Šrámkova Sobotka 2018 (III)

Šrámkova Sobotka 2018
61. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury
30. června – 7. července 2018

Na rozdíl od jiných festivalových dní jsem ve středu zvolil jiný formát, totiž dopolední přednášku s tématem Čas a čeští neslyšící a pak – s vynechávkou odpoledních autorských čtení Michala Habaje a Josefa Straky večerní koncert kapely Vložte kočku v Zahradě Šrámkova domu.

Prof. Alena Macurová, Mgr. Naďa Hynková Dingová, Bc. Michal Brhel: Čas a čeští neslyšící
středa 4/7 9.00 Sál spořitelny

Přednáška o znakovém jazyce, ale i o proměnách tlumočení divadelních her pro neslyšící, měla zajímavý formát participací třech přednášejících na jevišti, totiž jednoho z oblasti akademické vědy (Prof. PhDr. Alena Macurová, CSs. působí v Ústavu jazyka a komunikace neslyšících FFUK), překladatelky, zabývající se problematiko tlumočení a překladu českého znakového jazyka (Mgr. Naďa Hynková Dingová, Ph. D., působí tamtéž) a neslyšícího, absolventa tohoto oboru (Čeština v komunikaci neslyšících na FFUK), pedagoga na několika školách se studenty s tímto aspektem Bc. Michal Brhel.

V úvodu byla položena otázka „Co je jazyk neslyšících?“ Nemůžeme si chybně myslet, že jazyk neslyšících je „překladem“ slov jazyka určeného pro slyšící. Ten funguje na jiným základě, orientuje se na pohyby a mimiku toho, kdo mluví znakovým jazykem, znaky jsou vytvářeny na základě jiných významů, resp. jiných motivací. Nevěděl jsem, že znaková řeč (jedna z otázek byla také, zda se jedná o jazyk či řeč) není odlišná jen u příslušníků různých národů, ale liší se i regionální, tj. jiná je v Čechách a jiná na Moravě, a dokonce se liší i generačně. Ostatně je to jasné, znakový jazyk je stejně jako jazyky mluvené dynamický ve svém vývoji, byť si to nepřipouštíme a víme (navíc poučení moderní lingvistikou a sémiotikou), že slovo není „přilepeno“ na věci, není s ní totožné („mrak“ není mrak), ale v běžném provozu s tím v podstatě počítáme (pokud „nehledáme“ slovo). Navíc znakový jazyk i po dvaceti letech práce všech těch, kdo na jeho vytvoření participovali, nemá svou kodifikaci (má své slovníky). Překladatelka na mou otázku odpověděla, že se učila znakový jazyk přímo od neslyšících.

Na promítacím plátně jsme pak viděli graficky znázorněno, jak jsou vytvořeny znaky pro jednotlivé dny v týdnu a jednotlivé měsíce v roce. Jsou spojeny motivací s nějakým jiným znakem-významem, u jednoho dne či měsíce jsou k v českém znakovém jazyce k dispozici často dva různě motivované znaky, znak pro září uvádí dokonce pět možných motivací, zatímco v jiných případech uživatelé nedokázali uvést motivaci žádnou. Zajímavý byl i komentář, že v češtině znak pro budoucnost je gesto ruky, které směřuje dopředu a minulost se ukazuje dozadu, neboť ji máme „za sebou“, už byla, zatímco v afrických jazycích je to obráceně. (Vzpomněl jsem si na jednu pasáž ve Fenomenologii vnímání Merleau-Pontyho, kde se rovněž tento „směr“ minulosti analyzuje.

Zvolené téma naplňovalo festivalové zadání „zpracování času“. Promítané ukázky předváděla zároveň překladatelka, která ještě také překládala Brhelovy komentáře a naopak pro něj překládala to, co říkala prof. Macurová. Uvědomil jsem si, jak úžasné prostředí komunikace, a tedy i lidské společenství zde vzniká (a paní Hynkové Dingové jsem po skončení šel právě tohle říci s tím, že znám trochu jiné, ale podobné prostředí na koncertech skupiny, v níž hraju, jejíž zpěvák a autor písní je tělesně postižený, např. pro sdružení Apropo). Seděl jsem vedle paní docentky Vaňkové a měl tu znakovou řeč ještě stereo, neboť ona se o tuhle oblast komunikace rovněž zajímá a znakové vyjadřování umí.

Pozoruhodným tématem pak bylo téma překladatelství divadelních her ve znakovém jazyce a skutečnost, jak se proměnily vztahy mezi participujícími (na slejdech byly formulovány u každého období perspektivy Popis období, Pohled divadla a Pohled neslyšících). Zpočátku byla přítomnost překladatele odmítána coby rušivá, ani neslyšící neměli žádnou reakci (moje asociace: ona scéna z Amadea, kde balet tančí bez hudby, údajně císařem zakázané), časem se to postupně měnilo, dnes existuje celá škála možností, tedy od podoby, kdy „nerušící“ překladatel zprostředkovává obsah hry někde na balkóně (návštěvníci ale pak nevidí, co se děje na jevišti), přes celou řadu dalších, až po tu nejnáročnější, totiž „stínové tlumočení“, kdy je na jevišti dvojnásobný počet účinkujících, neboť každý herec má za sebou svého tlumočníka (z publika se ozval hlas pochvalující úspěšné představení Tracyho tygra, u nás realizované poprvé tímto způsobem). Hovořilo se i představení na větrné hůrce (M. Růžička, Ateliér).

Odezva v publiku byla opravdu mimořádná, jak dokládá i řada dalších otázek. Jak třeba zprostředkovat hudbu? Je zajímavé, že kromě opakovaného pocitu „úžasné komunikace“ na jevišti (moje okamžitá poznámka na papír) mi začíná pracovat v těchto chvílích nezvyklým způsobem imaginace (vzpomínám na „barvy, tóny, vůně odpovídají si“, analýzy synestézie atd.), z publika padá otázka, jak překládat umělecký jazyk, např. „krasosmutnění“, znovu se v myšlenkách vracím k předchozímu (ačkoli sám nemohu mít tu zkušenost), totiž že to nemůže být přes slova, ale přes obrazy, a jak je tato práce úžasně tvůrčí (napadá mě krasosmutnění = nostalgie, ne slovo, ale obraz: uvadlá růže). A odpověď paní prof. Macurové na dotaz, zda existuje kodifikace: máme zdokumentovaný vznik a vývoj znakového jazyka v Nikaragui. A na otázku, zda existuje ve znakovém jazyce něco jako esperanto: Ano, je vypracován mezinárodní znakový jazyk.

Vložte kočku
21:00 Zahrada Šrámkova domu

V České televizi (11. 1. 2018 na Čt art v Událostech v kultuře) je komentář ke koncertu v La Fabrice při příležitosti deseti let trvání souboru 10. ledna, já sám jsem tuhle kapelu slyšel pouze zprostředkovaně coby doprovodnou skupinu v nějakém televizním pořadu, už si nevzpomínám v kterém, jen to, že jsem to jméno a nějakou muziku od nich, nikoli ovšem naživo, už předtím slyšel. V té televizi se mi to moc nelíbilo, ale jako bych tušil, že trio, sestavené z rapera, ovládajícího spousty elektroniky, houslisty a bubeníka, má potenciál a bude stát za to, abych ho nepropásl.

Byli skutečně skvělí, i hráč na elektrické pětistrunné housle, které střídal s baskytarou a klávesami, Jiří Konvalinka, měl kolem sebe spousta krabiček a „synťáků“, stejně jako Kryštof Kaplan, vysoký blonďák, jehož vybavení mi připomínalo zařízení z nějakého předpotopního kosmického sci-fi filmu. Pochopitelně mě (z důvodu, který za chvíli ozřejmím, moji dobří známí to ovšem vědí) zajímal bubeník, Kryštofův bratr Cyril, se svou excelentní smysluplně propracovanou technikou a rytmickou variabilitou, a houslista, invenční muzikant, stále v pohybu i při výměně nástrojů, zase proto, že sám na smyčcové nástroje hraju.  

Po koncertu jsem šel za muzikanty s pochvalou v puse, opřeným o argument, že přes všechny ty krabičky nepodlehli závislosti na nich a muzika se nerozpadá do bezbřehých experimentů, nýbrž je funkční a obsahová, a veselým komentářem k tomu, že i mně se, podobně jako violinistovi na pětistrunné elektrické housle sklouzává nasazení podbradku. Posléze jsem se domluvil s hráčem na bicí a autorem textů, když jsem se představil coby otec bubeníka Prvního hoře, o němž se zase pochvalně vyjádřil on. Teprve nyní, když jsem si při psaní tohoto komentáře vygoogloval  konkrétní informace, rozumím tomu, že se bubeník Vložte kočku s mým synem zná. První hoře a Vložte kočku totiž měli dva společné koncerty, první v Kabinetu MÚZ v Brně 7. prosince 2017 a druhý v klubu Modrý trpaslík v České Třebové 8. prosince 2017. Na FB události k prvnímu z nich, označenému jako „dvojkřest“ (u Prvního Hoře se jednalo o album Křehký mechanismus pozemského štěstí!) je přípis o tour s novou deskou Klub Bublinka:

Pražské trio pohybující se svébytným způsobem mezi elektronikou, rapem a post-rockem nahrálo své čtvrté studiové album - Klub Bublinka. Přijďte si novou desku poslechnout naživo, v syrové koncertní podobě. Elektrické pětistrunné housle prohnané spoustou krabiček, záhadná blikající zvuková loď, bicí podbarvené elektronikou. Nevšední hudební zážitek někde mezi mainstreamem a undergroundem, to jsou VK, kteří za deset let existence stihli předskakovat třeba Prodigy, Battles nebo Explosions in the Sky. Jejich druhé album Seat z roku 2013 získalo anděla za elektronickou hudbu a vinylu za desku roku.

Překvapení střídalo překvapení. Kromě toho, že dva z muzikantů jsou psychologové, se z Kryštofa Kaplana vyklubal sochař, takže jsme si ještě popovídali o Akademii výtvarných umění. Když si zadáte do vyhledávače příslušné zadání, vyskočí celá řada dalších zajímavých souvislostí, např. objekty-konstrukce pro Výklady AXA. Nabízí se otázka, jak to všechno tihle pánové zvládnou (přehlédl jsem ještě články o duu Kaplan Bros., jejich spolupráci s divadlem, a je toho ještě víc, komentáře o samotné elektronice, které já sám vůbec nerozumím, např. na Musicserveru – vedle syntetizérů a počítačů používali tzv. „homeboy“).

Nakonec (z přísl. článku na Wikipedii), jak vlastně vznikl název kapely: Patrick Bateman, hlavní postava černé komedie Americké psycho, najde u bankomatu kotě. Následně se mu zdá, že bankomat mu napsal příkaz „Vložte kočku“ (Feed me a stray cat). Když se o to snaží a míří při tom na kotě pistolí, stará žena se ho pokusí zastavit. Zastřelí tedy ji a kotě pustí.

- pokračování -