Robert Bryndza / Dívka v ledu

Plodný britský autor detektivek (u nás vyšel v současnosti tucet jeho románů) zahajuje svůj román Dívka v ledu tak řečeno in medias res – v Prologu jsme přímými svědky prvního z kriminálních činů, které bude vyšetřovat detektiv šéfinspektor Erika Fosterová, představitelka nejznámější Bryndzovy kriminální série.

Poznamenejme ještě pokud možno bleskově před samotným komentářem, že je to právě první titul s Erikou Fosterovou, který přinesl autorovi úspěch po předchozích dílech jiného charakteru (romantické komedie či satira na Hollywood, kterou napsal, jak říká Wikipedie, se svým manželem Janem Bryndzou, takže to je v mém čtení detektivek, vedle Angely Marsonsové, již druhý autor této sexuální orientace – což ovšem nebyl záměr), dále že Erika Fosterová, byť nejspíš nejpopulárnější, není jediná hrdinka, v dalších sériích jsou tu ještě Coco Pinchardová, Kate Marshallová, tedy rovněž ženy, a že (ještě tři rychlé zmínky): Pokračováním série s Erikou Fosterovou jsou (dosud) knihy Noční lov, Temné hlubiny, Do posledního dechu a Chladnokrevně a Smrtící tajnosti. Autor má českou webovou prezentaci, kde se dočteme, že (v souvislosti se svým partnerem, který z této země pochází) žije trvale na Slovensku. Dívka v ledu je u nás (podobně jako některé další) vydána i jako audiokniha, načtená Martinem Stránským. A přece jen ještě jako poslední: V prostředí našeho knižního trhu pozoruhodná skutečnost, že kniha (jakkoli je dnes v oblasti tohoto žánru už běžná praxe dvou-tříletého intervalu mezi původní a do češtiny přeloženou podobou) vyšla v témže roce jako anglický originál.

V Prologu tedy můžeme sledovat, jak je Andrea Douglasová-Brownová, „krásná dívka z mocné a bohaté rodiny“ (databazeknih.cz), která „měla podle všeho dokonalý život“ (tamtéž), dle jejích projevů nejspíš právě vzhledem k tomu už v reakci na předchozí dění zřejmě vztekle sebestředná a trochu přisprostlá, v nepříznivém počasí na cestě do kopce ve Forrest Hill, části Jižního Londýna, kde by nejspíš nebyl slyšet její křik (jakkoli dokáže „hlasitě ječet“) přepadena a v autě odtažena kamsi do zahrad Hornimanova muzea. Tam ji najde, už pod ledem (jak zní i název knihy), dlouhodobě nezaměstnaný Lee Kinney, nyní pomocný zahradník muzea, podle vyzváněcí melodii z mobilního telefonu. Moji poznámku o vzteklé sebestřednosti, jejíž funkcí je samozřejmě eskalace napětí, sdílí právě Kinney, který později (to už je ale Kapitola 1) oběť našel, když si pomyslel: „nafoukaný bohatý děvky“.

Na policejní stanici Lewisham Row (Lewisham je městský obvod Vnitřního Londýna, v textu je popisován pohled ze Zahrad muzea na centrum s London Eye, Londýnským okem) se už setkáváme s detektivem šéfinspektorem Erikou Fosterovou, která právě přijela z Manchesteru. Policisté sledují „mediální blázinec“ kolem „mladé dívky z velmi mocné a vlivné rodiny“ (s. 24), což jim bude komplikovat vyšetřování stejně jako „pitomý sníh“. A ke klidu nepřidá (a a rovněž zvyšuje napětí), když vrchní superintendant Marsh (šéf oddělení) oznámí (i detektivu šéfinspektorovi Sparksovi), že Fosterová „odteď povede vyšetřování“. Zároveň se dozvídáme, že Fosterová „v minulosti měla problémy“ (je naznačeno, že to souvisí s „Markem“, na jehož pohřbu byl), a že tento případ má brát jako šanci.

Sparksovi jeho aktuální podřízenost Fosterová neulehčuje, když ho nechává pracovat v kanceláři, zatímco si do terénu bere detektiva Mossovou a mladého vyšetřovatele Petersona, dozvídáme se více o rodině, Andreině snoubenci Gilesi Osbornovi (měli mít v létě velkou svatbu), luxusním domě v Západním Londýně, když se autu podaří na zledovatělé vozovce v kopci zaparkovat, ukáže týmu soudní patolog Isaac Strong mrtvou. Nyní musejí zajistit formální identifikaci s rodinou, a Erika musí vyslechnout rozkazy ohledně opatrného postupu, což se jí poněkud příčí („Marsh by si pro rodinu představoval určité VIP zacházení“, s. 43). Následuje rozhovor s matkou zahradníka, jenž dívku našel, Grace, a je podivné, co na tomto místě dělala dívka s „hromadou padesátilibrovek“, prozrazuje, že se jí nelíbí, že musí mít „dojem, jako bych byla cizincem ve vlastní zemi“, kteří jen berou dávky, zatímco Lee musí „za každýho počasí nastoupit a odpracovat čtyřicet hodin tejdně, aby dostal podporu šedesát liber“ (s. 47). Od Grace dostanou informace o okolních hospodách.

U hospodyně v domě Douglasových-Brownových se setkají s odměřeným chováním, musí ověřit průkazy (reakce na to, že lorda Douglase natočili novináři při jakémsi úplatku), na stěně domu jsou jejich fotografie s nejvýše postavenými osobnostmi, které měly na věčnost zachovat setkání „k pěstování vlastního ega“. Ukazuje se, že matka dívky je Slovenka, stejně jako Erika (jeden ze čtenářských komentářů tento „slovenský“ moment v Bryndzových knihách považuje za přemrštěný), zde to ale, místo aby to usnadnilo vyšetřování, celý rozhovor komplikuje (slovenské postoje), kolegové musí krotit agresivitu superintendantky (neměla by křičet na rodiče oběti).

Sourozenci oběti David a Linda nevědí nic o tom, proč byla Andrea v Jižním Londýně, měli domluvenou schůzku do kina, ale Andrea nepřišla (už před časem se vypařila s nějakým Carlem Michaelsem, studentem), na stanici se upřesňují fakta o Gilesi Osbornovi a jeho firmě Yakka Events, společnosti „pořádající různé luxusní akce a večírky“, Erika chce hned záznamy ze sociálních sítí a telefonu, které se předtím Sparks zdráhal zkoumat („Báli jste se šťourat v životech vlivných boháčů?“, s. 63.) Na vedlejších ulicích nejsou žádné kamery, zkoumají záznamy z vlaku a hospod. Marsh „pochodoval po své kanceláři a v obličeji byl rudý“, samozřejmě je jakýkoli posun ve vyšetřování důležitý (důvodem je ale konflikt s lady Dianou, který nicméně způsobil výběrem „Slovenek“ vlastně on, na druhé straně právě on jí chtěl pomoci).

K dalšímu konfliktu dojde, když jakási Ivy Norrisová (místní prostitutka závislá na drogách) v recepci hospody mává vystřelovacím nožem Erice před obličejem, když dala jejímu dítěti, spratkovi, který se jí zakousl do ruky, pohlavek. Policista Woolf ale všechno zvládne, jak ohrožení Eriky, tak Ivy, která hrozila stížností na „policejní brutalitu“ – a pojmenovává komplikovanost života takových lidí (bezdomovci, ale má zákaz vstupu do nocleháren kvůli kuplířství, kap. 9 a dál). Erika nakonec získá od Ivy informace o hospodách, zvláště jednu negativní (zdůrazňuje, že ke Slepenému hrnci „nikdy“ nechodí). To je místo, kde byla Andrea viděna naposledy. Hned tam vyrazí, hovoří s Kristinou, která tam pracovala, viděla, jak se Andrea hádá s nějakým mužem (viz úplný začátek, kde je ovšem jen cosi naznačeno), byl „vysoký, tmavý…“. Pak zmizí. Eriku pronásledují zlé sny s obrazy z minulosti (smrt Marka).

Erika prochází informace ze sociálních sítí, které jí zaslal kolega, na fotkách je mj. „tmavovlasý mladík“ či kamarádka Barbora Karešová, „stejně krásná jako Andrea“, která „na konci roku 2013“ na FB profilu náhle zmizela, Andrea „v červnu minulý rok stránku deaktivovala“ (s. 93). Marsh si Eriku znovu pozve na kobereček, hovoří se také o nelegálních imigrantech, kteří s tou hospodou souvisí, a Erika znovu zdůrazňuje: „Pane, potřebuju dělat svoji práci.“ (s. 97) Následuje další rozhovor se soudním patologem, ten hovoří mj. o análním styku (musel být dobrovolný), Erice se pak nelíbí Petersonovo moralizování, v každém případě možné stopy DNA zničila voda. Policisté si stěžují na nefungující kamerový systém, za který mohou „vládní škrty“ (s. 103).

Rodiče Andrey identifikují tělo (kap. 14), vyšetřovatelé se vydají do společnosti Yakka Events. Samozřejmě je „pan Osborne velmi zaneprázdněný“, Erika ale nechce rezervaci schůzky – „Já vás nežádám, já vám to oznamuji.“ (s. 107, hezký je Petersonův komentář, dokládající rukopis autora: „Kvůli čemu si myslela, že jsme asi přišli? Kvůli debilní kočce, co se nemůže dostat ze stromu?“, s. 108). Osborne namítá, že „už měl dlouhý rozhovor s vrchním šéfinspektorem Sparksem“, tj. tenhle konkurent Erice hází klacky pod nohy, kde může (informoval Marshe o Eriččiných předchozích prohřešcích). Osborne reaguje jako člověk z vyšší třídy, přesvědčený o tom, jak prospívá společnosti, zároveň ale rozporuplně, když na jedné straně má odpovědět na citlivé otázky (vyzývá vyšetřovatele k odchodu, ohání se právníky). Na druhé straně je zřejmé, že je vyděšený, a že – jak policisté konstatují – zřejmě Andreu znal jen z určité části (nesedí věci kolem facebooku, neví o druhém telefonu atd.).

Při další návštěvě v rodině Andrey se, poté co se Erika omluvila za své předchozí chování, ukazují některé důležité momenty nesouladu v rodině, sestra Linda prozrazuje některé povahové rysy (mohli bychom je označit jako nadřazenost či přelétavost, viz začátek komentáře): „Jednu chvíli se z nich mohla zbláznit a pak je bez mrknutí oka vymazala. Exkomunikovala je kvůli nějakému nepatrnému prohřešku.“ (s. 121) Matka propadá hysterii, otec utíná v řeči, kterou považuje za pomluvy, Lindu, poté chce znovu zasahovat do práce policistů („dost už vyptávání“), Erika nicméně chce vidět pokoj Andrey. Je i nesoulad mezi Lindou a Davidem. Zatrhl jsem si kdesi slovo „trhlina“, užité na více místech.

Když Simon (otec) znovu vyzývá policisty, aby opustili dům („moje žena utrpěla velký psychický šok“, s. 132), ukáže Erika, co našli pod Andreinou postelí – krabička od telefonu (který hledali) a drogy, načež Simon útočí, že jeho děti drogy neberou. „Jak mám vědět, že jste to tam nenastrčili vy?“ (Čtenář si opět pomyslí něco o chování některých lidí této společenské vrstvy.) Erika odpovídá, že je zajímají jiné věci než drogy, na jeho otázku, zda jej žádají o povolení o prohlídku forenzním týmem, Erika odpovídá, že jej o tom „informuje“, lord Brown zuří („Odešel do pracovny a práskl za sebou dveřmi.“ s. 133).

Následuje další rozhovor šéfa Marshe a Eriky (mj. o novinových článcích), Erika se konečně dostává k bydlení. Posteskla si, když viděla při předávání smlouvy na byt večer v Marshově bytě jeho ženu a děti, že podobný rodinný život s Markem měla na dosah, ale „teď je všechno nenávratně pryč“. V oknech bytu ji nyní kdosi sleduje, sledujeme jeho vnitřní monolog, vnímání osoby, která si představuje, že ji zabije, a která se domnívá, že ji pověřili „tímhle případem proto, že věděli, že selže“, protože „potřebují obětního beránka“, s. 149). A čteme, že je tu souvislost s Andreou.

Ivy při další návštěvě (v hospodě Koruna) Erice prozradí víc o návštěvách Andrey U Slepeného hrnce. Tam dojde k dalšímu konfliktu, Erika taktak vyvázne, narušila ale soukromý večírek a majitel si stěžoval (hlavní důvod jsou ale černé dodávky alkoholu a cigaret a vzájemné protislužby rodiny Gaddových a policie). Sparks dále nasazuje (proti Ivy a všemu dalšímu, zatajuje důležité informace atd.). Pátrání pokračuje právě oním směrem různých večírků. Zároveň hrozí, že se jedná o lidi, „kterým by média ráda proprala špinavé prádlo“, s. 165).

Řeší se vhodné mediální výstupy – „Eriku nikdy nepřestával vztah mezi policií a médii naplňovat nepříjemným pocitem – jeden den je policie odháněla a obviňovala z překrucování skutečností, a druhý den je zvala na tiskovou konferenci, která má všechny znaky divadelního představení.“ (s. 173), hledá se Marco Frost, u jehož osoby by mohlo pokročit vyšetřování, v průběhu tiskové konference (média má na starosti Colleen) si Erika ujasní, že vzhledem k tomu, že má neprůstřelné alibi (byl v cizině), je mimo podezření. Proto také její výstup na televizní kameru je zcela jiný (neodpovídá domluvené vyšetřovací verzi určené k prezentaci), než všichni očekávali („»Tohle bylo v plánu?« zeptal se ve vyšetřovací kanceláři Peterson. »Ne,« odpověděla Mossová.“, s. 179.)

Vzhledem k tomu má samozřejmě Erika problém (další rozhovor s Marshem, resp. setření – „chci s vámi hned mluvit…“, „Věděla, že za to, co právě udělala, ponese následky.“ s. 181). Kromě toho Marsh na kameru uvedl původní směr vyšetřování, čímž poněkud vznikl chaos. A druhou hrozbou je postava, která Eriku sleduje a jejíž vnitřní monolog (kurzíva) čtenář s napětím sleduje (trochu si také já hraju s mnohovýznamností téhož slova). A také sledujeme cosi nejen z momentálního psychického stavu Eriky, ale i z její sebereflexe v oblasti její povahy/osobnosti (je to tu od začátku, už někde na prvních stránkách jí spolupracovník říká, že nemá smysl pro srandu, tyhle „trhliny“ se opakují, je zvláštní, že zvládá tuhle extrémní práci, ale „žít v reálném světě jako člen společnosti ji děsilo“, s. 185).

To je reakce na drobnou nesrovnalost na vlakové zastávce, která nemá pražádný dopad na průběh vyšetřování, ale stojí za to zaznamenat. Starší uniformovaný muž s šedivým knírem vtipkuje, že si „koleduje“ o pokutu, protože kouření je na tomto místě zakázané, ale když udělá „jeden krok dopředu“, tak „to můžeme vyřešit“. Teprve když odešel „si uvědomila, že se jen snažil být milý, ale už bylo pozdě.“ (s. 185) A také reakce nato, „co právě provedla“ (na té tiskové konferenci). Doma se v podstatě zhroutí. Je to migréna? Ozve se jí Edward, Markův otec, který se omlouvá, protože si uvědomuje, že průběh událostí byl jiný, než se domníval. A vzápětí volá Mossová, našlo se další tělo. Můžeme říci, že text má v tuto chvíli (jsme před polovinou svazku) pěkný spád.

Je to nedaleko nálezu místa prvního těla, „Brockwellský park s koupalištěm v Dulwich“. Skupina dětí našla tělo Ivy, uškrcené podobně jako byla Andrea, podobně i vytrhané vlasy. Než zemřela, pokoušela se Erice dovolat. Dramatizuje se ale i vyšetřování (důsledky Eriččina chování na konferenci), když (v jedenáct hodin večer) se objeví Sparks a oznamuje jí, že vyšetřování přebírá (křičí na ni, že jí to „nařizuje“, nikoli že by to chtěl, Erika nebrala – v té situaci doma – Marshův telefon. Sparks je „pověřen“). Tedy, jak od pronásledovatele Eriky (v jeho vnitřním monologu) padla slova, Erika to nezvládá – dva důležité telefonáty. Uvidíme, kam tenhle zásadní zvrat povede.

V aktuálním okamžiku situaci zvrátí patolog, který Sparkse upozorní, že na místě činu rozhoduje on, a fakticky tak podrží Eriku. Ta se ze stanice (od Cranea) dozvídá, že Ivy volala i tam s tím, že řekne potřebné informace (vedoucí k vyřešení případu) za sto liber, a že se nemohli Erice dovolat. Takže ještě třetí nepřijatý hovor. V následující kapitole sledujeme, podobně jako u první vraždy, zpětně útok na Ivy v přímém přenosu.

Když Erika, vzhledem k tomu, že v bytě byla odpojena elektřina a neměla jak nabít telefon a nešly jí elektrické hodiny, zmešká brífink v osm hodin ráno a přijde na stanici ve tři čtvrti na jedenáct, uvítá ji ledově chladný zástupce komisaře Oakley s příkazem zajistit její mobilní telefon jakožto jedním úderem dezinterpretace všech předchozích událostí, které se ostatním vyšetřovatelům jeví jako logický řetězec (jak to, že je pracovní telefon vybitý?, Erika je poslední osoba, jíž volala zavražděná, před třemi dny nastal konflikt mezi Ivy a Erikou, ta se nenechala přes příkaz prohlédnout lékařem, Erika Ivy předala hotovost a mají přepis hlasové zprávy, kde Ivy Eriku žádá o peníze za informace, které jí chce poskytnout, a tato částka se nyní našla u mrtvé, uvedou i onu předchozí událost, při níž „zemřelo pět policistů, bohužel včetně vašeho manžela, detektiva inspektora Marka Fostera“ a po níž byla suspendována).

Marně se Erika brání, odmítá případné nařčení, že by snad Ivy zabila ona, trvá na své verzi („Simonu Douglasi-Brownovi se to nelíbilo, a tak teď diktuje, jak by mělo probíhat vyšetřování!“, s. 210, „Chci jen dostat toho vraha. Zdá se, že vy dva máte jiný program.“, s. 211, což je reakce na předchozí opakovaná slova, že „toto není směr vyšetřování, který sledujeme“, na což namítla, že „Sparks měl hlavního podezřelého celé tři hodiny, než se ukázalo, že má alibi!“, s. 209). Erika musí odevzdat „zbraň, policejní odznak a vůz“ a „na vyzvání se dostavíte k vyšetření k určenému policejnímu psychiatrovi“.

Práce novinářů nicméně (tentokrát) paradoxně dává Erice zapravdu, když vyšťourali leccos z Andreina života („došlo k posunu v mediální prezentaci Andreiny vraždy a Eričino prohlášení na tiskové konferenci podnítilo negativní reakce tisku“, s. 213, vlastně má teď Erika svým způsobem klid, když jsou zodpovědní jiní – tak to samozřejmě sama nemůže vnímat). Erika s překvapením naopak najde kopii novinového článku o někdejší aféře s přípisem napsaným vyznačovačem, který říká, že oba zabili pět lidí (tedy od vraha, jak se to k ní ale vůbec dostalo?). Zároveň nastává přetahování o obě verze, pro Eriku v její pozici velmi obtížné, zvláště když média nyní tvrdí, že Frostovo alibi bylo falešné, ukazují jeho zatčení a důkazy, že se zaměřil na Andreu, a zveřejňují poděkování jejího otce policistům za dobrou práci.

Podstatný, vlastně pro řešení celého případu zásadní posun vnese do něj patolog Isaac Strong, když Erice při její návštěvě sdělí, že při procházení svých záznamů „objevil tři případy“, u nichž prováděl pitvu obětí dívek z východní Evropy. „Všechny tři byly znásilněné uškrcené, měly svázané ruce, našly se ve vodě někde v okolí Londýna a od pasu dolů byly nahé.“ (s. 221). V médiích se, na rozdíl od podobných případů ve vyšších společenských třídách (tahle nota je v pohledu autora opravdu výrazná), případy prostitutek neprobírají, patologa souvislost napadla při smrti Ivy. „»Bože!« řekla Erika a postavila se. »To je velký průlom ve vyšetřování. Máme čtyři smrti spojené s Andreou!«“ (s. 222). Zároveň je ovšem problém, že Ivy byla HIV pozitivní, a jestliže došlo k přenosu na vnuka, který Ivy kousl, hrozí jí další nebezpečí.

Stručná poznámka: Mám pocit, že pro autora jsou až osobní slovenské motivy (původ Eriky ad., k nimž nyní přibude jméno první z pěti obětí), ale třeba i skutečnost, že Isaac je gay (hovoří o svém bývalém partnerovi, autorovi kriminálních případů – to je takřka autobiografické, kromě toho, že tu je – prostřednictvím jména Bartolomew – nejspíš i narážka na Angelu Marsonsovou, jejíž jméno se objevuje v poděkování a s jejímiž použitými prostředky shledávám u Bryndzy určité podobnosti), také Mossová je ve svazku s ženou, partnerka je učitelka (později se v knize mihne). Ale zpět k průběhu případu:

Šéfové stále souvislosti odmítají (když čteme nekomentované zmínky o drahých dovolených a autech, u nichž je otázka, zda by na ně při platech policejních úředníků měli peníze, můžeme si vytvářet určité domněnky, např. s. 277, na pohřbu Andrey „u obrubníku zastavilo elegantní BMW, ze kterého vystoupil Marsh a zástupce komisaře Oakley, oba v černém obleku“), samozřejmě ale i Erika překračuje všechny standardy, když Marshově manželce Marcie ukáže fotografie zavražděných dívek (v kap. 37). Šéf se pochopitelně rozzuří na nejvyšší míru (Erika trvá na tom, že dokáže žít „s tím, že jsem kráva“, ale nikoli „s tím, co se stalo těm dívkám“, s. 237), později se nicméně ukáže, že žena ovlivnila jeho postoj (ten je ambivalentní, na jedné straně si hlídá své postavení a je strohý, na straně druhé Erice fandí, protože podvědomě vlastně ví, že má pravdu). Marsh nakonec Erice poskytne zdroje, aby mohla pátrat po telefonu Andrey iPhone 5S ztraceném ve stoce (není naděje, že ho voda úplně nespláchla, ale je to jediná naděje nějakého posunu, podle operátora je telefon stále aktivní). Informaci dá Erice Mossová, která ji navštíví (podobně jako řada dalších, stojí při ní). Mobil se nenajde (kap. 39), vzápětí ho ale objeví v bazaru (kap. 40), a fotky, které v něm najdou, opravdu posunou představu o případu.

Napětí stupňuje skutečnost, že se opakovaně v několika kapitolách setkáváme s vrahem, označeným jako „postava“ (tedy nevíme, kdo se pod kapucí skrývá, jen v kurzívě čteme, co si myslí a zhruba, co plánuje), ten Eriku sleduje, později se jí vloupá do bytu a nakonec ji napadne.

Fotky a videa, které najdou v mobilu, vyšetřovatele dovedou ke skutečnosti, že Linda Douglasová-Brownová „je v policejní databázi“ s tučným trestním rejstříkem („žhářství, krádež, krádeže v obchodech“, s. 254, stížnosti Andreina snoubence Gilese Osborna, jemuž hrozila, „že nejdřív zabije jeho kočku a pak jeho“, kočku pak někdo otrávil). Najdou pak také pornografické snímky, na nichž je muž, který „vypadá jako Rus nebo… já nevím… Rumun, Srb?“ (s. 257, jeden z případů, jak autor hází udičky, které snadno přehlédneme – i já si je potvrzuji teprve při opakovaném čtení). Samozřejmě veškeré očekávané závěry (nějaký trest, oficiální záznamy) nejsou (o Lindě Mossová říká, „vypadá to, že měla zatraceně dobrého právníka“, s. 255).

Mossová s Erikou navštíví Lindu, při jejích odmítavých odpovědích jí připomenou, že je v podmínce (mj. „v kanceláři Gilese Osborna způsobila škodu za osm tisíc liber“), odmítá, že mu zabila kočku Claru, kočky naopak miluje („…bylo to krásné zvíře“), na vše další říká „nevím“ i poté, co jí ukážou fotky zabitých dívek, argumentuje, že právě nalezla Boha. Podobně se chová Osborne, Lindu komentuje jako šílenou („Spoustu let byla černo ovcí. Vyhodili ji z každé školy, kam přišla, Když jí bylo devět, bodla učitelku kružítkem. Chudák ženská přišla o oko.“ (s. 266), ohledně zničené kanceláře říká, že sir Simon ho požádal, aby stáhl obvinění, stejně jako Linda nezná muže, kterého hledají, když mu ukážou pornografické fotky, říká že „Andrea byla chybující lidská bytost“, ale „rozdávala jen lásku“. Problém je v tom, že ačkoli se vyšetřovatelky nic nedozvěděly (nepohnuly se z místa), budou muset ty návštěvy nahlásit nadřízenému.

A samozřejmě jí Marsh vyčiní, dokonce ji obviní, že „zadržovala důkaz“. Nicméně tvrdohlavá Erika jde na pohřeb na pohřeb Andrey, ačkoli ji tam Marsh nechce vidět. Uvažuje nad tím vším. „Dívala se na svůj obraz v zrcadle a ptala se sama sebe, proč tam dneska půjde, proč se znovu vzepře svému šéfovi.“ Na pohřbu znovu cítíme nesoulad, David vůbec na obřadu není, je zřejmé, že je mezi nimi nějaká roztržka. Rozhovor Eriky s ním nikam nevede. Poté Erika jde týž den na pohřeb Ivy. A přece jen se vše trochu posune, majitel hospody Erice řekne, že muž na fotografii, který ji zajímá, je George Mitschell.

Následuje (už výše avizované) přepadení, Erika unikne smrti o vlásek – zachránila ji Mossová, která ji přišla navštívit (kap. 47, 48). A následně „postava“ (vrah) zuří. „Odepřela mi možnost zabít.“ (s. 299) Erika „zůstala u Mossové a Celie několik dní“, kromě rekonvalescence přemýšlí o „chybějícím článku“ „v nějaké komplikované hře na schovávanou“. Na košili Eriky „byl nalezen malý vlasový folikul, který mohl pocházet od útočníka“, s. 305, podle DNA nic nezjistili. Mezitím pustí Marco Frosta (s. 308–309), další variace na alibi.

Zajímavá je scéna rozhovoru vrchního superintendanta Marshe (jenž má, jako obvykle, „na lince lorda Simona Gouglase-Browna“, který „říká, že je to naléhavé“, s. 312) a v tuto chvíli ještě suspendované šéfinspektorky Eriky Fosterové, o níž Marsh ví, že má podstatné informace k případu a především verzi, která může vést ke skutečnému vyřešení případu. Tuto verzi nazývá ironicky „alternativní“ a v první odpovědi, zda bude nyní „prioritní“, odpovídá, že to „posoudí sám“, přestože je vlastně v paradoxní situaci – „Ale právě teď jsme se ocitli uprostřed krize. Jsme v nejhorší možné situaci.“, (tamtéž). Erika ovšem řekne velmi prostě ne, tedy odmítne nařízení v této podobě (je vlastně docela logické, že jestliže jí Marsh vyšetřovat zakázal a ona tak přesto učinila, není důvod, aby mu tyto výsledky v této pozici sdělovala a podřizovala se jen proto, že on je nadřízený a bude si diktovat). „Šéfe, řeknu vám všechno a také nastíním svoje teorie, když mi vrátíte odznak a znovu mě v tomhle případu jmenujete hlavním vyšetřovatelem.“ (s. 313) Když Marsh začne křičet, kdože si myslí, že je, klidně mu odpoví, až si tedy klidně popovídá se sirem Simonem (s tím, že ho má od ní pozdravovat), a odmítne jako „pitomost“ i skutečnost, že jsou pro ní „vznesena vážná obvinění“, jako v podstatě spiknutí („Oakley jednal na příkaz Simona Douglase-Browna, aby mě z toho případu odvolal“, když kluka, který předtím „napadl několik sociálních pracovníků“, praštila, „byl zakousnutý do hřbetu mojí ruky“). A odmítnutí dále hrát tuto hru ukončí slova: „A samozřejmě že tohle všechno zopakuju tisku. Neodejdu tiše.“ (s. 313)

A Sparks (v následující kapitole) zůstane jen zkoprněle stát, když mu Erika oznámí, že přebírá vyšetřování s komentářem: „Slovo »hlavní« v označení hlavní vyšetřovatel neznamená, že máte nárok šikanovat všechny okolo, když se něco podělá. Znamená to, že zodpovídáte za všechny průsery.“ (s. 315). A Erika Fosterová řekne vyšetřovatelům, že priorita není skutečnost, že jedna dívka „byla bohatá a privilegovaná“, ale že zažila hroznou smrt jako ty ostatní. „Jsou si rovny, všechny jsou oběti a všechny si z naší strany zaslouží stejnou pozornost.“ (s. 317) Těmito slovy se nevzepře svému nadřízenému, ale celému tomu systému (v některých komentářích obecně nazývanému „prohnilý“ [což zase bývá někdy napadáno jako levičáctví, samozřejmě]).

Tento okamžik je svým způsobem určitým vrcholem v ději, protože dostat opravdu vraha stále ještě nebude tak snadné. Při dalších krocích se vyšetřovatelé přes nové nastavení příliš nehnou z místa. A ovšem – vrah, jehož vnitřní monolog sledujeme (kap. 55), stále představuje pro Eriku hrozbu. Právě předvedl, jak odstranit (zvýšenou finanční nabídku) všechny bezpečnostní pojistky prostitutky (další dívka za to zaplatí životem). Erika se sejde s Barborou Kardošovou, která je ovšem (další problém prolomení) v ochraně svědků, sdělí ale podstatnou věc, když se setkají na odlehlém místě, že Gregor Mitschell je ve skutečnosti Igor Kučerov. Tak proto nejsou k tomu prvnímu jménu vůbec žádné stopy! A Barbora prozradí mnohé další o jeho praktikách, nezákonném obchodu se ženami, brutálním zacházení s nimi atd. Erika ji prosí, aby tohle vše uvedla ve výpovědi u soudu. Když si však Barbora odběhne, naleznou ji oběšenou. To je ovšem z hlediska usvědčení pachatele problém, přestože vše, co řekla, mají nahrané.

Igora Kučerova vypátrat není nesnadné, nicméně kolem je celá řada podivností/pochybností, procesy jsou všelijak utajované (jako u tajné zpravodajské služby), podivně uzavřené, materiály nepřístupné – jako vše, co je (možná?, ještě to nevíme, ale od začátku to tak je, už v prvních kapitolách se ve vyšetřování se sirem atd. jedná ve „VIP“ režimu), v dosahu oné vysoce postavené rodiny. Erika využije, že šéfové jsou zase na drahých dovolených či akcích (ve Skotsku apod.), a tým vyslechne Lindu Douglasovou-Brownovou, Simona Douglase-Browna, Gilese Osborna a Mitschella/Kučerova. Všichni jejich právníci komentují podobně: „Svému klientovi doporučím, aby neodpovídal na žádnou vaši otázku, dokud nebudete mít věrohodné…. “ (s. 362), údaje to jsou „absurdní otázky“ atd. Vyslýchaní se chovají bohorovně („Říkejte mi, jak chcete, zlato.“ říká obchodník s ženským masem, a o pár stránek dále autorem výstižně řečeno: „Igor se opřel, byl sebejistý a samolibý.“ Vlastně to platí i pro další VIP osoby), kličkují proti zcela zřejmým argumentům (prý není protizákonné změnit si jméno, a oni to dobře vědí), dokonce Fosterové předhazují, že je Slovenka, sir Simon uvádí, že Linda „na tom není dobře“, „není schopná výslechu“, Erice dokonce vyhrožuje: „Ujišťuju vás, že až s vámi skončím, budete řídit dopravu někde na Old Kent Road.“ atd.. Čas běží a výsledky se nedostavují. Je to neuvěřitelné, v přímé konfrontaci s fotografiemi vražd a dalších zločinů, a vypadá to, že tito lidé jsou nedotknutelní (bylo by to širší téma třeba i ve filmové tvorbě, když tento text píšu, je v Karlových Varech Michael Cane, jenž sehrál kdysi úžasnou roli ropného podnikatele v jednom filmu se Stevenem Seagalem, kde se „zlobí“, napadají mě další příklady). Především běží zákonný čas.

Nakonec se vyšetřovatelům přece jen podaří se dostat pod kůži – Lindě, důležité je točit se kolem tématu koček, tam by mohlo být slabé místo (od začátku má Linda na sobě svetry s kočičkami, pak ona nesrovnalost s otrávenou kočkou atd.). Jenže mezi šéfy nastal poplach, Marsh je zoufalý, protože mu „volali z kabinetu“, opět přikazuje všechny propustit atd. – přes všechny signifikantní momenty. Z jeho strany to ovšem není arogance, je jak mezi mlýnskými kameny, v jednu chvíli je explicitně vyjádřeno, že vlastně stojí na její straně. „Eriko, mluvím vážně. Propusťte podezřelé a já udělám všechno, co je v mých silách, abych vás ochránil.“ (s. 388) Jenže na tohle Erika nepřistoupí (tj. ochránil před následky, tj. jestliže oni VIP ze všeho vyjdou opět bez poskvrnky). Marsh je realista:

„»Eriko, copak jste úplně slepá a nevidíte, jak to funguje? Establishment vždycky zvítězí. Oba dva jsme to už viděli. Chybí vám věrohodné důkazy. Prosím. Jděte od toho. Zachraňte si kariéru. Někdy prostě musíte nechat věci plavat.« »Ne. Je mi líto, pane. Tohle není správné. Pět žen zemřelo. Pět. Jaké mají lidé z takzvaného establishmentu právo, aby jim to prošlo, aby se to nějak přikrylo? Aby mohli vydělávat víc peněz? Aby mohli dál žít svoje příjemné životy?«“ (s. 389) Erika už přišla skoro o všechno, přijít o odznak už není to nejdůležitější. Marsh jí nakonec dává – oproti původnímu příkazu – propustit všechny hned, čas „do devíti ráno“. Důležitá pro kontext/význam je věta: „Erika se zvedla, a když opouštěla kancelář, všimla si, že Marsh má v očích smutek.“ (s. 389)

Při zákonném odpočinku (v noci) to Erice nedá a vydá se do domu Douglasových-Brownových, jde do Lindina pokoje (problém, na který někteří čtenáři ironicky poukazují: zase vybitý či nefunkční telefon), společným momentem na všech fotkách (že si toho nevšimla dříve!) je odstřižená postava – její bratr. Zatímco Erika přišla vlastně na to, že vrah není nejen onen původně vyslýchaný chlapec, ale ani ruský imigrant, prozrazuje Linda při vyšetřování, že David uškrtil její kočku. A nyní Erika čelí přímé konfrontaci. Na její otázky, proč tohle všechno dělá, odpovídá prostě: „Myslíte si, že mě můžete analyzovat. Logicky vysvětlit, co jsem udělal? Proč jsem zabíjel? Dělal jsem to, protože můžu.“ (s. 412) Otec to věděl, ale měl strach, že přijde o svou moc, Andrea vyhrožovala, že to poví matce. Ale otec? „Ničeho se nebojí tolik, jako že upadne v nemilost. Bojí se, že tam dole ho jiní vlci roztrhají na kusy… Strach je silnější než láska. Stál před rozhodnutím, jestli zachrání Lind, nebo mě.“ (s. 413) Na Lindu to bylo pohodlné hodit, stejně „je už napůl šílená“.

Také tentokrát dorazili kolegové včas, byť to představovalo (závěrečnou) akční scénu, honičku helikoptérou za autem, v němž David vezl v kufru další mrtvou dívku a Eriku a hodlal je utopit v další vodní nádrži (vše podle tradičního vzorce). Tentokrát se za nimi potopil Peterson. A tentokrát (o kapitolu předtím) Marsh změní tón jednání s lordem Douglasem-Brownem: „Sklapněte, Simone.“ Zbývá dodat, že zkoumání zjistilo shodu s vlasovými vlákny, „která se našla na těle Mirky Bratové, která byla druhou obětí“ s Davidovou DNA. V Epilogu je Erika konečně u Edwarda „na severu“, zotavuje se z předchozích událostí, Mossová jí volá, že „siru Simonovi odebrali titul lorda“ a další výsledky, které povedou k obžalobě těch, kteří mají opravdu tohle všechno na svědomí.

Moje kratičké doplnění. Mám pocit (s jedinou menší výhradou ohledně hodnověrnosti některých situací, což ovšem na druhé straně patří k čtenářskému napětí, které jsem sice pro tento komentář „vypínal“, kterému jsem nicméně v určitých momentech i já podléhal) nejen, že Robert Bryndza se svého záměru ujal velmi dobře pomocí promyšlené výstavby (na ni jsem výše upozornil), ale také proměnou „tempa“ či žánrové podoby jednotlivých částí (např. akční závěr, ale i proměny ve směřování vyšetřování a zvraty v něm), které by stálo nejspíš za podrobnější literárněvědné zkoumání (výstavba podle vzorce antického dramatu?). Ke čtivosti rozhodně přidá i přenášení váhy či důrazu ze samotného „případu“ (řady případů) na osobní perspektivu Eriky Fosterové, a zároveň dvojení samotných akcí pachatelových (hned od prvního případu, podle něhož dostala kniha název) a postupu jejich odhalování. Přitom nepředstavuje příběh nekonečnou sérii dalších a dalších kriminálních činů a odboček, ale soudržný a kompaktní příběh, v němž je ale dostatek prostoru pro řadu vnitřních zvratů, které činí z prvního příběhu Eriky Fosterové text, který stojí za přečtení (i pro nečtenáře detektivek, jako jsem já, respektive možná právě proto).

https://robertbryndza.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Bryndza
https://www.databazeknih.cz/knihy/inspektorka-erika-fosterova-erika-fosterova-divka-v-ledu-318890

Robert Bryndza, Dívka v ledu, Cosmopolis, Praha 2016