Václav Cílek / Tsunami je stále s námi

Václav Cílek / Tsunami je stále s námi

Knížku Václava Cílka jsem vytáhl z regálu v Knihovně Václava Čtvrtka den předtím, než musela vzhledem k vyhlášení nouzového stavu ukončit na jistou dobu výpůjčky. Právě pandemie coronaviru mě intuitivně směrovala k „infekční literatuře“, k níž obsahově (i v širších souvislostech události s charakterem katastrofy) Cílkova kniha patří, doma jsem se začetl do Stokerova Draculy, ostatně v několika minulých měsících jsem četl několik knih, které měly katastrofický charakter (Arménská genocida Marka Jandáka, Stín Banyánu Vaddey Ratnerové) a jistě by nebylo od věci vrátit se třeba k Čapkově Válce s mloky či se znovu podívat na Hitschcockovy Ptáky (soupis v oblasti beletrie a filmu by bylo možno rozšiřovat snad donekonečna…).

A ovšem, hned tím druhým (ne-li prvním) důvodem, proč jsem si knížku z knihovny odnesl domů, je, že jejím autorem je právě Václav Cílek. Už někdy v sedmdesátých létech mě zaujalo téma interdisciplinárního pohledu na svět, které začalo být s prudkým rozvojem společnosti stále více aktuální. Ještě předtím, v někdejších školních přípravách jsem měl podtrženou větu o dezintegraci gotiky, která zastřešující pojem Boha rozdělila do různých „kompetencí“ ve třech oborech: v humanismu byl Bůh nahrazení člověkem, k němuž byla obrácena pozornost, v reformních církvích, kde zůstal vrcholnou autoritou, se nicméně vytvořilo široké spektrum výkladu křesťanství, uzavírajícího se v každém z těch případů do své komunity, a renesance vytvořila nový prostor geometrické perspektivy a interpretaci světa, přesouvající duchovní symboliku k materiálnímu sensualismu.

V Husserlově Krizi evropských věd, knize, která mě fascinovala tím, že v ní závěry byly formulovány přesněji, než jsem je dokázal formulovat sám, jsem si přečetl, jak se podobný rozpad na jednotlivé oblasti, dříve pokryté společnou boží autoritou, na základě tematizace/předmětnosti odehrával zvláště v přírodních vědách, a zároveň sledoval různé články o vzniku nových a nových vědních disciplín, které byly výsledkem specializace oborů. V té době mě zaujal výraz „příčné vědy“, zajásal jsem nad knihou Zobecněná estetika Rogera Cailloise (česky 1968), v níž (kromě slavné eseje o mimetismu) poukazoval na to, že tvar spirály nalezneme napříč různými oblastmi světa, jež jsou předmětem různých vědních disciplín – u hlemýždě i u spirálových galaxií. V příspěvku o Valdštejnově barokní komponované krajině na Jičínsku na vědecké konferenci v Chebu jsem pak promítal vedle snímků lipového stromořadí z Jičína do Valdic pořízených k tomuto záměru Milošem Šejnem a osy celého krajinného projektu fotografie nejaktuálnějších světových landartových realizací, a popravdě řečeno, nevím, co si o tom všem někteří účastníci pomysleli.

Doslovně na vlastní kůži jsem pak někdy předloni zažil toto téma v sérii lékařských vyšetření na sedmi různých místech, z nichž jsem si odnesl řadu nejrůznějších, mnohdy si odporujících závěrů, přičemž se zdravotní obtíže nakonec vyřešily úplně jinak. Přemýšlel jsem v tu chvíli o tom, jak proti sobě stojí rozvíjející se obory, při jejichž strmě narůstající úrovni mohou být na jedné straně zachráněny životy, a celostní medicína, která naopak překonává tuto specializaci, jež se na druhé straně stala oborovou pastí. Při četbě další Cílkovy knihy jsem si nyní znovu výrazněji uvědomil, že tady musí být obojí. A celou tuhle „osobní odbočku“ (místo abych už komentoval samotnou publikaci) tu vypisuji proto, abych i sám sobě ozřejmil, že to, proč Cílka rád čtu, není jen okamžitá nálada (v tomto případě atmosféra pandemie), touha „být in“ nebo nápad ad hoc zabrousit někam do neprobádaných krajů.

Když se mi dostal do ruky první spis Václava Cílka, vlastně si vůbec neuvědomuju, který to byl, ale to je příznačné, nadskočil jsem radostí podobně jako kdysi u Rogera Cailloise, neboť vědec, školením geolog, učinil úkrok, který nebyl, jak bývá u nás zvykem, cimrmanovský, nýbrž s uvědomělou jasnozřivostí položil důraz na přesah od původní perspektivy svého oboru, již si zachoval, k dalším disciplínám nejen přírodovědným, ale i kulturním, například literárním. To mu umožňovalo nejen spatřit provázanost dějin v návaznosti na dobové klimatické poměry, ale celou řadu dalších souvislostí.

Mně byla sympatická ta perspektiva, totiž pohled na svět nikoli z idejí (ty jsou v horizontu jeho myšlení určitě taky), ale z cesty, která umožňuje spatřit proměnu (a proměnlivost) krajiny. Není to klasická pouť, ale ono hledisko, s nímž přišla fenomenologie (Husserl, Merleau-Ponty aj.), která mimo jiné shazuje strnulou síť „odvěkého“ konceptu světa (odvozeného, když to domyslím, od smrti) a umožňuje vytváření nové sítě s pohyblivým a samozřejmě unikajícím středem „tady a teď“, z něhož je možné spatřit proměnlivý horizont světa, to znamená uvolňuje onu možnost přesahu, jenž zakládá novost jeho vidění. Kromě toho cesta přináší autentickou zkušenost i příběhy, které se dají vyprávět. Racionalita se u Cílka snoubí s imaginací, kroky ve vykopaných trasách pro telefonní linky s literárními skvosty, podzemí s oblohou na jedné straně a s urbánní proměnou zemského povrchu na straně druhé (napadá mě, i když to působí možná příliš nepatřičně nadneseně, že je tu nový pohled na problematiku, kterou řešil kdysi Dante ve třech úrovních světa, když psal Božskou komedii). Každá knížka pak přichází s nějakým dalším úhlem pohledu a zároveň udržuje kontinuitu předchozích. To mě, přiznám se, baví, osvěžuje a rozradostňuje.

Cílkova kniha Tsunami je stále s námi, vydaná v nakladatelství Alfa Publishing v Praze 2006, má podtitul „eseje o klimatu, společnosti a katastrofách“. Po vděčném Věnování svým učitelům „Vojenovi Ložkovi a Jiřímu Georgi Kuklovi“, Poděkování a krátkém textu označeném Předmluva: adrenalinové klima, ozřejmujícím ve stručném náčrtu kontext vzniku knihy, členěné na tři hlavní bloky, tj. Klimatická hra s černým Petrem v ruce, Bydlet se živly a Život je víc než laciné spodní prádlo, následuje ještě Shrnutí: Globalizace informací a deglobalizace zdrojů – kolař na zdi ráje a Dodatek: Povodeň, která neměla nastat, ozřejmující řečené kontexty ještě z jiné strany. V závěru je připojena ještě ona část mimo vlastní texty, která může být (a v tomto případě i je) branou k vykročení mimo knihu k dalším informacím (studiu atd.), tj. Životopisy, Ediční a poznámka a použitá literatura plus Rejstřík slov.

Genezi publikace, jež sestává z původních, případně přepracovaných textů, což jí dodává tematickou pestrost, formuluje Cílek pregnantně v jedné větě, která shrnuje už předchozí formulaci – „Pak nastalo neobvyklé léto roku 2005 – velká sucha v Portugalsku a Španělsku a velké povodně v Alpách.“ (s. 7) takto: „Tato kniha je následkem divného léta roku 2005, hurikánu Katrina a hlavně zájmu pana nakladatele.“ (s. 8) Té první formulaci bezprostředně následuje poznámka o Ivo Dostálovi, jehož slova o klimatické hře na černého Petra Cílek použil v názvu prvního oddílu. Úhel pohledu upřesňuje také vyjádření v závěru Předmluvy: „Jednou věcí se zabývat nebudu – otázkou, kdo za to všechno může. Globální oteplení, člověk, civilizace, nenasytný americký kapitalista, plýtvavý ruský mužik nebo expandující Číňan?“ Přitom právě na to se nejspíš leckdo samozřejmě může ptát (podobně jako se nyní ptám, zda může za neuvěřitelně strmý nárůst covidové nákazy ve Spojených státech extrémní obezita coby komorbidního faktoru vzhledem k tomu, že právě v tucích se viru daří lépe než jinde, nebo je na „vině“ systém zdravotního pojištění v zemi, kde – jak proběhlo v jedné zprávě v médiích – byl oběd ve školní jídelně, než školy zavřeli, pro některé děti jediným jídlem za den). Tedy obecně: jaké otázky nám, člověku, vlastně každá katastrofa klade. Myslím si nicméně, že přestože Cílek tvrdí, že se takto svým tématem zabývat nebude, čtenář řadu odpovědí a v každém případě určitý vhled do věci tak jako tak získá.

Způsob, jak se na věci dívat, nám otevírá už konstelace textu a obrazu, proti tvaru hlubokého skalního kaňonu v národním parku Zion v Utahu („Skalní stěna vpravo má tvar dívčího aktu.“ To mi připomíná Ladislava Zívra, jenž podobně jako ženské torzo, ovšem „naležato“, od Nové Paky viděl krajinu, na kterou se dívám z Jičína.) a na protější straně titul prvního textu Katrina aneb hurikán jako budíček. Cílkovou úvodní lingvistickou interpretaci slova hurikán, jehož povahu pak popisuje, bych doplnil slovem orkán, jímž bylo toto mezinárodní slovo (vedle dalšího, uragán) dvakrát do češtiny přejato, jak mě kdysi upozornil překladatel Miroslav Matouš.

Hurikán, tajfun, cyklona. Vysvětlení výrazů z „technického“ i jazykového hlediska (dle oblastí), jeho mechanismus, druhy, neočekávané či znepokojivé momenty, charakteristická reflexe žurnalistů, aktuální proměny, tj. ono řečené „podivné evropské počasí“ (s. 20), bludné mořské víry a další fenomény, to je jen stručná kostra toho, čím se Cílek v této kapitole zabývá, než v „bodech“ shrne celou řadu dalších souvisejících konkrétních i obecných momentů, o nichž „chtěl psát“, od doporučení chování v kritických situacích, evakuaci a dalších problémech coby jejich důsledků. Vypsal jsem si jeden z těchto odstavečků, s reflexí toho, o jak podobných problémech se bude dnes večer hovořit v televizi – o téhle šíři souvislostí se ještě před třemi nedělemi v souvislosti s pandemií při fokusu na prvotní zdravotní aspekt nemluvilo, na budoucnost, o níž Cílek hovoří, zřejmě při vypětí celého systému ještě není příliš čas přemýšlet:
„Ekonomické dopady se netýkají jenom škod, ale zvětšují se také zničením přístavních terminálů, úprkem investorů, zavřením místní opery, krachem pojišťoven, potíží bank a tím, že se objeví nové úspěšné firmy. Prokopios popisuje mor v Byzanci v 6. století. Ukazuje, jak zpočátku panovala atmosféra pokání a solidarity, ale když mor pominul, byli lidé ještě zpupnější, takže se zdálo, že přežili jen ti nejhorší. Jindy je však položen základ nové solidarity. Noviny hodně psaly o G. Bushovi, ale málo o tom, jak úžasně se k sobě umí chovat Američané za krize. Kéž bychom byli jako oni!“ (s. 27)

A ještě jeden odstavec (původně jsem ho nechtěl opisovat, ale včera jsem strávil dvě hodiny odpověďmi kamarádům na jejich mejly, aby se ke stáru nechovali jako idioti, poděšeni tím, co kde, ze zdánlivě seriózních zdrojů, čtou a slyší):
„Sdělovací prostředky a lidé, kteří je čtou, podléhají umanutosti politikou, ale přiléhavější by byl výraz politické zblbnutí. Noviny a televize referují o tom, co kdo řekl a koho kritizoval. To je úplně na nic. Rozhodující jsou například informace o kvalitě vody v zatopené oblasti. V New Orleans je tři neděle po hurikánu velmi obtížné zjistit složení vody, analýzy zadávají (podobně jako v případě Neratovice Spolany při povodni 2002) hlavně nevládní organizace. Při počasí, jaké panuje v New Orleansu (denní teploty nad 30^oC a téměř 100% vlhkosti) a při typu zástavby americkým „papundeklo-dřevěnými“ domy je naprosto klíčový boj s plísněmi. Je téměř nemožné získat jednoduchý, praktický návod, co s tím pro začátek dělat.“ (s. 29)

Název další kapitoly dal název celé knížce. Autor postupuje podobně, po kontextuálním vějíři souvislostí (opakování je společné pro tsunami v Indonésii, české povodně a lesní polomy v Tatrách, dopad na „kurs dolaru“, případný pád Silicon Valey jako důsledek zemětřesení v Kalifornii etc., „V takto propojeném světě se lokální krize stávají hrozbou i příležitostí.“ s. 33) následuje popis mechanismu jevu, jenž je ve velkých světových databázích zaznamenán po tisících, možných příčin, míst s velkým výskytem, dokladech v řecké mytologii či podrobněji probraného příkladu v knize Ammiana Marcellina Soumrak římské říše, dokládajícího výskyt tsunami i ve Středomoří. Zajímavá jsou opět konstatování o chování lidí při zemětřesení, povodních, větrných bouřích či sesuvech v Závěru, poslední podkapitole: „Tsunami nás staví před jednu důležitou změnu postojů, a to zejména vztahu k času. […] Ukazuje se, že lidé rychle a rádi zapomínají. V Kalifornii, kde dochází k rychlé migraci obyvatel, je ničivý lokální sesuv zapomenut v průměru již za 6 let. U nás pozorujeme něco podobného u povodní – již opět se vesele staví i v té části říční nivy, která bude při další středně vysoké povodní pod vodou. / Moderní doba a asi hlavně reklama propagující pouze novinky nás odnaučila historickému vědomí. Žijeme přeci dneškem, dýcháme duch duby. […] / A v pozadí mysli archaická otázka: zlobí se bohové? Jsou tsunami a Katrina jenom předzvěstí ještě něčeho horšího? Racionální část mysli odpovídá: za této nejasné situace a pro jistotu zachovejme paniku.“ (s. 44–45)

Do historie nás zavádí kapitola Zničení Jericha, Sodomy a Gomory, která začíná odstavcem začínajícím titulkem s počátečními slovy „anatomie konce“. Vzpomněl jsem si přitom na o pět let novější knihu Miroslava Bárty a Martina Kováře (Kovář je mimochodem původem Jičíňák) Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur: Minulost, současnost a budoucnost komplexních civilizací (Academia, 2011), která „čtenáře rozechvěje představou konce a zániku“ (recenze v médiích), tedy ukazuje podobným směrem, jimiž jdou – jistě v poněkud jiných souvislostech – už Cílkovy výzkumy. Úvahy o pádu Římské říše byly „jedním z velkých témat historie 19. století“, tedy už před více než sto lety. Ovšemže, ještě než s nedočkavostí čteme dále, nás může napadnout už tetralogie Richarda Wagnera Prsten Nibelungův (minulý týden šel noční přenos poslední části, Soumrak bohů, kde se celý „systém“, důsledek hamižnosti, podobně jako můžeme vykládat i některé společenské projevy dneška, zhroutí, na stránkách Metropolitní opery), v roce 2010 vyšla v Academii také ikonická kniha Zánik Západu Oswalda Spenglera (originál Der Untergang des Abendlandes vyšel ve dvou dílech 1918 a 1922), dostupná v pdf-formátu i na internetu.

Cílek se táže, zda „neskončíme jako oni“ (s. 50), sleduje, jak instituce politiky a vzdělání „sídlily v klasicistních budovách okopírovaných podle antických vzorů, právníci se učili římské právo, filosofové a literáti měli klasické vzdělání“, konstatuje, že archeologicky a geologicky lze průkazně poukázat pouze na Jericho, vztahuje osudy celé řady civilizací Blízkého východu k tamějším klimatickým podmínkám, přičemž tuto souvislost lze spatřit u rozvoje oněch civilizací, obtížněji pak ale při jejich zániku. V souvislosti s tím pak uvádí, ve shodě se svým osobitým stylem, jenž je schopen takto provokativních postulátů, že „Češi jsou nejspíš vedlejší důsledek klimatické katastrofy“ (s. 51).

Nyní se obrací k historii Mrtvého moře a pouští se do odborného výkladu (termoklina, pyknoklina, haloklina etc.), který jsem ovšem, podobně jako v řadě případů v dalších částech knihy, mnohdy stěží schopen sledovat (respektive domýšlet to vše jakkoli dál, ale i si to všechno zapamatovat). Po dalším kacířském podtitulu „Sůl nad zlato – ani náhodou!“, za nímž se nicméně skrývá popis chemických procesů v Mrtvém moři, a vytyčení různých „možností dalšího vývoje Mrtvého moře“, které jsou ale všechny „víceméně katastrofické“, se autor vrací k problematice Jericha, jeho historicky doložených ničení a zničení. A poté, co pojedná ještě přece jen i Sodomu a Gomoru, vypisuje signifikantní úryvky z Geneze, neboť Bible je „pramen pro poznání přírodních podmínek“ (s. 60). To už ostatně doložil, když například říká: „Biblická »síra a oheň« padající na Sodomu může představovat výbuch plynných uhlovodíků uvolněných při ničivém zemětřesení, ale také se může jednat o páru z horkých pramenů. Hebrejské slovo »kittor« překládané většinou »jako sloup dýmu či ohně« je snad možné přeložit i jako sloup páry. Nic podivného v zemětřesné oblasti.“ (s. 60)

A překvapivá věta (ostatně v posledních létech se v jistém smyslu naplňující) je i v poslední podkapitole s názvem Jak nečekaně zajímavé katastrofy nás mohou čekat: „To, co způsobuje klimatické pády civilizací a velké migrace, není zvýšení teploty, ale sucho.“ (s. 63)

Zánik Borobuduru v 11. století / Co se stalo? pojednává o chrámovém komplexu na střední Jávě v oblasti Kedu, jenž je „jedna ze skutečně významných památek UNESCO“. (s. 68) V úvodu Václav Cílek hovoří o tom, o čem jsem se vlastně zmínil na začátku svého komentáře – o vzájemné potřebě přírodních a humanitních věd a vzniku vědního odvětví zabývajícího se „interdisciplinárním výzkumem dávných environmentálních krizí“ (s. 67) Cílek komentuje odlišnost krize a katastrofy, které zajímají média, „protože jsou dynamické“, zatímco „krize je nudná“. Podívá se na krizi na střední Jávě a zánik slavného chrámového komplexu z obou stran s poznámkou, že dějiny a minulost jsou podle Dušana Třeštíka dvě různé věci a s tím výsledky bádání budou nejednoznačné. Bude sledovat geologii a sociální změny, popis opuštění komplexu, sledovaný jeho návštěvami badateli od předminulého století, výbuchy sopky Merapi (bohové se zlobí) i chování místních obyvatel, kteří se vždy po nějakém čase vrátili, a také změnu interpretace, tedy odklonu od hypotézy, že za zánikem komplexu je sopečná činnost. Dále sleduje historii, místní války i posuny obchodních a poutnických cest. V závěru dochází k přesvědčení, že při výkladu často postihujeme jen některé faktory, zatímco ve hře bývá několik dominantních hráčů a uvádění jediného důvodu by bylo „nepřípustné zjednodušení složité situace“ (s. 75).

Kapitola O vodě a půdě dává Cílek v úvodu téma přírody – „počasí, úrodnost půd, chování krajiny během povodně, jemná radost z horizontu krajiny a příletu vlaštovek“ (s. 79) do protikladu o televizních debatách, které mají charakter „dobrovolného vězení, které je již svou povahou neútěšné a ve kterém se špatně dýchá“ a v němž, pokud do něj „vstoupíme dostatečně daleko, platíme […] ztrátou jakési dávné radosti.“ Hovoří ještě i o třetím světě, jemuž říkáme „Bůh či bohové“, a my si můžeme uvědomit, že to jsou vlastně jakési vrstvy vědomí, o nichž mám představu jako u vrstev cibule, které jsou nad oním hrubým světem, jak o nich hovoří čeští fenomenologové (Jan Patočka o „přirozeném“ světě) a které mě znovu vracejí i oněm dobovým ilustracím Danta, jak jsem to zmínil nahoře.

Onen svět mediální (to slovo médium vzato doslovně, jako prostředek versus bezprostřednost smyslů) mě svou povahou (na jedné straně schopností vidět třeba HD kamerou upevněnou na dron krajinu jinak, na druhé straně zkreslení reality a „přiotrávením politikou“, což má Cílek v tuto chvíli na mysli především) vede k různým úvahám a zároveň irituje, autor nicméně vykazuje i sílu humoru, když celou věc komentuje slovy, že tiskového mluvčího Boha „prý navíc již před lety ukřižovali“ (s. 80).

Po pro Cílka typické etymologické interpretaci slov hlína a půda čteme: „Myslím, že jsme to již všichni mnohokrát slyšeli, ale je nutné to opakovat: největším skutečným nerostným bohatstvím každého státu není ropa ani zlato, ale půda a voda.“ (s. 80). A zajímavá je myšlenka, že právě zemědělství bylo tím, co pomohlo odstartovat i průmyslovou revoluci. Následuje i výhled do budoucna i výčet důvodů, proč je třeba půdu chránit: „Na počátku technokratické euro-americké společnosti byl nejenom parní stroj, ale také superfosfát a vyšlechtěný dobytek. Na konci industriálního období nás čeká nejenom informační dálnice a kyberprostor, ale nejspíš také další zemědělská revoluce.“ (s. 81) „Půdu je třeba chránit, nejenom kvůli těm několika staromilcům, co na ní ještě pěstují jakési obilí, ale také jako možno energetickou a surovinovou základu. A to se nezmiňuji o její krajinotvorné funkci a schopnosti zadržovat a postupně opět uvolňovat vodu.“ (s. 81) Skvělé shrnutí ve dvou větách! Aktuálnost si uvědomujeme při každém klimatickém maléru.

Následují podrobnější analýzy egyptské civilizace (nilské zátopy, Asuánská přehrada i její zápory, ohrožení nedostatkem vody v Jordánsku atd.), řeckého středozemního prostoru (důvody, proč Řecko zakládalo kolonie aj.): „Poučný je případ Řecka, které dokázalo dát světu jedny z nejbystřejších filosofů, ale neumělo si poradit s půdní erozí.“ (s. 85) V závěrečné podkapitole název Postindustriální doba kamenná postihuje paradox, který přináší radikální transformace tohoto světa (je dostatek surovin, ale ne zdrojů, „základní zdroje jsou místo, půda, voda a vzduch – a pro všechny“, s. 87, „v sázce už není zisk, ale přežití“, můžeme se cítit zaskočeni).

V kapitole Mayové: kultura jako výraz klimatického zoufalství? se v této nestabilitě, nejistotě a pocitu „sociální bolesti“ (s. 87, ještě v předchozí kap.) posouváme do exotičtějšího (a tedy, alespoň já to tak vnímám, primárně lákavějšího) prostoru, o němž však Václav Cílek neuvažuje jako o něčem, co by nám bylo příliš vzdálené (jak je ostatně jeho oblibou, když na řadě míst, a vlastně i v jiných knihách, srovnává takovou exotickou krajinu s naší domovskou, zde např. podtitul Mayové a problém Černínského paláce na Pohořelci). K tématu přivedla Cílka klasická otázka archeologů, proč zanikla „nejrozvinutější civilizace lé Ameriky – říše Mayů?“ (s. 91), což byla jedna „z nejdramatičtějších událostí Ameriky“.

Nyní jsou analyzovány relevantní a irelevantní argumenty, sledovány detaily krajiny a činěny obecné závěry o počátcích a koncích civilizací s klimatickým chodem: „Počátky civilizací často souvisí s klimaticky příznivými staletími (která často nastala po nějaké klimatické katastrofě), ale konce civilizací jsou individuální. Někdy jako u Mayů souvisí s klimatem, jindy však s invazemi, občanskými válkami a sociálním nepokojem obecně. Třeba takový rok 1918, ve kterém v Evropě zanikla hned tři impéria – rakouské, pruské a ruské –, nemá (myslím) s klimatem nic společného.“ Padne připomínka populační katastrofy v Mexiku, daleko děsivější než evropský mor ve 14. století, a úvaha o jejím dějinném kontextu, o „světové duši“ či, klimatických změnách na americko-mexické hranici.

Myšlenka vzestupu a pádu, jak o tomto fenoménu Cílek v předchozí kapitole uvažoval, dává bezprostředně titul i kapitole následující – Svět viděný skrze sinusoidu. A hned úvodní větu by stálo zato si zapamatovat: „Chceme všechno najednou. Neuvažujeme, co bude, až se přirozený růst změní v přirozený pokles. Nejsme tak velkými pány svého osudu, jak si myslíme.“ (s. 103) Vzápětí se český klimatolog pouští do rozboru toho, jak „funguje klima“ – tři základní úrovně jsou sluneční záření, skleníkové plyny, oceánské proudění, atmosféra je pak biogenní jev. S autorem sledujeme klima v souvislosti s vývojem života na Zemi od začátku do současnosti. A „jak zároveň roste složitost našeho života, v němž jsme navázáni na čím dál propracovanější soubory dodavatelů, odběratelů, exportérů, různých věcí, technických pomůcek i sítě mezilidských vztahů, tak zranitelnost naší civilizace neustále vzrůstá.“ (s. 106) „[…] uvědomme si, co by znamenalo ochromení vodovodů, centrální kanalizace, elektrického vedení, rozvozu potravin a pohonných hmot. Kolik věcí potřebujeme k životu a neumíme si je sami opatřit.“ (s. 106)

Sledujeme opozice globálního oteplení a globálního ochlazení či kontinentální a oceánské klima, které se „přetahuje nad Čechami“, hovoří se o pěnovcích (nejznámější pěnovcová kupa u nás je „za klášterem v malé obci Svatý Jan pod Skalou“, s. 107) a v souvislosti s nimi o několika výrazných suchých obdobích, „z nichž nejdůležitější byl subboreál v letech 700-1250 před Kristem“ (s. 107, to už musím dohledávat, za mých školních let jsme znali jen prvohory až čtvrtohory a své poznání živili obrázky Zdeňka Buriana a Lovci mamutů, knihou Eduarda Štorcha, který se narodil v Ostroměři, což je nedaleko Jičína; že čtvrtohorám se dnes říká kvartér, to jsem si přečetl v expozici Nové klenotnice v Nové Pace, ale to, že se dále člení na pleistocén a holocén, jenž je posledním obdobím, jsem si vzhledem k tomu, že se s těmi termíny setkám vždy jen při četbě nějakého takového textu, jako je tento, zapamatoval jen tak tak, a už bych určitě nedokázal odříkat všechna ta období, které navíc znějí dost podobně – paleocén či pliocén, natož oněch pět období, tedy preboreál, boreál, atlantik, suboreál a subatlantik, které teď opisuji z Wikipedie).

Se zájmem si tedy nyní pročítám ony charakteristiky naší krajiny, kdy autor hovoří o „důležité, ale velmi neostré hranici mezi klimatem s převládající západní oceanickou složkou a východní kontinentální složkou“ (s. 107), což je i „jeden z hlavních důvodů, proč je předpověď klimatického chodu příštích let tak obtížná“, o tom, že Každá evropská krajina je klimaticky jiná (píšu velkým písmem, protože je to jeden z podtitulů, stejně jako Etnické migrace, sociální a politické nepokoje), všechno tedy viděno v oné dynamičnosti, zahrnující rozdílnou charakteristiku zemědělců a nomádů, environmentální a politickou zranitelnost současného světa, proměnu menšin u nás (Vietnamci a Číňané u nás už v dalších generacích jdou na vysoké školy a jsou v politice).

Druhý oddíl Bydlet se živly je nejméně rozsáhlý (na stranách 115–176), zahrnuje zhruba polovinu (konkrétně pět) textů, z nichž první má název Případ Lomborg. Můžeme nyní vzpomenout na Nostradama, mayské kalendáře a všechny další scénáře konce světa (ten zatím nejdiskutovanější, jenž se otiskl i do různých realizací v kultuře, přišel až v roce 2012), nicméně poprask, který způsobila kniha dánského statistika Bjørna Lomborga s názvem Skeptický ekolog (česky v roce 2006, takže vzhledem k Cílkově článku nejaktuálnější záležitost, autor představil dokonce knihu v Praze v rámci jedné Pražské podzimní přednášky pořádané Liberálním institutem, a zřejmě se mu u nás tak zalíbilo, že od roku 2012 žije, jak se dočítám na Wikipedii, v Praze), nahrál Cílkovi ke kritice ekologických aktivistů a varování před chybnými interpretacemi některých dat, jakkoli mohou vypadat věrohodně nebo alespoň poutavě. Pro člověka se zkušenostmi, jakými je český geolog, je varování před ukvapenými závěry přesně to, co chce našemu čtenáři sdělit. Ovšemže je v debatě o tématech, vnímaných jako závažné, dánský autor několika knih, v nichž se proti sobě ohrazují protichůdné názory velice populární. (Jeden čas jsem si posteskl, že snad Václav Klaus, u něhož to, co obhajuje, je snad zřejmé i tomu nejnaivnějšímu čtenáři, zvláště jestliže zpochybňuje snad i existenci počasí vůbec – ovšem, ironizuji, ale nedalo mi to.)

Cílkův názor je zřejmý už z podtitulků jako Vzteklý jako ekolog či Ekologický alarmismus, problematiku komplikuje skutečnost, že Lomborg se dočkal chvály (jak ovšem jinak, od časopisu The Economist, já si vždycky za těmi pravicovými „názory“ pomyslím na americký kongres, který odmítl povinnost dvojího pláště na tankerech i po oněch obrovských haváriích, kdy se vylilo do oceánu tisíce tun ropy, s argumentem, že by to ohrozilo podnikání jejich provozovatelů, své, stejně jako u Klausovy „modré, nikoli zelené planety“). Co říká Lomborg na základě své interpretace dat? „Lomborg například říká, že to s globálním oteplováním není tak naléhavé, jak neobecně věří […]. Litanií nazývá Lomborg falešné přesvědčení, že se světem to jde z kopce a že celá civilizace nemůže skončit jinak než nějakou katastrofou nebo celkovou degradací. Podle Lomborga to je právě naopak – svět se neustále zlepšuje a skutečných problémů ubývá.“ (s. 120)

Tak samozřejmě, nemohu nebýt zlomyslný. Máme (ne všude ve světě, ale u nás ano) každý auto, barevnou televizi, ledničku a mrazničku, automatickou pračku, počítač, mobil, někteří jezdí na několik zahraničních dovolených ročně, to jsou data, která nelze zpochybňovat a ještě našim prarodičům se o ničem z toho ani nesnilo. Už bez ironie také říkám, že diabetici si nemusí, jako kdysi můj tchán, doma vyvářet jehly, a máme svoje glukoměry. No vida, i já jsem se nechal strhnout – je zřejmé, že se téma svou závažností týká nás všech. „Pod pojmem ekologický alarmismus se rozumí taková situace, kdy raději poněkud přeháníme a zneklidňujeme veřejnost, protože věříme tomu, že environmentální hrozba se může uskutečnit a že jí tak lépe zabráníme.“ (s. 121) Tak popisuje pojem Cílek a poté, co probral Lomborgovy osudy (obvinění ze lživosti jeho knihy), vybízí k výběru některých témat, například Ovzduší v budovách je důležitější než ovzduší venku či Proč jsou nedůvěryhodné i renomované studie o stavu světa?

V té druhé zmíněné podkapitole je označeno ono jádro problému: „Ono je totiž velmi obtížné kráčet jak cestou úzké specializace, tak i širokých rozhledů. Tyto dvě věci se téměř vylučují.“ (s. 125) Řekl bych, že to je v podstatě ono zásadní téma, z něhož vychází celá Cílkova cesta. Podobně jako mi kdysi, kupodivu (nebo možná právě není čemu se divit) to nebyl žádný univerzitní profesor, ale „obyčejný“ traktorista, který mě vzal k sobě, když jsem z Jičína coby student stopoval „ven z města“ a dovezl mě k Valdštejnské logii, řekl větu, kterou si pamatuji celý život (a bohužel se podle ní úplně neřídím): „Musíš o něčem vědět všechno a o všem aspoň něco.“ A jaký závěr Cílek z Lomborgovy aféry udělal? Mimo jiné hovoří o tom, že samotný pesimismus a samotný optimismus jsou vždy past. Nicméně se mu líbí, že „Bjorn Lomborg nás učí vyvažovat lépe strach a naději, a protože se miska veřejného mínění nejspíš neúměrně naklání směrem ke strachu, optimisticky ji nadzvedává. Jsem rád, že někdo měl odvahu tuto knihu napsat a jsou chvíle, kdy i já věřím, že svět je čím dál lepší.“ (s. 127)

Všichni si zřejmě pamatujeme na další záležitost – skleníkový efekt, který zneklidňoval veřejnost snad zhruba ve stejnou dobu jako ozónová díra (nestačí už opalovací krémy s faktorem 3 a 5, jsou prý potřeba 30 a 50; i o tomto sporu se autor zmiňuje jako o už utichajícím). Václav Cílek kapitolu Spor o skleníkový jev uvádí větou, jejíž obsah jsem měl na mysli v předchozím odstavci: „Jedním z velkých svárů konce 20. a 21. století je spor mezi »ekologií« a »ekonomií,« jež obě můžeme definovat jako disciplíny s vědeckým jádrem a ideologickým nebo ideologizujícím obalem. (Líbí se mi to přirovnání ke stavbě atomu.) Je řeč o freonech i o historii objevu a pak následuje komentář ke skutečnosti, že od poloviny 70. let se klimatologie stává z oboru zpracovávajícího klimatická data politicky relevantní vědou, zasahující do světa, v němž se utkávají nejrůznější lobby. Autor sleduje jednotlivé aspekty, klade si otázku Apokalypsa, nebo Eden? s poukazem, k jakým politickým i odborným řežím docházelo ještě v 90. letech,  a upozorňuje, že v debatě „na téma, zda vůbec můžeme dokázat, že se svět otepluje“, (s. 135) také hraje úlohu i to, že vedle zjednodušující řeči o globálním klimatu tady existuje také místní klima. I já ve snaze podchytit alespoň něco ve svém komentáři zjednodušuju, nemá smysl, abych přepisoval celé pasáže knihy, jakkoli tu je desítky zajímavých dat, faktů, čísel, detailů.

Přesto alespoň pár věcí, dokládajících některé roviny uvažování. Autor sleduje politickou, lidskou a mýtickou rovinu věci. Výslovně na odborné úrovni sleduje tzv. severoatlantickou oscilaci (jeden z cyklů, vedle těch odehrávajících se ve 2-3 letech, 6-7 letech – to je těch sedm chudých a sedm bohatých let, či 30-50 letech, v nichž funguje řečený fenomén, označovaný ve zkratce NAO). Poté, aby odpověděl na otázku položenou v titulku Co se děje s evropským počasím?, sleduje různé klimatické modely v konkrétních popisech a Dopady klimatických změn a ptá se dále Co se s tím dá dělat? Tak čteme: „Klimatické změny pravděpodobně vyústí ve značné změny v turistice a letních i zimních sportech. Horká léta a častější výskyt veder mohou znamenat úpadek řady tradičních středozemních letovisek, ale podpořit jiné druhy turistiky v severnějších oblastech. Naproti tomu oblasti zimních sportů, které již dnes zápasí s nedostatkem sněhu, mohou mít do budoucnosti ještě větší problémy. Očekává se větší rozšíření klíšťat a celkové vyšší zatížení organismu následkem veder a lokálního znečištění atmosféry. Pobřežní oblasti celé Evropy mohou být postihovány častějšími záplavami.“ (s. 142)

Další zdánlivě provokativní název má další kapitola Bude ještě tato generace žít v globálním Somálsku? K Cílkově způsobu, jak pojednává  jednotlivá témata, patří skutečnost, že (často na úvod) vysloví nějaké možné vymezení tématu (definicí pojmu, uvedení hlediska, možnosti přístupu aj., v tomto případě odlišení „skutečných a vnímaných krizí“, obrátí se k nějakým dostupným datům, které vytvoří nějakou relevantní základnu a poté se soustředí na určitou část celé problematiky, dodá celé věci časový rozměr (vedle minulosti též budoucnost, očekávání). Ovšemže toto není pevný model (bylo by jistě možné knihu sledovat z tohoto textologického hlediska, řadu věcí doplnit), v konkrétních případech se pokaždé téma rozvíjí jinak, včetně metafor a oněch přesahů k dalším oborům atd.. Tak například nyní jsou tato data následující:

„Jaké klimatické změny pozorujeme už dnes:
–  Za posledních 140 let, kdy na Zemi existuje dobře fungující síť měřících stanic, se průměrná teplota povrchu planety zvýšila o 0,8^oC.
–  Devatenáct z dvaceti nejteplejších let od roku 1860 se odehrálo po roce 1980; dvanáct nejteplejších let od roku 1990!
–  Rok 1998 byl podle několika nezávislých metod pravděpodobně nejteplejší za posledních tisíc let, rok 2002 byl druhý nejteplejší a rok 2003 třetí nejteplejší.
– Podle výsledků studia ledových vrtů bylo posledních 50 let nejteplejších za posledních šest tisíc let.
– V letech  1950–2000 se významně oteplil i povrch světového oceánu. To vedlo a vede ke globální změně směru větrů, a tím si srážek. Pokud spolu vůbec souvisí podivné klimatické léto v Evropě roku 2005 a karibský hurikán Katrina, pak společnou prapříčinou je pravděpodobně oteplení hladiny světového oceánu.“ (s. 151)

Metafora je „Somálsko“ v titulu článku, na otázku „Co se bude dít do budoucnosti?“ odpovídá Cílek mj.: „Obsah oxidu uhličitého v atmosféře rostl poslední dva roky rychleji než kdy jindy a dá se čekat, že tento trend bude s dalším průmyslovým rozvojem Číny a Indie pokračovat. Teploty se mohou zvyšovat až o zhruba O,3^oC za desetiletí. Úroda v tropech a subtropech bude klesat. Pitná voda bude stále vzácnější. Hladina oceánu stoupne až o půl metru, ale protože přibude silnějších bouří, tak budou častěji hrozit bouřlivé příboje. Spotřeba energie by měla klesat v zimě, ale stoupat v létě – budeme méně topit a více chladit. Není to zcela jasné, ale naše »české« počasí může mít v budoucnosti spíše kontinentální charakter, kdy v létě bude sice víc vln veder, ale v zimě víc »arktických« dní.“ (s. 151) Následuje další rovina věci: „Z hlediska našeho vnitřního vnímání budeme dál žit se strachem z katastrofy.“ A autor uvádí historii oněch mimořádných událostí za poslední století.

Motivem specifika evropské civilizace ohlašující „již někdy od roku 1000 každých pár let […] konec světa (s. 149) navazuje kapitola na tematiku, pojednávanou už v Případu Lomborg. Když pak hovoří o svém „emočním já“ (s. 150), které si představuje všechny možné důsledky „nějaké velké světové katastrofy“, uvědomuju si, jak mě Cílkovy úvahy k myšlenkovým reakcím a úvahám o kontextech, tentokrát o tom, že tu jsou ony reálné souvislosti, které vedle animálního strachu a kdoví, do jaké míry nezávisle na něm, jsou těmi skutečnými hrozbami, které si naše civilizace (mohl bych říci i ve své pýše, ale je to složitější) vytvořila, ať už to je počet obyvatel a jeho kumulace na některých místech, sofistikovaná provázanost inženýrských systémů, doprava, cestovní ruch, obezita (poslouchám mnohé z toho i v různých komentářích v potřebě si řadu věcí ujasnit, kladu si pak třeba otázku, zda právě obezita vedle složení populace, příkrých sociálních rozporů či zdravotnické politiky spolu s přesvědčením, že dolar všechno vyřeší, není tím zásadním důvodem strašlivé strmosti křivky úmrtnosti ve Spojených státech, jak už jsem zmínil). A o řadě těchto věcí hovoří na různých místech i autor knihy Tsunami je stále s námi.

Nyní sleduje pojem „magické hranice“ (uvědomuju si, jak je ovšem jejich výše pohyblivá, u nezaměstnanosti se hovořilo v době, kdy se sjednocovalo Německo, o třech procentech, realita, která pak skočila v některých částech na dvacet procent, tuto představu posunula), „klimatický rámec“ srážek, kdy padne zmínka o suchém roku 1947, jenž byl „i silným impulzem k výstavbě vltavské kaskády“ (s. 152, pamatuju to vše i v tehdejší zpětné reflexi publicistiky) a naopak „povodně na Moravě v roce 1997“ (s. 153). O oněch cyklech Cílek píše i na jiných místech a o těch padesátiletých se pak zmiňuje i v pořadu Kupředu Do Minulosti, kde hovoří o neklidu, s jakým čekal příchod roku 2020 (1918–20 proběhla španělská chřipka). Z dalšího „seznamu“, popisujícího klimatické změny, v tuto chvíli (reflektuji jazyk v médiích v březnu 2020, kdy tento výraz padne takřka v každé promluvě politiků) podtrhnu: “Roste počet klimatických extrémů.“ (s. 153)

Na tento rys současného klimatu a na už řečenou sinusoidu navazuje právě Globální oteplování a globální ochlazování: s jednou nohou na plynu a druhou na brzdě, jak zní název další podkapitoly, řeč o funkci aerosolů v atmosféře a z aktuální situace vyplývající skutečnost, že Mraky žijí stále déle. Zajímavá je pro mě celá řada postřehů, jako „typ průmyslové činnosti může spoluvytvářet místní klima“ (nejen v onom banálním konstatování o znečištění, ale i co se týče oteplení či naopak ochlazení, s. 157, myšlenka se v jiném kontextu opakuje na s. 159), na následující straně si vypisuju skoro celý odstavec: „Jaké však bude letošní léto nebo příští zima? S trochou nadsázky se pak dá říct, že chudý člověk aby se v zimě bál nejenom kapitalismu, ale také globálního ochlazování, zatímco v létě nechť se strachuje nejenom informační společností, ale také globálního oteplování. Klimatický pokrok (který se nedá zastavit) se projevuje tak, že za socialismu jsme se báli jara, léta, podzimu a zimy, zatímco dnes se bojíme už jen vysokých a nízkých teplot, sucha a povodní.“ (s. 158) Po straně se pak ptám, kdy jsem naposledy slyšel výraz „strachovat se plus genitiv“, a kladu si otázku, zda tohle příjemné jazykové překvapení patří u Václava Cílka k akademickému kódu jazyka či zda to kdysi odposlechl od své babičky.

Sledujeme rozdílnou účinnost strategií starověkých civilizací v Lybijské a Jordánské poušti, kde autor (to už určitě patří k tomu akademickému modu a způsobu výstavby Cílkových textů či metody myšlení) uvádí jeden univerzitní zahraniční zdroj (a ovšem, jsem přesvědčen, že na těchto místech při nějaké příležitosti sám byl).

Téma, které se probírá v kapitole Příběh váhavého ledovce, je další peckou (řekl by rocker, tady to slovo nemá význam, v jakém ho používají geologové), něčím, o čem se obecně v médiích hodně hovoří. Neviděl jsem to bohužel na vlastní oči, ale moje dcera v Patagonii ano, ono úžasné divadlo, kdy se kusy ledovce s obrovským rachotem řítí do moře (o „odlamování ledových ker na šelfech“ autor hovoří na s. 173). Působivá nejsou jen videa, ale i řeč o tom, v souvislosti s představou, že se města jako nejen Benátky, kde to je už nyní aktuální, ale i New York či Amsterdam ocitnou pod vodou jako v nějakých katastrofických filmech. Také zde Cílek vše kvantifikuje, uvádí historii růstů a úbytků antarktického ledovce, ale zároveň jiného vývoje u ledovců dalších, tématem je Zhroucení Západoantarktického ledového štítu, novinkou pro mě nezasvěceného do geologických a klimatologických procesů bylo, že stejně závažným faktorem jako teplota, vlastně důležitějším je tok, proudění ledových mas.

Na poslední stránce kapitoly čteme jako poslední tyto věty: „Skoro si myslím, že jakési nové uspořádání světa, které právě dílem samovolně, dílem organizovaně vzniká, stojí před dvěma základními problémy – na úrovni primárních vztahů se jedná o péči o prostředí (bydlet spolu se živly), na úrovni sekundárních vztahů o správnou míru globalizace a regionalizace, tedy o velikost správních celků a propustnosti hranic mezi nimi. Dnes je heslem otevírá se, ale stačí jedna epidemie kulhavky, abychom viděli, že každá věc má dvě strany.“ (s. 175) Jednak vidíme slova, která dávají název celému druhému oddílu knihy, jednak se tu pojmenovává obecný model proměny světa, u níž autor pojmenovává některé protichůdné tlaky, určující jeho běh. A za třetí tento úryvek čteme dnes (na začátku dubna 2020) s novou aktuálností, jednak vzhledem k „uzavírání hranic“, což je častým tématem dnešních diskusí, jednak poukazuje k obecné vratkosti, která se projevila naplno a v celé šíři v situaci, v níž dnes aktuálně žijeme a v níž se tážeme po výhledu do příští budoucnosti.

Třetí oddíl s názvem Život je víc než laciné spodní prádlo otevírá kapitola Radostné nové vztahy. Nejen jako anekdota zní první podtitulek Až se spojí Čína s Indií, reprodukující setkání s indickým profesorem působícím na univerzitě ve Vancouveru, formulace, že Evropa je „docela příjemný, ale vyřízený kontinent (jenom ti Evropani to ještě nevědí)“ (s. 181) předjímá postmoderní představu, že Evropa je „na periferii světa“ (slova z dalšího podtitulku, postmoderní proto, že svět v této době nemá pevné centrum, ale centrum pohyblivé jako suburbia v amerických městech – vzpomněl jsem si na jeden někdejší článek popisující proměnu architektury). Téma, respektive těžiště pohledu, se nyní posouvá od životního prostředí k problematice populace („Za 30 let by měl počet obyvatel Íránu dosáhnout 100 milionů.“ etc., s. 183) Příspěvek k mému pochopení mentality Američanů – v pozitivním směru (jakkoli i Cílek přiznává, že „z tohoto postoje jde strach“, s. 184, a nevyhýbá se přesné deskripci mentality Američanů) – přináší podkapitola Arogantní jako Američan, když vysvětluje, jaké sny vedly Američany k tomu, jací jsou, maje zvláště s americkými studenty takovou zkušenost, že „nelze je nemít rád“ (s. 185). K jednomu z nich, Jasoňovi, se vrací – v tehdejším aktuálním kontextu, když poslední věta zní: „Jasoni, často jsem si na tebe vzpomněl. Přežil jsi Katrinu?“ (s. 191)

Balkánský brouk se věnuje příběhu klíněnky jírovcové (Cameraria ohridella). A opět dnes vystupující aktuálnost: „Klíněnka je jedna z možných a méně příjemných modelových situací globalizovaného světa. Dá se charakterizovat těmito stadii – nenápadné počátky celkem neškodného tvora, aklimatizační přestupní stanice v neklidné části světa, nečekavá, v podstatě blesková invaze a asi i pomalý ústup.“ (s. 187) Čteme slova o klíněnce nebo o koronaviru? Zábavná je podkapitola o papoušcích i vzpomínka na spolužáka na Přírodovědecké fakultě, který měl netradiční odpovědi, jež Cílka, jak přiznává, právě svou povahou inspirovaly. A kapitolka nazvaná Tsunami a pytláci korálů zřejmě přispěla k názvu celé knihy. Různý přístup k témuž tématu: někde se k lámání korálů používají výbušniny, jinde si je hoteliéři chrání jako atrakci pro turisty.

Diskuse i mezi odborníky je o tom, kdo za to oteplování může, do jaké míry je to lidstvo. V souvislosti s tím padá i výraz analogický s termínem globální oteplování – solární oteplování. Cílek sleduje příběh tohoto bádání. A opravdu musí čtenáře nalákat název Pane, opravdu jste nevěděl, že noční ulice je zázračná jako tapír?, protože neví (alespoň já ne), co si pod tím má představit, než se začte. A sledujeme hezký úkrok do světa graffiti, srovnávaného s lidovým ornamentem. Dostaneme základní poučení o termínech – tag, boxing, attack, infiltration, urban tactics, street walkeři, stickering, stencils, throw up, piece či postering a také site specific, což je ovšem širší oblast a vlastně trochu jiný obor, atd.

K tématu, které mě rovněž zajímá (zvláště pak v souvislosti k vazbě na podobu krajiny) se obrací kapitola Sídelní mlhovina. No vida, zmiňoval jsem to téma v jednom z předchozích odstavců, Václav Cílek nyní popisuje přenos tohoto fenoménu k nám, také výraz „sprawl“ (či urban sprawl, sídelní kaše) jsem už slyšel před časem na jedné z pražských konferencí Tvář naší země, kde se o těchto problémech, tedy „nekontrolované rozlézání města do venkovské krajiny“ (s. 209) hovořilo (konala se několik málo let před vydáním této knihy). Z popisu problému, v němž Cílek uvádí řadu konkrétních souvislostí i z rozhovorů s lokálními politiky o mechanismu vzniku těchto celků, jichž vzniklo po roce 1995 na šedesát a na něž se coby na svůj vytoužený sen nechala nachytat řada lidí (nachytat, protože se dostanou do míst, kde vyrostly „stále častěji zdi“ coby ploty, kde si lidi nemůžou zajít do hospody a kde nemají žádnou náves, jak říkají i názvy podkapitol; developeři nepřistoupí na způsob, jak „postavit důstojnou suburbii“, protože jim zmenšují zisk), si vypisuji:

„Zhruba v roce 1995 se začal v životě českých měst projevovat fenomén, který postihl Ameriku již v 50. letech a západní Evropu o desetiletí později. Jedná se o vcelku neřízenou, rychlou a obvykle spekulativní přeměnu příměstských vesnic do podoby amerických městeček a rozsáhlých předměstí.“ (s. 209) „Situaci nezklidňuje ani samovolná a zbytečná zpupnost některých předimenzovaných staveb na překvapivě malých parcelách.“ (s. 210) „Člověk má někdy dojem, že města se rozhodla spáchat něco jako sebevraždu, při které po automobilové intoxikaci vyhání své nejmajetnější občany do donedávna neznámých vesniček ležících 30–60 km od středu města.“ (s. 210) „Je to současně otázka dalšího auta.“ (s. 212) „S. ohrožuje volnou krajinu, ale zapříčiňuje rovněž postupný úpadek klasického města.“ (s. 217) „Suburbanizace byla v jistém slova smyslu »útěkem« před řešením problémů města jako takového, dezintegrací společnosti; americká federální politika podporovala dlouhodobě tuto chybnou koncepci, protože ekonomické lobby nechtělo řešit mnohem složitější problémy re-investic ve městech a složité sociální problémy městské integrované společnosti.“ (s. 217) Já jen smutně dodávám: Proč si z té u nás tolik adorované Ameriky vybíráme vždycky to nejhorší?

Jediným možným protitlakem může být regenerace nebo revitalizace (s. 217), tj. „návrat ke klasickému, byť rozvolněnému kompaktnímu místu s ulicemi, veřejnými parky, malými obchody a sítí hromadné dopravy“ (s. 217). Protože s tím mám své zkušenosti, musím říci, že i tady musí být člověk opatrný. Různé firmy dokáží navýšit tzv. „vícepráce“ do neuvěřitelných rozměrů. To je ovšem, pravda, trochu jiná záležitost. V závěru uvádí Václav Cílek malý slovníček: urban sprawl, brownfields, reurbanizace, předtím ještě padl německý výraz Zwischenstadt. Myslím, že něco z nich občas, i když stále málo, občas zazní i ve veřejných médiích, jen bych doplnil ještě termín, jenž do této řady patří, a pod nímž se celá problematika u nás nejvíc prezentuje, satelitní město. V poznámce Cílek uvádí, že spoluautorem této kapitoly je prof. Miroslav Baše z katedry urbanismu při ČVUT v Praze.

Čtu si komentář k obrázku anděla na Lennonovy zdi na Malé Straně: „Dříve andělé města létali po nebesích, dnes se pracně soukají ze škvír do podsvětí.“ (s. 212) A uvědomuju si, že tento motiv je užit jako průběžný grafický prvek v celé knize (podobně jako motiv oněch dvou andílků v dolní části obrazu Sixtinská madona od Rafaela Santiho v drážďanském Zwingru je oblíbeným motivem i tam, kde bychom to nečekali), byť je to trochu jiný obrázek (nejsem schopen identifikovat, odkud to vlastně je, třeba na toho andílka někde narazím, až to budu nejméně čekat).

Je to jako ve skládačce, kde můžete ukazovat na další a další problémy, která vyrobila tato civilizace. Další dílek nazval Václav Cílek Aby auta byla šťastná, je zřejmé, o co tu půjde. Silniční zácpy, dopravní nehody (a to ještě nebyly tak aktuální jako dnes ony neuvěřitelné problémy s dálnicí D1, provázené v médiích titulky „peklo na silnicích“), znečištění mikročásticemi a zdravotní důsledky obyvatelstva, hluk. Čteme: „Postkomunistické společnosti jsou víc popudlivé na omezování osobní svobody, a tedy i automobilismu, než západní společnost.“ (s. 224) A o dvě stránky dále: „Pro dvě třetiny obyvatel Los Angeles je dopravní situace tíživější než zločinnost.“ (s. 226) Já sám sleduji ještě něco: Lidé odcházejí z velkého města (ovšemže také i z jiných důvodů, např. předraženého nájemného, které souvisí s další věcí, která se v naší politice nepovedla) – buď jen na víkend, nebo na zbytek života.

A tady je klíčová formulace, jejíž důvod je, myslím si, třeba analyzovat jako to prioritní, jakkoli se zdá všechno zřejmé či banální a jakkoli si můžeme myslet, že se už stejně nedá nic dělat a ovlivnit. „Jakoby vzrůstala nějaká základní nejistota, zda svět může a bude fungovat. Profesor J. Zaslove se Simon Fraserovy Univerzity ve Vancouveru nazývá tuto situaci »neopanikou«. Zdálo by se, že samotný základ světa se dá dnes snadněji zviklat než kdy jindy.“ (s. 229) Jakkoli se zdá, že jsme ubezpečováni, že všechno funguje lépe než kdykoli dříve, rozhodně bych to nepodceňoval. Ostatně Václav Cílek na jednom z aktuálních videí na konci zdraví posluchače slovy „udržujte si svou paniku“.

Postindustriální krajina je Cílkovo oblíbené téma. Vzpomínám si, jak mi Miloš Šejn (spolupracovali spolu mj. na knize Krajiny vnitřní a vnější, Dokořán, 2001, 2. vyd. 2007, teď se dívám, že se 3. 6. 2019 spolu sešli také na přednášce v Hradci Králové) vypravoval, jak s Václavem Cílkem šli do nějakého opuštěného továrního prostoru, kdoví, jestli to nebylo právě to místo, které označuje následující kapitola Cestička k Majrovce, či někde blízko. V Majrovce neboli dole Mayrau realizoval Miloš Šejn jeden ze svých projektů, které je zaznamenáno na dvojdisku Obraz – tělo – zvuk (Guerilla Records), Ostatně tenhle titul je hezká parafráze výrazu „cestička k domovu“. To se tedy opravdu těším.

Problém zacházení s krajinou, která měla průmyslový charakter a pro niž se nachází nová funkce, dospěl i do naší země. Vzpomínám si na jednu návštěvu v německém Porúří, oblasti s nejhustším osídlením v Německu, kde tenhle problém s haldami řešili před více než třiceti lety (ženy s kočárky na vrcholu zatravněné haldy, světelné plastiky dotvářející esteticky prostor atd.). Václav Cílek podrobuje tuto krajinu a pravidla dalšího postupu svému zkoumání, hovoří o pohledovém znečištění krajiny, biodiverzitě, surovinách a kontaminaci, novém využití, dál pak o industriální estetice, dává věci do nových souvislostí – Romantické ruiny hradů versus současné ruiny průmyslových budov, sleduje možnosti rekultivace v podkapitole Dvojí přístup k rekultivaci a stanovuje Deset zásad revitalizace hald. S typickým takřka černým humorem pak kapitolu uzavírá: Postskriptum: mé město, můj hřbitov.

S „krajinným“ pohledem, tzn. pohledem Jičíňáka, který tedy nežije ani v rovině, ani ve vysokých horách, a má tedy spojené optické vnímání provlněné krajiny s fyzickým pocitem z cesty, zážitek reliéfu krajiny propojen s myšlenkou fenomenologie, která krajinu uchopuje jako místo, odkud se dívám k (s cestou se proměňujícímu) horizontu, což je vlastně ona primární definice „světa“, čtu hned ten první titul podkapitoly Lomy jsou umělé díry, haldy jsou umělé kopce. Ta ovšem otevírá téma z úhlu praktického úkolu, totiž řešení projektu, jenž měl řešit „budoucnost kladenských hald“. A protože, jak jsem právě připomenul, žiju v Jičíně, nemůže mi mít nikdo za zlé, když si vzpomenu na místní příběh, kdy nám tady nebylo jedno, jestli „si halda někde mimo osídlení nemohla je tak dýmat“ (s. 233), protože haldy vždycky hořely. Ono totiž ono „velkoplošné smetiště“, které bylo u nás za kopcem Zebín (ten Václav Cílek ostatně dobře zná), mám na mysli odpadovou skládku, po léta tam sloužící svému účelu, sice zdánlivě bylo mimo osídlení, ale větry jsou u nás uzpůsobeny tak, že dým ze skládky hnaly pěkně směrem k městu, a přestože z místa, kde bydlím, této cestě vizuálně byla překážkou Čeřovka, poslední kopec v řadě od severu (Železný, Zebín, Čeřovka), romantický (tím, že vedení města nemá příliš jasno, co dále s ním) lesopark se slavnou Milohlídkou, smrad ze skládky ji pěkně přeletěl a spadl na vilovou čtvrť hned pod ní. Dnes je to už vyřešeno, na zaizolované a zatravněné skládce, která stále prozrazuje svůj umělý původ, se prohánějí inlajnisti. To, že takto stále odbočuju od Cílkova textu, jen dokládá, jak zasahuje moje vlastní myšlenky, jak ho čtu nejen „informativně“, nýbrž s účastí a coby inspiraci směrem třeba i někam úplně jinam.  Vzpomněl jsem si také znovu na konference Tvář naší země, kde tyto aktuálně tíživé otázky byly tématem příspěvků.

Vedle těchto ekologických otázek je tu, jen zdánlivě nesouvisející osud identity těchto industriálních míst. V tomto ohledu mě zaujala podkapitola věnovaná městu, které jsem vnímal ještě coby školák jako místo románu Marie Majerové Siréna a na něž vrhal svůj odlesk název románu Rudá záře nad Kladnem s dějem poněkud podobným podobně ideově laděné Anně proletářce Ivana Olbrachta. Ironie, kterou vytvořila politická konstelace (kniha komunistického prezidenta nám byla pro posměch) zakrývala skutečnost nelehké existence dělníků (dnes) před sto lety, pocit satelitu Prahy, jak to zmiňuje Cílek, a tenkrát i jakési podivné zanedbanosti jsem měl, když jsem s vojenskou kapelou jezdil na konci sedmdesátých let do Kladna hrát na tancovačky. A teď si vypisuju:
„V letech 1990–2000 se Kldno stalo vyrabovaným městem. Nejprve přišlo o majetky a s nimi o hrdost a pak začalo sociální rabování. Mnozí z nejlepších Kladeňáků jezdí domů jenom spát, ale svoji energii a život věnují jiným místům. Duše nikdy nebyla silnou stránkou Kladna, ale přeci jenom tu stála jakási sice problematická, ale pevná osobnost města složena z kusu syrového kapitalismu, technologií, průmyslu, anarchismu a brigád práce. Když město nedováno přišlo i o tuto duši, nezůstalo skoro nic. Pozoruji Kladno a mám pocit, že se vyprazdňuje – skoro všechny tradice a téměř celá historie města je rozváta jako dým z hutí. Minulost je každou chvíli jiná a to, čím se město ještě nedávno pyšnilo, za to se stydí, anebo na to chce zapomenout.“ (s. 245)

Václav Cílek ovšem není (jen) nostalgik, i když právě u Kladna jsou pro to všechny důvody: co je „horší“, ony doby, kdy jsme „nadávali na komunisty“ nebo – na jazyk se mi hrnou sprostá slova, nevím jestli je utlumím dnes oblíbeným, v jádře zcela falešným výrazem „nepovedená privatizace“, tedy tím průserem s Poldi, v té době jedním z nejvyspělejších podniků, pro mě jedním ze symbolů devadesátých let, který zmiňuje i Cílek (a teď se na Wikipedii dočítám, co jsem nevěděl, že totiž v roce 1889 Poldi založil otec filozofa Ludwiga Wittgensteina Karl Witgenstein), jehož krach způsobil Vladimír Stehlík, jenž je, jak po 22 letech (!) rozhodl soud, „je vinen“, ale potrestán nebude, protože se na kauzu vztahovala amnestie Václava Klause z rok 2013). „Mohli jsme být v jiné situaci. Tohle město nemuselo tak klesnout,“ říká Cílek na závěr, ale chtěl jsem říci ještě něco jiného. Ještě předtím zmínil Tomáše Žižku ze sdružení „mamapapa“, na něhož vzpomínám i z jeho akcí v Jičíně (podobně rozpačité otázky, co se zdejší valdštejnskou jezuitskou kolejí), jenž zapojoval do debat oživujících usínající téma s otázkou po možných vizích studenty a netradičními způsoby (např. site specific, videomapping aj.) prezentoval různé možnosti.

Kapitola Rehabilitace kopřiv a válka s lípami si všímá „výběru“ toho, jak vidí svět média (a my často s nimi): „»Seriózní« sdělovací prostředky mívají tendenci redukovat svět vztahů na politiku a ekonomiku, »bulvár« naopak na celebrity, násilí a sexualitu.“ (s. 251) Jsou tu ale i jiné fenomény, jako je třeba „pes“, „stromy“ a další, jejichž místo se v prudce se měnícím světě rovněž proměňuje (pes či strom jako člen rodiny). Padnou zmínky o agroturistice, aromaterapii, nových importovaných kultivarech stromů a kráse jabloní v době, kdy „je nutné výrobky neustále inovovat a vytvářet jejich stále dokonalejší verze“, což ale „neplatí o koních, psech, lípách, papeži a jabloních“ (s. 257).

Kapitola Vytvářet místo vychází z úvahy nad knihou architekta Christophera Daye Duch a místo (česky 2004), potřeby cítit se někde dobře a nutností hledat „zcela praktické návody“ na to, jak toho dosáhnout úpravami veřejných prostorů a návratů k něčemu, co bylo kdysi samozřejmé. Poznámka k jedné z ilustrací: „Čechy jsou plné míst. Na amerických prériích nebo ruských celinách si rychle uvědomíme, jak velké štěstí je žít v této (proklínané) zemi.“ (s. 264) Sám si uvědomuju, jak je žel v češtině slovo „místo“ více než v onom smyslu, o němž hovoří Cílek, spojeno s nějakým prázdným prostorem, který má být naplněn – „nemám na to místo“, pracovní místo (tedy to uvolněné tabulkové, které se může naplnit), a nikoli i třeba poutní místo, k němuž směřujeme, abychom tam vzdali hold nějakému duchovnímu obsahu.

Cílek pak uvádí dvě podkapitolky, v nichž se úvaha vztahuje k tomu, co lze nazvat identita místa: Sudety jako místo a Krajina a paměť. Tak se jmenuje také kniha amerického autora Simona Shama. Cílkovo přemýšlení o věcech je napnuto mezi autentickou osobní zkušeností a četbou. Jakkoli tahle moje poznámka vypadá jako banalita, představuje tento přístup jednak základ rovnováhy, jednak záruku toho, že diskurs má hloubku i vyváženost racionality a emocí. Sham píše o silnici a městu jako nejběžnějším americkém místě. V Evropě má svou důležitost také přírodní a kulturní krajina. Důležité je i z tohoto důvodu, jak s ní zacházíme, např. citlivost revitalizací. A čteme také o ochraně přírody institucionální formou památkové péče. A v podkapitole s poetickým názvem Jak kočky vydělávají na skřítcích pokračuje úvaha srovnáním významu slova místo s rovněž frekventovaným výrazem prostor (anglicky se rýmující place, space). A ohledně paměti se nabízí procházka francouzským Panteonem, německou Valhalou a vyšehradským Slavínem.

Proti názvu další kapitoly Úpadek jeskynního boha se díváme na fotografii „ruiny obrovského kostela ve Světcích u Tachova. Na četbu Oswalda Spenglera Úpadek Západu (Der Untergang des Abendlandes) se chystám už léta, otálím, přestože o tom titulu vím už od dob studií, v posledních létech, i v souvislosti s řadou nových knih na téma zániku kultur, nutkání přečíst si tenhle kdysi kultovní spis sílí. Sledujeme kontext jeho jediné knihy, ideje Tisícileté říše i osudů autora, rasových ideologií a politické mystiky, završené otázkou Hoří už Jižní Město?, vztahující se k aktuálním postojům nespokojenosti se současným světem na předměstích Paříže 2005. Cílek se ptá na motivace francouzského „paliče“ a ostravského sprejera a fenomenologii násilí u marginalizovaných skupin populace. A proti těmto projevům staví urputnou sebereflexi jako jeden ze základů evropské civilizace (i název poslední podkapitoly), když shrnuje defilé knih o jejím zániku po Spenglerovi Fukuyamou a Huntingtonem.

Odlišným pohledům na tento svět se Václav Cílek věnuje v posledních dvou kapitolách knihy Věž a vězení a Třetí kultura aneb Marx na houbách. Ta první je uvedena jako „esej o kontrakultuře“, vypráví o studentských výletech, jak je autor zaznamenal v deníku. Věží se myslí Narrenturm (Věž bláznů, ještě dnes úděs budící stavba, kterou nechal postavit císař Josef II. pro lidi, kteří byli psychicky mimo údajnou normu (nervově postižení vojáci, ale také kriminálníci, šílenci i klidní „úchylové“), okamžitě jsem si vzpomněl na Michaela Foucaulta a jeho knihu Dějiny šílenství. K samotné Věži se snad autor dostane, zatím čtu o pocitech z Českého Krumlova, Budapešti, secesi, balkánu, Růžovém kopci a hrobce derviše Gül Baby z doby tureckého průniku do Evropy za dob sultána Sulejmána, vládce Osmanské říše (to je zhruba ta doba, kdy nám ve Vídni Turci zanechali kávu, kterou – ne ovšem přímo z toho tehdejšího pytle – právě piju), Modrém kostelu Ödöna Lechnera. Musím říci, že pro mě samé potěšení, sám na některá ta místa z jejich návštěvy vzpomínám jako na Carnuntum, římské město, zrovna nedávno jsem někomu kdesi na internetu odpovídal, že ta stavba, na kterou se ptá, je Heidentor, Pohanská brána.

To jsou všechno úžasné příběhy, a Cílek velkoryse kolem nich prochází, jmenuje všechny ty veličiny hudby, architektury, malířství, kultury, a jestli bych si musel vybrat, na co z toho poukázat, pak větu: „Ve spojených nádobách vídeňských věd a umění konce 19. století se převaluje několik hlavních myšlenek napojených na hlubiny duše, sexualitu a nepříčetnost.“ (s. 293) Freud, Klimt, Platzer, druhá vídeňská škola, Wagner (ne ten skladatel, samozřejmě), Loos, Lou Andreas-Salome, Alfred Kubin etc.. Musel bych se zastavit na hodně dlouho u každého (každé) z nich. A vlastně zjišťuju, že Věž bláznů je pro Cílka spíš metafora trochu s nádechem bizarnosti (kdyby hovořil o Mnichově, musel by zmínit Valentin-Musäum, ale prý už tam není po přestavbě ten někdejší akcent na obludnost), než že by to téma nějak dále rozebíral.

Tři kultury se počítají od knihy C. P. Snowa Dvojí kultura (1959), tj. první kultura literárních intelektuálů, druhá vědců, třetí pak přidal John Brockman v roce 1996, když hovoří o přínosu lidí z empirického světa, „pivní kultuře“. Musel bych si to přečíst, abych tomu úplně rozuměl, ale Václav Cílek mi trochu napoví, vždy nakonec půjde o nějaký výklad světa, různé perspektivy a možnostech z té či oné jej nějak uchopit. Alespoň tohle je to, co mě zajímá, a nakonec vlastní důvod, proč čtu tuhle knížku.

Co mě těší, že český geolog a esejista je ve svém pohledu na svět vyvážený a jakkoli vidí různé hrozby, nesklouzává k vizionářství apokalypsy. Jakkoli je tak trochu oním zvěstovatelem (ostatně je vysokoškolský pedagog, a je otázka, do jaké míry to má prostě v povaze a do jaké míry prostě ví, že kdyby se do té pozice nepostavil, nikdo by to, co říká, neposlouchal), vzápětí své vývody ne snad relativizuje, ale obaluje do poetické polohy s trochou vtipu, který z fundovaného čtení činí taky zábavu. Já sám se přesto soustředím víc na ony vážnější věci, a tak si z osmi bodů (není to desatero, dva body chybějí) přepisuju znění toho šestého:
„Pokud však svět může jít cestou deglobalizace surovin a výrobků, měl by to učinit. Dlouhé řetězce jsou zranitelné. Vzdálenost vytváří lhostejnost. Argentinský ovocnář neví, že ničí místní sadaře. Je lepší – už z hlediska dálnic přeplněných kamiony – , aby cement pro Prahu pocházel z Radotína spíš než z Berlína. Na druhou stranu naše auta neuživí moravská ropa, ale právě ta arabská či ruská. Dálkový obchod existoval již v pravěku. Jeden z vhodných modelů pro budoucnost a některé kraje však může být ten, aby se důležitá část výrobků vyráběla a spotřebovávala na místě (»nový středověk«). Zatím jdeme přesně opačnou cestou.“ (s. 310)
Ovšem, nový středověk. Aspoň světélko naděje – farmářské trhy, bezobalový prodej atd. Ovšemže je to málo.

A ovšem, kniha byla již v tiskárně a Povodeň, která neměla nastat, jak nazval autor Dodatek, jen podložila to, co je její obsah. Země vrací lidstvu úder. A co můžeme my, kteří čteme knížky, dělat? Nejspíš pustit se do dalších, nabídku poměrně širokou autor činí po kapitolách v Ediční poznámce. Na jedné z posledních stránek je obrázek ulity, že by to byla ta, co o ní píše Roger Caillois v Zobecnělé estetice?

Odkazy

Václav Cílek, Tsunami je stále s námi
https://www.kosmas.cz/knihy/132544/tsunami-je-stale-s-nami/
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/tsunami-je-stale-s-nami-540192
https://www.databazeknih.cz/knihy/tsunami-je-stale-s-nami-eseje-o-klimatu-spolecnosti-a-katastrofach-28503

https://vltava.rozhlas.cz/kniha-vaclav-cilek-tsunami-je-stale-s-nami-eseje-o-klimatu-spolecnosti-a-5109711

Další knihy Václava Cílka, například
https://www.luxor.cz/product/krajiny-vnitrni-a-vnejsi-zbo000162180?gclid=EAIaIQobChMIvb6WxK_o6AIVhOF3Ch1I3g-wEAQYBCABEgKWjPD_BwE

Krajiny vnitřní a vnější
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/krajiny-vnitrni-a-vnejsi-581489

Václav Cílek na www.KupreduDoMinulosti.cz
https://www.youtube.com/watch?v=C0i6TSNbU4E
https://www.youtube.com/watch?v=EHWWUpq_8QM
Po těchto dvou následují ještě další díly, dostupné z monitoru
v nabídce u těchto dílů

Roger Caillois, Zobecněná estetika
https://www.databazeknih.cz/knihy/zobecnena-estetika-195634

Konec světa nebo alespoň historie
Francis Fukuyama, Konec dějin a poslední člověk
https://www.databazeknih.cz/knihy/konec-dejin-a-posledni-clovek-26183
S. P. Huntington, Střet civilizací
https://www.databazeknih.cz/knihy/stret-civilizaci-51131
J. Bárta, M. Kovář, Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur: Minulost, současnost a budoucnost komplexních civilizací
https://www.kosmas.cz/knihy/166482/kolaps-a-regenerace-cesty-civilizaci-a-kultur/
Oswald Spengler: Zánik Západu
https://www.databazeknih.cz/knihy/zanik-zapadu-obrysy-morfologie-svetovych-dejin-55444
Nostradamus
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nostradamus

Václav Cílek a Miloš Šejn
https://www.facebook.com/events/2690292587648335/
https://www.knihydobrovsky.cz/krajiny-vnitrni-a-vnejsi-581489

Václav Cílek, Tsunami je stále s námi, Alfa Publishing, Praha 2006