Věc Makropulos 2011

Tu divadelní hru máme zafixovanou už někdy ze školních let. Jedno z těch sci-fi děl Karla Čapka, v době, kdy se to slovo ještě nepoužívalo, ale vědeckofantastický žánr v literatuře už byl velmi populární, byl H. G. Wells a Jules Verne (ten první je v tomto kontextu důležitější, ten druhý zajímavější z hlediska technických vizí), a zase ještě ne sci-fi jakožto konečný smysl sdělení, nýbrž prostředek k tomu dalšímu, tomu o „obyčejném životě“. Téma nesmrtelnosti, kdybychom se chtěli v literatuře po něm poohlédnout, bylo by to taky na slušnou knížku.

Dnes je nicméně hra k vidění ve značně „netradičním“ pojetí. Ostatně kdoví, jak by to Čapek, ve své době i v divadelním tvaru reagující na současný technický vývoj (i když s varovným hlasem), napsal dnes, zda rovněž v oné minimalistické podobě, v jaké se hraje ve Stavovském divadle. Kritiky říkají, že její ztvárnění americkým režisérem Wilsonem je mimořádné už v tom, že se tento ve světě velmi uznávaný divadelní tvůrce k tomuto tématu obrátil a u nás jej nastudoval. Byť to není první Wilsonova práce v Čechách, v Národním divadle realizoval v roce 2002 operu Leoše Janáčka Osud, v níž vystoupila Wilsonova dávná přítelkyně Soňa Červená, která hraje i hlavní roli femme fatale v Čapkově hře.

Minimalistické přetavení divadelní hry znamená – z hlediska Čapkových ctitelů – především i radikální zkrácení textu. To znamená určitě určitou ztrátu oné myšlenkové plnosti se všemi jejími detaily, které u Čapka obdivujeme. Kritiky říkají, že diváci, kteří znají Čapkovu hru z jiného podání či z četby, budou zklamáni, právě proto, že ve Wilsonově interpretaci mnohé z textu nenajdou. Musím ale říci, že byť si dokonce nejsem až tak jist, zda bez znalosti originálu všechno v textu pochopí, není smysl hry v žádném případě významově nikam posunut (což je jedna z tendencí současného divadla, Maryša neuvaří kávu atp.), nýbrž stvrzuje Čapkovu základní intenci. Ty věty, které ve Stavovském divadle uslyšíme, byť jich bude méně, jsou opravdu z Čapkovy hry. Napadlo mne ještě, že je to tak trochu podobné opeře, kde také chodíme předem „připraveni“, protože děj, text, vnímáme až na druhém místě.

Zkrácení textu je ovšem ve prospěch celku. Tak, jak je představení uděláno, by se celý text nemohl uplatnit. Postavy jsou pojaty coby groteskní figurky v  strojově dokonale seřízeném panoptiku, tedy zároveň skutečné a zároveň neskutečné, takže tento moment rezonuje s vlastním tématem „neskutečnosti“ života Emilie Marty, ale můžeme je číst i v kontextu „naprogramovaných bytostí“, jak je Čapek zpracoval v dramatu RUR. Grotesknost je zároveň velmi blízká expresionismu, který byl charakteristický pro Vinohradské divadlo v době, kdy Čapek tvořil (a právě zde byl činný i jako dramaturg, Věc Makropulos napsal v roce 1922 a v témže roce zde měla premiéru). Velmi výraznou úlohu v efektu, který si v pocitu divák odnáší z divadla, hraje jevištní podoba divadelní hry. Wilson totiž není „jen“ režisér a scénograf, nýbrž i výtvarník, přesněji mj. též „video artist“ a zvukový a především „světelný designér“ (Wikipedie). Na programu hry je uvedeno, že je kromě režie autorem scénické výpravy a světelného konceptu. K němu patří světelná opona s lettristickým textem (žádná z recenzí, kterou jsem četl, tuto podobu nezmiňuje, tedy hovoří se pouze o rozměru 9x8 metrů a světelných okruzích, které jsou střídavě spouštěny), který vzniká kombinací písmen „E“ a „M“, tedy iniciál všech jmen hlavní postavy, rychlé proměny většinou světelného pozadí jeviště, monochromního, ale ve velice ostrých, mnohdy kontrastních barvách, i originální „výtvarná“ scéna v jednotlivých dějstvích (komentovaná níže v recenzích, viz odkazy).
Zdůraznil bych ještě vynikající výkony tří hudebníků, Vladimíra Strnada (klávesové nástroje), Martina Sedláka (violoncello) a Tomáše Koubka (bicí nástroje).

Ještě alespoň pár slov obecněji o osobnosti Roberta Wilsona. Pro představu rozdílu mezi „klasickým divadlem“, jak ho známe, a tím, co dělá Robert Wilson, můžeme uvést dílo, které tento „theater artist“ realizoval ve spolupráci s avantgardistickým hudebním skladatelem Philipem Glassem. Jmenuje se Einstein na pláži (Einstein on the Beach), premiéru mělo v roce 1976 na avignonském festivalu ve Francii, je součástí tematické portrétní trilogie (další díly Satyagraha, 1979, a Akhnaten, 1983), kde vedle Einsteina jsou dalšími významnými historickými postavami Adolf Hitler, Charlie Chaplin a Mahatma Gándhí. Uvádí se, že Einstein na pláži je jedna z nejvlivnějších amerických oper dvacátého století. Délka jejího trvání je pět hodin, což u Wilsona ovšem není nic neobvyklého. V roce premiéry se uváděla v Hamburku, Paříži, Bělehradě, Benátkách, Bruselu, Rotterdamu, na sklonku roku pak v Metropolitní opeře v New Yorku. V následujících letech docházelo k řadě inscenací, v tomto roce přichází světové turné, které bylo zahájeno 16. března v Opeře Berlioz v Montpeliéru a bude pokračovat mj. v Londýně, Torontu, New Yorku aj.

Na dalších projektech Robert Wilson spolupracoval rovněž s takovými osobnostmi, jako jsou William S. Burroughs, Allen Ginsberg, Lou Reed, Tom Waits, Laurie Anderson či Marina Abramovic.

Poznámky a odkazy

Věc Makropulos ve Stavovském divadle
https://www.narodni-divadlo.cz/Default.aspx?jz=cz&dk=predstaveni.aspx&sb=2&ic=5529&pr=83421
Robert Wilson
https://www.narodni-divadlo.cz/Default.aspx?jz=cz&dk=umelec.aspx&ju=687
https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_Wilson_%28director%29
Karel Čapek, Věc Makropulos
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bc_Makropulos
Recenze na Věc Makropulos ve Stavovském divadle
https://kultura.idnes.cz/recenze-vec-makropulos-okouzli-kdyz-nejdete-na-capka-pcv-/divadlo.aspx?c=A101122_094139_divadlo_jaz
https://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/107573-wilson-se-vyplati-znovu-objevil-vec-makropulos/
Hudebníci
https://www.narodni-divadlo.cz/Default.aspx?jz=cz&dk=umelec.aspx&ju=13661
https://www.kinskytrio.cz/inpage/cs-sedlak/
https://www.jazztrio.cz/
https://www.hamu.cz/katedry/katedra-bicich-nastroju/fotogalerie
https://www.narodni-divadlo.cz/Default.aspx?jz=cz&dk=umelec.aspx&ju=13171