Václav Vorlíček (3. června 1930 – 5. února 2019)

Je to zase ta doba začátku roku, kdy nás opouštějí osobnosti, které byly mnohdy do hloubi zakořeněny v našem životě. Před pár dny to byl Luděk Munzar, nyní režisér Václav Vorlíček. Znal jsem ho nejen coby autora všech těch báječných filmů či z médií, z televize při některých příležitostech, ale i z jeho návštěv v Jičíně, především na festivalu „Jičín – město pohádky“. Hned při prvním setkání u hlavního pódia na Valdštejnově náměstí (bylo to, jak teď dohledávám, v roce 2013, v němž jsem pořídil možná nejrozsáhlejší soubor fotek z festivalu) jsem vtipkoval, zda – coby silný kuřák – ví o tom, že se na festivalu v době jeho konání nesmí kouřit. Rozhodl o tom v začátcích festivalu dětský parlament a byl to jeden ze zákonů, které jsou každoročně vyvěšeny na jičínské bráně. Pan režisér, právě proto, že měl úžasný smysl pro humor, mi právě do fotky, při níž jsem vedl tyhle „drzé řeči“, jak je mým zvykem (mnohdy to přispěje k výsledku na obrázku) krásně vyfoukl kouř. Ona fotka je v albu na Rajčeti, k němuž přikládám odkaz. A mám ještě dalších pár fotek z jednoho z dalších ročníků, z pořadu ve Farské zahradě, kde Jiří Lábus četl dětem pohádku, a Václav Vorlíček seděl u vozu zvukaře na židli. A zase jsme si, byť ne nijak zvlášť dlouho – už jsem nechtěl rušit herce, který otevřel první stránku knížky, z níž četl – hezky popovídali.

https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Jicin_-_mesto_pohadky_2013_zname_osobnosti_na_festivalu/

https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Vaclav_Vorlicek_a_Jiri_Labus_JMP_2016/