Sny / podzim 2019

8./10. září

Jedu autem večer, je deštivé počasí, jako v některých filmových anglických detektivkách, také ty ulice je tak trochu připomínají, tohle je ale už za městem a silnice se mění v rozblácenou polní cestu, mám obavu, že skončí, jsem před železničním přejezdem, raději to otočím. Vracím se na jakési městské prostranství, je tu Béďa Plecháč, říkám si, kde se tu vzal. Tady vedle stojí auto a náhle, jako by to byl nějaký organický, spíše rostlinný proces pozřívání a vydávení, se z vozidla vysouvá nějaké jiné auto, má jinou barvu, tuším tmavě hnědou, zatím to, z něhož se dere na svět, je černé.

10./11. září

Stojím s fotoaparátem v místnosti, vedle je průchod do další a u druhé stěny rovněž ještě jeden. Chystal jsem se, že budu něco fotografovat a dívám se do nějakého materiálu, kde je jakoby vyznačený prostor pro seznam snímků, které mají vzniknout. Vidím ale, že zároveň jsou vedle sebe ještě další dva sloupce, to znamená, že se jedná ještě o dvě další místa, na nichž mám fotografovat. Je otázka, zda se časově nepřekrývají a zda to všechno tedy vůbec stihnu.

17./18. září

Scházím s nějakou druhou osobou na delší cestě po dláždění s malými schůdky a po straně zdmi ze stejného okrově zabarveného materiálu, jaký snad může oddělovat komunikace, které procházejí vinicí, zkrátka na svažitém terénu. Je to ale jako bych nešel, ale pouze myslí posunoval své tělo zpočátku sice v krocích, poté ale s využitím skutečnosti, že je to z kopce, konečně pak, jako tomu je u vznášedel, přitom ale u toho nebylo nic technického, se pode mnou vytvořila malá vrstva, spíš vodní než vzduchová, a já jsem zprvu stejně rychle jako při chůzi, později pak ještě o něco rychleji, sklouzával do krajiny, kterou jsem pod sebou viděl.

Cosi se mi pak ještě dál zdálo, vím, že to bylo erotické, objímání, ale nevybavím si žel vůbec žádné podrobnosti. V malé místnosti se pokouším zapamatovat si harmonii v proměně melodie, která mě napadá a hrozí uniknout, sedím u piána a znovu si upřesňuju průběh sledu tónů v jednotlivých frázích, náhle zjišťuju, že zde se mnou někdo je a zpívá se mnou, ačkoli já sám nezpívám, respektive nenamáhám hlas, který by zpíval, přesto tóny z mé strany tady jsou, ty osoby jsou z členů Beatles, uvědomuju si, že vedle mě sedí Paul, některé další nevidím, ale jistě tu jsou, protože to, co slyším, je trojhlas.

Uvědomuju si, že musím jít do ordinace, k níž vede chodba hned vedle, ale je tu problém. Měl jsem jít dříve, protože z druhé strany, od vchodu náhle přichází řada lidí, hrnou se dovnitř, je to snad, jako by přijel odněkud vlak nebo nějaká jiná doprava, když se dívám do čekárny, vidím, že je už dávno plná a že, zatímco kdybych byl přišel před chvílí, byl bych vzápětí na řadě, nyní je vše v nedohlednu.

18. září (odpoledne)

V nějakém menším sále, zkušebně, Míla Puš čte zpracovaný materiál o rockové muzice, který má být použit nevím ke kterému účelu. Je zde uvedeno, že každý třetí hudebník hrál na housle. Musím se ozvat, Mílo, to je úplný nesmysl, prosím tě, škrtni to, na ozvučené housle jsem tenkrát hrál jenom já. Láďa Jahoda uměl docela hrát, Láďa Hochman uměl tři písničky, to je všechno, na pódiu ale nikdy nehráli. Všichni hráli na kytary.

19./ 20. září

Něco určitě předcházelo, nedaří se mi vybavit, co. Nyní jsem přešel do místnosti, přemýšlím teď, zda to mohl být prostor jakési komorní expozice, ale pokračování mě usvědčuje, že tomu tak nebylo, nebo to bylo jen na okamžik. Na stolku – kolem jsou křesla – je štůsek knih, každá trochu jiného formátu a barvy i typu vazby, když chci tu horní sejmout, vidím, že jsou spolu svázány, ale ne jedním provázkem, nýbrž po dvou nebo po třech a zároveň tak, že všechny drží pohromadě. Tvoří tak jakousi knižní plastiku, ale zároveň je mi zřejmé, že to jsou moje knihy. Větší množství z nich ale vlastně, jak vím, i když se dovnitř nedívám, jsou jen prostorem, v němž knihy ještě nejsou napsány, i když samotná „krabička“ je součástí onoho štůsku jako fyzický předmět a i titul a obsah knihy jsou zcela zřejmé. Je tedy zřejmé, že jde o rozsáhlejší projekt, demonstrovaný ale zároveň objektově, dokonce bych skoro řekl výtvarně, o čemž svědčí spodní kniha, jejíž zadní deska ovšem není rovná, ale pravoúhle pokračuje do dalšího tvaru téže knihy, takže nelze knihu, a tím i celý štos položit normálně na stůl, ale na jeho okraj, přes nějž přesahuje ta rozšířená část spodní knihy.

Do místnosti přicházejí další, jsou to většinou mí někdejší spolužáci ze střední školy, jak mi je zřejmé podle toho, že tu je Olina Rybářová, která vždycky hodně četla [léta byla knihovnicí a potom starostkou nedaleké Železnice], ukazuju jí, co jsem napsal, ale z druhé hromádky většího, ale zároveň slabšího formátu, jako by to byly nějaké literární revue, jsou tam i další spolužáci, takže je jasné, že tím vlastně odpovídám na otázku, co jsem po ta léta dělal. Zároveň si uvědomuju, že tohle je můj byt, je tu ode dveří ale na zemi i za sedačkou u okna několik velkých květináčů, ty samotné vlastně nevidím, ale zároveň vím, že ony pokojové rostliny nerostou přímo z podlahy, to je zcela standardní, jen je celá místnost zaplněná, nábytek kvalitní, dokonce jakoby reprezentující někoho majetnějšího, uvědomuju si, že si říkám, to by H. K. koukala, jak to tu mám, i když vzdáleněji od metropole [což je nesmysl, jakékoli skutečné srovnávání by bylo z několika důvodů nesmyslné]. Pro něco za jedním květináčem sahám, chci podat nějaké pomeranče, ale nevidím na to pořádně a celý podávací stolek se vším, co tam je se převrací [to je jasné echo z odpoledne, kdy jsem musel za dvěma autobusy, které za sebou prudce zabrzdily, zřejmě aby na přechodu někoho, kdo tam vlítl, nepřejely, rovněž zareagovat a taška s nákupem se sesunula ze zadního sedadla na zem].

Uvědomuju si podprahově, že tvar toho knižního objektu a onoho občerstvení, které nyní chci připravit pro hosty, nějak sémioticky souvisí.

U stolku a i na dalších židlích vedle všichni listují mými knížkami, přichází ale Alena, a coby vždy velkorysá hostitelka přináší na talířcích nějaké chleby se šunkou a vajíčky. Já ale takřka brutálně zasahuju. Vytrhuju několika čtenářům talířek s jídlem z ruky, odnáším i ty, co jsou na stole, s křikem. Až si to prohlédnete, pak se najíte. Umaštěnýma rukama by se všechno zničilo. To je onen moment, že si Alena vždycky dělá všechno „po svém“, tedy bez vnímání kontextu, prostě je pro ni důležité nezanedbat svou aktuální roli. Já si samozřejmě taky uvědomuju, že by se patřilo nejdříve hostům nabídnout něco k snědku, a teprve potom se zabývat něčím jiným, nicméně když už to takhle začalo, nebylo zbytí, byť to bylo velice nezdvořilé, ba překračovalo to veškeré meze slušného vychování.

Pak se mi zdálo něco zcela odlišného. Po probuzení jsem počítal s tím, že si to zapíšu, právě i jako příklad úplné rozdílnosti snových obrazů a příběhů, teď si to ale ne a ne uvědomit. Někdy se ten obraz vrátí, jindy si matně uvědomuju souvislost v dalším snu, ano, na cosi to navazuje.

25. /26. září

Jakoby nějaký výstup z uzavřeného prostoru, přede mnou projíždí široký transportní pás, něco mezi takovým, jako jsou pro dopravu zavazadel na letištích, ale spíš jako nákladní vlak, z něhož tady je jen nějaký podklad, kdoví, zda to jsou koleje, a rozhodně to není tvar jednotlivých vagónů, spíš se to posunuje nízko nad zemí, a já zároveň jedu na tom, ale přitom mám pocit, že pás s jednotlivými polemi ujíždí dopředu rychleji a já se dívám na to, co se nachází pode mnou. Najednou na jednom z těch polí je plakát Fidle, oznamující blízký koncert, ale jsou na něm dvě věcné chyby. Snažím se je propiskou opravit a touto formou informovat o tom Radka, který tady není, a který by měl uvést ty informace, než plakáty vylepí na veřejnosti, do pořádku.

26. /27. září

Jedu odněkud autem, s někým, chybně si myslím, že se mám držet v pravém pruhu, který ale nevede dál, ale odbočuje do prudké a velice strmé spirály mezi cihlovými zdmi, a já se ocitám na místě, odkud je vidět zpět dolů do města, v němž jsou některé budovy, které bych odněkud znal, zřetelně rozčleněné a odlišené od ostatního prostoru, ulice v poněkud nepravidelných úhlech, jako by mi to místo bylo důvěrněji známé. Je zřejmé, že pro pokračování lze dolů sjet i jinou cestou, daleko povlovněji se svažující, právě tímto směrem.

Náhle jsem dirigentem jakéhosi pěveckého sboru, vedle osob, které jsem nikdy neviděl, tu jsou i některé známé, muži i ženy, oblečené podle svých běžných zvyklostí, nikoli ve stejných ústrojích, jako tomu bývá na koncertu. Na konci stojíme všichni vedle sebe, zřejmě proto, aby se ozřejmilo, kdo všechno se účastní, podobně jako když se herci uklánějí na konci představení v řadě vedle sebe. Zjišťuji najednou, že mezi námi v řadě stojí také Miloš Šejn, kterého jsem předtím neviděl.

27./ 28. září

Přecházím lesní pěšinou, která je součástí trasy nějaké mé delší cesty, ze svahu do místa, které je ze tří stran uzavřeno, skoro jako by připomínalo jeskyni. Na prostranství jsou lavice a židle, určené ke shromáždění. Byl jsem pozván, že mám o něčem hovořit, jako součást nějakého širšího programu, jeho jedna část skončila a já očekávám, že přijdu na řadu. Neděje se ale nic, sice mi přinesli občerstvení, ale jinak začíná nějaká další část, lidé se mezi sebou baví. Čekám ještě dál, bavím se s hlavním organizátorem či představitelem společenství těch lidí, pak mi ale dochází trpělivost a oznamuju mu, že pokud se ty věci nějak nevyjasní, za deset minut odcházím. Ptám se ho, jestli tomu rozumí. On s nevinným pohledem a nejspíš přesvědčivě odpovídá, že to nechápe. Vysvětluju mu, že bych tedy očekával, že mě přivítá a představí, předá mi slovo a tak.

Sedíme tak, že proti stolu a našim židlím jsou řady těch, které jsou připraveny pro posluchače. Nyní zjišťuji, že se postupně zaplňují nejen ony, ale i za námi přibylo množství řad a tam také přicházejí další a další lidé. Musím se přemístit, a sice do strany, abych viděl na všechny, kdo tu jsou. Vstávám a začínám mluvit. Nevím, na jaké téma vlastně mám hovořit, ale přijal jsem pozvání a rád zde vystoupím. Mohu posluchače ujistit, že to, co uslyší, nebude ve vědeckém diskursu, jsem si vědom, že oni to místo, kde žijí, znají daleko lépe než já, vědí, jak zde hospodařit, pěstovat věci na poli a chovat zvířata. Spíš se budu chtít podívat na věci z nějakého osobního úhlu pohledu. Moje vystoupení pokračuje a najednou zjišťuju, že jsem se rozhovořil o řadě pojmů, které jsem vtáhl do onoho zprvu jednoduchého rozvrhu, začal jsem usouvztažňovat formáty myšlenkového světa, které jsem vedle sebe začal porovnávat, ke každodenní praxi, objevily se tu momenty mytologie, klimatu, digitalizovaných obrazů světa a alternativní přístupy stravování, ekologického bydlení a dalších momentů, najednou jsem zjišťoval, že nejen nebudu vědět, o čem mluvit, ale že se naopak budu pokoušet budovat jakýsi souvislý obraz svého sdělení. Do tohoto slibného celku se už ale má řeč nedostala, protože jsem se probudil.

28. / 29. září

Pokračování nějakého děje, vycházím se skupinou lidí z klasicistního skleníku, jsou tam také dívky, do jedné jsem se zahleděl, hnědé oči, rovné dlouhé vlasy, kypré slovanské tvary, mírný pohled. Někdo komentuje, to prý by se matka zlobila, ale nevypadá to. Proč to je náhle zahrada jičínského Lepařova gymnázia, nevím. Je to zkrátka ono prostranství se zeleným trávníkem. Oslovím ji, neodmítá mě, jako by tu byla odedávna. Ocitáme se spolu kdesi sami, milujeme se. Ten tělesný kontakt, teplo, nebudu podrobněji popisovat, ale bylo to intenzívní.

Jsou tu nyní další lidé, studenti, jeden, který se ke mně choval vždycky přátelsky, Ovečka, je to nějaké návrší, pod ním domy. Vyrazíme na výlet, ocitáme se ve vlaku, krajina vypadá jako [z Jičína] na Turnov, respektive ona fiktivní krajina, která se v mých snech opakuje kamsi k Liberci, ale jedeme do Hradce Králové, jak říká zastávka Hořice, a už všichni vystupujeme. Ptám se Ovečky, s nímž se bavím skoro celou cestu, kdy musí být doma. Říká nějakou hodinu, pak ji mění, respektive zaměňuje za dobu odjezdu vlaku, nakonec je jasné, že ho rodiče čekají do sedmi hodin, to znamená odjet v šest. Já mám na mysli to, že se po návratu musím dostat ke svému autu, které stojí zaparkováno v jedné ulici s nízkými paneláky či obytnými domy, a je to ještě někde dál od nádraží.

Vystoupili jsme a nahlédnul jsem do nějakého knihkupectví, vyhlédnu ze dveří a za rohem probleskne obraz jičínského náměstí se zámkem a Valdickou bránou. To musí být omyl, přece jsme z Jičína odjeli, vrátím se krok zpátky a znovu se podívám, je tam moskevské náměstí s komplexem chrámu Vasilije Blaženého, ale ve zlomku vteřiny se to změní, a je tam to „správné“ hradecké náměstí. Byl to projev toho, že tohle všechno je digitální realita, jak by nasvědčoval charakter zábleskových proměn, nebo je to stav mysli? Na náměstí si uvědomuju, že vůbec nehovořím s onou dívkou, k níž cítím blízkou náklonnost, jdu tedy k ní, lehce ji líbám na šíji nad mohérový rolák. Ptá se mě, jestli chci sebou něco k jídlu, že by koupila, ale v těch větách jsem něco nezachytil a nevím, co bych měl odpovědět.

Celá skupina nyní pokračuje v cestě, ten posun v prostoru je poněkud nelogický, před chvílí jsem s dívkou stál na čtvercích z dlažebních kostek náměstí, nyní přecházíme jistou trasou až k vchodu do nějakého nákupního komplexu. Uvědomuju si nyní, že jsem v deskripci snu udělal chybu, totiž v následnosti, protože ten rozhovor o Ovečkově návratu se odehrál až na tomto místě. Nedokážu ale přesto správně seřadit jednotlivé sekvence. V každém případě nyní jdeme dlouhou ulicí mezi obchody, jak to bývá v oněch moderních nákupních centrech, označovaných jako „galerie“.

Opozdil jsem se ale a všichni jsou někde vepředu. Kam ale zahnuli? Je několik možností. Dostal jsem se na konec komplexu, vycházím ven a ocitám se ve volné přírodě. Už předtím, ještě když jsme šli pohromadě, bylo z jednoho východu vidět, že sousedí s nově vybudovaným dětským zábavním parkem, byly tam vidět zbytky materiálu po stavebních pracích a údolí dál, má to být Mirákulum, ale jen podle jména [nikdy jsem ve skutečném Mirákulu nebyl]. Nyní se ocitám za východem z komplexu, je tu jakási skála a vlevo vodopád, v dálce jsou pod zamračenou oblohou vidět komíny, to musí být Hradec Králové, ale je to daleko, když si srovnám, že jsme vystoupili na nádraží a jsme tak vzdáleni od města. Nebo že by to byla ještě jedna další zastávka?

Je zřejmé, že se musím vrátit a jít jinou trasou. Příliš nedbám terénu a tak probíhám vodou tři čtyři kroky pod cestou, kterou jsem přišel. Necítím ale vlhkost, jsem zpátky. Myslím na to, že jsme domluveni na dobu návratu, takže se nedá nic dělat, musím se dostat zpátky a přijdu o společný zážitek, a taky jsem myslel na tu dívku, že je tam beze mně.

8. / 9. října

Vracím se s nějakou myslím dobře, důvěrně známou osobou kamsi zpět. Je to uzavřená místnost, skoro jako jeskyně, a někdo mí říká, že jsem měl přijít dříve. Nějaká dívka či žena má teď problémy, a já musím teď udržovat „polovinu“ nějaké směsi, jinak ona zemře. Vzápětí mi někdo vylije přes břicho, rozkrok a nohy nějakou řídký betonový roztok, který nicméně začíná tuhnout. To je zřejmě to, co mám doplňovat tak, aby to stále bylo na „polovině“, to znamená, že se zřejmě část ztrácí a já mám směs udržovat v tom určitém stavu. Celý ten obsah snu je na jednu stranu naléhavý, na druhou stranu ale temný, s řadou nezřejmých a neurčitých kontextů, například kdo je ta druhá osoba, s níž jsem přišel, kdo mi vylil beton na tělo atd.

I další část snu (či samostatný sen?) je temná. I tady je přede mnou nutnost cosi udělat. Řešení nějaké situace je „spárovat“ či „sepnout“ okraje něčeho, možná to jsou dva listy papíru, na nichž jsou informace o problému, jenž má být v okamžiku, kdy se obě části spojí, ale který je fyzicky někde úplně jinde, odstraněn. Je to celé hrozivé, ale daří se, několikrát za sebou dokončit ten úkon, který má v sobě cosi sémiotického, a po dokončení dochází k úlevě.

Třetí část (či samostatný sen?, mezitím došlo k probuzení) nicméně je honička, už před tím došlo k nějakému přemisťování, nejspíš autem, nyní přelézám plot z dílců mezi sloupky, sestávající, podobně jako u branky, z pletiva v rámu, jedné vilky se zahradou, nikdo tu kolem není. Mým cílem je zřejmě se dostat na druhou stranu zahrady, přecházím za vilami a překonávám další překážky, pak se ale vracím zpátky a zjišťuju, že to místo, kudy jsem přišel, nemohu najít, zřejmě bude ještě o jeden či další dva domy dál. V tu chvíli ale k jedné z těch branek přichází rodinka, která zde zřejmě bydlí. Vidí mě a já se vrhám zpátky a pronikám do domu, přes jednotlivé místnosti a druhou stranou, oknem ven. Za plotem je ale v tu chvíli víc osob, které mě vidí, musím se smířit s tím, že nejsem skryt a nemohu v klidu nepozorován uniknout. Jde do tuhého. Venku je jasný den. Pronikám dalším oknem do vedlejšího domu, jednotlivými chodbami a místnostmi, zřejmě už pronásledován, přeskakuju nějaký stůl k oknu, otevírám kličky, jde to dobře, a slézám na další zahradu. Kudy teď dál?

11./12. října

Vidím sám sebe dvojmo, totiž jako dvě těla vzdálená od sebe jakoby na nějaké projekci, která sice není filmová, ale je zřejmé, že má meta-povahu, tedy že je zároveň fyzickou přítomností a zároveň obrazem. V obojím případě je za mnou čtvercový výřez, za nímž je vidět povrch nějakého tělesa, tedy zřejmě i vesmíru. Oba povrchy se pomalu posunují.

Jsem s nějakou osobou na ulici neznámého města, máme se dostat na nějaké místo, já si jsem jistý, že se musíme vydat ulicí, která je před námi, když se tudy přijde na hlavní ulici, která se táhne napříč pod touto ulicí, měl by tam být jakýsi polský obchod. Přede mnou je představa členění ulic a domů, osoba, která je se mnou, chci jít jinudy. Domy jsou zřejmě z minulého století, atmosféra nezametených ulic, jako by to bylo někdy před padesáti lety. Nakonec pokračujeme tou přímou ulicí, žádný polský obchod tam není, ale přicházíme k domu, který má zatlučená okna prkny, zřejmě je opuštěný. Vcházíme dovnitř, nikdo tu zřejmě není.

Tento třetí ze čtyř snů, z nichž druhý až čtvrtý následovaly vcelku v krátkém čase za sebou, mi uniká z mysli. Myslím, že hrálo několik hudebníků, já také, na housle, nejsem si jist, zda jsem nebyl tím, kdo ostatním vnukával vlastní téma, přičemž jsme se s druhým houslistou střídali v jedné ozdobné figuře. Sen končil na vlakovém nástupišti, kdy ostatní měli odjíždět a rozebírali si zavazadla.

Je možné, že čtvrtý sen, v meziprobuzení jsem si říkal, že nesmím zapomenout ony základní motivy, abych vše mohl zaznamenat, ale teď si nejsem jistý, zda se mi to podařilo, tedy že čtvrtý sen navazoval na ten třetí, protože jsem šel pěšky s mou babičkou a vyptával se, zda máme všechno. Je totiž možné, že se v těch snových sekvencích opakoval onen motiv stěhování, tedy vyprazdňování skříněk, jejichž obsah jsem dával do zavazadel, s nimiž jsem měl opustit ono místo. To by se mohlo vztahovat nějak i k onomu druhému snu, v tom případě by všechny tři poslední sny mohly představovat tři kapitoly souvislého příběhu, jehož pořadí ovšem nyní nejsem schopen rozklíčovat. V každém případě je ona situace s babičkou posledním obrazem. Neseme velkou plátěnou tašku, u níž jsem překvapen, jak je široká, ptám se, jestli také vzala moje housle. Snažíme si ujasnit, co kdo předtím nesl, případně přendal z více zavazadel právě do té jedné tašky. Stojíme ve volném podchodu na mírně se snižující asfaltové cestě s výhledem na nějaké průmyslové budovy, nevím, proč si myslím, že by to měla být Plzeň. Musíme obejít kaluž, zastavujeme se, abychom si odpočinuli od zavazadel.