Yrsa Sigurdardóttir / Černá díra

Příběh je na obálce označený jako „druhý díl série Freyja & Huldar“. Zvláštní je, že podobně jako u předchozí i následujícím svazku není kniha označena zde a na titulní stránce jménem autorky, respektive toto jméno je skryto za grafikou, v tomto případě iluzí roztrženého papíru, za nímž se nalézá „černá díra“ (podobně grafik postupoval ve všech svazcích). Než se podíváme na vlastní příběh, jenž je v nejhrubších rysech strukturován jako předchozí díl, tj. na Prolog (datován do září roku 2004), vlastní příběh (rok 2016) a Epilog, zmiňme ještě, že na jednom z prvních listů jsou uvedeny knihy autorky, které v nakladatelství Metafora již vyšly (Poslední rituál, Mrazivé světlo, Žhavý hrob, Led v žilách, Ohnivý anděl, Plavba smrti, Pamatuji si vás všechny a DNA) a také (na jedné další straně) výslovnost hlavních postav, tedy jejich islandských jmen.

Děj předchozí knihy (DNA) je zběžně a útržkovitě připomenut na začátku hlavního příběhu (jeden z hlavních hrdinů Huldar je zpět na postu řadového kriminalisty), v Prologu se hovoří o únosu dívky Vaky, které nabídne její spolužačka (ve třídě je nová), že si může zatelefonovat z jejího domu nedaleko poté, co marně čeká, až ji otec vyzvedne u školy, jak slíbil. Huldar nyní pročítá dětské texty, které jsou součástí „časové kapsle“, hry na odhalení po deseti letech, a zjišťuje totožnost jednoho z nich s rukopisem podobně depresívní věštby, v němž je iniciálami označeno několik osob, které „umřou“ v roce 2016. Jeho nadřízená Erla přichází se zprávou (anonymní oznámení), že mají hledat v jedné zahradě cosi, co by je mohlo zajímat. Huldar a jeho spolupracovník Gudlaugur a Erla jdou na místo, s nevolí je sleduje majitel, státní zástupce v důchodu Benedikt Toft. Najdou ve vířivce přikryté deklem dvě lidské ruce.

Ve 2. kapitole se pak setkáváme i s Freyjou, rovněž v řadové pozici (přestože muže v minulém příběhu nezastřelila, nehodilo se, aby byla dále ředitelkou Dětského domu). Huldar k ní přichází na návštěvu, poradit se o obsahu zmíněných žákovských vizí. V další kapitole sebevědomého státního zástupce Thorvaldura rozhodí výhružné mejly od někoho, kdo má jméno Zúčtování. Od koho mohou být? Æsa, s níž se rozešel? Huldar se (další kapitoly) v práci nudí, nabízí pomoc Erle, která zaujala nyní vedoucí místo. Je před nimi případ oněch dvou lidských rukou, nalezených ve vířivce na zahradě. Huldar se vydá s Freyjou do školy, s ředitelem hovoří o chlapci („Thröstur z deváté bé“, jak se ukáže, příjmením Agnesarson), jenž je tvůrcem zmíněného textu, ředitel podává o něm informace (byl zvláštní, byla doporučení od psycholožky, byl tvůrcem znepokojivých kreseb) a sděluje jim jméno psycholožky, Sólveig Gunnarsdóttirová.

Při setkání je Sólveig nepříliš ochotná, říká, že si na nic nevzpomíná, Freyja nicméně naléhá, že zprávy musí být v systému dohledatelné a že je možné, že psycholožku budou kontaktovat policisté. Když se sama dívá do databáze, zjišťuje, že Thröstur má jiné jméno, záznam z roku 2001 (to mu bylo osm) jej uvádí jako Jónssona, nikoli Agnesarsona jako záznam z prosince 2005, kdy byl žákem školy, s jejímž ředitelem Freyja hovořila. Bude tu tedy nějaký závažnější problém. Dále Freyja zjišťuje, že u obou případů chybí příslušné složky, je tedy možné, že by je někdo vymazal? Kontaktuje „ajťáka“, zda by to nemohl zjistit, ten přislíbí pomoc.

Přemisťujeme se k Æse, která připravuje dětem, Karlottě a Dadimu, jídlo a volá je ze zahrady domů. Žena se diví naléhavému prosebnému tónu bývalého muže (Thorvaldura), s nímž se po rozvodu stále hádá a u něhož je zvyklá na aroganci člověka, který „chrlí rozkazy nalevo, napravo“ a jenž se nyní telefonicky ujišťuje, že se dětem nic nestalo. Co se přihodilo? Vyhrožuje mu někdo? Když se Æsa chce ujistit večer, že se neděje nic vážného, Thorvaldur jí telefon samozřejmě nebere. Huldar navštíví svého stárnoucího šéfa Gudmundura Lárussona, chce na něm, aby se jakožto oprávněný starší důstojník podíval do Thrösturových materiálů, ten se trochu zdráhá, nakonec vyhoví, na monitoru se ale objeví zpráva Přístup odepřen. Oba se diví: „Tady něco smrdí.“ (s. 84) Dalším krokem je, že Huldar s Freyjou chlapce osobně navštíví. Na cedulce bytu je jméno jeho, jeho matky Agnes a sestry Sigrún. Vizáž anarchisty (černé džíny, charakteristický účes, tetování etc.) je začátkem osobního setkání domluvené schůzky, která rychle skončí Thrösturovým vulgaritami, agresivitou a vyhazovem (později zjišťujeme, že očekával jiný důvod návštěvy než téma dopisů). Gudmundur Huldara telefonicky varuje, ať je v kontaktu s Thrösturem opatrný.

Nevím, zda je to mým okamžitým čtenářským naladěním, ale mám pocit, že v prvním díle trilogie bylo cosi naléhavějšího (i když jednu chvíli jsem měl také pocit, že se věci nehýbají z místa), ale jde mi o onu charakteristickou přízračnost, jakou jsem zažíval zvláště u Millénia – je ovšem otázka, zda to nebylo také tím, že to bylo něco zcela nového. Také zde mám pocit větší přehlednosti, jistě i proto, že čtenář je již obeznámen s některými postavami, tedy ústředními (Freyjou a Huldarem), ale také bratrem Freyji Baldurem, jenž právě znovu vystupuje na scénu, rozvíjením známých motivů (vedle Baldurova psa zde dostane Freyja na starost ještě dítě). A přestože právě v těchto kapitolách autorka „přitvrzuje“, totiž rozvíjí další děsivé motivy, mám tu pocit jakési racionální přehlednosti (opak by vytvářel napětí a pocit nejistoty), neboť – jak se ukazuje – jednotlivé zločiny na sebe prostřednictvím participujících osob na sebe všechny pěkně navazují. Je ovšem otázka, zda to není léčka autorky, v minulém díle se přece na konci ukázalo, že „všechno je jinak“.

Thrösturova předchozí reakce souvisí s tím, že z vězení byl nedávno propuštěn jeho otec Jón Jónsson, „pedofil nejhrubšího zrna“ (s. 93), jenž měl na svědomí sexuální zneužití malé holčičky a její vraždu. A – podobně jako na jiných místech, čteme autorské komentáře (prostřednictvím jednotlivých postav) o nedokonalosti (nejen právního) systému, v němž nejsou například informovány osoby, které by mohly být ohroženy po propuštění zločinců z vězení (ti si odpykali svůj trest a jsou nyní „svobodní“, vymazané materiály, jako v případě staršího obvinění Jóna u soudu v Reykjanes, s. 146), konkurenci jednotlivých právních subjektů (státního zastupitelství a policie, třeba v případě arogantního Thorvaldura), či kompetencí (instituce dětských psychologů a policie, které by měly spolupracovat), i když některé okamžiky averze (samozřejmě jsou součástí vytváření napětí) jsou osobního charakteru (například mezi Freyjou a Erlou, která je nyní ve vedoucím postavení na bývalém Huldarově místě). K některým potížím přispívají také všudypřítomná úsporná opatření (např. nedostatek kamer, které by umožnily najít stopy).

A také jsou tu problémy s dohledáním dokumentace, které nastávají u Jónssona, tam ale nebude příčina nedostatek v systému, ale cosi podivného, jiného (porovnávání s běžnou praxi v té či oné oblasti je součást vzorce pohledu autorky na skutečnost). V každém případě se od této chvíle řadí za sebou jednotlivé maléry, nové a nové, a zároveň se odkrývají souvislosti v minulosti. Zavražděnou holčičkou je Vaka Orradóttirová (už nyní jsou tu první spojnice, Vaka se jmenovala dívka, která marně čekala na otce v Prologu), obrat k bohu u Jónssona a jeho zdrženlivost u alkoholu (vymlouval se, že alkohol ho v onom případě zbavil sebekontroly) považují vyšetřovatelé za nedůvěryhodný (9. kap.). V následující (10.) kapitole sledujeme Thröstura s jeho sestrou Sigrún, kterou doprovází, jak se schovávají na hřbitově, než odejdou od hrobu rodiče Vaky, jeho nemilující a vzteklý vztah k matce, neochotu chodit do „ubíjející“ práce (je už půl roku nezaměstnaný, bude mít nižší dávky), a jeho úvahy „o jejich mizerné, vykořeněné existenci“ (matka naopak ze sebe udělala „lidskou rohožku“, s. 103). „Smutek a vztek“ je jedna z konstant nejen této podivné existence, na určitých nesouladech je postavena i řada situací – osobních vztahů i na druhé straně, ostatně podobně jako v prvním díle.

Ale zde již nastupuje řetězec řečených událostí, první z nich je šok muže jménem Kolbeinn, vracejícího se svým autem pozdě z práce a nereagujícího na podezřelé momenty do okamžiku, kdy se při jízdě muž vzadu přivázaný řetězem vymrští do vzduchu, zlomí v pase a málem utrhne zadní osu vozidla. Mrtvý je Benedikt Toft, „jediný svědek v případu useknutých rukou“ (s. 115). Æsa, s níž jsme se již setkali (v 7. kap.), zjišťuje, že její děti, pětiletá Karlotta a tříletý Dadi, opustily místo, kde se grilovalo (byla věc učitelek, aby děti hlídaly), vylákal je nějaký pán na „štěňátka“, nebyl to prý ale pán, ale „Otec Vánoc“ (tedy nedohledatelný), matka telefonuje arogantnímu otci (Thorvaldurovi), Karlotta jej měla „pozdravovat od Vaky“. Baldur Freyju při návštěvě informuje o Jónssonovi, jenž byl v témže vězení, a také ji žádá, aby se postarala o jeho dceru Sagu, narozenou po jakémsi náhodném sexu.

Je tu ale již další případ, z poškozených náhrobků na hřbitově v Hafnarfjöduru, zprvu vnímaných jako vandalismus (15. kap.), se vyklube zločinný záměr, totiž rakev vyhrabaná bagrem se později nalezne na skládce společnosti Sorpa v Álfsnes (16. kap.), mužem v rakvi je bývalý předseda „městské rady, prezident různých spolků“ Einar Adalbertsson, tedy „vzorný občan“ (s. 158), při dalším pátrání se ovšem ukáže, že jeho druhou manželkou měla, když se s Einarem seznámila, syna a „ten syn se jmenuje Jón. Jón Jónsson“. Vnoučata pak jsou Thröstur a Sigrún. (s. 160). Je to všechno neutěšené, Freyja shání nějaké oblečky pro Sagu, ta má ale příšerný výraz podobný „kreslené Vzteklé kočce“, „koutky úst směřující dolů naznačovaly, že by se měla obávat nejhoršího“ (s. 161).

Vyšetřovatelé navštíví v nemocnici Kolbeinna (Ragnarssona, jeho celé jméno se dozvíme rovněž teprve o pár stránek později), nic zvláštního se nedozvědí (18. kap.), také od Sólveig se Freyja nedozví nic zvláštního (19. kap., že se později rozpomněla, je jiná věc), zatím jde o to, zda nebyly zneužívány Jónovy děti. Ví se ale alespoň něco, totiž že bratr zranil sestru (tam se také stále nikdo nemůže na nic rozpomenout, my už ale víme, že Sigrún, které chybějí dva prsty, je ta, kterou oslovila Vaka v Prologu, jak zjištěno později, zavražděná). Mimochodem, Freyja právě nyní navštíví Dagmar (ve 20. kapitole tak pak učiní i Erla), matku před dvanácti léty zavražděné Vaky, ta ví o tom, že vrah je propuštěný (viděla jej někde na nároží u účetní firmy, kde pracoval Kolbeinn, zuří, co je to za systém, který takovéto lidi propouští z vězení, a později i nad tím, že se ji policie vyptává na jména, ale odmítá jí říci, co je to za lidi, s nimiž se ji pokouší spojit, s. 199). Jedním z drobných konfliktů je ten mezi Dagmar a Gudmundurem Lárussonem, jejím manželem (žijí odděleně, je to jeden z příkladů dalších následků zločinu, na které autorka i v jiných případech upozorňuje).

Znovu se objevují momenty, jako by někdo zametal stopy, když se v databázi nenajdou Jónovy otisky, které byly na polštáři, kterým udusil dívku (20. kap.), jiné předměty, na nichž by se daly sejmout, nejsou dostupné („Tenhle případ je jeden velký bordel.“, říká Erla, s. 194). Nedostupný je i Jónsson, jako by se po něm slehla zem. K ničemu nevedou ani další výslechy Sigrún či Agnes ať v jejich bytě nebo snad i na stanici. Další epizoda s dětmi Æsy, která je neuvěřitelně nezodpovědná, když i přes předchozí události pustí děti ven na zahradu, a vyděsí se teprve, když „začaly děti křičet“ (poslední věta 22. kap.) – napětí z toho, že je konečně někdo unese, opadne o pár stránek dál, a nahradí je jiná děsivá událost, když se zjistí, že děti našly v koutě na zahradě lidské nohy (ve 25. kap.).

Erla je nadšená, když se začíná domnívat, že všechno do sebe dobře zapadá a bude moci případ uzavřít. U Einara se ovšem zjišťuje, že kromě fraktury na lebce, která měla po pádu v koupelně být příčinou jeho smrti (trpěl arytmiemi), se nyní při pitvě nalezne ještě jedna „díra“ (náznak jednoho z významu názvu knihy?), pitevní zpráva ovšem – opět – chybí. Huldar si zkomplikuje život (to je ona osobní rovina, která je stále přítomná), když se vyspí s Erlou, ta to řekne Freyje (později se dozvíme, že to ale nebyla její zlomyslnost vůči ženě, k níž se chovala již předtím přehlíživě či hrubě, ale náhoda, když Freyja Huldarovi telefonuje, jak to bude s tou procházkou ke kachnám, které chtěli krmit, a zvedne to Erla).

K zmíněným nedokonalostem „systému“ patří i to, že nebyl nikdo informován, když Kolbeinna propustili z nemocnice – a ten se stává další obětí. V každém případě máme pocit souvislého řetězce událostí, o němž jsem se zmiňoval (a ostatně jej autorka sama zmiňuje na několika místech coby jakési mezishrnutí událostí, např. s. 252: „Jestli je to propojení? To je snad jasné. Einar Adalbertsson, ten muž v rakvi, byl nevlastní otec Jóna Jónssona, a Thröstur, který napsal ten dopis, je jeho syn. To nemůže být náhoda. A Benedikt Toft byl žalobce v jenom z Jónových procesů“, tedy, jak i zde padlo, také v neustálých otázkách po vztahu k onomu seznamu osob v dopise). Thorvaldur při dotazech policie přece jen trochu zkrotne a ubere ze své arogance, když mu Huldar řekne, že by měl říci, co ví, než zmizí jako ostatní osoby.

Při dalším vyšetřování (podobně jako v jiných případech) se nyní dozvíme detaily toho, co bylo naznačeno předtím – Kolbeinn, když opouštěl nemocnici, byl udiven, že šéf jeho firmy pro něj při propuštění posílá auto, bylo to ale „podfuk“ (s. 274), přijeli pro něj jeho vrahové. Ukazuje se, že při někdejším soudním procesu, v němž se řešilo podezření na sexuální obtěžování, byl nějaký Kolbeinn, který „zastupoval hafnarfjödurskou sociálku“, ale stejně jako soudce Yngvi Sigurhjartarson svou práci odflákl, nepoložil otázky, které položit měl. Zjišťuje se, že soudce a žalobce, stejně jako Einar, předseda správní rady (a nevlastní dědeček Sigrún, ale také otec Jónův) byli kamarádi.

Policistům se nyní podaří podle otisků, které získají od jeho ženy, identifikovat muže, jemuž patřily ruce ve vířivce. Je to Yngvi Sigurhjartarson. S Thorvaldurem to dopadá, jak mu policisté předpověděli. Když rozjařený, že je oklamal, neobezřetně odchází ze stanice, dostane ránu do hlavy a probudí se zavřený kdesi v kobce. Na jeho ženu a děti je, jak tušíme, přichystána past, když Æsa dostane esemesku, že je tatínek zve na oběd a za chvíli je vyzvedne (31. kap.).

Od tohoto okamžiku ale se zároveň uzavírá počet aktuálních kriminálních činů a zároveň nastává ona závěrečná část vyšetřování, tedy dokazování, které ovšem – podobně jako to bylo v prvním díle – není jen potvrzením předpokladů, ale do určité/značné míry obratem, tedy překvapivými závěry od původní představy odlišnými. (Na tomto místě by mělo přijít už mé upozornění pro čtenáře tohoto komentáře, kteří nechtějí přijít o svůj vlastní zážitek z vyřešení případu, aby již dále nečetli – pokud tak již neučinili dříve). Při vyslýchání Thröstura je chlapec nejdříve arogantní, nadává policistům do debilů „až na půdu“, teprve později (s lítostí) pochopíme toto chování jako životní projev nedůvěry v jakékoli oficiální orgány, když prozradí (32. kap.), že jeho a jeho sestru otec zneužíval, při nepodařeném útěku z domu, kdy ji chtěl chránit, jí omrzly a musely být amputovány dva prsty (to je první zásadní odchylka od dosavadní domněnky, že jí záměrně ublížil). Dědeček jej naopak zmlátil a později zmanipuloval jakožto vlivný člověk veškeré řízení, včetně strážníka Valdiho (což je Thorvaldur, jemuž dopomohl za mlčení k rychlé kariéře), kterému se chlapec svěřil a jenž ho naopak zradil a vše „prásknul“ (dědeček ho zmlátil pak ještě víc). Oba procesy pak proběhly s výsledkem odchylným od skutečnosti. Sigrún, která byla podezřívána z něčeho nekalého (nyní, v souvislosti s Thorvaldurem, i v minulosti), byla opravdu v kině.

Thröstur pak skutečně napíše všechna jména osob, které se provinily (patří k nim také i psycholožka Sólveig), a umístí je do časové kapsle, tím se alespoň zbaví prvotního tlaku. Co se ale týče kriminálních činů, dopustili se (on s pomocí sestry a matky) pouze zhanobení rakve, u vražd se pak přesouvá vyšetřování na rodiče Vaky: Orri se už dříve jevil agresivně (Freyja se jej snažila uklidnit), ale ve skutečnosti měla v akcích hlavní podíl Dagmar (a rozchod s manželem v poslední fázi jen hráli, aby mátli policii při případném prozrazení). Smrt Vaky je opravdu zprvu rozdělila, směr jejich konání se změnil po Thrösturově návštěvě poté, co byl odsouzen jeho otec a řekl jim, jak jeho a jeho sestru všichni zradili (kdyby se bylo řádně vyšetřilo jejich sexuální obtěžování, nemusela Vaka pravděpodobně vůbec zemřít, tedy nedošlo by k její vraždě a druhému soudu.

V tu chvíli se ujala akce Dagmar, šla za Einarem s kladivem v ruce a přiměla ho, aby se přiznal, pak ho tím kladivem „praštila do hlavy“ (s. 313). Rodiče Vaky chtěli zabít všechny, až vyjde Jónsson z vězení a svalit vinu na něj, proto ona časová prodleva. Dagmar začala být posedlá pomstou, vyhrožovala i Thrösturovi, dopředu si sehnala všechno, co bude potřebovat, kyselinu sírovou, nástroje. V odlehlé usedlosti pak drželi soudce Nejvyššího soudu Yngviho Sigurhjartsona, jehož donutili napsat dopis na rozloučenou (tedy fingovaná smrt), uřízli mu ruce a nohy. O ruku přišel nyní i Throvaldur (Dagmar mu ji uřízla), děti, pro něž měla Dagmar připraveno znásilnění opilým Jónssonem, jsou nakonec v pořádku (tvrdí, že by to skutečně neudělala) – vyhrožovala Throvaldurovi, tak trochu jako v Sophiině volbě, za každé dítě jednu ruku a může si vybrat.

Vidíme, že – podobně jako v předchozím svazku – autorka na posledních stránkách či kapitolách přitvrdila, vše je dokonale provázáno, a přitom je zachována ona otevřenost či nejednoznačnost, jak se některé věci odehrály (to ukáže soud). S tímhle vším můžeme počítat (jsou to ony dvě roviny úchylnosti, zahrnující nejen sexuální deviaci, ale i zradu nejbližších ve vlastním sobeckém mocenském zájmu, provázející všechny ostatní důsledky, korupci a „díry“ v systému), opravdu ale čtenáře zamrazí, když se dozví, jak ve skutečnosti zemřela Vaka. Poté, co ji Jónsson znásilnil, úpěnlivě plakala, a Thröstur, aby zabránil nejhoršímu, ji přikryl ústa polštářem. Když jí odkryl obličej, dívka nedýchala. A to, že ji zabil, jakkoli tu byly tyto děsivé okolnosti, s tím musel žít.

Ke stylu Yrsy Sigurdardóttirové patří, že to, co je zřejmé, polopatě stvrdí – čtenář by si nejspíš mohl domyslet, že ona původní scéna, kdy Vaka poprosí, zda by si mohla zatelefonovat u dívky, které chybějí dva prsty, je právě onou chvílí, kdy je zpečetěn její osud. Z hlediska děsivého konce je už nepodstatné (tedy nic to nezmění) vysvětlení, že její otec tenkrát nebyl lehkomyslný (zapomněl?), ale uvázl v dopravní zácpě.

Ještě alespoň zmínka o aféře Huldara s Erlou, kdy intimní aférka je rozmáznuta ve vyšetřování (pokud by pokračovala, musela by Erla opustit své místo nadřízené Huldarovi), policista je nicméně rád, že se vše vyřeší touto cestou, protože jej přitahuje Freyja. Shrnujeme nicméně, že v obou dílech se takováhle epizoda podílí na napětí celého děje, a půjdeme se podívat, jak to vypadá v dílu třetím, pojmenovaném Katarze.

Yrsa Sigurdardóttir, Černá díra, Metafora (Grada Publishing) Praha 2018