Viktor Farkas / Válka médií

Na jedné straně spiklenecké teorie, vůči nimž jsem opatrný, na straně druhé zkreslování skutečnosti v médiích, které mě zajímá jako téma (jak primárně, tj. faktická předpojatost určitých novinářských vrstev či ovlivňování s určitými záměry, tak sekundárně, jakožto přenos informací v jiném než autentickém módu bezprostřední zkušenosti, zatímco ovšem i vnímání „na vlastní oči“ ovšem může být rovněž zamlžené). Příklady z eskalujících postojů některých i našich novinářů zvláště v posledních letech, manipulace a nenávistné kroky například v obou posledních prezidentských volbách nebudu zde uvádět, očekával jsem, že se něco dozvím od rakouského autora Viktora Farkase, orientovaného na „záhady“ (a tedy už vždy varující před „bulvárním“ přístupem) a ovšem právě i na témata, k nimž přistupuju, jak řečeno, s určitou opatrností (jeho knihy: Skryté skutečnosti, Kdo ovládá svět, Tajné spolky a spiknutí aj.). Některým z těchto témat (výraz „tajné spolky“ je částí titulu prvního ze tří bloků třetí části knihy) se věnuje i zde. V jednom z komentářů jiné Farkasovy knihy jsem našel formulaci: Spannend, turbulent, atemberaubend, authentisch, überraschend, ungewöhnlich, kritisch, grundlegend, mutig, aktuell, mitreißend... (Napínavé, turbulentní, dechberoucí, autentické, překvapivé, neobvyklé, kritické, zásadní, odvážné, aktuální, strhující). Nu tak uvidíme.

Hned v předmluvě nabízí autor jako témata problémy dnešního světa: „Dětská práce, ghetta, jako rakovina se rozrůstající velkoměsta, lidé žijící na odpadcích, slumy, lichvářské nájmy, vykořisťování, spekulace s půdou, šílenství s akciemi, globalizace, centralizace, kontrola občanů, sebevraždy, alergie, agrese, poruchy spánku, anorexie, drogová závislost, fobie, mánie, deprese, mafie, obchod s lidmi, dětské prostituce“ (a jsem zhruba v pětině dalšího výčtu, který už nebudu kopírovat). A jestliže média takřka nezmiňují „zhoubný nesmysl věčného hospodářského růstu“, ovšemže zbystřím pozornost vzhledem k tomu, že například plýtvání potravinami, na které narážím v poslední době v různých komentářích (i v praxi) opakovaně (takže: není tak úplně pravda, že se o těch věcech vůbec nehovoří), určitě s tímto celkovým nastavením běhu společnosti velmi úzce souvisí. A autor upozorňuje, že řada tezí, s nimiž běžně žijeme (z dalšího výčtu alespoň ona jedna, „že se bez hospodářského růstu neobejdeme“) představuje masivně vytvářené veřejné mínění, otřepané fráze, které jsou akceptovány jen právě na základě záměrného zkreslení.

Viktor Farkas nepopírá, že zvolil provokativní tón, a že jde o choulostivá témata. Ať již k jeho prezentacím přistoupíme jakkoli, může tu být nastolen určitý pohled, s nímž je samozřejmé možné souhlasit, polemizovat atd.. Podstatné je pro mě jedno tvrzení: „Jen velice málo z toho, co odhaluji, by bylo možné, kdybychom měli skutečnou, a nikoli virtuální informační společnost.“ (s. 15) Otázka ovšem je, do jaké míry jsou jednotlivá tvrzení validní. Jestliže se bere jakožto relevantní argument v souvislosti s připravovanou Evropskou ústavou (hovoří se o rakouské ratifikaci v roce 2005) názor magazínu Bild, který ji označil za „nejvážnější útok na demokracii od dob fašismu a komunismu“ (s. 19), měli bychom dodat, že časopis Bild je něco jako u nás Blesk, tedy časopis bulvární, a nikoli třeba FAZ (Frankfurter Allegemeine Zeitung), s nímž se co do serióznosti u nás dají srovnávat snad Hospodářské noviny. Otázku, do jaké míry by pak skutečně platilo, že o případném vykácení lesů v Německu, z čehož by měly profit příslušné dřevařské koncerny, by rozhodovala tzv. kvalifikovaná většina zemí a už nikoli samotný stát, samozřejmě neumím posoudit.

Autor pokračuje příklady kriminality mladistvých ve Spojených státech či v Evropě, při nichž nicméně rozhodující orgány buď zásadním způsobem zanedbaly důkazní řízení nebo učinily řadu zásadních chyb, případně pak neshledaly důvody pro odsouzení pachatelů. Podobně pak uvádí děsivými příklady z potravinářské výroby. Po těchto úvodních kapitolách se pouští do zásadního problému, který začíná kapitolou „Přestavba společnosti „made in EU“ a pokračuje další s názvem „Moloch globalizace“. Prvním krokem na této cestě je potlačení kritické soudnosti lidí a podlehnutí svodům „krásného nového světu financí“, zatímco se z lidí stane ovladatelná masa (autor říká „stádo skopců“). Probírají se praktiky nátlaku na zaměstnance v souvislosti s hledáním co nejnižších zaměstnaneckých požadavků, tj. např. ochoty přistoupit na nižší mzdy. Jednu z praktik známe rovněž u nás, totiž mýtus o tom, že privatizace všechno napraví: Jako první konkrétní příklad autor uvádí, že evropské obce potichu prodávají svá zařízení, vodárny, elektrické podniky, kanalizaci, dopravu atd. podnikům, které jim zaplatí (takže ty pak „vykazují prostředky, které mohou použít“), samy na tom ovšem nehorázně vydělají – ale to podstatné je, že se už například o ony sítě nestarají. Příklad pražského hospodaření s vodou, kdy až polovina vody uniká mimo vodovodní řad, protože stoleté potrubí se opravuje až v okamžiku totální havárie, pronikl i do veřejných médií.

Další desítky příkladů „restrukturalizace“ přinášejí zisky podobným způsobům, zatímco velké části firem zanikají. Autor probírá mechanismus těchto loupeží za bílého dne. Mj. tzv. hedge fonds. Podobně přesuny do levnějších zemí. V kapitole „Chobotnice trhu s tisíci chapadly“ popisuje Farkas jeden z těchto postupů takto: „Výroba je zde kvůli zisku – a nikoli kvůli uspokojování potřeb. Nikdo se nestará, aby ti, kdo jsou schopní a ochotní pracovat, mohli vždycky najít práci. Skoro vždy existuje „armáda nezaměstnaných“. Dělník žije v neustálém strachu, že přijde o práci. Protože nezaměstnaní a mizerně placení dělníci nepředstavují výnosný trh, je produkce zboží omezená a důsledkem je velká nouze. Technologický pokrok často vede k větší nezaměstnanosti než ke zmírnění břemene práce pro všechny. Motiv zisku je ve spojení s konkurencí mezi kapitalisty příčinou nestability v akumulaci a použití kapitálu, což znamená rostoucí deprese. Neomezená konkurence vede k nesmírnému plýtvání prací a k onomu ochromění sociálního vědomí jednotlivců…“ (s. 47) Je možné autora označit za „levičáka“? Toť otázka, u nás se podobné argumenty používaly, když někdo kritizoval. Například když chtěli podhodnocení učitelé přidat drobný peníz, aby se aspoň přiblížili průměrnému platu – ne vysokoškoláků – ale celé populace (tj. včetně těch nejméně kvalifikovaných), z televize se od politiků doslechli, že by mohli „roztáčet spirálu inflace“!

Za dobrý postřeh považuju ten ohledně vzdělání: „Za největší zlo kapitalismu pokládám ochromení jednotlivce. Trpí tím celý náš vzdělávací systém. Studentovi je vštěpována přehnaná snaha konkurovat a je vychováván k tomu, aby v rámci přípravy na svou budoucí kariéru pokládal úspěch v bezohledném konkurenčním boji za hlavní cíl.“ (s. 47)

Příklad jedné „lži o privatizaci“: v Jakartě bylo veřejné zásobování vodou převedeno na soukromé firmy, pak se vrátilo do rukou státu, pak „znovu zašantročeno dvěma nadnárodním společnostem“. Cena vzrostla za pouhý rok o 30 procent, a podobně tomu bylo v letech dalších. Na jiných místech planety byly podobně vykoupeny zdroje čisté pitné vody a nutně nahrazeny chemickou balenou vodou bez chuti (a možná se zápachem). V Bolívii, kde byl monopol na zásobování vodou koncerny, musely rodiny vydat za vodu až třetinu svého měsíčního příjmu. Dále se rozebírá „všelék“ privatizace u drah, a co horší, u nemocnic (úspory vždy nedají na sebe dlouho čekat, nastává propouštění, „racionalizace“ atd., a ovšem s tím souvisí kvalita péče o pacienty. „Šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí.“ Zde je zase onen příslušný argument: Ten, který nemůže předražené služby zaplatit, tomu se dostane poučení o „odpovědnosti za sebe samé“. (s. 57)

Rebelové se pak ptají: „Když se stát zříká jakékoli starosti o občany, tak k čemu vlastně platíme daně?“ (s. 59) Zneužívány jsou myšlenky Adama Smithe, autora knihy Blahobyt národů. Anglický ekonom nikde nehovoří o tom, že peníze se mají vydělávat bez jakýchkoli etických omezení.

V Německu denně mizí tisíce dopisů a balíků. Pošta byla přeměněna na akciovou společnost (v roce 1995), najímáni jsou levní pracovníci. Byly i případy, že prostě naházeli zásilky do rybníka. Autor přináší statistiku obžalob, ztrát cenných papírů, mobilů, počítač v ceně stovek tisíc eur atd.

„Nadnárodní podniky vyhánějí nejtvrdšími racionalizačními opatřeními své zisky do výše“, ale též zisky využívají „k nákupu jiných podniků“ (s. 71) – místo aby investovali do výstavby svých zařízení, požírají konkurenty – tzn. liberalizace neslouží „svobodě trhů“ (to je jen licoměrnost), ani zdravé soutěži, naopak „vytváření monopolů, diktatuře cen a mzdovému dumpingu“. Ředitel Německého institutu ekonomických výzkumů říká, že kvůli globalizaci bude nutné větší rozevření nůžek mezi chudými a bohatými, „nebož jen tak lze udržet konkurenceschopnost Německa“ (s. 71), jedná se o sociální demontáž (doplňuju: likvidaci střední třídy).  Ironický titulek autora: „Blahobyt? Takhle to dál nejde!“ (kniha bestseller: Past globalizace. Útok na demokracii a blahobyt. Autoři Hans-Peter Martin a Harald Schumann)

Děsivá představa: „V následujícím století bude stačit 20 procent práceschopného obyvatelstva (…), aby udrželo hospodářství v pohybu.“ (s. 71) Jedná se o „naordinované zchudnutí“ (autor cituje Jana Kalvína, reformátora, který již 16. století říkal: „Aby byli lidé poslušní, musejí být stále udržování v chudobě.“) Evropa „jako smyslů zbavená“ následuje americký „vzor“, kde prezident Bush – „absolutní prorok náboženství koncernů – po svém znovuzvolení vyhlásil válku žalostným zbytkům sociálního státu“ (s. 73). Očekávaný důsledek: woorkig poor, lidé kteří sice ještě mají práci, ale už si nemohou dovolit byt, protože na něj prostě nemají. Kniha Roberta Sheckleyho Utopie s drobnými chybami (1955): důchodci nedostávají důchod, ale mohou – s viditelným nápisem „oficiální žebrák“ vykonávat tuto činnost. Podobný vývoj můžeme čekat i ve Starém světě. Německá „Hartzova reforma pracovního trhu IV“ z roku 2005 (jméno někdejšího personálního šéfa Volkswagenu, který musel odstoupit kvůli finančním skandálům, bude prý mít důchod ve výši tří mil. eur): sociální podpora v nezaměstnanosti není už podle posledního platu, ale paušál, ruší se vzdělávání nezaměstnaných, pokud bude započten majetek a příjmy i ostatních členů domácnosti, může nedostávat nezaměstnaný vůbec žádné peníze. A musí přijmout každou práci, jinak opět přijde o veškeré výhody sociálního státu. „Nezaměstnaní jsou navíc nuceni přijímat »dodatečné zaměstnání«, takzvaný »job za jedno euro« (s. 77), celkem se to má týkat 600 000 příjemců „podpory v nezaměstnanosti II“.  (s. 77) Tím dochází pochopitelně k demontáži, protože tito lidé zabírají místa možných praktikantů atd., dochází k likvidaci pracovních míst. Kdo by protestoval, je „terorista“ (uvedeny příklady).

Dalším tématem je válka, autor říká, že ta „třetí světová“ už probíhá. „Na otázku proč jsou války přese všechno nutné, lze odpovědět židárně takto: když v konečném systému (jako je Země) něco nevyhnutelně věčně roste – ekonomika, obyvatelstvo, dluhy, úroky – a navíc se šíří nové pandemie a katastrofy, dochází stejně nevyhnutelně k válečným konfliktům o místo, vodu, zdroje energie nebo prostě o přežití.“ (s. 95) K „horké válce“ je ovšem svět už dávno vyzbrojen, autor uvádí čísla a komentáře Noama Chomského, kterého v knize cituje na několika místech. Novým hráčem v tomto ohledu (a stejně tak v ekonomice, o čemž bude ještě řeč, ale i ta participuje právě na vojenské síle země) je Čína, už od konce 90. let min. století „třetí největší atomová mocnost planety“ (s. 101) Ruské válečné lodě se dobudovávají v čínských docích. Autor rozehrává fikci o roznícení a průběhu další světové války jako hru mezi novými postaveními nových jaderných mocností, kterou přebírá z knihy Úder draka. Přináší pojem „high-tech-lancknechtů“ – zatímco v nedávných válkách bojovali vojáci za svou zem, nyní jsou to nájemní žoldnéři (ideologicky jsme byli zvyklí s negativním významem říkat „žoldáci“), tzv. priváte guards, kteří nemají etiku a odpovědnost podle mezinárodních válečných zákonů. Jsou dnes např. v Iráku či jiných zemích. A jak jsou tyto typy lidí vytvořeny – „game wars“ (kapitola War games – game wars). „kdo se už jako dítě naučil ve vizualizovaném prostoru sám beztresně zabíjet děti, ženy, bezbranné, věžně, válečné zajatce, pobudy, homosexuály a další menšiny nebo »podezřelé živly«, ten bez velkého ptaní dokáže provádět rozkazy i v reálném prostoru.“ (s. 106) A co pravidelná skutečná jatka ve školách?

Dalším tématem je rusko-americká válka o ropu, Farkas komentuje pokus Spojených států získat ruskou ropu a příběh kolem Jukosu, aféry kolem Michaila Chodorkovského a konečně to, jak Putin vymanévroval národní majetek zpět (převody Jukosu na Juganskněftěgaz atd.) Rozehrávájí se nové boje mezi „medvědem“, „drakem“ a Spojenými státy. Kniha Michela Chossudovského (prof. ekonomie v Ottawě) Global brutal: „Doba po skončení studené války se navíc vyznačuje řadou operací amerických tajných služeb na území někdejšího SSSR, jejichž cílem bylo vyprovokovat resp. nechat eskalovat občanskou válku v různých bývalých sovětských republikách, jako se to stalo v Čečensku (v rámci Ruské federace), v Gruzii a Ázerbajdžánu. V posledních jmenovaných zemích byly tyto tajné operace prováděny s cílem strategické kontroly nad koridory pro ropovody a plynovody.“ (s. 115) A dále: „Spojené státy po roce 1945 bombardovaly více než 20 zemí, které jim to nemohly oplatit, a další přiměly k povolnosti finančními opatřeními,“ (více o tom v jedné z dalších kapitol), vedle válečného či burzovního bojiště se používají další postupy. Ty rozebírá Farkas v dalších podkapitolách:

Označují je pojmy jako global playing, zakrývané pojmy svoboda a demokracie, další pojmy jsou hitmen a šakalové. Je nápadné, že se náhle vynořily „oranžová revoluce“, v Libanonu „cedrová revoluce“, v Gruzii „revoluce růží“ v Kirgízii „tulipánová revoluce“, na řadě je prý Moldávie. Podle cyniků je to „dominový efekt“, převrat v jedné zemi vede k převratům v sousedních. Vzpomíná se na podobný efekt ve válkách v Koreji, Vietnamu a Kambodže atd. Nyní má USA dobré důvody k ovládnutí Ukrajiny. „Třetí světová válka už začala. její nejostřejší zbraní je úroková míra a je smrtonosnější než atomová bomba.“ (brazilský prezident Luíz Lula da Silva) Hitmani směřují finanční toky od Světové banky, americké Agency for International development  do kapes obrovských podniků a několika málo bohatých rodin, „které kontrolují přírodní zdroje naší planety“ (s. 118)

Postup: vytvoření nabídky, projektů a „jakmile jsou projekty uskutečněny, musí EHM (economic hitmen) zajistit, aby země přijímající úvěr byly neschopné platby. Poté, co se to podaří a země jsou jednou provždy závislé na poskytovatelích úvěru, není už problém je přimět, aby souhlasily s vojenskými základnami »správně« hlasovaly v OSN, poskytly přístup k ropě a dalším zdrojům atd.“ Příklady: Ekvádor a další země, kde byl rozprostřen „ochranný štít“. „Dluhy třetího světa narostly na více než 2,5 bilionu dolarů“ (s. 119), jsou větší než výdaje třetího světa na zdraví a vzdělání. Když selžou hitmeni, nastoupí šalakové. V pravou chvíli, zemřel nepohodlný ekvádorský prezident, univerzitní profesor Jaime Roldós při havárii vrtulníku.

Děsivá otázka: „Kolik stojí svět?“ A počítá se na mrtvé – Rwanda 950 000 obětí, pak Biafra atd. O ničem z toho se dle Fakrase nehovoří (opět si nejsem tak jist, podrobnosti jsem aktuálně v době, kdy se tyto události odehrávaly, nevěděl, jinak bych řekl – žili jsme sice v trochu jiném světě než Farkas – že toho byly plné noviny). Nicméně dále: Kongo, „africká světová válka“ stále od roku 19987 dva miliony mrtvých. Australský sociolog Michael McKinley píše: „Ve formálních válkách 20. století zemřelo 100 milionů lidí. Proč by měli být privilegováni oproti roční míře úmrtnosti, které si restrukturalizační programy od roku 1982 vybírají mezi dětmi.“ (s. 122)

V části II. pojmenované „Nesmírný světadíl“ se stává naprosto evidentním i názor Viktora Farkase, zřejmý už z předchozích kapitol, když ji uvádí citátem Isabely II., nejkatoličtější královny Kastilie po návratu Kryštofa Kolumba – „Nový svět je velké neštěstí.“ Autor se nyní zaměřuje přímo na „scénáře“ Spojených států. Sleduje, jak „exkluzivita“ novinářů, kteří pracují přímo v Bílém domě, je spojena s jejich servilností vůči prezidentovi. Je to „svobodný tisk“, můžete psát o sexuálních skandálech, hovořit o vrtochách zdraví a rozvodech prominentů. Jakmile ale půjde o zapletení CIA  v obchodu drogami, korupci manažerů koncernů, masakrech atd., hned je všechno jinak. Tajné služby dokážou propašovat své lidi do redakcí a vše zařídí.

Hovoří se o problematických místech computerizovaných voleb, jejichž mechanismy nelze přezkoumat, protože jsou „obchodním tajemstvím“ firem, které stroje vyrábějí, je tu zmínka o filmu Mandžuský kandidát, o vymývání mozků a dalších praktikách (pokusech, voperování mozkových implantátů, telepatie atd.) v CIA pod vedením Allena Dullese, bratra ministra zahraničí Johna Fostera Dullese či inspirace Richardem Helmsem, o programu MK-ULTRA – „psychicky nemocní, vězni, vojáci, civilisté a další pokusné osoby nevěděšly, že je posílají na trip. Skákali z oken, páchali sebevraždy i jiným způsobem anebo končili s doživotní psychózou.“ (s. 133) Vše je vždy, pokud vůbec cokoli přijde na veřejnost, argumentováno „národní bezpečností“. Kritici hovoří o podobnosti s praktikami v Buchenwaldu.

Další podkapitola má název „Občan jako lovná zvěř“, hovoří se nejen o kriminalitě v některých městech, ale i o „zákonné“ možnosti vyvlastnění – přitom zmínka bestselleru Temné řeky srdce Daniela R. Koontze. Policejní omyly, při záměně identity policií (Randy a Vicki Weaverovi), výzva k soudu přišla o měsíc později než byl jeho termín, při předvedení zastřelen čtrnáctiletý Sammy, paní Weaverová, „jež stála ve dveřích vlastního domu s desetiměsíční Elishebou v náročí, zemřela po střele do hlavy.“ (s. 141)

V kapitole „Odhalené lži“ ukazuje, jak se neprokázaly biologické a chemické zbraně v Iráku, ačkoli se jejich existencí Bush zaklínal, když zahájil Válku v zálivu. Když se rozpadl Sovětský svaz, vznikla nerovnováha a USA mohly „neomezeně usilovat o kontrolu iráckých ropných zásob“. Američtí vojáci si mysleli, že je budou vítat jako „osvoboditele“, „místo toho se setkali s civilním obyvatelstvem, které je nenávidí coby vetřelce“ (s. 153), počet mrtvých Američanů nicméně rostl dokonce více než během samotné invaze. Kniha Michaela Moora s názvem Will They ever Trust Again obžalovává Bushovu vládu, vojáci v dopisech píší o krutostech, které museli na rozkaz páchat na civilistech.

Titul další kapitoly zní „Vždy a všude násilím“, při otevření Indiánského muzea ve Washingtonu se návštěvníci dozvěděli, že před objevením Ameriky obývalo kontinent 75 milionů indiánů, počátkem 20. století jich zbývala tři sta tisíc. To, za co byli Němci v Norimberku a Japonci v Tokiu odsuzováni, bylo prý v případě masakru v My-Lai (vražda asi půl tisíce vietnamských civilistů, včetně znásilněných žen, dětí a starců) „legální“, vojáci přece postupovali podle výslovného rozkazu: „Zabijte všechno, co se hýbá. Spalte všechno, co stojí“. Tento postoj provází celé dějiny Ameriky. Vyšel komis (2001) s názvem Lační po válce. Proč USA nemohou přestat vést válku.

Jakkoli člověk už leccos slyšel, přesto mě vyrazil dech seznam „aktivit“ USA po roce 1945, heslovitý výčet zabírající deset stran (158-168), a zachycující jména jednotlivých států s uvedením roku či období let – Německo (to chápu, to byl výsledek světové války), následují ale Čína (1945/1949), Filipíny, Itálie, Řecko, USA („Rada národní bezpečnosti (NSC) předložila pod číslem jednacím NSC 68 novou bezpečnostní strategii, podle níž nebyly příčinou revolučních změn ve světě vnitřní společenské příčiny, ale »sovětský imperialismus«. Na základě NSC 68 rozmístily USA v zámoří na 675 základních více než milion vojáků“), Portoriko, Korea, Írán, Guatemala (puč proti legální vládě Áarbezne Guzmána), Egypt, Libanon, Kuba, Kongo/Zaire (Patrice Lumuba, zavražděn), Laos, Vietnam (historie, včetně používání agent orange, popsána na celé stránce, s. 161, takže jsme na třetině) – už to nebudu dále vypisovat, na s. 1991 je (na každém řádku jeden) ze „seznamu odstřelů“ amerických tajných služeb, každý rok prakticky jedna, ale i čtyři osoby. Samostatná kapitola je věnována „spiknuti proti dr. Martinu Lutheru Kingovi“. „Skutečné pozadí této politické vraždy ze 4. dubna 1968 zůstávalo po desetiletí utajeno, ačkoli mezinárodně uznávaný právník a novinář William F. Pepper se už několikrát marně snažil o obnovení procesu. Teprve roku 1999 sse v senzačním procesu s podporou Kingovy rodiny podařilo porotní soud v Memphisu přesvědčit, že dr. King padl za oběž zločinnému spiknutí, za jehož nitky tahala americká vláda, armáda, FBI a CIA.“ (s. 170)

V části nazvané „»Ekonomický obr« na hliněných nohou“ Farkas prezentuje jinak ekonomickou situaci Spojených států, než jak je nám běžně předkládána sdělovacími prostředky. Hovoří o obrovských dluzích (státního dluhu), „země hospodářského zázraku“ na to je podstatně jinak. Autor hovoří o jiných evropských kritériích nezaměstnanosti, než používá metodika v USA, a varuje znovu před programy Harzt IV a dalšími plány. Tady jsem si uvědomil pravděpodobnou motivaci autora, který zaujímá tento postoj zřejmě nejspíš proto, že se obává právě oné „amerikanizace“ Německa. Hovoří například o hrozbě nového zákona, který „ztíží obětem lékařských omylů a deliktů možnost domoci se odškodnění před soudem.“ (s. 175) Další podkapitola hovoří o cynismu „snižování“ počtu vězňů na základě špatné zdravotní péče (kterou zajišťují nekvalifikované síly na základě outsourcingu) – je to ovšem tragický omyl, protože přece jen se určitá část vězňů dostane na svobodu a tam narostou náklady na jejich zanedbané choroby a propadlost alkoholismu. Jubo-size – Američané jsou nejtlustší národ na světě, Farkas jmenuje muže, který to prý odstartoval – Edward L. Bernays, příbuzný Sigmunda Freuda a poradce řady amerických prezidentů. On byl tím, komu lze přisoudit změnu paradigmatu „prodávání nikoli zboží, ale životního stylu,“ které se dá vysledovat až do 2. poloviny 20. let (viz česká Wikipedie, jeho kniha: Propaganda).

Blahobytný svět tu ale nemusí být navždy, už dnes jsou tu teorie, že to byla jen jedna krátká éra, a že se zase vrátí doba, kdy senioři nebudou jezdit na drahé dovolené, protože hospodářství nebude mít patřičnou kondici.  Dnešní teenageři je první generace, která může počítat s kratší očekávanou délkou života než jejich rodiče. Reklamy na ovoce a zeleninu jsou asi tři procenta, zisk je totiž z junk food (s vysokým kalorickým obsahem, „znečištěné“ tukem, cukrem a solí). (s. 179) Opačným extrémem je nedostatek jídla, související s chudobou. Čísla jsou různá, autor říká „čtyřicet až padesát milionů občanů chudých doslova jako kostelní myš“ (s. 181), dobročinné organizace hovoří o 30 mil. odkázaných na jídla podávaná z veřejných rozpočtů, v roce 1999 žilo na ulici více než milion dětí, nejvíc od hospodářské krize ve 20. letech. „Radikální demontáž sociálních dávek a nárůst daňových úlev pro bohaté v USA a ve Velké Británii, jejichž jsme svědky v posledním čtvrtstoletí, jsou hlavní příčinou vysoké dětské chudoby v těchto průmyslových státech. Honba za co nejnižšími daněmi z podnikání a minimalizací sociálních dávek dnes už zachvátila prakticky všechny státy světa.“ (s. 180)

Další téma je vzdělání. Člověk se nestačí divit. Na opravu škol nejsou peníze, učit chce jen pár idealistů, mnozí ostatní jsou neschopní. Jeden údaj z r. 1998 říká, že „nedovede pořádně číst 75 milionů dospělých, tedy každý třetí Američan“. A pokračuje se zdravotnictvím, návratem tuberkulózy, kdysi odstraněné, na sanatoria v horách americký sociální systém nemá peníze. Další desítky tisíc úmrtí je na nemoci, které vznikají v nemocnicích. A dále: „Dnes je v USA každé dvě hodiny zastřeleno jedno dítě. Po nehodách je vražda druhou nejčastější příčinou smrti mladých lidí.“ Následuje soupis masových vražd v amerických školách za posledních pět let. Podrobněji se probírá masová vražda v Columbine Hight School na předměstí Denveru v r. 1999. (s. 186) „Po masakru v Columbine vyšlo najevo, že více než půl milionu amerických dětí a mladistvých je léčeno antidepresivy, která byla otestována jen na dospělých.“ (s. 187)

Můžete si říkat, že se autor zaměřuje na jevy, které navíc v určitém úhlu podání budou vrhat požadovaný stín. Otázku „hodnověrnosti“ či případné zaujatosti Viktora Farkase nebo dokonce snahy vzbudit jen senzaci a tím zvýšit prodej svých knih, nechám zcela otevřenou a na posouzení jiným. O tom, že se některé věci zakrývají, zametají pod koberec, kolem některých chodíme s tím, že se nás to buďto „netýká“ nebo „s tím nemůžeme stejně nic dělat“, na druhé straně nepochybuju. Říkám si, že vůbec není na škodu, když tady je nějaký jiný pohled, zvláště v aktuální situaci v naší zemi, kdy jsou v médiích nekriticky glorifikovány Spojené státy a jakákoli relevantní událost (a každou chvíli něco je) se posuzuje z tohoto pohledu, tato země nás má údajně ochránit od hrozby destrukce demokracie a „Putinem“ (na jednu stranu máme my starší s totalitním režimem opravdu své zkušenosti), jak si v horoucím nadšení mnozí myslí, aniž by uvažovali, že i Spojené státy prostě jdou za svými zájmy.

Pokračujme ale dále. Farkas říká, že údajný „hospodářský boom“ je financován úvěry (uvedená čísla si ani neumím představit), představa, že dolar už není ta hlavní měna, pohřbít jej ale není tak jednoduché, protože takový stát by byl prohlášen za darebácký a mohl by být vystaven bombardování. O tom, kolik je v USA nezaměstnaných, se vlastně neví, protože žádná data nejsou nahlašována a průzkum se dělá telefonicky. Ti, kteří už neberou ani podporu, se nezapočítavají. Snad přece jen jedno dvě čísla. Hypotéky vzrostly na 7,4 bilionů (7,4 tisíce miliard) dolarů, zatížení čtyřčlenné rodiny dluhy tedy dává 120 000 dolarů. Hypotéky na nemovitosti stoupají o stovky procent, ceny nemovitostí ovšem podobně. Problém nastane, když pak náhle skočí úrokové míry a není čím je splácet. Jedna z interpretací: „Podle některých názorů bylo důvodem pro přepadení Iráku nebezpečí, jež hrozilo dolaru. Nešlo o ropu, ale o ropu v dolarech. Saddám prý chtěl za ropu tvrdé euro, a ne měkký dolar. Ani jiní dodavatelé ropy nechtějí být stále vyvlastňováni, včetně Ruska. Někteří analytici zastávají názor, že Rusko zabavilo koncert Jukos proto, aby mohlo fungovat za eura, a nikoli snad z toho důvodu, že by se chtělo vracet k plánovanému hospodářství.“ (s. 199)

V některých případech autor používá přímých svědectví, tak například cestovní deník švýcarské rodiny z období hurikánů v roce 2004, menších ovšem než Katrina. Domy levně postavené (často to tak mají o bohatí, nemají sklepy atd., někteří si v chudších krajích stlučou svá obydlí sami), cesta bez jakéhokoli zabezpečení (levné požární vozy nesmějí vyjet, aby odstranily sloupy válející se po silnici, vše je několik dní bez proudu, tj. jsou zavřené obchody, protože nefungují pokladny, ostatně peněžní automaty rovněž ne, nefungují též čerpadla u benzínových pump), cesta autem připomíná postapokalyptický film „Šílený Max“. Co ale funguje – už druhý den jsou k dostání trička s nápisem I survived Hurricane Frances. Televize informuje, že opravdu prší, a že se tedy musíte schovat, jinak zmoknete.

Obrovská móda podávat žaloby na výrobce různých produktů. Proto se také můžeme dočíst (aby se výrobce pojistil proti nespokojencům) např. „Neolizujete prosím tuto motorku“, „Nepoužívejte fén během spánku“, „Nepoužívejte sněhovou frézu na střeše“ či „V pračce neperte kočku.“ Autor hovoří o bizarnosti, já si v tu chvíli pomyslím cosi o idiocii.

Ve třetí části nazvané „Směrem ke světovládě“ se Viktor Farkas soustřeďuje zprvu na tajné spolky a strategie (ostatně o tom napal několik dalších knih). Podle filozofa a matematika Gottharda Günthera (1900-1984) jsou tři velké epochy dějin světa, první primitivní globální civilizace, asi 30 000 let lovců a sbětačů, pak období vyspělých kultur Východu i Západu, třetí velké období začíná objevením Nového světa. Autor píše: „Podle mého názoru je skutečností, že americký kontinent odmítá to podstatné ze všech vyspělých kultur druhé polokoule.“ (s. 210) Günther se po válce s průkopníky kybernetiky Johnem vonNeumannem a Heinzem von Försterem ve službách USA Air Force podílel na vývoji teorie kybernetiky. Už tenkrát hovořil o tom, že přenesení procesů myšlení na myslící stroje povede k naprosté restrukturalizaci společnosti. Za velký kulturní přínos Ameriky považuje zrod science fiction. Nárok na světovládu podle některých sociologů vyvěrá právě ze science fiction. Autor uvádí příklady skvělých nových knih či filmů. Šéfové NASA a dalších organizací byli v mládí uneseni A. E. Van Vogta či Roberta A. Heinleina, autora Hvězdné pěchoty.

A teď už k těm spolkům: Council for Foreign Relation (CDR, Rada pro zahraniční vztahy), ideové kořeny u Thomase Henryho Huxley, dědečka Alouse Huxleyho, autora Krásného nového světa. T. H. Huxley byl zakládajícím členem Round Table Group (Skupiny Kulatého stolu) Cecila Rhodese, jeho členové založili Royal Institute of International Affairs. Důležité jméno „colonel“ Mandell Edward House, který prý ovládal prezidenta Wilsona. Představa: úzká nomenklatura vlastní zemi i lidi a privatizací postupně vyvlastňuje lid. Pak je tu Trilaterální komise a Bilderberský klub (jméno podle hotelu v holanském Oosterbeeku). Vše propojeno. Bilderbeerskému klubu se přičítá také pád Margaret Thatcherové, protože se prý postavila proti postoupení suverenity Anglie Evropské unii a společné měně. Klub založil princ Bernard, základní myšlenka pochází od polského jezuity dr. Josepha (Józefa) H. Retingera, který emigroval do USA.

Dozvídáme se o dění v Bolívii (prezident Sanchez de Lozada, pak pokusy ovlivnit působení Carlose Diega Mesa Gisberta, který slíbil, že nebude vyvážet zemní plyn), další „případy“ Venezuela (Chávez) a zkreslení obrazu země v médiích, když to nešlo podle představ USA, sáhlo se k dalším prostředkům – Danilo Anderson, jeho vůz vyhozen do povětří.

Big Brother – co všechno vědí banky.  V Německu nově založené daňové identifikační číslo – od narození, ale občan se nedozví, kdo všechno k němu má přístup. V novém znění zákonů může policie preventivně odposlouchávat telefony. Podle nových zákonů bude muset ten, kdo uzavřel smlouvu, vyvracet, že toho druhého nevybral z rasových důvodů, kvůli etnickému původu, pohlaví, světovému názoru či sexuální orientaci, padlo už ono běžné, že řekne, že smlouvu prostě uzavřít nechce. Je zajímavé, že v zemi, kde je „svoboda podnikání“ posvátná (USA), nemůže si na práci najmout koho chce, protože může být obviněn. Pak tu je RFID – Radio Frequency Identification. Autor uvádí několik fiktivních příběhů, které by se mohly přihodit, některé mají charakter absurdních anekdot, protože si dotyčný prostě nemůže objednat pizzu, neboť „velký bratr“ ví, že tato nesvědčí jeho zdraví, a z téhož důvodu mu nemůže dát láhev coca coly, která je v reklamě jinak uvedena zadarmo.

V poslední, čtvrté části s názvem „Čas obratu“ se vrací autor k Noamu Chomskému, který se vyjádřil (v knize Budoucnost státu), že neoliberální programy odstraňují demokratické poměry, protože nabízejí únik kapitálu a znemožnění důležitých rozhodnutí, které by měly být v kompetenci veřejné sféfy.  Autor nyní říká to, co je formulováno v titulu. „Informační společnost“ je pouhý mýtus. Jsou tu ale země, které se vzepřely, Malajsie se odmítla vzdát kontroly toku kapitálu, nenabíhá na všechny ty vějičky Mezinárodního měnového fondu (ten je právě baštou liberalismu) a dalších organizací. Podobně některé země v Latinské Americe, Uruguay, Argentina. A jaké výhledy mají příští generace? „Objevují se obavy, že by se budoucím důchodcům mohlo možná dařit zase tak tristně jako generacím před nimi. Jinými slovy: systému důchodů by mohlo hrozit, že se prostě zhroutí. Propočty ukazují přestárlou Evropu s prázdnými dětskými kočárky a zchudlými starci a stařenami.“ (s. 263) Budeme moci zapomenout na to, že důchodci v západních zemích cestují do nejexotičtějších koutů Země a užívají si peníze, které si za život našetřili? Autor vidí, jak naopak očekávané délka života v USA klesá, své vykonává katastrofální obezita s průvodními jevy, jako je cukrovka, nemoci oběhového ústrojí atd. A znovu polemizuje Noam Chomsky. Poměr těch, kteří živili své rodiče a prarodiče, byl v minulosti ještě nepříznivější, rozebírá pak ještě další parametry. A autor připomíná ideální modely státu v historii – Platonův polis na Krétě, Campanellův Sluneční stát, Homérovu Scheriui, zamě Fajáků, Owensovu Meccaniu, Cabetovu Icarii, Bulwer-Lyttonsovu Vrilyu či Baconův Bensalem z jeho nové Atlantidy, které zdůrazňují důležitost stabilního počtu obyvatel. Ovšemže nekorektní je argument, že „Evropa dosahovala největšího nárůstu blahobytu po důkladném puštění obyvatelstvu žilou, jako byl mor nebo třicetiletá válka.“ (s. 265) Pracovní síly máme dost, pokud nebudeme pokládat padesátníky za „neproduktivní starce“, jak s to dnes žel děje, zatímco „sedmdesátiletí politici a vrcholní manažeři jsou pokládáni za osoby stojící na vrcholu svých sil“ (s. 266) Na závěr autor odkazuje k modelům, k nimž vybízí některé asijské země, Japonsko a Čína, které naše obavy nesdílejí.

Nu a jak bych to shrnul já? Jakkoli autor v „Doslovu: vědění je moc“ nabádá čtenáře, aby „nevěřili všemu“, což je výzva určitě bohulibá – kritické myšlení je určitě cestou, jak nepodléhat nejrůznějším fámám, strašením, manipulacím či hoaxům, jejichž šíření ještě „urychlují“ moderní komunikační technologie (i když na druhé straně naopak ruší monopol oficiálních médií) – toho, co jsem od knihy očekával primárně, totiž mechanismu, jak fungují média (titul Válka médií snad toto očekávání předpokládá) jsem se, kromě pár obecných skutečností, nedočkal. Autor se soustředil na to, o čem média nehovoří, tedy přináší svůj pohled na svět (otázka, do jaké míry jej vůbec lze nazvat alternativní), nikoli na média samotná. Neznamená to, že nestojí za to knihu – ne snad s určitou rezervovaností k vyhroceným scénářům, ale coby „možný“ výklad dění ve světě, jakkoli „kontroverzní“ či dýchající hodně „bulvárem“ – přečíst, kdybychom nicméně chtěli hlubší analýzu mediálního světa, museli bychom sáhnout po nějaké jiné knize. Třeba po některé od Karla Hvížďaly?

https://www.databazeknih.cz/knihy/valka-medii-111085

Viktor Farkas, Válka médií. Mýtus informační společnosti, Knižní klub, 2012