Slavnostní zahajovací koncert jubilejního 60. ročníku Dvořákova festivalu

Slavnostní zahajovací koncert / Přátelství Dvořák – Čajkovskij
Festivalový orchestr „České doteky“
Zámek Sychrov, zámecký park u Oranžerie / 7. června 2015
Dvořákův festival / 60. ročník / 7. – 21. 6. 2015

Jakoby pořadatelé předvídali jeden z opravdu prvních letních slunečních dní v tomto roce, když zvolili dějištěm Slavnostního zahajovacího koncertu jubilejního šedesátého ročníku Dvořákova festivalu nádherný prostor sychrovského zámeckého parku u před několika lety rekonstruované a slavnostně otevřené Oranžerie. To, jak se to s počasím skutečně mělo, k tomu se ještě vrátíme. V areálu zámku Sychrov je zahajován festival tradičně, vždyť přece zde jsou jeho prapůvodní kořeny, sahající až k tradici přátelství Antonína Dvořáka se správcem Aloisem Göblem, za nímž Dvořák dojížděl na Sychrov v letech 1877 až 1896. Místnímu Zpěváckému spolku v Turnově věnoval tenkrát pak Čtyři smíšené sbory, op. 29. Sychrov nabízí několik možností, v minulých letech se toto slavnostní zahájení konalo ve skvostných interiérech zámku, většinou v Rohanské galerii, tedy v prostředí největší středoevropské sbírky francouzského portrétního malířství, v minulém roce pak například v kapli Nanebevzetí Panny Marie, na jejíž varhany hrál kdysi sám Mistr.

Tradici akcentovala při této slavnostní příležitosti osobní přítomnost vnuka Antonína Dvořáka – jako bychom se rázem v historickém prostoru pozoruhodné architektury letohrádku či letního zámečku se sloupovou kolonádou, který tvoří protipól parkovému průčelí zámku, ocitli v době, kdy zde skladatel pobýval. Antonín Dvořák, vyzván ředitelem společnosti České doteky hudby Miroslavem Matějkou, potvrdil vztah svého slavného dědečka nejen k tomuto místu, ale i k českému venkovu, z něhož vzešel, a v souvislosti s tématem jubilejního koncertu pak to, jak je popsán vztah Antonína Dvořáka a Petra Iljiče Čajkovského ve festivalovém katalogu. S veselou jiskrou v oku, abych se i já přenesl jedním výrazem do oné doby, pak Antonín Dvořák prozradil, co jsme nemohli vědět, že totiž ruský skladatel si při návštěvě Dvořákovy domácnosti velice pochvaloval buchty, které mu pohostinná Mistrova manželka nabídla.

Vlastního úkolu otevřít jubilejní ročník festivalu se ujal orchestr České doteky, který vznikl z iniciativy MHF České doteky hudby, tedy onoho pražského „zimního“ festivalu, jehož organizátorem je rovněž společnost České doteky hudby EM-ART, o.p.s.. To je samozřejmě skvělá zpráva, neboť tento orchestr je složen nikoli běžným způsobem, z orchestrálních hráčů, nýbrž z vynikajících sólistů a komorních hráčů z renomovaných souborů. Uměleckým vedoucím souboru je Pavel Fischer, někdejší primárius prestižního Škampova kvarteta. Dnes znají posluchači Dvořákova festivalu Pavla Fischera rovněž jako uměleckého vedoucího tria Bardolino (v loňském roce vystoupil soubor v Židovské synagoze v Hořicích). Vystoupení Českých doteků na regionálním festivalu formátu Dvořákova festivalu je v současných podmínkách cosi mimořádného, kde jsou ty časy, kdy bylo realizovatelné pozvat k účinkování na něm symfonický orchestr! Naposledy takovou příležitost dostal Podkrkonošský symfonický orchestr v roce 2013, když vystoupil v Lomnici n. Pop. a v Semilech.

Festivalový orchestr České doteky samozřejmě není symfonický orchestr, ale, jak už řečeno, je to těleso mimořádné umělecké úrovně, které se dramaturgicky zaměřuje rovněž na specifický repertoár, k němuž má blízko právě proto, že jeho členové jsou převážně komorní hráči z těles, jako je Škampovo, Wihanovo kvarteto, Jubilee String Quartet, Artemis Trio, Kaprálová kvartet či Ensemble Martinů. Jsou to kompozice z repertoáru smyčcových kvartet a komorních skladeb v orchestrálních verzích, které v podání orchestru České doteky zní – mám-li to říci co nejprostěji a ani příliš nadneseně – s hutností a kompaktností zvuku smyčcových kvartet a intenzitou symfonického orchestru, a strhující podání obojího.

Námět koncertu, jak už zmíněno, byl koncipován jako paralela díla dvou předních osobností světové hudby, které mají významné místo vždy i v té národní – Antonína Dvořáka a Petra Iljiče Čajkovského. V pozadí se přitom opírá i o příběh přátelství těchto dvou osobností, které lze vysledovat v jejich životopisech a které je stejně zajímavé, jako možná známější vztah Antonína Dvořáka a německého skladatele Johannesa Brahmse. Ruský skladatel, tehdy již velice slavný, navštívil Prahu dvakrát, v obou případech v roce 1888, a již při první umělecky mimořádně úspěšné návštěvě (dva koncerty v Rudolfinu a v Národním divadle, na nichž byly poprvé mimo Rusko uvedeny části Labutího jezera) se Dvořák výrazně podílel na jeho slavnostním a zároveň přátelském přivítání v Čechách, včetně pozvání do své domácnosti. Oba skladatelé pak zůstali v čilém korespondenčním styku a v roce 1890 navštívil Dvořák na Čajkovského pozvání Rusko, kde dirigoval v Moskvě a Petrohradě dva koncerty složené z vlastních děl. Když tuto událost zakomponujeme do Dvořákovy biografie, můžeme si všimnout, že příběh přátelství s Čajkovským se píše na relativně krátkém časovém prostoru – můžeme jej vnímat jako vyvrcholení údobí, v němž se završuje Dvořákův triumf v Evropě, a umístit jej mezi další dva důležité milníky v jeho životě, první cestu do Londýna v roce 1884, kde provedl svou Stabat mater, a odjezd přes oceán do Nového světa.

Dvořákův Smyčcový sextet A dur, op. 48, je ve skladatelově tvorbě výjimečný v několika ohledech. Patří k těm skladbám, u nichž je výrazný jejich slovanský charakter, přesněji vazba na slovanský folklór. Druhá věta je, poprvé ve Dvořákově tvorbě, označena (jako pak později ještě několikrát), jako „dumka“, původně maloruská lidová píseň, a třetí pak jako „furiant“, zprvu český lidový tanec s příznačnou polyrytmikou (nalezneme jej rovněž jen ve Slovanských tancích dvakrát, pro zmíněnou rytmickou příznačnost byl oblíben ale již u Bedřicha Smetany). Na otázku, proč je tato skladba vhodná pro interpretaci v komorním orchestru, lze odpovědět několikerým způsobem. Již skutečnost, že Dvořák zvolil – v jediném případě – pro plnější, kompaktnější zvuk oproti standardní kvartetní formě zvláštní obsazení sextetu, ukazuje tímto směrem, řada dalších prvků ve stavbě, jako již např. neobvyklý harmonický plán či bohatost kontrapunktické práce s hlasy, vytvářející zároveň pozoruhodnou barevnost, tuto skutečnost potvrzují.

Druhou skladbu, uvedenou bez přestávky po Dvořákovi, Smyčcový sextet d moll, op. 70, „Souvenir de Florence“, mohli posluchači Českých doteků hudby slyšet v podání orchestru České doteky na festivalu České doteky hudby 20. 12. 2013 v Sukově síni Rudolfina. „Souvenir de Florence“ je jednou z posledních komorních skladeb ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského. Neobvyklé obsazení dvou houslí, dvou viol a dvou violoncell na jedné straně, na straně druhé klasické čtyřvěté uspořádání a stavba je nejstručnější hudební charakteristika skladby inspirované několikaměsíčním pobytem v italském renesančním městě, jehož jméno se objevilo i v názvu skladby, v roce 1890, kde vznikla i jeho opera Piková dáma.

Dramaturgicky bylo správné rozhodnutí uvést Čajkovského skladbu, která má již svými unisony, přehlednějším a častějším opakováním témat, monumentálními závěry (již v první větě, což vyprovokovalo část neznalého publika k potlesku hned po ní) „orchestrálnější“ charakter než rafinovaněji propracovaná, na mnohých místech lyričtější Dvořákův sextet (byť ani zde samozřejmě nechybí strhující pasáže, ty jsou ale jiného charakteru). V obou skladbách je řada nádherných míst, nicméně posluchači si určitě užívali speciálně dialog dvou salónních sól – houslí Pavla Fischera a violoncella Bledara Zajmiho (violoncellista albánského původu je rovněž členem Ensemble Martinů) s doprovodem pizzicato ostatních nástrojů ve druhé větě. Nu a dostáváme se k bodu, který jsem otevřel na začátku. Když jsem po poledni vyjížděl z Jičína, dosahoval sloupec rtuti v teploměru takřka třiceti stupňů, slunce, které ještě včera stálo na vymydlené obloze, se ale již schovávalo za mraky a ti, kteří vyjížděli stejným směrem o dvě hodiny později, hovořili o prudkém lijáku. V původní okrasné barokní zahradě, která se kdysi pyšnila unikátní sbírkou dřevin, v současnosti anglickém parku, sice nedošlo k nejhoršímu (z trombónu můžete případně vylévat vodu, u violy či violoncella k tomu dojít nesmí – to je samozřejmě jen hloupý žert), před koncertem nepatrně sprchlo, takže se musely utírat židle pro publikum za fontánou, ale přece jen vítr poněkud zkomplikoval hudebníkům situaci, když v jednu chvíli odnesl noty i s pověstnými kolíčky (to každý hudebník v open airu zná) a violoncellistka hrála několik taktů popaměti. Večer jsem u televize poslouchal zprávy o počasí, na Frýdlantsku, což je od Sychrova vlastně pár kilometrů, klesla teplota na 12,5° C. Muži ve vzdušných černých košilích a dívky s holými rameny se pak rychle utíkali ohřát do vytápěné oranžerie (je to opravdu takřka absurdní paradox, oranžerie je stavba, která byla původně určena, jak název říká, pro pěstování teplomilných rostlin).

Tyto okolnosti ovšem nemění nic na tom, že koncert byl unikátní zážitek. Vnímavý Antonín Dvořák vedle mě na židli poznamenal, že zpěv ptáků nás neruší, naopak souzní s onou (nádhernou, říkám já) hudbou.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2015