Ruské hudební klenoty na CDH 2019/2020

Marius Stravinsky, Tatiana Samouil,
Čajkovského Vojevoda a Symfonie č. 7 premiérově v Praze
Ruské hudební klenoty
České doteky hudby  2019/2020

Obecní dům, Smetanova síň, 6. ledna 2020, 19:00

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Tatiana  Samouil (RU) – housle
Marius Stravinsky (GB/RU) – dirigent

Slavnostní závěrečný koncert MHF České doteky hudby je vnímán zároveň jako společenská záležitost, zahrnující i kontext „tříkrálový“, spojený i s historií koncertního sálu, v němž se i z tohoto důvodu uskutečňuje, kromě dalších konotací, jež byly posluchačům v úvodu večera připomenuty. Oproti minulým ročníkům byli nicméně ti, kdo předstoupili před tím, než na pódium nastoupil Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK a dirigent Marius Stravinsky, pouze dva, a sice politik Jan Wolf (jenž hovořil již na koncertu úvodním ve Španělském sále Pražského hradu) a ředitel festivalu Miroslav Matějka. Ten zdůraznil mimo jiné i skutečnost, že již po řadu let je součástí dramaturgie festivalu uvedení pořadu s podtitulem Ruské hudební klenoty, který zároveň uvádí souvislosti českých a ruských osobností hudební kultury, a vzpomněl v tomto kontextu na ojedinělou událost, když připomněl účast legendárního ruského dirigenta Vladimira Fedosejeva a Velkého symfonického orchestru Petra Iljiče Čajkovského Moskva v jednom z předchozích ročníků na tomto místě (s nimi vystoupil též Pražský filharmonický sbor, jehož sbormistrem je Lukáš Vasilek, ostatně podobně jako o půl roku později na Smetanově Litomyšli).

Tentokrát ovšem byl závěrečný koncert Českých doteků hudby výjimečný z jiných důvodů. Tématem totiž nebyl česko-ruský kontext, nýbrž naopak výhradně ruská hudba, navíc v podání ruské sólistky a pod taktovkou původem ruského dirigenta. Marius Stravinsky je prasynovcem slavného skladatele Igora Stravinského. Na ikonickém pódiu koncertního sálu Obecního domu posluchači mohli slyšet dvě skladby nejspíš nejproslulejšího ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského, přesto poměrně neznámé a s pozoruhodnými osudy, souvisejícími s tím, že skladatel s nimi v době vzniku nebyl spokojen, jak to podrobněji rozebírá ve své recenzi na portálu KlasikaPlus, jenž už druhým rokem s festivalem spolupracuje, jeho redaktor Aleš Bluma.

Byla to – v úvodu večera – symfonická balada Vojevoda, o. 78, a v jeho druhé části pak Symfonie Es dur, označovaná jako č. 7, v podobě dotvořené Semjonem Bogatyrevem až v druhé polovině dvacátého století. Také houslový koncert Antona Stěpanoviče Arenského patří k méně známým dílům ruské romantické hudby. Napadlo mě, že by bylo originální řešení, kdyby byl do dramaturgie zařazen proslulý Čajkovského houslový koncert, pak by celý večer byl věnován jednomu skladateli, navíc v souzvuku s jeho jubileem (narozen 1840), na druhé straně by tím nicméně byla porušena rovnováha, akcentující právě neobvyklost a efekt nového pohledu děl méně známých.

Dirigent podpořil preciznost instrumentální hry pečlivými a výstižnými gesty, přitom výrazně uměřenými, čímž se zřejmě rozhodl více pro odhalení tektoniky skladeb, zvláště Čajkovského symfonie, pročež mohla dokonale vyniknout čitelnost, vyváženost a dokonalá provázanost jednotlivých nástrojových skupin orchestru, zároveň možná tuším, proč sám Čajkovskij nebyl se svým rozsáhlým symfonickým dílem spokojen, totiž zvláště ve čtvrté větě jsem slyšel až příliš zdlouhavě se opakující motivickou práci, která působila gradačně, nicméně ztrácela svou repetitivností na emotivnosti. To ovšem neznamená výtku výkonu, jak řečeno, preciznímu. Mě samého ovšem uchvátila barevnost druhé věty, až tajemná.

Podobně emotivní bylo naopak od prvních tónů podání Arenského houslového koncertu, u něhož je ostatně Čajkovského vliv patrný (a když se zaposloucháte, můžete i při podobnosti některých motivů chvílemi připustit zmínku o eklektičnosti autora, nicméně co vše se vzájemně nepodobá?). Na tomto dojmu se určitě podílela nejen technická suverenita interpretky, ale i její nástroj z dílny francouzského houslaře, jak mi po koncertu prozradila, s plným, sytým, až eroticky znějícím tónem.  Dovolím si publikovat drobný žert, kterého jsem se dopustil, když jsem se ruské houslistky – nic netuše – ptal, zda to byly „stradivárky“, a posléze se dočítám, že na nástroj z dílny nejslavnějšího italského houslaře, který patřil slavnému Fritzi Kreislerovi, do roku 2010 skutečně hrála.

Jméno, které připomíná jednu z nejpopulárnějších ruských filmových hereček (Татья́на Евге́ньевна Само́йлова), nazývané ruskou Audrey Hepburnovou, ve skutečnosti nemá s Tatianou Samouilovou nic společného, jméno má Tatiana po otci, moldavském dirigentovi Alexandru Samoilă. Některé zdroje uvádějí, že se jedná o rusko-belgickou houslistku vzhledem k tomu, že po moskevské konzervatoři studovala v mistrovské třídě Igora Oistracha na Královské konzervatoři v Bruselu (pravda, nebylo to jediné prestižní místo jejího hudebního vzdělání, dalším byl Madrid). Virtuózní kompetenci dokládá řada vítězství či předních umístění v těch nejprestižnějších soutěžích v letech 1998 – 2001 (z těch nejznámějších Vieuxtempsova v Belgii, Sibeliova v Helsinkách či Čajkovského v Rusku). Jak píše v anotaci koncertu v katalogu dr. Jarmila Tauerová, měli jsme v Praze poprvé „skvělou příležitost“ si toto interpretační mistrovství „vychutnat“.

Jan K. Čeliš / leden 2020
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH