Tomáš Zuzka / Mých 19

Některé knihy je třeba zaznamenat z jiných důvodů, než jsou ty, kvůli nimž obvykle knihy komentuji, okruhy, k nimž se aktuálně či dlouhodobě(ji) zaměřuju, témata, žánry, autoři etc. V případě útlé knížky Mých 19 Tomáše Zuzky jsou to pohnutky jiné, tedy mimo běžné souřadnice. První je, že i knihy autorů, pro něž psaní nejspíš není tou nejpodstatnější nebo aspoň nejobvyklejší náplní života (nechci hovořit o příslušnosti k profesionální či profesnímu literárnímu dění, ale možná by to bylo výstižnější), stojí určitě za pozornost, zvláště když (dost dám na první dojem) působí svěžím, originálním dojmem jako tato (výrazně se na tom podílí grafická a výtvarná podoba Filipa Fauna Vancla, vztažená i významově k textu), který je o to cennější, že se nejedná o „zaběhnutého“ autora.

Vlastním impulsem ke komentáři je ovšem fakt, že autora znám od jeho studentských let (byť jsem s ním po maturitě na jičínském gymnáziu setkal vlastně jen párkrát v životě), za pseudonymem Tomáš Zuzka, vytvořil Radek Banýr z jmen svých sourozenců, bratra Tomáše a sestra Zuzky (a i to je pozoruhodné vzhledem k tomu, že rodinné vazby jsou jednou z nejpodstatnějších součástí autorského sdělení), jeho rodiče, zde v poděkování v Doslovu uváděné jako Joska a Dáša, byli mými staršími kolegy na zmíněné škole a Mirek, bratr „Josky“, je v Jičíně na Čeřovce mým bezprostředním sousedem. Kromě zmíněných aluzí a mého čtenářského vztahu ke knížce je důležité, že rodina je jedním z textových témat, tzn. je tu krátký text Táta a já, otec a syn, datovaný 22. 7. 2019, laudatio na Radkova otce, „úžasnýho tátu, chlapa, kterej má koule“ (s. 16), posléze zobecňující či objektivizující tento vztah, jak říká druhá část názvu, na konci knihy pak je podobně osobní text s názvem Brácha bráchovi, rozdělený na tři sekvence, Brácha, pošli je pryč!, Brácha, vidím tě!, Brácha, vítám tě! (v obsahu na začátku knížky formulováno Tomášovi a Radkovi, tedy prozrazuje i své občanské jméno).

Druhým ústředním momentem knížky je motiv cesty. V zmíněném Doslovu Tomáš Zuzka uvádí: „Vydávám knihu Mých19 jako součást své cesty.“ a následující věty („Jsem sám sebou. Žiji své sny. Jsem s těmi, které miluji, se svými přáteli, s lidmi, s člověkem.“) nenechávají čtenáře na pochybách o tom, co ostatně po přečtení knihy již pochopil, že slovo cesta je uváděno ve významu cesta k sobě samému eo ipso identita, skoro až v onom výchozím významu slova (nechci říkat budhistického, protože jednak to nikde není explicitně řečeno, autor se neuzavírá do žádné ideové bubliny a cesta může být chápána i jakkoli jinak, nicméně je možné alespoň poznamenat, že Radek Banýr žil delší dobu pracovně v Indii).

K onomu významu různých možností životních směrů, různých rozcestí, odkazuje i grafický tvar labyrintu (či bludiště) na přední a zadní straně obálky, jinou podobou pak je několik textů označených jako Moje noční cesta, Procházka alejí v Ruské, Alejí procházka, ale třeba též Cesta na hlavní nádraží ukotvující představy do konkrétních lokalit (uvádějí se i názvy ulic apod., na s. 24 se motiv geometrického ornamentu bludiště vtěluje do podoby městských ulic), tedy ke každodennímu životu, který přesto nepostrádá tajemství a atmosféru chvíle, tzn. na druhé straně je s místy propojen i intenzivně vnímaný čas. Obojí, cesta a čas nabývají oné nevšedně všední polohy běžného dne, ale i shrnujícího sdělení o zásadním životním poznání, tedy jakýchsi maximách o tom, co je to štěstí, láska, vztah k blízkým lidem atd., přičemž právě obojí poloha, vázaná zároveň na pestrost textových podob tomuto sdělení dodává uvěřitelnou autenticitu, která by tu nebyla, kdyby autor přišel se stereotypními proklamacemi či tezemi.

Jednou z významových os těchto poznámek, příběhů a úvah o životě je – dá se říci také svým způsobem jako určitý protipól k tématu rodiny – vztah k ženám, prezentovaný jednak z polohy „rozvedeného muže“, jednak – velmi cudně – jako erotický zážitek (Má poslední žena, s. 12, v knize protilehle k předchozí zmíněné poloze, či Světlo, vůně a vlasy, s. 32), lyrické záblesky určitých chvil jsou pro autora „silným opiátem“, jsou tu postřehy o „odlišných“ očí Holanďanů a Holanďanek, tedy lidí „od moře“ atd.. Jinou rovinou, nepříliš rozvinutou, ale neopominutou, je několik málo (a stručných) textů politických, jako je Já politik v roce 2018 či Moje chvilky demokracie. Ve vyjádření (nejen veršovém) tedy nalezneme lyrické okamžiky (jak říká literární teorie, lyričnost spočívá právě v autenticitě osobní perspektivě zážitku „tady a teď“), ale zároveň reflexi tohoto prožívání (života) v oněch souřadnicích: „Cítím to i tady na malém amsterodamském náměstí, které pouze svým btím je obyčejným nádherným prostorem. Místo a čas se mazlí se svojí existencí a koupe se ve svém okamžiku bezčasého plynutí. Já jsem to místo.“ (s. 7, hned první text, Amsterdam, Cornelis Schuytstraat, 2018) Za takovouto formulaci by se nemusel stydět žádný básnící filosof nejvyššího kalibru.

Svěžest knížky přináší také pestrost žánrových/textových podob, od deníkových záznamů, veršových útvarů jak v podobě vázaných dvojverší či volném verši, přes stručné noticky, nejrůznějších „střípků z ráje“, vyprávěním (Energetické pole majitelů firem) či osobních zpovědí. Tato široká škála by mohla působit až neuspořádaně či libovolně (takovíto autoři se často snaží natěsnat do svých debutů maximum látky), kdyby tyto texty jednak nepůsobily vnitřně důvěryhodně (to je jedna provázanost linií, které se vynořují na různých místech), jednak kdyby celá knížka neměla ještě také pevný časový rámec roku, formulovaný  rozčleněním na čtyři roční období (ovšem s hravostí přítomnou i v některých textech, o nichž jsem se nezmínil – třeba jen název Brigádnice Brigitta, Gita a ta), parafrázující zároveň i (také počítačovou) podobu dnešní reality světa: Pro_log, Jar_ní, Pro_let, Pod_zim, Rok_off, ale také (zvláště jako „letními“ či na konci) přírodními a kulturními motivy, konkrétně adventem.

Takže na závěr už jen vyjádřím svoje uspokojení nad něčím, co mě i osobně potěšilo, a myslím si, že by Mých19 nemusela, jestliže je první, být poslední publikací edice Květů života, jak ji autor, jenž knížku vydal vlastním nákladem, pojmenoval.

Tomáš Zuzka, Mých 19, Květy života, Praha 2021