Vladimír Hulpach / Báje a pověsti z Čech, Moravy a Slezska

Výpravná kniha Vladimíra Hulpacha ¹ je reprezentativním výborem s tématem pověstí z naší země (našich zemí, tedy bráno historicky, jak zní titul) si činí ambice být kanonickým dílem podobným spisům Petiškovým, Mertlíkovým či Zamarovského v oblasti pověstí starověkých. Výpravná znamená v tomto případě kvalitní papír, vazbu a tisk (dnes zdaleka ne samozřejmá věc), rozsáhlý soubor možná takřka dvou set textů končících na magické straně 444 (celkem 452 stran) či výtvarný doprovod (Václav Kabát), zahrnující celostránkové ilustrace či propojení začátků textů coby vzdálené reminiscence historických mluvících iniciál. Reprezentativní znamená, kromě předchozího, také kultivovanost zpracování v době, kde právě tento aspekt, přes mimořádnou tradici knih pro děti a mládež v naší zemi (někdy už od J. V. Sládka) rovněž není samozřejmostí ², u autora, u nějž by (příliš) široká tematická paleta a značná (nad)produkce mohla (vedle naopak pozitivní znalosti spisovatelského řemesla, kterou přináší) být i určitým varováním ³. A znamená také erudici, a tedy i věcnou bohatost sdělení, kterou se autorovi daří vyvážit a skloubit s čtivostí a zároveň určitou čtenářskou výzvou, pokud má být čtenářem ten z cílové skupiny, do níž jsou Hulpachovy knihy řazeny (literatura pro děti a mládež).

Mohli bychom celou věc samozřejmě odbýt poukazem na jednotlivá témata – mě coby Jičíňáka a Východočecha zajímalo zpracování harantovského a valdštejnského tématu v textu s dlouhým názvem O panu Harantovi, vévodovi Albrechtu z Valdštejna, setníku Deverouxovi i o městě Jičíně či O Pelíškovi rovněž z tohoto kraje, krakonošovské téma, tj. Krakonošovy žerty, O Krakonošově sestře, Krakonošovy námluvy, Jak to bylo s vrchem i hradem Peckou (rovněž téma čertovské) a o řádný kus dále geograficky navazující novopačtí blázni v textu Packý Kocourkov, kompletní reprodukce kramářské písně reflektující někdejší bitvu u Hradce Králové U kanonu stál… atd., ale také třeba ony (ovšemže v českém prostředí vděčné) čertovské motivy – či odkazem na skutečnost řečenou v poznámce, totiž že se jedná o převyprávění známých příběhů. Zdaleka to ale není tak jednoduché či prosté. Zpracování témat už zpracovaných jednak může přinášet pro autora různé záludné pasti (a také pak chabé, nekvalitní výsledky), jednak, a to platí v případě Vladimíra Hulpacha, tento přístup představuje zároveň reflexi sebe samého s výsledkem mnohovrstevného a zároveň poutavého sdělení. Kdyby to slovo nebylo tak zprofanované, chtělo by se říci, že četba Bájí a pověstí je dobrodružstvím.

Právě že u Hulpacha nenajdeme nic z toho, před čím varuje Provazníkův článek na iLiteratuře (viz pzn. ²), tj. nic z oněch zjednodušujících „digestů“, a už vůbec ne věcnou či stylistickou ledabylost, s níž se můžeme u komerčně lákavého tématu dnes mnohdy setkat, naopak jsou tu texty, pracující, jak naznačeno, s více vrstvami. Tak už třeba titul O Bábě a Panně (abych uvedl příklad právě z našeho kraje, tedy Českého ráje) prozradí až v textu, byť už v první větě, že se jedná o pověst o vzniku hradu Trosky, tedy vytváří na základě byť zde vcelku jednoduché textové metavazby určité napětí, poukazující ke smyslu pověsti. Samozřejmě je možné namítnout, že „to přece každý ví“, ale jednak jsem se mnohokrát přesvědčil, že předpokládat tyto „samozřejmosti“ v dnešní době není mnohdy možné ani u běžných banalit, jednak se jedná, jak rovněž zmíněno, o literaturu pro děti mládež (i když s tímto vymezením autor nijak nemává coby praporem, pouze občas, jako v příběhu Kterak přišel moudrý Krok k ještě moudřejším dcerám, poznamenává, „kdo by nevěděl?“), tedy u věkové kategorie, k níž patří právě teprve se seznamovat s okolním světem. A právě k tomu směřují další vrstvy sdělení (vedle té pověsťové), v tomto případě se před vlastní pověstí čtenář dozví i třeba stručnou geologickou charakteristiku („odvážná stavba věží na dvou kuželovitých čedičových vrcholech“) a historický kontext („Toho také časem využili i katoličtí páni z Bergova, když hrad marně obléhal Jan Žižka se svými vojenskými houfci.“)

Poněkud jinou, řekl bych širší perspektivu, než by možná čtenář u českých pověstí očekával, zakládá v Hulpachových Bájích a pověstech hned úvodní text Nejdříve přišli obři (pokud pomineme ještě prvnímu oddílu předcházející Proroctví o Studeném stromu), který – na rozdíl od jiráskovského kánonu (Staré pověsti české) upíná téma k biblické Genezi (První knize Mojžíšově, pak ke Knize Samuelově) na straně jedné, starořeckým bájím na druhé, a teprve poté stáčí k českému prostředí, když jej vzápětí vztahuje k našim horám, a – pozoruhodné! – nejen k Rýbrcoulovi (německému Rübezahlovi) a Krkonošům, ale také Krušnohoří a Šumavě, jejichž hvozdy rovněž „obři osídlili“ – i když samozřejmě, v průběhu knihy se vrací nejvíce právě ke Krakonošovi.

Regionální aspekt (ostatně přítomný již v úvodním Proroctví, vztahující se kamsi na Karlovarsko) nicméně, možná také i vzhledem k rozsahu knihy (nejen počtem stránek, ale i v geografickém záběru i Moravy a Slezska), je v souboru pověstí výrazným momentem, v Obsahu na konci knihy je v závorce za každým titulem uveden kraj, k němuž se pověst vztahuje. Nu a toto regionální směřování (na druhé straně je pak to „evropské“, s nímž jsou pověsti rovněž provázány, třeba hned u onoho Velkého Meziříčí, kde je na začátku zmiňován „Attila, zvaný Bič boží“) je patrné i z toho, že v prvních textech se setkáváme ještě „Před příchodem našich prapředků“ s Lanškrounem či Velkým Meziříčím, a teprve poté s praotcem Čechem (srovnávaným zde s Jákobem u Izraelitů, Hellénem u starých Řeků atd. jako srovnatelných zakladatelů), Krokem a jeho slovutnými dcerami, Přemyslem Oráčem, třech prutech Svatoplukových ad., tedy v onom vzorci, jak to známe „u Aloise Jiráska“, v řadě, odpovídající i historické chronologii.

Jakkoli na konci knihy není uvedena literatura, z níž Hulpach čerpal (ani pro orientaci čtenářů či případné další studium), odkazuje u jednotlivých textů (ne u všech a nijak systematicky) ke kronice takřečeného Dalimila (třeba v pověsti Zlatá nebo trnová koruna? o králi Otakarovi na Moravském poli), ke Kronice české Václava Hájka z Libočan (s hodnocením její „smyšlenosti“ u zmíněného Lanškrouna či ve vyprávění O hradu Přimdě, kde jsou uváděny coby zdroje obě kroniky, a také třeba O svatém Ivanovi, kde se autor zmiňuje, že z Hájka jsou údaje dále převzaty do Ottova naučného slovníku), ke Kosmovi nebo ke Kristiánově legendě, o níž hovoří jako o „vyprávění mnicha Kristiána“, jednoho z četných autorů legendy o svaté Ludmile (O svaté Ludmile a jejím vnuku svatém Václavu), a později ale také k řadě dalších zdrojů či žánrů, například k básníkům 19. století či lidové písni (nejen těch kramářských, které zde také jsou). Tak u svatého Ivana je zmíněna báseň Karla Hynka Máchy Svatý Ivan (což je po německém Versuche des Ignaz Mácha první jeho český text), u textu o Vítkově Kameni je uvedena báseň Adolfa Heyduka, ve vyprávění o tom, Jak to bylo v Jihlavě se svatým Martinem a s podkovami jeho šimla, je citována dokonce Magdalena Dobromila Rettigová se svým receptem právě na martinské podkovy. Lidovou píseň nalezneme třeba v Jarášek a zbojníci.

V některých případech autor uvádí původní zdroj obecně, tak v textu Jihlava je jím „stará báj“ nebo, v O svaté Ludmile…, je to, vedle řečeného Kristiána, celý soubor označený slovy „podle nejstarších staroslověnských i latinských literárních památek“, ve vyprávění Jak kapři zachránili panovníka a třem bratřím získali panství říká autor, že „vlastně od začátku žije vedle sebe bechyňská historie i pověst, aniž by navzájem měly něco společného“, a klade tedy vedle sebe dva různé pohledy na totéž téma, což je právě jedním z příkladů proměn perspektivy tématu, chceme-li užít ještě jiné slovo pro vícevrstevnatost textu. Tím je i dvojí náhled na jeden námět z úhlu folkloristiky či etnografie a z úhlu vědy a historie, jakým je poznámka o geologickém výzkumu Komorní hůrky (jestli si dobře vzpomínám, participoval na něm ve své době i J. W. Goethe) a příběhu o vybuchlém kotli v pověsti Co přinesli skřítkové, podobnou konfrontací je pak připomínka Joachima Barranda v textu Granátová hora, aneb Vlastin památník, světoznámého paleontologa jenž na místě spojeném s dívčími válkami „objevil svého prvního trilobita“. Vzhledem k tomu, že se pověsti dotýkají historických událostí, je někdy podrobněji uváděna i historická vrstva příběhu, mnohdy i s vyznačením data (například založení kláštera Panny Marie Dobrotivé poblíž Hořovic r. 1263).

U písní se onen významový lom, který ve zmíněných případech přináší jiskření pověsťové tradice a doložené historie, v perspektivě vyprávěné pověsti jeví v jejich dvojí úloze, mají totiž dvojí funkci. Skoro více než „zdroj“, jakými jsou třeba kroniky, jsou odkazem či citovaným textem, který dotváří atmosféru historických událostí, jsou tedy takřečeno naopak jejich „výtvorem“. Tak v textu O panských strašidlech je v souvislosti s „Lomikarem“ na Chodsku zmínka o hraběti z Bredova na Nymbursku a následném kontxtu uváděna píseň, která ve zkratce postihuje výstižně, o co v onom třeskutém vztahu mezi pány a poddanými jde: „Běda nám, běda, koupil nás Breda! / Z bohatých sedláků nadělá žebráků! / Běda nám, běda!“ Na jiném místě (O šibenici Na Čertovině) je citována sloka ze známé písně o generálu Laudonovi, jinak historické osobnosti sedmileté války (1756–1763). V závěru textu Jak přišli na svět Chodové čteme známou lidovou píseň, dokládající podobu chodského nářečí: „Ha ty svatý Vavřinečku, / stojíš na pěkném kopečku, / vycházejí panny z tebe, / jako hanjílkové z nebe.“ V některých kapitolách je dokonce citací více, tak O dracích a kouzelníku pod vrcholky Lopeníku takřka v závěru knihy si můžeme s autorem zazpívat „Joža koža / spadl z voza …“, „Kalamajka hezká je, / ta se pěkně tancuje“ či „Lepší jedna rejdovačka, / nežli jeden rejdovák / …“ nebo dokonce „Copak je to za veselí, / dyž só ještě kamna celý! / …“ .

Budeme-li pokračovat ve sledování toho, čím je u Hulpacha „převyprávění“ ať již známých či méně známých příběhů, můžeme říci, že je pro jeho „způsob“ patrný určitý „kritický“ odstup: Mohl by se například spokojit s tím, že se jedná o „Dalimilovu kroniku“, ale napíše, že toto jméno je vlastně autorovi kroniky pouze přisouzeno, jak říká onen obrat „takřečeného“, stvrzující, že vlastně nevíme, kdo je skutečným autorem této významné veršované středověké literární památky. Stejně tak představuje v řadě případů určitou vrstvu vyprávění pregnantní rozlišení vrstvy historické, s níž je pak pověst, tak jak je tradovaná, srovnávána ⁴. A k tomu patří i zmínka výše, upozorňující na charakter Hájkovy kroniky.

Jinde zase uvádí autor pověstí několik (svým způsobem si také svým obsahem odporujících), takže zobecníme-li toto vše z hlediska výstavby textu, můžeme říci, že jednotlivé kapitoly mnohdy nepředstavují uzavřené jednolité příběhy (zvláště s oním obvyklým vševědoucím vypravěčem, tj. vlastně s absencí nějaké konkrétní perspektivy), nýbrž texty mnohočetně strukturované, v nichž jsou uváděny například další podobnosti s jinými místy (třeba těmi, jimž je v Čechách přisuzováno jméno Kocourkov) či typy postav, a které na některých místech samy vytvářejí řady (či jejich náznaky), dvojice, či jsou propojeny třeba i nějakým vedlejším motivem, vytvářejí určité odbočky atd.. Členění na tři části – Za časů bájných a nejstarších, Za doby střední a Za doby nové – lze rovněž brát, zvláště v některých případech, tak trochu orientačně, zvláště v druhém a třetím oddíle, když v něm nalezneme „tajemného doktora Kittela“ či zmíněného kanonýra Jabůrka, zatímco jen o pár stránek dříve, v pověsti Jedenáctý v řadě je zázračný, se hovoří o plzeňské Madoně (v chrámu sv. Bartoloměje), tedy záležitosti gotiky (konce 14. století).

Co se týče žánrů samotné pověsti, nalezne čtenář v Hulpachově knize pověsti historické, tedy pojednávající o historických postavách či událostech, etiologické, tzn. o vzniku měst (Proč je Opava Opavou, Jihlava, Tachov v příběhu O čtrnácti světýlkách, jinde Kdyně atd.), kopců či jiných krajinných útvarů (Hory Příbramské, hory bájné), erbovní, a také etymologické (zmíněný Lanškroun, jinde, totiž v „bájném vyprávění“ Dibloch, narazíme na lidovou etymologii toponyma Vyskeř výkladem ve výrazu „viz keř“, byť není převyprávěna celá pověst, jak ji možná známe odjinud, nýbrž pouze jako kontextuálně místní zmínka na okraj), dozvíme se o založení Kladrubského kláštera, jiným sakrálním objektem je například klášter benediktinský v Hradisku na Olomoucku (Jak se zbožná kněžna Durantie zasloužila o vyhnání mnichů z kláštera), jinde Kterak Opatovičtí klášterníci přišli o svůj poklad. S tématem pak souvisí také pověsti o zvonech (O karlštejnských zvonech) či obrazech (Zázračný obraz).

Ze šlechtického prostředí tu je vedle různých bitev a střetů či portrétů postav (Ojíř, O blahoslaveném Hroznatovi, což je v tomto případě ovšem trochu na pomezí s legendou) též téma erbů (O různých erbech, ale hlavně o tom pardubickém, O právech a výsadách Rokycanských, ale hlavně o jejich znaku, Jak pan Houb k šachovnici na erbu přišel). Jednotlivá místa zde vystupují jakožto vlastní témata v řečených pověstech etiologických či etymologických (jako odvození jména města Benešova od vladyky Benedy z Nečtin v pověsti Beneš a král), ale také třeba jen (stejně jako u předchozích klášterů) jako prostředí milostného/romantického, fantastického či dramatického příběhu. Sakrální a šlechtické motivy jsou mnohdy (odpovídá to své době) rovněž propojeny, tak u Zajíců z Valdeka (O klášteře svaté Dobrotivé poblíž Hořovic). Také významné šlechtické rody, jako jsou Rožmberkové, vystupují v řadě příběhů (Jak se domanínský kovář vsadil s panem Vilémem), dalších by byla rovněž celá řada, tak např. Trčkové z Lípy (O pánech na Opočně, ale také o jejich ženách, zvláště o zlé Mandě).

A ovšem, k těm nejvýznamnějším osobnostem historie patří vládcové země, takže tu defilují (po již zmíněných) ony z „dívčího válčení“ (to je pravda poněkud jiné kategorie, ale patří do oné ústřední, národní osy), svatá Ludmila a její vnuk svatý Václav, svatý Vojtěch, Bořivoj a Svatopluk, následují další světci (podobně jako u jiných zemí se to v jistých místech u nás i prolíná, jak ukazují předchozí příklady) Ivan či dále svatý Prokop, kníže Oldřich, jemuž je vyčleněn celý blok označený jako Příběhy Oldřicha, a podobně můžeme vnímat jako určitý blok příběhy spojené s dobou husitskou či přímo o Janu Žižkovi (např. i v souhrnu Památníky vojevůdcovy), později ty o Bratru Janu Palečkovi, spolu s poukazem na Příruční slovník jazyka českého, 1935, vysvětlující pojem „blázen“, a zmínkami  o podobných postavách, tedy kouzelníkovi Žito za Václava IV. či Havlovi a Václavovi za Karla IV., o rytířích z Blaníku, Valdštejnovi), stejně jako představuje další výraznou epochu právě třicetiletá válka a doba pobělohorská, k níž patří i posledně zmíněný vévoda.  

Jsou tu ale i další ikonické příběhy, které jsou nejspíš hodně známé – O Šemíkovi, O nejstarší pražské synagoze, o Psohlavcích, které známe třeba od Jiráska (či, ze starších autorů, A. Weniga, L. Mašínové, novějších je celá přehršel), příběhy, které známe z pohádek (další žánrová styčná plocha, podobně jako u pověstí a legend), tedy jak Ježíš chodil se sv. Petrem po zemi, dále o Bílé paní Perchtě, Petru Vokovi atd. atd.. Některé jsou známé naopak méně – neodvažuji se vytyčovat jakákoli kritéria, třeba o příběhy Toulovcových maštalích znám, ovšem jen vzhledem k tomu, že jsem nedaleko strávil týden na hudebním soustředění, stejně tak může někdo jiný považovat pro sebe za samozřejmé či naopak neznat příběhy z Chomutovska, Berounska, Táborska, Příbramska či Litoměřicka). K těm známým ale nejspíš budou patřit také ten o mistru Hanušovi (O staroměstském orloji), z moravských nemůže chybět O králi Ječmínkovi. Také je to v české kultuře široce zabydlený Dalibor a v souvislosti s ním téma hudebních nástrojů, „když ještě strakonické dudy pískaly všudy“ (jak říká jedna písnička), tedy příběh o Švandovi, proslulém zase od jiného klasika.

Nepostihneme zde ani zlomek všeho toho, co Vladimír Hulpach pojednal v jednotlivých vyprávěních, třeba o vzniku Plzně (Když Radouš na Radyni vládl…, zajímavé jsou i etymologické poznámky ke slovu Plzeň, Pilsen, „plži“, „plzký“ tj. kluzký či „plzný“ úrodný), pražských čtvrtích (O Smíchově), místech či objektech (O Malostranském náměstí, O nejstarší pražské synagoze), na jiných místech jsou tu nejrůznější lokality jako hrady, Lanšperk (O jednom nevábném hradu), Zubštejn a Pernštejn (O dvou panských sídlech, nebili pověst všelijak propletená) či  Klepý (O Vlastislavovi, hradu Klepý i o bitvě na Tursku, kde se hovoří i o Lučanech, stejně jako jinde o dalších kmenech a rodech, třeba O Vítkově Kameni i o dělení Růží, či skupinách jako jsou Chodové), což může být zase propojeno s příběhy měst, jako jsou dokonce dva šlechtické rody, které mají ve jméně i název města Bechyně v již zmíněném příběhu Jak kapři zachránili panovníka a třem bratřím získali panství nebo v příběhu Bolfánek a Černínové z Chudenic. Jiná místa: O prvním zloději na světě i o původu Říček, O hradu Přimdě, Trutnov a Brno jsou propojeny příběhem o „brněnském drakovi“.

Překvapivé jsou příběhy jako ve výše zmíněné pověsti zvané Dibloch (tam se kromě milostného příběhu dozvíme také, že prý se Turnov nazýval dříve Turov, dle turů) či Thayana, v níž trochu zběhlejší čtenář může tušit německé jméno řeky Dyje, zde ovšem „nevěsta na vdávání“ a její smutný příběh – a ačkoli dílo není bezprostředně zmíněno, v onom echu vnímám (také možná i pod vlivem nedávné četby) v pozadí Ovidiovy Proměny, které jsou (coby princip metamorfózy) ovšem na jiných místech vyjádřeny ještě explicitněji (třeba Perlička Grétička, proměna dívky ve slípku). Záhadný je také název Krudum, dokud nám autor neodhalí jméno vrchu shodné s městem Chrudim.

Filologický aspekt, přítomný na řadě míst (též v souvislosti s mimo-českými kontexty) se uplatňuje u výrazu „kacafírek“ v Když Kacafírek napravoval lidské nectnosti, o šprýmařovi („ferinovi, čtverákovi, šibalovi“) právě z Chrudimi, jehož jméno je zprvu odvozováno jako rodové (od jeho otce, Hacafíra), vzápětí však vysvětleno jako zkomolenina německé přezdívky Kacafýra (tj. Katze, führen), protože chlapec za sebou vodil kotě Moura, přičemž se autorův smysl pro jazykovou bohatost uplatňuje mimořádně zdařile stejně jako lumpárny, které prováděl hrdina příběhu – když čteme: „A milá Anežka zakrátko pýchou nevěděla, kde jí zadek sedí, každému se s novým panoškem chlubila a nosem div nebe neprovrtala.“ a o kousek dál „jako by ho čápi vyklektali“ či jméno Innocenzo Orario, které si nyní již dospělý šibal dává, když chce dát za vyučenou nafoukanému boháči Břicháčkovi (můžeme překládat jako nevinný hodinář). Šprýmy nám mohou připomínat německého Eulenspiegela (či dolnoněmecky Ulenspiegela, Enšpígla), to, jak vyběhl se lstivým židem Shakespearova Shyloka a podobné vyřešení problému, zároveň nás může zaujmout autorova poznámka o genezi a proměnách původního impulsu („lidí si přimýšleli další a další historky, jenže hlavně takové, co prý prožil další chrudimský Kacafírek, který snad ani takové jméno neměl.“).

Jiné slovo, které asi nebude úplně běžné, je fext, což je prý „zmrzlík, nezmar“, oplývající schopností nezranitelnosti a dalšími tajemnými silami, jak se dočteme v kapitole Od fextů k vambereckým krajkám. Také původ tohoto slova se vysvětluje z německého „fest“, pevný.

Německý kontext či jazykové lomení, přítomné na řadě míst, je zajímavě zpracováno ve dvou následujících textech Jak se stala z Mařičky Oharka a z Oharky Egeria a Egeria a Hans Heiling. První, o „mocné vodní víle“, nikoli ale dobré, je vlastně takřečeno dvojpříběh, jeden o Mařičce, která odbývá nápadníky a skončí v řece Ohři jako utopená, nyní tedy vlastně rusalka, u vodníka, „Jenomže tím vyprávění nekončí.“ a autor se vrací k vysvětlení jména Egeria jako překladu českého Oharka, podobně jako je Eger německý název pro Ohři (že také označuje město Cheb, už autor nezmiňuje). Kromě toho je sem ještě vnořeno vyprávění o dvojici Jozífka a Majdalenky, v němž se Jozífek zlé vodní víle ubrání. V druhém příběhu je tu jedna z „ovidiovských“ proměn, když se mění v běličku či štiku (je to třeba také jeden její trik vůči Jozífkovi), a dvojjazyčnost pokračuje ve jméně Hans Heiling – Jan Svatoš a příběhem o tom, jak jeho vytoužená, která dala přednost „obyčejnému zedníku“ Arnoldovi, oba promění ve skály, které známe právě jako Svatošské.

Vyprávění „na pokračování“ jsme mohli sledovat také u předchozího příběhu na téma zazděné panny, zde tedy „slečny“ O zazdění urozené slečny Markéty Berkové, rovněž nešťastném milostném příběhu Markéty, vzplanuvší láskou k Hynkovi, kterou krutý otec uvrhne do kláštera, a poté, co se k ní její milý přece jen dostane, a která skončí, jak říká název (Hynek se pak vrhne do Labe a utopí se), a následujícím samostatném příběhu o vykutálené události s pohřbem provinilého otce pod názvem A co se stalo dál? Do oblasti jazykové/komunikační patří také nedorozumění, předvedené v humorném příběhu Mastný Jan, v němž nevrlý vousatec pohostí císaře Maxmiliána II., který zabloudil v houštině, přičemž mu špatně rozumí, když ten vysloví své jméno tak, že jej interpretuje právě jako „mastný Jan“ (jako záměr známe cosi podobného v jedné verzi pohádky o perníkové chaloupce, kde údajná nedoslýchavost má zdržet pronásledovatele Jeníčka a Mařenky).

Jednou z nejfrekventovanějších démonických postav je čert. V kapitolce Čertova brána můžeme sledovat přehled řady názvů od Čertoryjí přes Čertovy kameny, Pekla či Peklůvky (podobný soupis najdeme v textu Čertova zeď, kde se vedle Čertovy rokle, zdi či louže hovoří o Čertově vrchu jako o Malém Bezdězu, němž se coby o rejdišti „luciášů“ dozvíme více), zde se pak vypráví příběh odehrávající se na topograficky nelokalizovaném místě, známé téma Oldřich a svatý Prokop je rozvedeno s pěknou ilustrací, jak světec orá čertem (zmíněn je [novinář, překladatel a etnograf] „posměváček Primus Sobotka“, kupodivu ale neuveden Vrchlický se svou známou básní o tomto příběhu), hned vzápětí se hovoří v kapitole Hory příbramské, hory bájné, o „rarachovi“ a Čertově hoře (v souvislosti se zdejší soutěží si připomínám i pověst o Zebínu, vrchu u Jičína, jehož vznik je spojen s podobnou sázkou čerta, jindy Krakonoše), dále je tu dvojice (minisérie) O čertových kamenech a zmíněná Čertova zeď, a další výskyt následuje v souvislosti s příběhem Jak to bylo s vrchem i hradem Peckou, čertům jsou věnovány kapitoly Kdy mají pekelníci svátky?, O té čertovské pálenici na Hané a na Valašsku, naplněný text písně Šel jeden do pekla, čet ho tam nes s jazykovým vtipem, záměnou „pekla“ a „Pekla“, kde, chasník, jenž si při cestě domů z muziky prozpěvoval, bydlel (a připojen je další přehled Pekelských Mlýnů, Dolů či Dvorů či Peklůvky), následující O šibenici Na Čertovině (takovýto pravopis, protože se jedná o hospodu, v příběhu je citována i známá píseň o generálu Laudonovi) či jeho – ďáblova (zde tato formulace) úloha v příběhu Tajemný doktor Kittel.

Z dalších bytostí českého bájesloví uvádí Hulpach již zmíněného vodníka (také v příběhu Jak si hastrman Puškvorec opatřil rybník z Třebíčska), a vedle Krakonoše, Pelíška či fexta také třeba bludičku, tentokrát ale „hodnou“ ve vyprávění O hodné bludičce, prašivce, kterého ve stejnojmenném textu uvádí jako „hodně starého, šedého hada, který už neroste do délky, nýbrž nabývá na šířce, až je tlustý jako kmen stromu“, v příběhu o tajemném doktoru Kittelovi se kromě čerta objevuje permoník. Jak řečeno, o Krakonošovi se dozvíme celou řadu příhod, autor Bájí a pověstí, v souladu s jednou vrstvou předkládaného světa, uvádí – v textu O duchu Jizerských hor – srovnávací řadu vládců jednotlivých českých pohoří, když říká: „Orlické hory zase znají svou princeznu Kačenku nebo i Rampušáka, zatímco pro Krušnohoří je takovou vládkyní vodní víla Egeria čili Oharka a na Moravě zase vládne mocný Praděd.“ Krakonoše pak Hulpach uvádí v malé sérii na začátku třetího oddílu, kde i odkazuje na začátek knihy s tématem obrů, nejprve v příbězích Krakonošovy žerty několik charakteristických epizod, poté v O Krakonošově sestře rozvádí myslím poněkud méně známé téma a konečně můžeme sledovat Krakonošovy námluvy, kde sledujeme zamilovaného „Řepočeta“ (doslovný kalk z německého Rübezahl).

O mytologických bytostech čteme v kapitolách O baziliškovi či Hejkala se jen tak nezbavíš, určitě jsem nevypsal všechny příběhy, kde se vyskytují různí draci, a podobně bychom se mohli podívat na příběhy o zvířatech, k nimž patří psi (O slepci a psu, Jak psík pudlík zachránil svého pána), ale také třeba ryby (Smutná ryba z Úsova, O vystrašených rybách), ptáci (Jak malý ptáček vyhnal morové hosty z Přídolí). Také loupežnické téma je časté, což je pochopitelné vzhledem k „baroknímu“ duchu doby, v níž četné pověsti vznikaly – Jak Žiželičtí přemohli loupežníky (tenkrát „nepříliš pevný hrad“ Žiželice nad Cidlinou), Loupežníci na Sádku (Třebíčsko), O strašlivých loupežnících Makalovi a Macákovi, kteří řádili na Slánsku u silnice směrem na Míšeň, související popravy atd.

Bylo by ještě mnohé, o čem by se dalo mluvit, uzavřu básní Jan za chrta dán, jejíž dějištěm je obec Kozojedy na Jičínsku (na jejích stránkách můžeme nalézt i její text) a jejímž autorem je obrozenecký básník Karel Sudimír Šnajdr ⁵. Příběh bychom mohli považovat (jak ostatně říká jeden komentář) za první český horor (to je ovšem trochu lacině řečeno, ostatně v oněch pověstech by se takových hororů našlo více). Uvedu Hulpachovo znění v plné podobě (čtenář může porovnat i text na adrese uvedené v odkazu v poznámce).

Jan za chrta dán

Řekne-lis e Kozojedy, většině z nás se vybaví rytíř Dalibor. Jenže tyhle Kozojedy – dřív řečené Hrubé či Velké – leží na Jičínsku. A z jejich historie se nejvíce připomíná, že zde Jan Žižka dobyl a spálil místní tvrz včetně jejích šedesáti obránců. Ale slavnější je pověst, podle které se zdejší rytíř nejen nezastal utlačovaných, ale sám se hanebně zachoval i ke svému služebníku. A tak si ji připomeňme podle básně K. S. Šnajdra, i když právě ta nedosahuje umění Erbenových balad:

Stalo se prý věru dávno, že rytíř z kozojedské tvrze jel na koni domů. Nepospíchal; naopak se co chvíli ohlížel v sedle, pátral po skalách, v lese i v širém poli, jenže to, co hledal, stále nenacházel, stejně jako jeho věrný sluha, mládenec jménem Jan. Ten totiž jede za rytířem a vede na tvrz jeho lovecký chrty. Nevím už, kolik těch velkých štíhlých psů, černých jako noc bylo, avšak zrovna ten nejmilejší se kozojedskému pánu kamsi zaběhl.

Tři dny a tři noci proto svého miláčka se sluhou hledali, ale nadarmo, třebaže celé široké okolí až ke Kopidlnu zbrousili. Toho třetího dne však, když už spatřili kozojedskou věž svatováclavského kostela, zastavila rytíře na polní cestě stařena, ošklivá, jako by čertu z bělidla utekla. Však i báseň o ní říká:

Na silnici stojí baba
na dvě berle sehnutá,
škaredá, co soví hlava,
jednooká, hrbatá;
v tvářnosti je samá brázda
ruka kůže jen a hnát –
hlasem – jako vraní krákot –
jezdcům káže stát.

Kostlivým prstem pak rytíři ukázala, aby seskočil z koně a přišel blíže k ní. Když se tak stalo, naklonila se k němu a s jejím hřbitovním dechem šelestí i hlas:
„Vím o tvém černém psisku, panáčku, a můžeš ho opět mít. Ale zadarmo to nebude!“
„Co tedy chceš, babo?“ nato rytíř a slyší tuto odpověď:
„Dáš mi za něj toho svého mládence Jana. Jenom jeho krev mi pomůže k tomu, abych opět omládla…“
Rytíř zbledl jako stěna, ale místo aby čarodějnici rázně odbyl, chvíli přemýšlí, přemýšlí, až posléze vyhrkne:
„Zítra ráno přijď k mé tvrzi a přiveď s sebou chrta!“
Marné potom byly Janovy prosby a pláč. V okovech jej předal kruťas rytíř za ranních červánků v bráně tvrze babici. A zatímco objímal svého ztraceného psa, dva draci táhnou spoutaného mládence na voze k lesu, aby se s ním už nikdy nikdo nesetkal.
Leč dlouho se rytíř z chrta netěšil. Ani pět neděl neuplynulo a pes zcepeněl! Teprve nyní také ukrutníkovi konečně došlo, co působil, teprve nyní mu srdce připomnělo, že přišel o dvě nejmilovanější bytosti, maje obraz nebohého mládence stále před očima.
I chodil řadu dní jako tělo bez duše, odprošoval Pána i mládence Jana za svůj krutý čin, až se posléze zbavil kozojedské tvrze i veškerého jmění, aby za ně dal ulít a zavěsit zvon ze stříbra na zvonici svatováclavského kostela.
A hle, co se nestalo: sotva poprvé ten zvon rozhoupali, místo stříbrného zvuku se ozval hromový hlas, až se celý svatostánek otřásl:
„Jan, Jan, za chrta dán!“
V hrůze se rozprchli všichni, kdo byli v kostele i poblíž a nikdo se dlouho neodvažoval zvonit znovu. Až sám rytíř, který teď žil v osamělé chýši jako poustevník, našel tu odvahu a chopil se provazu. Ne, neozvala se vyčítavá, strašlivá slova, tentokrát se zvon ozýval nádhernými stříbrnými tóny, spěchajícími až do nebes, jako by sám Pánbůh konečně dával hříšníkovi milost.
Od té doby také kozojedský rytíř chodil zvonit do kostela každý den, až jednou po klekání se už do své chýše nevrátil a vesničané jej našli ve zvonici mrtvého. Jeho tvář však neprozrazovala smrtelný zápas ani boj ďábla o jeho duši; ležel mu na ní naopak tichý úsměv člověka smířeného s věčností, člověka, jemuž i Pán ve svém milosrdenství odpustil…
Byla-li však tenkrát duše umírajícího pokojná, naopak se po celých Čechách tenkrát rozhoříval válečný neklid. Vojska se přelévala sem a tam a hned druhého dne za úsvitu prý vtrhla do Kozojed, aniž kdokoliv stačil zvonit na poplach.
Vypálena byla vesnice i tvrz, rozkotán svatováclavský kostel. Také stříbrný zvon zmizel – ale to rý ruka božího anděla ho ukryla v hluboké studni. Báseň roto pokračuje dál:

Od oné doby tu spočíval
v chladné vodě a bažině stříbrný zvon;
okolo něho si hučela stáda,
zahřmělo lovectví, křepčení,
hon!
Pořád tu v hlubině skrytý zůstával…

Až znovu, avšak jenom jednou, jedinkrát měl zaznít:
Před mnoho desetiletími či staletími máčela v oné studni lněnou přízi jakási pobožná kozojedská babka. Zničehonic jí však tkanina v rukou ztěžkla. Vší silou ji musela z vody vytáhnout, až se hladina zatřpytila stříbrem zvonu. V té chvíli stařena překvapením, ale i hrůzou ztratila vědomí, přadeno pustila z ruky a zvon s temným bubláním padal do hlubiny, až

Tenkrát naposled stříbrným
hlasem vyvolal: „Jan, Jan, Jan,
za chrta dán!
Potom již nebyl až do časů
dnešních
slyšán, ni smrtelným okem
vídán.

Poznámky

1 Vladimír Hulpach, Báje a pověsti z Čech, Moravy a Slezska, Knižní klub 2007

2 Článek Jaroslava Provazníka Literatura pro české děti na iLiteratuře, zmiňující (pravda u Hulpachových pohádek) právě „kultivovanost“ autora, hovoří zároveň o postižení této oblasti knižní produkce „diletantismem a bezohledným komercialismem“ (příklad dává V. Klimtovou), viz https://www.iliteratura.cz/Clanek/10179/literatura-pro-ceske-deti

3 Zvláště vezmeme-li v úvahu, že autor v 60.-80. letech pracoval jako redaktor či šéfredaktor prestižních nakladatelství (Artia) či na ministerstvu kultury a v létech devadesátých byl ředitelem a spolumajitelem nakladatelství Fénix, tj. tvořil vedle svého zaměstnání (nebyl na „volné noze“, samozřejmě toto postavení mu na druhou stranu jistě usnadnilo publikovat). Jakkoli jsou soubory bájí a pověstí z Čech, Moravy a Slezska (tuším od roku 2002 vycházely i jednotlivé díly, tj., s týmž ústředním titulem Báje a pověsti z Čech a Moravy, Střední Čechy, Ústecko, Karlovarsko, Liberecko, Královéhradecko, Pardubicko aj.) těžištěm Hulpachovy práce, věnoval se také pohádkám v řadě souborů, indiánským či keltským příběhům (pohádkám, bájím, mýtům), úspěšné byly knihy jako Návrat opeřeného hada, zajímavá byla převyprávění příběhů Shakespearových her či Dona Quijota.

4 Samozřejmě je lákavé pustit se do srovnání samotných textů, tzn. vzít příslušné pasáže Dalimilovy kroniky a porovnat je s výsledkem, ke kterému dospěl Hulpach. Teprve v takové studii by se odhalily literární kvality zpracování bájí a pověstí, vedle vlastního stylistického rozboru Hulpachova textu, který by mohl ukázat například využití současné vrstvy jazyka.

5 K. S. Šnajdr, více viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Sudim%C3%ADr_%C5%A0najdr , celý text básně na adrese https://www.obcecr.cz/kozojedy/index.php?lang=1&level=2&id=209 . Text zde uvedený se nicméně do určité míry liší od toho, který uvádí Hulpach – a bylo by záležitostí dalšího bádání přijít na to, proč.