Raymond Chandler / Případ naruby

Po svazku autora tzv. americké drsné školy (hard-boiled fiction či hard-boiled novel), který patří – vedle těch jako Hluboký spánek, Dáma v jezeře, Sestřička či Loučení s Lennoxem (uvedených vedle několika dalších v české Wikipedii, zatímco např. na www.databazeknih.cz nalezneme další dlouhou řadu) – k těm známějším (to je samozřejmě otázka) jsem sáhl v prvním impulsu hlavně proto, abych porovnal nové tendence v psaní kriminálních románů (ve zhruba posledním desetiletí, tj. cca od 2010) s těmi, které byly populární před půl stoletím. A Raymond Chandler k nim, vedle Dashiella Hammetta či E. S. Gardnera, určitě patří (zhruba ve stejnou dobu ale už vycházely i u nás Flemingovy „bondovky“ či Ed McBain, český čtenář se mohl s ním, kromě vydání jeho textů, seznámit také v knize Nápady čtenáře detektivek Josefa Škvoreckého, jenž mimochodem též několik knih od Chandlera – a také Hammetta – přeložil).

Jen stručně dodejme pro časové zařazení, že příběhy s losangelským soukromým detektivem Philem Marlowem psal Chandler po předchozím „předmarlowovském“ období (1933–1928) a Případ naruby (v orig. Playback, časopisecky i knižně 1958) vyšel česky 1966 z vydání v Penguin Books 1961). Čtu v paperbacku v Československém spisovateli v edici Spirála, zajímavý údaj je náklad 100 000 výtisků a cena Kč 14,00. Na místě, kde bývá patitul (před hl. titulem) je (fontem ve stylu psacího stroje) krátký portrét spisovatele, kde je zdůrazněna „nejvyšší umělecká kvalita“, dokládaná „pochvalnými hlasy jeho přátel: J. Steinbecka, W. Faulknera, S. Maughama“, čímž „znovu uvedl detektivní román do krásné literatury“.

Hned na prvních řádcích čtenáře neznalého souvislostí překvapí pánovitý hlas klienta, advokáta Clyde Umneye, který ve druhé větě okřikuje detektiva, aby nebyl drzý, a v podstatě mu nařizuje, aby převzal případ, o kterém mu navíc odmítá takřka cokoli dalšího říci s argumentem, že jedná „z pověření vlivné washingtonské advokátní kanceláře“ (s. 10). To v podstatě vyvrátí slečna Vermilyeaová, sekretářka, která mu do Marlowova bytu na Yucca Avenue nepřinese o mnoho více informací, nicméně vyplatí zálohu, a která říká, že si jej nevybral pan Umney, ale ona – přičemž to mezi oběma eroticky zajiskří. Detektiv má sledovat jakousi asi devětadvacetiletou ženu Eleanor Kingovou. Již na čtyřech stranách první kapitoly (celkem jich je 28) na to autor jde docela svižně, a nezapomeňme dodat, že se vypráví z perspektivy Phila Marlowa.

Detektiv sleduje ženu, lépe oblečenou než slečna Vermilyeaová (předtím zmínka o jejím levném cadillacu), v restauraci nádraží Union se vedle ní, poté co vystoupila před chvílí z vlaku, objevil muž, který jí ukazuje jakýsi papír, jímž ji k čemusi nutí, Marlowe poté, co telefonuje do kanceláře (zajímavé popichování, jazyk včetně druhu humoru) ženu sleduje ve vlaku, poté taxíkem a v městečku Esmeralda se ubytuje ve vedlejším pokoji v Rancho Descansado, kde se před chvílí ubytovala ta žena, číslo 12 C. Naslouchadlem přes zeď slyší při telefonátu její jméno, Betty Mayfieldová (tj. Eleanor Kingová, které je pravé?) a muže jménem Larry Mitchell, jenž ji vydírá. Poté Marlowe zaklepe na její dveře s žádostí o cukr (záminka), pak se představí a odhalí pravý důvod, nenechá se rozhodit, když žena vytáhne dámský revolver, nabízí peníze, aby „odešel a zapomněl“, čtenář si znovu všimne jazyka: „Čmuchal se svědomím. Tohle jdi vykládat rackům, hošánku. To na mě nepla. Teď račte vypadnout, pane soukromý vyšetřovateli Marlowe […].“ (s. 36)

Larry Mitschell se vrátil, nastane rvačka, probere se s ručníkem s kostičkami ledu, žena je pryč. Marlowe, který od počátku tuší, že mu nebylo řečeno vše, telefonuje do kanceláře, říká však, že s ženou vůbec nemluvil. Zjišťuje, že dvojici sleduje ještě kdosi další, detektiv jménem Goble, po menší přestřelce ale odejde z Marlowova pokoje. Před taxikářem Joe Harmsem, k němuž se dostane, hraje zhrzeného milence, aby jej dovezl na místo, kam se potřebuje dostat. Následuje další přestřelka s panem Umneyem, jenž odmítá Marlowovi sdělit další fakta („Zdá se, že vám přidělili jen kousek toho případu.“ s. 47), ten mu to podstatné vyklopí až nakonec, sdělí mu, že tu jsou další sledovatelé, Umney je arogantní a řve. Marlowe se vydá ke Skleněnému pavilonu, o němž Mitschell hovořil v telefonu. 

Mexický číšník hovoří španělsky, „chlap jako hora“ (s. 51) pozoruje Mitchella a Mayfieldovou, kteří se objímají, jí se to nelíbí, on jí udeří do tváře, chlap rezolutně zasáhne, Betty reaguje odmítavě: „Nemíchej se do toho, Brandone.“ (s. 53) Je to zřejmě majitel, konflikt se zklidní. V následující kapitole žena zaťuká na dveře Marlowova pokoje. Vysvětlí mu, že při předcházejícím setkání jej srazila, protože se bála, že jej Mitchell zastřelí, a omlouvá se. Znovu mu nabízí peníze, tentokrát půl milionu dolarů (které „vymáčkla“ ze svého manžela, který „byl tak bohatý, že to bylo až žalostné“, s 58), dokonce společný útěk („Na světě se ještě najdou místečka, kde bychom vy a já mohli vést nádherný život.“ s. 61), úkolem je odstranit mrtvolu na balkóně v jedenáctém poschodí, která se tam dostala přes její pokoj, zastřelená jejím revolverem. Žena prozradí, že to je Larry (Mitchell), detektiv zase jí způsob, jakým ji odposlouchával, a nesedí mu (vytýká jí to), že je „cynická“(„Předně na to normálně nereagujete normálním způsobem. Nejste ledově chladná, ale jste přespříliš chladná. Žádná panika, žádná hysterie.“, s. 60).

Mnohé je pro Marlowa stále záhada, táže se, „kolik různých žen se ve vás skrývá. Teď to na mne hrajete jako gangsterská milenka. […]“, (s. 61), i on hraje hru, co takhle to všechno říci policii, když dojedou do hotelu a do pokoje 1224, dívka (i tak je nazývána) usne po nějakých práškách a detektiv žádnou mrtvolu nenajde. Než odejde, napíše: „Milá Betty, lituju, že jsem nezůstal mrtev.“ (s. 72). V kanceláři Clyde Umneye dojde k dalším výměnám názoru. Se sekretářkou: „»Koukejme se, pan Tuhý chlapík osobně. Čím si máme vysvětlit, že jsme byli takto poctěni?« »Umney mě čeká.« »Pro tebe pan Umney, balíku.« »Pro tebe slavný zvěd, pucku.« V té chvíli se navztekala. »Neříkejte mi pucky, vy fórový fízle!« [etc.]“ (s. 74) A s advokátem (konečně se patřičně ozve:) „»Uděláme obchod,« řekl jsem. »Vy mi řeknete, proč tu dívku chcete najít, a já vám povím, kde teď je.« »Zaměstnávám vás,« odsekl. »Nemusím vám poskytovat vůbec žádné informace.« Pořád ještě udržoval tvrdou fasádu, ale ta už se místa začínala drolit. »Zaměstnáváte mě, pokud si to sám přeju, pane Umney. Žádný šek jsem nevyinkasoval, žádnou smlouvu jsem s vámi nepodepsal.« [etc.]“ (s. 75)

Ještě chvíli se přetahují, dokonce padnou slova i přeběhnutí „do druhé tábora“, když nabídnou víc, a o morálce. Nakonec Umney vyrukuje s verzí, že žena odcizila bohatému muži, jehož jméno advokát neví, významné dokumenty, s nimiž uprchla, ale někdo ji zároveň vydírá, Marlowovi historka připadá nedůvěryhodná, rozvádí další úvahy o možných scénářích, poté mu řekne, kde žena v současnosti je. Se sekretářkou se vzájemně omluví za hrubé chování, nakonec si domluví rande, po epizodě zmizí s tím, že už ji Marlowe neuvidí.

Ten „opustí Los Angels“ a vrací se do Esmeraldy. „Celý případ byl vzhůru nohama a stejně to nebyl můj případ.“ (s. 85, jinými slovy to, co říká titul knihy), jsou tu komentáře o zdravém rozumu, který „promlouvá vždycky příliš pozdě“ (s. 85, sentence se v různých verzích opakuje). Měl by od toho všeho jít pryč. Znovu se ubytuje na starém místě, pak jede za Betty Mayfieldovou, baví se o sledování, ona nikoho nezná (ani Gobla), vysvětluje prášky z předchozí epizody, Larrym, který žije, zase se, už poněkolikáté, hovoří o šecích, které jí Marlowe chce vrátit, stejně jako jí nabízí pomoc. Marlowe znovu opakuje: „Kdybych měl rozum, sbalil bych zavazadlo, odjel zpátky domů a zapomněl, že existuje.“ (s. 98) Vlastně se to vše stále nikam neposunuje, jsou jen nejasnosti. Komentuje to sám i v rozhovoru s Goblem: „Nemůžu se hnout z fleku. Proč?“ (s. 99) Následuje další slovní přestřelka, s Goblem („přítelíčku“, opakuje Goble s ironií). O Betty padne, že to je „děvče, co nemá všech pět pohromadě“. (s. 101) Hovoří se o nějakém „muži pod skálou“, o komsi, kdo zde skoupil pozemky, o Plážovém klubu, který ten „Prachatý“ koupil, Marlowe Goblovi předhazuje, že zájem o Mitchella je jen krycí manévr, atd. Stále je to jen přetahovaná, zajímavá nápaditými urážkami („Schovejte si ho na čtvrtek, kdy se vynášejí odpadky. Nerozeznáte krůpěj od krupobití, přítelíčku.“ s. 105)

Následuje rozhovor s hotelovým detektivem jménem Javonen („Ten muž měl tvrdá, rovná záda a tvrdý rovný obličej […]“, s. 112), od nějž se ale rovněž mnoho nedozví (má jen zájem o to, aby nevzbuzoval pozornost svou odhalenou pistolí, což odrazuje zákazníky), zatímco starý muž, o němž detektiv říká, že nic neslyší, je zřejmě naopak v obraze. Představí se jako Henry Clarendon IV.. Sice „žvaní“ o lecčems jiném, uvede ale, že Mitchell žije z peněz žen, z „milostných avantur“, u Margo Westové, o níž se rozpovídal, padělal podpisy na dvou šecích. Pak ho nabádá, aby věřil v Boha, a o drahém pokoji, který si Mitchell zaplatil na týden dopředu a s devíti zavazadly odjel. Poté Marlowe znovu hovoří s Betty.

Hlídače Ceferina Changa, který Marlowa informoval o Mitchellově odjezdu, našel při jeho návštěvě, kdy si chtěl doplnit informace, v jeho zchátralém domku za železářským obchodem „na Grandu, v uličce jménem Polton Lane“ (s. 136) oběšeného, přemýšlí o tom, jak to ohlásit policii, aby do toho nezatáhl Betty. V kapitole 20 se mezitím hovoří o jistém Fredu Popeovi, jenž Marlowovi vykládá o historii Esmeraldy, kterou zaplnili lidé, jezdila sem ze San Diega tramvaj, a ovládala ji široce rozvětvená rodina Hellwigů, dnes šestaosmdesátiletá slečna Hellwigová „postavila v městě nemocnici, soukromou školu, knihovnu, umělecké středisko, tenisové hřiště a bůhví co ještě.“ (s. 135)

Při návštěvě policie si Marlowa vyžádá kapitán Alessandro, detektiv mu děkuje, že se k němu chová pěkně („velmi lidsky“), vlastně mu vše podstatné bez zkreslení řekne, při jeho odchodu se kapitán vrátí s informací, že rančer Gates v kaňonu Los Penasquitos našel opuštěné auto, domnívá se, že Mitchell „už není na živu, že nejel žádným vozem do kaňon Los Penasquitos, ale že vůz někdo řídil, zatímco Mitchellova mrtvola ležela pod zadními sedadly na podlaze.“ (s. 142) Nezbývá než dál pátrat.

Marlowe má jakési tušení („Je to jako nenadálý výkřik v noci, ale bez zvuku. […] Zažil jsem to ale i za bílého dne – ten zvláštní okamžik osvícení, kdy pojednou vím něco,co nemám důvod vědět. […] Jinak jsem k tomu neměl důvod, žádný rozumný důvod.“, s. 142, opět slova o rozumu, tj. i o věcech rozumově neuchopitelných), proto si vezme z auta příruční hever, a zabijáka s pistolí, kterého najde ve svém pokoji (Richard Harvest) a který donutil Goblea, nyní svázaného na posteli, aby jej sem dovezl, zneškodní. Se seržantem, který mu nejdříve ohrožuje, že ho sebere „pro těžké ublížení na těle“ (Marlowe uhodil heverem útočníka přes zápěstí, takže nejspíš nebude moci už nikdy ovládat střelnou zbraň), pak se ale domluví, „jako bychom nic proti sobě neměli“ (s. 147). Pak vzbudí Betty a vše, co se odehrálo, jí řekne (Betty žádného Harvesta ani další nezná), mimo jiné ale i to, že mrtvola na balkóně skutečně byla, jen ji někdo předtím, než tam přišel, odstranil a odvezl do řečeného kaňonu. Následují námitky, nakonec však Betty skončí s Marlowem v objetí v posteli.

Probudí jej „tlučení na dveře“, naléhání seržanta Greena, že musí ihned ke kapitánovi, nicméně odmítne s tím, že se musí „oholit, osprchovat a tak dál“ (s. 151). Když Marlowe dojde na policejní stanici, představí mu kapitán Alessandro pana Henry Kinsolvinga z Westfieldu v Karolíně, který „říká, že Betty Mayfieldová mu zavraždila syna“ (s. 152). Pan Kinsolving je ve Westfieldu vlivným mužem, vše mu tam patří, a tak Marlowova poznámka o porotě, která Betty Mayfieldovou jednomyslně uznala vinnou ve věci údajné vraždy manžela („Nevím. Ale vypadá to, jako by to město bylo majetkem jednoho člověka“ s. 153), což se následně stalo motivem jejího vydírání, popudí. Jedná se o  interpretaci sejmutého korzetu/límce kolem krku, který měl zabránit „přeražení páteře“, které v podání poroty vedlo ke smrti, a pan Kingsolving se nemůže smířit s tím, že soudce věřil výpovědi ženy a „prohlásil výrok poroty za neplatný a obžalovanou propustil z vazby“ (s. 154), a nyní zde vykřikuje, že jí nikdy nedopřeje klid, že jí půjde „v patách na kraj světa“, neboť Betty je „vražednice, která mi zabila syna a kterou blbý soudce osvobodil – to je!“ (s. 155)

Nastane až komická situace, když muž hovoří o „hromadě lumpů“ mezi policajty a označuje i zde všechny za „darebáky“, neboť vtipný kapitán to označí za nactiutrhání a bude žádat nejdříve milión a poté milión a čtvrt dolarů a nakonec soptícího pana Kingsolvinga z policejní stanice vyhodí. Faktem zůstává, jak naznačeno, že právě tato situace vedla k sérii sledování a vydírání, k čemuž přispěla nyní dvojí podobná smrt dvou mužů. Také Betty nyní Marlowovi nejdříve říká, že si myslela, že je zamilovaná do něj, poté se ale nechá odvézt ke „Clarkovi“ (tj. Brandonovi). Brandona pak Marlowe rovněž navštíví, a vysvětlí si s ním, že on si najal „pistolníka, aby zastrašil Gabla“ a ten ho chtěl zabít (Betty předtím ve vysvětlení, proč chce jít k němu, říká: „Žena miluje muže. Nemiluje to, čím je. A on to snad tak nemyslel.“ Jeho odpověď: „Sbohem, Betty. Vložil jsem do toho vše, co jsem mě, ale to nestačilo.“ s. 158).

Brandon je arogantní, nejdříve ho nechce přijmout, když Marlowe vytáhne nepříjemná fakta, jej chce vyhodit či se ušklíbne, že by stačilo zvednout telefon, aby byl kapitán, jemuž Marlowe vše řekne, pokud ho Brandon nevyslechne, byl přeložen, a nakonec říká, že ho mohl nechat zabít. Detektiv muže upozorní, že kapitán se nenechá ovlivnit, právě srovnal bohatého muže. Ujišťuje jej, že jen nechce „vzít do kleští, jak se o to pokoušel Goble“, chce „tenhle případ“ vyřídit „soukromě, mezi čtyřma očima“ (vše s. 161). Skoro vše je jasné, přesto Marlowe čtenáři (v rozhovoru s Brandonem) prozradí, že to byl on, kdo odstranil mrtvolu Larryho Mitchella (pak se vrátil vrtulníkem), Goble vycítil příležitost, nejdříve společně s Mitchellem (vůči Betty), poté sám (vůči Brandonovi).

Brandon nabízí Marlowovi peníze, ten odmítne (a v následující kapitole odmítne i nezaplatit za hotel – vlastněný Brandonem, s charakteristickou humornou poznámkou, že je to odpočitatelná položka z daní), a rovněž mu při rozloučení odmítne podat ruku. „»Nepodáte mi ruku?« »Ne. Najal jste si pistolníka. Tím jste se vyřadil z druhu lidí, kterým podávám ruku. Netušit to, byl jsem už dnes po smrti.« »Nechtěl jsem na něm, aby někoho zabíjel.« »Najal jste si ho. Sbohem.«“ (s. 165)

Jak je z předchozího čtení (z následujícího důvodu jsem fabuli prošel podrobně, takže by si text mohl nějaký student zkopírovat pro svoji školní práci) zřejmé, je konstrukce celého příběhu vlastně (zvláště třeba ve srovnání s dnešními krimi/thrillery) velice jednoduchá, přesto tu i ve vlastním ději je několik momentů, které umožňují vytvořit a čtenáři předložit neočekávaná odhalení soukromého detektiva, čímž je čtení až do konce dramatickou záležitostí. Při této jednoduchosti pak těžiště textu je ve vytváření neustálé nejistoty či otevřenosti možných výkladů jednotlivých momentů v atmosféře charakteristického slovního humoru (jehož podstatou je rovněž další významová rovina za vlastním sdělením). Právě v těchto detailech (rovněž funkce podrobných popisů je jen zdánlivě „realismus“) je udržována čtenářská pozornost a atmosféra.

A „nad ní“ je pak ovšem ona ikona detektiva frajera, jenž – přes nebezpečí, kterému se vystavuje – mluví jen o tom, je třeba se nějak živit, a k němuž pak může, právě proto, že jednou svou částí je vlastně „obyčejný“ muž, kterého nemíjejí potíže stejně jako všechny, každý vzhlížet a zároveň se s ním identifikovat. Někdo, komu chce – pro jeho shora další zmíněné vlastnosti být „nablízku“, jak říká jeden z novějších komentářů (v magazínu idnes.cz), kde čteme i výstižnou charakteristiku autora a jeho osudů. Ocituji z něj na závěr jeden odstaveček:

„Chandler se nemohl nelíbit, což platí dosud. Byl a je jiskřivý, zábavný, šťavnatý. Je ze života. Věříte mu, protože jeho hrdina je člověk, který nevydělá velké peníze proto, že v prodejném světě není na prodej. Je radši chudý a váží si sám sebe. A k tomu ten vtip a sebevědomí.“

Pzn. Josef Škvorecký přeložil (v této žánrové oblasti): Dáma v jezeře (MF 1965, též doslov), Budu čekat (čas. Plamen, 1965), John Reese, Symbolická logika vraždy (Host do domu, 1963), Dashiell Hammett, Skleněný klíč, MF 1963, rovněž doslov)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Raymond_Chandler
https://en.wikipedia.org/wiki/Raymond_Chandler_bibliography

https://www.databazeknih.cz/autori/raymond-chandler-2664
https://www.idnes.cz/xman/styl/raymond-chandler.A130812_145316_xman-styl_fro

https://www.skvorecky.cz/?p=899

Raymond Chandler, Případ naruby, Čs. spisovatel, Praha 1966