Trefulky, jemuž byl Kundera svědkem. Příteli dal darem surrealistický obraz Bohdana Laciny. Pak už se vracíme k literatuře, k Básnickému almanachu 1955, redigovaném Lumírem Čivrným, jehož Novák označuje za poúnorového „aparátčíka“, náměstek tří různých ministrů, s nímž „si Kundera rozuměl“ (s. 253), v šedesátých létech z politiky odešel a věnoval se literatuře, překladům (např. Lorcovy Cikánské romance), do almanachu vybral dvě Kunderovy básně, z nichž jednu autor zařadí do Monologů. A pak už sledujeme Sjezd československých spisovatelů (1956) v době, kdy se na poli politiky objevil „nový kormidelník“ Nikita Chruščov. Atmosféra uvolnění se promítne i do projevů (kritický vůči předchozí době byl Hrubín, proti němu se „vymezili“ Štoll a Taufer, sledujeme také Seiferta, prezidenta Zápotockého), Kundera je nicméně opatrný, i když opět poněkud překročil předchozí limity. A čteme konkrétní fakta (počet hlasů pro jednotlivé kandidáty) o volbách do předsednictva Svazu.

Po potlačení povstání v Maďarsku se nicméně „Kundera pokusí napravit své jarní lavírování“ a aby upevnil svou politickou pozici, zaútočí, ovšem nikoli na Štolla či Taufera (to by mohlo být nebezpečné), ale na vnuka básníka S. K. Neumanna, aparátčíka Stanislava Neumanna, satirickým článkem O písaři Adalbertovi a Stanislavu Neumannovi, o němž píše, že je spjat „s chybami minulosti“. Kunderův tehdejší obraz přináší svědectví Pavel Juráček, mladý adept filmařina na FAMU, kterému Kundera poradil, jak se na fakultu dostat. Kundera sám píše sbírku básní Ženské monology, resp. některé básně již předtím uveřejnil v časopisech, „drobné intriky“ způsobí, že v Básnickém almanachu 1956, uspořádaném Hrubínem, má větší prostor než Vítězslav Nezval. Pavel Kohout má strany čtyři, Milan Kundera deset.

Jan Novák se chce setkat s Olgou Haasovou-Smrčkovou, první Kunderovou ženou, ta ale říká, že „Milan si nepřeje, aby se o něm mluvilo“ (s. 277) a rozhovor odmítne. „Baletka“ Olga, dcera skladatele Pavla Haase a Soni Jakobsonové, dcery jazykovědce Romana Jakobsona, se vdávala v devatenácti letech, s Kunderou byli necelé dva roky, s Věrou (druhá manželka) se vídávali i potom. V následující kapitole se probírají podrobnosti onoho prvního vztahu.

Nyní se Novák vrací ke sbírce Monology, jejíž titul vymyslel Vítězslav Nezval, vydány byly čtyřikrát „v neustále se zvyšujících nákladech“, první vydání 1957 pět tisíc výtisků, čtvrté z roku 1969 40 000 výtisků (uvádím s pomyšlením na dnešní náklady poezie či bestsellerů), sledujeme pak reakce kritiky, výtky naturalismu a odmítání sexuálních motivů, např. v básni Past, která začíná souloží, autor se ovšem pozastavuje nad odpudivostí, nad Kunderovým přístupem k ženám – to je jedno z témat celého životopisu. Kundera si nicméně uvědomil, že poezie není jeho pravou parketou, po roce 1958 poezii přestal psát a vrhl se na prózu, v té době ostatně dokončoval studii Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (vydal ji v roce 1960).

V roce 1958 umírá Vítězslav Nezval, ikona meziválečné avantgardy, ale i poválečné „socialistické poezie“ (Zpěv míru) a rovněž Kunderův básnický idol. Novák si v kapitole Autoplagiáty všímá několikačetné recyklace nejen formulací, ale celých pasáží v Kunderových článcích v průběhu několika let. Zatímco Hašek prý dělal něco podobného, ale zároveň si z toho dělal legraci, Kundera to „skrýval“. (s. 298). Kundera nyní píše eseje, mj. o Gellnerovi, téma autoplagiátorství je (vedle možného téma bohémství) stejné jako v předchozí kapitole. Nyní (po Gellnerovi) vydává (společně s překladatelem Adolfem Kroupou) Apollinairovu poezii ve výboru Pásmo a jiné verše (v roce 1965 vydali jiný výbor, Alkoholy života), Novák komentuje (s příslušným kritickým pohledem a komentářem ke Kunderovu přístupu k věci) počet překladů v knize – Kundera 27 textů, Kroupa 19, Holan 8, Čapek 3, Hořejší 2 a po jednom Seifert, Hrubín a Hanuš Jelínek. Kromě toho zpropagoval své překlady v Literárních novinách a v Květnu přetiskem třech a osmi básní.

V tomtéž roce vyjel Kundera do Bruselu na legendární EXPO 1958, a také se poprvé octl v hledáčku Státní bezpečnosti – pod jménem „Básník“. Sledujeme Kunderovy styky s Pavlem Juráčkem, jejich chození do vináren, hovoří se také o cestě do Prostějova, „města básníkova“ (Wolkera, zde jeho recitační soutěž, „svátek české poezie“), čteme podrobněji o slavnostech v Domě osvěty. Především se zde ale Kundera seznámil s Věrou Hrabánkovou, která sem přijela z Bruntálu (pracovala tam jako účetní RaJ, tedy Restaurací a jídelen). Prostřednictvím paralely s postavou Terezy v románu Nesnesitelná lehkost bytí – typický Novákův postup i v řadě jiných případů – autora přivádí (spolu s dalšími doloženými fakty událostí v Praze) k hypotéze o dalším vývoji tohoto vztahu (rozvedeno 317–318).

V roce svých třicátin (narozen 1. dubna 1959) je Kundera redaktor Básnického almanachu 1959, z přednášek o Vančurovi na FAMU „upletl“ studii Umění románu. U almanachu sledujeme opět různé obcházení pravidel, jakými byl limit jedné básně u každého básníka, které ale Kundera nedodržel – dle toho, jak to vyhovovalo jemu a jeho kariéře (sledujeme podrobnosti). V kapitole Spolužáci se hovoří o Pavlu Braunerovi, Kunderovu spolužákovi z klasického gymnázia. U tehdejší Braunerovy prosby, zda by mohl udělat něco pro Jana Zahradníčka, se Kundera vymluvil, že na to nemá „ten vliv“ (s. 325), na rozdíl od Nezvala, který zachránil Demla a u Zahradníčka se alespoň snažil. Zahradníčkův osud, zvláště pobyt ve vězení (např. na Pankráci společná cela s Knapem a Křelinou, líčí se celá řada dalších míst, např. Mírov, Leopoldov) a také poslední cesta na svobodu a do nemocnice, je vylíčen v další samostatné, kurzívou vytištěné kapitole s názvem Hořká milost.

Třetí díl Novákovy monografie se jmenuje Světový prozaik (Praha), začíná kapitolou o proslulé próze (a později filmu) ze Směšných lásek s názvem Já truchlivý bůh. U groteskního příběhu Adolfka, beznadějně zamilovaného do hloupé operní zpěvačky Janičky, jenž jí nastrčí s úmyslem se pomstít za přehlížení do postele řeckého přistěhovalce Apostolka, kterého vydává za šéfdirigenta athénské opery, Novák (kromě zmínky o dvou typech prozaiků, jak si je „téměř jasnozřivě“ pojmenuje Kundera, v úvodu mého komentáře) nachází Apostolka předobraz ve skutečnosti, z níž jej Kundera „opsal“ (otázka vztahu k námětu i záměna ve vlastním textu mě samotného zajímá i jako určité modely dvojení, ovšem zároveň je ošidným tématem literárněvědným, vyjádřím se k tomu na konci tohoto komentáře) podle emigranta, „dělníka v papírnách“ Apostolose Certikidise, a kromě toho si všímá dalšího případu Kunderovy manipulace s realitou, když povídku, kterou ve francouzském vydání Směšných lásek (Risibles amours, Gallimard 1993) vyřadí, zapře a v doslovu F. Ricarda označí jako onen přelomový text jinou povídku, Nikdo se nebude smát. Novák se táže, proč to udělal, proč „to neustálé přeskupování a patologické přepisování vlastního díla?“ (s. 351)

Po kapitole nazvané Rošáda, v níž se líčí dozvuky II. Sjezdu československých spisovatelů (vyhození Škvoreckého z místa zástupce šéfredaktora Světové literatury po uveřejnění románu Zbabělci, Fikarovo zproštění funkce ředitele nakladatelství Československý spisovatel, zvolení nového předsednictva Svazu, doplněného znovu o stalinisty Štolla a Taufera, zatímco Jaroslav Seifert byl vyloučen, tj. došlo ke zvrácení výsledků hlasování na sjezdu, rovněž Milan Kundera vypadl a zároveň nebyl jmenován do redakční rady Literárních novin, orgánu Svazu, a přesunul se „do konkurenčního týdeníku Kultura“), se Novák obrací k rozhovorům s Ivo Pondělíčkem, „klinickým psychologem, průkopníkem psychoanalýzy a sexuologem“ (ale také filmovým teoretikem a pedagogem na pražské FAMU, kdysi mě zaujala např. kniha Fantaskní umění, NČSVU 1964) na návštěvách u něj.

Jeho hodnocení Kunderovy osobnosti jsem na začátku tohoto komentáře uvedl, doplním ještě výraz, kterým Pondělíček svého kamaráda označoval – Vahab (kap. Otázky ve tmě), což je synonymem pro slovo kunktátor, a pak řeč o existenci „řádu“, kterou Novák zařazuje do tradice podobných spolků od Haška po Cimrmana (musím ještě doplnit Societas Contraalcoholica doktoris Řimsae, založená 8. 8. 1972, v jejímž prostředí jsem se pohyboval), přičemž Pondělíček se v tomto Řádu stal Převorem, Kundera Provinciálem (a byli ještě další, Mojmír Heger, Jestřáb). Ob kapitolu pak (kap. Jsem podoben ženským domovům) je pak Pondělíčkem zmiňován rozsáhlý dopis (který ovšem nenašel) s erotickým obsahem („docent vagínomanie V. V.“, kapitola Vagína vagíny, myšlení v imaginaci, nikoli realitě) a „erotickými mnohoúhelníky“ a zvláštními vztahy v rozhovorech o „konšukatelkách“ (s. 375–379), pro Kunderu charakteristickými.

Mimochodem – ten výraz je jazykově docela zajímavý, složenina slova z kon/con z francouzského „konkubína“ (konkubinát, historický a církevně-právní termín, jehož význam se zde ale výrazně odchyluje) a druhé části, v níž je v českém slově sou-ložnice (výraz, který vnímám jako knižní, nalezneme ho ale třeba i u V. Vančury, viz heslo ve Wiktionary) nahrazena ze stylistické polohy knižní do současné hovorové češtiny, když o tom přemýšlím, napadá mě paralela tohoto jazykového tvoření s Pondělíčkovým termínem „montážní představa“ právě z jeho pojednání o fantaskním umění. Podobně se posunul i význam slova „nevěsty“.

Z Kunderova psaní do Kultury je zmíněn Janáčkovský fejeton, pro Kunderu je rozpačitým překvapením návštěva skladatelova bytu v Hukvaldech. V roce 1960 pak vychází (v edici Dílna Československého spisovatele) „první“ Umění románu, kterou (po deskripci, zachycující problematické intelektuálské konstrukce románu „vypravovaného“ a „evokujícího“, opřené též o marxistickou, ale i hegelovskou estetiku a Novákem zřejmě nesdílené) sám autor po letech (ve stáří) označuje takřka s despektem a v jednom věnování spojené s vtipem (mičurinovské spojení VanČURY s KUNDerou, s. 374), za „pravděpodobně vynikající »školní práci«, ale určitě za nic víc“ (s. 373). Cítíte v tom vyjádření podobnou protichůdnost jako já (shlížení spatra na něco, co je ale zároveň přece jen vynikající)?

Další kapitoly se věnují fenoménu tehdejší cenzury (Tiskový dozor) a Kunderově funkci kulturního patronátu Znojma (Kulturní patron), další pak Kunderovým komentářům stavby nového divadla v Brně a problémům s novou oponou (Divadlo atomového věku).

V kapitole „Dyť voni chtěli zrušit peníze“ se – v souvislosti s pohledem Kunderova brněnského kamaráda Vojtěcha Jestřába – táže, zda setrvání v komunistické straně byla také „taškařice“ jako v jiných případech Kunderova života, či jaký měl k vývoji postoj. Onen vývoj u Jestřába postihuje věta: „Šéfredaktor Literárních novin ze šedesátých let sdílel s Kunderou stalinistické poblouznění v mládí i revizionistické zmatení ve středním věku, aby politicky definitivně prozřel během normalizace, když deset let pracoval jako čistič výloh.“ (s. 392) Kundera dobu komentuje ve fejetonu Jo, to se nedá nic dělat (Kultura 6, 1962). A jako pendant k bezzubé (tj. povolené) kritice uvádí Novák tehdejší vtip, vyznačující podstatu tehdejšího systému (každý ho možná známe trochu jinak): „Každý je zaměstnán. Přestože je každý zaměstnán, nikdo nepracuje. Přestože nikdo nepracuje, plán se plní na 110 procent. Přestože se plán plní na 110 procent, nikde není nic k dostání.  Přestože nikde není nic k dostání, každý má všechno. Přestože každý má všechno, všichni kradou. Přestože všichni kradou, nikde nic nechybí.“ (s. 394) Název kapitoly je v každém případě Kunderův ironický výrok k někdejším komunistickým (sovětským, u nás sdíleným) ideálům (jen doplním ony výroky o socialismu jako společnosti, kde platí heslo „každému dle jeho práce“ a komunismu „každému dle jeho potřeb“, hlásané na stranických schůzích a školeních).

V tu dobu se Kundera stává docentem. Platově si polepšil, „ale hlavně v té době psal hru pro národní divadlo a povídky“, což „vynášelo víc peněz než básnění, dramaturgie a esejistika dohromady“ (s. 397) Onou divadelní hrou jsou Majitelé klíčů. Obsah (lehce dohledatelný na internetu, třeba i z nedávné inscenace v Brně ¹⁵) snad nemusím komentovat („Příběh Jiřího Nečase, který za protektorátu ukryje v bytě svého tchána dívku na útěku a zároveň v kapse svých kalhot schová klíče od tohoto bytu – to jsou spojité nádoby velkých a malých dějin, vznešených gest a přízemních pohnutek.“ Z brněnského programu, viz pzn. ¹⁵). Jednoaktovka, čtyři „Vize“, „strukturní analogie s hudbou“ (s. 401), které „se jednou stanou pilířem Kunderových výkladů vlastního literární díla“, Novák se táže, zda si Kundera v roce 1962 opravdu myslí, že „maloměšťáci, které zajímá hlavně vlastní hnízdo a vlastní životy, si tedy nezasluhují žít“ (s. 402), případně proč. Nejen ve své době byla hra kulturní událost, režisér Otomar Krejča napsal dvanáctistránkový rozbor hry i své inscenace s názvem Metodická příloha a podtitulem Režijní poznámka. Podle něj „hře vládne autorovo intelektuální gesto“ a „postavy jsou voleny tak, aby svými charaktery i svým jednáním sloužily prováděnému názorovému důkazu.“ (s. 403–404) Musel bych ten text mít před sebou, ale myslím nejen na socialistickorealistické principy (jakkoli má hra charakter absurdní hry), ale i některé postupy středověké literatury a také na B. Brechta (s ním některé další společné rysy), Novákův komentář: v začátku hry opět nikoli „hukot“, ale analýza. A v další kapitole Marketing pro pokročilé – hraje se v Olomouci, Ostravě, Brně, v ND Praha, Plzni, Žilině, Jihlavě, Č. Budějovicích, Opavě, Šumperku a Gottwaldově (tj. Zlíně), to vše ještě v roce 1962, v následujícím pak v Chebu, Příbrami a Liberci. Dál se líčí novinářské „taškařice“ atd. a nespokojenost autora s provedením v moskevském divadle.

Nyní čteme o uzavření svazku StB „Básník“, výboru z básní Vítězslava Nezvala Podivuhodný kouzelník, pak pokračují další kapitoly „XYZ pro pokročilé“ (po předchozích „Vivisekce…“, „Marketing…“ nyní „Taškařice…“), týká se Věry Hrabánkové a záměny osob na svatebním obřadu, řekl bych nevinné mystifikace, při níž si vyměnili Jestřáb s Kunderou před oddávajícím místo. Kunderova manželka to podle Nory Obrtelové v Paříži později potvrdila. A Novák opět nalézá paralelu v literatuře, tentokrát v povídce Zlaté jablko věčné touhy. To je ona povídka, kde se hovoří o „registráži“ a „kontaktáži“ žen, Novák říká, že je „tím nejlepším textem, který Kundera napsal v ich-formě, s níž se měl brzy definitivně rozloučit, jde o dvanáct kapitolek opatřených názvy, poslední Jestřábova žena Hana potvrdila, že postava Martina je „opsána“ podle jejího muže.

Prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů, jehož III. sjezd se konal na konci května 1963, je stalinista Ivan Skála, známý v historii tím, že v procesu proti Slánskému žádal pro odsouzence „Psovi psí smrt!“. Jeho šestihodinový projev v kravatě zahajoval sjezd, Kundera pak v diskusi hovořil v tmavém svetru a tmavé košili. Opět balancuje na „hranici povoleného“, tzn. „socialistická literatura“ plní své „historické poslání“, dovolí si ale hovořit i o Ionescovi, existencialismu či Hemingwayovi. Následující kapitoly se vracejí k Ivo Pondělíčkovi, jeho teorii „kunktátora“, Rorschachovým testům, a poté ke Směšným láskám.

V onom prvním sešitu, vydaném jako první svazek Malé řady Československého spisovatele s názvem Život kolem nás, redigované Ivanem Klímou, s podtitulem Tři melancholické anekdoty (všechny tři vyšly předtím v časopisu Plamen), nalezneme texty Já truchlivý bůh, Sestřičko mých sestřiček a Nikdo se nebude smát. Druhou z těchto povídek již ve druhém (souborném vydání Kundera nezařadil, takže vyšla pouze jednou ¹⁶, podle www.databaze.cz ¹⁷ je nejslabší, zatímco podle první a třetí byly natočeny filmy (Hynek Bočan, 1965, a Antonín Kachlík, 1969). Novák rozebírá podrobněji všechny tři povídky – a výjimečně je chválí coby výtečné. A v následující kapitole přidá milostnou epizodu o jakési Zuzaně Dostálové, která to s ním pak půl roku „táhla“ – později strávila většinu života na zámečku někde u Neapole jako Zuzana Gamba.

Nu a nyní se probírají podrobněji jednotlivé povídky i z dalších sešitů Směšných lásek v samostatných kapitolách. Zlaté jablko věčné touhy publikoval Kundera opět v Literárních novinách (časopisu Kultura na konci roku 1962 zrušili, spisovatel byl opět zvolen do představenstva Svazu), Kundera byl zapojen dokonce do „kolektivní novely na pokračování“ Vraždy v redakci, účastnili se další přední spisovatelé, Karel Michal, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Michal Schulz, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Pavel Hanuš. Nakonec ovšem Kunderovo jméno jako jediné ze seznamu zmizelo. Proč?

U adaptace filmu povídky Nikdo se nebude smát se dočteme informace o honorářích, pro Nováka nejspíš znovu především doklad o úspěšných komerčních strategiích spisovatele. Tak tedy, za práva na vlastní povídku „si nechal Kundera zaplatit“ 30 000, za „filmovou povídku“ 16 tisíc, za synopsi 2 000, celkem tedy 48 tisíc korun, zatímco režisér a spoluscenárista Bočan 30 000 za režii a 12 500 za adaptaci scénáře, kameraman 28 650 a střihač 14 940 korun. Automobil Škoda Spartak v té době stál 38 tisíc korun. Film (Bočanův debut) pak vyhrál v Mannheimu cenu města, festival byl po Berlinale druhou největší přehlídkou filmů v zemi. Kunderovi se nicméně po létech v Paříži film nelíbí a žádné další adaptace nebude povolovat.

Kunderovo ego roste, jak vyznačuje Novák v názvu kapitoly Porucha ega, v níž hovoří o vznikajícím románu Žert a reedicích dalších knih, mj. též (již zmíněného) výboru Alkoholy života (1965, Klub přátel poezie), víceméně úpravy předchozí antologie Pásmo a jiné verše. „Všechnu mravenčí práci“ zastal znovu Adolf Kroupa (kalendárium, ediční poznámka, překlady některých statí), Kundera vyškrtl překlady Seiferta, Holana a Hrubína z předchozího vydání, což právě Novák – vzhledem k tomu, že se to stalo později obvyklým Kunderovým postupem – označuje jako „poruchu ega“. A autor probírá pak jednotlivé podrobnosti, včetně redukce Nezvalovy původní předmluvy, nových předkladů Kunderových atd., jediné, co se Kundera neodvážil vyhodit, je Čapkův překlad Pásma. Kunderova sebestřednost dosahuje vrcholu, i když za ten považuje Novák až Kunderovy předmluvy v osmdesátých a devadesátých letech. Tentokrát kratší kurzívou tištěná kapitola s názvem Očarovávač je věnována samotnému autorovi Pásma.

Ani následující kapitola nevyznívá již titulem Antidogmatik a fach-idiot nijak lichotivě. Pojednává se v ní o sporu o časopis Tvář, v němž proti sobě stojí s rozdílnými postoji Milan Kundera a Václav Havel. „Antidogmatik“, tj. reformní komunista či revizionista (různé názvy pro totéž z různých perspektiv, ten poslední normalizační, Novák ještě hodnotí onen vztah k marxistům ¹⁸) měl být Kundera, zatímco za „jakéhosi fach-idiota“ Divadla Na zábradlí se sebeironicky označil Václav Havel. Rozdíl mezi přístupem obou v obhajobě Tváře čteme i v novějších životopisech V. Havla (viz pzn. ³), kde se podobně zdůrazňuje (jej to vlastně již i v Hvížďalově Dálkovém výslechu, na nějž odkazuje Novák) na důslednost v drobných krocích, „být neústupný právě ve všech těch »drobných« a »nedůležitých« věcech“ (zde s. 461), zatímco Kundera radil naopak k drobným ústupkům v zájmu zachování toho základního. De facto byl ovšem výsledek podobný, Tvář byla zakázána po necelých dvou letech, tedy ještě méně než předchozí Květen.

Na konferenci k 20. výročí osvobození v květnu 1965 na zámku na Dobříši Havel řekne, jak vzpomíná později v rozhovoru s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech, „že by výročí republiky nejlépe oslavil, kdyby se kriticky podíval sám na sebe; ukázal jsem na jeho byrokratismus, nepružnost, netolerantnost, na to, kolik skvělých autorů, neslně vyřazených z literatury, není schopen vzít na milost, vysvětlil jsem, proč má Tvář právo na život“ (s. 459) a stranický aparátčík Auersperg to komentuje „To bude nebezpečný chlapec.“ (s. 459) Novák pak sleduje různé polohy přístupu k proměňující se realitě na IV. Sjezdu, zmiňuje Eduarda Goldstückera [hlavní figura kavkovské konference v Liblicích 1964, germanista, profesor na UK] či Milana Jungmanna atd.

A zase jeden prostřih k Ivo Pondělíčkovi, tentokrát ke skupinové erotické párty, které se účastnil „Vahab“, ale také francouzský překladatel Marcel Aymonin. A je to vlastně můstek právě k tomuto muži, stalinistovi, jenž byl zbaven v souvislosti s jednou aférou francouzského občanství a jenž byl prvním překladatelem Kunderova Žertu. Sledujeme ještě jeho další osudy, „někdejší kulturní atašé a ředitel francouzského institutu“ se nakonec v roce 1968 mohl vrátit na základě de Gaullovy milosti do Francie, překládal také V. Havla (vyšly u Gallimarda, předmluvu napsal Kundera), v roce 1984 „ukončil svůj život vlastní rukou“ (s. 471).

Falešný autostop, historku z Druhého sešitu Směšných lásek, označuje Novák za nejlepší Kunderovu povídku, mě už kdysi zaujala a dnes nově v perspektivě dvojení (tj. dvojníků, záměn, masek, divadla, zrcadlení etc.) zajímá právě pro ono nasazení role, která má zakrýt cosi z oné prvotně přirozené roviny. Novák hovoří o jednom námětovém vláknu, jímž byla „poukázka na Sedan“, tj. automobil Škoda 1201, předchůdce Škody Octavia (ovšem jistě myšleno oné z šedesátých let, není to ovšem přesné, neboť Sedan, tedy Škoda 1200 a 1201 byly střední třídy, zatímco „Tudor“ a „Spartak“, jimž následovala „Octavia“, nižší, vznikla „vylepšením“ Spartaku).

V kapitole Na zámku se popisují výhody členství ve svazu spisovatelů (např. „fungoval jako cestovní kancelář“, přečteme si, kam všude Kundera vyjel), pak jsme informováni o historii dobříšského zámku a opět v kurzívou tištěné kapitole Okousal půllitr o Janu Drdovi, jedné z nejviditelnějších osobností kultury té doby, v každém případě literátem „s živelným vypravěčským talentem“ (jen doplním: Němá barikáda byla povinná četba, jedna z jejích povídek tohoto souboru, drama Vyšší princip, skvěle zfilmována, stejně jako pohádky jako Hrátky s čertem, které představují zajímavou podobu tehdejší kultury), který „trůnil“ na Dobříši jako jeho trvalý obyvatel. Drdovu obdivu k Sovětskému svazu, říká Novák, zasadila „hlubokou ránu“ až okupace 1968.

Z pohledu Jiřího Janouška pak sledujeme Kunderu jako pedagoga na FAMU, podobně jako on jej chválí i Alex Koenigsmark, který jej obdivoval, nutil je číst a vzdělávat se.  A je tu slavný román Žert, přičemž se Novák nejdříve obrací k Trefulkově knize Pršelo jim štěstí, „z níž […] Kundera jednu stěžejní scénu převzal“ (s. 489) Kunderův román se „točí kolem téhož existenčního i existenciálního rozčarování a má stejnou strukturu jako Trefulkova kniha“ (s. 489) z roku 1962 (společně s druhou novelou Škaredá neděle) a zfilmovaná A. Kachlíkem v následujícím roce. Novák sleduje motiv vyloučení studenta Votavy ze strany „pro klukovskou psinu“ (jeden ze dvou vláken příběhu, druhým je svatba idealistky Věry Šafránkové s kovářem Zdeňkem, Votava byl její studentskou láskou). Nu a sledujeme další souvislosti Kunderova prvního románu, z něhož si vypisuji formulaci obrazu člověka „u volantu dějin“ (s. 495), jímž chce Ludvík Jahn být, zatímco ty, jimž se tohle nepodaří, čeká jen „živoření, nuda, vyhnanství, Sibiř, Vlašim, traktorové stanice, pétépáci, kulaci, pracovní lágry, uranové doly, ostnatý drát“ (s. 495, část je citace z Žertu, část formulace Novákova). To je onen motiv, který jsem již uvedl, totiž sebedefinice jako „autora života“, jakkoli to u Ludvíka dopadne groteskně (dvakrát, poprvé vyloučení na fakultě, podruhé sexuální msta prostřednictvím Zemánkovy manželky, s níž ovšem on již nežije). A je tu ještě onen motiv „pétépáků“, pro který byl Kundera v době vydání knihy kritizován, motiv tragický a groteskní, na který bychom neměli zapomenout.

IV. sjezd Svazu československých spisovatelů (1967) je z hlediska průběhu, názorových poloh jednotlivých projevů i z řady dalších důvodů zajímavým tématem, Novák mu věnuje v knize takřka dvacet stran. Praxe sjezdu byla tentokrát taková, že už předtím zasedaly stranické orgány a na samotném sjezdu nejdříve jednala skupina bez nestraníků (partgrupa, vedl ji Jiří Hendrych), teprve poté byli přizváni také oni (ústřední výbor, na něm se požadovalo, aby nestraníci souhlasili s předem dohodnutým obsahem), v jednom okamžiku „svolal Hendrych na Vinohradech ještě partgrupu partgrupy“, tedy ty nejvěrnější stalinisty, kteří měli vystoupit druhý den proti názorům Milana Kundery. Nervozita skalních komunistů v souvislosti s uvolňováním politického klimatu roste, pro prezidenta Novotného je nebezpečím pro samou podstatu socialismu „zrádný emigrant“ Pavel Tigrid, Tigrid a spisovatel Jan Beneš byli v politickém procesu v roce 1966 usvědčeni z „vlastizrádné činnosti“.

Komunisté měli obavy, že Václav Havel udělá z procesu na sjezdu kauzu, po Kunderově projevu (vedení, tj. on, L. Novomeský, J. Seifert, F. Hrubín, J. Drda, připravili určité stanovisko), jehož obsah Novák kritizuje (není pravda, že poslední léta jsou v české literatuře to nejlepší, co vzniklo, pominuta zůstala předchozí desetiletí, Kolář, Hrabal, Skácel, Holan etc.) a oficiálním projevu ústředního tajemníka Hendrycha druhý den o diskusi vyzve Alexandr Kliment, aby sjezd byl seznámen s dopisem A. I. Solženicyna na sjezdu Svazu sovětských spisovatelů (Pavel Kohout má český překlad sebou) se ovšem radikálně změní situace a Havel svůj původní příspěvek přepíše a v tom, co pak pronese, se potvrzuje to, co jsem zmínil v předchozích odstavcích: „Havel se nezabývá ústavou, cenzurou ani právem národů na vlastní jazyk, mladý dramatik svůj projev zaostří na své konkrétní zkušenosti s tím, jak funguje svaz spisovatelů. Popíše, jak marně bojoval s předsednictvem měsíčník Tvář i jak byl on sám vyzván, aby pro Svaz napsal návrh nových stanov, o což se s Antonínem Brouskem pokusil, a jak to dopadlo?“ (s. 511) Místo bezbřehých úvah je dle Havla důležitější „za cokoliv se opravdu důsledně a beze zbytku postavit, cokoliv riskovat, obětovat, zkusit.“ (s. 511) To je podobný duch jako u Solženicyna, Novák říká, že Havlova analýza „předznamenává Havlovy analýzy“ tzv. reálného socialismu v Dopisu Gustávu Husákovi a Moci bezmocných.

To ovšem není všechno, Novák líčí, jak Hendrych přivolal na druhý den „bývalého krejčího“ Vasila Biľaka, který se pak pustil do Vaculíka, Kohouta a Havla, označil jejich projevy za protisocialistické, prý „o jakou svobodu jde, pro koho […] U nás je to moc dělnické třídy“ a komunisté nepřipustí „aby tuto republiku kdokoliv rozvracel“ (s. 515). Bylo pak docíleno toho, že z kandidátky na předsednictvo byl vyškrtnuti „čtyři zcela otevřeně protistraničtí diskutéři“ Kohout, Klíma, Vaculík a Havel. Poté došlo k tajné volbě, Kundera (241 hlasy), nejvíc Hrubín (247), Drda (203), zvoleni ale i Hrabal (228), Škvorecký (231) a Trefulka (231 hlasů). Poté čteme obligátní kurzívou tištěný portrét – tentokrát Jana Beneše, jehož Novák označuje jako fantastu (to je i název kapitoly) .

Nyní se vracíme k dění v Literárních novinách a změnám ve vedení (nově Jan Zelenka), byly ironicky nazývány „Erární noviny“ a v dubnu 1968 je pak ministerstvo kultury zrušilo. V kapitole U volantu dějin se pak znovu hovoří o „protimluvu celé liberalizace systému“, v němž Havel marně vyzývá, aby do Svazu „byli neprodleně přijati intelektuální velikáni jako Jan Patočka a Václav Černý. Pro Kunderu je ovšem nejlepší možné politické zřízení „rozpadající se diktatura“ (v předmluvě Miracle en Bohéme, Paříž, 1978). Pravda, stihl toho v tu dobu opravdu hodně, byl spoluautorem filmových scénářů podle dvou svých děl, nabízel divadlům novou divadelní hru, učil na plný úvazek na FAMU, psal články a „zasedal v předsednictvu svazu spisovatelů i v redakční radě jeho obnoveného týdeníku.“ (s. 534) A také bylo obnoveno sledování muže, který byl „rozpracován“ s uvedením povolání jako „spisovatel, asistent, FAMU Praha, člen KSČ“ (s. 535), vzápětí to však v Brně bylo zrušeno.

Rozdíl mezi otevřeností a skrýváním ukáže nyní Jan Novák na srovnání dvou rozhovorů Milana Kundery a Bohumila Hrabala s Karlem Kroupou v tomtéž periodiku, Obraně lidu. Pak sledujeme jednu epizodu – intermezzo – ve vztahu Kundery a Pondělíčka, padnou otázky, jaký má Kundera vztah k oběma místům, kde bydlí, dále se dozvíme řadu detailů o filmování Žertu, jehož režisér Jaromil Jireš s Kunderou již dříve spolupracoval, o článku o románech Louise Aragona a konečně o události, kterou čtenáři Jan Novák zprostředkovává v kapitole příznačně nazvané Kladivo, totiž vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968.

Věra Kunderová, televizní komentátorka, zasedla s Kamilou Moučkovou a Jiřím Svejkovským „před mapu republiky a předčítali zprávy a komentáře“ (s. 561), zatímco o Kunderovi čteme groteskní epizodu, v jejíž jedné verzi onu noc trávil s milenkou, a když mu někdo bušil na dveře, měl obavy, že to je manželka. Režisér Kachlík pak vypráví, že Kundera v obavách o další dění odjel s manželkou okamžitě do Vídně, dozvídáme se pak ještě o Kunderově zpětném pohledu na události z perspektivy roku 1992. A Novák je nyní dává do souvislosti k pozdější „břitké rozpravě o českém údělu“ mezi Kunderou a Václavem Havlem, která „je oba definuje“, a informuje o tom, co v prvních dnech a hodinách dělal dramatik a pozdější disident a politik. Ten se vrhl do odboje, zatímco spisovatel, který se „rád bavil mystifikací o tom, jak boxoval“, zmizel ze země a čekal, jak se situace vyvine.

A do třetice tu máme kapitolu s názvem Básník, tedy Básník III, to znamená nové sledování tajnou policií. A rovněž do třetice tu máme, po kapitolce o „nevěstách“ (Inez Tuschnerová), německém překladu románu Žert jako Der Scherz v překladu Ericha Bertfelda a francouzském překladu La Plaisanterie (též vystoupení ve francouzské televizi), poslední sešit Směšných lásek, tedy Třetí sešit… , poslední knihu, kterou Kundera vydal v Československu. Změny: není tu vševědoucí vypravěč, krátké kapitoly nejsou očíslovány (Symposion), ale má „vančurovské tituly“, podobně jako byly ve Zlatém jablku věčnou touhy, jediné pojítko je erotika, enormně narostlo její množství. Další povídky: Eduard a Bůh (podrobný obsah na dvě strany), Doktor Havel po deseti letech, podle Nováka píše „čirou autobiografii“ (s. 578), pak úvodní Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým. A také čirá misogynie, na niž Novák opakovaně upozorňuje (zvl. v povídce Eduard a Bůh, po letech v Monolozích, ale také v Žertu). Eduard hovoří o souloži jako o hnusu a tělesném zhnusení, Novák uvádí další příklady.

Kapitola Český úděl pojednává o již dopředu zmíněném sporu Kundery a Havla, Novák nejdříve uvede okolnosti české historie po 21. srpnu, Dubčekovu cestu do Moskvy a následnou „konsolidaci“, pokračování Literárních novin a jejich pokračování (původně příloha, šéfredaktor opět Milan Jungmann) Literárních listů, v jejichž prvním čísle v listopadu 1968 Kundera článek s názvem Český úděl zveřejnil. Pojednává o mentalitě malých a velkých národů, zmiňuje už spis O státě českém Pavla Stránského a říká, že „srpen vrhl nové světlo na celé naše dějiny“, a Češi a Slováci „stanuli opět ve středu světových dějin“ (s. 585). Vysvětluje, že „v socialistickém společenském projektu“ byly „nesmírné demokratické možnosti“, které mohl v naší třetí cestě ukázat. Novák se nediví, že článek Havla „rozčílil“ v nezvyklé míře.

Nechci se na tomto místě pouštět do větších analýz či polemik, ale přinejmenším musím říci, že jakási v lidech byla víra tenkrát v možnost oné „třetí cesty“, na níž by – co nejjednodušeji řečeno –  byly odstraněny neduhy obou protichůdných společenských systémů (druhá věc, že tato víra byla naivní jednak v tom ohledu, že by Sovětský svaz bych ochoten pustit ze sféry své moci stát, který v této sféře již je, jednak proto, že základy těchto systémů jsou opravdu nekompatibilní), a pak – právě z časového odstupu jsou věci zřejmější a samozřejmě i pro Nováka (jenž navíc vystupuje vždy vyhroceně) jednoznačnější. Budeme-li nicméně konkrétnější (zůstaneme u vlastního sporu), pak Havlova námitka spočívá v jeho tvrzení, že „především my sami jsme strůjci svého osudu“ (s. 587, čl. Český úděl?, Tvář 1969, 2), a Kunderovo stanovisko označuje jako „pseudokritický iluzionismus“, zpochybňuje skutečnost, jací jsou Češi „kabrňáci“, když zase ti samí „sedí dnes opět v nejvyšších orgánech a rozhodují o nás – proti vůli celého národa“ (s. 587). A jestliže si budeme namlouvat, že zvládáme něco, co je jinde samozřejmostí, říká Havel, budeme směšnými, „samolibými šmoky“. Nu a pak sledujeme rozbor celé věci, další Kunderovu odpověď etc. Pro tento můj komentář je (vzhledem k tomu, že jeho tématem je Novákova kniha) důležitý autorův závěr, že „neměl Kundera pravdu v ničem“ (s. 591).

Nyní se probírá Kunderova divadelní hra Ptákovina (1969), která se hrála ve čtyřech divadlech (mj. Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Divadle Na zábradlí s Milošem Kopeckým v hl. roli), z Novákova komentáře cituji, že „se točí kolem Kunderových obsedantních témat, pomsty, udávání, sexuální manipulace, masochismu a sadismu, děj pohánějí stejné psychické motory, jako poháněly Směšné lásky“ (s. 597). Dále se hovoří o dobových událostech, vítězství v hokejovém zápasu se Sovětským svazem v březnu 1969 a rozbitých oknech Aeroflotu na Václavském náměstí, nových pohotovostních jednotkách, které by zasáhly v případech, že by došlo k „napadání a zpochybňování vedoucí role komunistické strany ve společnosti“, „útoky a invektivy proti SSSR“, které měly „neodkladně zabezpečit veřejný pořádek“, „zamezit různým protisovětským, protisocialistickým projevům“ (s. 601, člověka svádí onu absurditu neodkladnosti jazyka analyzovat), o Dubčekově abdikaci a Gustávu Husákovi u „volantu vlasti“ od dubna 1969. Je to ještě dnes zaznamenáníhodné, jak rychle tady tenkrát přituhlo.

Zajímavé je si přečíst, jak se to vše promítlo v následujícím sjezdu spisovatelů (vypisovat z rozsáhlého popisu nic nebudu), čtrnáct dní po sjezdu vyšlo první číslo „nového literárního týdeníku Tvorba“, vydávaném Ústředním výborem KSČ, do hry na předních místech se vrací Ladislav Štoll a Jiří Taufer, „kteří Neumanna považovali za největšího básníka české řeči“ (s. 611). A v chronologii, kterou Jan Novák pečlivě dodržuje, se vrací k poslednímu dílu spojenému s Kunderovým jménem uváděnému v komunistickém Československu, filmu Já, truchlivý bůh (probrány podrobnosti).

Jako poslední je Kundera označen také jako šéfredaktor Plamene, jehož historii shrnuje jedna kapitola (uvádí předchozí, jimiž byli Jiří Hájek, Karel Kostroun, Josef Škvorecký, jenž pak emigroval, pak byl vytvořen řídící výbor, kam patřil také filosof Karel Kosík), po tříměsíčním zákazu se pak Kundera, jenž byl v redakční radě se Seifertem, Otčenáškem, Friedem a Škvoreckým, pokouší Plamen zachránit přizváním Jarmily Glazarové, která by měla spolupracovat na kultivaci upadající češtiny (to bylo i pro normalizátory nezpochybnitelné jméno), nicméně ani tenhle chytře vymyšlený manévr nepomohl před definitivním zákazem. Literatura se opět dala „do služeb“, rozhodující slovo dostal např. Jiří Taufer, „který mentálně zůstal věren Stalinovi“ a nyní útočí na Kunderu ohledně jeho někdejších projevů na IV. sjezdu spisovatelů.

Anglická verze Žertu se objevila v roce 1969 jako The Joke, je to stručně řečeno překladatelský paskvil, také se probírá vyškrtnutí kapitoly o moravské lidové hudbě v různých vydáních. Ta potom byla vydána v angličtině v americkém odborném časopise Journal of the Folklore Institute. Zároveň sledujeme tehdejší „prověrky“, při nichž bylo z Komunistické strany vyhozeno skoro půl milionu, tj. 27 procent, členů (ve dvou formách, vyloučení či zrušení členství). Kundera byl „vyloučen bez legit.“, tj. podruhé (s. 629), sledujeme zase docela zajímavé podrobnosti. A také jeho komentáře ve francouzském vydání románu Mirákl (který „po letech vykuchá“, s. 633, jak je jeho zvykem), čteme (už poněkolikáté, patří to zase ke stylu Jana Nováka, jenž některé momenty při různých příležitostech opakuje) onu formulaci o rozpadající se diktatuře, o níž Kundera hovoří jako o systému, který mu nejvíce vyhovuje.

V této době „plného zápřahu“ pedagogického i tvůrčího vzniká Kunderův „klíčový román“ Život je jinde, začal jej skicovat na jaře 1968 a dokončil v červnu 1969, užil tzv. vševědoucího vypravěče, vyzkoušeného v pozdních Směšných láskách, „a zapojil ho do svého oblíbeného narativního rytmu, děj a jeho výklad, a občas, avšak jen zřídka, ho nechal přímo a důvěrně oslovit čtenáře“ (s. 635). „Příběh románu podává krátký život a směšnou smrt básníka stalinisty. Jaromil je sebestředný mladík ovládaný neukojenou matkou, který si své komplexy hojí tím, že píše poezii, ale touží se stát skutečným mužem.“ (s. 635) Novák říká, že Jaromil je postava „stylizovaně autobiografická“, jde o postavu, která „prochází všemi podstatnými milníky Kunderova dětství a mládí, cituje nejen rané básně, ale i např. deníky a možná i nevydané rukopisy atd., Novák opět nachází paralely (předlohy?) v Kunderově životě, které se mohly propsat do jednotlivých scén románu, životopisec sleduje i sedmidílnou strukturu této prózy, kterou nazývá (to mě docela zajímá) „zrcadlovou síní“ („v níž se všude odráží Milan Kundera“, s. 639).

Citace je ostatně i název celého románu, „život je jinde“ je „jasnozřivý verš Arthura Rimbauda“. Novák se táže, zda vzorce, které v básnické tvorbě vidí sublimaci „psychických deformací a neuróz“ (s. 640), které platí pro lyriky jako je Shelley, Lermontov, Rimbaud, jsou určující také pro další jako je Jaroslav Seifert, Vladimír Holan nebo Jiří Kolář, Apollinaire, Osip Mandelštam, Achmatovová, Czeslaw Milosz. V té souvislosti mě napadlo (byť je to úvaha v trochu jiné rovině) tvrzení Vladimíra Komárka, s nímž jsem ovšem nesouhlasil, jakkoli jsem ho měl rád (a bral jsem také v potaz, že byl umělec a nikoli teoretik, navíc vždy se značnou dávkou humoru, což je jiný druh pravdy), že malířská tvorba jakožto nový pohled na skutečnost spočívá v deformaci (dokládal to gotikou a Modiglianim).

Česky román vyšel až v roce 1979, ovšem u Škvoreckých v Kanadě, v samotných Čechách „si čtenáři museli na Kunderův mistrovský román počkat do roku 2016“ (s. 641).

Čtvrtý díl s názvem „Elitář“ (Praha) odkazuje znovu na úhel pohledu ze spisů StB, jímž i začíná hned v úvodu datem 21. prosince 1970, kdy byl zaveden nový (kolikátý už?) svazek na sledovanou osobu. Poukazuje se na to, že „byl vyloučen z KSČ a propuštěn ze zaměstnání profesora FAMU v Praze“, „udržuje styky s VC“ (vízovými cizinci) a „stýká se také s bývalými funkcionáři – pravicovými oportunisty“ (Trefulka, Blažek, Vaculík, s. 645), na starosti ho měl v Brně jiný major než v Praze, nu a z příslušných složek čteme „poznatky“, které tito soudruzi shromáždili. Skoro absurdním zrcadlem se mi pak jeví skutečnost, že určité informace má naopak sám spisovatel z návštěv u jasnovidky (později se pak „váhavec“ Kundera řídí dle astrologických konjunkcí planet, o tom je zvláštní kapitola).  Také se tu probírá skutečnost, že každý, tedy i odevšad vyhození spisovatelé museli doložit zdroj příjmů, jinak mohli být žalováni za příživnictví (takže to byl vedle existenčních důvodů druhý důvod, proč si sehnali nějakou typickou práci, mytí výloh, všelijaká měření v maringotce, u kotle).

To ale Kunderovi nehrozí, v tu dobu přichází na svět další dílo, dramatizace románu Denise Diderota Jakub fatalista s názvem Jakub a jeho pán. Pro mě kdysi tohle (Diderotovo) dílo bylo zjevením, příkladem metatextu, kdy vypravěč je určujícím narativním principem toho, co se bude dále – na onom rozcestí, kde se rozhoduje, kam Jakub se svým pánem půjdou – dít, a když se ukáže, že to nebyla dobrá volba, vypravěč se na rozcestí vrátí a čtenáři sdělí, že obě osoby půjdou prostě jiným směrem. Podobnost tohoto principu i u Kundery (nejen v této divadelní hře, ale i v románových reflexích) Novák popisuje. Také zde „Jakub a jeho pán porušují na divadle dramatickou iluzi, když se oba protagonisté obracejí přímo k hledišti“ („Proč na nás všichni tak čumí?“ táže se Jakub na začátku hry, s. 653).

A opět prostřih do reality tzv. reálného socialismu s jeho StB, můžeme i bez Novákova výkladu tušit onen neskutečně absurdní pohled na osoby, které jsou nazvány „bývalí lidé“ (stejnojmenná kapitola, od s. 656), v kapitole nazvané stručně EW (spolužák Emil Werner, jenž později emigroval do Švýcarska) pak plynule pokračuje zmíněné téma, totiž Kunderovy astrologické sloupky, čtivě napsané v době, kdy se astrologie stává módou, v časopise Mladý svět. Jakkoli jsou to zajímavé komentáře (na známou anekdotu o Goethovi a Beethovenovi, kteří při setkání se šlechtici reagují odlišně, je napasována astrologie, Beethoven střelec na cestě neuhne, zatímco Goethe „v panně“ se uklání, Dostojevský je „ve štíru“ a tím je i Kunderova manželka Věra), nebudu z oněch patnácti stránek nic dále vybírat.

U několika (nejen) Kunderových prací jsou uvedeni tzv. „pokrývači“, tj. spisovatelé, pod jejichž jménem uvede svoje dílo spisovatel, který má zákaz. Ostatně tomu tak bylo i u oněch astrologických sloupků. U divadelní hry Alexandra Bloka překlad Milana Kundery pokryl herec Jaroslav Konečný, „dramatickou báseň“, původně napsanou jako libreto pro balet, je „poetická féerie o rytířích, kráskách a truvérech“ (s. 675) s dějem z 13. století (jako obvykle čteme podrobně celý příběh), hru uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni v rámci Dnů ruské a sovětské divadelní tvorby a příslušných jubileí SSSR a VŘSR s účastí sovětského diplomata, Novák zmiňuje pravděpodobné participace A. Koenigsmarka či K. Steigerwalda, herci dle pozdějších výpovědí byli spokojeni s plným hledištěm.

Petice skupiny spisovatelů „z popudu Pavla Kohouta“ z podzimu roku 1972, poslaná prezidentovi Svobodovi, se podle Václava Havla stala „první normalizační křižovatkou“, neboť se spisovatelé začali rozdělovat na „zakázané a připuštěné“ (s. 682), s podpisovým archem obcházeli Havel, Klíma, Kliment, Kohout, Kosík a Vaculík, první z nich přinesl nejvíce podpisů, návštěva čerstvě vyloučeného komunisty Zdeňka Mahlera ho inspirovala k jednoaktovce Protest, když Mahler Havlovi a Kohoutovi, kteří přišli, podal „obsáhlý výklad o geopolitické situaci“, ve hře postava Staňka „bravurně vysvětlí“ Vaňkovi (je to jedna ze tří jednoaktovek s Vaňkem, vedle známější Audience z téhož období), že by podpis byl kontraproduktivní a vlastně by jen uškodil. Novák nachází opět paralelu s Tomášem v Nesnesitelné lehkosti bytí, rovněž v situaci, kdy má podepsat list papíru – a nepodepíše. A na toto téma také pak psal Pavel Kohout v románu Kde je zakopán pes. U Novákova tvrzení, že „Kundera měl svou stalinskou minulostí i politickými instinkty blíže k estébákům než k Havlovi a jiným disidentům“ (s. 685, dále píše, „s estébáky kdysi zpíval písně na manifestacích a pochodoval v průvodech“) nicméně kroutím hlavou. Spíš bych akceptoval jako další Novákem uváděný důvod, že na sebe spisovatel nechtěl upozorňovat StB vzhledem k literárnímu podnikání, krytému „pokrývači“, tedy pragmatické důvody. Nejsem tu ale od toho, abych soudil (ani Kunderu, ani Nováka).

Stejně jako předchozí práce rozebírá Novák i nový román Valčík na rozloučenou, „svou strukturou dílo téměř divadelní“, odehrávající se v pěti dnech, „které jsou zároveň pěti jednáními“, sledujeme popis dramatického děje s přitažlivou Růženou, která je v lázních s žárlivým Františkem, nicméně „lstivě obviní populárního trumpetistu Klímu“, že je s ním těhotná, pak tu je primář oplodňující neplodné ženy a bohatý „Čechoameričan Bertlef s nadpřirozenými schopnostmi i výřečností, jakýsi anděl“ (s. 687), Růženu pak Kundera „nakonec nechá zavraždit“ komunistou a bývalým politickým vězněm Jakubem. Poté Novák rozebírá obligátní Kunderovy motivy, zabývá se jeho „obsedantními tématy: odcizením v sexu a chorobným sebepozorováním“, „zhnusení lidským tělem“ sdílí s Jonathanem Swiftem (dává konkrétní příklady). V Jakubově biografii dle Novákova názoru předjímá vlastní budoucnost (odjezd do emigrace autem etc.). Odmítnutí románu kritiky Kundera relativizuje slovy o „odhalení hrou, hravostí“ (s. 691). A Novák našel ještě jednu epizodu v Kunderově životě, kdy totiž spisovatel v noci telefonuje Ivo Pondělíčkovi, že mu jedna studentka tvrdí, že s ním je těhotná.

Dále sledujeme sledování brněnské Státní bezpečnosti, tedy odposlechy prostřednictvím „TA-133“, a další praktiky, odhalení Kunderových horoskopů v Mladém světě a spolupráce Janouška s Kunderou, v zápisech se hovoří o „podvratné činnosti“, dalších pár stránek na podobné téma přeskočím a zastavím se u eseje o malbách postmoderního britského kontroverzního malíře Francise Bacona (kdo je zná, pochopí souvislost), atmosféru jehož obrazů (»útroby obrací biologická hrůza«, trochu tu formulaci vytrhávám záměrně z kontextu, mám před očima doslovně jateční scénu namísto kříže před svatou osobností na jednom obraze), tedy ono tělesné zhnusení, kdy v Novákově komentáři některých pasáží Kunderova románu Kniha smíchu a zapomnění padnou slova o homoerotičnosti (mimochodem Bacon byl homosexuál).

Návštěva Prahy, města Franze Kafky, v roce 1972 Philipem Rothem slavného amerického spisovatele inspirovala a po setkání s českými emigranta A. J. Liehmem, Milošem Formanem, Ivanem Passerem a Jiřím Weisem se do Prahy v květnu 1973 vrátil, povečeřel s Vaculíkem, sešel se s Hrabalem a Ivanem Klímou. Kundera za Rothem vyslal Natálii Ivančovou-Vadlejchovou, svou studentku na FAMU, která také pokryla Kunderovu rozhlasovou hru Sbohem, lásko má (1975) a fungovala pro něj také jako spojka (v té souvislosti Novák komentuje její další setkání s G. G. Márquezem či docentem Plzákem), v telefonickém rozhovoru se vyjádřila: „Kundera strašně tlačil na to, aby Roth zařídil vydání Žertu v Americe.“ (s. 712) Roth pak přijel do Prahy ještě potřetí a Kundera vydal v rámci jeho projektu Writers of the Other Europe kromě Žertu ještě Valčík na rozloučenou, Směšné lásky a Knihu smíchu a zapomnění, vyšly zde také Hrabalovy Ostře sledované vlaky a Vaculíkova Morčata. Novák uzavírá, že Roth byl v Praze celkem čtyřikrát a jeho návštěvy byly inspirací pro novelu Pražské orgie. O Vadlejchové pojednává také kapitola Jizerská padesátka o sedmdesát stránek později

Hru Juro Jánošík pokryl Karel Steigerwald, ani jeden z nich se k ní dnes nehlásí. Novák převypráví obsah historických událostí, u Kundery jde, podobně jako u Majitelů klíčů a Ptákoviny o zradu, nikoli ale zradu směšnou, nýbrž z lásky. Je to hra pro „chudá“ divadla, tj. s jednoduchou scénou, vše je založeno, podobně jako u Jakuba a jeho pána, na textu. Premiéra byla v listopadu 1973 v Divadle Jiřího Wolkera, Novák popisuje jako obvykle všechny souvislosti („propojení“), čerpá také z divadelního programu uvedení v kolínském divadle 1989, dopátral se i „jednoznačného svědectví“ o autorství – jak jinak: ze zdrojů StB.

Recenze se vyjádřily ke hře kriticky (což Kundera těžce nesl), zároveň v tu dobu dostal francouzskou literární cenu Prix Médici étranger, i tady víme všechno o reakcích „u Kunderů“ ze zdrojů StB, Novák se rozepsal o „legendárním estébákovi Bohumíru Molnárovi, nedoučeném pekařském učňovi“ (s. 724), především ale sledujeme strategii tajné policie, jejímž záměrem je, aby Kundera vycestoval do Francie a zůstal tam. Kundera sám se choval jako obvykle, tj. s rozpaky a váháním, takže estébáci byli paradoxně nervózní z toho, že se spisovatel do Francie nakonec nevydá. „Kunderova mysl kroužila kolem tématu vystěhování a emigrace už nějakou dobu, ale dlouho se to projevovalo hlavně tím, že tuto nutkavou myšlenku popíral.“ (s. 725) Trochu ho postrčilo Solženicynovo vydání souostroví Gulag na Západě. Sledujeme podrobné kroky jednotlivých policistů ve složkách ministerstva vnitra. Podplukovník Pilát pak zařizuje „vystavení cestovního dokladu opravňujícího k výjezdu do Francie“ s tím, že doklady předá Kunderovi osobně. (Z toho je zřejmé, jak jim na tom záleželo.)

A po ještě další kapitolce již konečně sledujeme Kunderovu cestu nočním vlakem z Hlavního nádraží v Praze, vzápětí však (než se k tématu vrátíme), je řeč o francouzské inscenaci Majitelů klíčů, nejspíš nepříliš povedené, setkání s Louisem Aragonem (nedávno vyznamenaným Leninovou cenou, kterou mu osobně předal L. Brežněv) a Františkem Janouchem (zakladatelem a předsedou Charty 77), či o „návštěvě“ tajné policie (ovšemže nezákonné) v Kunderově bytě a dalších věcech, zjištěných z materiálů StB (je to vlastně půl tuctu kapitol, v nichž vedle této perspektivy dominuje Kunderova váhavost, zda má vůbec z Čech odjet, spojená s odklady etc.).

Za stranou 768 je asi tucet listů obrazové přílohy, dobových fotografií (rodinných, ale i z produkce StB) a reprodukcí nejrůznějších materiálů (obálky knih, divadelních programů či reklamních materiálů) na černém podkladě, některé z nich jsou barevné, jako např. jedna z karikatur A. Hoffmeistera.

Pak se vracíme k předchozímu, jak naznačuje již titul kapitoly Elitář II, zmiňující již předtím vícekrát zmíněnou úlohu manželky (kdybych chtěl žertovat s dvojím významem slova, řekl bych „vedoucí úlohou“), „pramen“ Osyka hovoří o „naprostém nesouladu“ mezi manželi, též o zdravotním stavu Věry, jíž byla operována rakovina. Také Věra Kunderová je nyní „zralá na signální svazek“ (s. 771), odposlouchávací zařízení zachycuje, že by „vraždila jenom ty Rusy“, policisté slyší „tu zavilost“, mají obavy, že „kdyby se to ještě jednou obrátilo, tak tedy lucerny by je neminuly“ (771). Kundera nicméně o odposleších již ví, protože se například provalilo krytí jeho některých děl. V polovině 70. let nicméně byla druhou možností (pokud spisovatel nebyl zařazen mezi „nepřátele socialismu“) vstoupit do svazu „soudruha Jana Kozáka“ a zařadit se k frézistům týdeníku Tvorba. Jinou možností bylo strojopisné vydávání, Novák hezky shrnuje terminologii, když uvádí samizdat, ineditní, neoficiální, nezávislou, opoziční, podzemní či paralelní liteaturu a to, že slovo „samizdat“ vymyslel Nikolaj Glazkov v roce 1949 a dnešním standardním termínem je libri prohibiti. Novák popisuje strojopisný princip s kopíráky a já si s chutí přepisuji seznam edicí, vzhledem k tomu, že o některých jsem neslyšel: Edice Jitrnice, Edice Popelnice, Červená Karkulka, Mozková Mrtvice, Hadr, Lógr, Pako, Západočeskej průser, Šlépěj v okně, Protější chodník, Bych, To, Dej to dál a Život je všude ¹⁹. Pochopitelně i cena, zvláště pokud to byly knihy v pevné vazbě, byla pak, byť tato produkce byla určena především pro úzký okruh přátel, vyšší než ta oficiální.

Další formou (znám ji, ovšem v oblasti výtvarného umění, např. v iniciativě brněnského teoretika a autora Jiřího Valocha) byly tisky určené někomu jako dárek, Novák píše pro připravovaný svazek k sedmdesátinám Jana Wericha z iniciativy Jiřího Lederera, na němž se „opatrně“ Kundera podílel. Originál Werichův skončil kdovíkde, v roce 1981, to již bylo po Werichově smrti, vydal Lederer v exilovém nakladatelství Index. V předmluvě píše, že v onom odstupu několika let pět gratulantů zemřelo, Kohout a Landovský žijí ve Vídni, Havel je ve vězení v Heřmanicích u Ostravy, Kundera žije v emigraci v Paříži, Jiří Lederev v Griesbachu v Dolním Bavorsku.

O Natálii Ivančové-Vadlejchové-Borodino (nyní takto dlouhým jménem, podobně jako na internetu, pseudonym Saša Ivančová) a celé síti se nyní (ještě po kap. Jizerská padesátka) dozvídáme (ovšemže především prostřednictvím materiálů StB) v souvislosti s pokrytím několika her, jsou jimi třídílná Kamarátka pro nás dvoch či Simultánka s Aľjochinem, které je zajímavé také tím, že zde figuruje několik jazyků – slovenština, němčina, ruština. Poslední z her, Sbohem, má lásko, je věnována samostatná kapitola. V archivu Českého rozhlasu se našla ještě jedna rozhlasová hra „Sašy Ivančové“ s názvem Mahlerova symfonie. Jejím dramaturgem byl, podobně jako u předchozího titulu dr. Jaromír Ptáček, Novák analyzuje podobnost tématu s tím v Jakubovi a jeho pánovi, totiž „osudovosti, které se nikdo nevzepře, ani kdyby se náhodou dozvěděl, co mu osud strojí“ (s. 791). Mahlerovu symfonii pravděpodobně Československý rozhlas nenatočil.

Další kapitoly se zabývají tím, co vlastně bude Kundera ve Francii dělat. Ten předkládá Státní bezpečnosti, že bude jmenován na dva roky profesorem v Marseille, nasazení policisté („Olda“ v Luhačovicích) zjišťují, že ještě nic není definitivně domluveno, také Věra („Elitář II“) je na rozpacích, co bude v zahraničí dělat ona, zase je to příběh s řadou peripetií, „imaginárních dopisů“, různých osob etc.

Pod názvem Pálí se knihy se skrývá příběh Bohumila Hrabala, jiného z nejpřednějších českých autorů té doby, jenž na jedné straně „prožívá jedno ze svých nejplodnějších údobí, jako zakázaný spisovatel má konečně klid a právě napsal román Obsluhoval jsem anglického krále, dva díly svého autobiografického mýtu, Postřižiny a Městečko, kde se zastavil čas, novelu Něžný barbar, a první verzi svého opus magnum Příliš hlučné samoty“ (s. 801), na druhé straně se kaje čtenářům v Tvorbě, že chyboval a sype si popel na hlavu a je tak „největší úlovek“, který „8. ledna 1975 uštvali normalizátoři české literární scény“ (s. 801). Mimochodem – rozhovor pořídili Karel Sýs a Jaromír Pelc (oba spolupracovali i později na řadě projektů také v oblasti výtvarného umění). Novák postihuje v souvislosti s tím, že Hrabalovi nevadilo upravovat své texty pro povolená vydání v kamenném nakladatelství, i zásadní rozdíl mezi Kunderou a Hrabalem: „Hrabalova chrlivá metoda kompozice, oslnivé bohatství jeho nápadů, postřehů a metafor i lhostejnost k definitivním verzím textů ostře kontrastuje s Kunderovým vlastnickým hlídáním pouhé interpunkce i v překladech do cizích jazyků.“ (s. 803) Reakce kulturní veřejnosti na tento postoj u spisovatele považovaného za nezávislou osobnost byla ovšem prudká, největším zklamáním byla pro Ivana M. Jirouse, jenž nedávno dopsal svůj klíčový esej, Zprávu o třetím českém hudebním obrození, hovoří o přitakání ďáblovi a vyzve přátele, aby Hrabalovy knihy spálili, což v parku na Kampě také provedli. V této souvislosti Novák probere také Jiřího Šotolu, kterému po jeho pokání vyjde historický román Kuře na rožni, jenž předtím vyšel v roce 1974 „ve Vaculíkově Edici Petlice jako samizdat“ (s. 806).

Vracíme se ke Kunderovi, François Hirsch, pseudonymem François Kérel neboli František Sokol, následoval překlady Aymoninovy, překládal Nezvala, Majerovou, Olbrachta, Nerudu, Otčenáška aj., hovoří se také o anglickém překladateli Peteru Kussim, jenž psal o Kunderovi disertační práci na Kolumbijské univerzitě, dalším překladatelem je Michael Heim, později nechal Kundera „všechny své romány přeložit ještě jednou Lindou Asher“, „pod svým bedlivým dozorem“ (s. 809), čehož výsledek ovšem je, „že se překlad křečovitě drží originálu, působí složitě a hrkavě a čtenář si neustále uvědomuje, že čte překlad…“ (s. 810).

Jako Převor je nyní věnována samostatná kapitola (kurzívou vytištěná) Ivo Pondělíčkovi, jeho dramatický život zahrnoval po brněnském studiu a práci v tamější redakci Lidových novin v kanceláři s Oldřichem Mikuláškem či se hrou v šachy se Skácelem, Kainarem, Karlem Kapounem a Ivanem Blatným již v květnu 1949 problémy se Státní bezpečností v souvislosti s útěkem vrstevníka Jaroslava Dreslera, vazbu, vězení, výslechy etc., vojenskou službu u „pétépáků“, doktorát z filozofie, práci psychologa či sexuologa na různých místech a pak také kulturní aktivity, včetně malby. Ve výboru svých esejů Labyrinty duše & Bída psychologie se nachází také Návrat svůdce anebo Donchuanismus, zde také odkazuje na psychologickou črtu ze svého Stárnutí: osobnost a sexualita, která je inspirovaná Milanem Kunderou. Připomíná zde oblibu účasti na erotických hrách, misogynii, donchuánský komplex se projevuje „přenosem pocitů viny, pocitem hříchu i hnusu, osedlostí agresivitou i úzkostí“ (s. 825). A „na toto psychoanalytické kopyto“ (s. 825 – příznačný Novákův postup) „lze lehce narazit řadu scén z Kunderových próz“. Novák uvádí pokoření ředitelky v povídce Eduard a Bůh, Pondělíček v tomto kontextu donchuanismu hovoří o dispozici k homosexualitě.

Už se ale blížíme k závěru celé rozměrné knihy, jasným směřováním státního a policejního aparátu vystrnadit Kunderu ze země, kdy se znovu ještě řeší všechny to pocity, problémy s balením knih, odchodem i manželským vztahem, sledováním (v samost. kapitole s názvem, který už známe, tentokrát Pod uchem III), loučením (např. s Luďkem Munzarem či Milošem Kopeckým, zatímco s Pondělíčkem se „Vahab nijak zvlášť neloučil“, s. 839, kromě toho došlo k nedorozumění mezi oběma), zabitím nemocného psa, fenky Brunzy, s pomocí spolužáka z gymnázia Pavla Brunera, který jí píchl smrtící injekci. Po ještě jednom krátkém shrnutí (Inventura II), kde Novák rekapituluje, co kdo z významných osobností právě dělá, se i my loučíme ve dvou krátkých kapitolách, Elitáři jedou do světa a Výjezd docílen. Složky StB informují, že vše bylo v „druhé etapě akce Elitář“ pečlivě připraveno, všichni včetně celníků instruováni, a tak může na konci července „bleděmodrý renault“ projíždět „vinicemi na sever od Vídně“ (s. 845) V Epilogu Novák již jen vylíčí epizodu v Paříži v roce 2018, kdy potkal Milana Kunderu na ulici, ale neoslovil ho, nýbrž jen sledoval, jak spisovatel vykonává podle instrukcí své ženy, která „kroužila kolem něj“ (s. 849).

Kniha je u konce, jak to tedy je s onou avízovanou „bitvou“, kterou bych rovněž vzhledem k Novákovu ostrému a kontroverzního pohledu na spisovatele předpokládal? Už letmý pohled na internet potvrzuje velké množství odborných (literárněvědných či publicistických) a čtenářských ohlasů, jak pochvalných, tak protestujících, mnohdy v mixu obojího, jakkoli to třeba Petr A. Bílek, jak se zdá, zpochybňuje (taky jsem si trochu zamanipuloval vzhledem k tomu, co chci říci), když ve své recenzi na www.aktualne.cz (3. 7. 2020) ²⁰ říká, že sám Kundera by se tomu, co se strhlo, jen mohl smát, především proto, že Novák je „diletant“, jak uvádí již v titulu – a zase: rozumím novinářskému uvedení této formulace již do titulu, akademický článek by to neudělal, nicméně si rýpnu se stejnou zlomyslností jako Bílek, a možná i Novák, ve větě „Jan Novák je v oblasti historie obecné i literární sebestředným diletantem a to problémem je.“ uvádějící předtím připravenou argumentaci, že nevadí, že Novák žije v emigraci a „nerespektuje českou tradici, kde se životopisy psaly pietně a výklad se empaticky vciťoval do zobrazované osoby“ [to je právě ten problém, kolem kterého se to vlastně všechno točí], nicméně udělal takovou „hrubku“ v pravopise, jakou by neměli udělat maturanti, k jejichž úrovni se podle Bílka Novák málem nedopracoval, když hovoří o „stylu čtenářského deníčku žáka obecné školy“, tj. před výrazem „a to“ se píše čárka [gramatické zdůvodnění doufám nemusím přikládat].

Tak dost, předvedl jsem, že bych dokázal být stejně zlomyslný a utáhnout i renomovaného kritika na vařené nudli, ale pojďme k věci, totiž proč jsem si Bílkovu recenzi vybral pro určité poznámky, kromě jejího jednoznačného odmítnutí Novákovy knihy jako čehosi podřadného. Bílek uvádí, že na jedné straně hodnověrnost Novákových tvrzení mají stvrdit poznámky pod čarou a „odkazy podkládajícími veškerá tvrzení“ (v nichž se pak prý Novák utopil), na druhé straně je tu záměrně (údajně na zakázku) budovaný „obraz zlosyna“, jenž kupí všechny další způsoby manipulace, ohýbání reality, domněnky bez argumentace soudy s pouhým tvrzením, že toto je prostě Novákův názor atd. Ovšemže (nahlédl jsem i do jiných komentářů) lze zpochybňovat složky Státní bezpečnosti jako někdy vykonstruované či přímo lživé informace, stejně tak je i otázka, zda si osoby, které Novák vyzpovídal, po těch letech pamatují věci zkresleně (i to bych dokázal pochopit, mám to vyzkoušené na sobě, také tento argument zpochybňující hodnověrnost Novákova podání se opakuje i jinde, např. v recenzi Radima Kopáče ²¹).

Podstatné nicméně je, že Petr A. Bílek uvádí, že vytvořit z Kundery „padoucha za každou cenu“, podvodníka, „kariéristu a obchodníka s literaturou“ je Novákovým záměrem, a že takto píše apriori účelově, aby se kniha dobře prodávala („ve skutečnosti je ale upoceným výplodkem, z něhož velkou událost dělá jen komerční humbuk inscenovaný kolem vydání,“ říká recenzent). Bílek se ovšem chová paradoxně stejně jako údajně Novák, když mu vytýká, že něco činí, ovšem bez jakékoli argumentace („narcistní zbožštění je dalším nepříjemným rysem, který z knihy dělá podřadné zboží“), a ovšem stejně jako Kundera, jestliže má být oním marketérem, jenž vše podřídil úspěchu. Vychází mi z toho pak až groteskní řetězec zrcadlení Kundera (téma knihy) – Novák (autor) – Bílek (recenzent).

Samozřejmě, Jan Novák uvádí bez zábran, bez určité zdrženlivosti, dokonce se dá říci bez jakýchkoli ohledů třeba i k privátním branám, které se obvykle ve „slušné“ společnosti respektují, všechny negativní poznatky, které mu vykreslují proslulého autora jinak, než se píší životopisy v Čechách, „kde se životopisy psaly pietně a výklad se empaticky vciťoval do zobrazované osoby“, natož aby projevil nějakou velkorysost, to by přece pro stylisticky vybaveného spisovatele neměl být problém i při řečené nekompromisnosti. Bílkova reakce (a reakce dalších, a nejostřejší Pavla Kosatíka, „černobílý hnojomet 900 stran“ ²²) jsou dokladem toho, že ony argumenty, které zde probírám, jsou zástupným problémem za bourání ikony, k níž Novákovým životopisem dochází.

Nicméně pojďme se ještě k oné argumentaci vrátit. Druhým momentem, kolem kterého se náš přední literární historik točí, je zpochybňování vzdělání Jana Nováka, a tedy jeho kompetence, takže „Novák má nesmírně chabou představu o tom, co je literatura a jak funguje“. Bílek napadá především ono Novákovo vyhledávání souvislostí mezi životem a literaturou (respektive její jednoduché ztotožňování), které je tématem psychoanalytických studií amerického literárního kritika Normana Hollanda (a které považuje za kuriózní a kterou si Novák „podomácku“ upraví do svérázné aplikace leninské teorie odrazu“ (podobně pak nepochopil Proustův výrok, že „spisovatelské já se vyjevuje jenom v knihách").

Ovšem, takto Novák opravdu pracuje, dokonce je to jeden z dominantních postupů, když klade Jaromila z románu Život je jinde vedle Kundery a uvádí řadu dalších případů také kopírování textů svých vlastních („autoplagiátor“) či jiných (v obrazové příloze je otištěn strojopisný text Milana Kundery Věře Kunderové-Divíškové, údajně takřka shodný s textem jedné z kapitol 3. části románu Život je jinak s názvem Básník masturbuje, Kundera přebírá námět Žertu z Trefulkovy povídky Pršelo jim štěstí). Byl bych prvním, kdo odmítá právě onu vulgarizaci vztahu mezi životem a tvorbou, kdysi i nám vnucovanou v podobě oné „teorie odrazu“ (každý si může přečíst moje texty, orientované především na strukturu literárního či jiného díla), nicméně Novákovým tématem jsou právě ony životní postoje, které se zvláštním psychickým ustrojením souvisejí (i ty respektuji, a je to zřejmé právě u umělců, nakonec o komplikovanosti toho Kunderova se vyjádřil i Ivo Pondělíček) a – teď jsem to vlastně napsal, jedním ze zdrojů/pramenů Novákova pohledu je právě Ivo Pondělíček.

Je to ale jasné – a rozlousknul to Petr Fischer v rozhovoru v České televize v polemice s Janem Novákem ²³, když mně ve svém pregnantním vyjádření potvrdil přesně, o co jde (jak jsem si už předtím rozložil): český novinář a moderátor říká, že na rozdíl od Nováka vnímal již při studiu na Filozofické fakultě Kunderu především prostřednictvím jeho knih. A ovšem, je to tak správně, u spisovatele přece máme číst jeho dílo a život nás vlastně nemusí zajímat (koutkem mysli si ještě jednou připomínám Johnsonovu knihu Intelektuálové, na druhé straně pak Jana Mukařovského, Romana Jakobsona a všechny ty další strukturalisty) s tím, že by to jednak nemělo platit absolutně (případ Jarka Nohavici, jestliže sám chce být morálním příkladem), jednak se ukazuje, že je možné (a ukazuje to zmíněný Rainer Stach) uvádět do souvislostí život a dílo (jen ne onou přímočarou biografickou metodou výkladu díla), především ale je tu ta skutečnost, že Novák píše životopis – a dílem jen dokládá svá tvrzení, Kunderova tvorba je pro něj na téže rovině jako rozhovory a složky tajné policie (ovšemže to neplatí absolutně, druhotně se Novák dostává k postižení např. jazyka díla, dozvíme se „obsah“, něco o vypravěčské formě etc., na prvním místě ovšem je právě životopis). To je klíč k dvojímu pohledu na Novákovu práci, ještě jednou: O interpretaci literárního díla Novákovi jde až v druhé řadě. A Novák to také tak tvrdí. Podobně to, jak Kundera „opisuje“, jen potvrzuje určitá tvrzení, i když může mít Novák onu chabou představu, jak literatura funguje, jak Bílek tvrdí. Samozřejmě i Shakespeare „opisoval“ – a jak skvěle! U Nováka nejde o vzdělání, ale o záměr.

Také z řečeného mylného předpokladu Bílek Novákovi vlastně absurdně vytýká, že jeho kniha není vědecká práce. To je ale přece zřejmé, počínaje Novákovou Předmluvou a Prologem přes celý průběh a styl knihy (např. rytmu kapitol s týmiž názvy, způsob vyprávění a citací), až po Epilog, a ovšem i jednostrannost, až provokativní vyhraněnost. A žánr, který Novák předkládá (bohužel jsem nečetl životopis Mašínů, který má podle Bílka být výborný), prostě opravdu předkládá mnohdy i věci, o kterých žel běžný čtenář, který není literární historik či historik umění, navíc dnešní generace, kdy mnohým chybí povědomí o mnohém (a nemusí to být jiný čtenář než český), nemá ponětí. Bylo by zajímavé zjistit, kolik čtenářů, kteří třeba i chodí do knihovny, ví, že třeba Olga Haasová, která vstoupila do Kunderova života, je dcera lékařky Soni Jakobsonové, manželky Romana Jakobsona, kterého Petr A. Bílek cituje v souvislosti s kritikou pozitivistického stylu Zdeňka Nejedlého, o kterém se (to mohl Bílek dodat) v anekdotě říkalo, že nevím již v kterém díle jeho Smetany si můžeme přečíst dějiny českého pivovarnictví (Bedřich Smetana se narodil v pivovaru naproti budově zámku v Litomyšli).

Žel Bílek ve svém spravedlivém rozhořčení asi přehlédl, že v dnešním diskursu se autoři mnohdy k drobnohlednému pohledu, dokonce „každodennosti“, která má být důkladněji probádána, vracejí (například na pardubické univerzitě je to badatelské téma), a stejně tak se ukazuje, že ono nadšení a optimismus, které vládly u nás v době nejzběsilejšího „budování socialismu“, ale i v šedesátých a ve světě i na začátku sedmdesátých let (Gagarin ve vesmíru, Armstrong na Měsíci), doznaly již v následujících prvních létech „hamižnosti“ a ekologických katastrof značné trhliny, a někdy kritický pohled, jindy jen katastrofické scénáře získaly poněkud jinou pozici. A projevilo se to i v literatuře a kultuře – či právě tam. A abych nebyl také já jednostranný (přinejmenším se pokouším nevytvářet apriorní odsudky), musím říci, že podobně kriticky se Petr A. Bílek vyjadřuje k jinému životopisu, který vyšel u nás v předkladu po tom Novákově ²⁴.

Aby bylo jasno, nejsem uchvácen Kunderovým dílem (byl jsem kdysi, dával jsem si do těch „literárních“ souvislostí to, co třeba Petr A. Bílek u Nováka postrádá, „směšnost“ příběhů Směšných lásek či Žertu, zcela opačných svým vyzněním než třeba hrdinové Anny proletářky, ještě předválečného díla Ivana Olbrachta, nicméně v roce 1952 zfilmovaného jako vzorové dílo „světlých zítřků“, s ironií, jakou najdeme třeba ve Zbabělcích či u Bohumila Hrabala), možná bych se mohl k němu po čase vrátit a třeba i získat jiný náhled (vidím tam z mého dnešního zájmu téma zrcadlení, které by mě mělo zajímat). To, že jsem se pustil do (takto rozsáhlých) poznámek z Novákovy knihy, bylo paradoxně motivováno možná právě tímto pocitem, probírat další reakce (zajímavý je např. komentář Lukáše Malého na iLiteratuře ²⁵  či čtenářské komentáře na www.databazehnih.cz) potvrzují, i když nemají onu jednoznačnost Petra A. Bílka, některé aspekty vnímání, a samozřejmě Novákovu jízlivost rovněž nijak nechválím, stejně jako nesouhlas s některými jednostrannými vývody. Jen jsem si ještě položil otázku (v reakci na jednu poznámku kdesi), zda by mohl Jan Novák napsat takto ozdrojovaně i druhý díl Kunderova životopisu, tj. jeho období v emigraci.

Poznámky

1 V poslední době mimo jiné Nino Haratischwilliová Život pro Brilku, Přiznávám, že… Jaume Cabrého, Uličného dvojsvazková Architektura Albrechta z Valdštejna, Josef a bratří jeho Thomase Manna, i když tady s objemem samotných knih nebyl, neboť tetralogii jsem četl v třísvazkovém vydání, podobně jako Tisíc plošin Gillese Deleuze a Félixe Guattariho fyzicky není tak rozměrná kniha, byť má také takřka šest set stran, portrét Ivana Martina Jirouse v knize Marka Švehla Magor a jeho doba, dosud nedočtené Hledání ztraceného času) aj.  

2 Tam byl zřejmý onen rozdíl v tom, co věděli kdysi účastníci kafkovské Liblické konference v 60. letech minulého století, a co jsme mohli číst v tomto monumentálním díle, například kdy nastoupil spisovatel v Praze do vlaku a kdy vystoupil v Berlíně, kde se měl setkat se svou snoubenkou Felicí Bauerovou; vzpomněl jsem si na podobný důraz na detail jako paradigma přístupu v období pozitivismu, který se jakoby vrací vedle konceptualizace témat, jak jsem to třeba nedávno shledal v pozoruhodné publikaci Tělo mezi medicínou a disciplínou).

3 Podivná doba, Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem, Paseka, Praha 2019; Aleksander Kaczorowski, Havel, Pomsta bezmocných, Nakladatelství XYZ, 2021, více zde: https://jan-k-celis.webnode.cz/news/podivna-doba-rozhovory-adama-michnika-s-vaclavem-havlem/; z hlediska objemných svazků bych ale musel vedle sebe uvést práci Jana Nováka vedle rozsáhlé knihy o prvním českém prezidentovi z pera Michaela Žantovského, Havel, Argo, 2015.

4 Milan Kundera, na Wikipedii viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Nov%C3%A1k_(spisovatel) .

5 Komentář k Novákově knize na nakladatelství Argo viz https://argo.cz/knihy/kundera/ .

6 Ovšem, téma Kunderových zákazů vydávat svá díla v té či oné podobě či vůbec, jeho perfekcionismus, škrty v jednotlivých pracích (třeba pasáže o Gottovi jako „idiotu hudby“ a Gustávu Husákovi jako „prezidentu zapomnění“ ve druhém českém vydání Knihy smíchu a zapomnění v Atlantisu, Brno 2017, zatímco ve vydání u Škvoreckých v roce 1981 tuto pasáž najdeme stejně jako ve vydání francouzském, viz komentář https://blisty.cz/art/97218-pripad-karel-gott-idiot-hudby-a-prezident-zapomneni.html) je propíráno jako málem jediný moment, který komentátory ve veřejném prostoru zajímá (snad jen vedle nařčení ze spolupráce s StB v poslední době, o kterém v Novákově knize bude rovněž řeč), které je součástí tohoto motivu, je ovšem možné nahlížet i jinak – Karel Hvížďala to ve svém Exilovém orloji formuluje jako mylnou domněnku kulturního světa (veřejného prostoru), že dílo patří jemu, nikoli autorovi samotnému. Hvížďalův pohled na Kunderu, například zdůraznění hravosti například u vztahu k ženám, které jsou u Nováka vnímány jako přetvářka a lež (a někdy dokonce hůře), může být námětem pro srovnání v pohledu na spisovatele, byť některé skutečnosti jsou zřejmě nezpochybnitelné (Novák, s. 19).

7 Další „dvojení“ v četbě, takřka těsně před Novákovou knihou jsem se konečně dostal ke spisu Heleny Musilové Valoch, pojednávající o významné (rovněž kontroverzní) osobnosti brněnské kultury, sběrateli, kurátorovi, teoretikovi (v podtitulu) a rovněž autorovi, konceptualistovi Jiřím Valochovi (s nímž jsem se v osmdesátých letech, podobně jako s některými dalšími osobnostmi v Brně, seznámil), kolem něhož se v minulých letech rovněž rozvířila aféra ohledně jeho spolupráce s tajnou policií.

8 David Burljuk, básník a výtvarník ukrajinského původu, jeho bratr Vladimír byl výtvarník, D. B. psal příspěvky do katalogů evropské avantgardy Der blaue Reiter (Kandinského projekt v Mnichově) či Der Sturm (Herwath Walden v Berlíně), spolupracoval s Majakovským, procestoval půl světa a skončil v emigraci ve Spojených státech, více viz https://de.wikipedia.org/wiki/Dawid_Dawidowitsch_Burljuk .

9 Brigády byly fenoménem socialismu, sám jsem své středoškolské studium začínal chmelovou brigádou, později začínal školní rok mnohdy až někdy v říjnu, poté co se odbyly bramborové brigády a branná cvičení.

10 Novák uvádí jméno, jehož český úzus je Panurgos, jako Panurge, což není nesprávně, ale je to znění jména ve francouzském originálu.

11 Když jsem teď hledal na internetu přesné znění textu, vyskočila na mě řada odkazů, a dokonce jeden k mému vlastnímu textu o Shakespearově hře, v jejímž závěru je scéna s vytíráním zadnice zmíněna, viz https://jan-k-celis.webnode.cz/news/william-shakespeare-dva-pani-z-verony/ .

12 Více viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Kundera , odstavec Aféra kolem zatčení Miroslava Dvořáčka, a též čl. https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Dvo%C5%99%C3%A1%C4%8Dek.

13 Samotný článek v Respektu pak https://www.respekt.cz/tydenik/2008/42/udani-milana-kundery, v Novákově poznámce na s. 139 je uvedeno datum 13. 10., na internetu 12. 10. Též článek Hradilka a Tichého v čas. Paměť a dějiny, dostupný na adrese https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/072-085.pdf sss .

14 Paradoxně byl pro Antonína Jelínka idolem týž básník jako pro Kunderu, Jelínek je autorem Nezvalovy monografie, práce na jeho díle byla i tématem jeho habilitace. Osoba literárního historika a pedagoga na FF UK (než ho v sedmdesátých letech vyhodili) A. Jelínka bývá zaměňována (dokonce třeba na www.databazeknih.cz s novinářem téhož jména a roku narození, který působil v Mladém světě a psal např. o koních.

15 Majitelé klíčů, ND Brno, viz https://www.ndbrno.cz/cinohra/majitele-klicu/

16 Vydání v roce 1970, zahrnující všechny tři sešity Směšných lásek, obsahuje tyto texty, jak nalezneme např. na adrese https://cz.literaryframework.eu/static/documents/qs/734.pdf : Dílo vyšlo nejprve jako soubor tří knih: Směšné lásky (1963), Druhý sešit směšných lásek (1965) a Třetí sešit směšných lásek (1968). V roce 1970 bylo z těchto celkem deseti povídek vybráno sedm, které potom Kundera vydal jako Směšné lásky. Kniha obsahuje povídky Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy, Falešný autostop, Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Doktor Havel po dvaceti letech a Eduard a Bůh.

17 Směšné lásky, 1. vydání, https://www.databazeknih.cz/knihy/smesne-lasky-smesne-lasky-tri-melancholicke-anekdoty-96947 .

18 Já se pamatuji na filozofické fakultě UK na konci šedesátých let také na „marxovce“ (na katedře filosofie).

19 Nevím, zda v tomto seznamu jsou uváděny také některé tzv. „fanziny“, které později, již bez totalitních hrozeb, vydávali příznivci některých úzce vymezených hudebních hnutí. Napadla mě ta souvislost, když onen seznam čtu a vzpomněl jsem si na rock-metalovou kapelu Komunální odpad (později Komunál) z Chlumce nad Cidlinou, ta byla založena ale až v roce 1992.

20 Petr A. Bílek, Novák je diletant, https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/recenze-novak-je-diletant-kundera-cesky-zivot-a-doba-recenze/r~5c552c94bc7111ea8b230cc47ab5f122/ .

21 Radim Kopáč na www.lidovky.cz viz https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/recenze-kundera-aneb-bylo-nebylo-lacneni-po-senzacich-ramuje-spisovatele-jako-mnohonasobneho-deviant.A200626_095437_ln_kultura_jto („Světlo, nebo stín / Tady zaujal Novák výchozí pozici pro svou práci: v podezření.“).

22 Novákův „hnojomet“ dle P. Kosatíka, viz např. https://www.irozhlas.cz/komentare/milan-kundera-jan-novak-zivotopis-kniha_2006291934_elev

23 Petr Fischer na Čt viz https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/3127550-recenze-kundera-podle-novaka-aneb-pravda-je-jinde .

24 Recenze Petra A. Bílka, Brierrův životopis v českém překladu
https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/recenze-novy-zivotopis-brierre-kundera-zivot-spisovatele/r~3eebfe34280111ebaabd0cc47ab5f122/

25 Lukáš Malý na iLiteratuře, https://www.iliteratura.cz/clanek/44165-novak-jan-kundera , Vladimír Vokál https://www.idnes.cz/kultura/literatura/recenze-kundera-jan-novak.A200706_144106_literatura_spm (např.: Z Novákovy pozice je to přirozené, přesto: není jeho výsměch Kunderovým básnickám agitkám pouze nepochopením převleku, v němž byl mladý básník nucen vystupovat, aby neskončil jako zátupy jiných promarněných talentů na periferii společnosti? Nepřišel by svět bez Kunderovy přetvářky o autora Směšných lásek? Zůstal by Kundera bez bolševického pokrytectví věrný literatuře?“).
Další např. https://art.ceskatelevize.cz/360/predpojatost-naivni-cteni-moralizovani-jan-novak-vytahl-do-boje-proti-kunderovi-s-pochybnym-arzenalem-YXsFS či
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/pristizen-zivotopis-milana-kundery-ktery-vzbudil-vasne-111402 .
čtenářské komentáře viz např. https://www.databazeknih.cz/knihy/kundera-cesky-zivot-a-doba-441420 .

Jan Novák, Kundera: Český život a doba, Argo, Paseka, 2020