Umberto Eco

Ve smršti smrti o tomto předjaří se ocitl v řadě osobností, které měnili, každý svým způsobem, náš duchovní svět (David Bowie, Bořek Šípek, Zdeněk Smetana) také italský romanopisec, sémiolog a filozof, z jiného pohledu medievalista, Umberto Eco. Když jsem si položil předběžnou otázku, zda a jak se otisklo Ecovo dílo do mé mysli – nelze říci, že by se vepsalo, to by bylo silné slovo, byť mě teď napadlo, vzhledem k tomu, že jsem se mu spíše nějak podvědomě bránil, možná právě pro onen až příliš velký humbuk, který se kolem něho vždy strhnul – musím říci, že první, co bych možná řekl, je představa jakéhosi ohňostroje, který se rozprskne na obloze a osvítí vše kolem.

Tohle přirovnání je přinejmenším přiléhavé proto, že Italovy impulsy přicházely vždy v nějaký okamžik v různých souvislostech, často s novými beletristickými díly, z nichž jsem některé spíše prolistoval, ne proto, že bych neměl rád rozměrnější, případně komplikovanější texty (naopak), často ale spíše v souvislosti s nějakým „šťouchancem“, jakým bylo Ecovo konstatování, že čas klasické knihy v době internetu nekončí, klasickou „lineární“ knihu budeme číst i nadále, zatímco encyklopedii odpovídá lépe „síť“ vztahů, a tedy internet. To jsem spokojeně mručel, ježto jsem dospěl ke stejné odpovědi – když jsem se zabýval „art books“, autorskými knihami a uměleckou vazbou a tato otázka (respektive obavy z „konce knihy“) visela v prostředí těch, kteří se tímto tématem zabývali, ve vzduchu.

Dalším „pošťouchnutím“ určitě byla informace, že Umberto Eco má vřelé vztahy k Čechám (případně Čechům, o jednom z českých přátel hovoří v „příležitostných textech“ Vytváření nepřítele), což se čas od času potvrzovalo, nejvýrazněji snad přímo titulem jedné z jeho knih, totiž románu Pražský hřbitov. Na další příklady si v tuto chvíli nevzpomenu, ale aspoň jeden – v právě zmíněné knížce je v textu Navštěvování klenotnic zmínka také o svatovítské katedrále.

Samozřejmě asi jedním z nejvýraznějších motivů je termín „postmodernismus“, s nímž je Umberto Eco spojován. V jednom komentáři k nejslavnějšímu románu Jméno růže se hovořilo o tom, že „postmodernistické dílo“ můžeme číst jako detektivku, filozofický román či ještě jakkoli jinak, čili v různých stylových úrovních a kódech, s vrstvami ezoterických či historických významů, že tento přístup zbořil obrysy klasického románu (ty samozřejmě byly zbořeny už zrodem roman nouveau (Robbe-Grillet, Claude Simon, Michel Butor ad.). Zároveň tady byla diskuse o tom, zda nějaký postmodernismus existuje či jak to s ním vlastně je. Jsem sám tak trochu na rozpacích, ne že bych proti těmto definicím něco zásadního namítal, ale v některých momentech to vidím jednodušeji.

Samozřejmě se mi líbí – už z principu – téma labyrintu (ať už toho antického, nebo oněch manýristických prostorů, jako jsou architektonické fantazie Carceri italského malíře Giovanni Battisty Piranesiho), jako intenzívnější impuls nicméně vidím ono „překlopení“ epoch „moderny“ a „postmoderny“ jakožto obrat od „zkoumání prostředků“ zpět k historickému rozměru evropské kultury, k níž se Umberto Eco obrátil již ve své dizertační práci o středověké literatuře a filozofii a která se promítá velmi výrazně do celého jeho díla. Ve zmíněné knížce Vytváření nepřítele, kterou mám v čerstvé paměti, ale i v jeho beletristických dílech, jako je nejproslulejší Jméno růže, ale třeba i Foucaultovo kyvadlo, nebo pojednáních o kráse a ošklivosti, s marnivostí, ukazující theatrum mundi, tak jak ho ve svém úhlu pohledu, včetně ironie a odstupu autor vidí. A to v šíři, která jde časově od tématu ztraceného ostrova (ostrov v literatuře je rovněž téma, které mě odedávna zajímalo) až po aktuální WikiLeaks, od „nejvyšších“, tj. ontologických témat, až po „nižší“ styl, jakým jsou romány na pokračování (román feuilleton, Dumasův Hrabě Monte Cristo) atd. To, co předvádí Umberto Eco (s velkou pravděpodobností) vlastně v každém svém textu, to je ona nekonečná knihovna, o níž je řeč ve Jménu růže, a která italského tvůrce fascinuje. A to je z principu něco jiného, než to, co zajímalo modernu v umění na jedné straně, a fenomenologii ve filozofii na straně druhé. I když – Eco by možná toto tvrzení rozporoval s tím, že všechny nádoby jsou propojené.