Šeng Kche-i / Holky ze severu

Šeng Kche-i / Holky ze severu
současná čínská literatura

Knihy z edice Xin nakladatelství Verzone se snažím číst když ne úplně soustavně, tak alespoň v nějaké dlouhodobější koncentraci. Jedna z těch, která vyšla „před rokem“ (uvozovky proto, že jsem ji přečetl na sklonku roku 2019, vyšla 2018 a komentář píšu na konci ledna 2020), je román Holky ze severu „jedné z nejvýraznějších čínských autorek současnosti“ Šeng Kche-i v překladu Kamily Hladíkové. Jestliže o knize anotace na přebalu říká, že „otevírá tabuizované téma prostituce a sexuálního násilí v Číně“, pak „realistická“ vrstva stylu (matka Růženy, o níž bude řeč, zemřela na cirhózu jater, „už od páté třídy ji na každém rohu doprovázel dav slintajících nápadníků, kteří se kolem ní slétali jako mouchy“, s. 7, první strana textu) vede čtenáře přímo tímto směrem, jakkoli se zde ještě jedná o slušnou dívku nebo alespoň srovnání s ní („normální venkovská holka, co pěkně spořádaně čeká, až si ji nějaký chlap vezme…“, s. 7, „coby slušná venkovská dívka se neustále hrbila…“, tamtéž). Přesto se už „na základní škole“ projevily její řekněme výraznější živočišné sklony a o různých sexuálních příhodách čteme hned na následujících stránkách. K nim má fyzické předpoklady už tím, že je mimořádně „obdařena“ (či je to naopak vada nebo dokonce prokletí?) velkým poprsím. Na jednom místě si porovnává prsa s druhou dívkou a rozdíl hodnotí jako poměr pomela a mandarinky (s. 23).

V kontextu celého příběhu je ovšem vlastně už po pár odstavcích zřejmé, že se tu nejedná pouze o jeden mimořádný (lákavý) motiv, který by upoutal pozornost mezi řadou ostatních, řekněme standardních, nevybočujících (pokud ovšem vůbec něco takového existuje), dokonce se dá říci, že tu vlastně nejsou jiné motivy, přesněji řečeno kniha pracuje s úhlem pohledu, který přitahuje extrémní pozornost k tomuto tématu, jež se stává měřítkem tohoto vnímání světa, a ve svých důsledcích vlastně i podobě celé knihy. Ta odpovídá tomu, čemu klasická evropská estetika říká „nízký styl“, jehož příznačné rysy nalezneme i v Čechách ve vrcholných projevech třeba ve fraškovitém a satirickém Mastičkáři či ve skvělých pasážích například u Rabelaise či v jiných předních dílech evropské renesance, kdy zdánlivá obhroublost či prostě „tělesnost“ je východiskem estetického sdělení. A ovšem stejně tak můžeme říci, že tato stylová poloha je i základem běžného „nižšího“ hovorového kódu naší běžné mluvy (třeba v hospodě). Zároveň ale nesmí čtenáři uniknout, že tento styl není sám o sobě cílem, nýbrž prostřednictvím něho autorka sděluje cosi dalšího.

Co to je, pojmenovává Martin Bedřich v recenzi na iLiteratuře slovy:  „Autorka cíleně a systematicky ženské tělo fragmentarizuje a redukuje vesměs jen na »kozy« a »zadek« a hovoří o tom, že žena se stává „fragmentarizovaným objektem“. Tak se „žena stává především v očích mužů, kteří jsou důsledně v celé knize vykresleni zcela schematicky jen jako nadržení prasáci nebo slaboši, ale toto vidění je vlastní i ženám, když jsou mezi sebou (vzájemné poměřování, kdo má jaká prsa) a nakonec je zřejmé i v pohledu hlavní hrdinky na sebe samu.“

Hlavní postavou knihy je Siao-chung, Růžena, z Chu-nanu (zmíněná recenze chválí „nebývalou volnost“ v překladu do češtiny i u dalších jmen, jako jsou Liduška, Verunka či Madla, s níž v překladech z čínštiny přišel Denis Molčanov, a kterou – doplnil bych – známe i z aktuální praxe u Asiatů v Čechách, podobně jako funkčně užité „hlášky v bohatém rejstříku nespisovného, hovorového a nářečního jazyka“). Po aféře s příbuzným, v místním prostředí neúnosné, jde dívka dělat pokojskou do okresního města a se svým bujně vyvinutým tělem získá hned v prvních dnech zkušenosti s nabídkou sexu za peníze. A vzápětí dostane nabídku od jiné dívky, Jarmilky, „jejíž kámoš“ by ji vzal k sobě do firmy (s. 15), po léčce, kterou ovšem pan Tchan na ni nastražil, aby si ověřil její spolehlivost, odtud odejde. Je zřejmé, že zde panuje jiná morálka, morálka zištnosti, Růžena je na jedné straně povolná, na straně druhé od rány, a vlastně čestná, pochybné móresy se jí protiví. Nyní se dostává do kadeřnického salónu. Spí na jednom pokoji s Li S´-ťiang, Liduškou (zde je ona scéna s porovnáním velikosti prsou).

V 2. kapitole s názvem Obchod s bílým masem se Růžena s Liduškou v Šen-čenu, (první speciální ekonomické zóně v deltě Perlové řeky u hranic s Hongkongem), kam odjeli s Beďarem, tedy Bedřichem (čínské jméno myslím není uvedeno) dostávají do pochybného prostředí, kde se kupčí s povolením k pobytu, hovoří se o „průkazu plánované porodnosti“ a relevantní je otázka, zda dotyčná je panna. Patřičné doklady je obtížné získat (bez nich hrozí „detence v Kafrovém háji“, s. 35) a dívky přistoupí na to, že je to otázka obchodu („Když mu dneska pěkně zazpíváte a potěšíte ho, můžete simu rovnou říct samy,“ nabízí Beďar, přičemž má na mysli vlivného Čuanga, s. 35). Dívky si namlouvají, že vše je „dobrovolné“, „žádný znásilnění“ (s. 33, „to si rozhodnete samy, jestli pudete nebo ne“). Jak jsou dívky na jednu stranu naivní, se ukazuje, když říkají „kára vokem“, tj. nerozumí slovu karaoke (zároveň je to krásný příklad onoho stylu, o němž jsem se shora zmiňoval, jiný příklad, na s. 128 je „Napoleon“ – „jaký poleno?“). Vše je kryto maskou kadeřnictví („mytí kebulí“, otevřít si kadeřnický salon je jejich sen). Na ubytovně spí Beďar s oběma dívkami v jednom pokoji (jedné posteli), Růžena se ani nediví, když cítila „nějaký pohyb. Slyšela, jak se kdosi snaží zadržovat dech“ (s. 41), autorka nevynechá jedinou příležitost, aby nerozvinula ono ústřední téma. Liduška přijde o panenství (Růženě předtím namlouvala, že už panna není) a ještě dostane zaplaceno („nejrychlejc vydělaný peníze“, s. 49).

Ve třetí kapitole, Dobrodružství „Společnice trojího druhu“ se přitvrzuje, když se dostanou dívky do jiné „ubytovny“. Liduška se diví, že zde ženy odpoledne spí, jedna dívky zrazuje a radí jim, aby se vrátily domů. A jiná opakuje: „Hej, vy dvě holky, takový malý, co vy tady vlastně děláte? Jak s tímhle začnete, už se z toho nedostanete. Radši se hezky vraťte domů.“ (s. 56) Nicméně jim půjčí šminky a v následující podkapitole se dívky objeví v podniku s neonovým nápisem „Noční párty v Šanghajské perle“, a už se hovoří o „klientech“, pro dívky spousta záhad, třeba co je to „stará kráva“, a hned také první nechutná zkušenost (znásilnění mimo hotel někde za městem, aby muži nemuseli platit za pokoj, s. 61), a z vyprávění i o případech, kdy policisté „pro prachy“ dělají prohlídky v hotelu, potratech atd..

Cesta z toho je najít si místo v kadeřnictví, a to také zkoušejí. Líbí se mi věta paní vedoucí „Holčinky, odkupa ste?“ (s. 68), další příklad přiblížení autenticitě v překladu, tentokrát prostřednictvím proslulého plzeňského dialektu, který je zde ekvivalentem skutečnosti, že vedoucí, která je „docela dobrá ženská“ (s. 70) a jíž dívky říkají Opice, a její manžel je pan Čan, („salon se jmenoval podle něho“ s. 70), patří k menšině Hakka (ti mluví jedním z nejvýraznějších čínských dialektů, resp. svazku dialektů). Další pracovnice, Čching a Ling, zasvěcují nově příchozí do umění masáže. Pan Čan vezme dívky na Fénixí horu, kde se nachází buddhistický chrám a Růženě nabídne, aby pro něj vedla koloniál, který chce otevřít. Jednoho dne Růženu bez udání důvodu zatknou dva policisté, kteří přišli do kadeřnictví, zřejmý cíl je získat peníze z kaucí (povolení k pobytu děvčata mají). Jeden ze slušných policistů, mladý muž, se slituje a dívku propustí.

Epizoda má nicméně dohru, vedoucí tvrdí, že si ji v práci nemůže nechat, protože jí to prý dělá špatné jméno. „Do prdele! Nemůže si mě tady nechat?! Já se jí na to může vysrat! Růžena stále zadržovala vztek a vstala.“ (s. 89) Další příklad bezprostřední stylistiky, vzápětí pak ovšem pragmatického přístupu dívky, která maže šéfové med kolem huby s vědomím, že stále ještě nemá za svou práci zaplaceno. A jak se ukáže, celá situace byla ještě zamotanější, rozplétat ji zde ale nebudu. Policista, jehož jméno je Ču Ta-čchang, převedeno Čuňas, je, jak se ukáže v další kapitole s názvem Je těžké být dobrým člověkem, nápomocen Růženě, která má jeho telefonní číslo, i nadále Růženě nápomocen. Vezme ji do restaurace, kde dívka poprvé v životě jí západní jídlo, najde jí ubytování a pomůže s doklady do práce. Je i příkladem jiného přístupu, když odolá sexuální touze, protože se bude ženit, což je zdůrazněno protikladem jeho kolegy Ma Siao-minga, jenž toto postavení zneužije.

Liduška navštíví Růženku, která měla průjem a horečku (nadřízená Ploštice nařídila Ťün, aby ji odvedla), Lidušku přivezl Kchun, s nímž se seznámila už předtím v kadeřnictví. Růženě ukradli šaty, které měla pověšené venku, přátelí se s Ťün, která ráda nakupuje.  Růženka si nyní shání další zaměstnání. Opustila továrnu „na hračky Nová hvězda“, jak prozradila vedoucímu Pchanovi v hotelu Čchien-šan ve stejnojmenném místě. Ten nařídí Madlence, která má být její novou spolupracovnicí, aby Růžence všechno ukázala, že druhý den nastoupí. Má to nyní blízko k Lidušce, ta se ovšem dostala do maléru (název kapitoly Vše se komplikuje), když otěhotněla s ženatým Kchunem poté, co mu tvrdila, že je to bez ochrany bezpečné (naivní počítání dle návodu přítelkyň). „Kchun párkrát popotáhl nosem a jeho oči zatěkaly, když řekl: »Jinak to nejde, musí to pryč.«“ (s. 127)

S Růženou spolupracuje v recepci také nehezká, ale ochotná Verunka, když Růžena nerozumí nářečí, pomůže (také tímto způsobem se zohledňuje aspekt regionálního zeměpisu, jenž je obsažen již v titulu knihy). Liduška je v pokušení si dítě nechat, pragmatická (a v chování vůči ní mateřská) Růžena jí to vymlouvá. Jde s ní na potrat. Kchun zatím „zmizel jako kapka v moři a nebylo po něm ani památky“ (s. 138). Emotivně působí bezcitné chování doktorky („Pak začala série mechanicky bezcitných úkonů,“ s. 140, „Pihovatý obličej do ní bezcitně narval kleště,“ s. 141, slovo „bezcitně“ se několikrát explicitně opakuje, scénu doprovází expresivně naturalistický komentář). Protikladem je svatba Pchanova syna Ana, údajně mafiána, který „zbouchnul“ ženu „ze severu“, která chtěla dítě. Na svatbě je též jakýsi Džon, suverén (asi také mafián), Růženě nabídne rande. Následuje další vyšetřování, když ráno pro ni přijdou dva policisté (Liao Čeng-chu a Je Kchaj) a žádají „o spolupráci“ v jiném případu (s. 149). Soudce požaduje, aby řekla vše do detailu o včerejším večeru, tak si to Růžena opravdu do detailu vychutná (podrobné líčení explicitní sexuální scény s. 152).

Liduška nastoupila jako servírka, hovoří se o dívce s krásným copem a muži jménem Li Süe-wen (neboli Vzdělanec) s prominentním postavením, jenž se v ní shlédl, láska nicméně ztroskotá, tj. další mužské selhání, Copánek odejde. V hotelu se podvádí, dívky si dělí peníze, v kině Vzdělanec provozuje karaoke. Aféru, kterou policie vyšetřovala, byla uzavřena s tím, „že peníze vzala Verunka“ (s. 167), ta mezitím zmizela a místo ní přišla Julie, „běloučká a kulaťoučká holčina, která v lidech vzbuzovala různé choutky“ (s. 166). Ovšemže všechny ty dívky touží po uspořádaném a příjemném životě a tomu podřizují svá morální nastavení. „Tady seš správně, Kuličko, tady určitě najdeš lásku. Všechny, co tady pracovaly, si to dokázaly dobře zařídit. Jen se podívej na Verunku, vydělala si tu balík a zdrhla. I naše Madlenka si tady našla perspektivního chlapa. Jíťa má zase Zlatka, všechny jí ho můžeme nadosmrti závidět. Chlapa, jako je von, možná nikdy mít nebudeme,“ říká jedna z nich (s. 167).

Sexuální touhy (v tomto případě Juliiny, když ji Růžena vidí, jak se uspokojuje) jsou vztaženy i k čínské literární historii, totiž ke klasickému erotickému románu Slivoň ve zlaté váze (s. 168, české vydání z roku 2012 srovnává význam tohoto přelomu čínského románu v 16. století s Cervantesem v literatuře evropské). A i Julie najde „svého Si-men Čchinga“, totiž mladého holiče ze S´-čchuanu. Si-men Čching je partner „malé“ Lotos Pchanové, tedy Julie, tentokrát trpí Růžena, protože oba s ní bydlí v jednom místě a Růžena se uspokojuje (žertem Lotos říká, ať jí na chvíli partnera půjčí, s. 169). Je třeba ještě povysvětlit, že jméno Lotos Pchanová je právě postava ze zmíněného historického románu. V kontextu současné čínské literatury na něj naráží rovněž kniha Nejsem Lotos Pchanová spisovatele Lioua Čen-jüna, jejž do češtiny přeložila Zuzana Li, zakladatelka edice Xin (v níž vyšly i Holky ze severu), pod názvem Manžela jsem nezabila (viz komentář na těchto stránkách).

Na druhé straně má Jíťa problémy („kolem pravého oka měla modrý kruh, takže vypadala skoro jako panda, čínský národní poklad“, s. 170), Madlenka šla na potrat (otěhotněla se Vzdělancem). Dívky přemýšlejí o tom, že by nebylo špatné jít studovat. Růžena vzpomíná na Džona, „stále toužila se ještě jednou svézt v jeho Ferrari, přála si znovu prožít extázi v jeho náručí, toužila, aby to spolu dělali přesně tak, jak to tehdy popsala těm tupým policajtům.“ (s. 176) Totiž: „Touha není nic nečistého, to za kšeftování by se lidi měli stydět.“ (s. 177) Dívky se nyní chtějí podívat domů na „Svátek dračích člunů“ (kap. 7, Návrat domů). Jedna drobná faceta čínské společnosti – falešné lístky na železniční spojení (i z jiných románů víme, že prostě nastoupit do vlaku a jet je problém, je třeba lístky při onom množství rezervovat). Doma nicméně nejsou přijaty, jak by si představovaly, lidé se od nich odvracejí, domnívají se, že prostě „šlapou chodník“ (s. 184). Situace se vyhrotí v následující scéně, v níž za Růženou přijde švagr, chce rychlý sex, „rovnou si začal sundávat kalhoty. Z kapsy vytáhl levný prezervativ…“:

„»Voblíkni se! Přeskočilo ti? Co to sakra děláš?« Růžena ztuhla a ostře se na něj obořila.
»Co dělám? Víš, jak dlouho sme to spolu nedělali? Když to neuděláme dneska, bůh ví, kdy bude další příležitost! « Švagrovy ruce se zastavily. Držel si kalhoty a ohromeně zíral. Růžena byla opravdu nevyzpytatelná.
»Ty to se mnou chceš eště dělat? Ty si myslíš, že sis se mnou užil málo? A navíc,« Růžena ukázala na prezervativ na stole, »ty si taky myslíš, že dělám v Šen-čenu kurvu? Co seš to do prdele za hajzla? « Růžena se rozčílila. Vzpomněla si, kolikrát to vlastně s tímhle hrubiánem předtím dělala, a udělalo se jí nevolno. Teď měla pocit, že mu z očí přímo koukají nečisté zvířecí pudy a nejraději by ho poslala skočit do řeky, aby se aspoň trochu od svých hříchů očistil.
»To už ses tam našoustala dost? Já za tebou jdu a ty mi budeš nadávat? « Tohle Růženu rozpálilo do běla. Vztekle k němu přiskočila, a než se stačil vzpamatovat, švihla mu facku jen to mlasklo. »Ty jedno Jangovic pako, ty snad ani nejseš můj švagr! «“ (s. 189, a pokračuje to pěkně svižně ještě do větších obrátek: „To ti povídám, budeš se vo ségru pořádně starat a nebudeš jí zahejbat, jinak ti vlastnoručně ufiknu koule a hodím je psům!“).

Odjíždí a píše otci dopis.

A eskalace ještě nedosáhla nejvyššího stupně, očekáváme, že se tak stane v Osmé kapitole s názvem Znásilnění a vražda. Nejdříve je to jen taková scéna, kdy Růžena, pravda trochu nevybíravým způsobem dá najevo bohatému tlusťochovi, že si nemůže za peníze pořídit, co se mu zamane. V prosperujícím hotelu nicméně recepční uvažují o podvodech, souvisejících s použitím falešného podpisu šéfa, po malé erotické črtě v lázních (8/4) a sexu Růženy s ředitelem (8/5) přijde (8/6) Tygr (policista) s několika dalšími policisty a vyslýchá dívky, Julii někdo zabil, našli ji „v lesíku pět kilometrů za městem“ (s. 205) a byla jednou z celé řady „bezejmenných mrtvých dívek“. „Růžena si opravdu ani nepamatovala, jak se to stalo, že tu noc skončila u Tygra doma.“ (s. 206, mimochodem jeden z příkladů protikladu v kompozici textu s opozicí život/živočišnost kontra smrt) Růžena nechce už v hotelu pracovat (uvědomujeme si další kompoziční rys, totiž řadu zaměstnání, jimiž dívka v celém románu prochází), a proto přivítá Tygrovu nabídku ve zdravotnickém zařízení, městském Ústavu pro matku a dítě. Tygrovým argumentem je i skutečnost, že Růžena studuje.

Další (8.) kapitola, Snad láska, začíná portrétem Ústavu. Růžena zachrání v posledním okamžiku patnáctiletou Lunu Linovou, která chtěla skočit z výškové budovy (je tu zmínka i o kráse mrakodrapů, novém čínském fenoménu), protože je těhotná a nemá peníze. Primář slíbí, že se postará a pomůže i finančně, i kvůli obavám ze špatné pověsti, kterou by jim mimořádná událost přinesla (další drobný příklad opozice, dav dole naopak touží, „aby to bylo co nejvíc šokující, co nejvíc vzrušující,“ s. 210, autorka s tímto literárním prostředkem pracuje systematicky, jiný příklad: „Ve stejné chvíli, kdy Jou-čching všem oznámila radostnou novinu s menstruací, se udělalo Růženě nevolno.“ s. 232). Luna, která je navíc nakažená, je jen vrcholek ledovce, hovoří o byznysu, který zneužívání dívek v kadeřnictví šéfovi přináší. A hovoří i obecně o situaci, studovat nemůže (jak ji Růžena přesvědčuje, když jí nemocnice „dala plno prachů, i léky si dostala zadáčo,“ s. 214), i když by ráda, na to nemá peníze.

O Lidušku usiluje „obrýlený mládenec jménem Wu Čcheng-ťün, zkráceně Čenda,“ (s. 215), jenž se s ní seznámil na večerních kurzech, k tomu se tedy vztahuje shora uvedený název kapitoly. Milují se v parku, přepadne je chlap a okrade o peněženku, Čendu, který se bránil, zraní. Nyní sní o budoucím životě a o tom, že si Liduška zařídí salon krásy.

Růžena nyní pracuje v oddělení PR, následují další epizody s erotickým/sexuálním obsahem, někdy dokonce až s anekdotickým zakončením, jako ta poté, co praskla žárovka:

„Sia Ťi-feng uvízl v měkké a hebké pasti. Konečně naplno ukázal sílu svých svalů. Silo Růženě stiskl prsa a strhli ji na pracovní stůl. Na stole zaplněném plakáty o plánované porodnosti, reprodukčním zdraví a prevenci pohlavních nemocí se pak už nedokázal udržet a se zuřivou vášní se pomstil té malé ďáblici, která ho sváděla tisíci způsoby, aby pak použil sperma jako lepidlo, kterým přilepil propagační plakáty na dřevěné desky. Když se to potom připevnilo připínáčky, bylo vše připraveno na show v ulicích.“ (s. 231)

Paradoxy, opozice a humor mají jemné přechody, už zmíněnému příkladu protikladu Jou-čching a Růženy (na s. 232) následuje úvaha, že vlastně Růžena neví, čí by její dítě mělo být – „Sakra, ti chlapi! Růžena vztekle zaklela. Jak mohla být tak neopatrná?! Co neopatrná, úplně blbá! Dva chlapi najednou… Samo o sobě by to nevadilo, ale co teď?“ (s. 233, je to SiaŤi-feng nebo Tygr?) A skoro, jako by tu autorka hrála hru s čísly – v následující kapitole Skutečná čistota přichází Čuňas (Ču Ta-čchang) se zprávou, že má tři syny (je tu tedy souvislá sémanticky zatížená řada 0 – 1 – 2 – 3). A můžeme říci, že ona řada pokračuje – … 2 – 3 – 0 – ovšem s už méně humorným zabarvením, totiž souvislostí s čínskou populační politikou, podle níž se Čuňasova manželka musela podrobit sterilizaci. A komplikace pokračují, následuje vyšetření v nemocnici (to si autorka ovšem rovněž vychutnala) atd..

S výměnou na postu ředitele nemocnice, jímž se nyní stal gynekolog Lej I-kang poskočí kariérně i Růženka, když má novému šéfovi pomoci připravit výroční zprávu. Teprve v následující kapitole (Zmatky a omyly) si čtenář nejspíš uvědomí, že si autorka takto připravila téma, které je na té nejdrsnější straně celého tématu sexuality a které je ztvárněno na příběhu Lidušky, která byla proti své vůli sterilizovaná. Cituji úryvek, který (v trochu jiném výřezu) uvádí i recenze na iLiteratuře:

„Ty živé lidské bytosti tu byly v horším stavu než dobytek. To i doma v chlívku, kde je prasnice s celým houfem selátek a kde všechna zvířata jedí, pijou a kálí na jedné hromadě, je pořád desetkrát menší smrad než tady. / A také se tady s těmi živými lidskými bytostmi hůř než s dobytkem zacházelo. Dokonce i když jde prase na porážku, alespoň se přihlíží k tomu, jestli je na to dost staré. Lidušce bylo teprve devatenáct let, ale vykastrovali ji jako to prase.“ (s. 271)

Dívky se násilím chopila policie a odvlekli ji přes veškeré námitky, prý proto, že nemá v pořádku doklady, do nemocnice, kde jí udělali zákrok, nepomohlo ani, že se Čenda vydal za ní do zdravotnického zařízení (ten výraz v tomto kontextu zní ironicky), policisté ho zadržela. Když navštívili ředitele Lej I-kanga, vymlouvá se, že to byl omyl, že to byla záměna za nějakého rolníka, který měl už čtyři děti a utekl, a tak si vylila vztek na nevinné dívce. Výsměchem je tvrzení ředitele, že nemocnice za zákrok nezodpovídá, pouze v tom případě, že by byl chybně proveden. On sám toho dne provedl osmaosmdesát sterilizací. Už slyším u nás obvyklá „vysvětlení“ (pravda, takováhle zvěrstva se zde opravdu nedějí), že je to individuální selhání. Možná proto čteme vyprávění o dalších případech. „Před několika lety se u nich na vesnici stalo něco podobného. Přišla šťára z odboru plánované porodnosti a uprostřed noci začali tahat lidi z postelí. Jedna žena, která prý měla tři dcery, jim utekla, a tak vzal její nejstarší dceru a dali vykastrovat ji. Nebylo jasné, jestli si ji spletli s matkou, nebo to udělali z pomsty. Ale prostě a jednoduše ji vykuchali.“ (s. 271–272)

Je zřejmé, že kniha Šeng Kche-i dávno přerostla rámec erotického románu, byť některé názorové polohy zůstávají. Tak například onen „přízemní“ pragmatismus (který je ovšem součástí satirického pohledu) – zatímco bychom očekávali především komentáře etické, zní následující věta citovaného úryvku takto (přestože ta následující věta svou cynickou ironií uvádí hodnocení do rovnováhy): „A když holka nemůže mít děti, nemůže do rodiny přinést pracovní sílu, kdo by ji chtěl za nevěstu? Ta dívka potom skočila do řeky a utopila se, takže už pan nebylo co řešit.“ (s. 272)

A zatímco ještě doznívá tento příběh (Čenda a Liduška si budou chtít nějaké dítě osvojit), v poslední kapitole (14. kap., Je třeba jít dál) se – k názvu v poslední fázi ironicky – rozvíjí poslední epizoda, pro kterou je možné zřejmě možné uvažovat o kontextu magického realismu (podobně může být vnímán samozřejmě i neskutečný růst Šen-čenu a podobných lokalit a vůbec proměny země, jejíž obyvatelé se odtrhli od rýžových políček a vydali se žít západním způsobem života), ale která zároveň vrhá jako na něco neuvěřitelného pohled právě na právě zmíněné skutečné praktiky současné Číny. Růžena si už na konci předchozí kapitoly všímá, že se děje něco s jejími prsy, táže se doktorky, co by mohlo být důvodem jejich zvětšení. Nyní však dochází k radikální proměně. „Její velká prsa teď byla jako křídla, nadnášela ji v jejím letu a ona z výšky pozorovala město pod sebou. Vzduch tam nahoře byl chladivý, vítr jí svištěl kolem uší a ona si připadala jako štíhlá mořská panna, které stačí párkrát mrsknout ocasem.“ (s. 311)
Ale vzápětí: „Už nemohla, nedokázala na svém těle unést ty dva pytle rýže. Už jí ani nepřipadaly jako prsa, ale spíš jako dvě žebradla. Jsou příčinou a zároveň důsledkem jejího žebráckého života. nejsou to ta citlivá prsa, která jí přinášela radost, štěstí a vzrušení. Teď ji jen stahují, níž a níž, až na samé dno a jí nezbývá než se plazit po zemi.“ (s. 311)

„Proč jenom bez přestání rostou?“ (s. 311) To se jí ptá i Liduška, nyní v pokoji v zuboženém stavu (předchozí dvě citace i tento protiklad dvou dívek, které uzavírají svůj příběh smutným povzdechem „Na tomhle světě, dyž nevyužíváš ostatní, voni využijou tebe. Dyž někoho nevochčiješ, vochčije von tebe. Nechala ses napálit.“ (s. 314) a poznámkou (Růžena): „… neměla sem tě do Šen-čenu vůbec tahat.“ (s. 314).

Poslední věta knihy zní: „Proplazila se mezi zástupem nohou, přeplazila se přes nadchod a vmísila se do davu na ulici.“ A stejně jako protiklad předchozích reálných a nereálných motivů – „Symbol nestvůrných prsou i existence potratových klinik podobných masokombinátům jsou v románu postaveny vedle sebe.“ – uzavírají úvahy Michala Jareše v doslovu ke knize spolu s poznámkou o Huxleovými předpověďmi z jeho Konce civilizace, ostatně podobně i jako citovaná recenze na iLiteratuře hovoří o prokletí a osamocení, můžeme ještě snad připojit k úvaze téma proměny jakožto motivu, který patří sice ke kořenům evropské kultury (Ovidius), ale nachází své zásadní vyjádření i v moderní literatuře: V jednoaktovce Prsy Tirésiovy Guillauma Apollinaira (v předmluvě k ní autor mimochodem poprvé vyslovil slovo surrealismus) se – v protikladu k Holkám ze severu – vznášejí Tereziiny prsy coby balónky, poté co se odpoutaly od těla s důsledkem proměny dívky v muže, Tirésia, obludnost je pak základem nejznámější povídky pražského německého spisovatele Franze Kafky, v níž se na jejím začátku Gregor/Řehoř Samsa proměnil v nestvůrný hmyz.

Že by to byl jeden z důvodů, proč se autorka na své návštěvě v Praze setkala s takovým ohlasem?

Odkazy

https://www.cinskaliteratura.cz/cs/book/holky-ze-severu-4gUpnS.aspx

https://www.iliteratura.cz/Clanek/41235/seng-kche-i-holky-ze-severu

https://www.svetovka.cz/2017/10/10-2017-recenze/

Šeng Kche-i, Holky ze severu, Verzone, 2018