Setká(vá)ní s K. Hvížďalou

Čtu si, či spíše zatím jen listuji poslední knihou Karla Hvížďaly Věta jako povolání, jednou z té hromádky, která putovala oběma směry v době vánoční. Jestliže padla otázka, „jak se mi líbí“, musím říci, že je to poněkud jiný Hvížďala, než jakého znám z řady knih, které jsem četl předtím. Nechtěl bych v tuto chvíli dělat předčasné závěry, ale sám autor, když se tuto skutečnost, jíž si je vědom, sám snaží, jak je u něho obvyklé, pojmenovat, hovoří o „nezapomínkách“, protože vzpomínky „požadují větší nárok na přesnost“ (to slovo, které použil už v polovině šedesátých let, jak říká v předmluvě, dává již  do podtitulu), a tak se zatím spokojím s poznámkou, že charakter toho, co píše, vyplývá z proměny perspektivy, již autor knihy zaujímá či v níž se ocitá – těžko říci, v jakém vztahu tyto dva aspekty jsou, ale určitě v oboustranné závislosti.

Fakticky lze jednoduše (se všemi možnými důsledky) říci, že to je jiný pohled takřka osmdesátiletého než čtyřicetiletého či padesátiletého Karla Hvížďaly – tenkrát to pro mě byl první rozhovor s Václavem Havlem s titulem Dálkový výslech, fascinující (teprve s tím velkým časovým odstupem času si to v plnosti uvědomuju) onou rychlostí, jíž se vyznačoval vznik knihy v době, kdy socialistický knižní trh plánoval na léta, takže už tímto faktem, a tím, že celá kniha vznikla „na distanc“ (dnes by to bylo vzhledem k proměně prostoru světa zcela samozřejmé, nikdo by se nad tím nepodivoval), vlastně reprezentovala onu dobu radikální proměny naší společenské reality – nebo alespoň té vnější vrstvy, zahrnující pád „socialistického zřízení“ a vznik nového státu a jeho institucí a nastolení nových vlastnických zákonů. I v pohledu na tuto dobu Hvížďala v nové knize přichází s určitou proměnou, stejně jako v tom ústředním tématu, který snad lze nejlépe označit jako posun k pohledu osobnímu, privátnímu, který celou knihu prostupuje, a s tím i k určité lyričnosti na určitých místech, která nicméně neubírá nic na tom, jak jej známe z předchozích knih, s jeho charakteristickým způsobem kritického myšlení (zase je to jen určitá nálepka, kterou bych měl přesněji pojmenovat).

Proč jsem dal tomuto komentáři, jenž se ještě nechce podrobněji zabývat samotnou knihou, tento název? Dvě knihy, Dálkový výslech a Věta jako povolání představují – vedle řady dalších, které byly mezi tím – onen rámec časového oblouku, v němž jsem vnímal tuto osobnost české kultury (hovořit o Hvížďalovi jako novináři by bylo jen částečným, byť dominantním vystižením) jakožto píšícího autora, pro mě ale jsou stejně důležitá dvojí podoba tohoto setkávání, přičemž tu druhou představuje dvoje setkání osobní. Poprvé to byla Hvížďalova beseda pro studenty na jičínském gymnáziu, po níž jsme se s několika dalšími mými kolegy, především Soňou Machovou, kolegyní, která celé setkání zorganizovala, usadili u kávy v historické knihovně.

Tenkrát mi Karel Hvížďala ozřejmil, co je to novinářské povolání. Není totiž důležité ani to, čím je z podstaty oborového (a žánrového) vymezení slovesné aktivity, jak jsem novinařinu vnímal, až na druhém místě je důležitá stylistická povaha této oblasti lidské činnosti. A skutečnou podstatu postrádá i ta pokleslá novinařina, jakou se stalo toto povolání z mého pohledu jaksi provizorně a s neuvěřitelnou nekompetentností v době na začátku devadesátých let, kdy třeba sportovní novinář z obrazovky předváděl národu politiku, tj. povrchně možná uměl komunikovat, ale věcně byl jen někdo, kdo byl náhodou na místě, stejně tak jako některé dnešní výkony těch, kdy novináři to potřebné vzdělání mají, ale působí (znovu zdůrazňuji, že někteří, ale nemám na mysli bulvár) destruktivně, dokonce, kdyby to nebylo ze slovníku minulého režimu, bych to nazval rozvracení republiky.

Tak o těchto případech Hvížďala nehovořil (vlastně ne tak zcela, upřesnil, jakou skutečnou funkci, i pozitivní, má a může mít bulvár), hovořil ale o dvou zdrojích, preferenci textu před obrazem u seriózních novin, přičemž dával za vzor FAZ (v německém prostoru tyhle věci tenkrát ještě platily). Výstavbu prezentované myšlenky s vyhmátnutím jádra věci a užitím nejvýstižnějšího zdroje mi pak ujasnila četba některých knih „mezi“ těma dvěma zmíněnýma (třeba Restaurování slov).

Druhé setkání, po letech, se uskutečnilo v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka, kam Karel Hvížďala přišel prezentovat se Zdenko Pavelkou, svým vydavatelem, knihu, která se stala první částí nynějšího „čtyřsvazku“ poslední knihy, už tenkrát prezentovanou jako právě publikací odlišnou od těch předchozích, tedy esejí a rozhovorů, s názvem Osmý den týdne (podobně druhá a třetí část těchto dnes nazvaných Nezapomínek, Dobře mrtvý dědeček a Exilový orloj, byly původně vydány samostatně, zatímco Šváb nereptá vychází ve Větě jako povolání poprvé).

Tehdy jsem si plně neuvědomil, co Karel Hvížďala v sále knihovny publiku řekl, protože jsem mu chtěl především poděkovat za pro mě důležitý impuls ke kritickému myšlení, který pro mě jako jeden z několika mála (možná nejdůležitější) představoval (druhým byl historik Robert Kvaček), a to, co Hvížďala říkal, jsem si interpretoval vlastně chybně. Říkal totiž, „ptejte se na cokoliv“, a já jsem tuto větu vnímal vlastně v jiném smyslu – jako jeho ochotu odpovídat na cokoli (neuzavřenost témat), ale také na možnost vždy najít rétorickou odpověď (to bylo to slovíčko „cokoli“, které vlastně vyčítala kritika Václavu Cílkovi, že se totiž pouští za hranice své odbornosti – neprávem, právě ty přesahy, ta schopnost vidět věci v širších souvislostech jsou na Cílkovi to nejzajímavější).

Teprve teď, když o tom znovu přemýšlím, si uvědomuju, že – v posledním dosahu – to vlastně byla fantastická věta. Ano, ptej se na cokoli – s důrazem na to první slovo – ptej se. To je ten přilehlý (přiléhající) moment hned vedle toho kritického myšlení, vlastně jeho aspekt. Tázání, jako určení  základu evropské filozofie, a vlastně celé kultury, jak o tom někteří filozofové hovoří (z poslední doby v mé četbě M. Heidegger či Z. Kratochvíl). Tázání – vedle úžasu (či chcete-li méně „vzletně“ prostě zvědavosti). A ono ponouknutí je Hvížďalovi vidět při prvním pohledu na očích.