Z někdejších kompozic studentů LG / Film (IV)

Tvorba F. A. Brabce

F. A. Brabec, pravým jménem pouze František Brabec, se narodil v roce 1954. Původně to byl kameraman, známý zejména spoluprací s Janem Svěrákem. Od roku 1996 kromě toho režíroval, dokonce čtyři filmy: Král Ubu, Kytice, Krysař a Bolero.

Král Ubu (1996, 88 min.)
Adaptace slavné skandální hry Alfréda Jarryho.
Scénář: Miloš Macourek
Hrají: Boleslav Polívka, Marián Labuda, Lucie Bílá, Ester Geislerová, Karel Roden, Ivan Vyskočil aj.

Film jsem bohužel neviděla, ale podle tehdejší kritiky je děj poněkud násilnou interpretací předlohy, chybí mu pevnější dramaturgie, což se projevilo hlavně v nezvládnuté pointě příběhu. Přesto snímek vybočuje z průměru a vyznačuje se pozoruhodnou výtvarnou stylizací a hvězdným obsazením.

Kytice (2000, 81 min., ocenění: Český lev, třikrát)

Filmová báseň z hororových květů Karla Jaromíra Erbena.
Scénář: Miloš Macourek, F. A. Brabec, Deana Jakubisková-Horváthová
Hudba“ Jan Jirásek, Střih: Boris Machytka, Zvuk: Jiří Klenka
Hrají: Dan  Bárta, Linda Rybová, Jana Švandová,  Karel Roden, Klára Sedláčková, Jiří Schmitzer, Boleslav Polívka, Zuzana Bydžovská, Aňa Geislerová, Karel Dobrý, Nina Divíšková, Ivan Vyskočil, Alena Mihulová, Věra Galatíková, Sandra Nováková, Stella Zázvorková aj.

Film postupně vypráví 7 balad z Kytice z pověstí národních (K. J. Erben): Kytice, Vodník, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Dceřina kletba a Štědrý den. Filmový příběh se odehrává v období od jara do zimy a provází nás jím mladý chlapec s píšťalkou. Po každé baladě je záběr na sedm hořících svíček, které postupně zhasínají. Skoro každá balada je laděna do určité barvy (zlatá, podzimní,…),  na závěr jde zimní krajinou průvod masek skládajících se z protagonistů všech balad.

Krysař (2003, 70 min.)

Příběh lásky, hříchu a zrozený v ďábelském tempu jediné silvestrovské noci. Nejrychleji natočený celovečerní film na světě, zapsaný v Guinnessově knize rekordů.
Scénář: F. A. Brabec, Ivana Nováková
Hudba: Daniel Landa
Hudební dramaturgie: Jan Jirásek
Střih: Jiří Brožek
Zvuk: Lukáš Moudrý
Hrají: Petr Jákl, Ester Geislerová, Richard Krajčo, Karel Dobrý, Stanislav Tyšer, Martina Tůmová, Kristina Filipová, skupina DAMU aj.

Film pojednává o Agnes a Kristiánovi, kteří společně se svatebčany objíždějí pražské kostely a prosí o svatební obřad, protože dívka nosí Kristiánovo dítě. Všude jsou odmítáni, a když Agnes jde ke zpovědi a potkává Krysaře, uvědomí si, že Kristiána za manžela nechce. Během té zběsilé silvestrovské noci se mezi Agnes a Krysařem zrodí pouto, které musí být vykoupeno. Kristián umírá a Krysařovi vezme jeho moc ďábel. Celý film provází bláznivý žebrák a opět průvod maškar. Film začíná i končí pohledem na zasněžené pražské střechy a Karlův most.

Bolero (2004, 109 min.)

Psychologický kriminální film byl volně inspirován motivem skutečné události, která před časem zasáhla veřejnost.

Scénář: Markéta Zinnerová
Hudba: Jan Jirásek
Střih: Boris Machytka
Zvuk: Lukáš Moudrý
Hrají: Barbora Seidlová, Anna Polívková, David Kraus, David Švehlík, Tomáš Racek, Martin Stropnický, Jan Potměšil, Pavel Šimčík, Kristina Filipová, Jan Kačer, Jiří Bartoška, Jana Švandová, Marta Vančurová, Vlastimil Harapes, Boleslav Polívka, Alois Švehlík, Ondřej Brousek, Nina Divíšková, Gabriela Osvaldová, pes Doly aj.

Film o obludném sobectví a necitelnosti, popírající dokonce i právo na život. Také je o jevu, kdy pachatelé zločinu si z oběti udělají viníka. Během filmu se prolíná několik časových pásem. Čtveřice mladíků ze zámožných rodin si vyhlédne Mariku na plovárně a následně ji unesou z diskotéky na chatu jednoho z nich. Zde se opijí a tři z nich ji postupně znásilní. Protože je dívka chce udat, utopí ji v řece. Po tomto činu se pachatelé přestanou scházet a změní své životy od základů (ožení se, dostudují atd.). Celý případ vyšetřuje policie města Prahy několik let, ale i přes různé úplatky a ovlivňování svědků jsou pachatelé zadrženi. Opět se tu opakují stejné záběry na začátku i na konci: skupina tanečníků bolera se prolíná s vraždou dívky.

F. A. Brabec má velice specifickou tvorbu a to proto, že jeho filmy spojuje hned několik detailů. V posledních třech filmech spolupracoval vždy se stejným skladatelem Janem Jiráskem, a proto je hudba opravdu ve všech krásná, ohromující a nezaměnitelná. Brabec se u Kytice a Krysaře podílel i na scénáři. Kytici a Bolero spojuje střih, který dělal Boris Machytka, a Krysaře a Bolero ozvučil Lukáš Moudrý. Ve filmech se opakuje i herecké obsazení: K. Roden plus I. Vyskočil (Král Ubu a Kytice), E. Geislerová (Král Ubu a Krysař), K. Dobrý (Kytice a Krysař), N. Divíšková (Kytice a Bolero) či K. Filipová, která v Krysaři hrála jen nemluvící svatebčanku, v Boleru ztvárnila vyšetřovatelku vraždy. Nejčastěji se v jeho filmech objevil B. Polívka (Bolero, Kytice, Král Ubu). Brabec tedy rád spolupracuje se stejnými a osvědčenými herci. Filmy ale spojují i jiné věci. Objevují se zde role, které ani jednou nepromluví (babička v baladě Štědrý den, oběť Marika v Boleru), stejné záběry na začátku i na konci filmu. Vyznačují se barevnou a výtvarnou stylizací, filmy doprovází masky a hlavně všechny tři poslední filmy nejsou úplně dějově dokončeny, takže donutí člověka o filmu přemýšlet.

Tvorbu F. A. Brabce jsem si vybrala proto, že Kytice, Krysař i Bolero mě jako filmy nadchly a jeho dovednosti jako režiséra i kameramana velice obdivuji.

Dva české filmy s příběhy z válečných let

Musíme si pomáhat

Příběh se odehrává během druhé světové války v českém maloměstě okupovaném Němci. Manželé Josef a Marie Čížkovi jsou bezdětní. Ona po dítěti touží, ale manžel mít děti nemůže. Náhoda jim přivede do cesty uprchlého židovského mladíka Davida, kterému poskytnou ve svém bytě úkryt. Od toho okamžiku začíná napínavý zápas o přežití.

Aby odvedli od svého domu pozornost a odvrátili tak hrozbu smrti pro celou ulici, stále více se manželé zaplétají reprezentanty moci a zvůle. Rodinu, respektive manželku Marii navíc navštěvuje Čechoněmec a kolaborant Horst Prohaska, který svou častou přítomností zvyšuje možnost Davidova prozrazení. Protože Marie odmítá jeho návrhy, rozhodne se Čížkovým pomstít. Chce nastěhovat do domku nacistického úředníka Albrechta Kepkeho. V bezvýchodné situaci přiměje Čížek svou ženu, aby otěhotněla s ukrytým uprchlíkem, protože pak celý byt budou potřebovat pro svou vlastní rodinu. Uprchlík jim tímto způsobem paradoxně a absurdně vrací dluh zachráněného života. Příběh vrcholí v květnových dnech roku 1945, kdy se má potomek narodit. Rodina je teď opět ohrožena, tentokrát z druhé strany, nynějšími samozvanými soudci, kteří Čížkovým předhazují kolaboraci. Film vypráví o hrdinech ze soucitu, o slušných lidech i zrádcích, o síle tuhy po životě i o apatické pasivitě. Všechny hlavní postavy si v tomto příběhu, inspirovaném skutečnými událostmi, zachrání nejnepravděpodobnějším způsobem život. Hrdinství i kolaborace, velkorysost i zbabělost se překrývají, a proto je i nesnadné vynášet kategorické soudy.

Želary

Píší se čtyřicátá léta, doba protektorátu a okupace Čech a Moravy Němci. Eliška je mladá dívka, toho času nedostudovaná lékařka (z důvodu uzavření vysokých škol). Je milenou úspěšného lékaře Richard. Spolu s ním je zapojena v odbojové skupině, která je však odhalena. Richard uprchne do zahraničí, pro Elišku vymyslí její spolupracovníci bezpečný úkryt. Dohodnou se s pacientem Józou, kterému předtím zachránila transfuzí život, že ji ukryje. S falešnými dokumenty a s novou identitou je nyní Hana donucena ze dne na den opustit městský život a stát se ženou horala. Žít uprostřed divoké přírody v horské vesnici, kde se zastavil čas před sto padesáti lety. Vesnice má tajemný název Želary. Je to příběh o střetu dvou rozdílných světů, dvou různých lidských povah, o zvláštním vztahu, v němž ze strachu, obav a nedůvěry, dokonce i odporu vyroste silná osudová lásky Elišky-Hany k Jozovi.

Želary jsou rovněž vyprávěním o nádherném kusu země, kde se vše odvíjí v souladu s přírodou a jejími často krutými pravěkými zákony, jimž se člověk musí přizpůsobit, ctít je a vycházet z nich ve svém počínání. Hana se o to, byť klopotně, ale o to vehementněji snaží. V neposlední řadě jsou Želary i dramatickým příběhem plným nečekaných osudových zvratů, odehrávajících se na Bohem zapomenutém místě, v jakémsi oku uragánu uprostřed válkou zkoušené Evropy.

Filmy Musíme si pomáhat a Želary mají, i když se to na první pohled nemusí zdá, mnoho společného. Oba se odehrávají během druhé světové války v České republice. Ukazují pravé vlastnosti hlavních postav, úplně obyčejných lidí, kteří jsou nějakým způsobem přesto výjimeční a nehodlají jen tak nečinně žít pod cizí nadvládou. Oba filmy jsou plné nečekaných zvratů a překvapení a my se můžeme jen domnívat, jak bychom reagovali na určité situaci sami. Jsou to jedny z nejlepších filmů české kinematografie poslední doby, hraje zde řada výborných herců. Kvalitu podtrhuje i nominace snímku na Oscara v kategorii cizojazyčných filmů.

Dva filmy tvůrčí dvojice Jana Hřebejka a Petra Jarchovského

Společně pracovali na filmech: Bakaláři, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Horem pádem

Horem pádem

Jak vidno, Jan Hřebejk přestal točit retrofilmy a konečně se odhodlal k ryze současné látce, na které ukazuje, že umí natočit i syrový film. Společně se svým dvorním scénáristou Petrem Jarchovským tak dali vzniknout pestré koláži postav a postaviček, z nichž každá má své místo, nutno dodat, že ne vždy úplně dobře vybrané. Hodně lidí vytýká Hřebejkovi přílišnou zalidněnost filmu, nadbytečnost některých postav, křečovitě zatažených do příběhu. Možná chtěl režisér chytat příliš mnoho zajíců najednou, ale celkovému vyznění filmu by ořezání o pár figur jen prospělo.

Hřebejkovy filmy vyprávějí vždy obyčejný příběh obyčejných lidí, kde o to víc vyniká propracovaná psychologie postav. U Horem pádem je tomu taky tak. Ale jako se tady nemohlo rozhodnout, co je důležité: na jednu stranu chce hořce vypovídat o stavu dnešní společnosti, na druhou chce poskytnout zábavu pro široké publikum. Tato rozpolcenost, snaha vyhovět tradičním Hřebejkovým divákům režiséra viditelně svazovala a v tom je největší bolest jeho nejnovějšího filmu. Pohromadě jej drží hlavně bezchybní herci. Hřebejk opět ukazuje, že jednou z jeho největších zbraní je dokonalý čich při castingu.

Pupendo

Film je vyprávěn způsobem podobným Pelíškům. Dvojice Jan Hřebejk a Petr Jarchovský dala do kupy film z doby, kterou můžeme označit jako dávné iluze. Z doby, kdy ovzduší lehce zavánělo zatuchlinou, doby, která pamatuje záchvěv násilně potlačené svobody, kdy protéká život mezi prsty jako líně plynoucí tok, který přináší naplaveniny a bahno.

Ale i přes tuto dobu, která byla ve filmu zachycena ne příliš přesvědčivě, si divák odnese z kina zajímavé scénky. Jde o malé mučení, jehož název je i názvem filmu. Malé mučeníčka, kdy nejde o život ani o zdraví, spíš o to vydržet štípnutí kovové mince a chlubit se jejím zarudlým otiskem na holém pupku. A z jednoho dětského rituálu udělal Hřebejk symbol pro celý film. I zde je výborná spolupráce autorů a herců, což je příznačné pro nerozlučnou dvojici obou filmových tvůrců, režiséra Hřebejka a scénáristy Jarchovského.

V tomto souboru jsou kratší „písemky“, zadané jako domácí práce studentům druhého ročníku, na téma film. Většinou 1-2stránkové texty, které byly v originálech opraveny a oznámkovány. Jsou vytvořeny v době, kdy ještě počítač nebyl samozřejmostí, některé jsou tedy ještě psány rukou. Práce mají pochopitelně různou úroveň a prozrazují i rozdílný vkus (z přepisu jsem některé opravdu vyloučil, třeba trilogii Byl jednou jeden polda nepovažuju za nejlepší komedii oněch let, ale chápu, že se v tomto věku i ona mohla někomu líbit). Nejvíc mne zajímalo, co si studenti vybrali a jak věci viděli. Opraveny jsou proto pouze nejhrubší stylistické nedostatky či „podivnosti“ a překlepy, jinak je případná syrovost či naivita textů, která může mít i svoje kouzlo ponechána. Sledoval jsem hlavně „obsah“, takže zařazeny jsou i takové, které byly hodnoceny „dobře“, tedy „za tři“, pokud přinášejí nějaké zajímavé sdělení. Vynechány jsou pochopitelně „osnovy“ či některé nepatřičnosti, někde jsem „vytvořil“ vhodnější název. Na rozdíl od „velkých seminárek“ zde neuvádím jméno autora (resp. nechám si ho pro sebe).