Šrámkova Sobotka 2018 (V)

Šrámkova Sobotka 2018
61. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury
30. června – 7. července 2018

Doc. Alice Jedličková: Čas a vyprávěcí strategie
pátek 6/7, 9:30 Sál spořitelny

Poslední přednáška v celé řadě „univerzitních extenzí“, přístupných i pro veřejnost, zaměřená literárně, přednášející je literární analytička působící v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, vyučuje též na FF Masarykovy univerzity. Zabývá se historickou poetikou vyprávění (aktuální projekt Vývoj vyprávěcích způsobů v 19. století a vývojem jeho teoretičce, vztahy textových typů (Viditelné popisy, se S. Fedrovou, 2016; O popisu, ed. 2014) interpretací prózy (V souřadnicích mnohosti, 2014) a reprezentací časoprostoru v literatuře a jiných uměních (Na cestě ke smyslu, 2005; Zkušenost prostoru, 2010).

Ocitoval jsem první část anotace takřka doslovně, neboť právě to byl, velmi zhruba řečeno, rámec přednášky, uvedené citátem z díla Brayna S. Johnsona Vlastní podvojné účetnictví Christie Malryho „A to jste nemohl požádat o dovolení? – Nebyl čas. Tohle je krátký román.“ Ten výstižně dokládá, že románový čas vzniká na průsečíku času příběhu a vyprávěcích strategií. Můj příchod začínal anekdotou, vlastně hned několika. Na začátku týdne jsem zaznamenal, že tato přednáška začíná o půl hodiny později než ostatní, ale v průběhu dění (navíc škrábání v krku, které mi komplikovalo soustředění) jsem na to pozapomněl a přijel na devátou (moc mě neuklidnilo, že jsem nebyl sám). Alex otevíral dveře do Sálu spořitelny, kde se přednáška měla konat, zamčeno. Vyprávím, jak tyhle zvraty (souvisejí úzce s časem, totiž s nadcházením konkrétních okamžiků) mohou být zajímavé, na příkladu, kdy jsme se před podobně zamčenými dveřmi (ale nikoli jen sálu, ale celé budovy) na jednom z minulých festivalů ocitli – jen my dva – pan profesor Jiří Kraus a já. Pěkně jsme si možná deset minut popovídali, než přiběhla dívka s klíči. Nyní ale nic netušící paní docentka Vaňková přes varování, že je zamčeno, zatáhla za madlo a hle, dveře se otevřely. Zřejmě dodatek k „magické funkci“ z úterní přednášky.

Jan Bílek při uvedení přednášky Alice Jedličkové zmínil několik souvislostí „napříč časem“, tj. např. skutečnost, že paní docentka zde někdy před dvanácti lety vystoupila. V „průběhu času“ přednášky jsem si znovu uvědomil, jak každý přednášející přistupuje ke svému úkolu jinak, a zároveň i skutečnost, jak objemné a komplikované téma se před námi předestírá (zajímalo mne už od studentských let, z mé nedávné četby se tématu dotkla Daniela Hodrová, Na pokraji chaosu, Torst 2001). Tentokrát byly základem prezentace tématu textové ukázky z literárních děl promítané dataprojektorem na plátno, reprezentující určité narativní strategie spojené s časem, teprve na ně navazovaly odkazy k literárním teoretikům, kteří se problematikou zabývali. Johnsonův úvodní text byl příkladem vzájemné vazby času, který je součástí vyprávění, („Nebyl čas.“) a časem samotného vyprávění („Tohle je krátký román.“)

K dalším možnostem nejrůznější povahy prolnutí „literárního času“ s oněmi ostatními rovinami patřily ukázky z díla Sylvie Richterové (Každá věc ať dospěje na své místo, 2014), dílo klasické české literatury, totiž Raisovi Zapadlí vlastenci či krátký úryvek s názvem Dlouhá předmluva ke krátké povídce obrozeneckého spisovatele F. J. Rubeše. Už u Raise jsem si vzpomněl vedle srovnání „množství textu“ a „množství příběhu“, které mimo jiné též vytvářejí charakteristickou poklidnou atmosféru Raisových děl (ačkoli naopak v Kalibově zločinu, knížce vlastně útlé, směřuje k děsivému konci vlastně text „pádící krajinou“, tj. i Raise je i krajina velké téma), na profesora Stromšíka (tenkrát ještě docenta), jak na semináři německé literatury hovořil o jednom moderním románu (nevzpomenu si bohužel konkrétněji), v němž se odehrává „celý život“ hrdiny v průběhu několika minut pádu letadla, v němž zahyne.

Vlastně tady mám na mysli několik věcí dohromady, jednak chronologii a „zpřeházení“ jednotlivých událostí v různých kompozičních postupech (staré téma ruského formalismu, Šklovskij, Tomaševskij atd., tedy vztah syžetu a fabule), s tím případně souvisejícího poměru „objektivního“ a „subjektivního“ času, kdy se ten první vnořuje ve vzpomínkách do toho druhého (zmíněný příklad, ale také třeba Hledání ztraceného času, které je na tomto principu napsáno) a pak rovněž již zmíněný „čas vyprávění“ (či „čas textu“, a doplnil bych dokonce ještě „čas objektu knihy“) a „čas příběhu“ (ve zkratce nepříliš přesné to načrtává také třeba Umberto Eco v jedné eseji v souboru O zrcadlech a jiné eseje). A (kromě toho, že to všechno, jak řečeno, může být ještě složitější) tady je ještě jeden omyl, na který paní docentka upozornila s uvedením s uvedením ukázky z Homérova Odyssea, že totiž starší literatura vypráví chronologicky a že všechny tyto zmíněné proměny souvisejí teprve s moderní literaturou. Na otázku, v kterém žánru jednotlivé události běží pěkně za sebou, jsme nedokázali nikdo z publika (kromě deníků či kronik, což je něco jiného) odpovědět. Je to pohádka, která začíná bylo nebylo, byl jeden král a měl tři dcery a končí a jestli ještě nezemřeli etc.

Coby relevantní padly ještě pojmy „událost“ a „vypravovatelnost“ (přeloženo z angličtiny), tedy i otázka po výběru toho, co má být vypravováno (tj. např. i vybráno k vypravování z totality vjemu, který je nutno rozvést do lineární podoby), řazení událostí v kompozici a dvojí protikladný princip kauzality a kontinuity (chronologie), mohli jsme sledovat řadu dalších ukázek, Terézu Novákovou (Děti čistého živého), Ludvíka Vaculíka (Sekyra) a další, a vedle toho ještě jména teoretiků, kteří se problematikou zabývali, mj. francouzských autorů Gérarda Genetta (Rozprava o vyprávění), či monumentálního díla Paula Ricoeura (Čas a vyprávění, 3 sv., z osmdesátých let, česky 2000-2002) či Gastona Bachelarda, z českých L. Doležela či dokonce příspěvek Karla Čapka K teorii pohádky ze svazku Marsyas čili Na okraj literatury.

Samozřejmě bych v odborném diskurzu musel všechny ty zde „na jednu hromadu sesypané“ souvislosti musel pečlivě oddělit, na druhé straně je snad zřejmé, že v literární struktuře je právě vrstvení času, kompoziční postupy a celá řada dalších momentů úzce provázána a tvoří specifikum toho kterého díla. I proto mi byl blízký postup doc. Jedličkové, vycházející z konkrétních textů a završovaných teoretickou reflexí. Příjemné dopoledne, seděl jsem v první řadě, abych mohl pořídit nějakou jednoduchou fotodokumentaci, vedle paní docentky Lederbuchové ze Západočeské univerzity a bavil se pak ještě chvíli s docentkou Vaňkovou, která seděla vedle ní. Ta mi dala ještě několik dalších typů „na čtení“. Jan Bílek na závěr shrnul celý cyklus dopoledních přednášek, znovu zdůraznil, že festival je „pro 249 lidí“ (odmítnutí masovosti a akcent na jeho ekluzívnost) a pozval na odpolední program.

Beseda s Helenou Illnerovou a Jiřím Grygarem
14:00 / Sál spořitelny

Odpolední beseda se dvěma prestižními osobnostmi, fyzioložkou a biochemičkou prof. RNDr. Helenou Illnerovou, DrSc., širší veřejnosti známou z doby, kdy byla předsedkyní Akademie věd České republiky, a astronomem a astrofyzikem RNDr. Jiřím Grygarem, CSc., široké veřejnosti známým především coby popularizátora „hvězdné“ problematiky (všichni pamatujeme na TV pořad Okna vesmíru dokořán), byla završením v řadě přednášek celého týdne (moderátor Jan Bílek je v úvodu zrekapituloval) a kromě toho ještě přinesením dalších pohledů, které obohatily ony historické, jazykové a literárněvědné ještě o další dva rozměry. A kromě toho, adekvátně známosti obou, měla i poněkud jiný formát než předchozí přednášky, které po uvedení přednášejícího byly především prezentací tématu a uzavřeny dotazy z publika. Ostatně už slovo „beseda“ v titulu naznačovalo, že se jedná zároveň i o prestižní společenskou událost, setkání s osobami, které jsme mohli vidět a slyšet coby legendy (H. Illnerová je narozena v roce 1937, J. Grygar 1936, tedy oba přes osmdesát let).

Bílek měl rozvržen program do několika částí. V úvodu zazněly otázky takřka jako z nějakého populárního pořadu, přesto smysluplné v kontextu „pohledu Šrámkovy Sobotky“, totiž jak vzpomínají na školu a jaký měli vztah k češtině – oba odpověděli, že měli na češtináře štěstí, jeden byl středoškolský profesor, který na střední škole nesměl učit, druhý učitel vysokoškolský, který z podobných důvodů učil na škole střední. Následovala otázka po době vstávání a době spánku, na první pohled banální, ale rovněž kontextuálně rafinovaná, totiž u Heleny Illnerové související s jejím výzkumem biologických hodin, který se pak stal i hlavním tématem jejího vystoupení, u Jiřího Grygara pak jeho odpověď, z níž vyplývalo, že je „sova“ (zatímco Illnerová je „skřivan“, on chodí spát v půl druhé v noci), což je tedy i dispozice k jeho životnímu tématu.

Následovala samostatná vystoupení, Jiří Grygar měl textovou prezentaci, shrnující základní údaje o čase v kosmu. Nejuznávanější hypotézou o počátku vesmíru je ta, kterou popsal Steven Weinberg v knize První tři minuty (česky Mladá fronta, 2000). Na začátku byl „velký třesk“, ale nevím co to vlastně je, ještě nebyla „šipka času“, což je základní východisko fyziky, Grygar pak popsal, co se odehrálo 0,1 sekundy, 10 sekund či 3 minuty od velkého třesku a dalších prvních krátkých časech, uvedl pojem Planckův čas – 10 ^-43 sec., vycházející z kvantové hypotézy, hovořil o supersymetrii a inflaci, kdy se zrodily kvarky, fotony, leptony (tj. elektrony, neutrina aj.), vzniku prvních dvou prvků, tj. vodíku a hélia (v poměru 3:1), úloze hvězd, při jejichž fázi výbuchu vznikla první podstatná část Mendělejovy tabulky prvků (tj. hvězdy jsou továrna na prvky) či skrytých složkách vesmíru, o nichž se hovoří v poslední době.

Pro mě, který si prožil fascinaci oborem v epizodě v deváté třídě, k níž se v průběhu života přidaly útržkovité informace při nejrůznějších příležitostech, to bylo první soustavnější shrnutí představy o  tématu opravdu po letech. Pravda Jiřího Grygara jsem občas poslouchal v jeho televizních vystoupeních, ve své době velmi populárních, a živě ho slyšel a viděl při otevření rekonstruované jičínské hvězdárny, která měla pohnutou a zajímavou historii a před několika lety  rozšířena na Centrum přírodních věd a znovu zpřístupněna veřejnosti. A chystám se na Stručnou historii času nedávno zesnulého Stephena Hawkinga (jednak právě proto, že zemřel, a jednak coby ještě další literaturu k letošnímu soboteckému tématu). Opravdu útlou knížku jsem už měl v ruce, nyní už nebyla příležitost se na Hawkinga, o němž Grygar kupodivu nemluvil, zeptat.

Helena Illnerová uvedla svůj výstup zmínkou o lineárním a cyklickém čase a o tom, jak náš organismus má naprogramovaný svůj čas včetně svého konce (říkal jsem si, je to důvod k fatalismu, jak by se nabízelo?). Cykly či rytmy lze dělit na krátké (do 24 hodin), ty, které se odehrávají v rámci 24 hodin a rytmy opakující se v delších intervalech. Česká fyziologická a biochemička učinila řadu objevů, u nichž je důležité, že na chod organismu má vliv nejen čas prostředí, v němž žijeme, nýbrž že sám organismus má svoje „biologické hodiny“. V mozku jsou za ně zodpovědná tzv. suprachiasmatická jádra, pojmenovaná podle místa, kde se kříží optické nervy, tedy optického chiasmatu, svoje hodiny má ale zároveň každý orgán v lidském těle a dokonce každá buňka. Ony hodiny v mozku přirovnala k dirigentovi orchestru. O biorytmech se vědělo po staletí, nicméně průlom učinilo první symposium o biologických hodinách, které se uskutečnilo v roce 1960 v Cold Spring Harbour v USA.

Nechci opakovat řadu dalších pozoruhodných věcí, které jsem si poznamenal, ostatně pokusil jsem se si ještě některé doplnit z internetu (na adr. https://abicko.avcr.cz z r. 2008), naopak o čem Helena Illnerová hovořila kromě načasování organismu, objevech genů za to zodpovědných či o případných rozdílech času organismu a času přírodního („předbíhání“, „zpožďování“) i v odpovědích na otázky a co zdůrazňovala jako důležité, byla „světlá část dne“ a působení barevného spektra (modrá barva jako aktivizační, před spánkem je naopak důležitá barva podobná západu slunce), či pravidelnost spánku a nebezpečích případné desynchronizace, např. při jet lagu ‚ „tryskáčovém zpoždění“. Velmi příjemné vystoupení Helena Illnerová obohatila v závěru dvěma básněmi, jednu z díla R. M. Rilkeho, druhou o extázi při východu Slunce z díla polského básníka Czeslawa Milosze.

Charismatické osobnosti, i kdyby člověk nevěděl vše další, co jsem neuvedl (nečinil jsem tak ani u předchozích pořadů, mnohé jsem dal do odkazů v samostatné části tohoto komentáře coby jeho poslední část), přesto nyní z těch všech životopisných údajů, jež by vydaly u obou na celou stranu, zmíním alespoň členství v  Učené společnosti České republiky, jíž byli oba po sobě předsedou či předsedkyní – Grygar v letech 2004-2008, Illnerová pak 2008-2010, také proto, že to bylo zmíněno (a i třeba od historika Roberta Kvačka vím, jak si členství všichni v této prestižní organizaci váží). Je to vždy skvělé se s takovými lidmi setkat, a snad ani nemusím vysvětlovat, proč.

Zájmu o ně odpovídalo i množství otázek z publika. Zřejmě ta kardinální, která se z důvodu logiky věci musí opakovat, padla i tentokrát. Co bylo před velkým třeskem? A odpověď jsem už slyšel, myslím v Jičíně: Nevíme, protože čas v ten okamžik „nešel“, ale stál. Proto nelze říci, co bylo předtím – vše se zrodilo najednou. Grygar pak hovořil i o tzv. singularitách (např. na Zemi na severním či jižním pólu nemáme žádnou distanci v zeměpisné délce), o navigaci a moderních technologiích, o periodicitě a „přestupní sekundě“ (okamžitě mě napadlo, jak se mohou ty časy pak srovnat při měření hvězd, ale možná má otázka naivní či nesmyslná). V každém případě při takovýchto příležitostech má člověk nejen pocit, „že se dozvěděl něco nového“, ale i provází ho určité mrazení při té otevřenosti, která je v prostoru v tu chvíli přítomná.

Uvažoval jsem, že ještě v sobotu přijedu na Avokaduo („spanilou folkovou jízdu v podání Kláry Pudlákové a Anežky Matouškové“) a Severní nástupiště („pražský folkový big band či snad dokonce folkovou komunita“) coby na festivalovou tečku (18.00 hod., Zahrada Šrámkova domu), a byl bych tak snad i učinil, kdyby se Milan Faltus, s nímž jsem nyní seděl na zahrádce báječné sobotecké cukrárny a popíjel poslední kávu, rozhodl, že pojede zpět do Prahy až zítra. Přemlouval jsem ho coby germanistu, ať přijede na Handkeho, ale rozhodl se pro pátek a nyní jsme na tomto místě spolu s Friedrichem Klehrem, Němcem, jenž jezdí už několikátým rokem z Frankfurtu nad Mohanem, kde bydlí na Šrámkovu Sobotku (ale i jiné akce, mluvil jsem s ním vloni na pražském Veletrhu knihy v Holešovicích) a vedle skvěle a inteligentně zvládnuté češtiny (vloni při četbě Raportu!u s charakteristickým překvapeným zvednutím očí od textu pravil: vždyť oni tady mají chybu!) se učí snad každý rok další cizí jazyk, vytvořili jakousi germanistickou buňku. V tu chvíli jsem ale už věděl, že teď opustím dortíčky v cukrárně a zanechám je v dalších debatách a že to je poslední chvíle na letošní Šrámkově Sobotce. Jednak vzhledem k tomu, že kromě blížících se dalších „termínů“ (zase ten čas, míním několik dalších festivalů, o něž bych nerad přišel) musím dodělat nějaké texty pro České doteky hudby, což mi připomíná i přítomnost Hynka Zlatníka, který je rovněž v týmu autorů a mimochodem právě on mě seznámil s Friedrichem Klehrem, jednak proto, že mě už od výletu na Pecku škrábe v krku.

K Hynkovi ještě alespoň stručná poznámka: na pultu předsálí ve Spořitelně Olga Bičišťová  rozestřela knihy místních autorů, jako je básník Josef Jindra (na jednom pořadu jsem si sedl vedle něj), výrazné místo zde měly knihy Dragy Zlatníkové, která je úzce spojená se Šrámkovou Sobotkou. Většina z nich jsou knížky útlé, jak to u překladů básnických sbírek, ale i vlastní poezie bývá, ta z loňského roku je ale několikasetstránková. Je to překlad knihy Any Milić Peclové Proč (For Prague, 2017), vzpomínek manželky Oldřicha Pecla, českého právníka, podnikatele a člena protikomunistické opozice, který byl po únorovém převratu v politickém procesu s Miladou Horákovou a dalšími v roce 1950 odsouzen k trestu smrti a popraven (Kosmas.cz). Syn překladatelky se na knize podílel (jak řekl na jedné z prezentací knihy) několikaměsíční redakční prací a doplněním českého vydání o poznámkový aparát na základě archivního výzkumu (což je jeho ústřední profese) a reprodukcí archivních dokumentů. S Hynkem jsme se nicméně na Šrámkově Sobotce příliš neviděli, protože v ústraní dělal korektury další knihy, která má jít do tisku příští měsíc.

Tak to je jen zdánlivá odbočka, ty věci všechny spolu souvisejí a nemohu je v komentáři tohoto formátu vynechat. Ten totiž nechce být v žádném případě „recenzí“, u níž je téma předmětem kritického myšlení, právě tento subjekt-objektový model přístupu ke světu, který nás dnes ve všech ohledech zahlcuje (zatímco je, coby základní konstrukce evropského myšlení, výborný, dokonce nezbytný ve vědě či technice) je něčím, proti čemu se vlastně celý život vzpouzím (vlastně celá kniha Merleau-Pontyho Fenomenologie vnímání, kterou jsem četl v kontextu s tématem „času“ před festivalem, je právě o tom). Myslím si, že spíš než „recenze“ nebo „kritika“ je tento komentář spíše průmětem mé mysli a mysli těch, s nimiž jsem se mohl setkat. Jde spíše o zázrak než o cokoli jiného.

- pokračování (odkazy k jednotlivým tématům na internetu) -