Yrsa Sigurdardóttir / Katarze

Na rozdíl od obou předchozích svazků (DNA, Černá díra) v třetí knize s názvem Katarze není velký časový interval mezi staršími a novějšími událostmi (či kriminálními událostmi a vyšetřováním), promítnutém i do jejího členění, takže ve zdejším příběhu nemáme Prolog, protože smrt šestnáctileté dívky Stelly na dámských záchodcích kina, kterou sledujeme v přímém přenosu, bude vyšetřována (v 2. kap.) hned druhý den časně zrána. Zatímco v Černé díře se informace jakoby propadaly do neznáma, když byly nedohledatelné (což bylo ovšem výsledkem oněch pochybných okolností), zde se naopak bleskově šíří prostřednictvím sociálních sítí – ty představuje v tomto případě aplikace Snapchat.

Zneklidňující zprávu dostane chlapec Stelly Höddi, než ale stihne doběhnout na místo, muž s maskou Dartha Vadera již dívku, jejíž hlavu na záchodě rozmlátil hasícím přístrojem, odvlekl za nohu požárním východem, zatímco Höddi marně bušil na dveře hlavního vchodu (útok sledujeme, jak naznačeno, ostatně podobně jako v jiných případech, z perspektivy dívky, přičemž ponuré vidění je charakterizováno skoro jako „reklama na horor promítaný v hlavním sále“, s. 10, pro atmosféru je příznačný obrat v textu, který jsem si poznamenal, nevím už přesně na jakém místě, a který postihuje i celkové směřování těchto příběhů – „život zhořkl“). Policisté (dozvíme se, podobně jako u Černé díry, některé souvislosti jejich vztahů z minulého „dílu“) se teprve seznamují se způsobem, jak mobilní aplikace funguje, vyslýchají skupinu dívek („puberťačky“), jimž zprávy rovněž přišly. Huldar se setkává s Freyjou, která má pomáhat z psychologického hlediska při vyšetřování. Ta si teď ke své práci přibrala studium, k němuž se vrátila.

Děti, jež ve škole ředitelka upozorňuje, aby nehovořily se senzacechtivými novináři, zajímá ovšem nakonec stejně jen to, zda zabavení jejich telefonů není protiprávní (důvodem bylo, že zprávy se za určitých okolností otevření vymažou). Je zvláštní, že když se jeden chlapec přihlásí, že mu právě „přišel snap“ od Stelly, se jedna z dívek, které si policisté již předtím všimli, „tváří zklamaně“ (s. 41, 5. kap.). Freyja srovnává v určitých momentech, jak se sama chovala v pubertě – řada věcí se nemění. Nyní na chodbě dohoní dívku jménem Adalheidur, ta má na Stellu jiný názor než ostatní. Stella není „skvělá“, Adalheidur donutili jít na tohle „pitomé shromáždění“, nikdo nechce slyšet, co jí „mrcha a její kámošky udělaly“ (s. 48), vypráví příběh o šikaně, ponižování a zesměšňování, ale „Stella všechno popřela“ a obrátila obvinění proti ní (dokonce „se slzami v očích“!), je tu zmínka i o smazání stránky na Facebooku, jejímž účelem bylo pokořit Adelheid. (Čtenář to možná nepřehlédl a možná si udělá spojení s tím, co o sobě říkala Stella v 1. kap., když hovoří o tom, že až bude lepší příležitost, seznámí se s nějakým zajímavějším chlapcem, tedy s rysem její jisté vypočítavosti. V každém případě to nevypovídá nic lichotivého o téhle věkové kategorii.) Pokus Freyji ji aspoň trochu uklidnit se nedaří, při odchodu zahořklá dívka vztekle utrousí poznámku o tom, že doufá, že Stella je mrtvá.

Tři policisté – Huldar, Gudlaugur (tuším, že teprve později je prozrazeno jeho celé jméno, Gudlaugur Vignisson) a Helgi stojí před domem, kam někdo do schránky na dopisy odhodil Stellin telefon. V bytě žijí dvě ženy (lesbičky), „jedna doktorka, druhá sestra“ (s. 58) s dvěma malými dětmi (holčičkami, menšími, než Stella), jednu z nich označil „blbec Helgi“ za „pidlookou“ (v každém případě jsou pro autorku charakteristické určité anomálie jak u dětí, tak dospělých – právě jednoroční dcera Freyjina bratra Saga má neustále koutky úst svěšené, na jednom místě jsou dokonce líčeny až naturalisticky – „Koutky Sažiných úst se i ve spánku stáčely dolů a ulpívaly v nich zbytky zvratků.“, s. 97, muž téhož jména jako zde, Helgi, zavražděný v následujícím románu Poprava, má na zádech skvrnu s chybějícími pigmenty).

Dalším dítětem, které tentokrát trpí projevy šikany od prvního školního dne, je (v 7. kap.) Davíd, syn Ævara a Ágústy, v jeho případě nepomohlo ani přemístění do jiné třídy, protože „staří nepřátelé pronásledovali Davida kyberprostorem“ – čtenář si možná začíná uvědomovat, že vedle žánrového cíle (téma zločinu, resp. jeho určité oblasti, jíž šikana určitě je) má její příběh (a je to tak i v ostatních případech) i určitý – slovo výchovný je příliš silné slovo – dopad, tedy deskripce tohoto neblahého fenoménu přispívá k tomu, aby si čtenář uvědomil jeho společenskou závažnost. V tomto případě eskalaci násilí tohoto druhu prostřednictvím sociálních médií, tedy kyberšikany (na to ostatně upozorňuje i anotace), ale třeba i to, že nefungují některé uváděné prostředky („Olweusův program proti šikaně, kterým se ve škole oháněli jako krucifixem před antikristem“, „psycholožka […] jen hloupě žvanila“, rodiče šikanujících žáků obrátili výtku proti šikanovanému, s. 64). Jsou citovány výzvy, které posílají ostatní žáci Davídovi, přičemž slova „Naser si a chcípni.“ či „Ty zmrde.“ nejsou snad z nich ani nejsilnější, či spíše jejich trpká účinnost je v neustálém opakování a stupňování agrese.

Vyprávění o šikanovaných dětech zvenčí střídají nyní kapitoly jiného charakteru – jedna z perspektivy toho, kdo zabil dívku („Jak táhl tělo ven…“, s. 69) a pravděpodobně si přál, aby se o tom dozvěděla veřejnost (krátká 8. kap.), druhá pak (9. kap.) s prvním z několika textů, označených jako „fotokopie ručně psaného dopisu“, zveřejněného na blogu „pod jménem Laufa“, obsahujících zkušenosti ponižované (je to dívka, tyto texty jsou vytištěny kurzívou). V další kapitole jsou přivoláni policisté na místo, kde se našlo Stellino tělo, které bylo dotaženo na parkoviště ze silnice. Na papíru u něj byla vytištěna číslice „2“. Z toho vyplývala i „prostá“ otázka dne, totiž co znamená toto číslo, a pokud je jím označeno tělo druhého dítěte, které je první (později se najde ještě třetí).

Jedna ze dvou žen, v jejichž poštovní schránce se našel telefon, sestra Ásta (její partnerka, doktorka, se jmenuje Thórey), která pracuje na kardiologii, byla při prvním výslechu nervózní, Huldar se jí jde ještě jednou zeptat, zdali neví něco více. Popírá, že by se byla s dívkou kdy setkala, ptá se na jméno Huldarova kolegy Gudlaugura Vignissona, Hudlar má dojem, že jej žena zná a že to oba tají. Freyja si komplikuje život studiem, které nezvládá (práce, hlídání dítěte, pomoc policii, která o ni žádá), její vztah s Huldarem (resp. různé polohy touhy a odvrhování možností se setkávat, okamžitého rozhodování u obou, zda to či ono udělat či nikoli, zda to nebude vykládáno jinak atd.) je jednou z konstant, které vytvářejí napětí nejen ve smyslu komplikace vyšetřování, ale i otázky, jak to kdy dopadne mezi nimi. Podobně zajímavá metafora, poukazující k složitosti vyšetřování je obraz dítěte (Sagy), která při hře s kostkami řeší s urputným soustředěním jakýsi úkol, když „se snaží umístit sytě červenou kostku vedle zelené“ (s. 105) Tyhle momenty přispívají k pocitu jisté autentičnosti či možnosti čtenářského vnoření do příběhu.

Při zkoumání vztahů mezi dětmi po Stellině smrti se začíná postupně ukazovat, že Stella nebyla neviňátko, nápadný je vztah mezi ní a Adalheidur, z rozhovoru Freyji a ředitelky školy se dozvídáme o vážnosti šikanování dívky, kterou to „dohnalo k pokusu o sebevraždu“ (s. 105). Tady bych zase poznamenal (když mimo jiné sleduju, co přispívá k přitažlivosti textu kromě samotné konstrukce fabule, tedy zločinných událostí a jejich odhalení při vyšetřování), že jsou zajímavé postřehy z oblasti psychologie, na které bych (coby neodborník v oboru) nepřišel – Freyja například poznamenává, že Stellina smrt pro Adalheidur neznamená jen úlevu od její šikany, ale také, „že nikdy nebude mít možnost se s ní usmířit, nebo nějak zúčtovat“ (což není pro Adalheidur dobré, s. 104). Uvědomujeme si zřetelněji, že tematika nekorektních vztahů mezi školáky má rovinu psychologickou, ale také právní (zodpovědnost školy jako instituce, vztahy mezi rodiči, možnosti, jak vůbec tyto vztahy odhalit a jak s nimi nakládat), to autorka soustředěně rozvádí na následujících stránkách (s. 106–107). Z faktického hlediska se Freyja dozvěděla kromě toho, že se Adalheidur pokusila o sebevraždu, také to, „že jejího otce Haukura dohánělo to, co Stella dělala, k takové nepříčetnosti, že z něho šel strach“.

V další kapitole (13. kap.) se objeví postava psychologa Kjartana, spolužáka Freyji (ta nyní uvažuje o něm i jako o partnerovi), jenž sám sebe označuje za jediného odborníka na šikanu na Islandu, později policisté uvažují i o možnosti zapletení do případu, nyní ho zastihujeme s jeho otravnými klienty Bógim a „ukňouraným Mördurem“ (v tu chvíli netušíme, že je zmíněna prakticky klíčová osoba v celém příběhu), předtím, než zaklapne počítač, najde v e-mailové schránce zprávu právě „od Freyji Styrmisdóttirové“ (tuším, ale nezaručuji, že její příjmení čteme rovněž snad úplně poprvé). Davíd byl Kjartanovým klientem (celé jméno se dozvíme až v 28. kap., s. 243, Kjartan Ýmir Erlendsson).

Když sledujeme chlapce Egilla a jeho psa, kterého venčí na zahradě (14. kap.), netušíme, že se ocitáme v prostředí druhého případu, ještě když má chlapec charakteristický pocit, že ho někdo sleduje, víme to však v okamžiku, kdy v telefonu otevírá „nový snap“, jehož odesilatele neznal, ale my víme, že je to týž, s nímž jsme se setkali krátce předtím, než byla Stella přepadena na dámském záchodku – Just13. Na snímku je nejdříve zahrada a „šedý obrys uprostřed“ on sám, na dalším snímku se vidí, „jak stojí v obývacím pokoji“. V dalších kapitolách se přesouváme na kardiologické oddělení nemocnice, kde pracuje Ásta, a pak na policejní stanici, kde sledujeme napjaté vztahy mezi policisty (v tuto chvíli především averzi k Jóelovi, neschopnému policistovi, kterého považují i pro jeho chování k ostatním, zvláště zlomyslnost a úlisnost, za „totálního blba“). Nyní jsou povolání do zahrady, kde je přivítá žena (uklízečka, která zatelefonovala, jak se později ukáže), která nemluví islandsky („Moc krev.“), snaží se udržet psa se zakrvácenými tlapkami a na papíře nachází zprávu: číslo „3“ (16. kap.). A v následující kapitole vidíme děsivou událost opět z perspektivy pachatele (potvrzuje se explicitně i to, že jeho obětí byla i „ta holka“).

Pochvalu za akci slízne Erla (aniž by šéfovi řekla, že zásluhu má Huldar, který nepřehlédl telefonát a vše vyřídil), chová se nemožně (jeden ze zdrojů neustálého napětí mezi policisty, a pochopitelně i napětí čtenářského, „měla ústa stočená v zamračeném úšklebku“, „střelila po něm naštvaným pohledem“ atd., s. 142). Nyní Huldar vyšetřuje v Egillově rodině, hovoří s jeho starší sestrou Ásdís, na otázku, zda neví něco o šikaně, odpovídá záporně. Na snímcích Snapchatu Egillových přátel naleznou podobné snímky chlapce prosícího o odpuštění jako dříve u Stelly, brutální napadení (opakované rány „pálkou do hlavy“ ležícího na zemi), musejí být informováni rodiče, kteří přiletí ze zahraničí, po příletu je vše zabezpečeno, ale otec se tváří pohrdavě, vyjadřuje se opovržlivě a s ironií vůči nim (jde to přes čáru, nakonec se nicméně přece jen omluví, a zmíní o šikaně). Policisté uvažují o motivaci, Erla jen štěká, zkrátka pořád je dusno.

Freyja se v baru setkává s Kjartanem (20. kap.), hovoří se o kompetencích a o tom, komu vlastně pomáhá, tvrdí, že se „právě“ rozvádí (později se ukáže, že to je výmysl, jak jí řekne její ředitelka v kap. 28). Přijít s teorií, že společným motivem je šikana, za neustále napruženou nadřízenou („když má Erla tuhle vzpurnou náladu“, zafungoval by jedině opak), nepovažuje Huldar za něco, co by vztekle nezamítla (jak to udělala už několikrát předtím, místo aby poděkovala za nápad, ho vždy jen setře se slovy o „nesmyslech“). Do letargické situace přinese vzruch (policisté při té zprávě vyskočí) telefonát, který se uskutečnil z Egillova mobilu (informuje je Červený kříž), kde figuruje jména Lauga (teprve o hodně později je spojeno se jménem autorky dopisů na jednom blogu, vyznačených v knize kurzívou, podepsaných jako Laufa, nyní hledají řetězec ve jménech, ostatně dopis číslo 2, popisující osud opovrhované a šikanované dívky následuje ve 22. kapitole, důležitý je obsah, její život po spřátelení s jednou dívkou „přestal být bezcenný“ – netušíme, že to byla jen past).

Policisté se vyptávají Egillových kamarádů, rodiče, místo aby pomohli, jsou vzteklí („jak se opovažujete číst před mým synem takové nechutnosti?“, s. 195), když policisté čtou, co Davídovi napsali na sociálních sítích. Je otázka, zda Egill vůbec žije. V další kapitole (24.) je Erla nepříjemná na Freyju (za ochotu na žebrotu, snažila se v mejlech průběžně informovat o tématu, jehož vyšetření jistě spěchá, policistka se nyní ohání vynakládáním „omezených zdrojů na poradce“, za něž by čekala „pořádnou zprávu, ne pár nesouvislých e-mailů“, zkrátka chová se sprostě). Prošetřuje se stížnost souseda na výtržnost otce Adelheid Haukura, který se vymlouval, že chytal zuřivou kočku a ta ho poškrábala (vyšetřování se věnuje zvláštní kap. 25), zároveň se dozvídáme o pocitech bezvýchodnosti rodičů týraných dětí, kteří slyší jen samé „Nevíme, nemůžeme, nesmíme.“ (s. 213), Freyja mu dává kontakt na Kjartana Erlendsona. Krůčkem ve vyšetřování představuje zjištění, jak se dostal vrah do kina (maskoval, že je kuřák a vešel o přestávce, kap. 24).

Problémy nejsou jen ve vlastním týmu, je obtížné dosáhnout povolení i v dalších případech, nyní se jedná o vlasy, které svírala Stella v ruce ve vrahově autě (porovnávání DNA v databází deCODE, problémy jsou získat povolení k databázi genetických společností, „Dokázali zamítnout žádost i v případu určení otcovství, kdy otec zemřel a nedal svolení, že se jeho DNA smí použít ro něco jiného než genetický výzkum.“, s. 220). V šikaně aktuálně narážejí na montážní fotky dívek s velkými prsy, nabízených jako sexuální služby. Erla přistoupí kupodivu na Huldarův návrh jít si promluvit znovu s Ævarem, otcem Davída (vše v 26. kap.). Ptají se, kde byl ten večer, co zmizel Egill (v úterý), prý na lukostřelbě, nařčení únosu vztekle odmítne.

Hudlar Traustason se představí sestře, že hledá Ástu Einarsdóttirovou (to už je další druhá návštěva, tentokrát kvůli onomu mobilu), ta odpovídá, že Ásta je „dobrá sestra“, „Zrovna minulý pátek zachránila život jednomu pánovi na nemocničním parkovišti cestou domů z noční. Provedla mu kardiopulmonální resuscitaci.“ (s. 233, později tuto událost uvidíme jako klíčovou, jen v poněkud jiné interpretaci). Ta mu dává jen pět minut, má prý práci (takže si čtenář později řekne, že právě ona zpráva o záchraně života byla tou relevantní informací). Huldar touží po Freyje, ta má problémy s matematickými příklady, vlastně se studiem obchodu, od něhož očekávala příjemnější život (bydlení v bytě bratra kriminálníka není nic moc), po všech neúspěších končí.

Dvě drobné poznámky k textu (jedna z nich metatextová): Věta „Chtěl byste na ni počkat v kuchyňce?“ je evidentně anglicismus (v němčině je to podobná gram. konstrukce, nevím jak v islandštině, Hana Sichingerová pravděpodobně překládala z angličtiny, která je rovněž uváděna ve zdrojích), v přirozené hovorové češtině říkáme „Počkal byste [laskavě] …“ (s. 231). To je samozřejmě drobnost, ale když už jsem to zaznamenal… O pár stránek dále (s. 236) je pozoruhodná zprostředkovaně formulovaná autorská reflexe tématu: „Na co by se asi měl tak [v televizi] koukat? Na pořad o amerických policistech, kde jeho práci očividně dělají géniové? Nebo na jeho norskou verzi, ve které se policisté hroutí pod tíhou vlastních chyb?“ Román Yrsy Sigurdardóttirové je přece také fikce, ostatně práce policistů je komentována (na s. 241) také ještě v perspektivě Freyji, která říká, že práce psychologa se zakládá „na chování a emocích“, zatímco ta policistů „na faktech a vzorcích“.

Bjarney, jedna z kamarádek Stelly, se při výslechu zprvu vykrucuje (bojí se, že by musela do vězení, chtěla by právníka atd.), popisuje, co Stella vlastně dělala, důležité je líčení události jakéhosi Mr. Lovera („nebo něco podobně tragického“), kterého poslali za Adelheid, pokračuje to vydíráním zuřícího chlapa poté, co si Stella s pomocí svého chlapce, který je ajťák, našla jeho adresu (musel dát Stelle peníze, aby mlčela) atd., když vidí, jak Huldar někoho vede, vykřikne, to je on, „ten úchyl s monoklem“ (s. 250). Jmenuje se Arnar Björnson – a nenechme se mást, když budeme mít na následujících stránkách pocit (tak nás autorka prostřednictvím svých hrdinů vede), že za všechno může on (policisté se až předčasně těší, že budou moci uzavřít případ). I když „ten zoufalec“ samozřejmě není nevinný, i když je nyní podezřelý z toho, „že se pokusil koupit si sex se školačkou, ale také z toho, že brutálně zavraždil Stellu a napadl Egilla.“ (s. 251).

Nyní při výslechu opakují donekonečna otázku „Kde je Egill?“. Později ale Erla dostala vynadáno, že dělala „věci po svém“ (tvrdila mu, že mu nemůže dát právníka, že není zatčený), navíc jí nadřízení nepodpoří v její žádosti o přístup do databáze deCODE, zuří: „Pitomí, podělaní kreténi. Teď si požádá o právníka a celé se to bude odkládat. Jak to, že těm podělaným tlusťochům nedojde, jak je to naléhavé?“ (s. 259). Je to na obě strany, na jedné straně dostane Erla zprávu, komu patří vlasy, na druhou stranu (poslední věta 29. kap.) zní: „Všechno se jim začínalo vymykat z ruky.“ Po dalším, třetím dopisem (kurzíva) se vracíme k otázce, kdo je Lauga, nacházejí jediné jméno, Laufhildur Brá Mardardóttirová, a i jim přichází „dost krkolomné“ (31. kap.). A „nemohla být obětí číslo jedna?“ Čtenář možná zbystří, když jedna z mála informací o jejím otci Mördurovi Jónassonovi na internetu je, že byl členem střeleckého klubu – a že byl programátorem velké softwarové společnosti, a také, že si nechal ověřit DNA své dcery. Vlasy patřily jí. Když otce hledají, není přítomný, zastupuje je jakýsi Einar, Mördur se po operaci rakoviny nachází v nemocnici. A „je na oddělení, kde pracuje Ásta“!

Když však dorazí do nemocnice, zjišťují, že Ásta tu není, a Mördur také ne. „Před hodinou a patnácti minutami“ zemřel (32. kap., s. 273). Při vyptávání se policisté dozvídají, že to je ten muž, kterému v pátek zachránila život. [Nejsem si jist, zda by už nyní z mé strany nemělo přijít varování pro čtenáře, kteří nechtějí přijít o zážitek z napjaté četby, aby nečetli dále.] Choval se nicméně dost podivně. V druhém vláknu vyšetřování přichází zajímavé sdělení – bratr Laufhildur o ní hovoří jako o Laufě. „Bingo.“ (s. 279): Laufa / Lauga. Žije v chráněném domově, je otázka, kdo tam půjde.

Freyja přemýšlí o svém neuspořádaném milostném životě, pak si vzpomene na papírek s telefonním číslem, který odtrhla ve škole při tehdejší návštěvě Adalheidur, číslo patří Mördurovi Jónassonovi, „softwarovému programátorovi“. Nyní volá Gudlaugur s prosbou, zdali by nemohla nahlédnout do databáze Agentury na ochranu dětí, a najít informace o ženě z doby, kdy byla ještě dítě, jménem Laufhildur Brá Mardardóttirová. Freyja zbystří – jméno pravděpodobně jejího otce právě padlo v potaz.

Další kapitola (34.) je z perspektivy pachatele, jenž sleduje smrt chlapce, a my sledujeme, jak to, co dělá, dělá záměrně tak, aby dovedl policii na místo v době, kdy bude sám v bezpečí. Nyní vysílá do éteru obrázek mrtvého chlapce z telefonu, na jehož tlačítka otiskl chlapcovy prsty. Čáru přes rozpočet mu udělala média, když nezveřejnila to, co jim poslal (dopisy). Když čteme větu „Erla jako obvykle jakékoliv informace pocházející od Freyji odmítala a tvrdila, že to stále nevysvětluje, proč by se policie měla zajímat o Mördura a jeho dceru,“ (s. 295) říkáme si, zda osobní averze policistky dokonce nejsou do té míry neprofesionální, že odvádějí vyšetřování od cesty, která by vedla k úspěchu, a nic na tom nemění, že holt je žena ve stresu. Nakonec Huldar s Gudlaugurem odjeli do chráněného domova, než se Erla laskavě stihne rozhodnout, co vlastně bude dělat.

Laufhildur k sobě nikoho nepouští, bude to obtížné. Dozvíme se, že se tenkrát postřelila (chtěla se zabít, ale přežila to s tím, že si ustřelila dolní čelist a jazyk, nosí nyní masku. Za dvacet let neopustila dům. Relevantní při čtení je, že nad její postelí „visely dva velké plakáty Hvězdných válek“ (s. 301) a na truhle sbírka masek (Anonymous Guy Fawkesa, maska z filmu Vřískot a další, také masku Dartha Vadera, hned v další kapitole je to jeden z argumentů, proč by mělo být zajištěno povolení k prohlídce i jejího pokoje). Policisté jí sdělí, že její otec je po smrti. Žena mu předává obálku, v níž se Mördur přiznává k vraždám. Ke všem třem. Erla mezitím volá, že se našlo Egillovo tělo, mají tam ihned jet, našli jej na základě snapu (jak víme) v kontejneru poblíž drůbeží farmy na okraji městečka Mosfellsbæru, třináct kilometrů od Reykjavíku, pozemek, jenž měl být výběhem pro koně, majitel pronajal Mördurovi Jónassonovi. Huldar sděluje kolegům, že Mördur se přiznal k vraždám – ale ouha, dodává, že ty útoky spáchat nemohl. A ovšem čtenář (alespoň já) neví proč, napadá mě jedině, jestli nesedí ony časy jeho infarktu a smrti obětí.  

Prý celou dobu ležel připoután k přístrojům na oddělení v nemocnici, podle ošetřovatele. Mrtvý chlapec držel v ruce vlasy stejně jako Stella. Huldar vymyslí fintu, jak si zdůvodnit prohlídku Mördurova bytu (s. 315), odchází s igelitovou taškou plnou věcí. Sledujeme pak děsivý plán pomsty své dcery („naprostá pomatenost“, s. 321), rozvěsil po školách letáky a „pomocí pečlivé detektivní práce získal informace“ o šikanovaných dětech, pomocí tabulky pak „zjišťoval, kdo si nejvíc zaslouží být potrestán“ (s. 322). Na forenzním pak procházejí jeho počítače, měl prý přístup ke kartám klientů psychologa – a máme další spojení, tím psychologem je Kjartan Erlendsson. Ten, kterého Freyja doporučila Haukurovi, otci Adalheidur. Pak se také zkoumá, kde vlastně Mördur parkoval, když jej postihl ten infarkt (zjistí se, že je to důležité). A je to už několikátý rozhovor o tom, kdo z dvojice Erla a Huldar by měl jít konečně spát, protože v minulých dnech spal jen několik hodin (s. 326–7, Huldar se bojí, že Erla „usnula s otevřenýma očima“, s. 330).

Musejí rozlousknout několik věcí, klíčová je tato: „Ve výslechové místnosti čeká ten mizera Arnar Björnsson. Je podezřelý z vražd, které na sebe vzal Mördur Jónasson, jenže Mördur je mrtvý a začíná být čím dál tím jasnější, že nikoho nezabil. A jako by to nestačilo, pořád nemáme oběť číslo jedna.“ (s. 327). Navíc čenichají novináři a už nějak zjistili, že se našlo tělo a že někdo je ve vazbě. K úvahám patří otázka, zda Ásta a Mördur byli komplicové a proč by se spolčili, v každém případě ji půjdou ještě jednou navštívit (38. kap.) a znovu se vyptávají, jak to bylo s tou záchranou. Kladou dokonce takové otázky, zda je možné vyvolat srdeční zástavu, zda se mohl někdo dostat k jeho klíčům od bytu ve skříňce apod.. Erla mezitím zjistila, že Mördur měl na Snapchatu (pod adresou Just13) mezi přáteli falešný účet, který patřil otci Adalheidur Haukuru Stefánssonovi (při té příležitosti si rekapitulujme základní řady: Mördur a jeho dcera Laufhildur, Haukur, jeho dcera Adalheidar vs. Stella; Ænar a jeho syn Davíd vs. Egill). A ještě jedno překvapení (z těch vedlejších vláken, jimiž celý balík neklidných událostí kyne: Ásta si vzpomene, odkud zná Gudlaugura, viděla ho na „setkání celonárodní queer organizace“, hlasovalo se, zda se „členství rozšíří také o komunitu BDSM“, přemýšlela, zda je „gay nebo někdo z BDSM“ (s. 343). Hudlara popadl vztek, „měl pocit, že tohle si nezaslouží“ (344, 39. kap.), že mu totiž jeho nejbližší spolupracovník neušetřil nejistoty ohledně vztahu jeho a Ásty.

Představa Erly vycházela ze spolčení, kdy „Haukur se pomstí trýzniteli své dcery a na Mördura padne veškerá vina“. Je tady ale ten infarkt a Haukur má alibi, svědectví třech přátel, sehrát úlohu mohl ještě někdo z příbuzenstva. Nyní chtějí Haukura usvědčit pomocí falešné zprávy, na kterou by se chytil. To se stane a Haukur Stefánsson je předveden. Napětí stupňují i výtky nadřízených ohledně nestandardních postupů (spíše obcházení předpisů, dokonce podfuků jako s profilem DNA, také trik s prohlídkou bytu bez povolení „nespolkli“), ale také (o chvíli později) pár ran, které Haukur uštědří Joélovi (už před chvílí jej Erla musela vyrazit z výslechové místnosti pro neschopnost) za jeho přiblblé jízlivé poznámky vůči Gudlauturovi. Haukurovi nyní vyšetřovatelé předhodí, že by nejspíš nezabil Stellu a Egilla, kdyby věděl, že Mördur je mrtvý (a tedy to nemůže vzít na sebe), Haukur mu nyní ale odpověděl na jeho zprávu.

Detaily spiknutí (výsledku výslechu) se ale čtenář nedozvídá bezprostředně, ale z rozhovoru Huldara a Freyji: Haukur se přiznal k vraždě Egilla, ale ne Stelly. Mördur vše obstaral, načasoval atd., a především manipuloval, naléhal na něj, aby se mstil. A teď (připomeňme si obě řady, protože tímto to bude zřetelnější): „Každopádně dohoda zněla, že Mördur ho zbaví Stelly a vinu vezme na sebe. Na oplátku měl otec Adalheidur zabít kluka, který šikanoval zase dítě někoho jiného, ale s ním neměl nic společného, a Mördur by vzal vinu zase na sebe. Stejně jako za třetí vraždu, kterou plánoval a která zřejmě nebyla provedena.“ (s. 361)

A teď je to hodně zamotané (s. 362), jiné osoby vraždí a jiné přesunují těla, zmiňme z toho propletence alespoň to, že Mördur zařídil, aby Stellu zabil jiný vrah, zatímco Haukur bude na fotbale (zmíněné alibi). Teď je otázka, kdo je ten další vrah (když si Mördur uvědomil, jak to s ním je, nechal vše ostatní na pospas, hlavně když se jeho plán zrealizuje). Nejasnosti jsou stále i kolem telefonu, který měl Haukur hodit „do dopisní schránky té zdravotní sestry“ (dozvídáme se řadu podrobností, s. 364). Také se trochu rekapituluje – připomíná se Arnar (který vypadal podezřelý), jehož poslala Stella za Adalheidur a jehož Haukur seřezal (bude zřejmě obviněn jen za pokus o sex s nezletilou), či Ænar, který by mohl být podezřelý, jestliže Egill šikanoval jeho syna Davída. Neví se, zda Kjartanovy záznamy Mördur ukradl nebo je koupil atd.

Následuje další fotokopie dopisu, tentokrát již podepsaná přímo Laufhildur, zásadní informace v něm je, že k rozhodnutí použít proti sobě zbraň vedla zrada dívky, která se tvářila jako kamarádka a byla jen nastrčená spolčením šikanujících spolužaček.

A nedlouho poté se dozvíme, kdo je tato kamarádka. Je to Ásta (dáváme si dohromady, dívka odstrkovaná pro svou lesbickou orientaci, která se snažila zavděčit spolužačkám a vetřela se do přízně Laufhildur, a naoko byla její kamarádkou), a právě ona měla být obětí číslo 1. Za ní totiž Mördur jel do nemocnice (našla se bunda s nožem, která se mezitím zatoulala, ale Huldar ji našel), ale nedokázal to již provést. Mördur byl Kjartanův klient, nabídl mu, že vytvoří počítačový program a pomocí něj se dostal do jeho databáze. A Davidův otec se chystá „podepsat přiznání k vraždě Stelly“ (s. 382, a dozvídáme se řadu podrobností o dalších vazbách i autorský komentář, jehož metaforu jsem rovněž použil – „kousky do sebe pomalu zapadají“).

V závěru celého příběhu sledujeme vnitřní monolog Ásty, potvrzující to, co víme z dopisů, ozřejmující příhodu s Mördurem na parkovišti a nutnost nyní vše po pravdě říci své partnerce, trápí ji také výčitky svědomí – kdyby tenkrát Mördurovi nepomohla, mohly obě děti žít. Zesláblý muž na lůžku jí prozradil, jaký s ní měl záměr, který rozšířil na přesvědčení, že tak „přitáhne pozornost k šikaně a jejím následkům“ (s. 389). A využil ji například tím, že zařídil, aby telefon, z něhož potom ona posílala další zprávy, skončil v její schránce. Nedohlédla všechny další důsledky. Teď se musí věnovat své rodině. Ale autorka nechává (známe to ostatně podobně z některých filmů) konec hrozivě otevřený, když Ástina dcerka říká, že někoho viděla na zahradě. Sice tam nikdo není, ale sněhulák má na sobě masku se zelenými vlasy.

Yrsa Sigurdardóttir, Katarze, Metafora (Grada Publishing) Praha 2019