Václav Cílek / Krajiny domova

Václav Cílek / Krajiny domova
nové knížky

V nové knize Václava Cílka se dozvíme to, co nám český geolog, klimatolog, filozof krajiny, ale i popularizátor přírodních věd či překladatel textů z neevropských kultur, říká v celé řadě svých pozoruhodných knih, které dosud vydal. Jen je to jinou formou, jak naznačuje nakladatelství, které tuto knihu – Krajiny domova – vydalo: Albatros, tedy nakladatelský dům, který se orientuje na nejnižší věkové skupiny. Slyšel jsem kdysi, že psát pro děti je nejtěžší. Platí to zvláště v případě, jestliže chcete sdělit tak závažné věci, jaké sděluje Václav Cílek. Musíte se totiž obejít bez řady věcí, které můžete použít při komunikaci s dospělými, a není to jen absence jazyka vědy. Jak se to Václavu Cílkovi podařilo, ať posoudí čtenáři, jimž je kniha určena. Já sám mám zkušenost, že je to možné, z několika případů lidí, kteří jsou zvyklí formulovat své myšlenky s „vypnutím“ vědeckého aparátu.

Je to ovšem zřejmé z postupu, který Václav Cílek zvolil. Tři tucty konkrétních lokalit-krajin opatřil již v názvu kapitol atributem, který má postihnout jejich typ, jak jej vnímáme v širším kulturním kontextu, a případně dalším mottem, blíže charakterizujícím obsah výpovědi. Ta není samozřejmě tak úplně pro ty nejmenší, ale umím si představit, že si knihu otevře už nějaký trochu větší kluk nebo holka. Nemusí okamžitě všechno pochopit (to se mnohdy u Cílka nemusí podařit do všech důsledků ani dospělým čtenářům), ale to je ostatně v podstatě „normální“, připusťme si to, prakticky u každé knížky. V této si může čtenář vybrat třeba ta nejjednodušší poučení, jako například jak se už při pohledu na mapu liší Čechy a Morava či že hranice některých krajin nejsou totožné s těmi správními/státními či zemskými, že krajina střední Evropy je úžasně proměnlivá – na rozdíl od jiných kontinentů, ale může se dobrat mnohého dalšího. Cílkův text má totiž několik pater či textových vrstev (abych parafrázoval tak trochu geologii), v jedné z nich si můžeme přečíst doporučení, odkud začít zkoumat tu či onu lokalitu či jaký zvolit výlet, v další se zamyslet spolu s autorem nad úvahou, jakým způsobem krajinu můžeme vnímat, jak se dobrat k její podstatě či jak se mění, v další se poučit o geologických či kulturních souvislostech atd. Na některých místech Cílek prozrazuje i případný lingvistický klíč k povaze věcí (slovo „divný“ neznamená původně nepatřičný, ale něco, čemu se divíme, tedy co je zázračné – div/zázrak, já už jen doplňuju: za zrakem, Říp – řepa, Morava – močály etc.), jako až dobrodružné můžeme vnímat jeho pohyb (představuju si, že to má opravdu „odchozené“) „dovnitř“ od celku Čech k detailu místa, ale také obráceně – od jednoho „kopce“ ke srovnání ke vzdáleným, nejen evropským kulturám či propojení kulturního významu a geologického detailu. A vedle věcných sdělení můžeme vnímat i okouzlení krajinou, její poetičnost a magii, osobitou estetiku (a tím myslím i specifickou autorskou estetiku, vycházející právě již z naznačené osobní zkušenosti třeba se zdánlivě „nezajímavými“ krajinami) – a tuto polohu čtení dotvářejí ilustrace Renáty Fučíkové. A především, málem jsem na to zapomněl, i když na to myslím od začátku, tato knížka se nečte jako detektivka, na jeden zátah od začátku dokonce, ale vracíme se k ní – nejlépe po naší vlastní cestě na některé místo naší země – a odhalujeme další a další souvislosti u jednotlivých kapitol/krajin. O tom, že jsem tento záměr pochopil správně, svědčí i podtitul knihy Chodit, hledat a dívat se.

Právě z tohoto důvodu teď neudělám v textu nic jiného, přestože jsem si napsal ještě na jiné místo hromadu poznámek, než že uvedu jen jejich seznam.

Říp a Velehrad – národní krajiny
Blaník – krajina s tajemstvím
Chřiby – bukové pohoří
Polabí – zlatý pruh země české
Haná – polní krajina
Třeboňsko – krajina, kde se potkaly ryby a hvězdy
Česká Kanada – na starých stezkách
Slovácko – kroje a cimbál
Kolem Opatovického kanálu – kultivovaná říční krajina
Zvíkov – příběh Vltavy
Podyjí – živá řeka
Mikulčice a Pohansko – pevnosti v lužním lese
Pálava – země vína
Krásný Dvůr – krajina jako zahrada
Šumava – srdce divočiny
Beskydy – valašská krajina
Křivoklátsko – královská obora
Jeseníky – země železná a zlatá
Krkonoše – česká tundra
Tajemná země Tuhošť
Vysočina – bramborová země
Sedlčansko – úplně obyčejná krajiny
Země opukových kaňonů
České středohoří – kosmická krajina
Tepelská vrchovina – opuštěná krajina
Zapomenuté země za horami
Džbán – pravěká krajina
Doupov – vojenská krajina
Kokořínsko – krajina poutnická
Adršpach – kraj vysokých skal
Českosaské Švýcarsko – u kolébky romantismu
Český ráj – rovnovážná země
Český kras – podzemní krajina
Moravský kras – země podzemních řek
Plzeňská kotlina – krajina piva a soutoku
Brdy – hory uprostřed Čech
Krušné hory – rudní hornická krajina
Mostecko – uhelná hornická krajina
Ostravsko – industriální krajiny
Úvaly země moravské – na obou stranách Moravské brány
Bílé Karpaty – země květnatých luk
Záhoří – země vátých písků
Lužice – krajina, která přesahuje
Orlické hory v Čechách a Bystřické hory v Polsku
Městská krajina
Modré hory – nová krajina

Takto je vymezeno 46 lokalit, a kniha je zarámována úvodním slovem nazvaným Krajiny velkých krás a malých radostí a závěrečným Být v krajině. Veskrze osobní potěšení pro mne je, že na obálce knihy je obrázek Trosek, tedy Českého ráje.

Václav Cílek, Krajiny domova, Albatros, 2013