Vyznání Anny Elliotové

Vyznání Anny Elliotové
filmy na DVD

Jane Austen, Vyznání Anny Elliotové, 2007, režie Adrian Shergold, hlavní role Sally Hawkins, Anthony Head. Romance / Blesk pro ženy.

Romány Jane Austenové patří k oblíbené četbě z oblasti literatury 19. století, ať už to je nejznámější Rozum a cit či Pýcha a předsudek či další, už méně známé knihy jako Mansfieldský park nebo Northangerské opatství. Nebudeme tady rozebírat proč (společenské souvislosti, estetiku atd.), spokojíme se s tím, že – podobně jako díla podobného charakteru – se staly i častými literárními předlohami řady filmů. Stejně tomu je i u Anny Elliotové, knihy, která vyšla posmrtně v roce 1818 a kterou natočilo BBC pod názvem Vyznání Anny Elliotové (Persuasion, tj. Přemlouvání). Dílo vyšlo pak v roce 2006 ještě pod jiným názvem – Pýcha a přemlouvání. Zajímavé je, že na obálce českého dívídíčka je vedle Sally Hawkinsové uveden jako herec v hlavní roli Anthony Head (Sir Walter Elliot), zatímco tím druhým v milostné dvojici hlavního příběhu je kapitán Wentworth, kterého hraje Rupert Penry-Jones (na fotce je ovšem Head).

Krátký obsah si můžeme přečíst na české stránce Wikipedie. Zkusím zároveň popsat, proč Anna  získává u diváků v podstatě od počátku sympatie, stejně nezachytím všechny detaily fabule, nechci-li, aby se případný čtenář prodíral desetistránkovým textem.

Postava Anny je výrazná, přestože působí na první pohled rozpačitě, nesebevědomě, váhavě a nejistě, na pozadí ostatní společnosti, svou odlišností. Většina členů rodiny Elliotových se sebestředně a blazeovaně předvádí jako mnohdy omezení, škrobení lidé, vzhlížející k nejvyšším společenským postům, zatímco ve skutečnosti musí propachtovat svůj dům, protože při sebejistém, ba arogantním chování Sira Waltera Elliota, otce tří sester, který považuje málem všechny okolo sebe za „nuly“, a jeho žitím nad poměry, se rodina dostává do finančních potíží. Hlavní hrdina Anna, prostřední dcera Sira Elliota, je výjimkou, je naopak vzdělaná, citlivá, obětavá a realistická. Přesto je tou „poslední“, tak trochu Popelkou (to je nejspíš ten přesný důvod sympatie) – poslechla v době, kdy jí bylo osmnáct let, že si nevzala kapitána Wentwortha, do kterého byla zamilovaná, protože byl nemajetný, zůstane na pronajatém sídle Kellynch Hall, zatímco ostatní jedou do Bathu, a postará se o vše, aby mohlo být sídlo pronajato, bude se starat o mladší hypochondrickou, nervózní a nesamostatnou sestru Mary Musgrovová (Amanda Male), která žije se svým mužem Charlesem (Sam Hazeldine) v malé vesnici v Somersetu, stejně tak se postará o chlapce, který si vykloubil klíční kost (zatímco ostatní střečkují, zjistila problém a nahodila mu ji), protože Mary je hysterická (ostatně skvělý herecký výkon), že přijde o večeři, na kterou přece byli pozváni (její muž Charles ani neuvažuje, že by se jí vzdal, přestože mu je řečeno, že je u Croftů zajisté omluví atd. Zkrátka, zatímco ostatní mají manýry horní společenské třídy, ke které patří ale už jen rodem, ona na vše doplácí.

Dalším momentem divákovy sympatie je subjektivní perspektiva vyprávění z pohledu Anny. Ta si píše do deníku, takže můžeme sledovat její subjektivní pocity, zatímco navenek se dlouho neprojevuje a působí spíše rozpačitě. Důvodem, proč se dnes už osmadvacetiletá Anna trápí, je, že se domnívá, že jí kapitán Wentworth neodpustil, že ho před lety odmítla – cítí výčitku, když kapitán u večeře řekne, že čeká ženu skutečně pevného charakteru a vlastní názor, nestálost úmyslu, slabou mysl, která se nechá každým jednoduše přesvědčit (to je takový ten „didaktický“ prvek J. Austenové, který můžeme dnes vnímat jako feministický). Téma nestálosti žen se totiž opakovaně tematizuje i v jiných rozhovorech a začneme jej chápat jako rozhodující pro pokračování příběhu.

Anna pak v různých situacích bezbranně přihlíží, jak se věci vyvíjejí v její neprospěch, neustále čelí otázkám ostatních, kteří (mnohdy i ve své prostotě či bezstarostnosti) vůbec netuší, co Anna cítí, koho si kapitán vezme, kdy už to bude atd. (admirál Croft, který si propachtoval sídlo, ani netušil, že Anna kapitána vůbec zná). A samozřejmě trpí, když ostatní kolem tlachají a s přezíravostí komentují svoje nároky, které vycházejí z přehnaných a samolibých představ o své vlastní skvělosti. Mladší dvě Musgroweovy dcery, Louisa a Henrietta pak koketují, jsou bezstarostné a chovají se v mantinelech chování, jaké se od nich očekává. To vše vzbuzuje emoce (jde přece o ženskou romanci, tedy si odpovídáme na další případnou otázku).

K dalším filmovým prostředkům patří napětí, skvělé jsou takové ty okamžiky zaváhání ve vztahu Anny a Fredericka (zastaví se teď, řekne něco? atd.), ale také detailní záběry do tváře, paralelní prostředek vedle zapisování do deníčku.

Samozřejmě se vše také komplikuje dějově. Z těch neustálých řečí a společenských debat se dochází k tomu, že se od kapitána očekává, že si vezme Louisu, která s ním koketovala a kterou například zachytil při pádu na molu u moře (kapitán sám měl nepříjemný pocit, že si zadal). Podezření  ale padne, když si Louisa bere jiného (kapitána Benwicka, Wenthworthova melancholické přítele a poetu, který přišel o svou snoubenku, zatímco byl na moři). Admirál řekne Anně, že Louisa si bere kapitána Benwicka, ta je překvapená, protože to nevěděla, Frederick je v Bathu, tam se setká s Ann, ale ta je rozpačitá, odchází s Williamem Elliotem, příbuzným Anny a předpokládaným dědicem sira Waltera, který se rodině odcizil, když si vzal ženu nižšího společenského postavení, ale nyní je vdovec, a ostatní jí ho dohazují, protože právě tímto sňatkem by se vyřešily majetkové poměry.

Nu a pak už se příběh začne řítit do závěru. Odehrává se v Bathu, jednom z kultovních míst anglické historie, kde se schází vysoká společnost, po níž Walter Elliot baží, protože tam dostává příležitost se dostat do styku s nejvyšší vrstvou, zatímco oni sami patří pouze k venkovské šlechtě (Angličané mají termín (landed) gentry. Frederick, který si dosud nebyl jist a choval se chladně a rezervovaně,  si na hrázi u moře uvědomuje, jak se věci mají s Annou, že byl rozhněvaný, a má pocit, že je bohužel pozdě. Kamarádka Anně prozradí, že Elliotovy úmysly nejsou čestné, chce se stát baronetem atd. Anna se konečně vzepře i svému namyšlenému otci, který se o všech kolem vyjadřuje jako „o nulách“ (je to místy až komické, jak jsou všichni, jindy okázalé přezíraví a nedbale lhostejní, jak utržení ze řetězu, když se na jevišti objeví nějaká místní ikona) a odsekne mu, že sice její bývalá spolužačka paní Smithová možná nemá peníze, ale má svou důstojnost.

Na koncertu v lázních, na který Anna pozvala kapitána, se hraje Mozart (jinak je ve filmu, jak jinak, použita také klavírní hudba, Beethoven, Mondscheinsonate), a kapitán, když vidí Annu v doprovodu Elliota, odchází se slovy, že nemá smysl, aby déle zůstával, Anna pak běhá po Bathu od jednoho místa k druhému, musí zvládnout halasnou společnost, jednu osobu za druhou, která se chce vítat a rozvláčně tlachat podle bontonu, aby doběhla za kapitánem, protože už je všechno jasné (posledním zdržením je přítelkyně, která jí říká, že kapitán je v Bathu kvůli ní). Sice rozcuchaná, v rozporu s „dobrým chováním“ překotná, skončí nakonec v náručí kapitána, kterého na třetím místě konečně dohonila.

Vedle lechtání pod žebry nad nepřirozenou intonací blazeované honorace, jak si z ní dělali legraci Voskovec a Werich, mě maně napadá v ten okamžik film Lola běží o život (Lola rennt, Franka Potente ve filmu Toma Tykwera z roku 1998), kde hlavní hrdinka běží, aby všechno zachránila. Tady, samozřejmě v diametrálně odlišné atmosféře, rovněž všechno dobře dopadne. Ovšemže vše je – v souladu se žánrem – pěkně polopatické (mám obavu, zda ani můj text není takový, tedy rozvleklý,  ale chtěl jsem ho podle poznámek dodělal v jednom duchu), někdy možná až moc jednoznačně, výběr pečlivě zaškatulkovaných postav atd. Hlavní úkol ale splněn.

román
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Elliotov%C3%A1
film
https://www.csfd.cz/film/233445-vyznani-anny-elliotove/prehled/
https://de.wikipedia.org/wiki/%C3%9Cberredung