První vstoupení do Sluneční hory Miloše Šejna

15.11.2014 10:15

V konvolutu přípravné dokumentace ke Sluneční hoře Pzn.1 v areálu Domu přírody v Horce nad Moravou uvádí její tvůrce Miloš Šejn v poznámce propisovačkou hned pod titulem Sluneční hora další možné varianty názvu rodícího se díla - Hora Slunečního kamene, Hora Snů, Sluňákovská hora, Quartzite Mountain Hill.

Z uvažovaných formulací je zřejmé, že vychází, tak jako ostatně ve své práci prakticky vždy, na jedné straně ze zadání lokality, v níž dílo vzniká a na niž nějakým způsobem bezprostředně reaguje, na druhé straně z imaginace, která zahrnuje okamžité představy, ale i různé vrstvy předchozí tvůrčí zkušenosti. V širším kontextu Šejnova díla je tato integrace předchozích děl a jejich metamorfování charakteristická pro jeho přístup a v dalším komentáři se k ní ještě budeme muset vrátit, teď chci poznamenat, že jsem slovo "metamorfování" použil záměrně.

Sluneční hora totiž, byť zprostředkovaně, odkazuje na termín sluňák, křemenec, quartzite, jak si ještě na prvním řádku před následujícími názvy projektu umělého krajinného útvaru Miloš Šejn poznamenává. Podle něho byla nazvána nízkoenergetická budova Centra ekologických aktivit města Olomouce, eo ipso celý areál Domu přírody, který byl 19. září tohoto roku (2014) slavnostně otevřen.

Sluňák (anglický výraz pochází z německého Quarzit) je vžité označení celistvých křemenců, roztroušeně se vyskytujících v Českém masívu a kdysi užívaných k výrobě dinasu (geologická encyklopedie on-line), třetihorní metamorfovaná hornina, která vznikla v tropickém klimatu po ústupu křídového moře rozlámáním krusty vytvořené kysličníkem křemičitým. Vzniká z křemene, jehož nejčistší podobou je křišťál,  ale zároveň má řadu příměsí jako pyrit, slída, magnetit, i to je důvodem, proč tyto kameny vzniklé rekrystalizací křemene jsou tak překvapivě mnohotvárné a barevné.

Tento alespoň nejstručnější geologický popis (podrobněji Pzn. 2) má poukázat na příznačnou metaforu procesu vzniku kamene, do jehož výsledné podoby se mimořádně výrazně zapsala sluneční (a možná i sopečná) aktivita a který je tedy "tělem", které zrodily živly, "vypálením" celého vesmíru do jednoho tvaru, a - pro poetiku Šejnovy tvorby je rovněž příznačného propojování detailního tvaru/útvaru a co nejširšího kontextu, to znamená i kosmického. To není nadnesené vyjádření, Země a Slunce a elementární živly opravdu nalezneme, a to nejen jako symboly, nýbrž jako jednu z nejdůležitějších významových rovin zážitku Sluneční hory.

Přesto  v názvu Šejnova díla nezůstal nakonecani geologický termín ani pouhá lokalizace, vazba ke Sluňákovu, autor se rozhodl pro pojmenování zahrnující všechny zmíněné související vnitřní derivace - Sluneční hora. Delší, někdy při prezentacích používaný výraz Sluneční hora snů, prozrazuje důvod, který si neuvědomíme nad nákresy objektu, ale teprve uvnitř prostoru, a který je nejdůležitější, akcent na prožívání, na nitro. Nejen nitro hory a nejen nitro sama sebe, ale "nitro jako nitro propojenosti vesmíru a člověka" (z dokumentace). To si můžeme uvědomit teprve v okamžiku spočinutí, v okamžiku, kdy budeme schopni vnímat bohatsví meditačního místa (meditačních míst) uvnitř hory, ale i ozvuky světa venku, déšť, mlhu, proměny světel...

Nepředbíhejme ale, je tu ještě jedna výrazná vrstva, která se na tomto snění o krajině a člověku v ní podílí, totiž vrstva kulturní. Podoba snění, meditace, imaginace atd. zahrnuje u Šejna řadu impulsů - nemůžeme je tady rozebírat, ale neodpustím si  zmínit alespoň německý romantismus, zvl. Novalise, klasika J. W. Goetha, českou národní kulturu v postavě Josefa Jungmanna či  K. H. Máchy, kterého ostatně prozrazuje i zde v komentářích, ale velmi silně též antiku, zvl. Ovidia (k němu se ještě vrátím), některé východní nauky atd.

V dokumentaci Sluneční hory zmíněné v úvodu si Šejn poznamenává titul s názvem Hypnerotomachia Poliphili, tajemný renesanční román přisuzovaný Francesco Colonnovi, vydaný v roce 1499 v oficině Alda Manutia v Benátkách Pzn. 3. V příběhu sní Poliphilo o své milé Polii, vydává se na mýtický ostrov Kythéra, cestou usíná v lese a sní. Cesta hrdinu zavádí do kouzelných lesů, ke grotám, umělým ruinám, triumfálním obloukům, pyramidě či amfiteátru, setkává se s bájnými bytostmi, fauny, nymfami, božstvy... Poté, co Poliphilo správně zvolí jednu ze tří bran, dovedou jej nymfy ke kouzelnému chrámu, kde si mají dát slib věrné lásky.  Prvky, zaznamenané i v sérii dřevorytů (neznámého autora), známe coby typické stavby a objekty zahradního umění několika pozdějších staletí, na kulturní dějiny měla přímo či v nepřímých záhybech evropského kulturního řečiště vliv i alegorie příběhu (nápadná podobnost: Shakespearův Sen noci svatojánské, putování za Modrou květinou zmíněného Novalise etc.).

Podíváme-li se na jednu z nejznámějších ilustrací, Chrám s obeliskem, takřka se lekneme podobností ve tvarech se Sluneční horou. Aby ale nedošlo k mýlce, především je třeba říci, že renesanční román nebyl pro Šejna bezprostřední inspirací, narazil na něj už v době, kdy bylo mnohé již navrženo a v procesu (už v roce 2008, kdy se projekt rozbíhal, lze doložit kresby "vnitřku" hory, ale i celého areálu, který vznikal v diskusi příspěvků atd.) . I tak je důležité zdůraznit, že v Šejnově tvorbě nejde o výpůjčky v duchu postmodernismu, ke zpracování nejrůznějších motivů u něj dochází v ponorných řekách vědomí, které je přetavuje (metamorfuje, sic!) do nových podob (pokusím se to ukázat ještě v dalších konkrétních případech). Jestliže Šejn zpracovává něco, co je něčím více než jen mottem, neznamená to adaptaci, nýbrž stav ducha (snění, ale i racionální rozvrhy), s nímž rezonuje téma z historie literatury či umění, které ovšem není vnímáno jako historické, minulé, nýbrž jako to, které se rozeznívá v aktuálních významech. Čím bohatší kontext ve vrstvách kulturního dědictví lidstva, tím bohatší významové vrstvy vytváří. Ne nadarmo jsou v kompozici Sluneční hory zabudovány dva zvony - právě u nich alikvótní, vrchní tóny ("vrstvy tónů nad tím základním") hrají zásadní roli.

Stejně tak literární syžet, příběh cesty za nějakým cílem je inspirativní pro téma Sluneční hory. Cesta v Hypnerotomachia Poliphili je cesta za láskou, Šejn si píše v poznámkách "svár lásky ve snu" a zdůrazňuje význam jména dívky Polii, "polia", tj. mnoho věcí, pak "Poliphilo sleduje svou lásku snovou krajinou a nalézá ji nakonec u fontány Venuše". Také pobyt ve Sluneční hoře vybízí k zastavování, ale také cestě od jednoho místa ke druhému v nitru, i na její travnatý vrchol, kde je umístěn horní zvon, tedy k obcházení, jak o něm hovoří kdesi J. W. Goethe v souvislosti s uvědomováním si tvaru sochy. I zážitek Sluneční hory je spojen s cestou, a jakkoli je hora dílem lidské ruky, jakoby zde byly kondenzovány všechny Šejnovy předchozí cesty po přírodě Českého ráje a Krkonoš, Českého středohoří, ale také po Islandu či jiných místech ve světě.

Vyzdvihl jsem na začátku tohoto příspěvku, ještě před vstupem do Sluneční hory, dva momenty, které jsem si ostatně nevymyslel, nýbrž přečetl v poznámkách autora k dílu. Použiju je nyní k zobecňující metafoře, myslím si totiž, že její polarita vyjadřuje  i cosi z Šejnova přístupu k tvorbě: Stejně jako u Sluneční hory snů, v níž se významové předivo napíná mezi kamenem "sluňáku",  tvarem vzniklým geologickým procesem, a kulturním dědictvím promítnutým do "snu Poliphila", tedy rozestření souvislostí mezi přírodou a kulturou, postupoval umělec v řadě předchozích projektů. A nejsou to jen souvislosti výtvarné, ale i literární, ideové (nechci říkat filozofické vzhledem k možnému falešnému výkladu), případně dalších oblastí kultury. Mohl bych začít rozklíčovávat celý pohled z jiného konce, odkazem na Ovidia, jehož citaci nalezneme na horním zvonu (v jiných projektech je to zase např. Platon), tedy z jiného zásadního místa (úvaha pak může vést k polaritě hory a jeskyně, obou celoživotních Šejnových témat), v tuto chvíli chci jen poznamenat, že v řečených úběžnících, promítajících se i do nákresů celého objektu, realizovaného v areálu Sluňákova, je patrné to, co bývá označováno jako klasičnost: renesanční rozvrh díla se upíná k základním stavebným kamenům světa.

Dvojí zmínkou o zvonech jsme se dostali k deskripci vlastního tvaru. Sluneční hora je uměle navršený kopec kuželovitého tvaru o průměru půdorysu třicet dva metry a výšce dvanáct metrů (samotná hora deset metrů, zvon ji převyšuje o další dva metry), k jejímu vrcholu s právě zmíněným Horním zvonem (zvonem Slunce a Větru) vede spirálovitá cesta (M. Šejn použil ve vlastním popisu rovněž výraz Spirálová hora), zatímco v nitru se nachází meditační jeskyně, nikoli však "náhodného tvaru", který je výsledkem přírodních procesů, nýbrž promyšlenou a propracovanou podobou chrámu přírody. Používat výraz "jeskyně" nicméně opravňuje také polarita "vnějšku" a "vnitřku",  která je významná v ideji celého konceptu propojení lidského nitra a (nitra) světa (přírody).

V půdorysném rozvrhu je nepřehlédnutelná pravidelnost kruhového základního tvaru vnitřního prostoru, rozšířeného ve čtyřech směrech čtyřmi výklenky, které jsou označeny jako Nika země / Nika větru / Nika vod / Nika slunečního ohně. Takovýto půdorys, tetrakonchální, tedy máme v historii architektury spojen s čtyřapsidovými rotundami (byť jsou výjimečné, častější jsou s jednou či dvěma apsidami) s románským, ale i pozdějšími obdobími baroka či klasicismu, známe ale i velkomoravské dvojapsidové a tvar prostupuje  (v různých kulturách) celými dějinami ztvárnění prostoru člověkem, dá se dokonce říci, že je to určitý archetyp, který je možný vztahovat k řádu světa (kruhový tvar může v imaginaci rozvíjet nejrůznější obrazy, včetně kosmických modelů); termín "koncha" jsem pak použil i proto, že stěny jsou vyzdobeny mušlemi a latinské slovo concha, řecké konché, označuje mušli. Každý z výklenků představuje jedno ze zastavení a je osazeno nějakým objektem - v západní nice je to Křeslo snění ze sliveneckého mramoru (na návrh M. Šejna realizoval Rastislav Jacko), v jižní Lože zářivé noci z kamenské žuly  (realizoval Jiří Kačer), ve zbylých dvou případech jsou to půlkruhové lavice Karneolového opření (Zuzana Kačerová, ta realizovala rovněž bílé desky na místech pro stání).

Napříč celou horou, respektive pod základní úrovní procházení jejím prostorem protéká potok (vlastně by se to mělo říci obráceně, hora byla vybudována nad ním), na němž se nachází studna z libnavského pískovce, Růženínové srdce (okruží je inkrustováni leštěným růženínem) se Studničním zvonem, věnovaným zemi a vodě. Jeho autorem je, stejně jako toho horního, věnovaným slunci a větru, jak řečeno, významný, vlastně jediný český zvonař Rudolf Manoušek. V takřka pravém úhlu k směru toku vody se nacházejí chodby vedoucí do hory / z hory, na jihu jakožto vstup Luční brána, na severu Lesní brána. Severní chodba se v meandru stáčí ze severovýchodu opravdu k severu, jižní je obohacena o krátkou boční chodbu končící Černým zrcadlem. Stejně tak v rozvrhu vnitřního prostoru je řada dalších míst, která vybízejí k zastavení - Místa pro prst, Slunečný poklek, Místo tichého stání, Chalcedonový hlas aj.

Podrobný popis celého prostoru jeskyně nalezneme v prvním z textů zmíněného konvolutu dokumentace, kterou autor vypracoval jako součást projektu pro jeho realizaci v Domě přírody Litovelského Pomoraví. Zachycuje základní vymezení celé stavby, její ideový záměr, členění prostoru a jednotlivá místa (ta základní jsem zmínil v předchozím odstavci), ale i další souvislosti, případně detaily. V určité obměně nalezneme tento texto rovněž na stránkách Sluňákova. Obojí pro případné porovnání uvádím v příloze. Pzn. 4

Jak ale se ale dozvídám při dalším dohledávání geneze Šejnova díla, má tento text ještě další variantu (ta byla východiskem prezentace ve Sluňákově), kde jsou ve formě poděkování uvedeny participace dalších osob a organizací na konečném výsledku. Vedle už zmíněných je to mimo jiné firma Granit Lipnice s. r. o., jejímž oborem je těžba a zpracování žul a pískovců a sochařské práce, která řezala podle Šejnova a Kačerova návrhu studnu a lavice, dále Michal Nárovec, vedoucí kamenolomu Soutěsky u Děčína (Weiss, spol. s. r. o.), který se jediný u nás specializuje na výrobky ze sloupkového čediče, Vápenka Vitoul v Mladči, která dodala kameny do portálů, Sklárna a minipivovar Novosad a syn v Harrachově, dodala skleněné hmoty, podobně jako Luboš Bláha - Blaha Minerals ve Dvoře Králové, od níž jsou další minerály, Josef Votrubec, z jehož lomu na Kozákově jsou jaspisy a acháty, podobně jako melafyry z Kracíkova lomu v Doubravici, které jsou součástí vnitřní výzdoby Sluneční hory. V soupise Šejn poznamenává: Součástí realizace jsou barevné hlíny a křeičité slévarenské písky z Rudického lomu u Blanska, lastury škeblí z Věžického rybníku v Českém ráji, středověké strusky po těžbě stříbra z údolí potoku Vrchlice u Kutné Hory, křemeny z Bílé skály v Krkkonoších, krápníky z vápenky ve Voitošově na severní Moravě a z lomu v Černém dole v Krkonoších, kořeny a větve olší z bezprostředního okolí stavby hory a další kameny a  jiné ingredience ze vzdálenějších provincií.

Na vernisáži Miloš Šejn - i proto, že se na budování celé stavby po celou dobu nejrůznějším způsobem podílel i sám (koupil si například i speciální kamenické nářadí) - poděkoval spolu se zmíněnými především pracovníkům, kteří odvedli, vlastně mnohdy v extrémních podmínkách (rozbahnělý prostor původního mokřadu) a v časové tísni neuvěřitelný fyzický výkon (vlastní stavební práce řídil se svými dělníky Tomáš Kubala). Uvádím tyto souvislosti také proto, abych alespoň naznačil nejen rozsah práce, která za výsledkem několikaletého úsilí je, ale i mnohdy unikátní, často vlastně poprvé vyzkoušené postupy odborníků, v jednotlivých oblastech řešení jediných svého druhu. 

Vraťme se ale od dat, která souvisejí s vlastní realizací, k výchozí úvaze o základních ideových úběžnících Šejnova dosud nejrozsáhlejšího díla. Přemýšlíme-li nad výše zmíněnými aspekty Sluneční hory, je nad jejím výkresem/projektem patrná vedle polarity, ale i propojení přírody a kultury a vedle vnějšku a nitra (z tvaru směřující k vlastnímu obsahu, jak se ještě pokusíme říci) také vertikalita a horizontalita objektu: Vertikalita průniku do nitra a procházení a zastavení na jednotlivých místech, ale i toku vody, který horu uvádí do souvislosti s tělem krajiny, horizontalita, která v jednotlivých patrech nad sebou, ztělesněných Studničním zvonem v studni, jež je zároveň centrem celého prostoru, a horním zvonem Slunce a větru, propojuje symboly všech čtyř živlů, ale také Zemi a Nebe. Spirála pak obsahuje oba momenty, vertikalitu a horizontalitu - jakkoli to může, takto formulováno, vyznívat jako moje spekulace, jsou to vše základní útvary, spirála je základním tvarem geneze celého vesmíru i řady přírodních jevů a bytostí, které tímto tvarem ztělesňují svůj růst, základní tvary Sluneční hory v mnohém připomínají - kromě zmíněných rotund - starověké zikuraty (od slova "vztyčovat", např. babylonský Etemenanki, jehož název v sumerštině znamená "chrám základů nebe a země") či pyramidy, nacházející se v řadě kultur po celém světě. Pravdy, ty mají čtyřhranný půdorys, nicméně podobnosti v koncepci jednotlivých pater, použití textů, charakteristické pro spirituální (ne nutně jen sakrální) stavby i celkové určení duchovního charakteru, stojí za úvahu o tomto kontextu, který by bylo možné dále rozšířit o manýristické zahradní stavby, zmíněné již v souvislosti s Poliphilovým snem.

Bylo by ovšem matoucí vysuzovat z toho, že Miloš Šejn pregnantně formuluje, ať již verbálně či rozkreslením geometrie projektu, nějaký racionální kalkul. Opak je pravdou, jak celek, tak jednotlivá místa hory jsou samozřejmě jednak výsledkem výtvarné práce s užitím charakteristických postupů Šejnovy umělecké tvorby, ovšem i s tím, že mnohé momenty zároveň představovaly zcela novou výzvu, na druhé straně jsou i tyto výtvarné realizace zároveň určeny aktivitám návštěvníka, zahrnující "nejrůznější možnosti kontaktu s vnitřkem, jako je procházení, zastavení, sed a nebo leh je zde povýšen na podstatné okamžiky kontaktu lidského těla a krajiny" (dokumentace), které mají vést k uvědomení si nitra.

Na jiném místě, v prezentaci na stránkách Sluňákova, textově v mnohém shodné s textem přípravné dokumentace, respektive vzniklém jeho úpravou, pak Šejn říká: Přítmí, tma, vlhkost, chlad, šumění pramene, pableskující odrazy světel, tušení tvarových siluet i mnohonásobná echa – to vše má sílu vést návštěvníka ke zdroji vlastního dětství i dětství světa.

To je jen jiné vyjádření toho, co nalezneme znovu v dokumentaci, tentokrát ale v druhém z textů, pozdějším a nazvaném Poznámky pro Sluňákov II (4.-5. srpna 2010), kde Miloš Šejn - na rozdíl od prvního, který je popisem celého objektu Sluneční hory - orientuje, jak říká už podtitul Země / voda / vzchuch / oheň / nitro na čtyři základní živly a přidává pátý, vedle toho o "zemi" nejrozměrnější odstavec nazvaný Nitro. Zde si pod citátem z Ovidia "Každý má vlastní tvář i místo podobu svoji." poznamenává: Nitro jako nitro propojenosti vesmíru a člověka. To je podle mého názoru klíčová formulace pro celou Sluneční horu. Pregnantní geometrie rozvrhu je jedna věc, okamžik tvorby a zážitek návštěvníka v bezprostředním kontaktu s místem druhá. K polaritám přírody a kultury, vnějšku a vnitřku a horizontality a vertikality přidávám objektivitu "ideje", rozvrhu světa, a jeho subjektivní prožívání. To ostatně odkazuje ke dvěma podobám filozofie, té, která vychází z věčných idejí a té, kterou představuje fenomenologie či antropologické směřování, vycházející nikoli z plánu světa, ale z "mé" perspektivy času a místa. Čtyři polarity jsou samozřejmě i pro mě určitým instrumentem,  jak se pokoušet věci postupně pojmenovat, vlastní tajemství je nicméně možné jen poodhalit, samo o sobě zůstává.

Poznámky v dokumentaci, které pročítáme, byly určeny především pro proces realizace Sluneční hory  (který měl pochopitelně jiný charakter než třeba malba plátna, obsahoval  zvláště proto, že se jednalo o něco, co v této podobě nebylo realizováno, nejrůznější schvalovací řízení a další nutné kroky v komunikaci mezi všemi subjekty), i tak ovšem představuje  i určitý "návod ke čtení", jakýsi manuál. V odstavci Nitro se například dočteme:
Dvanáct způsobů, jimiž lze pomoci vizuálních a hmatových vjemů manipulovat s prostorem: pocit myší díry (vstupní brána), tunelový efekt, klikatá chůze, pocit zastaverní, zážitek druhé brány ("hra na hady a žebříky"), princip kontrastních vjemů, zpomalení (možnost volby tří cest), pocit jeskyně, temná bariéra, pocit přechodu (přestup na vyšší úroveň), zkušenost přímého doteku (např. vyzutí bot), zátižek zmenšeného vidění většího celku (celistvé vidění většího celku - např. celé okolní krajiny v miniatuře) - vytvoření iluze většího prostoru.

Jakkoli právě tyto formulace byly spíš vstřícným gestem vůči edukativnímu záměru budovaného Domu přírody (Ekologického centra), které si vetklo jako cíl "podnítit návštěvníky ke smyslovému vnímání přírody a pomáhají kultivovat vztah k přírodě Litovelského Pomoraví", a autor se může vlastně verbálním projevům podobného charakteru, které by mohly i zatemňovat smysl či působivost celého objektu, bránit (srovnejme je s vlastními autorskými texty, které jsou uvedeny v konvolutu Sluneční hory), mají svou kontextuální výpovědní hodnotu.

Podstatné je, že text, jazykové vyjádření, v různých podobách je buď bezprostřední součástí Sluneční hory jako uměleckého díla nebo způsobem, jak se přiblížit smyslu komplikovaného integrálního útvaru, který zahrnuje celou řadu disciplín (malbu, inkrustace, sochařské a kamenické objekty, zvonařskou práci, nalezené pigmenty a aplikace fragmentů přírodnin atd.), související i s bohatstvím materiálů (supíkovický mramor, krápníky, středověké a soudobé strusky sklářských hutí, ametystové geody atd.) a postupů, včetně těch stavebních (participace dalších osob a stavebních firem je další kapitola), jak je to i jinak u takového opusu magna nemyslitelné.

Významné jsou textové objekty, jichž v projektu nalezneme několik, např. u Luční brány v kamenném ostění: Vítej! Jsem tma i světlo, voda i země. I ty jsi částí tohoto místa. Ve výsledném tvaru Sluneční hory je nanajdeme, nakonec se její autor rozhodl poněkud tuto vrstvu utlumit, o to více pak vyniknou dva ústřední texty v centru Sluneční hory, totiž na těle obou zvonů Pzn 5.

Součástí výzdoby horního zvonu je reliéf preparového textu z Ovidiových Metamorfóz:

Zlatý jsa deštěm, změněný v oheň. Ó slunce! Hvězdo hvězd! Zníš v nás tímto zvonem. Manoušek a Eijsbouts mě ulili L. P. 2013.

Na Studničním zvonu si můžeme při obcházení studně přečíst text:

Otevřít se hlubokému pohledu kamenů skal roklí a oknům trhlin, jež v nás vyvolávají vzpomínky mající tvary koní pádících zlatem azuru travin noc. Prohlédnout mnohočetnýma očima vláken kořenů rostoucích všude kolem nás. My červové hliněných nebes. Ó vody šumící tímto zvonem proudíte všemi těly. Manoušek a Eijsbouts mě ulili L. P. 2013

Při bližším pohledu na obojí zjistíme, že - podobně jako to Miloš Šejn učinil u rozšíření čtyř živlů či tvaru navrhovaného emblému Sluňákova, samotném tvaru hory a v dalších momentech - Ovidiův text je preparován, "metamorfován", to znamená je proměněna jeho původní podoba, vlastně z básnického díla klasika vychází pouze první jeho část, druhou doplnil tvůrce Sluneční hory.

Stejně tak tomu je i u druhého textu. Když jsem pátral na internetu po jiných věcech, narazil jsem na tyto formulace v souvislosti s projektem Bohemii rosy, totiž workshopu v Českém krasu, kde se text (4. 12. 1998) vztahuje ke Zlatému koni u Koněpruských jeskyní. Podobné varianty můžeme nalézt také v katalogu Býti krajinou (s. 108). I v tomto případě jde u nápisu na zvonu o preparovaný text, jehož geneze zároveň dokládá několik "vrstev uložení" v Šejnově díle a mnohdy složité návaznosti na ně.

Odkaz na Ovidiovy Proměny, básnický text antické klasiky, představuje - kromě klasičnosti v onom smyslu, v němž jsem ji již zmínil - vztahování se k podstatnému, ke smyslu a řádu světa a člověka v něm, a také k nejvyššímu patru poezie a umění - zároveň jistý nárok "věčnosti", který má na mysli i autor zvonů Rudolf Manoušek, když hovoří o jejich tisícileté existenci. Také hory, přestože (nebo právě proto, že) se jejich podoba proměňuje (opět to slovo metamorfóza, které je zde jedním z klíčových slov v nejrůznějších kontextech), mají svůj čas, který je delší než ten lidský, a tedy se upínají k věčnosti.

Zvony jsou srdcem celé hory, obklopeným nádherou její vnitřní výzdoby, zdaleka jsem ale o nich neřekl všechno. Když se znovu pozorně podíváme na lem Horního zvonu, zjistíme, že nepřináší jen čtyři, ale ani jen pět slov, jak uvádí text dokumentace, nýbrž šest. Konečné pořadí je tedy, pokud bychom začali tím podle autora nejdůležitějším - Nitro - Země - Voda - Hlas - Vzduch - Oheň. Vedle čtyř přírodních živlů v kruhu proti sobě stojí dva lidské, Nitro a Hlas, tedy významově opět polarita zniterňování a exteriorizace, ale také duplicita "hlasu" zvonu a "hlasu" lidského (můžeme znovu odkázat na zmíněnou citaci identifikace nitra a vesmíru). Nad oběma slovy se nachází obraz stromu vyrůstající ze zahrady. Je to návrh emblému celého Sluňákova a mohl jsem se o něm zmínit už v souvislosti s knihou Hypnerotomachia Poliphili, v níž bychom nalezli jeho předobraz. V ilustraci renesančního románu strom vyrůstá ze zahrady, i tady ovšem Miloš Šejn změnil ikonografii, neboť v emblému na zvonu vyrůstá z vody. Když se zmiňuji o výzdobě zvonu, mohl bych ještě uvést, že v dokumentaci najdeme nákres figury člověka-labyrintu, který ideově rovněž odkazuje k renesanci, případně evropskému manýrismu, od tohoto prvku výzdoby zvonu autor nakonec upustil.

Zmínil jsem několikrát, naposledy u užití Ovidiova textu, že Miloš Šejn metamorfuje ve své tvorbě jednotlivé prvky a na tomto příkladu zároveň ukázal na kontext starších vrstev jeho tvorby. Je to tak ostatně i se samotnými zvony. "Nápad" umístit do Sluneční hory nad sebou dva zvony má kořeny v projektu projektovaném dávno předtím, než vznikla idea Domu přírody u Olomouce, totiž v návrhu první studny v červnu 2002, který se ovšem nerealizoval. Zvony pro údolí sv. Prokopa v Praze zpracoval jejich autor v rámci krajinného projektu „Sochařský park Prokopské údolí“, Nadace a Centrum pro současné výtvarné umění v Praze (údaje na stránkách Bohemia rosa, viz Pzn. 6). Už tenkrát našel Šejn v kulturním kontextu písničku, která se vztahovala k lokalitě, a uvažoval o tom, že preparovaný text z jejího textu umístí na jeden ze dvou zvonů, které měly být umístěny v plánovaném objektu.

Zvony ve Sluneční hoře realizovali Rudolf Manoušek, a vzhledem k tomu, že český zvonař o svou dílnu na Zbraslavi během záplav před zhruba deseti lety přišel, rovněž prestižní holandská firma Royal Eisbouts, která například pracovala na zvonech v pařížském Notre Dame či zhotovila nové zvony pro nejznámější holandský orchestr Concertgebouw. Uvažovaná velikost zvonů se v procesu realizace celého projektu měnila, především v závislosti na finančních možnostech zadavatele, v návrzích padly velikosti průměru dolního zvonu, "jednoduchého cymbálu z oceli", 1200 mm (zatímco definitivní rozteč studny je 2000 mm), horního ve tvaru podlouhlého kalichu 600-700 mm. Výsledné míry a tedy i objem jsou bohužel menší, u Studničního zvonu je to 1000 mm. Manoušek sám hovoří o atypičnosti tvarů a zmiňuje je v různých souvislostech jako cosi mimořádného ve své práci.

Hledáme-li a nalézáme další souvislosti, dostaneme se i do širších kontextů Šejnova díla. Na prezentaci zmíněného projektu Bohemia rosa, kde jsem hledal autora textu na zvonu, jsem narazil na následující citát Bedřicha Bridela: Vítej má jeskyně / tys má přítelkyně. / Vítejte stromové / moji příbytkové! / Vítejte byliny / bukvice maliny… // Ty pak milá skálo / nemáš zboží málo!“ Pzn. 6 Zvon, studna a jeskyně souvisí ideově, ale také konkrétním působením. Prostřednictvím celého komplexu se zhmotňuje aktivita přírody, slyšíme šumění potoka a šelest větru, který rozeznívá svébytné hudební nástroje, odloučenost a skrytost prostoru tento účinek umocňuje v kontextu dalších lahodností pro všechny smysly. Jsme blízko identifikace člověka s přírodou, která nás oslovuje magickým hlasem stejně jako umělecké dílo.

Žáby jako lidé / Víly stromů a zřídel / Naplnit lesy svou řečí / Proměna kamenů v těla
V bělostné peří mění se vlasy. Ovidius
Tajemné noci! / Magická síla zvuku slova. / Magická síla obrazu písma.

Také o tvaru jeskyně a tvaru hory už tady padla zmínka. Stejně tak jako v předchozích případech lze sledovat konkrétní inspirační zdroje pro jejich realizaci, které jsou ovšem znovu přetavovány v imaginaci autora. Je to tak s renesančními a barokními jeskyněmi v Itálii, které Miloš Šejn navštívil a studoval - zmiňuje například manýristickou zahradu Bomarzo v Latiu, zvanou také Sacro Bosco (Posvátný háj) z doby kolem roku 1550, v té souvislosti si nemohu odpustit zmínit Braunův Betlém v Novém lese u Kuksu, kde se nachází rovněž studna (byť v exteriéru) a jeskyně (poustevna), nevím, zda Šejn navštívil  Giardino dei Tarocchi, kde sochařka Niki de Saint-Phalle vytvořila meditační komplex na počest jejímu zemřelému muži, Jeanu Tinguelimu. A snad nejlepší příklad italského renesančního manýrismu je Grotta del Buontalenti ve Florencii Pzn. 7, kde nalezneme v centru kruhovou fontánu, krápníkovou výzdobu, kamenné lavice a řadu dalších výtvarných prvků, které jsou také součástí výzdoby Sluneční hory; odkazují v mnohém na trs vláken evropské kultury a zároveň jsou vyjádřením ve svébytném jazyce autora této realizace.

Uměle navršené kopce nalezneme i nedaleko České republiky, v Polsku, ale i na jiných místech Evropy, a to v různých kontextech a historických obdobích. Z těch polských jsou nejznámější čtyři tzv. královské mohyly u Krakova, navršené polským národním hrdinům, tedy spojené s nacionálním cítěním: největší Piłsudského mohyla (výška asi 26 m, průměr základny 111 m, stavba 1934-1937) je záležitostí novodobých dějin, zatímco Krakova mohyla, podle legendy místo posledního odpočinku legendárního knížete Kraka, zakladatele Krakova, pochází ze sedmého století a historie Wandiny mohyly, pojmenované podle dcery Kraka, polské kněžny a hrdinkou polských legend, jejíž příběh byl inspirací řady uměleckých děl, rovněž sahá až do 13. století. Šejnova Sluneční hora se vnějším tvarem zdůrazněným spirálou cesty k vrcholu podobá Piłsudského mohyle, stejně jako Spirálové hoře Roberta Smithsona, jednoho z nejvýznamnějších umělců land artu, vztyčené v roce 1971 v holandském Emmenu Pzn. 8.

Je tedy zřejmé, že funkce umělých kopců byly nejrůznější, tu, pro jakou se používala v různých kulturách od pravěku (v Čechách od středního eneolitu) jako pietní místo, kde jsou uloženy lidské ostatky, přes formu monumentálního pomníku, jehož výsostná doba, spjená s kultem národních hrdinů, byla především v 19. století (Kościuszkova mohyla, německé památníky), až po ryze umělecké dílo. Odmyslíme-li si pyramidy, které ovšem mají kvadratický, nikoli oválný tvar, nemají uměle navršené stavby "vnitřek", jejich rituální úkon se odehrává na vrcholu. Šejnova Sluneční hora tedy spojuje dvě umělé stavby, které se jinak nacházejí pouze v přírodě (ať už jako přírodní jeskyně nebo hornické dílo).

Stejně tak jako jednou z inspirací Sluneční hory byla kniha vydaná v Benátkách, je benátská oblast, tentokrát přímou iniciací i pro křeslo uvnitř jeskyně. Na jedné z cest oslovil Miloše Šejna tzv. Atillův trůn (uváděná také jako Benátská židle) na ostrově Torcello v benátské laguně, v místě považovaném za jedno Benátkám předcházejících sídlišť, tedy jakýchsi původních Benátkách (město Altinum bylo v letech 638 až 689 sídlem biskupa, v desátém století bylo bohatší než Benátky, bylo zde několik klášterů atd.). Objekt vytesaný z jednoho kusu kamene před jedním ze dvou paláců (vil) ze 14. století, kde se nachází malé muzeum, nemá ovšem nic společného s hunským vojevůdcem, pravděpodobně byl určen pro biskupa. Dnes je to i oblíbené turistické místo. Tvar trůnu Šejn převzal pro prostor Sluneční hory, nicméně "dal volnou ruku", podobně jako v dalších případech, jeho realizátorovi.

Takto bychom mohli pokračovat v nalézání kontextů vzniku Sluneční hory Miloše Šejna. Můžeme si znovu pročítat jeho textové záznamy, jednu z podob, jíž se tvůrce pokouší zaklínat tajemství světa a naší existenci v ní. Pzn. 9 Teď ale stojíme na začátku cesty do Sluneční hory. I ona nám klade tutéž otázku. Je horou otázek, které člověka napadají: Kdo jsem, co dělám, kam směřuji?

Jan K. Čeliš
září-říjen 2014

Pzn. 1
Některé obrazové a textové části jsou dostupné i na internetu ve složce Sluneční hora na adrese

http://issuu.com/nvbes/docs/sein_solar_mountain

Pzn. 2
Sluňáky
Geolog Vladimír Cais hovoří o dvou představách vzniku těchto "bludných kamenů": Po ústupu křídového moře vznikla pevnina a v tropickém klimatu docházelo k tropickému zvětrávání, kysličník křemičitý  vytvořil krustu, sluňáky jsou pak výsledkem rozlámané a do jisté míry odnesené krusty. Jsou dvě představy možného vzniku sluňáků, jedna je výsledkem zvětrávací krusty, druhá možnost- jako tomu je na Dlouhém vrchu u Litoměřic - je působení sopečné činnosti, k jeho vzniku dojde tepelným působením v pyroklastického procesu, mezi spečeným tufem a křídových pískovcích je vyvinuta poloha kvarcitu. Podobné jsou i mladší porcelanity, pro tyto minerály je charakteristická velká pestrost. (Moment ohně a "výtvarné" kvality, obojí je lákavá souvislost i tématu Sluneční hory.)
Geolog Vladimír Cais, vysíláno v Planetáriu v květnu 2008
http://www.rozhlas.cz/planetarium/paleontologie/_zprava/458582

Bližší představu o sluňácích (i o jejich poetičnosti) si můžeme udělat z dalších odkazů, vztahujícím se k jiným konkrétním lokalitám.
Sluňáky vznikly prokřemeněním nahodilých hornin, v našem případě pískovců, slepenců, žul a rozpukaných křemenných žil. Každý sluňák je jiný, protože odráží strukturu mateřské horniny. Sluňáky prozrazují, že jsme tu v třetihorách, před 35 milióny let, měli subtropické podnebí a s ním spojené kaolinické zvětrávání. Při něm se živce, přítomné ve většině hornin, mění za vlhka na kaolinit a křemen:
živec 2KAlSi3O8 + 2H2O → kaolinit Al2Si2O5(OH)4 + sluňák 4SiO2 + 2K+
Nadbytečný rozpuštěný křemík vzlíná v suché sezóně roku k povrchu půdy. Vlhkost se vypaří a zůstane křemičitý odparek, který postupně vyplní póry a trhliny zvětralin a zatlačuje jiné minerály. Nakonec vytvoří tvrdý křemencový pancíř (silkrustu), mocný 60 - 100 cm. Sympatický lidový pojem sluňák vystihuje vznik ve slunečném podnebí. Pod křemencovým krunýřem bylo asi 40 m měkkého kaolínu, který byl snadno odplavitelný. Tím i zdánlivě nezničitelné sluňáky „ztratily půdu pod nohama“ a propadaly se během miliónů let do současné úrovně terénu jako „bludné balvany“. Šance na zachování sluňáků je na rovině, jako je okolo nás. Z několika velkých sluňáků si Rotaváci vyrobili mlýnská kola. Podobně jako křemík se při kaolinizaci chová železo. A tak máme kromě sluňáků i železňáky. Ty se těžily u rotavského Sídliště a dopravovaly koňskými povozy do hutě v údolí Amálky.

Zdroje: IS Rothau 1842, Rojík 2004
Rotava, něm. Rothau, obec v okr. Sokolov, Karlovarský kraj
www.rotava.cz/e_download.php?file=data/editor/230cs_7.pdf...
http://www.rotava.cz/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Slu%C5%88%C3%A1ky
http://muzeum.geology.cz/d.pl?item=27HYPERLINK "http://muzeum.geology.cz/d.pl?item=27&l=&id=1551&bez=1&FID="&HYPERLINK "http://muzeum.geology.cz/d.pl?item=27&l=&id=1551&bez=1&FID="l=HYPERLINK "http://muzeum.geology.cz/d.pl?item=27&l=&id=1551&bez=1&FID="&HYPERLINK "http://muzeum.geology.cz/d.pl?item=27&l=&id=1551&bez=1&FID="id=1551HYPERLINK "http://muzeum.geology.cz/d.pl?item=27&l=&id=1551&bez=1&FID="&HYPERLINK "http://muzeum.geology.cz/d.pl?item=27&l=&id=1551&bez=1&FID="bez=1HYPERLINK "http://muzeum.geology.cz/d.pl?item=27&l=&id=1551&bez=1&FID="&HYPERLINK "http://muzeum.geology.cz/d.pl?item=27&l=&id=1551&bez=1&FID="FID=

Pzn. 3
Hypnerotomachia Poliphili
Renesanční román plný tajemství a záhad, který má důležité místo v evropské kulturní historii, vyšel poprvé v roce 1499 v Benátkách. Vysázen a vytištěn byl v tiskárně Alda Manutia (1449 - 1515), jednoho z významných tvůrců moderní typografie (tvůrce antikvy, v r. 1501 poprvé použil šikmý řez, zvaný dnes italika), vydavatele Božské komedie Dante Alighieriho. Překlad titulu "Poliphilův sen", obvyklý v prvních německých a francouzských vydáních, je nepřesný, novější, o sto let pozdější anglický The Strife of Love in a Dream (Boj ve snu o lásku) je výstižnější. Jméno Poliphilo je metafora z řečtiny a znamená "milující mnohé/mnoho". V pozadí je světsky uplatňovaný novoplatonismus, který považuje eros za univerzální sílu. Bylo by možné sledovat řadu literárních i jiných souvislostí ve vlivu románu na kulturní dějiny, román zmiňuje Francois Rabelais ve svém Gargantuovi a Pantagruelovi, Madeleine de Scudéry v předmluvě ke svému prvnímu románu Ibrahim ou l´illustre bassa, dokonce i v nejnovější době vycházejí literární a filmové adaptace (Arturo Pérez-Reverte: Dumasův klub, zfilmováno R. Polanským jako Devátá brána, John Crowley aj.)
(dle německé a anglické Wikipedie)

http://de.wikipedia.org/wiki/Hypnerotomachia_Poliphili
http://de.wikipedia.org/wiki/Francesco_Colonna

Vztah k Benátkám souvisejí u Miloše Šejna i s některými předchozími projekty - Il sorriso del leone (podtitul Venice telepathic Bodies), červen-listopad 2013, prezentace na různých místech v Benátkách, realizováno v rámci organizace Bohemia rosa.

http://bohemiaerosa.org/

Pzn. 4
Úvodní text v konvolutu přípravné dokumentace
Výsledná podoba realizace se v mnohém od tohoto pracovního textu odlišuje, text byl psán jako "instruktivní" či "pedagogická" záležitost, autor sám pak vlastní dílo ve výsledku nevysvětluje a ponechává imaginaci toho, kdo do hory vstoupí.

Sluneční hora

Sluneční hora sama o sobě je meditační objekt, vybízející k zastavení, vybízející k vystoupání na její travnatý vrchol a nabízející průnik do přítmí jejího nitra. Rozhled po okolí krajiny i nejrůznější možnosti kontaktu s vnitřkem, jako je procházení, zastavení, sed a nebo leh je zde povýšen na podstatné okamžiky kontaktu lidského těla a krajiny. Místa pro stání jsou v kameni skutečně stopami lidských chodidel, lidská záda skutečně korespondují s tvarem kamene a tak dále.

Hora překrývá potok a obsahuje vnitřní jeskyni se studnou a řadou míst a objektů meditačního charakteru. Nad studní a na vrcholu celé hory jsou dva zvony, jeden věnovaný vnitřku, zemi a vodě, a horní, věnovaný slunci a větru: k nim se váží texty. Ideově obsah sluneční hory pak nejlépe vyjadřuje soupis jednotlivých míst.

Spodní, studniční zvon může znít nejen v souladu s pomalu protékající vodou, ale zpod něj vyzařuje přísvit jemného světla jako prstenec dalšího vnitřního prostoru, jenž je orámován okružím studny, intarzované růženínem. Studna uprostřed nitra hory je zde srdcem, proto též název místa jako růženínové srdce.

Stručný popis jednotlivých míst směrem od jižního vstupu přes jeskyni po výstup severní chodbou:

Luční brána

jižní vstup v kamenném ostění text:

VÍTEJ! JSEM TMA I SVĚTLO, VODA I ZEMĚ. I TY JSI ČÁSTÍ TOHOTO MÍSTA

Místo prvních rozhovorů červeného jaspisu (kruhové rozšíření chodby)

Karneolové opření

dvě lavice, kombinované s kameny aplikovanými ve stěně

Místa pro prst

ohyb slepé chodby, navrtaný vápencový blok

Černé zrcadlo

závěr slepé chodby, leštená deska čediče

Růženínové srdce

okruží studny, střed centrálního prostoru, libnavský pískovec, vrch okruží inkrustován v šíři cca 3 cm a v plném kruhu leštěným růženínem

Křeslo snění

západní nika, slivenecký mramor

Lože zářivé noci

jižní nika, kamenská žula

Sluneční poklek

západojižní stěna, typ sluňáku, inkrustace ve stěně oranžovým kalcitem

Místa pro prst

dvě místa v severozápadní stěně navrtané vápencové bloky

Místo tichého stání

při východní stěně, supíkovický mramor

Chalcedonový hlas / Křišťálové čelo

dvě místa pro stání při severovýchodní stěně, supíkovický mramor, doplněno inkrustací ve stěně

Nika země / Nika větru / Nika vod / Nika slunečního ohně

autorské aplikace zasahující i zbytek stěn a vertikální prostory, práce založená na kolíčkovaném bednění a třívrstvé aplikaci betonu, přičemž první, autorská vrstva bude obsahovat příměsi místních hlín, železitých pigmentů typu Rudického lomu u Blanska, fragmentů větví, středověkých strusek a soudobých strusek sklářských hutí - závěr procesu aplikace spojen s vyhořením vnitřního bednění a vysokotlakým vodním ostřikem

Klenba ametystu

první ohyb severní chodby aplikace ametystové geody jako klenáku do klenby chodby

Lesní brána

severní vstup, v kamenném ostění text:
VRACEJ SE KDYKOLI. I TAK JSEM STÁLE V TOBĚ. TY I JÁ JEDNO JSME.

Horní zvon

ZLATÝ JSA DEŠTĚM, ZMĚNĚNÝ V OHEŇ • Ó SLUNCE! HVĚZDO HVĚZD! • ZNÍŠ V NÁS TÍMTO ZVONEM • MANOUŠEK A EIJSBOUTS MĚ ULILI L.P. 2013

Studniční zvon

OTEVŘÍT SE HLUBOKÉMU POHLEDU KAMENŮ SKAL ROKLÍ A OKNŮM TRHLIN JEŽ V NÁS VYVOLÁVAJÍ VZPOMÍNKY MAJÍCÍ TVARY KONÍ PÁDÍCÍCH ZLATEM AZURU TRAVIN NOCI • PROHLÉDNOUT MNOHOČETNÝMA OČIMA VLÁKEN KOŘENŮ ROSTOUCÍCH VŠUDE KOLEM NÁS • MY ČERVOVÉ HLINĚNÝCH NEBES • Ó VODY ŠUMÍCÍ TÍMTO ZVONEM PROUDÍTE VŠEMI TĚLY • MANOUŠEK A EIJSBOUTS MĚ ULILI L.P. 2013

ms

Úvodní text o Sluneční hoře na stránkách Sluňákova
http://www.slunakov.cz/index.php?1-1002x911

Pzn. 5
My červové hliněných nebes... Text najdeme rovněž v internetové publikaci Ladislav Kesner: SEIN / Being landscape, Arbor vitae, 2010

http://issuu.com/nvbes/docs/sejn_being_landscape_nahled_issuu/112

Pzn. 6
Stránky Bohemia rosa, Bedřich Bridel: Vítání pustin a hor Svatoivanských, 1656
http://www.sejn.cz/archiv/concept/landa32.htm
Tamtéž, Archiv projektů, výstav atd.
http://www.sejn.cz/archiv/ms/biblio.htm

Pzn. 7
http://de.wikipedia.org/wiki/Boboli-Garten
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zahrady_Boboli
http://www.borghiditoscana.net/grotta-del-buontalenti-firenze/

Pzn. 8
Piłsudského mohyla a další tzv. královské mohyly

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pi%C5%82sudsk%C3%A9ho_mohyla
http://cs.wikipedia.org/wiki/Krakova_mohyla
http://cs.wikipedia.org/wiki/Wandina_mohyla
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ko%C5%9Bciuszkova_mohyla
Robert Smithson, Spirálová hora (Spiral Hill), Emmen, Holandsko 1971
http://www.robertsmithson.com/earthworks/spiral-hill_b.htm

Pzn. 9
Starší texty Miloše Šejna v konvolutu Sluneční hory

potokem, stromem a kamenem
listím, hlínou, žlutým květem pryskyřníku

vlevo zelenám stsrání
s balvany
propadám se vodou
chladnu, vlhnu a oblím skálou
omějem

jdeskyní u hrany skály
se na okamžik stávám

rudou skvrnou zapadajícího slunce

sílám kzpěvem ptáků

planu pohněm a temním nebem
v korunách stromů

Údolím Říčky
19. - 20. května 1986

údolí
dovnitř země
vytváří krajinu
bažinaté údolí, tím, že je
neobyvatelné
zachovává původní vztahy
fungujícího povrchu
otevřeného člověku svým tajemstvím
sídlo oheň
nad hlavou měsíc
pod nohama tráva a voda
s hvězdami
mizí protiklad nahoře dole

23. 7. 1988

Zpět