Ve znamení tanga

Ve znamení tanga
Jaroslav Svěcený / Miloslav Klaus / Ladislav Horák
Sbor českých bratří v Mladé Boleslavi / 5. června 2013
Dvořákův festival / 58. ročník / 1. – 23. 6. 2013

Víte, co je to bandoneon? Tak může začít poznámka o vystoupení tria hudebníků ve Sboru českých bratří v Mladé Boleslavi, pokud nechce být tradiční muzikologickou recenzí. A tou býti nechce, ve shodě s lehkým duchem toho, za čím posluchači Dvořákova koncertu přišli do pozoruhodného prostoru, jímž je koncertní síň původní románské pseudobasiliky z 16. století, využívané zároveň jako výstavní síň (před několika dny, 2. června, byla vernisáž výstavy Salon, prezentující díla šedesáti členů Sdružení výtvarníků České republiky). Příspěvek ovšem na druhou stranu přece jen není určen čtenářům Blesku, a celou věc vnímám podobně jako Ladislav Horák, který vedle akordeonu na zmiňovaný nástroj v Mladé Boleslavi hrál: Prozradil mi, že bandoneon bere na koncerty jako zpestření. Nicméně zpestření smysluplné, kontextuální, a právě proto tento komentář.  

Druh knoflíkové harmoniky s kvadratickým tělem, vynalezený v Německu v 19. století (nutno odlišit od šesti- či osmihranných koncertin anglického původu, jaké známe jako typický nástroj klaunů a které byly předchůdcem bandoneonu) a charakteristickým oktávovým zdvojením, se původně rozšířil jako levnější náhražka k náboženským účelům a provozování lidové muziky. Existovaly dokonce stovky spolků příznivců tohoto nástroje. V Argentině a Uruguayi zdomácněl v tamějších Orquesta Típica, kde vedle houslí a kytary, případně klavíru, violoncella a kontrabasu, hrálo několik hráčů právě na bandoneon, a ten se stal se pak jedním z nástrojů celého nového stylu, zvaného „nové tango“ (tango nuevo).

Onen klíčový posun od tanga jakožto tance se v kontextu širokého hudebního hnutí transformoval do polohy, kde se už na tuto hudbu nedá tancovat, je určena především k poslechu a klade si ambice soudobého uměleckého, virtuózního hudebního projevu. Tak to formuloval zakladatel celého hnutí Astor Piazolla, jehož dílo od jeho návratu z Paříže do Argentiny v padesátých létech minulého století zaznamenalo raketový úspěch a velkou oblibu po celém světě (byla to, dá se říci vlastně druhá vlna exportu tanga po té, která probíhala od dvacátých let).

A tuto změnu a skutečnost, že přestože tato hudba vychází z kořenů španělské lidové muziky, není úplně jednoduchá, připomněl Jaroslav Svěcený ve svém průvodním slovu, jímž v průběhu koncertu osvětloval souvislosti celé této hudební oblasti. Ten byl sestaven opravdu převážně z čísel argentinského skladatele italského původu (na svého otce „Nonina“ vzpomíná ve skladbě Adios Nonino, uvedené jako první v programu koncertu v Mladé Boleslavi). Zazněla mj. i kompozice, která odstartovala Piazolliho světový úspěch, Libertango, a také několik částí z řady Historie tanga, na nichž bylo možné vnímat i posun v použití hudebních prostředků při vyvolávání atmosféry let třicátých v části Café 1930 a let šedesátých v Nightclub 1960.

Astor Piazolla nebyl ovšem jediný autor programu. O generaci mladšího Richarda Galliana, francouzského akordeonistu a skladatele, přizval Piazolla k nahrávce jedné své skladby a vyzval jej, aby vytvořil „nový musette styl“, jako on vytvořil„tango nuevo“ (musette je žánr francouzské populární hudby v třídobém rytmu, rovněž interpretované často na akordeon). Od něj zaznělo Tango pour Claude. Naopak od staršího Maura Giulianiho, který se řadí k italským guitar virtuosi, zazněla Sonáta pro housle a kytaru, op. 25, a od rovněž velmi populárního Isaaca Albenize, španělského klavíristy a skladatele, o němž se traduje, že ve dvanácti letech utekl z domova a načerno se přeplavil na lodi do Buenos Aires, a v patnácti letech již koncertoval po celém světě (leccos je ovšem přibarvené), si posluchači mohli vychutnat skladbu Asturias, pojmenovanou podle Asturského knížectví, historického území na severu Španělska.    

Už z předchozího může být zřejmé, že rozhodně nemůže být řeč o nudě, což by mohla přinášet představa programu s „jedním tangem za druhým“. K přitažlivosti koncertu přispěla nejen vervní a dynamická hra Jaroslava Svěceného, pro jehož temperament jako by tato hudba byla vytvořena, ale i dramaturgie večera: Střídalo se obsazení houslí s akordeonem nebo kytarou či celého tria, sólovou příležitost dostali i Svěceného spoluhráči Miloslav Klaus a Ladislav Horák, oba významní interpreti, sóloví i komorní hráči, a nadšení propagátoři svých nástrojů. Jaroslav Svěcený podle druhu doprovodu, dynamičtějšího akordeonu a komornější kytary, střídal několik vzácných nástrojů italské a francouzské provenience, které se odlišují svým témbrem, barevností svého zvuku. Je známo, že Svěcený, popularizátor houslové hry, je také uznávaným znalcem historické stavby houslí. Před koncertem mi s nadšením nástroje ukazoval, líbilo by se mi, kdyby je ještě blíže představil publiku, snad by to nebrzdilo svižný a dramatický spád představení.

Na koncertě proběhl rovněž slavností křest nového alba „Ve znamení tanga“, křtil také ředitel společnosti České doteky hudby Miroslav Matějka, a jedním z odlehčení byla i Svěceného poznámka, že se nejedná o „svěcenou vodu“, ale „vodu Svěceného“, natočenou vedle z kohoutku. Plný sál svědčil o tom, že publikum má o koncerty tohoto druhu zájem, stejně tak jako některé nahrávky Jaroslava Svěceného patří k těm na hudebním trhu nejúspěšnějším. Myslím si, že spokojenost s večerem plným tanga v mladoboleslavském Sboru českých bratří byla ve vrchovaté míře.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2013