Procházka po literárním Jičíně a jeho okolí

Procházka po literárním Jičíně a jeho okolí
někdejší seminárky studentů LG

Vydáme-li se po Jičíně, naším prvním zastavením může být Raisův učitelský ústav, dnes základní škola s pamětní deskou na tohoto spisovatele. Český spisovatel a básník, jeden z předních představitelů realistické venkovské prózy, Karel Václav Rais, se narodil 4. ledna 1859 v Lázních Bělohradě. Pocházel z rodiny drobného rolníka a tkalce. Jako jedenáctiletý přišel v roce 1879 do Jičína, kde studoval v ústavu v letech 1873 – 1877. Během studia bydlel na třech místech. V domě čp. 14 na Malém rynečku, v Jiráskově ul. naproti gymnáziu a na konci Jiráskovy a Železnické ul., kde najdeme desku „Dávno již tomu…“

Jeho literární význam spočívá především ve výpravné próze ušlechtilého a sociálního cítění. Celý život se věnoval učitelskému povolní. Působil v Trhové Kamenici, potom v Hlinsku a od roku 1887 žil v Praze, kde byl ředitelem měšťanské školy na Vinohradech. Zde tvořil největší část svého literárního díla. Přispíval do časopisů, psal výchovné články.

Raisovy začátky byly básnické, záhy však přešel k povídkové vesnické próze. Všímá si generačních problémů, zachycuje utrpení starých lidí, odstrkovaných nevděčnými děti jako v povídkových sbírkách Výminkáři, Horské kořeny, Potměchuť, Rodiče a děti a Lopota. Své romány věnoval Rais oslavě prostých vesnických lidí v Podkrkonoší, kteří pomáhali ke zdaru obrozeneckých snah svým aktivním vlastenectvím.

Známý román Zapadlí vlastenci je až idylickým obrazem tohoto úsilí českých učitelů-buditelů, jejichž zásluhy již dávno padly, ale zasluhují ocenění. Rais postupoval inspirován zápisky starého kantora Václava Metelky.

Příběh se odehrává v místě Pozdětín (vše sem dojde pozdě). Vystupují zde postavy učitele Čížka, učitelského pomocníka Čermáka a faráře Stehlíka. Pracovali jako neznámí vlastenci pro uvědomění lidu v zapadlé podkrkonošské vesničce.

Na jaře 1842 do Pozdětína veze sedlák na saních skromný majetek učitelského pomocníka Čermáka. Čermák byl vychován dědečkem, učitelem. Po dědečkově smrti musel studií zanechat a jít za učitelského pomocníka. Otce nepoznal a matka mu brzy zemřela. Usoužila se, protože muž, který ji svedl, ji opustil a o dítě se nestaral. V Pozdětíně poznal Albínku, farářovu schovanku a dceru chalupníka Podzimka z Větrova. Čermák řekne Albínce o své lásce. Jejich štěstí chce pokazit vdova, mlynářka Žalačka. Když se jí nepodaří Albínce Čermáka odloudit, pomluví ho u Albínčina otce. Otec se rozčílí, vezme Albínku z fary a pošle ji do Prahy. Faráře to velmi mrzí. Má Čermáka rád, znal jeho matku, ale i otce. Jednou se odhodlá Čermákovi říct, kdo je jeho otcem. Ten se s otcem také setkává. Na slavnosti při nastolení mladého hraběte zpívá také Čermák. Této události se účastní i nemocný inspektor na penzi. Ptá se, kdo je ten mladý muž. Když se dozví, že se jmenuje Čermák, ranní ho mrtvice, protože to byl jeho syn. Na sv. Václava se všichni tři zapadlí vlastenci vydávají do Prahy. Čermák se zde setkává s Albínkou, navštíví hrob své matky.

Ve škole mají vizitaci. Účastní se jí mladý hrabě Vladimír. Ten na farářovo doporučení udělí Čermákovi učitelské místo v Milovicích. Brzy si Čermák odvádí Albínku jako nevěstu od Podzimků.

Dalším Raisovým románem je Západ. Odehrává se ve Studenci, kde působí starý farář Kalous. Má odejít, ale jeho přání je zemřít zde. Nakonec přijde čas jeho odchodu. Když překračuje práh, klesne k zemi a umírá. Splnilo se mu jeho přání. Dalšími postavami jsou učitel Pondělíček, sestra Kristýna a Rozina.

Příhody výminkáře z Nové Vsi pod Zvičinou vypráví román Pantáta Bezoušek. Pantáta dostal pozvání od syna z Prahy, aby přijel. Dlouho se rozmýšlí a nakonec se rozhodne jet. Loučí se s dcerou a vnoučaty a slibuje jim něco přivést. Tak se vydává pantáta na cestu třetí třídou do Prhy. Na nádraží ho čeká jeho syn-advokát a veze ho k sobě domů. Doma se setkává se svou snachou a dvěma vnučkami, Míci a F9nou. Dědečka děvčátka ještě neznala, a tak se podivují mnoha věcem. Například tomu, že děda oslovuje tatínka hochu. Pak ukazují dědovi byt a hlavně svůj pokojíček. Bezoušek žasne, co všechno holky mají – panenky, divadélko… Vypráví jim, jak si hrají vnučky u něho doma s dřevěnou panenkou nebo s válečkem na nudle ustrojeným do hadříčků. Ze svého pokojíku má pantáta radost. Najde zde i hodiny s kukačkou a hlavně obrázek nedávno zesnulé babičky. Je jen trochu nesvůj z přílišné pozornosti.

Ráno se probudí jako první, a protože není zvyklý zahálet, pomáhá služce s čištěním bot. Přišla ho pak přivítat Fína a pochvíli i Mici s pláčem, neboť se jí viklal zub. Děda vzal nit a zub jí vytáhl. Pak jim vyprávěl pohádky. Po snídani se vydali do města. Děvčátka ráda ukazovala Prahu a snacha Marjánka podávala výklad. Dědovi se Praha s památkami líbila, ale nebyl zvyklý na ten mumraj. Doma je čekalo překvapení, děda – Marjánky otec. Stěžoval si na svou druhou dceru Melanku, která se zakoukala do – dle něho – nesprávného muže. Večer šel děda B. děvčata ukládat spát, jinak jít nechtěla. Druhý den šel do kostela, kde měl mrzutost s kloboučníkem, který si o sobě moc myslel. Doma ho čekalo milé překvapení – Melanka. Vypovídala se mu a zvěděla, jak se seznámil pantáta s babičkou. Dalšího dne šel pro housky a v pekárně si popovídal s pekaři a alespoň chvíli se cítil jako doma. Poté si šel prohlédnout Prahu. Každý den chodil pantáta s panem radou a berním po Praze a povídali si. Někdy se dostal i Bezoušek s radou do sporu a berní jen přikyvoval. Mnoho toho nenamluvil.

Časem poznal pantáta tolik lidí, že domácí jich tolik neznali. S každým se rád dal do řeči. Děti byly rády, že mají doma dědu a rády si s ním hrály. Jediné, co pantátu trápilo, byla Melanka. Byla smutná kvůli Králišovi, protože jim otec, pan rada, nepřál. Jednou se to však v dobré obrátilo. Tři penzisté potkali bývalého pana delektora, dříve pána s pevnou autoritou, dnes na křesle. Pantáta vyprávěl, jak přišel o ženu, syna i dcery. Tu poslední dceru mu vzala jeho povaha. Nedovedl se smířit s jejím milým a ona se utopila. Pan rada aval mít strach o Melanku a běžel domů. Doma našel jen Ápu, a ta mu řekla, že slečna dostala dopis, a potom odešla. Rada hledal dopis, až ho našel. Bál se o Melanku a běžel za ní. Našel j s Králišem. Sdělil jim, že si přeje jen Melančino štěstí. Melanka za to poděkovala dědovi. Jednoho dne dostal děda dopis z domu, že jim chtějí změnit výměru pole a rozhodl se odjet. Rozloučil se a těšil se na setkání s nimi na plánované Melančině svatbě.

Román byl několikrát zfilmován, poprvé ještě jako němý film – režie Lamač, v roce 1941 jako zvukový – režie Jiří Slavíček. Hlavní úlohu ztvárnil J. Vojta.

Z podkrkonošského prostředí je román Kalibův zločin. Mladý sedlák Vojtěch Kaliba žil v podkrkonošské vesnici Ostrožinov na hospodářství se svými rodiči. Když zemřela matka, chyběla na statku hospodyně, a tak bylo třeba, aby se Vojta oženil. Ve vzdálené vesnici žila vdova Boučková se svou dcerou Karlou. Přičiněním vypočítavých příbuzných a matčina nátlaku došlo ke sňatku Vojty a Karly. Dobrácký vojta netušil, že ho Karla nemiluje a že má známost s Rachotou, který právě odešel na vojnu. d doby, kdy se Boučková nastěhovala se svou dcerou na Kalibův statek, nastalo pro Vojtu peklo. Tchyně byla zlá žena. Nestačilo jí hmotné zabezpečení pro sebe i dceru a hodný zeť, ale neustále Karlu proti Vojtovi popichovala. Jednoho dne došla Vojtovi trpělivost a v rozrušení na ženu sáhl. Karla si na popud matky na Vojtu stěžovala a on si musel odpykat trest za ublížení na zdraví. V té době zemřel Vojtův otec. Po propuštění z vězení, které bylo o den dříve, spěchal hned odmů. Karla ho nečekala a on ji našel s jejím milencem Rachotou. Vojta zjistil, že ho žena podvádí a že ani dítě, které se Karle narodilo, není jeho. Ve Vojtovi se probudila zlost, vtrhl do světnice a Karlu zabil. Rachota utekl. Vojta byl silně duševně otřesen a klesl v bezvědomí k zemi. Za několik dní zemřel.

Postupně cestou dál se dostáváme k dalšímu místu – domu č. 65 na Husově třídě. Dnes se tu line vůně z pekařství, ale dříve sem jezdil náš nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert za svou budoucí ženou Marií Ulrichovou. Ve vzpomínkové próze Všechny krásy světa, kap. 14 Hvězda (věnovaná Jičínu) básník vzpomíná. Na Jičín vzpomíná i ve sbírce Samá láska, prologem O lásce, ženě a šibenici. Motivem je korzo na Husově třídě, nezapomíná ani na náměstí.

V domě č. 76 bydlel František Kastránek. Do Jičína přišel r. 1815 a zřídil si zde tiskárnu. V této tiskárně byla vytištěna první česká kniha kuchařská (vydaná ještě před Magdalenou Rettigovou) a jediný český list Věstník.

V domě č. 60 nalézáme rodiště Zuzany Kočové. Byla to česká herečka, prozaička a režisérka. Byla třetí manželkou E F. Buriana. V Jičíně prožila svoje dětství a napsala o něm vzpomínky Pět sešitů do začátku

Nejvíce asi proslavil Jičín i přilehlé okolí Václav Čtvrtek. Do Jičína jezdil na prázdniny za svými prarodiči – Fejfarovými do domu č. 139. Jistě určitým symbolem se staly jeho postavičky z Řáholce: Rumcajs se svou ženou Mankou a synkem Cipískem. Známé jsou i ostatní jako forman Šejtroček, knížepán s kněžnou, vodníci, ševci Kacmar a Kuba a jeho Stázina, Křemílek a Vochomůrka a další, které znají dítka i ve večerníčkovém podání.

Z Bělohradska jistě stojí za zmínku sběratel lidové slovesnosti Karel Jaromír Erben. Narodil se 7. listopadu 1811 v Miletíně a jeho život skončil v Praze 21. listopadu 1879. Jeho otec byl obuvníkem a matka dcerou miletínského učitele Žáby. Rodině se valně nevedlo, sedm dětí z devíti manželům Erbenovým zemřelo v nejútlejším věku. Matka trpěla plicní chorobou, a tou trpěl od mládí i Karel, byl slabý a neduživý. Díky svému dědečkovi získal dobré hudební vzdělání.

Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde tenkrát působili dva vlastenečtí profesoři – V. K. Klicpera a Josef Chmela. Univerzitu vystudoval v Praze. Zvolil si povolání právnické, pracoval v muzeu, Matici české a v několika dalších společnostech. Byla to pro něho vyčerpávající práce a zakusil i bídu. V této době se ho ujal František Palacký, který psal své Dějiny, a Erben pro něho vyhledával potřebný materiál ve venkovských archivech. Na přímluvu Palackého se stal sekretářem Muzea a potom i archivářem města Prahy. V tomto úřadě setrval až do své smrti. I když se mu v Praze líbilo, venkovu se neodcizil. Do rodného Miletína se rád vracel o poutích a prázdninách. Všímal si tu všeho, čím lid žil. Horlivě zapisoval to, co si nechal vyprávět: pověsti báje i pohádky.

Nehynoucí slávu mu přenesla básnická sbírka Kytice z pověstí národních, která se stala skvostem naší literatury. Básně jsou zpracovány baladickým způsobem. Erben vychází z lidových tradic, zabývá se lidskou morálkou, člověkem ovládaným přírodou. Básně jsou plny napětí, očekávání, touhy, naděje, ale i strachu, hrůz či vykoupení.

Úvodní básní je Kytice, kde básník srovnává své básně s mateřídouškou, která vyrostla na hrob zemřelé matky pro útěchu dětem. Vyjadřuje tak naději, že i jeho básně „svázané v kytici a převázané stužkou“, budou nadějí a potěšením. Poklad – Na Velký pátek spěchá matka do kostela. Cestou spatří vchod do skály. Když vejde, uvidí hromadu cenností.  Posadí své dítě na zem a utíká s tím, co si nabrala, domů. Když se vrací potřetí, najde skálu zavřenou. Trápí se nad ztrátou dítěte. Uvědomuje si, že o svůj poklad největší, dítě, přišla. Celý rok čeká na onen svátek, kdy se skála minule otevřela. Ta je otevřena i nyní, ale matku nezajímá poklad, ale jen dítě, které si šťastná odnáší domů. Svatební košile – Opuštěná dívka prosí Pannu Marii, aby jí vrátila milého nebo zkrátila její život. Za svá slova je potrestána. Zemřelý milý si přichází pro dívku. Ta si na cestu bere modlicí knížky, růženec a košile, které zasmušila. Cestou zakouší mnoho hrůz, prosí za odpuštění a schová se do umrlčí komory. Když zakokrhá kohout, zjevení zmizí. Ráno najdou dívku na hřbitově, kde je čerstvě vykopaný hrob, a kousky košil po celém hřbitově. Štědrý den – V tento den zjišťují dvě dívky v prosekaném ledu svou budoucnost. Jedna se má do roka vdát a druhá zemřít. Oba osudy se vyplní. Holoubek – Žena otrávila svého muže a brzy se provdala za jiného. Po třech letech usedne na hrob otráveného muže holoubek a žalostně vrká. Žena nesnese jeho nářek a utopí se. Není pohřbena, protože sebevražda je těžký hřích. Polednice – Matka čeká se svým dítětem na manžela. Dítě začne křičet a nic ho neutiší. Matka ve zlosti na něho posílá polednici. Ta se zjeví a matka ze strachu před ní své dítě chrání vlastním tělem. Když polednice zmizí, zjišťuje, že své dítě samým strachem udusila. Vodník – Dívka se stane ženou vodníka. Narodí se jí dítě a ona chce navštívit matku. To smí, jen když se do určité doby vrátí. Ona tak však neučiní, protože je jí vodník protivný, a přichází o své dítě. Záhořovo lože, Vrba, Zlatý kolovrat, Lilie [zde charakteristiky chybí]

Čestnou občankou města Lázně Bělohrad se stala Dr. Leontina Mašínová. Tato česká spisovatelka a básnířka se narodila 16. března 1882 v Plzni a zemřela 10. února 1975 v Lázních Bělohradě. Vystudovala klášterní učitelský ústav v Kutné Hoře, na kterém v roce 1902 maturovala. Pak následovala její pouť kantorská školami v Jeseníku, Loučeni, Pečkách, Liptovském Mikuláši a následovaly opět Pečky. V roce 1923 nastoupila jako učitelka na škole v Lázních Bělohradě, kde učila a také jako kulturní referentka působila až do roku 1930.

Svou literární tvorbou byla spjata se svým povoláním. Pro děti psala prostinké a milé verše, pohádky, loutkové hry, povídky a pověsti Její velkou láskou byla historie našeho národa, proto také historické romány tvoří vrchol její tvorby. Mezi nejznámější patří Milíč z Kroměříže, Hořící sloup vyznamenaný cenou V. B. Třebízského a Tiší v zemi, poctěný Rambouskovou cenou. Jejím vrcholným dílem je obsáhlá trilogie o životě a díle J. A. Komenského: Mladá léta, Do labyrintu světa, Planoucí pochodeň. Za toto dílo jí byl udělen v USA čestný doktorát.

Až do renesance se musíme vypravit za šlechticem, hudebníkem a cestopiscem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic. Byl to pravý typ renesanční osobnosti. Narodil se na hradě Klenový roku 1574 v počestné rodině Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic. V mládí se mu dostalo velmi pečlivého vzdělání, naučil se jazyku latinskému a řeckému, pěstoval hudbu a zpěv. Své vzdělání získával na dvoře arcivévody Ferdinanda Tyrolského, kterého později doprovázel i na cesty po Německu a Itálii. Otcova smrt ho přinutila k návratu, za tři roky zemřela i jeho matka a rok poté se oženil s Evou Černínovou z Chudenic a usadil se na Toušově nade Mží u Plzně. Jeho manželka mu po téměř desetiletém manželství zemřela a on se, aby se z této kruté rány vzpamatoval, vydal se svým švagrem Heřmanem Černínem na cestu po Orientu. Své putování vylíčil ve svém cestopise, který nazval Cesta z království českého do Benátek, odtud do země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinaj a sv. Kateřiny v Pusté Arábii. Cestopis doplnil i ilustracemi, které svědčí o jeho kreslířském nadání. Psal i latinské básně. Jeho druhá žena zakoupila polovici hradu Pecka, druhou polovinu zakoupila jeho třetí žena. Zde Harant sídlil. Ve službách císaře Matyáše vykonal v roce 1614 cestu do Španělska, Itálie a Německa a r. 1615 se vrátil do vlasti. Tuto cestu také popsal, tiskem však spis nevyšel.

Dne 23. února proběhlo Harantovo zatčení, kterým byl pověřen Albrecht z Valdštejna. Harant byl vězněn, odsouzen ke stětí hlavy. Tak na Staroměstském náměstí skončil 21. června1621 jeho neobyčejně plodný život.

V nedaleké Sobotce se 19. 1. 1877 narodil Fráňa Šrámek, jeho život skončil 1. 7. 1952 v Praze. Gymnázium studoval v Písku a Roudnici. Studoval práva, ale studium nedokončil a plně se věnoval literatuře. Sblížil se se skupinou anarchistů okolo S. K. Neumanna. Pro své antimilitaristické přesvědčení se dostal i před vojenský soud a do vězení. První světovou válku prožil na různých frontách a své dojmy literárně zachytil. Po válce nepatřil k žádné literární skupině a žil samotářsky v Praze a rodné Sobotce. Co Fráňa Šrámek neměl rád: Především válku, násilí, nesvobodu. Neměl rád tehdy stávající pořádek, jenž dělil lidi na pány a kmány, podle kabátu a peněženky, neptal se na lidské srdce, charakter, povahu, čest. Co rád měl: Především člověka jako naději a příslib budoucnosti, člověka, který miluje život a chce jej plně a dobře prožít. Proto měl rád mládí a vždy, i když sám už mladý nebyl, se k němu rád vracel, chápal je a důvěřoval mu. Mládí pro něho byl velkou možností žit jinak, než se dosud žilo. Znamenalo pro něj svobodu, kterou miloval. Měl rád i lásku, a to lásku otevřenou a volnou, která je darem života. V prvotině Života bído, přec tě mám rád je pocit marnosti a ztroskotání vyvažován anarchistickým vzdorem. Je zde nenávist k měšťáckému životu, k falešným konvencím a touha po plném životě a po intenzívním citovém prožitku. Pocity zklamání glosuje melancholickými a ironickými výpady, kterými vyjadřuje svou vnitřní vzpouru. Napadá tradiční hodnoty. V básních užívá písňově formy. Básně Curiculum vitae, Píšou mi psaní – rebelantská píseň, humor, ironie.

Voják je voják
musí bojovat -
vloží k líci pušku
vezmi si na mušku
třeba vlastní srdce své
oh, srdce své.

… já jsem rezervista
básník anarchista,
zpívám si a proklínám,
oh, proklínám.

Svůj názor na vojnu vyjadřuje ve sbírce Modrý a rudý, zde se projevuje anarchistický útok na společnost, na rakouský militarismus. Báseň Raport – protiválečný protest.

Milostnou lyriku psal Šrámek ve sbírce Splav. Vyjadřuje svůj vztah k přírodě, radost ze života, ale i odraz válečných hrůz. Oslavuje domov a rodný kraj.

Vlastenectví a odpor k fašismu najdeme ve verších z dob konce první republiky a okupace Rány, růže.

Šrámek psal i prózu a dramata. Napsal povídkový soubor Prvních jednadvacet – námět ze života buřičů, ztroskotanců, ale citlivých lidí. Dalším jeho dílem je impresionistický román Stříbrný vítr, studentský román o zmatcích dospívání a citových prožitcích mládí. Hlavní postavou je Jan Ratkin. Vyrůstá v nepříliš harmonickém prostředí. Jeho otec je tvrdý člověk a také od Jana vyžaduje kázeň a poslušnost. Jan mlaději citově založenou matku. Jan vyrůstá na venkově, později odjíždí studovat do města gymnázium. Nachází se v novém prostředí, prochází zmatky dospívání. Poznává vztahy ve světě dospělých, které se mu nezamlouvají. Když Jan slaví své 18. narozeniny, poznává Zacha, který mu připomíná jeho strýce, kterého měl velmi rád a který spáchal sebevraždu. Zach je jediný, kdo ho chápe, i když má dost svých problémů, které řeší hospodou. Zach se stává jeho nejlepším přítelem, navštíví spolu i veřejný dům. Nastávají prázdniny a Jeník jede domů. Po návratu si uvědomí, že to není on, ten včerejší a pošetilý Jan Ratkin, ale jiný, dospělý člověk.

Vitalistický román Tělo – chvála plného života v rozporu s válkou, která ničí štěstí lidí. Je zde vyjádřen ženský odpor k válce. O tragédiích vojáků, nesmyslnosti války vypovídají povídky Žasnoucí voják.

Šrámkova dramata jsou zvláště impresionistická. Léto – lyrická oslava mládí a lásky – Jeník Skalník a Stázka – v kontrastu s měšťanským životem, nudou intelektuálů. Měsíc nad řekou – pocit rezignace a stesku stárnoucí generace. Odehrává se v malém městě – zřejmě Písku – při sjezdu abiturientů. Vzpomínají a bilancují úspěšnost svých snů a plánů. Setkávají se jejich děti – Slávka Hlubinová a Vilík. Jsou zde zachyceny jejich pocity, sny, plány. Hra se vrací na divadlo i pro dobře napsanou roli Slávky, ve které je soustředěn smutek a stesk střízlivě stárnoucího mládí. Měsíc nad řekou uvedl ve filmové verzi 1953 V. Krška s Danou Medřickou a Eduardem Cupákem v hlavních rolích. [Studenti ještě neměli k dispozici příručku Čtenářský deník v kostce M. Sochrové, který vyšel později v nakl. Fragment, ale „obsah“ některých děl znali obvykle podrobněji, než jsou zmínky např. v této „přehledové“ seminárce.]

V Sobotce se narodil i Václav Šolc. Měl blízko k májovcům. Navazoval na romantickou poezii Mchovu a pokoušel se o realistické básnické povídky sociálně zaměřené. Prokazuje to jeho jediná básnická sbírka Prvosenky. Je zde poezie milostná (cyklus Z perlové šňůrky), tak sociální (Dědovy vrásky a zejména hymnická skladba o práci dělníka – Píseň o ruce mozolné).

V Jilemnici se 3. 2. 1896 narodil autor psychologické prózy Jaroslav Havlíček. Patřil ke generaci, která byla na prahu vysokoškolského studia odvelena na frontu první světové války. Studoval v Jičíně a po válce dostudoval vysokou školu a stal se úředníkem pražské Živnobanky. V jeho románech, novelách a povídkách se objevuje jeho schopnost vycítit tragiku životních situací a smysl pro konkrétnost sociálního prostředí. Měl zájem o postavy rozvrácené patologickými vlastnostmi a osudem. Zabývá se měšťanskou společností, odsuzoval maloměšťáctví.

Na přelomu dvacátých a třicátých let debutoval povídkami, které byly pro své věrné zobrazení zmarněného života maloměstských dívek spojovány s naturalismem – Neopatrné panny. Naturalistické prvky, projevující se působivým zachycením atmosféry podhorského maloměsta, převedl Havlíček do roviny moderní psychologické prózy Petrolejové lampy. (Poprvé vydány pod titulem Vyprahlé touhy). Původně to měl být první díl zamýšlené trilogie, ale druhý díl nebyl dokončen. V tomto díle popisuje historii městečka Jilemnice a jeho obyvatel. Hlavní hrdinkou se stala Štěpa Kiliánová. Štěpa není líbivý typ, v životě to nemá lehké. Není hezká, je příliš vysoká, neumí tancovat a ani ve škole nevyniká. Jako malé dítě si hrála se svými bratranci Janem a Pavlem, syny Jana Maliny. Jednoho dne se přichází strýc poradit, co s Pavlem, který chce odejít ze studií do důstojnické kadetky. Pavla podpoří a z něho se stane líný a nadutý lajtnant, který střídá ženy, pije a karbaní, dělá dluhy. Později je suspendován, a protože ho bratr odmítne podporovat, začne z prospěchu koketovat se Štěpou. Ta si začíná namlouvat, že ji má rád, navíc má strach, že z ní zůstane stará panna, a ona přece tolik touží po dětech a manželovi.

Ve druhé části se Pavel definitivně vrací z vojny a začne se Štěpě vážně dvořit. Chce si ji vzít za ženu, aby přinesla svým věnem peníze na Vejrychovsko, které je z jeho viny zadluženo. Jeho záměr se mu podaří, protože Štěpa, šťastná, že bude mít hezkého muže, si sama sňatek u rodičů prosadí. Pavel slibuje a tchán plní jejich přání. O svatební noci si Pavel Štěpky vůbec nevšimne a neprojevuje o ni žádný zájem. Když se tento stav nezměnil, pošle ho k lékaři. Ten jí o jeho stavu nic neřekne. Postupně vyjde najevo, že má syfilidu, a tudíž není schopen milostného styku. Nemoc se postupně zhoršuje a Pavel je na Štěpu i hrubý. Později umírá Štěpin otec. Po pohřbu se Štěpa odstěhuje k matce a jen dochází se starat o muže. Když jí zemře i matka, zůstává sama. Jan jí nabízí, aby dala Pavla d ústavu, to ale soucitná Štěpa neudělá. Jednou, když Štěpa není doma, odveze Jan Pavla do ústavu do Prahy, kde ten po několika měsících zemře. Jan začíná hospodařit se Štěpou, protože už dávno poznal, že „ta žena má svou cenu.“

Film Petrolejové lampy natočil Juraj Herz v roce 1969. Do hlavních rolí obsadil Ivu Janžurovou a Petra Čepka.

Klasicky vyvážený román Neviditelný je psychickou studií patologické úchylky v rodině Hajnů. Příběh je vyprávěn retrospektivně po deseti letech Petrem. Petr přijíždí za svou milou a setkává se s rodinou. Při vážné debatě o jejich budoucnosti se v pokoji objeví muž a všichni dělají, že ho nevidí. Petr to nechápe. Ve své zpovědi srovnává Petr místa a lidi v různých obdobích. V domě Hajnů se stalo mnoho nepěkného. Změnili se lidé. Nejvíce se změnila Katy. Přišla sem jako desetiletá s bratrem Filipem. Když ji Petr poznal, bylo jí sedmnáct, dívka plná života se změnila v otrokyni. Katy byla přítelkyně a společnice, její bratr lokajem. Petrova rodina nebyla bohatá. Vztahy v rodině nebyly dobré. Spojovala je jen bída a nepřátelé. Petr chtěl studovat. Učil se dobře, přes prázdniny musel pracovat u otce v dílně, aby nejedl zadarmo. V učení ho podporoval soused Lachman. Ten zemřel, a lepší čas skončily. Při studiu se odstěhoval, a žil dle možností. Pak nastala mobilizace a on se ke studium chemie vrátil jako 26letý. Jednou šel po delší době na večírek a tam poznal Soňu Hajnovou. Začali se scházet. Petr v tom viděl možnost uplatnění. Petrovi se plán zdařil a on jako zastávající zet získal místo v Hajnově firmě. Při seznámení s rodinou poznal všechny, i neviditelného, strýce Soni. Strýc se narodil po matčině otřesném zážitku a ona se o něho odmítla starat. Cyril nebyl v dětství moc jiný než ostatní, jen plašší. Jeho potíže začaly až na vysoké škole. Přestal chodit na přednášky, jen dělal pokusy. Pak strávil osm měsíců v ústavu. Začal se cítit jako neviditelný a ostatní se mu přizpůsobili. Petr se stával součástí rodiny i tchánovy firmy. Začala se chystat svatba. Již před ní měla Soňa potíže a po svatbě se to ještě zhoršilo. Po čase zjistila, že čeká dítě. Všichni se na něj těšili. Soňa ale začala prohlašovat, že to dítě je neviditelného. Její stav se neustále měnil k horšímu. Stával se z ní docela jiný člověk. Často si povídá se svým milencem Cyrilem. Pak Cyrila odvezli. Soně se narodil syn, snaží se jej ukázat Cyrilovi. Podává mu ho přes zábradlí a dítě padá, naštěstí ho zachytí Petr. Pak skáče do náručí „neviditelného“ i Soňa a zabije se. Petr vychovává chlapce sám.

Jako Prokletí domu Hajnů zfilmoval Jiří Svoboda román v roce 1988. V úlohách s Luďkem Munzarem, a s Rudolfem Hrušínským v roli neviditelného.

Slabošství, sobectví a zbabělost jsou halení atributy ústředního hrdiny románu Ta třetí, který zničil lásku dvou žen a sám nakonec volí, smrt. Ta je „ta třetí“.

Dalším románem, psaným retrospektivně, je Helimadoe. Zralý muž vzpomíná na své dětství, hlavně na určité období, které ho ovlivnilo. Jeho dětství bylo stěhováním z místa na místo. Časem si zvykal na nová místa rychleji, ale opustit HeLiMaDoE pro něho bylo těžko. Tento podivný název je složen ze začátků jmen podivínského doktora Hanzelína: Heleny (34), Lidmily (32), Marie (31), Dory (20) a Emy (14). Mladý Emil byl nemocný a ony se o něho staraly. Emil v nich hledal to, co neměl doma. Tam byly jednostranné vztahy. Otec měl rád Emila, on matku a matka k Emilovi příliš náklonnosti nechovala. Měla ráda hlavně sebe. Helimadoe jezdí se svým otcem po pacientech a jejich zpěv je slyšet všude okolo. Po uzdravení je Emil na doléčení u nich doma. Doktor mu ukáže svůj patent – otáčecí hodiny, kde jsou vyznačena jména der a jejich úkoly. Emil se zakoukal do Dory. Ta jím opovrhuje. Ema se mu snaží ukázat, jaká Dora je, ale marně. Dora je na něj milá, jen když něco potřebuje.

Událostí města je příjezd kouzelníka. Při představení si vybere jako spolupracovnici Doru. Kouzelníkova žena – medium, je nemocná, a dr. Hanzelín ji posílá do nemocnice. Kouzelník ji chodí navštěvovat, ale také mezitím začal chodit s Dorou. Ema to zjistí a využije toho k přesvědčení Emila o pravé stránce Dory Když je Emil uviděl rozhněvá se, až se mu zvýší teplota. Emil sdělí Doře, že ji viděl s kouzelníkem. Ta se nejprve rozčílí, ale pak mu začne vysvětlovat, že jen zjišťuje, jak to je s kouzlením, a řekne mu, co ví. Emil jí uvěří, a tak jí pak dokonce pomáhá dopisovat si s kouzelníkem. Kouzelníkova žena umírá. Emil dělá opravné zkoušky a po nich se dozví, že se stěhují do Jičína. Není tím nadšen. Dora s kouzelníkem utekla, a tak její svobodu zaplatila Ema, která dříve pomáhat nemusela, ale nyní musí. Po zkouškách odjíždí Emil s rodiči do Jičína. Stává se lékařem a vzpomíná na dětství. Uvědomil si, že fyzická krása může klamat.

V roce 1993 román zfilmoval Jaromil Jireš, hráli B. Navrátil, E. Jakoubková, J. Somr, L. Zedníčková, L. Krbová, Z. Bydžovská.

Jako jednu z posledních knih napsal Jaroslav Havlíček baladickou novelu Synáček. Posmrtně vyšly povídky Zánik města Olšiny.

Lidovým umění se inspiroval jičínský rodák Josef Štefan Kubín (1864 – 1965). Jako dlouholetý sběratel folklóru v severovýchdních Čechách vydal svoji první autorskou prozaickou sbírku jako osmdesátiletý. Soubor „jivínských rapsódií“, které vynikají osobitým vypravěčským uměním, začíná svazkem Hrozná chvíle, pokračuje Blesky nad hlavou, Srdce v bouři, Stíny jdou za námi a končí Divokými přeháňkami. Psal nejen povídky, ale známé jsou i jeho pohádky, například soubor Pohádek jako kvítí.

Lenka Rybářová

[Zde bych přičinil poznámku, že téma „spisovatelé našeho kraje“ byla jednou z osmadvaceti – většinou – maturitních otázek, kterou si studenti mohli vylosovat při ústní zkoušce]