Sny o Jičíně

Zjevení na poště
pozdní padesátá léta

Chodba v přízemí pošty. Už v tu chvíli jsem měl zvláštní pocit, jakési napětí kolem, vše kolem je v tu chvíli podivně strnulé, ale v příštím okamžiku se musí něco stát. V raném dětství jsem, pravděpodobně jako většina v tomto věku, prožil pár dětských nemocí provázených horečkami. Mezi spánkem a bděním se mi zjevovaly pruhované rolety, které se večer stahovaly a byly možná spíš než ochranou před světlem zvenčí každodenním rituálem před spaním, v jejich spodní části zůstaly mapy s ohraničenými okraji, stopy vzlínání vlhkosti mezi oběma okenními rámy, a nyní na mě rolety upíraly svoji podobu, jakoby samy byly mocny vidění a měly schopnost oslovovat mě jako živé bytosti, než se propadly do tmy nebo náhle vyletí vzhůru, což se někdy stávalo, když západka péra při stahování nezaskočila na místo, které udržovalo roletu ve stažené poloze.

Podobně se v těchto chvílích, než jsem usnul, nebo když jsem se nacházel někde na pomezí spánku, bdění a halucinace, můj zrak stáčel nahoru do rohu, který se náhle začal přibližovat a opět neúměrně vzdalovat, takže proměňoval prostor celého pokoje, který se nepřirozeně deformoval. Tyto zrakové vjemy se několikrát opakovaly a vzbuzovaly ve mně zprvu děs, stejně jako motiv jakéhosi řetězového mostu, kdoví odkud se přede mnou objevivšího, vedoucího přes rozvodněnou řeku, kolotající a bublající ale na jednom místě jako při nějaké sopečné činnosti, který se ve chvíli, kdy jsem na něj vstoupil, rozhoupal se strašlivým řinčením a pohybem oněch řetězů po stranách, které o sebe bily a vydávaly hrůzostrašné zvuky, načež jsem se zpocený probudil.

Nezvyklé napětí jsem pociťoval i nyní v budově pošty, v níž jsem se ocitl, nevím proč. Jdu oním prostorem, který kdovíkam vlastně vedl, mohlo to být do podzemí, které bylo od ostatních chodeb oddělené mříží, za nimiž se nacházelo studio místního rozhlasu, ale také kamkoli jinam. V tu chvíli jakoby mi ale nějaká síla, podobně jako u onoho mostu, vstoupila do cesty a znemožňovala mi jít dál. Ve stadiu naprosté ztrnulosti jsem očekával, co bude dál. Nedělo se nic. Mrtvolné ticho, nic se nehýbalo, chodba byla prázdná, bylo zřejmé, že se k čemusi schyluje. Náhle se v jednom místě provalila zeď, jakoby se protrhla divadelní kulisa, nebyla to snad ani zeď, kterou by prorazila lžíce bagru, ale slyšel jsem trhání papíru, a v tu chvíli bylo zřejmé, co bylo příčinou toho protržení, co zeď prorazilo. V onen okamžik na mě zíral – strnulým vzezřením oné postavy z transparentů, jaké jsme znali z prvomájových průvodů, s onou barvotiskovou kýčovitostí, ale zároveň pohledem živého člověka, s oněmi sevřenými rty a charakteristicky vlasy ulízanými dozadu – Klement Gottwald.

P. S. Myslím, že v tu dobu byl „první dělnický prezident“ již několik let mrtev, a po možná více než půl století si s trochou úsměšku na rtech zpětně říkám: Tak většinu prezidentů našeho státu (vlastně několika států, vezmu-li to pregnantně) jsem tak či onak viděl živých, ať už velmi vzdáleně či docela zblízka, s jedním jsem dokonce seděl u jednoho stolu (pravda, to ještě nebyl prezidentem), a tak zřejmě prozřetelnosti nezbývalo hned v začátcích onu galerii tímto způsobem doplnit. Samozřejmě tak trochu fabuluju a přání je otcem myšlenky, Zápotockého a Novotného jsem nikdy naživo neviděl. Tento sen jsem později vyhodnotil jako jeden z mých prvních „filmových snů“, které si často hrály s vědomím čehosi promítaného, inscenovaného, kontrastem černobílé a barevnosti atd.

Komenského nám. 90
šedesátá, možná i začátek sedmdesátých let

Místa, která člověk zná nejdůvěrněji, mají svá skrytá tajemství. Ona důvěrná blízkost je naléhavá do té míry, že v sobě skrývá další vrstvy, běžnému náhledu nedostupné, odkrývající se teprve v imaginaci snu. Je zajímavé, že zasahují architekturu domu v její podstatě, nikoli jen v detailech, a nemusí to být hned halucinogenní manýristické prostory Giovanni Battisty Piranesiho, i když i tento náboj multiprostorovosti se někdy v mých snech objevoval, stejně jako je asi běžné vznášení se a propadání do hlubin prostoru. Ve snech o domě, ve kterém jsem strávil dětství a studentská léta, na malém jičínském náměstíčku sevřeném pozoruhodnou historií, mě ale spíše fascinovala souvislost přízemního a půdního patra v konstrukci snového vidění. V přízemí je centrální chodba, vedoucí ke schodišti do prvního patra v zadní části domu, které pak z prvního patra pokračuje „na půdu“. Tehdejší drobné přestavby v jejích členěných prostorech (v jedné části měl táta skříně s různým nářadím), v jiné se věšelo prádlo, další byla nevyužívaná, vzájemně ale byly prostupné, protože byly odděleny jen podélnými, příčnými a svislými trámy, měly pravděpodobně na svědomí – vedle samotného tajemství jen jednou žárovkou osvětleného prostoru – práci představivosti ve snu.

Z vikýře na tehdejší půdě (dnes už neexistující, byla přestavěna na podkrovní byt) jsem mohl vylétat (pokud jsem to nedělal z okna v kuchyni v bytě) na židli, která uměla na moje přání vznést se a vylétnout ven z domu, a pohybovat se podle síly mé mysli (opravdu jsem musel vynaložit určité úsilí) kolem Starých lázní a Kubínovou ulicí směrem k náměstí (teď mám na mysli velké, dnes Valdštejnovo náměstí). Nejmagičtější snovou událostí bylo nicméně odhalení proměn prostoru, kdy se celý proměnil v podstatně větší stavbu, jejíž některé části byly dostupné například jen po uzoučkém schodišti u holé zdi a v jakémsi prázdném prostoru a pak do dalších částí po trámoví, které odkrývalo části, kde byly uchovávany různé věci, které tam ovšem ve skutečnosti nikdy nebyly.

A to, k čemu chci dospět, je podivuhodná představa, která vytvořila vedle krámu, který byl vedle centrální chodby z dob první republiky a v němž se v době mého dětství nacházel mandl, se samostatným vstupem z ulice, další paralelní chodbu se schodištěm nahoru, jen utajeným, jako to bývá ve starých zámcích, a tedy neuklizeným, se spoustou haraburdí po stranách. Toto schodiště pak vedlo překvapivě rovněž na půdu, jak jsem odhalil, když jsem se po něm vydal. Když jsem se pak ale chtěl vrátit zpět, už to nebylo možné. Musel jsem odbočit, dostat se na podestu nad „normálním“ schodištěm na půdu a po něm se dostat dolů. Paralelní schodiště by se ve skutečnosti muselo nacházet ve vedlejším domě, k němuž byla zřejmě společná zeď, převyšovat ten náš, se starobylou historií vedoucí až někam do roku 1865, o jedno patro. Možná tento motiv mohl také přispět k představě o alternativních prostorech, o nichž jsme se později dozvídali z nejrůznějších knížek.

Trochu váhám v tomto kontextu vůbec zmiňovat Harry Pottera, nejen proto, že nemohl, protože byl napsán o několik desetiletí později, ale i proto, že jsem nebyl ani pak žádným jeho nadšeným čtenářem. V tomto případě, přesněji řečeno případech, protože se sen o domě na Komenském náměstí opakoval možná i v době, kdy už jsem bydlel na jiných místech, šlo především o vědomí prostorových souvislostí s jejich důslednou logikou umocňující tajemství místa.

Průhledný zámek
sedmdesátá léta

Imaginace umí, i když dnes ji IT technologie alespoň co do technické věcnosti dost dohánějí (ono vytržení s ní spojené ovšem vygenerovat nedokážou a nikdy se jim to ani podařit nemůže), úžasné věci. V mých „architektonických snech“ (ostatně myslím, že je v různé podobě má kdekdo, už jen proto, že jsou spojeny s určitým pocitem prostoru) se spojoval často obraz reality a projektu, totiž architektonického nákresu, který jsem jakoby viděl promítnutý do příslušné stavby, takže zároveň tady byla ona hmota, z níž je stavba vytvořena, a plán, tedy její narýsovaný projekt, který ovšem nebyl narýsován na klasickém pauzáku, ale v trojrozměrné podobě identické s rozměry a místem samotné stavby. Tenkrát ještě snad ani neexistoval termín 3D, ale byla tu deskriptivní geometrie, z níž samozřejmě vycházejí dnes ony počítačové programy pro architekty, a už tu bylo okouzlení některými novými formami filmu, od toho kruhového panoramatického v Praze na Výstavišti přes širokoúhlé filmy, které odstartovaly pozdější možnosti, které se po nějaké přestávce znovu daly do viditelného pohybu a vedly až kamsi k Imaxu.

Nejvýraznějším ze zmíněných snů byl jeden, který se váže k Valdštejnskému paláci v Jičíně. Ten je z hlediska koncepce zajímavý tím, že v přední části se nacházejí dvě nádvoří, umístěná v orientaci do náměstí vedle sebe, ono nádherné Arkádové, podobné tomu jen o něco staršímu renesančnímu nádvoří v Landhausu v Linci, ale ještě krásnější, a Malé. Do každého z nich lze vstoupit samostatnými vraty a případně pokračovat až na Velké nádvoří, ve své délce součtem obou předchozích, odkud je i vstup o bývalé konírny, dnes muzejní galerie. Z arkád lze pak v jednom místě projít dveřmi do chodby druhého nádvoří. To je důležité zpětně pojmenovat, protože to bylo zřejmě momentem, který otevřel právě příslušnou představu, v níž se prolínal otevřený a zavřený prostor.

A navíc obraz, který popíšu, byl v souladu s Vévodovými realizacemi, totiž v intencích rozšíření původního Smiřického zámku, který na tomto místě stál a po oné dramatické události s Eliškou Kateřinou Smiřickou vyletěl do povětří a musel být zrekonstruován. V mém snu, jehož děj se odehrával v noci, za slavnostního osvětlení náměstí pouličními světly (nevím už, zda na náměstí v té době už byly vráceny pouliční lucerny, které zintimnily prostor náměstí), se v jeden okamžik, kdy jsem se nalézal na jedné chodbě uvnitř zámku a díval jsem se podélně směrem do náměstí, otevřel vnitřní prostor budovy a já jsem viděl skrz zdi celou architektonickou konstrukci zámku. To ale není všechno. Kouzlo představivosti mi otevřelo nejen budovu zámku, ale i všech ostatních budov na jižní straně Valdštejnova náměstí, tzn. prakticky až k silnici v jeho rohu, za nímž se nachází kostel sv. Ignáce, původní jičínský farní kostel, a za ním druhý (vedle zámku, tedy vlastního Vévodova sídla) komplex budov s jezuitskou kolejí a dalšími budovami, představujícími areál Valdštejnských památek ve městě. Propojení celé fronty budov, kterými v tomto okamžiku pronikalo noční osvětlení a vytvářely se tak potenciálně otevřela představě vytvoření nové podoby zámku, nový architektonický koncept, který by tak zaujímal celou podélnou stranu náměstí a propojoval i další prostory, na jedné straně k areálu vzdělání nad Rynečkem (jezuitskou kolej), na druhé straně cestu na Husovu třídu, s níž tuto linii spojuje oblouk Valdické brány.

Fascinující zjevení mi zapadalo do celkového urbanistického konceptu budování města a jeho propojení s krajinou Jičínské kotliny, byť fakticky bylo zřejmě v rozporu se skutečnými plány Albrechta z Valdštejna. Ty se dokonce v poslední době rozkrývají v nových podobách, dokonce v možné pluralitě několika různých konceptů, stejně tak jako v mých představách s řadou otazníků. 

Přednáška na rohu náměstí
březen 2016

Vracel jsem se ještě z rohu náměstí u Brány pod podloubím směrem k obchodům a náhle si uvědomil, že můj předřečník, který hovořil uspořádaně a zevrubně, se všemi možnými daty a věcnými detaily, všechno, o čem bych dokázal hovořit, snad vyčerpal, a že nebudu vědět, co vlastně budu říkat. Zpomalil jsem, chvíli jsem stál před drogerií a pak se pomalu otočil a šel na místo, kde jsem měl mluvit. Přitom na mě odkudsi ze strany doléhala jedna okolnost, kterou jsem pociťoval jako z nějakého důvodu důležitou.

Nebyl jsem si jistý, zda mám hovořit na onom malém prostranství zčásti uzavřeném pohledem na Bránu, chrám svatého Jakuba a boční fasádu Valdštejnského paláce s průhledem do parku mezi kostelem a zámkem a s volným pohledem do náměstí nebo zda na místě bude nějaká malé dřevěné pódium, stlučené z prken, něco jako kazatelna se schůdky a zábradlím či polní tribuna pro válečného vůdce, což samo o sobě nebylo nijak důležité, ale bylo podstatné vzhledem k tomu, o čem budu hovořit. Určující by byla totiž orientace řečniště k prostoru, v němž by byla, nasměrování do onoho prostoru obklopenému historickými budovami či spíše ven z něj.

V tu chvíli jsem si totiž uvědomil, že právě toto nastavení vůči okolnímu prostoru má souvislost s tím, o čem budu hovořit, jediné, co mi zbývá, jsou totiž nikoliv historické děje a události, uzavřené přehledně a přístupně posluchačům vzhlížejícím k zajímavému výkladu, nýbrž samotné místo, na němž budu stát a z něhož mám promlouvat. Perspektiva daná ničím jiným než právě tím stanovištěm. Vždycky jsem intenzívně cítil to, čemu říkám magie místa, či co se možná skromněji nazývá genius loci. A právě to je nakonec to jediné, z čeho můžu v tuto chvíli vycházet, dokonce co fascinuje mne samotného nejvíc, a o čem doufám, že budu schopen přenést na ostatní, respektive že budu schopen přenést na ostatní právě tuto fascinaci jedinečným možným pohledem. 

Rozhodnout se postavit na nějaké určité místo, na ně a na žádné jiné, bylo vždycky záležitostí úvahy při jakékoli akci, kterou jsem si vymyslel nebo na které jsem se podílel a mohl ji nějak ovlivnit. Bylo to třeba společné malování s Trajko Truhlářem, kdy jsme si postavili malířské štafle k „barometru“, totiž do interiéru Konvičkové (korunovační) kašny na Valdštejnově náměstí, empírového altánu či malého chrámu uvnitř s úžasnou ručně malovanou plastickou mapou Jičínska, místa domluvených setkání, jedním z center magnetických polí nejen náměstí, ale celého Jičína. Pohled na osově souměrný Valdštejnský palác, tedy jičínský zámek, přímo vybízel k tomu, abychom si plátno rozdělili tak, že každý z nás bude malovat na jedné polovině a po určité době si pak obě poloviny prohodíme a v dalším průběhu budeme dotvářet to, co ten druhý z nás namaloval předtím. Tak jsme si vymysleli koncept, který měl zaručovat i to, že vznikne něco, co bude mít společného ducha a nikoli dva nesourodé pohledy, dvě vidění dvou rozdílných myslí a malířských technik (pokud se to tak dá vůbec nazvat, protože naše školení si nemohlo nárokovat akademickou úroveň).

Stejně tak jsem považoval za důležité umístění hlavního pódia o jičínském pohádkovém festivalu, o němž se na dramaturgické radě festivalu každoročně – podle mě zbytečně – sáhodlouze diskutovalo. S názory a v některých létech prosazenými pokusy umístit jej jinam než tam, kam jsem jej situoval já a kde nakonec podle vší logiky, pokud bychom nechtěli věci úplně stavět na hlavu, muselo skončit, jsem se nemohl shodnout a mým jednoznačným argumentem bylo – vedle mého názoru, že „aktivity by se měly realizovat být tam, kde vždycky byly“, protože to zkrátka doba ověřila, takže například segment občerstvení by měl být v rohu směrem k Valdštejnské koleji (tam byly vždycky hotely a restaurace U Němců a U Anděla), a přemístění do středu náměstí se vždycky z různých důvodů vymstilo – prostorová situace náměstí, které se svažuje právě do onoho rohu, kde také vždycky byla radnice (jak ta „Stará“, tak „Nová“, dnes K-Klub), tedy místo, odkud se dávalo na vědomí občanů to, o čem jejich zastupitelé rozhodli, místo, které, stejně jako v antických amfiteátrech jeviště obklopené svažitým hledištěm, je nejníže a je tedy nejvhodnější k sledování celého pohádkového programu, od vyhlášení a předání klíčů, přes vystoupení po celý týden (původně se konal festival týden a nebylo, jako později, okleštěn na několik dní) až po předání klíčů zpět vedení města.

Stejně tak se stala signifikantním místem setkání při různých společenských událostech druhá stavba na náměstí, nazývaná obvykle prostě „kašna“ (ve skutečnosti jedna z kašen na Valdštejnově náměstí, se sochou Amfitrité), která je tedy spojena především s duchem Listopadu. Tam se rozrostl les hořících svíček po úmrtí Václava Havla, tam vždycky svolával Prochor setkání k památce sedmnáctého listopadu, tam, pokud si dobře vzpomínám, přišli Michal Viewegh a dnes už zesnulý Vladimír Dlouhý při jakési vypjaté politické situaci, už nevím, zda to byla krize v České televizi, iniciativa Děkujeme, odejděte či nějaká úplně jiná akce. Také v tomto případě prostor se sochou antické nymfy s vodní hladinou, z níž v časech, které ještě pamatuju, o Vánocích vyskakovali (či je do sítě prodejci lovili) kapři, se z nějakých důvodů prokázal jako ten nejpříhodnější, byť by člověk mohl uvažovat o několika dalších, které by požadovaný úkol splnily stejně dobře. Možná, že to byly ty tři schůdky kolem vlastní vodní jímky, z nichž byl řečník patrný i v semknutém společenství, a zároveň nebyl příliš vysoko, coby v demokratické atmosféře nepatřičný kazatel.

Na rohu, k němuž jsem nyní směřoval, jsem se kdysi, v dobách, kdy jsme coby středoškolští studenti vzývali recesi coby překvapení v každodenním pouličním dění, dnes bych možná použil výraz street art, několikrát postavil v dlouhém kabátě, v černých brýlích a dalšími prvky, které měly okolojdoucím dát jednoznačně najevo, že se jedná o happening, inscenované vystoupení, event či jak to chcete nazvat, a hrál jsem na housle různé kramářské písničky. Zkoušel jsem to na různých místech, s kloboukem na vhozené mince, které byly pak základem pro případnou útratu v hospodě, ale většinou spíš bez něj, a toto místo, kde se křížily cesty od Valdické brány na náměstí a z náměstí do parku, mi připadalo zvolené nejlépe, jak jsem usoudil i z ohlasů publika, které na tomto místě fungovaly nejlépe. Vzpomínám si, že jsme toto místo rovněž využili se spolužákem při předprodeji vstupenek na maturitní ples, když jsme se, když jsme viděli, jak to ostatním jde pomalu, převlékli do cirkusového a všechny lístky, které ještě zbyly, během dopoledne, udali. To jsme ale posléze prošli celé město včetně úřadů a bank.

No tak, zřejmě budu mít o čem povídat, blížím se ke svému stanovišti.

Kolej v jednom kole
2001

Tak trochu rozladěný klavír na praktikáblech na zadním nádvoří budovy, která ještě před pár lety byla běžnému občanu nepřístupná, protože zde byla ubytovaná ruská okupační armáda (oficiálně ovšem „spřátelená sovětská armáda“), stopy jejíhož „kulturního“ působení zde stále ještě byly patrné a spoluvytvářely genius loci budovy s podivuhodnou historií, vedoucí až Albrechtovi z Valdštejna, jenž zde chtěl vybudovat vzdělávací instituci, která by odpovídala dnešní univerzitě. Po nedávném užívání historické budovy coby ruských kasáren zůstalo zprvu ještě neuklizeno, a po dalších letech nepoužívání půlmetrový plevel, který nyní studenti gymnázia, rovněž už přejmenovaného zpět podle jeho někdejšího ředitele Františka Lepaře, dali tak trochu do pořádku, nelze samozřejmě říci „do provozu“, protože to by byl úkol majitele budovy, tedy Města Jičína, které se ovšem spíše zpěčovalo tomu, aby se zde realizovaly jakékoli aktivity a to, co se zde dělo – alespoň po těch několik let, než město zase vrata svařená z jakéhosi podivného železného materiálu, jak bývalo u kasáren režimu, který před nedávnem vzal definitivně za své i s odchodem právě těchto vojsk (nezapomenutelný zážitek, viděl jsem je pochodovat), obvyklé – zase zavřelo s argumenty o nedostatečné bezpečnosti atd. atd. atd.

V tuto chvíli jsou na trochu hrbolatém nádvoří shromážděny desítky, možná skoro stovky mladých lidí, už se sešeřilo a celý prostor je osvětlen jen pár žárovkami bez krytu a chodbami vzadu a vpředu na první nádvoří s přízemními arkádami lze projít víceméně jen poslepu, chodby v horních patrech, které studenti uklidili a trochu i vybílili, aby tam mohli udělat výstavu fotografií, byly už nejspíš po celodenním zpřístupnění zavřené. Ve výklenku proti pódiu se čepovaly nápoje a bavila se tam i skupinka dospělých, zahlédl jsem tam také Osamu Okamuru, který byl jedním z iniciátorů znovuoživení koleje a autorem projektu Valdštejnské eurouniverzity, který (viděl jsem ho na vlastní oči) zůstal, coby první, ale zdaleka ne poslední, šance pro tuto unikátní historickou památku jen na papíře, pár kolegů kantorů a příznivců a možná patriotů, a všichni upínali zraky k tomu pódiu, na němž usedl ke klavíru muž s rovnými vlasy učesanými na pěšinku a astenickou vizáží a začal hrát a zpívat. Byl to Jáchym Topol, kultovní postava z undergroundu, v tu chvíli jsem si říkal, to je stejná nota s tím prostorem, v němž přesto, že studenti dělali, co mohli, byla patrná stopa zanedbanosti, čtené nyní jako „alternativa“, oprýskaných, kdysi hýřivých barev vojenské estetiky.

Je to sen, který se ale udál v realitě. Byť mám trochu problém s vročením, festival Kolej v jednom kole měl několik ročníků, takže to nemusel být rok 2001, jak se domnívám (i když nejspíš ano), ale také 2000 nebo 2002, když o tom přemýšlím, namátkově vzpomínám: MamaPapa, Tomáš Žižka a site specific, prof. AVU Miloš Šejn a letní výtvarná škola zaměřená na krajinu, Smradlavý hračky, fotky přátel z Holandska, etc. Sen, protože se rozplynul, stejně jako stamiliony z politického rozhodnutí později městem vrácené, přestože už bylo schváleno jejich přidělení na vypracovaný evropský dotační titul. Všechny indicie ukazují k tomu, ačkoli by to bylo obtížné jakkoli prokazovat (takové věci se prokazovat prostě nedají), že lidé, kteří o těchto věcech rozhodují, si nepřejí, aby se brány tohoto stavebního komplexu někdy otevřely a celý areál mohl být využíván k účelu, pro který kdysi byl vybudován. Zkrátka že (tentokrát řečeno) Valdštejnův sen byl příliš velkorysý na toto město, nebo řečeno obráceně… ať si každý doplní.

Tramvaj v Jičíně
někdy kolem let 1905, 1980 a 2000

Věděl jsem, že se chci dostat kamsi na Nové Město a nebyl jsem si jistý, zda kudy přijíždí tramvaj do Ruské ulice, zda z náměstí přes Ryneček či zda nejede kolem Valdštejnského areálu, tedy po městském okruhu kolem historického centra. Domníval jsem se, že cesta přes Ryneček je v několika místech příliš úzká na to, aby tudy mohla tramvaj projíždět, i když i v Praze taková místa, kde musí v historické zástavbě projet křivolakými uličkami, než se dostane na prostrannou třídu. Nakonec jsem viděl, jak mi tramvaj ujíždí, a trhnutím jsem se probudil.

Sny „dopravní“ mívám po celý život v nejrůznějších podobách dost často, a zatímco se některé trasy v určitých obměnách opakují, jiné – v souvislosti výkyvy nočního metabolismu, neklidných očekávání některých událostí či jiných okolností – jsou nové, byť se v nich opakují prvky prudkých stoupání zubačkou či autem do neznámých míst, vody či zablácených silnic, metamorfóz určitých míst, ale to jsou vlastně už ty první zmíněné. Nechci popisovat propojení dvou měst a jejich urbanistických prvků, které se mi několikrát ve snu vrátilo, snad jindy, ale je to rovněž námět, kdy si člověk uvědomuje, že vlastně jakýkoli pohyb nějakým dopravním prostředkem (taky to často bylo i prkno s malými kolečky připevněnými přes kuličková ložiska) vede člověka k uvědomění charakteru městského prostoru, který se stal dějištěm této cesty, a jakési transfigurace vlastního těla a městské krajiny.

Teprve později jsem se dozvěděl, že s představou tramvaje na jičínském náměstí si pohrával už karikaturista na jedné historické pohlednici někdy před sto lety. Takže nebylo nic divného, když Karel Jakubů při svých dopravních imaginacích přišel s nápadem, že v Jičíně zavede kolejovou místní dopravu. Napsal dokonce na jičínskou radnici dopis s popisem svého projektu a s požadavkem, aby na revanš za jeho úsilí o zvelebení dopravy v Jičíně na Žižkově náměstí byla u refýže, která by tam vznikla, umístěna tramvajová zastávka s vyvěšeným jízdním řádem. Na věci neměnilo nic, že z radnice nedostal žádnou odpověď, k vytvoření jízdního řádu si přinesl stopky a vydali jsme se mým autem po vyznačených trasách budoucí tramvajové dopravy a zaznamenávali přiměřený čas jednotlivých zastávek tramvaje. Pro začátek byl projekt, třeba podotknout, poměrně skromný, tramvajové linky byly pouze dvě, jedna vedla z vlakového nádraží na Čeřovku, druhá pak – s budoucím předpokládaným prodloužením až do Prachovských skal – z Valdického předměstí na předměstí Holínské.

Po všech těchto přípravách bylo třeba zjistit poslední skutečnost, totiž zda tramvajový vůz má takové rozměry, které by mu umožňovaly projet Valdickou bránou. K tomuto účelu byla zhotovena maketa vozu, která byla – bylo to v době jičínského pohádkového festivalu – po ohlášení, že se akce bude konat a za halasného přihlížení publika – použita ke zkušební jízdě. Za jásotu přihlížejících bylo zjištěno, že vůz tramvaje bránou projede a tedy nic nebrání realizaci celého projektu.

Let balónem
třetí tisíciletí

Na Valdštejnově náměstí několik mužů napříč volným prostorem, to jest vlastně v celém jednom volném jízdním pruhu, rozbaluje plachtu horkovzdušného balónu. Je to zvláštní pohled, jakoby nepatřičný v těch dimenzích, totiž celý obal, byť ještě složený na dlažbě, působí tak trochu jako obří chobotnice z Verneových románů, zatímco budovy okolo jako by byly menší, než ve skutečnosti jsou. Je to ještě zřejmější v okamžiku, kdy už je v obalu dost horkého vzduchu, takže se zprvu váhavě a potom rychleji vztyčuje, a ještě zřejmější, když se balón odlepuje od země. A v jeho koši také já. Dostal jsem ten let darem k jedné mimořádné příležitosti a měl jsem na výběr třech možností, které místo si zvolím za výchozí. Buď na louce u rybníka Šibeňáku, tu druhou možnost jsem už zapomněl a třetí poslední právě z Valdštejnova náměstí. Byl jsem zvědavý právě na pocit konfrontace s celým tímto prostorem, na to, co se bude dít s domy, mariánským sloupem a kašnami, zámkem, kostelem, bránou v okamžiku, kdy začne balón stoupat vzhůru.

A byl to opravdu zvláštní zážitek. Přelezl jsem hranu koše, několik mužů ještě drželi balón na lanech, aby neulétl předčasně a najednou postupně, pozvolna opouštíme pevnou zemi a já se snažím především vštípit si do paměti jednotlivé fáze stoupání, postupného vzdalování lidí dole a okamžiků, kdy ve výši mých očí jsou okna v prvním či druhém patře, vrcholky stromů kolem mariánského sloupu, které tam ještě tenkrát byly, než byly – před několika lety – vykáceny a nahrazeny novými, až jsem se ocitl i nad střechami domů a na úrovni ochozu Valdické brány, což byl snad nejzajímavější okamžik v prostoru náměstí. Jakkoli jsem se držel lana a prožíval první chvíle letu, to znamená situace, kdy jsem neměl pevnou půdu pod nohama a koš balonu se přece jen, byť vlastně nepatrně, houpal či nějak pohyboval, v tu chvíli, kdy jsem se díval na místo, kam jsem v životě nesčetněkrát vystoupal po schodech a shlížel dolů na náměstí, mě najednou přepadla fyzická představa, že jsem právě na onom ochozu, která se nekryla s optikou věci, takže jsem měl naléhavé nutkání vyskočit z koše balónu a přeskočit na ochoz věže, o níž mi říkala moje zkušenost, že tam mám být. Nic nepomáhal zdravý rozum, který mě ujišťoval, že těch padesát metrů nemohu doskočit a že se musím úzkostlivě držet lana. Teprve když jsme se vznesli ještě výš a nad špičkou věže opustili náměstí, toto puzení opadlo.

Další let samozřejmě skýtal řadu dalších potěšení a zaznamenáníhodných vjemů, už je ale nebudu tak podrobně popisovat, shrnu jen to nejdůležitější. Překvapivé bylo vnímat množství zeleně v bezprostřední blízkosti Husovy třídy, nejrušnější ulice či dnes pěší zóny, chcete-li, totiž zahrad za domy na ní, prohlédnout si město z perspektivy, z níž ji člověk nevidí právě každý den, a pak to, co mě zajímalo především, totiž reliéf krajiny, kdy pro mě byl opravdový zážitek, když jsme se vznášeli nad vrcholkem Zebína, či se, coby jakési málem mezipřistání, snesli nad Šibeňák a poté pokračovali směrem na Robousy. Na polích pod námi jsem zahlédl, jak se prohánělo několik zajíců, na silnici na Hradec Králové se pomaličku pohybovala auta.

Přesto, že jsem párkrát letěl „velkým“ letadlem a vždycky si užíval vizuální atrakce s letem spojené, nikdy nezůstaly v mé paměti jako něco, co se snad ve skutečnosti nestalo, něco, co bylo jako sen.