Šrámkovské matiné 2019 / Náš Karel Čapek

Šrámkovské matiné 2019 / Náš Karel Čapek
Šrámkův dům – muzeum v Sobotce, 20. ledna 2019, 14:00

Na konci nedávno minulého roku uplynulo 80 let od smrti světově proslulého českého spisovatele Karla Čapka (25. prosince 1938), které se stalo příležitostí a tématem pro letošní sobotecké Šrámkovské matiné. Vystoupili na něm literární historik Jan Bílek a režisér a herec Josef Kettner, jenž v několika vstupech zarámoval a obohatil přednášku Jana Bílka ukázkami ze spisovatelova díla. Při uvedení této pravidelné události v kulturním kalendáři šrámkovského města Sobotky, pořádané spolkem Šrámkova Sobotka a Městským kulturním střediskem, zmínila jeho organizátorka Marie Sekerová skutečnost, že se Šrámkovské matiné vrací k tradici komornější podoby (zatímco v minulých ročnících probíhalo v sále Sokolovny, často i s bohatším kulturním programem). Výchozím úběžníkem zůstává datum narození Fráni Šrámka (19. ledna 1877), k němuž se váže čas pořádání (uskutečňuje se přímo v den či v blízkosti tohoto data, jako letos), nicméně, jak se Marie Sekerová při jednom z minulých ročníků vyjádřila, není možné, aby se stále opakovaly pořady o Šrámkovi.

Námět letošního matiné, v němž se propojily dvě velké osobnosti literárního života, totiž Karla Čapka a Fráni Šrámka, skvěle kýžený formát naplnil. Přednáška Jana Bílka sice ve svém názvu má pouze jméno českého autora románů a povídek, divadelních her, novináře a překladatele, autora cestopisů a dětských knih, dramaturga a režiséra Vinohradského divadla, intelektuála a jedné z ikon prvorepublikové kultury, ve skutečnosti ale tuto osobnost zároveň vztáhl k Fráňovi Šrámkovi, tedy uvedl do „sobotecké perspektivy“. Ta pak byla jednou ze dvou os Bílkova vystoupení, vedle oné, kterou lze nazvat Čapkův vztah k národu a (československému) státu, vlastně tedy k tématu české státnosti, jejíž kalendářní jubileum před zhruba dvěma měsíci bylo ve společnosti připomínáno po celý minulý rok.

Právě vzhledem k této základní myšlence, byť nebyla formulována nijak demonstrativně á la these, ale ji bylo možné hned od počátku v průběhu odpoledne bylo možné tušit a sledovat její rozvíjení  ve zřetelných obrysech po celou dobu výkladu, s nímž se střídaly Kettnerovy vstupy, a sledovat, „krok po kroku“, její konsekvence neměla přednáška Jana Bílka, mimochodem v této podobě přednesená poprvé (jakkoli o Čapkovi v jiných kontextech přednášel již dříve), charakter literárněvědný, jejím těžištěm nebylo Čapkovo literární dílo, nýbrž v zásadě literárně historický.

Bílek nejdříve nastínil situaci národního vývoje na začátku devatenáctého století a na jeho konci, kdy v literatuře, ale stejně tak i v hudbě či umění výtvarném dosáhlo úrovně světově srovnatelné s jinými národy, stejně tak jako v oblasti vzdělání a konečně i hospodářství (byly uvedeny konkrétní případy vzniku jednotlivých kulturních a vzdělávacích institucí či postavení bank, které se staly významnou hybnou silou ekonomiky země), jediný a poslední krok, který chyběl k úplné realizaci národa, byl vznik samostatného státu a jeho politické reprezentace. Přednášející zdůraznil, jak důležitý byl tento moment pro celou Čapkovu generaci a jaké Karel Čapek, několik málo let po vzniku samostatné Československé republiky již světově proslulý autor, jehož divadelní hry se hrály po celé Evropě, vynaložil úsilí v tomto novém státě, jenž sice nebyl dokonalý, ale v jehož základní hodnoty, především demokracii, bez pochyb věřil.

Na pozadí stručně načrtnuté chronologie Čapkova života, v níž se zmínil i o Čapkově žurnalistické tvorbě (Národní listy, Lidové noviny), se literární historik soustředil na okolnosti založení českého PEN klubu, jehož myšlenku přenesl do Československa po dvouměsíčním pobytu v Anglii, při němž vznikl v pořadí druhý Čapkův cestopisný soubor Anglické listy, a rovněž poutavě vylíčil vznik seskupení slavných „pátečníků“, zprvu procházek s Fráňou Šrámkem a dramatikem Františkem Langerem, později s novinářem Ferdinandem Peroutkou, v různých dnech, které se v roce 1924 ustálily na páteční odpoledne, kdy se po Čapkově přestěhování z Malé Strany na Vinohrady do vily postavené architektem Ladislavem Machoněm proměnily na pravidelná setkání předních osobností kultury, hospodářství a politiky, stejně tak jako další podrobnosti, jako např. oficiálního přijetí pátečníků prezidentem T. G. Masarykem, jenž do PEN klubu přišel v roce 1925 a jenž v únoru téhož roku uspořádal přátelskou večeři, které se účastnili kromě Karla Čapka a jeho bratra Josefa Čapka s paní též Peroutka či spisovatelka Marie Pujmanová se svým manželem, režisérem Národního divadla. V kontextu těchto událostí pak mohli posluchači v sále soboteckého Šrámkova domu nazřít, jak historické události na konci třicátých let znamenaly zhroucení Čapkova světa, když prezident Beneš abdikoval, stal se obětním beránkem vzhledem k tomu, že byl viditelným symbolem republiky, v sídle nad rybníkem Strž nedaleko Dobříše, kde v posledních několika letech přebýval, se pak za chladného počasí nachladil, a v době, kdy ještě nebyl penicilín, to znamenalo v souběhu dalších okolností (od mládí trpěl Bechtěrevovou nemocí, urážlivá kampaň proti němu) jeho tragický konec.

K seznámení Karla Čapka se starším básníkem a vzorem pro následující generaci Fráňou Šrámkem došlo, jak Jan Bílek vylíčil, v souvislosti s Čapkovým angažmá ve Vinohradském divadle v letech 1921–1923, kdy režíroval Šrámkovu divadelní hru Plačící satyr, přičemž roli Ančky hrála v inscenaci (v roce 1923) Čapkova pozdější žena Olga Scheingpflugová. Karel Čapek později několikrát též navštívil Fráňu Šrámka v jeho Sobotce. Posluchači se kromě Bílkova výkladu se vztahem dvou velikánů české literatury seznámili prostřednictvím textů v podání Josefa Kettnera, jenž se na úplném začátku Šrámkovského matiné zamyslel nad úlohou zprostředkovatele literárního textu uměleckým přednesem a vzpomenul na svůj „druhý“ či dokonce „první domov“ při návštěvách Sobotky od sedmdesátých let a na některé osobnosti jejího kulturního života, prof. Marii Hejnovou a prof. Václava Hejna. Hned poté přednesl Čapkův text, který je, zdá se mi, v Sobotce ikonický, totiž Básníkova Sobotka (původně publikován v Lidových novinách, dnes je dostupný ve svazku O umění a kultuře III), charakteristický počáteční perspektivou horizontu krajiny, svědčící o spisovatelově autentické zkušenosti z návštěvy města. V průběhu odpoledne pak režisér a herec, v poslední době známý především aktivitami v Městském divadle Mladá Boleslav, navázal dalšími texty, v závěru pak Šrámkovou básní označenou „K. Č.“ s datem 25. 12. 1938, tedy dnem Čapkovy smrti (nalezneme ji v básníkově poslední sbírce Rány, růže (1945).

Po ukončení vlastního pořadu zmínil Josef Kettner nutnost nacházet nové klíče k interpretaci klasických textů a uvedl jako příklad angažmá Wabiho Daňka v inscenaci Loupežníka v Mladé Boleslavi. Jan Bílek pak oznámil, že včera bylo na schůzi „šrámkovců“ téma letošní Šrámkovy Sobotky. Je jím divadlo, ve formulaci „Na scénu – text a divadlo“. Spokojení posluchači kvitovali kvalitu programu nedělního odpoledne, nabitou fakty i emocemi. Všichni se můžeme těšit na další podobná setkání, prvotní výhled na sobotecký festival na začátku léta si už můžeme začít představovat. Mně ještě vrtala hlavou osobně jedna věc. Když jsem poslouchal Kettnerovu pečlivou artikulaci s určitými charakteristickými markanty, připomněla mi tak trochu i podobně výraznou dikci Alfreda Strejčka. Obrátil jsem se na herce s dotazem, zda náhodou neměli na studiích stejné učitele. Trefil jsem do černého. Nejen, že jsou spolužáci na brněnské JAMU, ale ke svému úžasu jsem se dozvěděl, že jsou dokonce oba narození v témže roce, 1941. Můj „lingvistický frňák“ mě nezklamal a byl jsem rád, že jsem otázku, která by o sobě mohla působit trochu podivně, herci položil. Chvilka povídání o „Fredovi“ Strejčkovi je ovšem tématem už pro jiný příspěvek.

Odkazy
https://www.sobotka.cz/akce-sramkovske-matine-2019-detail_2059
https://www.i-divadlo.cz/profily/josef-kettner
https://boleslavsky.denik.cz/kultura_region/foto-boleslavske-divadlo-vyhralo-prestizni-cenu.html