Proč právě „média“?
09.10.2010 21:23Přehršel článků na těchto stránkách se tak či onak věnují „médiím“. I když by to mohlo být zřejmé právě z těch textů, myslím si, že bych přece jen mohl blíže ozřejmit, proč vlastně mě toto téma zajímá. Když bych to formuloval co nejjednodušeji, pak bych řekl, že v první řadě mě nezajímají „média“ sama o sobě, tedy například filmy, počítačové aplikace či mobilní telefony (už z těchto příkladů je zřejmé, jak ten termín pro tyto účely používám, a dále by mělo být zřetelnější, i proč). Totiž, ovšemže mne také fascinují možnosti „nové komunikace“, internet, digitální foťáky a já nevím, co všechno ještě. Především proto, že vytvářejí nové prostory, jakkoli mohou na druhé straně „ubírat“ z onoho aktuálního, původního „hrubého“ světa, v němž fyzicky žijeme, když nás „ruší“ ze soustředění, kterého můžeme dosáhnout kontemplací při procházce lesem či pobytu u vodopádu nebo u skalního masivu.
Ovšemže tady existuje možný rozpor tohoto druhu, mám pro jeho demonstraci prostou anekdotu, která se ovšem stala. V době, kdy byli „všichni“ opojeni mobilním telefonem coby novinkou a ještě s ním neuměli zacházet (ve smyslu společenského používání, mnohdy se předváděli atd.), jsem navštívil svého bratra v nemocnici, kde byl už nevím proč, v každém případě to nebylo nic vážného, a jen jsem usedl na židli, zazvonil jeho mobil. Dobrá, počkám, až to vyřídí. Domluvil a já jsem se nadechl, že ho pozdravím, v tu chvíli se nicméně znovu ozvalo zvonění. Polkl jsem, vždyť máme dost času (zase až tolik ho nebylo, měl jsem nejspíš někde být) a o nic nejde. Nevím teď, jestli jsem stačil dokončit první větu, když se ozval znovu známý zvuk. Tak to už jsem trochu znervózněl. Nebudu to dramatizovat, to, co teď napíšu, se ve skutečnosti nestalo, ale v tu chvíli jsem měl na jazyku: Tak víš co, prosím Tě, já spěchám, já Ti zavolám. To by nejspíš byla jediná šance, jak vůbec spolu můžeme mluvit.
Ale abych se dostal k jádru toho, o čem chci psát. Více než samotná „média“ mne zajímá vztah mezi bezprostřední (osobní, jedinečnou) zkušeností v dotyku s okolním („hrubým“, aktuálním atd.) světem a transpozicí/transformací tohoto světa „prostřednictvím“ nějakého „prostředníka“/média v obraze či jiné informaci o něm, ať již tímto médiem je ten či onen „software“, totiž snímek fotokamery či zvukový záznam, multimediální soubor atd. Takto formulováno jde o vztah, který se navíc odehrává v mysli, (bez toho by to celé nemělo smysl a je to vlastně to nejdůležitější), takže konkrétně jde třeba o vztah vzpomínky na nějakou událost a její zachycení ve fotografii. V té „objektivní“ rovině, tedy zjednodušeně řečeno, se jedná o vztah mezi „hrubým“, aktuálním světem a jeho „zprostředkovaným“ obrazem (zprostředkovanou prezentací) na základě jeho transformace/transpozice.
Co na té věci může být zajímavého? Možná, že máte zkušenost, že se v televizi objeví někdo, koho znáte, a že vás překvapí něco na jeho zjevu. Všichni víme, že člověk vypadá na obrazovce jinak než ve skutečnosti. Mně se tohle poprvé stalo už kdysi, kdy jsem viděl osobu, kterou jsem dobře znal, ale dlouho neviděl (jednalo se o jednoho pražského varhaníka), a říkal jsem si, ten má ale ostré rysy, vrásky v obličeji, že by takhle zestárl?. Když jsem ho pak zanedlouho viděl „v reálu“, vypadal tak, jak jsem ho vždycky znal. Nedávno byla v Jičíně Eva Pilarová, překvapilo mne, když jsem stál proti ní, jako už kolikrát předtím v řadě podobných případů, jak je to vlastně drobná, štíhlá žena.
Tak toto je skoro banální příklad. Chtěl jsem ale na něm ozřejmit onen posun, který vzniká právě mezi zmíněnými dvěma rovinami. Nemusí být totiž pouze v úrovni vizuální, může jít podstatně hlouběji. Zkusím dát další příklad. Zkoušeli jste fotografovat nějakou horu na horizontu krajiny? Byli jste překvapeni, že ten kopec na fotce je daleko menší, než se vám zdál, když jste se na něj dívali prostým okem? Fígl je v tom, že oko samozřejmě na jedné straně funguje stejně jako čočka v objektivu fotokamery podle zákonů optiky, ale na straně druhé si při cestě z vlastního orgánu vidění obraz toho, na co se díváme, transformujeme tak, že si to, co je důležité, prostě přiblížíme. To, co vidíme, se tedy liší od obdélníkového výřezu, promítnutého na „políčko“ kinofilmu (už je jedno, že to dnes funguje jinak). Oko, které vlastně „vidí“ kruhově (také je tu tzv. periferní vidění) se liší od „vidění“ v hledáčku fotoaparátu, fyziologie zraku se liší od světelných zákonů přístroje.
To ale není všechno. Příklad jsem zvolil proto, abych řekl, že další, důležitější aspekt je ten, že „obraz“, který vidíme, se ukládá do vzpomínek a tam se s uplýváním času proměňuje, případně propadá do zapomnění, zatímco fotografie sice postupně také bledne, nicméně alespoň kontury připomínají, že to, co na ní vidíme, může být dávnou minulostí. Vrstvy vědomí jsou pak tím, co je nasvěcováno zpětně snímkem, před desetiletími vyvolaným a ustáleným tenkrát ještě v temné komoře.
Fotografie je jedním z příkladů, pravda těch nejranějších, kdy jsem si uvědomil to, k čemu tady nyní snáším řadu dalších dokladů: V době, kdy jsem si kladl základní otázky o životě a hledal nějaký model filozofie, který by odpovídal tomuto způsobu kladení (ne že by odpovídal na samotné otázky, to ovšem ani filozofie neumí, jádrem filozofie je právě ono dotazování, jak jsem brzy pochopil), uchvátil mne styl filozofů, kteří se v učebnicích řadí k fenomenologii. Nemohu tady teď rozebírat, proč mne uchvátil, ale velmi zjednodušeně řeknu, že oním rozhodujícím krokem bylo ono „uzávorkování“ vnějšího světa u Edmunda Husserla, epoché, vycházející z karteziánského obratu, od onoho kroku od „co“ k „jak“, ono zaměření na epistemologii, mimo jiné rozkrývající různé vrstvy vědomí. Uchvácení Husserlovými knihami a později Patočkovými studiemi, které pojmenovávaly přesně to, co už jsem předtím nějak nahlížel, ale neuměl tak pregnantně pojmenovat, bylo východiskem k řadě dalších kroků.
V umění to byl koncept konceptuálního umění, který je svým stylem podobný. Dnes vím, proč Marian Palla měl v příruční knihovně Patočkovy Kacířské eseje, před dvaceti lety jsem si to nedával dohromady a vyhodnocoval jsem to tak, že Marian nemá v knihovně žádné blbosti a že je to přemýšlivý člověk, jakkoli jeho realizace vypadaly jako nezávazné „hravosti“. Ovšemže jsem věděl, že jeho věci jsou promýšlené do fundamentálních rozměrů bytí, ale takhle jsem si to nespojil. Zase to nebudu příliš rozvádět a odkážu na „klasické“ (dnes se u všeho používá slovo „kultovní“) dílo Kossutha, kde je jedna židle „třikrát“ – jednou jako fotka, jednou jako slovo a potřetí jako skutečná židle. A tady už to máme v plné kráse. Mohli bychom pokračovat a dostat se k Hérakleitovi a přes Marshalla McLuhana (oblíbené studentské četbě před čtyřiceti lety a nyní v nových kontextech) až – vzhledem k tomu, že tento článek patří na tyto stránky, ke všem těm článkům na nich, které se týkají „médií“, počínaje hned tím prvním o Street view, přes tom o konci telegramu až k pochopení toho, proč mě v takové míře baví Haruki Murakami. No a samozřejmě všechny ty další „parciální“ důvody – jak funguje tisk a televize, tedy vlastní média atd. To ať si ale každý přebere už sám.
Odkazy
Skoro by tu žádné být neměly.
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/2/2d/Kosuth_OneAndThreeChairs.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Kosuth
např.
https://www.rozhlas.cz/cajovna/aktualne/_zprava/783604
https://www.novinky.cz/kultura/salon/184747-fejeton-mariana-pally-dvere.html
https://panwiki.panska.cz/index.php/Fyziologie_oka
https://www.barrister.cz/knihy/306/gombrich-porozumet-umeni-a-jeho-dejinam/strana-4/ aj.
https://en.wikipedia.org/wiki/Phenomenology_%28philosophy%29
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fenomenologie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Epoch%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/Edmund_Husserl
https://cs.wikipedia.org/wiki/Krize_evropsk%C3%BDch_v%C4%9Bd_a_transcendent%C3%A1ln%C3%AD_fenomenologie
———
Zpět