Sny / léto 2019

17./18. července

Stojím v jakési třídě a vysvětluju přítomným, jak jsou utvořeny německé vedlejší věty. Byl tu pedagog, a to, co psal na tabuli, odporovalo nepochybně skutečnosti, navíc výklad byl zbytečně komplikovaný. Snažil jsem se ozřejmit, že ona konstrukce je v podstatě velice prostá, jen je třeba si uvědomit, jak funguje. Dávám konkrétní příklady, píšu na tabuli, respektive vytvářím jakousi vizualizaci tématu, která by měla ulehčit práci. Činím to tak s vědomím toho, že při běžné výuce máme zafixované nějaké vzorce, tedy abstrakce, modely, do nichž dosazujeme nějaký konkrétní materiál. A možná se pak přitom věnujeme víc vysvětlování oné „gramatiky“ než samotnému proudu řeči. Jeho uvedením s modely na tabuli, současně produkovanými, bylo obé synchronizováno a vzápětí pak bez problémů účastníky kurzu pochopeno.

[Snažím se teď marně přijít na to, jak souvisí předchozí děj snu s tím následujícím, uvědomuju si, že jednotlivé obrazy do sebe zapadají jeden do druhého. Nechci použít onen obrat ruských bábušek, protože jsem si nic takového nepředstavoval, ale nyní nevím, jak onu souvislost popsat]. Jsem v nějaké protáhlé hale, kde jsou vystavovány nejrůznější předměty, které se výrazně odlišují od běžné akademické představy přehledné expozice. Doprovázím Miloše Šejna, který je jedním z pěti umělců, kteří zde vystavují. To si ale ujasňuji teprve posléze, stejně mi ale není příliš zřejmá koncepce či uspořádání toho, co je zde vystaveno. O zeď jsou opřeny obrazy s expresívně barevnými skvrnami, jsou zde stoly s různými předměty, některé exponáty jsou propojeny dráty, jinde jsou skrumáže materiálu. U některých se zastavím, ale je zřejmě třeba jít dál, protože Miloš spěchá. Mám pocit, že to snad ani není hala, nýbrž stanová konstrukce. Tak to vypadá u východu z ní, ale to zase odporuje tomu, co jsem viděl předtím. Miloš se mě ptá, a viděl jsi toho „psa“, co tady vystavuješ? Vůbec netuším, o co jde, nejspíš zařadil něco od mně do expozice, ale vůbec si nerozpomenu, že bych něco takového vytvořil, i když mám nyní představu, že jde o jakousi „aplikaci“, to znamená jakýsi předmět, jaký se kdysi vystavoval z přírodnin v Krkonoších v podobě „pána hor“, představující ale chlupatého psa. Tak se mi ona figurka jeví před očima, ačkoli jsem ji při průchodu halou neviděl.

To už ale vycházíme z výstavního prostoru do jakési blátivé ulice, je pozdní odpoledne a já si říkám, že si musím poznamenat přesně souvislosti oné „gramatické“ části snu, než je zapomenu, protože mi připadaly nějak pozoruhodné. Tak se ale nestalo, a to bohužel ani po procitnutí, a je tedy zřejmé, že jsem o to nejrafinovanější z celé noci přišel, pokud tím nejenigmatičtějším momentem není ono ve světské realitě zřejmě ztracené mé sochařské dílo.

18./19. července

Pohybuju se neznámým městem s ulicemi, které mi nicméně připomínají místa důvěrně známá. Jedna ulice s běžnou souvislou historickou zástavbou není zcela přímá, zahýbá se, sleduju fasády domů a starou dlažbu, po chvíli se terén mění, stoupám do prudkého kopce a ocitám se na místě s výhledem do krajiny přes solitérní stavby, kolem borovice, nyní cesta naopak ještě prudčeji klesá, takto strmý sklon, navíc mezi stísňujícími betonovými ploty či zídkami, jsem snad ještě ve snu nikdy nepřekonával, nicméně cesta ústí opět v nesvažitém prostoru volného prostranství.

Zřejmě se předtím ještě něco odehrávalo, protože nyní se vracím hotelovým vstupem a úzkou chodbou, ještě s malým kufrem, do velké místnosti s pódiem, kde je jakási barová kapela. Pozoruji spíše než poslouchám, co dělá klavírista, a mám chuť se k muzice přidat. Zjišťuji, že stranou je ještě jedno další piáno, zkouším, jaký má zvuk. Některé klávesy se neozývají, slyším jen prázdný úder, zřejmě je to vyřazený nástroj, kromě toho zjišťuji, že jsou velice blízko vedle sebe. Mám obavu, že z mého hraní nic nebude. Nicméně se do něj pouštím, zdvojení nástrojů vytváří zvláštní ozvěnu a barvu tónů, je to zajímavé, muzika mohutní. Zároveň si uvědomuju, že jsem vlastně na odchodu, že jsem si sem jen odskočil. Vzpomínám si na jeden z minulých snů, kdy se mi podařilo neuvěřitelným způsobem vystřihnout houslovou hru, což je spíš s podivem, protože častějším případem je, že se neozvou tóny, smyčec se jen nešťastně smeká, u klávesového nástroje pak vůbec neodhalím systém rejstříků a podobně. Tady se ještě přemisťuji k dalšímu klavíru, najednou zde vlastně jsou v rohu dvě pianina a na parketu velký historický klavír. Na něm ale zahraju pár tónů, a přestože jsou i ostatní hudebníci spokojeni se souhrou, což potvrzují naše vzájemné pohledy, sen ale znenáhla končí.

19./20. července

Přicházíme (s někým, je to někdo známý, ale nevidím, kdo) do místnosti, ve které se započíná domácí hudební produkce. Souvisí to nějak s předchozím děním, protože to je školní budova, do této místnosti jsme přešli z nějaké třídy, tato je skoro jako učitelský kabinet. Hraje se kvarteto, největší pozornost vzbuzuje violoncellista, starší vážený muž, možná ředitel školy. Melodie se nápadně podobá Dvořákovu Americkému kvartetu, i když nejdříve chybně myslím na Janáčka, nejspíš pro expresivitu violoncellistovy hry. Hraje takřka jako jedno tělo s nástrojem, melodii vlastně zpívá vlastním hlasem, pak přidává druhý hlas na cello, snažím se nahlížet do not, je to štůsek ručně psaných not. Je zřejmé, že hraní je součástí nějakého většího programu.

Přecházím do další místnosti, teď přemýšlím, zda to bylo přes ulici, ale nebylo, prostě jsem se zde ocitl. To byl naopak prosklený prostor, rám moderní skleněné konstrukce byl prosklený, jedny dveře vedly snad na nějakou terasu, další do jiných prostorů. Shromáždění, které zde bylo, se mělo informovat o tom, co se bude dít dál. K jedné osobě, zřejmě z organizátorů, se sklonil Hynek Zlatník, který odněkud přišel, a šeptal jí něco důvěrného či důležitého do ucha. Já jsem se snažil udělat si přehled o pořadech a místech, kde mají probíhat. Ta jsou označena grafickými znaky zvláštního charakteru, totiž reprodukovatelnými jedním tahem, s vysvětlením vedle nich. Názvy pořadů si po procitnutí nevybavím, nejspíš to měly být besedy a workshopy, dvě místa s označením místa byly stejné, pak byly ještě další. Nejsem si jist, jedno místo bylo kulturní dům, mezi dalšími byla fara. Vše jsem si zaznamenal propiskou na list papíru.

Zaznamenávám na počítači, abych to nezapomněl, co se mi zdálo. Onu místnost s červenými rámy, znaky označující místa konání pořadů, ještě nějaké jiné detaily. Procitám a zjišťuji, že to byla jen další vrstva snu poté, co jsem znovu upadl do spánku, a že tedy žádný záznam nemám a teprve mě to čeká.

xxx

20./ 21. července

[fragment delší snové série, možná nějak navazuje na scénu s hudební produkcí z předchozího snu]

Souvislá řadová zástavba ulice poněkud zahnuté, s šikmou křižovatkou, respektive boční ulicí, vedoucí kamsi nahoru. Ale i toto je na vyvýšeném místě, když se obrátím a krokem vydávám kamsi zpět, kam se zřejmě mám vracet, vidím budovy, podle nichž se pokouším identifikovat, kde vlastně jsem. Jsou to některé pražské dominanty, v dálce výrazně svítí věž, která v tu chvíli vypadá jako jičínská brána, přemýšlím, zda tato její zřetelnost je způsobena nasvícením slunce nebo zda v tom je nějaké neznámé sdělení, které je určeno pro mě. Při dalším pohledu se mi nicméně věž zdá širší, také má jiný tvar, nejspíš to bude Plečnikův chrám na náměstí Jiřího z Poděbrad. Vlevo ve velkém úhlu je další budova, kterou identifikuju, hovořím s někým, kdo je vedle mě, o ještě o jiné, ale je mi to vyvraceno, prý ta budova, snad na Petřinách či na Strahově, je někde úplně jinde, navíc nemůže odtud být vidět.

Scházím tedy dolů, ocitám se na křižovatce s několika budovami na různých místech, se zábradlím, něčím mi to připomíná místo nad knihovnou v Nové Pace, ale je to jinde, možná pod jičínským náměstím za valdštejnskými budovami směrem k někdejším Technickým službám. Tomu ale odporuje další místo, kudy chci jít, a které vede směrem od Nového Města přes secesní můstek přes Cidlinu kolem budovy mateřské školky. Před sebou vidím ulici, vedoucí kolem První základní školy směrem k náměstí. Přemýšlím, jak jsem se z jakési pražské čtvrti ocitl ve městě, ve kterém bydlím, a vnímám jakousi tajemnou spojitost, v níž hraje nějakou nejasnou úlohu proměna oné ozářené věže.

25./ 26. července

Na dlouhém stole v uzavřené místnosti, do níž vysoko položenými podélnými okny, možná ještě přes další prosklenou stěnu či rámy, za nimiž je také nějaký prostor či vstupní chodba, jsou položeny nejrůznější tiskoviny, katalogy, knihy. Je mi zřejmé, že je to dobrý výchozí materiál pro vzdělávání podle mé představy. Beru do ruky jednotlivé publikace, listuji, vybírám, co by bylo možné zařadit do nějakého, ovšem blíže nespecifikovaného projektu, spíše představy o nějak koncipovaném celku. Mihne se mi přitom myslí nedávná chvíle, kdy jsem se snažil pár přátelům ukázat, že naše konstrukce vědění je určitým formátem či vzorcem vnímání světa, s nímž tento svět ztotožňujeme a zároveň ho za něj zaměňujeme, ale že také všechno může „být jinak“.

Už ale nejsem uvnitř místnosti, ale na jičínském náměstí, a knížky jsou zhruba tam, kde je obchod zeleniny, a rozloženy stejným způsobem, jako bývá právě zelenina, která se tu prodává. Vlastně je to na více místech, na rohu naproti někdejšímu obchodu Karmelitánského nakladatelství. Zase si je prohlížím, doporučuju komusi, aby se také podíval, že je to zajímavé.

[Nejsem si jist následujícím propojením, je možné, že jsem jej po procitnutí zapomněl, možná zde byl také nějaký přesun autem.] V každém případě jsem se ocitl na rohu nějakého domu spíš vilového charakteru v řadě dalších, jaké jsou v Jičíně nad nyní zbořenými kasárnami. Mám pocit, že tady spolu se mnou někdo je, jako ostatně i v předchozích částech snu, ale nevidím ho, i když s ním občas hovořím. Když se poohlédnu, vidím prázdné prostranství, možná s nějakou loukou dál, ploty či menšími zahrádkami. Tam se objevuje býk a vydává se směrem ke mně. Přemýšlím, zda podél těch vil začít utíkat či případně vyhledat nějaký plot mezi nimi a dostat se z jeho dosahu, ale nejsem přesvědčen, že by mě viděl, či naopak, pokud bych začal utíkat, že by mě naopak spatřil a začal pronásledovat. Býk však jako by o mě věděl, začne se řítit přímo ke mně a už je v bezprostřední blízkosti před mnou, rohy po obou stranách mého těla. Dívá se na mě. Procitám.

26./27. července

Ležím na široké posteli s bílým prostěradlem v nějaké místnosti, kterou neznám, ale přesto je mi nějak důvěrně blízká. Je tu několik dětí, které rovněž důvěrně znám, ale nejsou to konkrétní osoby, které bych znal z bdělého světa. Na stolku jsou nějaké materiály, prohlížím si je, listuji jimi. Zřejmě to je nějaký mezičas, kdy jsem se zde ocitl a teď mám vstát a odejít. Náhle otevřenými dveřmi vběhne do místnosti malý černý kozlík, v srsti má nějaké seno či co, pobíhá či obíhá prostorem, je mi jasné, že je potřeba ho dostat zase ven. Nějak se to ale uskuteční, vybíhá dveřmi zase ven.

[Zachytit realitu snu je z řady důvodů prakticky nemožné. V tomto případě je navíc problém vůbec napsat věcně některá slova, která jsou základem ústředního motivu. Přitom v reálném světě je jasné zrcadlo, k němuž se sen vztahuje: motiv je kontaminací chyby, kterou jsem při vychýlené/odvedené pozornosti udělal, když jsem odeslal přes Úschovnu fotky bez průvodní zprávy, a posunutí jedné ruky při psaní na klávesnici, odložené mimo obvyklé místo, takže jsem „napsal“ jiné znaky, na což při kontrole obvykle přijdu. Ze snu si ale nepamatuju ani „zápis“ takto vzniklý, ani původní záměr, tzn. slovo, které jsem měl napsat. Běžná logika i v bdělém světě: když už je věta napsaná, nepamatuju si ji, protože intence mysli už je zformovaná k dalšímu vyjádření. Zápis nemůže tedy reprodukovat onu magii, jakkoli by ta vizuální podoba textu byla vlastně účinná sama o sobě. Navíc v tomto snu je zcela nelogický sled kroků, které jsem učinil, a nedokážu je rekonstruovat.]

Na klávesnici objevuju v jinak souvislém textu jakýsi kryptogram, totiž dvě slova, napsaná jinými písmeny, než to mělo být, což evidentně vzniklo tím, že jsem ruku (ruce?) na klávesnici posunul a psal jiná písmena (jako například místo jak kal, posunutím pravé ruky vpravo, nebo haj jejím posunutím vlevo). Nedokážu si ale vzpomenout na slovo, které jsem měl napsat, vím jen, že to byl dvouslovný název nějakého světového města, možné latinskoamerické provenience. Vedle mě se nade mnou sklání paní Sekerová, uvědomuju si, že jsem tento textu už posílal mejlem ke zveřejnění. Musel ale odejít s touhle chybou, na kterou paní Sekerová ukazuje. Nemohu text ale opravit, když nevím, jak měl být správně. Nejspíš se pokusím nějak zjistit jeho výchozí znění v odeslaných složkách, ale neuvědomuju si, že i tam musel být nejspíš chybně, a proto se tím zabývám.

30. / 31. července

Vrací se či navazuje nějaký děj jakési kulturní události či zájezdu, jehož jsem účastníkem a kde bych měl snad v nějaké roli vystupovat. Sen měl několik částí, řadu z nich si nepamatuju, jen mám povědomí o tom, že jsem si v jednom pokoji, který má tak trochu charakter odložné místnosti s několikerými dveřmi, jedněch z boku, druhých z druhé strany, a dalších navazujících prostor, nechal vedle postele všechna zavazadla, které jsem při oné cestě měl. Zřejmě nějakou tašku s věcmi, možná nějaký hudební nástroj a ještě další. Byl jsem rád, že to mám všechno na jednom místě, protože s odjezdem bývá ten problém, že musím dávat věci dohromady. Mám nicméně pocit nějakého zpoždění či zdržení nějakými dalšími hovory a jakéhosi neurčitého organizačního dění souvisejícího s koncem té kulturní události. Když se do místnosti, kde mám věci, vracím, vidím, že na postelích je rozestláno a jsou tam nějací lidé, kteří zřejmě spí. Když se jednoho z nich, muže, ptám, kde jsou mé věci, které jsem měl složeny vedle postele, říká, že oni tady jsou ubytováni, kam se podělo to, co tu bylo, neví. Pokouším se najít nějakou kompetentní osobu, ale nedaří se.
[Z bdělého stavu je mi zřejmé, že je to jeden ze snových příběhů, kde nenajdu věc, kterou jsem měl, nebo si náhle uvědomím, že ji nemám. Teprve dalším přemýšlením docházím k možnému impulsu (určitě jen jednoho z vícera), který jsem si v době snu ovšem vůbec neuvědomoval, totiž podobné situaci z jednoho románu Filipa Topola, kdy se jeho hrdina vrací do Holešovic do bytu, v němž po několik let nebyl a který je nyní proměněn v hotel. Jeho věci byly vyklizeny, protože „neuplatnil nárok“ u příslušného úřadu.]

31. července / 1. srpna

Jdu pěšky po nějaké důvěrně mi známé cestě, jiným způsobem ale než obvykle, totiž přímým vchodem, vstupuju do Valdštejnské loggie. Je to tato stavba, ale vypadá jinak než v bdělém světě. Je to obrovský nečleněný prázdný prostor po kratších stranách s balkony, nyní, když si ji znovu představuji, mi připomíná něčím Spanische Reitschule u vídeňského Hofburku, ale spíš jen osvětlením, neboť jinak působí jako zcela zanedbaná stavba. Plochou stropu prorůstá tráva, celé to místo vyzařuje energii, jako bych opravdu viděl „trávu růst“, je to ale zvláštním způsobem, protože vidím kromě prorostlých kořenů i zelené listy. Je to monumentální dojem, mám zároveň pocit, že jsem zde, v té snové budově, už byl, vycházím ven a zase se vracím. Prohlížím si i boční stěny, jako bych slyšel jejich znění, ale blíže to nedokážu popsat. Jen intenzívní pocit přítomnosti sama sebe zde.

1. srpna
[Na stole na verandě Ježkova statku jsou o Ars poetice vystaveny knihy, které si mohou účastníci formou antikvariátu s dobrovolnými cenami odnést. První věta knihy, kterou jsem vzal do ruky vzhledem k tomu, že její autor je spisovatel, jehož jiná kniha, Racek Johnatan Livingstone – uvádím podobu názvu, jak jsem ji znal, když ještě nevyšla v českých nakladatelstvích – je spojena s mým životním příběhem, zněla zhruba Po probuzení máte deset vteřin…. Respektive to je zároveň název kapitoly svazku textů s názvem Dar křídel, hovoří se zde o tom, jakým způsobem se mají zaznamenávat sny. Autor zkoušel magnetofon, ale to nefungovalo. Návod je, ještě se zavřenýma očima okamžitě po procitnutí zapsat vše na papír, je nutné se naučit psát tak, aby řádky zapsaného textu nebyly přes sebe a bylo možné text přepsat.]

II

8. / 9. srpna

V nějaké místnosti je Jaroslav Svěcený, hraje na housle nějaké rychlé virtuózní pasáže, rozeznávám Chačaturjanův Šavlový tanec. Vidí mě, zdraví mě pohledem. Přemýšlím, jak bych se zúčastnil, nejdříve, rovněž virtuózně vyklepávám dlaněmi rytmus skladby, pak se ptám lidí, kteří tu jsou, jestli nemají nějaké housle. Někdo přinesl jakýsi školní nástroj, možná tříčtvrťový, dlouho nepoužívaný a tedy i pořádně rozladěný. Nejde ale příliš otáčet kolíčky, jen některé struny lze alespoň trochu doladit, jedna je takřka povolená. Zkouším smyčcem hrát, ozývají se ale zvuky adekvátní kvalitě nástroje, docela příšerné škvrkání. Nevadí, pouštím se do divokého vyluzování zvuků, které svým charakterem překonávají skutečnost, že výchozí možnosti jsou velice nekvalitní. Ozývají se jakési divoké ornamenty, které doplňují hru Jaroslava Svěceného, vypadá to, že i on je spokojený ze souhry toho podivného charakteru.

Jsem pohlavně vzrušený, úd mám položený na hrudi ženy, její poprsí ale nevidím a ona se mě nijak nedotýká, jen tam sedí. Nic se neděje, neuskutečňující se jakékoli pohyby, jen erekce a místo na těle té ženy vlastně docela ploché zůstávají, já se rovněž dívám.
Dalším fragmentem, který nemá ani začátek ani konec, je obraz dvou nejspíš mladých lidí, dívka chlapci honí péro, jsou tam nějací další přihlížející, všechno se děje v jakémsi soustředěném klidu. Není zřejmá žádná další souvislost, jen to místo je nějak uzavřené.
Nyní jsem to já sám, kdo provádí středně rychlé pohyby se svým přirozením, možná, že jsou kolem rovněž nějací lidé, možná, že se dokonce dívají, ale nemyslím si, že by mě někdo pozoroval, jen tam jsou, ale ani tím si nejsem nijak jistý. Ani tento poslední obraz celé série nemá žádné vyvrcholení.

Sedím u stolu, kde jsou rozloženy nějaké materiály, vstupenky na nějaké představení, na kterém jsem byl, záznamy, nějaká složka a další papíry. Právě jsem chtěl od stolu odejít, ale přichází nějaká žena, kterou znám, s tím, že musím překontrolovat, zdali je veškerá dokumentace v pořádku. Projde to se mnou, bere jeden papír za druhým a já odškrtávám v kolonkách jakéhosi seznamu jednotlivé položky. Jsem si jistý, že bude všechno v pořádku.

9. / 10. srpna

Jsem ve velké místnosti, už zřejmě nepoužívaný sál jako je v sokolovně, je tu publikum, ale nevidím ho. Mám v ruce housle, demonstruju krajní možnosti hraní, velmi rychlé pasáže, flažolety, pak beru housle do obou rukou tak, že je mám před sebou, zároveň ale kloužu jednou rukou po strunách, ozývají se zvuky, o nichž jsem si nemyslel, že jsou vůbec možné, opakuji nejrůznější hmaty technicky vlastně takřka nepředstavitelné. Jdu s houslemi k zadní straně místnosti, kde je umístěn hudební automat, ale zároveň vím, že je to živá i reprodukovaná hudba. Přidávám se v rychlých pasážích dalšími hlasy či doplněním instrumentace, tam, kde hudba zesiluje v dechové sekci, moje hra zaniká, jindy je velice zřetelná, vlastně sólová.

V hotelu, možná jsem tu už v nějakém minulém snu byl (vzpomínám si, že jsem tam vešel z ulice), mě na křížení úzké chodby se schodištěm vítá muž, který vyšel z bočních dveří. Je oblečen velice nestandardně, skoro jako v nějakém divadelním kostýmu, vypasovaném saku ze stříbrného brokátu a kalhotách ze stejné látky, dokonce má nějakou kuklu. Chová se přemrštěně pateticky, svítí mu oči, něco mi říká.

V místnosti, která je zřejmě v téže budově (teď jde ale o to, v které, zda v té se sálem, kde jsem hrál na housle, nebo tam, kde mě vítal muž podobný Zizzi Stardustovi) a kde je plno harampádí, hovořím s nějakým mužem, který přišel za mnou a mluví se mnou. Vyhrožuje mi, že mu musím vrátit čtyřicet pět nebo padesát tisíc korun. V jednom domě jsou věci, uložené pro mě. Věděli (neříkal kdo, možná ano, ale přeslechl jsem to), že mám rád staré věci. Je to dědictví. Nějakou roli, nevím jakou (možná vzkaz, kde to je) v tom hrál Roman Mlejnek [kontrabasista z Lomnice nad Popelkou, pedagog pražské konzervatoře]. Když peníze nevrátím, odemknu, říká ten muž, dveře a zůstane to bez dozoru, rozebere si to, kdo bude chtít.

S hotelem možná nějak vnitřní souvisí i další děj, protože jsem v nějaké třídě (možná je to ten sál, kde jsem hrál), odkud zřejmě budu chtít odejít, protože jsem se před chvílí na chodbě vyptával, jaký je rozvrh hodin. Budu zde totiž muset být, ale až o páté hodině. Teď ale řeším věci s oblečením, sám mám na sobě takový kabátec, jako měl ten muž, co mě vítal v hotelu, možná je to přímo on. Nemám ale kalhoty, možná ani spodní prádlo. Nacházím kalhoty, musím uklidit ještě nějaké další věci, támhle je jedna ponožka, tady druhá, a tady jsou na zemi ještě jedny ponožky. Nyní bude hodina strojírenství, říkají mi přítomní studenti, kteří si tu už rovnají věci.

Teď ale už musím pryč, snad jsem myslel na to, že se stavím u matky, ale také, že musím vyřešit ten odemčený dům. Ten je, jak zjišťuji na Malém rynečku [dnes náměstí Svobody, kousek od velkého náměstí Valdštejnova]. Ocitám se ale na jiném místě, křižovatka, z níž vlevo a dalšími směry vedou obydlené ulice, vpravo je pak jakési označení (není to dopravní značka) do ulice, která je evidentně jiného charakteru, jakási zminimalizovaná zástavba velkých funkcionalistických budov, kde ale nikdo není, jakoby z propasti času, kdy toto místo bylo vyloučeno po desetiletí z života. Působí to tak trochu jako filmové kulisy.

10. / 11. srpna

V místnosti mi říká Zdeněk Mádle, že mi musí říci, že „oni říkali“ (nevím kdo), že jim dlužím třicet tisíc. Což zřejmě souvisí s nějakými nepřiznanými položkami či odvody z plateb. Sahám do kapsy a odpočítávám peníze (nevidím je ale).

Ptám se na místo, kde se cosi koná (je to nějaký kostel?) s tím, že se chci ujistit, zda se tam dostanu na odbočce z hlavní silnice, o níž se domnívám, že tam je. Onu trasu dobře znám z řady minulých snů, má zcela konkrétní podobu a jednotlivé lokality, které ale neodpovídají skutečnosti. V této krajině je možné sejít ze Zebína na odvrácené straně od Jičína na další menší kopce, touto krajinou pak také vede silnice, která když se přehoupne přes krajinný práh a pokračuje z kopce dolů na sever, může po jakési volné planině (zjevila se mi jako světlá nezalesněná krajina v jednom z minulých snů) dojet do Liberce (ale není to Liberec, nýbrž ještě nějak jinak transformované Hejnice), zde po onom sjetí je možné zabočit vpravo, kde jsou některá konkrétní místa. Nedostávám nicméně potvrzení, že to je skutečně ono místo, jakoby dotyčná osoba nerozuměla, na co se ptám.