Protektor

22.12.2009 15:18

komentář k filmu  /

V adventním čase se v jičínském „Biografu Český ráj“ promítal pro studenty nový český film Protektor. V jedné ze dvou hlavních rolí vystupuje Jana Plodková, herečka, která na sebe poprvé upozornila jako Čárkovaná ve Vratných láhvích a která se v poslední době vzhledem k řadě úspěchů objevuje na hlavních stránkách revuálních časopisů. Herečka, která začínala s divadlem v jičínském K-Klubu u Martina Zajíčka a je absolventkou Lepařova gymnázia. Přišla na promítání, příjemná, bezprostřední, odpovídala na množství otázek, o svém vztahu k divadlu a filmu, o natáčení, o světlé paruce, ve které vystupovala „ve filmu“ ve filmu, o vztahu k době, ve které se film odehrává a tak dále. Podobně, jako se vyjádřila i v jednom z četných interview: „Hana byla mnohem těžší role /tj. než Čárkovaná/. Ale nádherná. Třicátá a čtyřicátá léta miluju, scénář mě dostal nejen silným příběhem, ale i atmosférou té doby, byť je poznamenaná válkou.“ (24. září 2009 Kultura iDnes)

Film má značné ambice, kritikou je shodně vysoce hodnocen. „Příběh rozhlasového reportéra Emila Vrbaty, který kvůli své manželce, židovské herečce, začne během okupace kolaborovat s nacistickým režimem, načež se osudovým selháním dostane do vražedného soukolí krvavých dnů následujících po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, sklízí jednu příznivou recenzi za druhou,“ píše Irena Zemanová, kultura.iHNed.cz. Český film roku 2009?, ptala se Kultura.iHNed.cz 2. 1. 2009. Na téže adrese pak Irena Hejdová 17. 9. 2009 : „Kompaktní dílo má dotaženou výtvarnou stylizaci i silný příběh.“ Kamil Fila na Aktuálně. cz dokonce neváhal Protektora pro jeho stylové kvality označit za nejlepší popřevratový snímek, říká Adam Gebert, publicista a filmař, který si položil otázku, zda český hraný film mluví novým jazykem (LN, 17. října 2009).

Na prestižním filmovém festivalu Starz Denver Film Festival (SDFF) v americkém Coloradu získal Protektor v konkurenci dalších sedmnácti snímků cenu Krzysztofa Kieslowského pro nejlepší hraný film. (iDnes. 23. 11. 2009) Názory a pohledy na film lze ostatně velmi dobře sledovat na pečlivě spravovaných webových stránkách filmu, kde je archiv všech článků:
http://www.ceskatelevize.cz/specialy/protektor/protektor-napsali-o-nas.php

Než připojím několik svých postřehů, zrekapituluji prostřednictvím oficiálního textu distributora poněkud blíže filmový příběh: Co všechno jste ochotni zradit pro lásku? Příběh osudového vztahu dvou lidí, kteří na pozadí válečného dramatu prožívají vlastní drama soukromé. Příběh o skutečných citech, o lásce, která v extrémních dobách může vést až na samou hranici sebedestrukce, a přesto má v sobě sílu a naději. Riskantní hra o kariéru, cit, lidskou důstojnost a nakonec o život v temných časech Protektorátu.
Rozhlasový reportér Emil Vrbata a herečka Hana jsou manželé. Píše se rok 1938, atraktivní Hana slaví první úspěchy ve filmu, je obletována ctiteli. Emil žárlí. Německá okupace a začátek války obrátí jejich životy naruby. Hana je konfrontována se svým židovským původem, z výšin nadějně rozběhnuté kariéry padá na dno společenského žebříčku. Emil využije šanci zachránit a zároveň ovládnout Hanin život. Odmítne rozvod, v zájmu Haniny ochrany setrvá v „rasově smíšeném manželství“ a stane se hlasem německé propagandy. Smlouva s ďáblem si ale vybírá daň. Emilova sebeúcta se hroutí, láska k Haně se mění v „protektorství“, manželství se propadá do lhostejnosti. Osud na Emila přichystal past. Na útěku od milenky ve spěchu ukradne cizí kolo a šlápne do pedálů. Jenže z rozhlasu už drnčí poplašná zpráva: "V Praze byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha, jeden z pachatelů ujel z místa činu na bicyklu...". Náhodný kontakt se zdánlivě banálním předmětem odstartuje Emilovu zběsilou jízdu o život, o odpuštění v očích milované ženy …
http://www.csfd.cz/film/223876-protektor/?text=137682

Musím říci, že mne vlastně zpracování doby druhé světové války a okupace naší země neustále překvapuje. Někdy v osmdesátých letech jsem se naivně domníval, že látka je vlastně vyčerpána. Po první etapě po skončení války, vyzdvihující heroické okamžiky chování, ať již v literatuře či ve filmu, třeba v Drdově Němé barikádě, ve Vyšším principu (nemyslím si, že knížka či film jsou schematické, byť budou odpovídat době, v níž vznikly), podobně jako nebudu přehlížet třeba Osud člověka s Bondarčukem (o hloubce tragičnosti jsem kdysi uvažoval ve srovnání s příběhem Starce a moře), se stala pro literaturu i film válku i osudy židů (holocaust)  jedním z hlavních témat v 60. letech v široce rozvětveném stylovém proudu, když uvedu namátkově knihy A. Lustiga, J. Škvoreckého až po Fuchsova Spalovače mrtvol, dodnes jeden z kultovních hororů, odpovídající i tehdejší světové vlně (tenkrát se promítali třeba Ptáci, Psycho či Jáma a kyvadlo), nebo v jiné poloze třeba Práče.

Po převratu v listopadu 1989 se ovšem s radikální změnou celé společnosti nabídly všechny předtím nedořečené či tabuizované polohy, reagující na přece jen jednostranné či černobílé vidění v nové šíři až do vyhrocených podob, od snímku Musíme si pomáhat, až třeba k drastickému příběhu Je třeba zabít Sekala, ostatně kontext židovského společenství se stal aktuálním námětem v nových filmových ztvárněních meziválečných knih Ivana Olbrachta (rovněž  zdůrazňující třecí polohy rozdílných kultur), na něž osobitým způsobem navázaly silné příběhy v knihách Květy Legátové. Jiné dluhy byly splaceny např. v Tmavomodrém světě. V každém případě je zřejmé, že vidění souvislostí prošlo za posledních skoro pětašedesát, popřípadě sedmdesát let (1945, event. 1938 - 2009) dlouhým vývojem.

Protektor je, zdá se, dalším posunem ve vnímání tématu. Asi nepřehlédnutelná je skutečnost, že při tvorbě filmu se setkala skupina lidí, kteří spolupracovali již dříve – režisér Marek Najbrt (nar. 1969, točí od r. 1998) angažoval řadu herců, jejichž práci má ověřenu ze svých předchozích projektů (Jan Budař,  Josef Polášek, Jiří Ornest, Cyril Drozda, Leoš Noha), Jiří Ornest má kromě toho osobní židovské kořeny. Marek Daniel (1971), představitel druhé hlavní role, se setkal s Janou Plodkovou ve stejném angažmá, totiž v Ha-Divadle, tamtéž hrál i  Josef Polášek (1965, v Ha-Divadle do roku 2004). Sandra Nováková hrála už v Najbrtově první práci "Kinetická encyklopedie všehomíra" (TV seriál), a možná bylo možné takto dále pokračovat.

Čím je tedy tento film nový? Vytváří nový styl, jak si položil otázku jeden z recenzentů? Kritiky se shodují na tom, že pozoruhodnou součástí filmu je jeho výtvarná složka. Názor, že hlavní devízou je výtvarná podoba, najdeme např. v recenzi na adrese http://fffilm.fuxoft.cz/2009/08/protektor-90.html. Zmiňovaný článek v Kultura iHNed.cz 2. 1. 2009 hovoří o „retro“ filmu, o „filmu o filmu“, jinde se píše o funkčně použitých dobových médiích (film, rozhlas, tisk). Hitlerova výroku v úvodu filmu "Čech je cyklista, jenž se nahoře hrbí, dole však šlape," který vidíme i v traileru či na plakátu k filmu, si nejen všímá řada komentátorů, stává se i východiskem interpretace protichůdných osudů dvou hlavních protagonistů, jejich charakteru atd.. Na příklad  Stanislav Dvořák píše na Novinky.cz http://www.novinky.cz/kultura/179166-protektor-konecne-dobry-cesky-film.html:  „Film je natočen téměř dokonale, pokud jde o výtvarnou stylizaci, kameru a kostýmy,“ a o kus dále postihuje další rys, když říká „Fantasticky pracuje i s dobovými médii“. Odkazy na média, zvláště film, rozhlas a noviny, se opakují v celé řadě dalších textů.

Podobně se vyjadřují i sami autoři: "A to je případ našich postav. Jejich příběh se odehrává v rozmezí let 1938 a 1942 a vrcholí za heydrichiády. Nezanedbatelnou roli v něm hraje rozhlas, kolo parašutisty Kubiše, láska, morfium a bájný protektorátní fantom zvaný Pérák," zmiňuje režisér Najbrt. Kultura iDnes 28. května 2007.  

Onu dobu jsem samozřejmě neprožil a znám ji pouze zprostředkovaně z vyprávění matky, která v té době žila a pracovala v Praze, nicméně mám intenzívní pocit, že zmíněné použité prostředky jsou autentické, přesněji řečeno, že právě ona „důvtipná stylizace“ (Mirka Spáčilová, MFD 22. 9. 2009) je autentická, odpovídající době. Také Jana Plodková v odpovědích na otázky v Jičíně potvrdila, že reálie doby jsou pravdivé, některé detaily vycházejí ze skutečných událostí, byť Protektor není historický film.

Není to ovšem pouze pocit, a rád bych doložil, že právě média mají ve filmu hlubší než pouze ilustrativní význam. Film, „biják“, jak se dobově říkalo, byl fenoménem své doby, už o tom není pochyby, stejně tak jako rozhlas. To, že motiv médií je zabudován do vlastního příběhu, je příznačné.  Je ale hluboce provázán s významovými intencemi filmu nejen v rovině příběhu, ale i v rovině symbolické, transcendující k vyššímu smyslu, k čemuž poukazuje již vzájemné zrcadlení a provázání jednotlivých motivů.

U motivu cyklisty, na kterém je na coby skoro absurdní anekdotě o záměně dvou předmětů zavěšena podstatná část příběhu, lze najít řadu dobových literárních a společenských konotací. Přestože v Čechách nebyl přijat v plné subverzivitě  duch evropského hnutí dada, je možné alespoň připomenout motiv cyklisty jakožto groteskního šílenství u Alfréda Jarryho, rovněž autora proslulé hry Král Ubu, kterou přeložil Jiří Voskovec a v začátcích Osvobozeného divadla, divadelní sekci avantgardního sdružení Devětsilu hrál Jan Werich, ještě před érou  Osvobozeného divadla, tak jak je dnes běžně známe s nimi jako hlavními protagonisty. Motiv „kola“ – jakožto „disku“ auta –  se nicméně objevuje v souvislosti s nadšením z moderních dopravních prostředků, nejen v prvních publikacích Devětsilu, stejně tak jako Karel Teige a Vítězslav Nezval ve svých proklamacích jásají nad aviony – letadly, jejichž fotografie se, podobně jako transatlantické parníky objevují na stránkách uměleckých revuí, u dvojice V+W a s melodií Jaroslava Ježka se motiv kola objevuje v textu písně Civilizace jako základní metafora „kola“, které vymyslel pohodlný diluviální člověk, aby si ulehčil život, a peněz („za kulatý zas kulatý, tak vznikly peníze“), které jsou však kontraproduktivní, neboť „tak vznikla krize“.  Jedna z nejznámějších skladeb Jaroslava Ježka je Bugatti step, oslava tehdejšího závodního automobilu. Můžeme tedy i zde vnímat tento motiv jako metaforu "soukolí dějin".

Podobně se to má se sportem. Zmíněná dvojice Voskovec a Werich tuším ve hře Fata morgána jezdí na kolech a reagují tak v poetické poloze humoru na sport, podobně jako v pozdější písničce Holduj tanci pohybu (známe ji nejspíš z podání Františka Filipovského, tehdy rovněž herce Osvobozeného divadla). Do jaké míry její text budeme brát vážně, „záleží jen na vás“, ale nedal bych ruku do ohně, zda v pozadí není alespoň šibalský úsměšek.

Ve hře hledej zálibu
holduj tanci pohybu
rytmicky la la la
srdce pracovat má!
Kdo se sportem rozjaří
mívá růže ve tváři
sportuje la la la
rukama nohama!

Určitě by bylo možno snést celou řadu dalších příkladů. Domnívám se, že všechny příznačné detaily ve filmu kongeniálně odpovídají reáliím oné doby. Moje zkušenost, jak řečeno, pochopitelné do té doby nesahá, nicméně moje matka mi vyprávěla o zvláštní úloze sportu v tehdejší době, stejně jako o nejrůznějších podvratných událostech, možná neúčinných, nicméně riskantních, drobných poškozováních režimu, o vtípcích, které bychom dnes nazvali nejspíš happeningem.

Zde někde je základ jakého zrcadlení / překlápění významů, popřípadě ambivalentní vnímání významů věcí či ostražitost vůči „dalšímu“ možnému smyslu, který mohl být jen naznačován (v době totalitního režimu po válce jsme třeba na koncertech písničkářů či v divadelním vnímali či hledali „skryté“ významy v narážkách, právě protože bylo někdy nemožné formulovat názor přímo), které považuji za kadlub dalších souvislostí celého filmu.

Neboť je důsledně aplikováno v nejrůznějších detailech: příkladem je blond paruka, kterou má Hana na filmovém plátně v herecké roli – výstižně podané, k nerozeznání od filmů s Oldřichem Novým – a skutečná barva Jany Plodkové jako brunetky, ale také třeba bláznivé provokace, totiž happeningy s fotografem a snímky s protižidovskými nápisy, a ovšem titulní sekvence reklamy na velocipedech. Její stylizace odpovídá tehdejšímu reklamnímu stylu, vzpomeňme třeba jen na proslulou reklamu na firmy KOH-I-NOOR Waldes) – např. na adresách http://www.kin.cz/onas-znamky-c.php# či http://www.edb.cz/Detail.aspx?L=CZ&SML=5101140503000
o historii Miss KIN např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Waldes

Nebudu zde dělat grafický rozbor, porovnejte sami:
http://www.ofilmu.com/galerie-film.php?i=protektor&obr=4881_1
http://www.ofilmu.com/download-film-trailery.php?trailer=487&film=protektor

Řečená dvojakost významů je i podstatou médií. Již sémantika slova hovoří o „prostřednictví“, „zprostředkování“. Mediáni v Podkrkonoší byli duchaři, kteří prostřednictvím senzibilního média mohli hovořit s bytostmi z onoho světa. Obraz v médiích není realita, nýbrž odkaz k ní. Není to autentická zkušenost, nýbrž zkušenost zprostředkovaná. Mohli bychom sáhnout do dějin klasické filosofie a hovořit např. o „Erscheinung“ – projevování podstaty, subjektivním idealismu a co já vím, kdo všechno řešil tuto dualitu, možná by bylo možno jít zpět až někam k středověkému nominalismu a realismu, ale do toho se opravdu nechci pouštět. 

Co bych ale rád, chtěl bych popřít tvrzení, které uvádějí i ty recenze, které jdou v interpretaci filmu nejdál, totiž že jeho silná a propracovaná výtvarná složka je pouze dobovým koloritem, jakýmsi estetizujícím „hávem“, v němž je film pěkně zabalen, pěkně se na něj dívá a pěkně prodává. Jakkoli je výraz „audiovizuální stylizace“ (F. Fuka) jistě použit jakožto estetický termín, nejedná se pouze o stylizaci.  Podobně jako motiv bicyklu je i tématika médií provázána jak do obsahové, tak do formální složky filmu. Hlavní hrdina je rozhlasový redaktor, jeho partnerka filmová herečka, jejich „mediální“ povolání je úzce spojeno s jejich protichůdnými osudy. Reklama na film, který Hana točí, je charakteristickým médiem své doby, stejně tak jako rozhlas a biograf. (Zde ještě jeden odkaz – na text Adama Geberta v Lidových novinách, úterý, 22. prosince 2009, s nímž je možno vést polemiku -
http://www.lidovky.cz/stylizovana-polemika-s-hitlerem-doq-/ln_noviny.asp?c=A091017_000103_ln_noviny_sko&klic=233799&mes=091017_0
)

Stejně ale jako Hana hraje dvě role (ve filmovém oparu a v životě), i role, které přijímá Marek, jsou v podstatě dvě – jedna je (vnitřní) přesvědčení, že se musí přizpůsobit režimu, aby mohl ochránit svou židovskou partnerku, druhá je předstírání, (vnější) maska, kterou si nasazuje, aby v režimu obstál. Domnívám se, že právě ona dvojakost postoje reportéra Marka souzní s podstatou médií, které jsou, jak už naznačeno, rovněž jakousi hrou – hrou mezi „skutečností“ a jejím „mediálním otiskem“, který umožňuje určitý posun, odklon od hrubého světa, který je v médiu zpracováván. Filmový příběh rezonuje s povahou prostředků, které byly použity pro jeho ztvárnění, filmový obraz v celé jeho prchavosti vyjadřuje podstatu sdělení o Protektorovi.

Dovolím si v této souvislosti ještě jednu dobovou anekdotu. Říkalo se „protektorát“ – „pro tentokrát“. Jazyková hříčka „náhražky“ skutečného něčím přechodným – „prostředním“, mediálním? Jsou tedy média jen pomíjivá šalba? Jistě, ale s jakými důsledky. Připomeňme banální věc, že nejdůležitějším nástrojem ovládnutí celé Evropy bylo vedle vojenské síly pro Hitlera ministerstvo propagandy. A film hrál v této mocenské hře jednu z nejvýznamnějších rolí – Triumf vůle, film Leni Riefenstahlové, obdivované Hitlerem i Goebbelsem je unikátním příkladem zrádnosti „estetiky“ dodnes.

Umělecké prostředky, které autoři filmu Protektor použili, nejsou jen vnější okrasou či dobovým koloritem, i když jím jsou také. Především ale vytvářejí prostor pro další úvahy typu, které jsem v tomto komentáři letmo naznačil. Jejich hlubší význam nejspíš příliš nepřispěje k cílům, které si film dává (podaří se mu dosáhnout Oskara?), protože kritéria hodnocení bývají jinde. Nicméně prostor, který se zde rozevírá, není nepodstatný, neboť v něm každodenně žijeme my všichni, byť spád příběhů našich životů nemusí být tak dramatický.

 

 

Zpět