Václav Cílek / Kameny domova

V knihovně mně vyskakuje z řady knih Václava Cílka v polici, podobně jako skáče dítě z žulového kamenu na fotografii na přední desce (jinak v mírně zvlněné rovině s kostelíkem v pozadí, opakuje se v trochu jiném pohledu, již bez dítěte, v šesté podkapitole), tedy vyčnívá hřbetem ven, protože na rozdíl od všech ostatních má čtvercový tvar. Krásně a přitom vkusně vypravená kniha Kameny domova, vydaná v nakladatelství Krásná paní (bratr mé ženy nám každoročně vozí o Vánocích kalendář vydaný právě tímto nakladatelstvím) má hned na předním a zadním přídeští identickou „sbírku“ jednotlivých úlomků, oblázků a jiných tvarů českých kamenů, jakoby předjímala „sbírkovou“ koncepci knihy: v textu jejího autora, rozčleněném na tři kapitoly, je ta druhá, nejrozsáhlejší, jakýmsi katalogem jednotlivých českých „kamenů“.

Slovo „českých“, jak jsem je záměrně užil, je z určitého úhlu nepřesné, totiž přesné je to pouze z toho hlediska výskytu těchto kamenů na našem území, jinak, stejně jako u jiných Cílkových knih, můžeme počítat s nejrůznějšími přesahy, přehled hornin, minerálů či drahých kamenů totiž není jen úzce oborovou záležitostí mineralogie, případně geologie, nýbrž i řady dalších kontextů, včetně kulturního, a chceme-li, jak to nejlépe nazvat? (to je obsahem právě úvodní a závěrečné kapitoly), bytostného aspektu kamenů, pohledu na kámen jako něco, co hluboce souvisí s naší (i nejniternější) existencí. Ony formulace, tyto aspekty postihující, na patřičných místech dále uvedu.

Musím se přiznat, že v tomto vlastním oboru jsem až neuvěřitelně nedovzdělaný, vím tak ještě, že Zebín, kopec kousek od Jičína, k němuž jsem vztahoval mnohé významy ve vlastním životě (Václav Cílek jej ostatně dobře zná), je jakožto geologický materiál čedič, Prachovské skály, jedno z prvních výletních míst v dětství, pískovec, v lomu vrchu Čeřovka s jednou z nejstarších českých rozhleden (její obrázek byl kdysi na obálce jedné z prvních knih Jana Nouzy ve výrazné vlně zájmu o tyto stavby, kterou tento profesor na TU v Liberci, profesně ve zcela jiném oboru, vyvolal) se dalo s trochou štěstí najít porcelanit, jak mně vysvětlil paleontog Martin Košťák, syn mého někdejšího muzikantského kamaráda, který bydlí na jejím úpatí, o dvě ulice nad tou, kde bydlím já. Sám bych ale nedokázal určit nic, i když jsem si coby člověk ne nevnímavý lecčeho od dětství všímal, struktury schodů, rozdílných barev desek hřbitovních náhrobků na Novém Městě, kde je pohřbená moje prababička (a dnes i další předkové), slídy ve fasádě domu na Komenském náměstí, v němž jsem se od prvních dní poté, co mě přinesli z nemocnice, prvních dvacet let života z okna díval na čtveřici rozkvetlých kaštanů kolem „matičky“, tj. sochy Panny Marie Rušánské z 18. století.

Občas člověk narazí na ten či onen pojem, ale o systémech, do nichž se jednotlivé nerosty řadí,  nemám takřka nejmenší tušení (jsou tu chemická hlediska, hlediska užití, hledisko hornické či třeba ezoterické, určitě svou speciální odbornost rozevírají minerály, horniny či ozdobné kameny, drahokamy, etc.). Samozřejmě jsem „zakopl“ o to či ono, viděl pár sbírek (třeba v Národním muzeu nebo v Klenotnici v Nové Pace), viděl či slyšel jsem, že existují olivíny, křemičitany, chalcedon, pyrit či malachit, že existuje krystalografie, ale je to na jedné straně tak obrovský komplex řady oborů, na straně druhé nutnost přesnější představy či určení, že zůstávám prakticky bezradně v pouhém obdivu k tomu, co zároveň vnímám jako cosi významného z řady důvodů.

O to víc jsem nepochopil, a musím říci, že mě to uvádělo takřka do stavu zuřivosti, když kdysi moje starší kolegyně na jičínském gymnáziu naopak bez sebemenšího vzrušení, s argumentem, že „geologie“ není v osnovách gymnázií, přihlížela tomu, když vyváželi do odpadu geologickou sbírku, sestavenou s nadšením a vynaložením desítek, možná stovek hodin práce našich předchůdců, která sice zaprášená a nepřístupná, ale existující, musela ustoupit prostoru, který byl uvolněn s rekonstrukcí auly historické budovy školy. Nemohu smlčet tohle barbarství ani po letech, byť vrhá neblahý stín na stav, jehož jsem byl sám po celý profesní život byl příslušníkem. Na jedné straně byla oživena historická reprezentativní místnost, kde se nyní předávají maturitní vysvědčení, na straně druhé vymazán kus paměti, o níž píše i autor knihy Kameny domova.

Obecně uvozuje Cílkův pohled první kapitola knihy s názvem Národní kameny, a je příznačné, že tato perspektiva, v souladu s prvotním profesním zaměřením autora, nevychází z vysokých idejí, tedy „shora“, nýbrž z náhledu na kulturu, vytvářenou z povahy samotné krajiny (podobně jako je příbuzné vnímání zákrut dějin nikoli jako výsledku idejí vládců, ale klimatického kontextu, „počasí“), když odlišuje a srovnává její typy v Čechách, na Moravě a zmiňuje také Egypt, v zrcadle jehož kultury byl vržen odlesk na tu naši, když zmiňuje konkrétní materiály staveb právě tam a vzápětí hovoří o Johannu Fischerovi z Erlachu, helénském, byzantském či arabském světě, a poté hledá typický český národní kámen a navrhuje „český granát“, pro jednotlivá území pak další kameny, tak pro východní Čechy „podkrkonošské acháty nebo zelené jaspisy z Kozákova“.

Mohu-li vybrat nejvýstižnější formulaci pro celou myšlenku a vlastně úhrnný obsah celé knihy, rozpracované pak do jednotlivých facet pomyslného výbrusu ušlechtilého kamene (takto si to teď formuluju já), pak budu citovat větu, kde je to řečeno explicitně: „Píšu nejenom o mineralogii, ale hlavně o poznání světa skrze kámen a o vlastní identitě.“ A zmínka je o tom, co má každý rád, a mě těší, že geolog hovoří o Mé vlasti, ale také do Demlových Šlépějích, v jejichž titulu jsem zaslechl nejen přesah deníků k tomu, co vznešeně nazýváme transcendentnem, ale také ozvěnu kroků Václava Cílka, putujícího (nejen) českou krajinou, v mysli s pocity její krásy a v batohu (on by napsal „baťohu“, nemýlím-li se) dalšími pár kousky do sbírky, kterou si zakládal, jak někde říká, v sedmnácti letech.

Ještě než alespoň stručně přičiním pár poznámek ke konkrétním kamenům, chtěl a měl bych ještě jednou výrazněji podtrhnout působivou podobu knihy, na níž se podílí grafická i knižní úprava (chová se příjemně v ruce při uchopení i listování), ilustrace v podobě velkého množství barevných fotografií krajiny i jednotlivých minerálů, na nichž participovala celá řada autorů (včetně autora textu), jimž Václav Cílek na konci knihy děkuje a které jsou rovnocennou složkou sdělení. Fotografie jsou často celostranné, vizuálně atraktivní tím, že se rozprostírají až po okraj stránky (minerály umístěné působivě na černém pozadí), někdy též panoramatické na dvou protilehlých stránkách (České středohoří před závěrem knihy) či naopak drobně vložené vedle textu.

Ústřední blok knihy, kapitola II s názvem České a moravské horniny, minerály, drahé a ozdobné kameny je jakýsi katalog těchto přírodnin, uspořádaný do třiceti šesti podkapitol, přičemž v závěru knihy, ve třetí kapitole s názvem Kámen, čas a místo: život jako sbírka přechází po několika (již nečíslovaných podkapitolkách, miniesejích, o nichž se ještě zmíním, do jakéhosi slovníku „kamenů a míst“ (kromě toho je v samotném závěru přehledem literatury ještě jedna taková samostatná kapitolka, Malý slovník specifických pojmů, takže můžeme (když se vrátím ještě k předchozímu názvu) počítat s trojicí řazení všech těchto pojmů, tedy katalogu, slovníku a sbírce.

Procházet podrobně všech šestatřicet číslovaných podkapitol jednu po druhé by asi v příspěvku tohoto typu ztrácelo smysl. Spokojím se s výběrem poznámek o bližší charakteristice textů či některých detailů. U jednotlivých hornin, minerálů a cenných kamenů autor hovoří, jak je zřejmé třeba hned u prvního, červeného mramoru (již v závorce jej uvedena lokalita: „Cikánka, pražská oblast“) o výskytu, těžbě na různých místech, dobách rozkvětu či útlumu těžby, srovnání s jinými druhy třeba i v Evropě, barvě a vlastnostech a nejen praktického určení, ale i případné symboliky, emocích, které může ten či onen kámen vzbuzovat – zvláště v tom posledním momentu se Václav Cílek uchýlí k poetickému a přitom jaksi „do hloubky“ hutného vyjádření, která dá kapitole vyznění přesahu estetických a existenciálních významů, jako je v tomto případě toto: „Nejkrásnějších odstínů nabírá v zábradlích barokních kostelů vyleštěných rukama lidí, kteří měli svá trápení, ale sounáležitost s příběhy světců, chvějivým zvukem varhan a koneckonců i kresbou a barvou ušlechtilého kamene jim zabránila sklouznout do utrpení a bezvýchodnosti.“ (s. 17)

První položky vytvářejí další osu, totiž neuzavřené (či otevřené) řady, jako je za červeným mramorem černý ortocerový mramor, tj. lochkovský vápenec, poté opuka, jeden z nejrozšířenějších stavebních materiálů, „dějinný kámen“, který najdeme již v románských stavbách (rotundy sv. Jiří na Řípu, sv. Martina na Vyšehradě, pozdější „hladové zdi“), ale také na českých vesnicích, zatímco pískovec si určitě většina z nás spojí se skalními městy východních Čech, ale také (v knize vyobrazeným Braunovým Betlémem v Novém lese u Kuksu), takže zobecněno patří neodmyslitelně k baroku. Arkóza je pak „kámen schodišť“, vlastně druh pískovce, lišící se od toho běžného strukturou, přítomností „kontrapunktických“ valounků, jak Cílek říká. Jde zde tedy i o určitá upřesnění, podobně jako v dalším případě, kdy autor rozebírá termín granodiorit, který bych podle fotky lišejníkem porostlých kamenů v lese označil ne tak odborně jako žulu. A také je to ten zmíněný kámen na přední desce knihy, zde v jiném úhlu pohledu a s kulturním komentářem. Nu a ten mrákotínský granodiorit, to je onen monumentální monolit šedočerné barvy na Pražském hradě, který by měl každý znát, nicméně dozvídáme se i podrobnější historii jeho využití. Novější využití má tzv. liberecká žula, libínský diorit pak můžeme spatřit, jak ukazuje i ilustrace, na žebroví gotických kostelů, v tomto případě sv. Jakuba v Prachaticích. A celou sérii podobných materiálů uzavírá gabro z Pecerad u Benešova.

Druhou desítku přehledu českých hornin, minerálů a drahých kamenů otevírá kaolin, tady je zajímavé sdělení, že „Česká republika donedávna bývala světovou kaolinovou velmocí s jedním z největších objemů těžeb kaolinu na světě.“ (s. 49) A druhý pěkný příklad Cílkova myšlení o tomto tématu je úvaha o tom, že „pijeme čaj nebo kávu a prostřednictvím šálku“ jsme spojeni s lidmi, pro něž je těžba této horniny sedimentárního původu a její zpracování životním údělem. Je zajímavé, nevím teď, zda v tomto článku či na jiném místě, říká, že porcelán se snáší dobře právě s kávou nebo čajem, zatímco víno si umíme představit podávané pouze ve skle. Pokračuje se spraší, to jsme u výroby cihel a také takřka u zemědělství (fotka z Dolních Věstonic a poznámka o časovém rozměru 120 tisíc let), zelenými a žlutými okry (Plasy), pro mě zvláštním názvem „žabák“, kamenem lokalizovaným k Berounu.

Nejspíš každý někdy narazil na snímek Panské skály, to jsou ony proslulé čedičové sloupky (mě kdysi překvapilo, že je to vlastně kousek u silnice, nikoli kdesi v pustině), zde se dozvíme mimo jiné i něco o jejich vzniku, následuje pak hornina, kterou měl v ruce snad každý jen trochu starší člověk – uhlí. A hned alespoň esteticky přímý protiklad, český granát (České středohoří, ale také různá místa v Českém ráji), zaujala mě věta, že to byl často jediný šperk, který si mohli naše babičky dovolit a „pár let před smrtí jej předávaly vnučkám“. Význam této poznámky naznačuje dodatek poslední věty: „Český granát je víc než kámen.“ (s. 73) Zatímco český granát nás spojuje s kusem naší starší historie, vltavín byl módou v době, kdy jsem zakládal rodinu já, vzpomínám si, jak jsem jeden koupil (bohužel nenašel kdesi v jižních Čechách na poli, ovšemže by to bylo autentičtější) své ženě. Tady si znovu připomínám, jak tento kámen vznikl.

A už jsme u dalších nádherných tvarů (o kráse Václav Cílek hovoří často, přitom nemáme pocit jakékoli laciné sentimentality), a ovšemže mě těší, když si prohlížím fotografii achátu z Železnice, z Jičína vzdálené šest kilometrů (mimochodem dnes před obědem jsem odtamtud přijel, žel s méně příjemnou záležitostí, totiž návštěvy autoservisu kvůli závadě na autě). Těch míst tady kolem (Doubravice, Kumburský Újezd), kam by se dalo snadno dojít i pěšky, je v této pasáži knihy několik. Odjinud je nicméně fotka pozoruhodného tvaru achátu, nazývaného právě pro něj achát bleskový. A další úžasný záběr, jaspis, zde z krušnohorského Ciboušova. Dozvídáme se o geologickém, a tedy „rudním“ charakteru Krušných hor, etymologii tohoto názvu, o tom, že otec Martina Luthera byl zdejší horník.

Další formulace toho, jak Václav Cílek vnímá celou problematiku, možná ocituji delší úsek: „U vína oceňujeme, že známe ves, nebo dokonce ke slunci obrácenou trať místní vinice. Že známe místo, ve kterém pak chutnáme celou krajinu, její horniny a půdy a cítíme něco z rukou, které víno trhaly a připravovaly. Ale něco podobného platí i pro kameny. Spojují nás s určitým rázem místa – chudým polem, tmavou šachtou a luteránským chorálem.“ (s. 85) To jsou ony souvislosti, jako – o stránku dále, skutečnost, že evropské chrámy jsou vystaveny z kamene, ale ty v Egyptě z cihel. A další souvislosti, kdy se setkávají „vybrané barvy, kameny, čísla a bytosti“ (s.86), jak je potom vnímáme v té či oné kultuře.

Pro jejich podobnost se autor od ciboušovských jaspisů přemisťuje k železitému křemenu na Hořovicku, popisuje, podobně jako i na jiných místech, kde se dají hledat, poté k hvězdovému křemenu ze Strážníka u Jilemnice (resp. u Peřimova), zvanému také hvězdovec, jenž „se dostal do učebnic a mineralogických sbírek po celém světě“ (s. 93) a o němž Cílek říká, že v něm je cosi magického a nutí (kontextuálně, Nová Paka s jejich expozicí a Semily s Antalem Staškem jsou nedaleko) myslet „na spiritistické kresby“ (s. 94). Také amfibolit patří k významným kamenům, jednak proto, že se v pásu přiléhajícímu ke Krkonoším a Jizerským horám (jejich podhůří, Jistebsko) našly „nejméně šest tisíc let staré dílny na výrobu nástrojů z masivního odolného šedozeleného amfibolitu“ (s. 97), jednak se jedná o jeden z největších dobývacích areálů v Evropě.

 Na jiném místě, v prostoru Karlových Var, v řečišti řeky Teplá, se nachází vřídlovec, jeden z nejsbíranějších českých kamenů. Geolog na jednom místě hovoří o „českém Yellowstonu“ (s. 102). V 18. a 19. století byla doba sbírání minerálů a zkamenělin, patřilo k životu šlechticů stejně jako hudba, Goethe zanechal pozoruhodnou sbírku osmnácti tisíc vzorků, u článku o aragonitu z vrchu Hořenec v Českém středohoří je opět nádherná ilustrace tohoto „medového, skoro šperkového“, prozářeného kamene, a stále se pohybujeme v prostoru západních Čech, když se přemístíme do Jáchymova, místa proslulého těžbou uranu – název horniny je uraninit, Václav Cílek kromě popisu nejbližších souvislostí (objev uranu 1789, pozdější jeho izolace, Pierre a Marie Curie, kontext jaderných elektráren i atomové hroby) hovoří také o kulturní geologii a dává řadu dalších příkladů.

Stejně tak se „kutá“ kutnohorit, bez něhož by to Přemysl Otokar II., „ten skutečný otec vlasti“ (zajímavá úvaha) měl obtížnější při zakládání českých měst, tedy bychom neměli Království české, jak jej známe z historie. Výraz „kasiterit“ slyším poprvé (není to jediné slovo, raději si ještě ověřuji, že jsem to napsal správně,), přitom to je cínovec, tedy „jednoduchý oxid cínu“, SnO_2, české lokality – Cínovec, Krupka a Horní Slavkov. V následující kapitole se pak uvádí cinvaldit, navazující na lokalitu i samotný cín, rozdíl mezi oběma samotnými rudami je už pro mě opravdu pod mými rozlišovacími schopnostmi, pro mě je cín součástí některých slitin, cínové nádoby v muzeích (a součást jedné, samozřejmě přece jen novější, kterou mám doma) a vůně pájky mého otce v jeho „pokojíčku“, kde dával dohromady „rádia“. To byla ještě doba „před tranzistory“, „lampy“ v těch přístrojích, to byla magie dnes už dávných časů. Ale zpět k Cílkově knize. Fotka cinvalditu z Cínovce září svou takřka nebarevností. A Cílkovo povídání o historie těžby zajímavé.

Ještě více vzdálené běžnému používání bude asi slovo „krušek“ (i když tuším souvislost s Krušnými horami a výrazem „krušit“, což znamenalo drtit), což si ověřuju zadáním ve vyhledávači, výsledek hledání je prakticky nulový, nicméně u Krušných hor nacházím na Wikipedii slovo „krušec“, což měl být rudný kámen. Takže přece něco. Řeč tu je o Příbrami a také o zdejším uranovém ložisku a historii zdejšího hornictví, a ovšem zajímavé jsou úvahy o českých hornických městech.

A ovšem, tady zbystří asi každý. Zlato. A těší mne Cílkův pohled, když říká, že každého napadne jako první věc, že zlato je drahé, ale ono je „krásné“. Kapitolka končí slovy „[…] zlaté slunce nad hlavou.“ (s. 128) Je zajímavé, že o „goethitu“ jsou v knize tři stránky, ale vlastně o německém básníkovi je tu jeden řádek, a ovšem, úvahy se rozbíhají o všem možném, o práci s železem, výskytu železných rud a jejich podílu na národních kulturách, ostravských hutích atd. A jsme skoro u konce přehledu, živec na Karlovarsku ve zvláštní podobě „dvojčat“, chryzoberyl a epidor na Sobotínsku (krásná ilustrace krystalů epidoru z Jeseníků) či lepidolit (Rožná).

A nyní již zmíněná dvojstrana panoramatu Českého středohoří a závěrečná kapitola, uvozená úvahou o Rudolfinských Čechách a Alžbětinské Anglii (Keplerovy spekulace o duši Země, v traktátu o Šesticípé sněhové vločce „položil v domě na konci Karlova mostu základy nauky, ze které se vyvinula vědecká krystalografie“, s. 145, Agricola ad.) a pokračující několika esejemi, načež přece jen ještě jsou, s vědomím oné šíře dalších, v předchozí kapitole neuvedených minerálů či hornin, doplněny v kratších odstavcích ještě alespoň některé z nich a z míst jejich výskytu – sekaninait, záhněda, hradbový ametyst, hyalit (sklovitý opál z Doupovských hor), valchovit, písekit, těšínit, třebíčsky syenit, heřmanovské koule či safíry (Jizerská louka, tam „vzácněji i rubíny drahokamové kvality“. A pak onen závěr, který by mohl být klidně i na začátku coby potvrzení oné myšlenky o smyslu „sbírání“, nejen kamenů, ale i knih, které člověka ovlivnily, hudby, fotografií atd.. Vytváření sbírek. Z Cílkovy formulace důvodů, proč bychom tak měli činit: „Tím vším si uvědomuje, kým je, přichází tedy k sobě samotnému.“ (s. 159)

Pozoruhodná je předchozí úvaha, nazvaná Neviditelný kámen, pro mě i příspěvek o „dvojení“ našeho světa, zřejmého ve středověku jakožto světa (ještě si to upravuju, z „kamene“ na „svět“) viditelného a neviditelného, tedy fyzického a duchovního, metafyzického (hned vedle máme pojmy imanence a transcendence) a poznámka o sterilnosti pečlivě opravených památek (kolik jsme jich viděli!, říká autor, přidávám se, „novostavba“ drážďanské Frauenkirche, jakkoli evropský projekt s étosem atd., nu snad za tři sta let zase „oprší“ a dostane ten kýžený rozměr). O podobném propojení dvojího světa čteme v dalším eseji Moravský kámen v mezihvězdném prostoru, zde ale žádná „metafora“, nýbrž skutečný kámen z kosmu, a ovšem – osud vesmíru. A „k sobě samému“ vede Cesta domů skrz kámen, poslední z těchto tří textů.

Tak jako samotná Cílkova knížka má celou řadu zajímavých mezioborových přesahů, odboček a vykročení v úvahách u jednotlivých témat, je i uvedená literatura nejen obvyklou složkou publikace, očekávanou jako součást odborné práce (což je ovšem onen původní základ, jak právě řečeno, je tu řada přesahů), ale vlastně také takovým „katalogem“ či sbírkou, s níž je možné pracovat za hranicemi samotné knihy. Nalézám zde jednu položku, která mě zajímá mimořádně, totiž jedno dílo Rogera Cailloise, o němž jsem se zmiňoval v poznámce k jiné Cílkově knize. Jedná se o knihu Kameny (Malvern, 2009), kterou autor označuje za jednu „ze světově nejdůležitějších knih esejů o kamenech, jejich estetice a mýtu“ a dodává, že „autor měl sbírku českých achátů“.

I v tomto přehledu odborné literatury jsou vedle ní samé v užším slova smyslu (mineralogie, geologie, hornictví atd.) též uvedeny takové knihy jako jsou Moji přátelé básníka Jakuba Demla, o níž Cílek říká, že „je to sice kniha o rostlinách, ale podobným způsobem se dá uvažovat o kamenech“, přičemž, to je důležité, že tato vcelku útlá knížka, vydaná poprvé v roce 1913, skvost české literatury, který inspiroval i řadu dalších osobností z různých oblastí především kultury, byla „inspirace tohoto díla“, jak jsem tak trochu v úvodu tohoto komentáře již naznačil.

Ovšem, mohli bychom pokračovat i drobnohlednějším pohledem na řadu konkrétních poznámek, myšlenek, úvah, ale snad se mně podařilo postihnout alespoň to základní východisko a horizont „hmoty a ducha“, k němuž se pohled Václava Cílka upíná, vzájemnost zajímavých detailů a širších souvislostí, věcnosti i „krásy“, tedy i volnosti ducha a zároveň bytostném ukotvení, které můžeme sledovat z „pohledu kamenů“.

Václav Cílek, Kameny domova, Krásná paní, Praha 2011