Tomáš Etzler / Novinářem v Číně

Na rozdíl od jiných příspěvků, kde to bývá tak, že jdu rovnou k věci, tady musím začít trochu zeširoka, neboť můj pohled vyplývá z širšího kontextu. Když jsem si přečetl tuhle knížku (s podtitulem „Co jsem to proboha udělal“), řekl jsem si, že si přece jen mohu oddychnout, že žiju ve střední Evropě, jakkoli čas od času nadávám na její zkostnatělost a pozastavuju se nad tím či oním. V minulých letech (vlastně bych to mohl počítat na měsíce) jsem přečetl dva velké svazky o dějinách dvou svého času ústředních soupeřících mocností ze série Dějiny států, vydávaných v Nakladatelství Lidové noviny, totiž Dějiny Spojených států amerických George B. Tindalla a Dějiny Ruska Milana Švankmajera, kde jsem si potvrdil, jaké hrůzy provázely dějiny obou těchto zemí. Chtěl jsem se vyrovnat s pokroucenou perspektivou u nás v posledních desetiletích nadměrně adorované „Ameriky“, zvláště když jsem pomyslel na zacházení s Indiány a černochy, o nichž jsem už přece jen předtím něco věděl – jakkoli chápu, že zvláště s těmi druhými mohou být problémy svého druhu – , ale především na bratrovražednou občanskou válku, která v této podobě snad nemá ve světových dějinách obdoby, a pak imperiální expanzívní politiku v celé její historii.

A ovšem, stejně tak získat širší úhel pohledu na někdejší velmoc, u níž mohu (podobně jako v oblasti kultury či civilizace i v Americe) obdivovat básníky, skvělé hudebníky či geniální vědce (u Ameriky se vždycky vedle těch velkých rockových kapel a Elvisovi anekdoticky hovořilo také o žvýkačkách a jistě jsme všichni v mládí toužili po nedosažitelných originálních Leviskách), ale nic to nemění na skutečnosti, že její mocenská politika (byť to je celé složitější, i „Západ“ se na nás vykašlal) byla bezprostřední příčinou toho, že jsem převážnou část života prožil v totalitárním společenském režimu, který v Čechách instalovala tato monstrózní říše, jejíž podstata se ukázala již v předchozím paradoxu osvobození a „osmašedesátého“, ale i v nejaktuálnějším hrozném válečném konfliktu na území Ukrajiny, jenž byl impulsem mého čtení, protože jsem si chtěl ujasnit právě jeho historický kontext (to je něco jiného než jednoznačné odsouzení agrese, ostatně snad bych se mohl považovat i za pacifistu, vždycky jsem měl podobnou odpověď jako ten doktor v Čapkově Bílé nemoci), a ovšemže jsem si přitom ujasnil právě z oné imperiální povahy, nárokující si (vždy to tak je) všechno, na co se podívá, když jsem pročítal, o jaká zvěrstva šlo nejen v době zřízení komunistického Svazu (SSSR), ale i v předchozích staletích. A stejně tak jsem si skoro v téže době přečetl několik knížek o Africe (Jiná Afrika Pavly Jazairiové a Afrika zevnitř, sborník vydaný v nakl. Academia 2016), kde jsem si ozřejmil, v jakém šíleném stavu (nedostatek vody, nemožnost topení, obživa atd.) celý ten kontinent je (a bude to horší). Nu a reality Číny je takřka tou poslední velkou částí světa (jistě, je tu ještě Jižní Amerika či Indie), o níž jsem nyní četl z pera člověka, jenž není poplatný nějakým ideologickým schématům, ale – a hodně zblízka – vše zažil na vlastní kůži.

Měl jsem představu hodně zjednodušenou. Tu o hospodářském skoku země, kde se, jak mi někdy před možná dvaceti léty nadnesl Honza Úlehla, jenž se mnohde v této části světa rovněž pohyboval, místní obyvatelé odpoutali od rýžových políček a upnuli se k představě západního života, tedy k tomu mít svůj dům a auto a volnost pohybu, o neuvěřitelném hospodářském skoku, o němž Etzler rovněž podává svědectví jako o něm v Evropě nemyslitelném (na místě, kde minule jeli po blátivé silnici, byla po roce vybudována šestiproudá dálnice), jenž je ale zároveň něčím, k čemuž se uchylujeme v obdivu (možná až adoraci svým způsobem podobné jako u Ameriky, jinak si nemyslím, že by to bylo souměřitelné v míře toho obdivu, spíš jde o okamžitý údiv) a co nám zkresluje druhou stranu celé věci. Předpokládal jsem nesrovnatelné asijské pracovní nasazení a domníval jsem se, že pokud je někdo pronásledován režimem, bude to jen úzká vrstva disidentů. Jaké ale to „pracovní nasazení“ má mnohdy charakter a kdo všechno a jak trpí nejen kvůli svému politickému či náboženskému přesvědčení jsem netušil, jakkoli samozřejmě nežiju ve vzduchoprázdnu a slyšel jsem třeba o Tibetu, o čínské kulturní revoluci atd.

Jedním z mých objevů poslední doby byla, po setkání s překladatelkou Zuzanou Li a Denisem Molčanovem, moderní čínská literatura, vydávaná v nakladatelství Verzone, kde jsem se rovněž mnohé dočetl (Jen Lien-kche, Rozpukov). To je ale přece jen „literatura“, jakkoli i zde vnímáme onu vrstvu „reality“. Na onen obrovský ekonomický rozmach jsem pak před časem (někdy v době, kdy jsem si zřídil svou webovou prezentaci) narazil v tématu velkých čínských měst, která rostou po desítkách jak houby po dešti (zatímco „ve škole jsme se učili“ pouze o Pekingu a Šanghaji). A musím ještě – v této zjednodušené podobě, když už jsem se ale pustil do širších kontextů – přece jen doplnit, že vedle oné fascinace starou čínskou kulturou (Tao te ťing bylo kdysi zjevením, které posunulo zásadně mé myšlení) mně určitý impuls dala i cesta mé dcery Martiny po Číně, která mě přiměla přece jen trochu více se porozhlédnout.

Aby to ale nevypadalo jako nějaký cílený záměr (když to teď po sobě čtu, mohlo by to ten dojem vyvolat), musím doplnit, že Etzlerovu knihu jsem nicméně číst neplánoval, dokonce o tom, kdo vlastně je tento novinář, který jako vůbec první Čech získal Cenu Emmy, jsem věděl jen matně, napadlo mě (dle několika signálů kromě jména, když teď srovnávám fotografie obou mužů, není pochyb), že by mohl být příbuzný s mladším hercem téhož jména Miroslavem, kterého jsem sledoval v rolích s jeho ženou, s níž je ovšem už rozveden,  Vilmou Cibulkovou. Na jedné z návštěv k nám přivezl Novinářem v Číně Standa Palas s tím, že si ji „musíme přečíst“. Zřejmě ho šokovala podobně jako potom mě.

V úvodních kapitolách, k nimž snad lze přiřadit Prolog, ale i Prvních sto padesát dní (jedna z podkapitol dala název i podtitulu celé knihy, postihuje novinář svou původní představu a následnou realitu onoho rozhodnutí – Co jsem to proboha udělal?), ozřejmuje nejdříve důvody, proč kývl na spolupráci s Českou televizí jako reportér nově zřízené zpravodajské redakce v Číně (nakonec se z toho vyvinula byť náročná, výhodná dvojí vazba, tedy i návrat k CNN, s níž spolupracoval předtím), a hovoří o prvním nadšení z Pekingu, jímž byl v prvních dnech oslněn, které nicméně s jednotlivými drastickými tématy doznalo jiných rozměrů. Přitom opustil Berlín („skvělá práce, příjemné bydlení, vynikající kultura a k tomu slunce, modrá obloha nebo mraky“) a ocitl se na místě, kde mu chyběla kultura a dusil jej všepřítomný smog.

A už ve zmíněném prvním oddíle jsme konfrontováni s tématy, jako je „továrna na gymnasty“ (jedním z časových horizontů celé knihy jsou Olympijské hry v Pekingu, které představovaly i související neskutečnou nejen architektonickou proměnu (ostatně mám o ní svědectví ze dvou jiných odlišných zdrojů), první střety s představiteli represívního systému („první zadržení policií“), který kontroluje všechny a všechno, a zvláště zahraniční novináře, jimž nedovolují vykonávat svou práci, vykazují je, zabavují jim natočený materiál atd. (během knihy jsme svědky řady situací, jíž bych nechtěl obětí). Prvním opravdu dramatickým příběhem jsou rozhovory s třemi ženami, pracujícími ve firmě Gold Peak, jednomu z největších výrobců baterií na světě, trpícími otravou těžkého kovu, kadmia (firma o tom věděla).

Další proměnou od původní představy je odlišnost oblastí země mimo velká města (oddíl Poprvé na venkově), kde se setkáme s děsivým tématem v kapitole Rakovinové vesnice či s prostředím nelegálních dolů v kapitole Oběd s uhlobarony. Podmínky podnikání v Číně jsou nepředstavitelné, když čteme (postupně se to dozvídáme) o celém systému, kdy se ústřední vláda tváří, že neví, jak fungují vlády místní, kde komunističtí aparátčíci rozkradou peníze určené na konkrétní účel a použijí je k něčemu, co jim může přinášet zisk, neuvěřitelné korupci, s níž snad nemůžeme srovnávat, jakkoli to byla také lahůdka, „divoké devadesátky“ u nás, propojení politiky (vládnoucí komunistické strany) s ostatními subjekty, podílejícími se na tom všem, přehlížení mnohdy děsivých podmínek těch, kteří jim tyto zisky generují, dokonce do té míry, že jsou porušována základní lidská práva (snad nejhrozivější je v tomto ohledu oddíl/kapitola Otroci od Žluté řeky, otázka ale v této neskutečném překročení všech hranic, které znám právě z některých knih současných čínských literátů, zda dokážeme vůbec říci, co je děsivější, protože „ujíždějí“ veškeré míry běžného srovnávání.

Tuto odlišnost v parametrech vnímání můžeme sledovat už nejen ve velikostech městských aglomerací a vzdálenostech, které musí novinář překonávat u každého případu. Pro alespoň základní čtenářskou orientaci jsou na přední a zadní předsádce otištěny mapy (resp. táž identická mapa) s vyznačením jednotlivých provincií a dalších správních celků (autonomních oblastí či zvláštních administrativních oblastí, vedle čtyř přímo spravovaných měst) a jejich hlavních měst. Rozměry si uvědomíme hned v první kapitole oddílu Řeka Chuaj-che, kdy mají „letět do města Che-fej, nějakých tisíc kilometrů jižně od Pekingu, pak jet taxíky nebo s místními pronajatými řidiči s auty na sseverozápad do Čeng-čou, hlavního města provincie Che-nan, a odtamtud dál na sever, do uhelné  provincie Šan-si.“ (s. 65)

Již na této cestě se novináři setkávají s místními rybáři, kteří si stěžují ne „čím dál horší“ znečištění, s jehož nápravou se nic neděje z důvodů již naznačených v před-předchozím odstavci. S bídou, chudobou a děsivými životními podmínkami (zde se znečištěnou vodou, která se nehodí ani pro „industriální využití“, obsahuje těžké kovy či biologický odpad pravděpodobně z nemocnic, důsledkem v nejznečištěnějším údolí v Číně je pak rakovina, novináři hovoří s lékaři a pacienty) se pak setkáváme u každého z témat, jimž se Etzler věnuje, v tomto oddíle ještě s prostředím uhelných dolů, kde je vše pokryto černým prachem. Také zde jim místní lidé ochotně sdělují, jak žijí a žádají je, ať s tím něco udělají. A Etzlerův komentář (není to poprvé, kdy se s něčím podobným v životě nesetkal): „Když pak v hospodě v Pekingu občas nějaký čínský patriot zaníceně hřímá, jak je Čína nejmodernější zemí světa a jakou je supervelmocí, tyhle výjevy mu popíšu a zeptám se ho, proč tedy miliony lidí na čínském venkově musí chodit srát k řece nebo do prostoru mezi domky, roč se vesnice se stovkami lidí musí dělit o jednu špinavou latrínu, proč miliony v životě neviděly toaletní papír nebo proč musí v hotelích měst viset ve výtahu návod, jak se správně používá hajzl. Hrdému vlastenci rychle sklapne.“ (s. 91)

Všimli jsme si, že novinář zde neužívá právě stylově nejvyšší vrstvy češtiny, především je ale třeba říci, že se nejedná o sdělení ve formátu „oficiální“ televizní reportáže, kniha je svým způsobem autobiografická (a hned na prvních stránkách to autor dal na vědomí), ale především tyto výrazové prostředky jsou funkční a nikoli samoúčelné vulgarismy (ani tak bych s tím neměl problém, ale ptal bych se právě po významovém kontextu), v tomto případě tedy, kromě vyjádření vzteku nad realitou, k níž se vyjadřuje, jsou i součástí osobnosti novináře a jeho sebeprezentace jako chlapa z Ostravy, u nějž je příznačná již fyzická dispozice (ostatně nezbytná k výkonům, jaké se v knize popisují), výška (o to markantnější, že se pohybuje v prostředí, kde se počítá s jinými parametry), a také – právě v kapitole setkání s horníky se to ukazuje – se schopností zvládnout značné množství alkoholu, což patří právě k prokázání hodnověrnosti ve zdejších podmínkách (nenapít se by kromě toho hostitele urazilo). K tomuto obrazu rovněž patří i pochyby o vlastním konání (již ve zmíněném podtitulu), ale i to, že třeba vůbec nezakrývá chyby, pokud se nějakých dopustí.

V oddíle Mezi proletáři se setkáváme s gastarbeitery (sezónními dělníky, migrant worker), vyprávění zahrnuje i Etzlerovu vlastní zkušenost s „ilegály“ ze začátku jeho pobytu ve Spojených státech na začátku 90. let i z jiných zemí, které navštívil. Sledujeme jejich děsivé podmínky („Ani v leninistickém státě se těmto nádeníkům nedaří lépe.“, s. 100), nemají zdravotní pojištění, bydlí v příšerném prostředí, hrozí nejen, že nedostanou zaplaceno, ale dokonce je bijí, když se jednou za rok dostávají na svátky domů, je to gigantický přesun na nádraží, jaký novinář nikdy neviděl, a jejich malé děti je možná po dlouhé době nepoznají (sledujeme jednu takovou scénu, kterou Etzler natočil). Sledujeme je nyní v kapitole Na stavbě Ptačího hnízda, ikony pekingské Olympiády. Znova je potvrzen onen základní paradox.

Sledujeme další kontexty, desítky miliónů nezaměstnaných atd. A obecné téma pokračuje v oddíle Otroci od Žluté řeky. V květnu 2007 otřásl Čínou skandál, video v několika cihelnách „ukazovalo nejenom dělníky ve zbídačeném stavu, ale i to, jak je jejich zaměstnavatelé bijí, a středověké podmínky, ve kterých tito novodobí otroci museli pracovat a žít.“ (s. 133) Rok před zahájením Olympiády se takovýto mediální obrázek země, k němuž ještě přidala „diskuse na sociálních sítích o zločinnosti majitelů cihelen a korupci stranických činitelů, v jejichž obcích a okresech ke zvěrstvům docházelo“ (tamtéž, první podnět dali rodiče, jimž zmizely jejich děti a které měly podezření, že byly uneseny „k otrocké práci v cihelnách“) ve světě zdejším mocipánům příliš nehodil. Tomáš Etzler jel na místo a natočil několik příběhů, například rodiny, jejíž otec trpí nádorem, ale nemá peníze na doktora či léky (nemá zdravotní pojištění), sledujeme další a další podvody, otřesné pracovní podmínky atd.

Další kauzou je Sněhová bouře roku 2008 (to už je, jak se líčí v krátkém předchozím oddíle, novinář znovu zpět v CNN, pro kterou bude točit právě tento příběh, mimochodem Etzler velmi pěkně hovoří o Michalu Kubalovi a Martinu Řezníčkovi, „Řezňovi“, kteří mu v jeho práci vycházejí vstříc), hovořilo se „o nejhorší živelné katastrofě od založení Čínské lidové republiky, tedy za téměř šedesát let“ (s. 153) a konkrétně to znamenalo, že „tohle monstrum“ zasáhlo sem provincií, obyvatele některých z nich viděli vůbec poprvé sníh, statisíce zničených domů a miliony poškozených obydlí, docházelo ke kolapsům továren a obchodních středisek, kolabuje energetické vedení a doprava. Bouře propukla 25. ledna, „celkové škody živelné katastrofy nakonec čínská vláda vyčíslila na více než pět set miliard korun“ (s. 166).

Důležití pro zdejší práci novináře jsou spolupracovníci už vzhledem k tomu, že Tomáš Etzler neumí čínsky (líčí se marný pokus zvládnout ji při normálním pracovním nasazení, tj. tónový systém, komplikovanost naučit se znaky, označující takřečeno každé slovo zvlášť), ale především jejich znalosti místního prostředí, kontaktů atd. (s jejich portréty se seznámíme u jednotlivých témat v průběhu celé knihy). Mezi prvními byla „Eliška“, u sněhové bouře se spojil s čínským kamarádem a producentem „Oldou“, v tomto případě pomáhá s informacemi švýcarský podnikatel „Sep“, který v Číně vybudoval několik podniků, a od něhož dostane tip na továrnu, kam by měl jít točit. A čtenář se, podobně jako i u dalších případů, podrobněji seznamuje s prací novináře, tj. např. formáty, jaké se točí, dělba práce (anebo naopak spojení několika úkolů v jednom), domluva s redakcemi v jejich mateřských zemích atd.

Pod názvem Maso na krájecím prkénku si čtenář nejdříve neumí představit cokoli konkrétního, ale řekl bych, že tento pocit vystihuje situaci novináře, který v aktuální chvíli neví, do čeho jde, jakkoli má zkušenosti z předchozí práce a jakkoli se na svoje téma připraví, jak to jen jde. Hned se ale dozvíme, že jde o summit v Soulu mezi lídry obou Korejí, což pro našeho novináře představovalo jiné než čínské téma, „měl jsem radost, že jsem v nové zemi a že jsem vypadl na pár dní z Pekingu.“ Neznamenalo to ovšem pohodu, jak bychom si představovali v souvislosti se zpravodajstvím z diplomatického setkání. Etzlerovi bylo opakovaně zamítnuto vydání víz do Severní Koreje (summit se konal v Pchojngjangu v říjnu 2007), musel pracovat z jihokorejského Soulu. Především však je v tomto oddíle popisován dramatický incident v hotelu v Šen-jangu, kdy mu policie zabavila zařízení a materiály, což souviselo rovněž s korejskými uprchlíky, a my sledujeme průběh otevřeného konfliktu, a rozzuřený novinář se opravdu nedrží na uzdě („Tihle komunističtí zmrdi opravdu mohou dělat, co chtějí. Stojí nad zákonem.“, s. 190) Nakonec se, vedle řady paradoxních zvratů (včetně jednání na ministerstvu, Etzler hrozí, že incident rozmázne tak, že prostřednictvím CNN a dalších světových médií bude vědět, pár měsíců před Olympiádou celý svět) dozvíme, kdo novináře vlastně udal. A dozvídáme se o podobném incidentu belgických novinářů, jimž rovněž policie rozbila jejich zařízení.

Také titul Hackeři na ostrově slibuje napětí (to se to čte, v klidu obývacího pokoje, kde mě ruší pouze sousedův pes a otáčení jeřábu na stavbě nového pavilonu nemocnice, zatímco to, co Etzler líčí, není literární fikce, ale realita), v úvodu zmiňuje atraktivitu podobných „obtížných témat“ (uvádí natáčení pašeráků ozbrojenců al-Káidy se Sýrie do Iráku, tzv. parahasičů v Americe, albánsko-arabskou mafii obchodující se ženami), vydávají se do Čou-šanu, kde je vojenská základna Flotily Východního moře, tedy největší v Číně – a čtenář nejspíš potvrdí, že náhled do světa hackerů (co a jak dělají, proč to dělají) je opravdu zajímavý.

A vzápětí přichází další horké téma, Za Tibeťany do Himaláje. V souvislosti s nastávající Olympiádou se mnichové ve Lhase domnívají, že bude v tuto dobu účinnější ozvat se ohledně svých práv. Pokojná demonstrace několika stovek mnichů, kteří se vydali ve Lhase „na pochod do centra města, aby si mírumilovně připomněli 49. výročí útěku dalajlamy do Indie a požadovali větší náboženské svobody, keré jim čínští komunisté už desítky let odpírají“ (s. 225) byla „brutálně napadena čínskými těžkooděnci“, po zadržení několika desítek z nich napětí eskalovalo. Novinář sleduje reakce světového tisku i vlastní cestu do Káthmándú, setkává se s Američanem, který vodí „klienty z celého světa“ na Everest (otázka přístupu z obou stran atd.), setkává se s rodinou Tiběťanky Nimy Dolkar, která nemá doklady, nemůže vycestovat, pouze – na rozdíl od Číny – „mohou svobodně praktikovat své náboženství“. Její sdělení: „Jsme lidé bez vlasti. Naše kultura umírá.“ Novináři se vydávají vysoko do hor s jedním šerpou, Tashim, který převádí „uprchlíky z Tibetu přes Nangpa-La“. „Neskutečný zážitek,“ tato slova se vztahují k nápadu, jehož část se uskuteční, samozřejmě jsou tu čínští pohraničníci atd.. Dorazí do Khunde, kde je nemocnice, kterou zde v roce 1966 založil Edmund Hillary, pak „směrem k Nangpa La do vesničky Thame“, nacházíme se již v onom legendárním prostředí, kde například vyrůstal šerpa Tenzing Norgay.

A následující oddíl Pochodeň na Everestu bezprostředně na předchozí navazuje, přestože se jedná o dvě samostatné události (předchozí kapitola končí uzavřením čtyřech dnů „strávených ve výškách nad tři tisíce metrů“ a odletem do Pekingu). A ovšem, problémy s ještě většími výškami jsou jedním z motivů, který provází některé novináře (dokonce musejí kvůli tomu sestoupit dolů), je nemoc, kterou v těchto výškách trpí. Pochodní se myslí olympijská pochodeň, kterou má vynést skupina čínských horolezců na nejvyšší vrchol světa. Celou akci provází určitá nervozita, protože Číňani průběh do poslední chvíle tají (typické pro režim). Sledujeme pobyt novinářů v tiskovém centru Čumulangma, výlet do kláštera Rongbo, cestu nahoru a první úchvatné pohledy na nejvyšší horu na světě. A samozřejmě detaily novinářské práce, živé přenosy atd., nervozita, když se lezení kvůli počasí muselo pozastavit (je fajn, že Etzler znovu pracuje s CNN, s Českou televizí by to zřejmě bylo nerealizovatelné).

A typické – ještě se málem nevrátili z akce, a už se na novináře hrne další úkol. Lidé vybíhají a všichni se ptají (v posledních větách z celého oddílu o Everestu) – „Cítils to?“ V příštích okamžicích letí do S´-čchuanu, kde propuklo silné zničující zemětřesení. – „Ještě, že jsem si dal dobít ty baterie do kamery…“, začíná příslušný oddíl, pojednávající o práci v postižených oblastech. „Zkáza je tu naprostá.“ (s. 283) Nebudu líčit podrobnosti, výstižně to vyjadřuje věta jednoho z přeživších („zahynulo celkem přes osmdesát osm tisíc lidí, téměř čtyři sta tisíc bylo zraněno a na pět milionů přišlo o své domovy“, s. 293): „Pláčeme každý den.“ A stěžují si, že pomoc vlády je nedostatečná, bolestivé téma jsou zřícené školy, postavené z nekvalitního materiálu. A novinář se dostává do paradoxní situace, když obhajuje „nepřímo komunisty“, totiž ekonomický růst a vyvedení země z chudoby a jeden z aktivistů, Čchen Jün-fej se „téměř“ rozčílí a říká: „Komunistická strana s tím nemá nic společného! Nebyla válka a rostl celý svět. Ten rozvoj odedřeli obyčejní Číňané, ne komunistická strana! Oni jako vláda selhali. Nechali zemi vyplundrovat na generace dopředu a rozkradli, co patřilo lidem. Nechali zničit životní prostředí. Nijak nechránili pracovní sílu. Ta v Číně nemá žádná zabezpečení. Zbohatli hlavně straničtí činitelé a jejich rodiny. Většina Číňanů žije stále v chudobě.“ (s. 299).

A cestu opět provázejí komplikace s mocenskými složkami, nezmínil jsem ale dosud také jednu vrstvu textu, která se věnuje čínské kulinářské kultuře. Novinář si pochutnává na celé řadě místních specialit, často komentuje i místní piva (alkohol je kromě toho také takřka nezbytným nápojem na odbourání neustálého stresu v jednotlivých akcích). V jedné z předchozích cest novinář líčí, jak mu jeho kolegyně zdůvodňuje, proč Číňané vaří chobotničky zaživa (prý jsou čerstvé!), když se této brutalitě diví (pravda, pak poctivě přizná, že mu chutnaly), tentokrát hovoří o skvělé večeři – „na plátky nařezané maso, mořské plody, zeleninu, tofu, nudle a hříbky“ a pak „neuvěřitelné množství červených chilli papriček“, tedy opravdová výzva „pro silné nátury“ (s. 301).

Na další cestě (oddíl V Nomádově) provází Etzlera Jarmila Ptáčková, „doktorandka sinologie a tibetologie“, novinář s ní je ohromně spokojený (zatímco „s českými sinology […] neměl nejlepší zkušenosti“, později ovšem hovoří o některých významných osobnostech), zaujala jej „její znalost tibetské kultury v západní Číně mimo samotnou Tibetskou autonomní oblast“, otevřela mu další kulinářské obzory atd. Znovu se vracíme v této souvislosti k tématu výběru spolupracovníků, totiž ve většině případů je pro novináře spolupracovat s Číňany výhodnější než z Čechy, protože zvládají potřebné úkoly v produkci, pro cestu do provincie Čhing-chaj se ale rozhodl právě pro ženu, která studovala sinologii a tibetologii na Humboldtově univerzitě a zajímá ji nomádská kultura. Především je tu hrozba jejího zániku v důsledku pekingské politiky. „Strategie rozvoje“ s názvem Go West představuje výstavba dálnic a železnic a také letišť do západní části Říše středu, což má vojenský význam, kromě toho je cílem této politiky sinizace oblasti (nahnat tam Číňany).

Problémem je už dostat se legálně do oblasti. Sledujeme cestu autem (letadlem by byli na ráně policii), krajinu, Žlutou řeku, která je „doprovázela více méně celou cestu už z provincie Šan-si, návštěvu kamarádky Jarmily atd., dostávají se do prostoru Tibetské náhorní plošiny. Etzler dokumentuje život pastevců, s místními, kde bydlí, hovoří také o nepokojích, ale je s tím trochu problém („Policie jezdila údolích a nabízela lidem peníze za udání sousedů, kteří se demonstrací zúčastnili.“, s. 331). Dozvídáme se o brutalitě policie, která bila lidi, jak by nebila zvířata. Demonstranti chtěli dát o sobě vědět v době Olympiády, kdy bude pozornost médií obrácena více do této oblasti, ale čínské vládě se to pochopitelně nelíbí. Navštíví místní školu, jsme ale také svědky jazykového vtipu, když Etzlerovi „Kozel“ (jenž překládá) vysvětluje, že se ho ptají na jméno, a „Tomáš“ nejdříve vysloví „Šen-ma? Co?“ a pak si upraví na „Tuo ma šao“, což pak přeloži jako „Mangaňunga“ (tak zní název kapitoly), což znamená „hodně málo“. To je, při Etzlerově tuším stodevadesáti centimetrech docela vtipné. Pak se hezky opijí a vyznávají si vzájemně lásku (Tomáš opakuje „wo aj ni“, aby neurazil).

Také tohle patří k té lidské stránce, kterou cítíme z líčení člověka, který pro své povolání musí být vybaven dispozicí tvrdého chlapa, což ale neznamená (naopak, cítíme to z každého řádku), že by neměl hluboký vztah nejen ke svému dobrodružnému povolání, ale k lidem, s nimž se při něm potkává. Hluboký vztah, který není pouhou sentimentalitou, nýbrž takřka důvodem, proč se nebojí často extrémního nasazení. A přicházejí další zážitky, gigantická cementárna („Čína se už dávno stala největším producentem a spotřebitelem cementu na světě. Jenom na výstavbu přehrady Tři soutěsky ho potřebovala přes šestnáct milionů tun. V období tří let mezi roky 2011 a 2013 pak vyrobí více cementu než Spojené státy za celé 20. století.“, s. 253). A na tomto místě pak, při jízdě nejdříve po nějakých místních silnicích, si pěkně zajeli – několik set kilometrů.

Jeden z posledních oddílů, Jeden svět, jeden sen, pojednává konečně o Olympiádě pěkně zblízka, jakkoli novinářům opět komplikuje práci ta či ona (tajná) policie, hovoří se tu o Českému domu, mihne se tu někdejší v televizi známá tvář Otokar Černý, nadšení tím vším (což Etzler patřičně komentuje („Číňanům se to fakt daří: zaslepit svět“, s. 371, já bych ale, možná trochu zlomyslně dodal, že to s panem Otokarem Černým nemuselo dát velkou práci, když si vzpomenu na úroveň našeho někdejšího zpravodajství, nu, byl to především nadšený sporťák a asi i fajn chlap), a také Mirek Topolánek (Etzler to dobře komentuje, stojí za to si přečíst).

Perla Orientu je název televizního vysílače v Šanghaji, dominanta města a jeden čas nejvyšší budova v Číně. Je tedy trochu zřejmé, o čem bude tento oddíl, takto pojmenovaný. První kapitola Praha v Šanghaji nás uvádí nejdříve na rozcestí různých plánů novináře (Islámabád, Bali…), ale také o kopii naší metropole (pokouším se to dát do dalších souvislostí, totiž oné především asijské mánie kopírovat jiná místa, ale vlastně i s jinými napodobeninami, dvojníky svého druhu, jakými jsou všechny ty Mini-Evropy a Madurodamy, jeden takový pěkný park miniatur máme tady nedaleko v polských Kowarech…). A je to trochu bizarní kopie, dozvídáme se ale také, z úst podnikatele, který se v Praze shlédl, pohled na tento privátní byznys, totiž na nestabilitu země, z níž lidé, kteří v Číně rychle zbohatli, raději odcházejí. Také paradox. A pak je tu zajímavé setkání s dvojicí architektů Ivanou a Janem Bendovými, kteří zde stavějí výškové budovy. Také jedna věc: „V Praze se výšková budova schvaluje i přes deset let. Tady se schvalují osmdesátipatrové baráky během čtrnácti dní.“ (s. 395) Samozřejmě si interpretujeme všechny ty okolnosti. A jsme svědky příkladu, kdy mají za pár týdnů otevírat obrovský hotel, v němž je už naplánovaná svatba pro tisíc lidí.

Vracíme se vzápětí ale do výbušnějšího prostředí. Doslovně. Výbuch v Pákistánu je dramatičtější události než vládnutí nového prezidenta, od průtahů s vízy přes informaci, kterou dostává novinář od nosiče („Mariott Islámábád! Boom!“) a kterou zprvu nechápe. Do povětří právě vyletěl hotel, v němž se měl Etzler ubytovat, ale protože se kvůli vízům opozdil, možná si osudově ušetřil život. Komentuju to tady větou s trochu jinou souvislostí: „Je to jako telefonát z jiné planety.“ (s. 413) Týká se novinářského aspektu číslo jedna, totiž aktuálnosti zpráv, v tomto případě v rámci snad minut (vlastně doslovně, protože přímé vstupy jsou dojednávány opravdu v horizontu okamžiků). Etzler neví, kam dřív skočit – a líčí, co všechno musí stihnout. Říkám si, že je to ještě navíc takové zajímavé zrcadlení, nevím, do jaké míry záměrné – když se v předchozí kapitole hovořilo o houšti nových budov a v této zemi je jedna terčem teroristického útoku nejhoršího v dějinách země. A ovšem, vedle této neočekávané události je tu pak ještě, tentokrát již připravované, výbušné vojenské téma v tomto regionu.

Intermezzo je už jen několik stránek, vrací se do privátní sféry. Autor knihy hodnotí své dřívější rozhodnutí, související původně se vztahem s novinářkou Barbarou, o němž jednou „napíše rodinný horor“. Dysfunkční vztah se rozpadl. A podobně toto rozhodnutí nebylo dobré vzhledem k tomu, že „profesionálně stagnoval“ (předtím neustále rostl, dostával stále náročnější úkoly, vypracoval se na válečného reportéra atd.), dobré to bylo snad jen proto, že „v životě“ nevydělával víc peněz, také proto, že vlastně pracoval za dva (pro CNN a Českou televizi). Takže i téma (řečeno trochu v legraci) mých „dvojníků“, jak říká jeden můj kamarád.

Tomáš Etzler, Novinářem v Číně, Vyšehrad Praha 2021