První muž na Měsíci

Vzpomínám si na ten okamžik jako dnes. Nešli jsme kvůli tomu spát. Televize tenkrát nebyla HD, a ovšemže ten přenos sám o sobě byl v tehdejší dostupné kvalitě. Byla to doba, kdy ještě nenastal obecný pesimismus sedmdesátých let (nejen kvůli tzv. „normalizaci“ u nás, ale celkové duchovní atmosféře i mimo naši zemi, už tenkrát jsem četl nějaké články, které se mi zázrakem dostaly do ruky, například o ekologii, o desetiletí hamižnosti atd.), naopak – od první družice přes „Lajku“ a prvního člověka ve vesmíru Jurije Gagarina – se utužovala víra v pokrok (bez ohledu na to, že to byla zároveň záležitost ideologická, denně slýchané řeči o „světlých zítřcích“), kterou tenkrát úspěchy právě v tomto oboru výraznou měrou utvářely. Nikdo tenkrát netušil, že datum 20. července 1969, které se zlatým písmem zapsalo do dějin člověka, neboť tři američtí astronauti, Neil Armstrong, Edwin Aldrin a Michael Collins tohoto dne v 20:17:40 UTC přistáli na Měsíci a o šest hodin později pak Neil Armstrong vystoupil na jeho povrch, se stane v odstupu času svým způsobem ještě ojedinělejší záležitostí, jakkoli jí už ze samé podstaty je, protože jsme očekávali, že bude v několikaletém odstupu následovat Mars atd..

Nestalo se tak, navíc emotivní záležitost, kdy jsem – alespoň já – příliš nevnímal detaily (a ani nebyly informace srovnatelné s tím, co víme dnes), ale užíval jsem si se všemi ostatními onen úžasný okamžik v noci, kdy ze světélkující obrazovky bylo patrné, že astronaut seskočil z lunárního modulu na povrch našeho zemského satelitu. Nikdy jsem nevěřil oněm fámám, že to bylo všechno natočené v Hollywoodu, jak mi to jeden kamarád z Austrálie nedávno připomněl, samozřejmě jsme později pak všichni viděli onen film Sexmise, kde byla obraz reality v zájmu úzké skupiny simulován v rozporu s realitou skutečnou. A vlastně jsem se pak, když se „nic nedělo“ (což samozřejmě vůbec není pravda), o kosmonautiku přestal zajímat.

Na stole mám hromádku novinových výstřižků, většinou z MF dnes z 27. 7. 2019. První z nich s názvem Vzpomínka na budoucnost, s nímž odbočím od té hlavní události, o níž je tento příspěvek, se věnuje právě tomu, co jsem nazval „nic se nedělo“. Vysvětluje, jak je to možné, když „experti tehdy očekávali, že teď už budeme na Marsu,“ jak říká autor článku Martin Komárek poté, co „na Měsíci Američané přistáli už před padesáti lety“. A pokračuje: „Připomínka úspěchu Apolla 11 je, jako bychom vzpomínali na budoucnost. Naši předkové, ne příliš vzdálení, uměli něco, co my neumíme. Postavit silnou raketu s lunárním modulem a přistát na Měsíci. […] A přes smělé řeči Donalda Trumpa o letu na Mars se nezdá, že by člověkudělal ten malý krok znovu aspoň na Měsíci.“ Přitom slavný sci-fi spisovatel Isaac Asimov hovořil před pár desetiletích o tom, že „letos bude lidstvo mít na Měsíci kolinii“, prognostici hovořili o tom, že po roce 2000 budou kolonie i na Marsu.

Martin Komárek vysvětluje, že se nezastavil výzkum vesmíru, zastavil se pouze onen strmý vývoj raketové techniky, který – od Wernera von Brauna – trval vlastně velice krátkou dobu. Přestal nicméně onen souboj dvou velmocí, jestliže Američané trumfli Rusy, aby pokračovali ve státních výdajích v nesmírných částkách v tomto smrtícím tempu. Jakkoli tu jsou i první soukromníci, kteří hovoří o cestách do vesmíru, „výprava s lidskou posádkou dál než k Marsu se nyní jeví jako nemožná.“ Musel by přijít nějaký prudký technologický skok, který by změnil současné podmínky.

Tak a pojďme zpět k onomu památnému dni. V těchto dnech televize připomínala i onen slavný výrok, který si můžeme poslechnout ze zvukového souboru i na české Wikipedii (v čl. Neil Armstrong), totiž: „Je to malý krůček pro člověka, ale velký pro lidstvo.“ A dozvěděli jsme se i o okolnostech, jak to – překvapivě – nebylo vůbec jednoduché vystoupit z modulu a zase do něj zpátky nastoupit. Stačila jedna drobnost, jeden ulomený „čudlík“ a nebýt pohotovosti astronauta, který v náhradě použil tuším propisovačku, hrdinové neodletěli. A že tu nebylo, při oněch obrovských finančních nákladech, přípravě atd. atd., vlastně ani základní pohodlí „natáhnout si nohy“, to jsem vůbec netušil.

Nicméně, co mě překvapilo nejvíc, je další okolnost, kterou jsem se dočetl v aktuálních novinách v onom druhém článku (autorem je Milan Vodička), otištěného na dvou stranách téhož exempláře jako ten první: Prvního muže na Měsíci zabili lékaři. Neil Armstrong podstoupil operaci, která podle pozdějších expertíz byla prý navíc zbytečná, v místní nemocnici Mercy Health Fairfield, přestože v Ohiu, kde Armstrong bydlel, existuje jedna z nejlepších klinik v USA, Cleveland Clinic. A konkrétní příčina selhání. „Vyndávání drátků“, u něhož měl být kardiochirurg, při němž došlo k protržení osrdečníku, jíž žel nenásledovala okamžitá potřebná operace, při níž by astronaut měl alespoň padesátiprocentní šanci, že přežije. „Za deset dnů muž, který udělal malý krok pro člověka a velký skok pro lidstvo, zemřel.“ A nic na tom nemění šestimilionové finanční urovnání, které nemocnice vyplatila rodina. Je to, jak článek říká, „nehezká poznámka pod čarou“.

(psáno v aktuálním čase, tj. na konci července 2019, nyní doopraveny pouze některé stylizace)