William Shakespeare / Dva páni z Verony

Pokud jste hned na začátku překvapeni názvem rané Shakespearovy komedie v překladu Martina Hilského, pak vězte, že asi každý je rovněž zvyklý na tradiční název v té či oné podobě, já mám zafixovaný „Dva šlechtici veronští“. ^{Pzn 1} Nicméně anglický originál je The Two Gentlemen of Verona a slovo pán má dvojí konotaci, tedy muž, neutrální označení pro dospělého člověka mužského pohlaví („nějaký pán“), nebo v onom renesančním, „pán odněkud“, tedy šlechtic.
Odloupnutí oněch jazykových vrstev, historických nánosů (nemyslím tou formulací nic negativního) a „aktualizace“, tj. nalezení ekvivalentu odpovídajícímu dnešnímu jazyku/světu (protože nepřekládáte slovo proti slovu, ale proti celému jazyku, celé kultuře své doby), to znamená znovu se vrátit k originálu, tak jak to udělal Jan Blahoslav nebo Martin Luther s biblí, to je jádro toho, proč je překlad Martina Hilského tak svěží, protože viděný znova (jako poprvé, abych ještě použil v parafrázi někdejšího výroku Vítězslava Nezvala o básnictví). Když už jsem se zmiňoval o tom názvu, tak tam už ten genitiv, druhý pád ve starých překladech z devatenáctého století Dvé šlechticů veronských (viz pzn.), je kontext té doby, pokud bychom to takto uvedli dnes, musel by tam být třeba komický záměr.
A Hilský to komentoval v jednom rozhlasovém rozhovoru, jaká je to dřina, když vlastně musíte vzít „do ruky“ milión slov, což je Shakespearovo dílo.
Dva pánové z Verony jsou přátelé Valentin a Proteus, Valentin opouští Veronu a cestuje do Milána do služeb vévody, přemlouvá Protea, aby „mi radši dělal společnost / a užíval si báječného světa, ne se jen líně povaloval doma a marnil ducha v tupé nečinnosti“, ten chce ale zůstat ve městě u své milé Julie, Antonio, jeho otec, nicméně na radu svého sluhy syna pošle za Valentinem. Proteus se ještě chytí do vlastní pasti, když vydává milostný dopis od Julie za Valentinův. V Miláně se nicméně oba zamilují do Sylvie, vévodovy dcery. Proteus mudruje, co ztratí a co získá, když zradí Julii i svého přítele a Sylvii mu odloudí. Vévodovi prozradí Valentinův plán unést Sylvii pomocí provazového žebříku z věže. Vévoda totiž chce Sylvii provdat za Turia. Když se dozví o Valentinově plánu, vyžene jej. Sylvie Turia stejně odmítá, Proteus nastraží na Valentina pomluvu, aby jej Sylvie už nechtěla. Julia se v převleku (coby Sebastian) vydá do Milána, aby se setkala s Proteem. Sylvie odmítá Proteovy sliby lásky, je jí jasné, že je to odporný podvodník, miluje Valentina. Proteus – další past – požádá převlečenou Julii, nevěda, že je to ona, aby dal prsten (který je vlastně od ní) Sylvii. Valentina na cestě z Milána do Mantovy přepadnou loupežníci, když si vyslechnout jeho historku, udělají ho svým vůdcem (neboť jsou rovněž zapuzení). Následuje „řetězové“ hledání – Sylvia se vydá hledat Valentina, Proteus, Sebastian (Julie), vévoda a Turio hledají Sylvii. Ta je v lese zajata loupežníky. Spletitá situace se blíží rozuzlení. Proteus naléhá na Sylvii, chce ji mít za každou cenu, Valentin, který to vidí, vystoupí do popředí a vyčte mu zradu. Julie je ale nešťastná, že by Sylvie měla připadnout Valentinovi. Julie předává Proteovi prsten a odhalí se. Vyčte mu zradu. Tak jako Julie měla masku, i muži jsou nestálí.  Valentin Proteovi odpouští. Vévoda odpouští loupežníkům, že z nich jsou čestní lidé. Proteus se rozhodne pro Julii, Valentin získá zpět přízeň vévody a ruku jeho dcery.
Vedle vlastní „honičky“ a intrik, které jsou (typicky renesančním) dějovým základem komedie, je tu celá řada dalších prvků, které tuto komiku podporují. Jsou to sluhové svých pánů (úvaha o jisté „rovnosti“ s pánem podporuje tuto polohu, motiv se táhne celou renesancí) a je to konstrast odvážného Valentina a přihlouplého dvořana Turia.  Sluhy, v originále Speed a Launce, nazval Martin Hilský Břink a Říz, jsou šaškové (jeden z nejpodstatnějších motivů poetiky celého Shakespeara). 
Ve třetím obraze druhého dějství například Říz takto komentuje chování svého psa Morouse:
Tady můj pes je Morous a strašně bezcitnej: má matka pláče, můj otec brečí, má sestra štá, naše děvečka vyje, naše kočka lomí prackama, celej dům je vzhůru nohama, ale s mým psem to ani nehne. Ani slzu neutrousí. Jako kámen je. Kdyby kámen! Jako žula je a soucitu má jako pes, ten grobián. Nádherně vystavěný klimax (stupňování), opakování několika synonym a znovu stupňování, v „protichůdném“ směru zesměšňující efekt (kočka lomí prackama), celé to pak pokračuje v monologu na celou stránku, kde dochází k absurdnímu zmatení identity v předvádění jakési hry – Já jsem pes. Ne, pes je on, ovšem já dovedu bejt taky pes. Takže pes je já a já jsem on. – na pomezí nonsensové poezie, jakou známe třeba u Morgensterna nebo u Edwarda Leara. Jazyková hra se ovšem neomezuje jen na šašky, Hilský si hraje s každou větou: Julie: Když to není lež, tak ho tam nech ležet. Lucetta: Není to lež, ale nehat ho ležet, kde ležel, je tak trochu ležérní. (Jedná se o „papírek“, milostný dopis, I.2)
Přebrat příteli dívku, to je chování, které se i mezi dnešní mládeží považuje negentlemanské („sprosté“, „hnusné“, dnešní řečí, schválně jsem použil ten výraz vzhledem k originálnímu názvu „two gentlemen“). Morálně brizantní témata jsou nicméně u Shakespeara, a ostatně v celé renesanci, něčím běžným. Jen namátkou, jak by asi posuzovaly dnešní soudy chování Petruchia při „krocení“ Kateřiny, když ji trápí hladem a nejrůznějším způsobem ponižuje? A co bychom si mysleli o onom obřím výtečníkovi, který si už, coby dítě, v úžasném románu Francoise Rabelaise vytíral zadek čerstvým heboučkým housátkem? Dnešní doba umožňuje otevřít tato témata v jiných pohledech, a i komika a komedie jakožto může být tím významově posunuta. Shakespeare je v tomto ohledu nadčasový.

Poznámky a odkazy

Pzn. Obrovská tradice v překladech Shakespeara se promítá i do mnohosti způsobů překladu. Hilského předchůdce Jiří Josek překládá Dva kavalíři z Verony. Na webu je v pdf-formátu přístupný překlad Františka Douchy z roku 1869, titul zní Dvé šlechticů veronských. Přehled českých překladů zachycuje „Kapradí“, projekt Masarykovy univerzity v Brně, tuto hru překládal také Ivo T. Havlů (Dva šlechtici z Verony), Václav Renč (Dva veronští páni, 1966), Bohumil Štěpánek (Dva šlechtici veronští, 1929), J. V. Sládek má týž titul jako F. Doucha (překlad z r. 1901). Projekt uvádí i generační rozvrstvení překladatelů, k nimž patří (v překladech jiných her) především J. K. Tyl, J. J. Kolár, O. Fischer, E. A. Saudek, O. F. Babler, Aloys Skoumal, Z. Urbánek, J. Topol, M. Lukeš či A. Přidal.

Překlad M. Hilského, z něhož je v textu citováno.
https://www.divabaze.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=459:martin-hilsky-william-shakespeare-dilo&catid=70:drama&Itemid=125
Překlad F. Douchy, 1869
https://www.phil.muni.cz/kapradi/hotove_texty/Doucha_TGV.pdf
Kapradí, projekt Brno
https://www.phil.muni.cz/kapradi/seznam_textu.php?sort=prekladatel&dir=
https://www.shakespeare-gesellschaft.de/publikationen/studienausgabe/zwei-herren-aus-verona.html

F. Rabelais
https://www.legie.info/kniha/3620-francois-rabelais-gargantua-a-pantagruel