Šumné stopy – Šumné Poděbrady...

Šumné stopy – Šumné Poděbrady...

Foyer a sál Divadla Na Kovárně, 7. června 2012, 19.00
Dvořákův festival 2012
57. ročník / 2. – 24. 6. 2012

Tak to je přesně ten typ pořadu, který mi do projektu Dvořákova festivalu dokonale zapadá. Přestože se může zdát, že je to o něčem jiném než „o hudbě“, že je to „jen“ doprovodný program a podobně. Řekl bych naopak, že tento typ pořadu je v magnetickém (možná i magickém) poli toho, o co Dvořákův festival usiluje, že rezonuje s jeho ústřední myšlenkou, formulovanou na webových stránkách festivalu mj. ve větě „propojování kultury a turistického ruchu je významným prvkem celého Dvořákova festivalu“, přičemž ale důležitější je, že tuto ideu od svých počátků a v každém ročníků realizuje stejně, jako propojuje jednotlivé žánry hudební kultury a jednotlivé druhy umění, hudbu s literaturou, a z principu předchozího i s architekturou. A z jiného úhlu pohledu hudbu s místem, na kterém hudba zazní.

Při tomto vnímání je zcela nepodstatná úvaha o tom, zda hudební část večera Šumných stop – Šumných Poděbrad…, která byla záležitostí Českého saxofonového kvarteta, je částí doprovodnou či nikoli, protože i v tomto případě jde o pořad napříč všemi zmíněnými souvislostmi, potažmo ještě fotografií, která zahrnuje velkoformátové panoramatické černobílé snímky z kalendářů projektu „Šumná a bezbranná“ z posledních několika let. Ostatně architektura a fotografie byly po celou dobu existence (pochopitelně od doby, kdy se mladší fotografie porozhlédla po světě) souputníky, protože architektura byla významným tématem fotografické tvorby předních představitelů oboru, ale i místních vlastivědných či národopisných dokumentaristů a nadšenců.

Kromě toho muzika souboru, sestávajícího ze „stejných“ nástrojů (dělám si příznačně trochu legraci, ani u smyčcového kvarteta samozřejmě nejsou nástroje „stejné“, naopak saxofonisté jsou zvyklí střídat jednotlivé saxofony) je naladěna na stejnou notu jako celý pořad a jeho protagonisté, herec a architekt David Vávra a režisér Radovan Lipus, který je i hostem tohoto večera. Kdybych měl říci, v čem je ono stejné naladění, pak bych asi řekl, že v „duchu“ věci. Napadlo mne, že je to v „humoru“, stačí si třeba vyhledat na stránkách České televize chat s Radovanem Lipusem a je zřejmé, co mám na mysli (třeba na otázku, zda by Lipus nechtěl režírovat dětský film, odpovídá, že tak činí doma takřka denně, na otázku, zda si vybral Hru o Janáčkovi, kterou režíroval, či zda mu byla nabídnuta, že mu byla nabídnuta a on si ji vybral, z chatu 27. 10. 2005), ale jsem trochu opatrný, vzhledem k podobám toho, co se dnes žel za humor u nás vydává. Šumná města nejsou „humoristický“ či „zábavný“ pořad apriori a křečovitě, humorná jsou právě tím, že nejsou školometsky akademická ani jen zábavná, nýbrž mají nejvyšší nárok ukázat na ty nejzajímavější věci s nebývalou lehkostí, která nese stopy někdejší sklepácké groteskní poetiky.

Všechny tyto úvahy, byť si myslím, opodstatněné, mohou působit přece jen trochu akademicky tváří v tvář vlastnímu průběhu večera, který svou bezprostředností odlehčil (a zároveň významově zatížil, abych se pokusil také já o poněkud trapnou jazykovou hříčku) herec a architekt, nejviditelnější tvář televizního pořadu Šumná města a jemu následného Šumné stopy, David Vávra, označený v programu zároveň coby „průvodce večera“. Hned u zahájení výstavy fotografií, které bylo první na pořadu večerního programu, navázal kontakt s publikem výzvou k otázkám po vzniku celého projektu, které by publikum mělo položit a z nichž mu první hned vsunul do úst, načež ji někdo z publika doslovně opakoval. Všichni se ohromně bavili, přestože komentáře prvního z tvůrčí dvojice i druhého z nich, vnitřního motoru celého projektu, režiséra Radovana Lipuse, působícího civilněji vedle rozvernějšího a dynamického Vávry, byly zcela věcné a téma záchrany architektonických skvostů vlastně vážné, ne-li svým způsobem smutné (v případech, kdy památka podlehne zubu času či necitlivým nebo dokonce likvidačním zásahům člověka). Zatímco Vávra s Lipusem komentovali osudy několika stavebních památek na fotografiích a společně četli verše (oním „specifickým“ útvarem bych se rád také někdy zabýval), doprovázejících jednotlivá témata, sestoupili po schodech divadla členové Českého saxofonového kvarteta, každý v košili jiné barvy (modrá, červená, žlutá, zelená, na dotaz, kdo a podle čeho barvy vybíral, padla jedna z odpovědí, že to je podle politických stran), představili sebe i své nástroje a zahráli případně (ve smyslu, že se to hodilo velice k smyslu večera, už také začínám podléhat náladě té chvíle) skladbu Jaroslava Ježka V domě straší duch.

Saxofonové kvarteto (Dvořákův festival je přece jen festival hudební, tak bych se měl aspoň trochu věnovat hudbě, byť i trochu v kontextu poetiky a „propojenosti“ celého večera) je útvarem, které, přiznejme si, poněkud vybočuje z běžného formátu komorního hudebního tělesa. S tímto konstatováním se ale nehodlám spokojit. Každé nové seskupení nástrojů v historii „vybočovalo“, než se ustálilo jako standardní podoba. Je tedy ona zvláštnost v tom, že saxofon je vnímán především jako nástroj nonartificiální (jazzové, populární) hudby či na pomezí mezi tzv. vážnou a populární hudbou, využívaný v obou oblastech (původně byl Adolphem Saxem v polovině devatenáctého století vytvořen, jak poznamenal Roman Fojtíček, umělecký vedoucí komorního tělesa, pro vojenské hudby) a jakožto takový užit v klasickém seskupení čtyřhlasého tělesa, kopírujícího obsazení kvarteta smyčcového (a opřeného o čtyři základní lidské hlasy a vlastně celou evropskou hudební kulturu, v nejčistší podobě vydefinovanou v klasicismu)?

Odpovědi dává do jisté míry biografie kvarteta, Fojtíčkem založeného v roce 2003, a jeho spoluhráčů Radima Kvasnicy, Otakara Martinovského a Zdenko Kašpara. Je to na jedné straně repertoárová pestrost, která se promítá i do dramaturgie tohoto večera, spolupráce kvarteta se sólisty či významnými orchestrálními tělesy i aktivity jednotlivých členů kvarteta, které se rozbíhá od hry v nejrůznějších jazzových formacích přes projekty klasického střihu až po pedagogickou činnost, na druhé straně právě i prosazování saxofonu jako nástroje v nových kontextech. Už na jevišti skvostného prostoru moderního zámeckého divadla, kam se návštěvníci pod Vávrovou taktovkou přemístili po přípitku s protagonisty a organizátory večera u horního vstupu do budovy, prozradil Roman Fojtíček v komentářích k pořadu a jednotlivým skladbám večera, že barytonsaxonista Zdenko Kašpar je rovněž autorem některých úprav skladeb pro kvarteto a Radim Kvasnica, druhý hráč na altový a sopránový saxofon žákem barytonsaxofonisty, ale i zároveň i absolvent ČVUT a v současnosti i vedoucí letového provozu na letišti v Ruzyni.

V Poděbradech zahrálo České saxofonové kvarteto skladby českých skladatelů, uvedeme-li jejich jména, pak to byli Tomáš Hanzlík, Milan Iglo, Bohuslav Martinů, Antonín Dvořák, Jaroslav Ježek, Kamil Běhounek, Václav Pokorný, Eduard Parma – zapsáno podle programu katalogu festivalu. Na vlastním večeru byl nicméně program nenásilně rozdělen na první část interpretací skladeb „vážné“ hudby, mnohdy původně napsané pro jiné nástrojové obsazení, v druhé části pak si posluchač mohl užívat „šlágry a evergreeny“ českých autorů. Ostatně celý program byl tentokráte sestaven z českých autorů. Po anonymu z 18. století si tak mohl posluchač poslechnout například dvě skladby Bohuslava Martinů, Kolombína tančí či Nová loutka z (původně klavírního) cyklu Loutky, od Antonína Dvořáka (v souladu se zadáním, že na koncertu tohoto festivalu zazní jeho některé dílo) Preludium a Polka z České svity.  Zazněly také, jak říká už název, drobné skladby, tedy Tři bagately, Milana Igla, narozeného v Jičíně, kterého saxofonisté objevili ve Dvoře Králové, kde tento dnes takřka osmdesátiletý skladatel dnes žije. Z hudby ovlivněné jazzem pak nesmíme zapomenout na slavný Bugatti step, skladbu pro dechové seskupení především rytmicky, ač se to nezdá, nesmírně náročnou.

Nu a pak už tady byla – mezi jinými – skladba Kamila Běhounka Má láska je jazz, kterou výjimečně komentoval Martinovský vzhledem k tomu, že jeho matka byla rozená Běhounková, se svým příbuzným, který už před válkou skládal a aranžoval pro Melody Boys R. A. Dvorského, se nesetkal, protože Běhounek po únorovém puči emigroval (zemřel v Bonnu), Říkej mi to potichoučku, někdejší velký šlágr Václava Pokorného, rovněž předválečného skladatele, jehož písně zpíval R. A. Dvorský či Rudolf Cortéz, rovněž autora skladeb jako Chladné polibky či Šumění deště, který zemřel v loňském roce ve vysokém věku třiadevadesáti let, nebo konečně skladba Cesta ke hvězdám Eduarda Parmy (staršího), věnovanou legendě českého saxofonu Karlu Krautgarnerovi.

Nevím, zda to mohu prozradit (firemní reklama), ale když jsme se dozvěděli přímo z jeviště, nebude na tom nic špatně, když zopakuji, že kvarteto hraje na nástroje jedné firmy, totiž pařížského výrobce hudebních nástrojů Selmer. Dosahuje se tímto způsobem barevné kompaktnosti hudebního tělesa. A myslím, že to můžeme potvrdit, stejně tak jako skutečnost, že vystoupení Českého saxofonového kvarteta bylo v Poděbradech, ostatně jak to tento komorní soubor mívá ve zvyku, nejen na vysoké hráčské úrovni, takřka dokonalé, se vzácným pochopením pro ducha jednotlivých skladeb, které podpořil i „příběh“ jejich interpretace saxofonistů, ale zároveň pohodové a zábavné.

Třetí a poslední částí večera bylo promítnutí jednoho z dílů Šumných stop v předpremiéře, což je vzhledem ke zvyklostem České televize zcela unikátní. Pořad se věnuje architektu českého původu Janu Vladimíru Hráskému, který se sice narodil v cizině, ale jeho rodiče pocházejí z Poděbrad a Nymburka. Stejně jako u Šumných měst objevuje pořad Šumné stopy architekty, kteří zazářili svým dílem ve světě, ale doma „po nich neštěkne ani pes“.  Hráský je v Poděbradech pohřben, ale nemá zde ani pomník, ani aspoň drobnou pamětní desku, ačkoli ve své době byl jednou z hvězd evropské architektury. Spolupracovník proslulé vídeňské firmy Fellner a Hellmer a městský inženýr města Lublaně byl spoluautorem budovy tamější opery a také univerzity, autorem stovek regulačních a melioračních projektů, tam a posléze v Čechách vodárenských věží, profesorem Císařské a královské české vysoké technické školy v Praze (dnes ČVUT), kde založil několik oborů (mj. balneologie) a kde působil i jako rektor. Všestranně nadaný architekt hrál i dobře na klavír a je pravděpodobné, že doprovázel svého přítele, houslového virtuóza Františka Ondříčka na jeho koncertu v Lublani, který pomáhal organizovat. V Poděbradech byl členem zdejšího zastupitelstva a předsedou akciové společnosti, která spravovala lázně, i autorem celé řady technických staveb.

Můžeme se v kontextu zajímavého (a nebojím se říci povznášejícího) kulturního večera v Poděbradech ještě znovu vrátit v několika drobných poznámkách k našemu ústřednímu pohledu na tematickou a stylovou rozmanitost celého festivalu a nejrůznější vazby jednotlivých žánrů a druhů umění, když poznamenáme, že takyé Radovan Lipus dělá různé věci, že totiž režie Šumných měst a Šumných stop je jednou z facet kaleidoskopu aktivit, k nimž patří režie v celé řadě pražských i mimopražských divadel (Národní divadlo moravskoslezské) či pedagogická činnost. A totéž platí i pro Davida Vávru, architekta a herce divadla Sklep, které s Milanem Šteindlerem v osmdesátých letech minulého století zakládal.

Konečně nemohu opomenout zmínit ještě jednu věc, totiž „kulturu kavárenských povalečů“, jak se o ní vyjadřuje Radovan Lipus. K ní totiž patří samozřejmě celé to zázemí prvorepublikových kaváren a vlastně i kaváren staré monarchie, v jejichž prostředí vyrůstaly zásadní koncepty kultury, setkávali se (opět napříč jednotlivými druhy umění) umělci od básníků přes básníky a divadelníky až po architekty a které samy o sobě představovaly nepřehlédnutelný kulturní a společenský fenomén své doby. Zběhlému čtenáři už je jasné, že jsem si dovolil i nemístný žert, když jsem si zahrál s názvem místa, kde se celý večer odehrával. Když jsem totiž zaměnil dvě písmenka, abych mohl použít název divadla, nacházejícího se v prostorách poděbradského zámku a které se jmenuje „Na Kovárně“, pro tuto úvahu, kterou jsem na okamžik umístil do kavárny, která se nachází na tomtéž nádvoří zámku, kde jsme si (i pan architekt Vávra) dali kávu, ale kde se večer samozřejmě nekonal. Nicméně jazz, propojení prvků komponovaného pořadu, ve kterém slyším vzdáleně i kouzlo někdejších kabaretů, šumné Poděbrady… Není to až tak scestná úvaha. Ostatně zeptejte se Radovana Lipuse.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby