Proč není Česko nejbohatší?

Proč není Česko nejbohatší?
inspirace tiskem

Nevím, do jaké míry mám vnímat několik článků v novinách, které mají název toho typu, jaký jsem zvolil i pro svůj příspěvek, jako určité vybalancování onoho množství mediálních výtvorů v oslavném tónu, týkajících se „30 let svobody a demokracie“ (pravda ne úplně všechny byly pouze adorativní), nicméně já si tu otázku (samozřejmě trochu jinak položenou) kladu v podstatě od devadesátých let, kdy i český jazyk musel zareagovat na vše, co se tu dělo (a určitě toho bylo hodně pozitivního) světově unikátním výrazem „tunelování“ (samozřejmě i ve světě se krade), později nazývaného „nepovedená privatizace“. Sledoval jsem v televizi jednotlivé finanční částky, vzpomínám si na jeden okamžik, kdy ústřední české médium informovalo o nějaké ženě, která (už si nevzpomínám, zpronevěřila, ukradla, získala nějakým podvodem?) částku přes devadesát milionů, a já jsem v duchu reagoval zlomyslně (ve skutečnosti zoufale), kdy obnos unikající po straně zákona přesáhne 100 milionů. To bylo ještě před všemi těmi opravdu velkými kauzami, kdy už se výše peněz, které zmizely někde v propadlišti, zatímco třeba na Karlovarsku rostly celé lokality hnusného podnikatelského baroka, kdyby alespoň (to byla moje druhá poznámka k věci, ještě jsem nevěděl, že jeden z prvních představitelů politické moci řekl, že je to jedno, že se ten majetek prý neztratí) za ty peníze vzniklo něco hodnotného a nebyly promarněny za bazény, v daňovém přiznání uváděné jako rezervní nádrž (toho jsem byl skutečně svědkem).

Ale – nějak jsem se rozepsal, nechtěl jsem (musel bych pokračovat a byla by to kniha, práce na několik měsíců). Takže k té otázce, zda bylo možné za těch třicet se nějak přiblížit k oněm západním ekonomikám, když ty socialistické byly tak neproduktivní (což je určitě svatá pravda, nicméně v Drážďanech jsem letos viděl plakáty, a určitě to nebyla záležitost „levičáků“, které firmy, a mohu dosvědčit, že tenkrát opravdu prosperující, se staly obětí německého sjednocení).  V tomto příspěvku (ani kdy jindy) se mi určitě nepodaří onu otázku zodpovědět, a především – nebudu tu uvádět moje postřehy, ale ty, které zaznamenal český tisk.

Některé momenty shrnul v článku Jak utéct z pasti levné ekonomiky Radek Špicar (v MF dnes 20. 11. 2019). Hovoří o tom, že velké množství financí odchází do zahraničí v dividendách (vzpomínám si, že jsem tohle ovšem slyšel už před dvaceti lety, a že už tehdy jsem si říkal, že to je v přímém rozporu s tím, co hlásali čeští transformátoři, totiž že je úplně jedno, o jaké peníze a o jaké subjekty jde), dále, že jsme „chyceni v pasti »levné ekonomiky«“, když zopakuju slova z titulu, ale „s nízkou přidanou hodnotou“, tedy místo jednoho dobře placeného operátora máme „několik hůře placených zaměstnanců“, přestože v „digitalizaci, robotizaci a automatizaci na tom české firmy nejsou špatně“, podle názoru autora je velkou brzdou pomalost, která je výsledkem neefektivnosti regulací, pomalých úřadů a nekompetentních rozhodování.

Nebudu to komentovat, ani s názorem zásadně polemizovat, ostatně nejde o diskusi na vědeckém fóru, nýbrž o poznámku o tom, jaké názory se v médiích dostávají do veřejného prostoru. Tím druhým článkem je článek Tomáše Munziho s názvem, který jsem (stejně jako on s nadsázkou) použil pro tento příspěvek (zveřejněn v MF dnes 7. prosince 2019). Tematicky navazuje na ten předchozí, zabývá se rovněž tím, že transformující se země se ocitají „»v pasti« subdodavatelské levné ekonomiky a nízkých příjmů“, jde nicméně o krůček dál, když ukazuje, že vytvořit onu „montovnu“, proti níž se dnes ozývají nejrůznější hlasy, „v průběhu minulých třiceti let […] byl často přímý politický záměr.“ Dokládá to devatenáct let starým rozhovorem „s Martinem Jahnem, tehdejším šéfem v Czechinvestu, později dokonce vicepremiérem pro ekonomiku v Grossově a Paroubkově vládě“ v Lidových novinách (18. 9. 2000), kdy tento ekonom odpovídá: „My se právě snažíme, aby se z Česka ten montážní závod stal.“ Argumenty, proč tomu tak je, byly podobné, jako v počátečních letech po převratu, totiž že na to země není připravena. „Země Bati, Křižíka a dalších…,“ dodává s ironií autor textu a uvádí jako další důvody, které možný (a slibovaný rozmach, vzpomeňme si na slova Václava Klause o budoucích platech, vyrovnaných se Západem, po pár letech) rozmach brzdily (a brzdí). Jeden z nich je, že se neproměnila česká metropole (tahounem je vždy metropole) v živé, dynamické a efektivní město a zůstává „ekoturistickým skanzenem obklopeným prefabrikovanými králíkárnami v cirkusových barvách, kde si byt nepořídí ani příslušník střední třídy.“ (Autor uvádí řadu důvodů, proč tomu tak je, já bych – přece jen se neudržím – přidal ten, že města prodala své byty v době privatizačního šílenství, zatímco nové byty se staví velmi zřídka, nechť si ten, kdo se tím bude chtít zabývat, projde statistiky, kolik se postavilo bytů třeba jen v Brně před válkou, takže důsledek je, že nejen střední vrstva, ale ani senioři jsou v nájemních bytech v tísni.)

Nu a pak tu jsou dva zásadní důvody následujícího vývoje: první „nesmyslně dlouhé držení fixního kurzu po většinu 90. let“, druhý je politika bank (netýká se to jen těch našich), kdy po léta uměle udržovaná „slabá koruna“, tedy intervence, které byly opodstatněné v dobách krize, se stávají „normální“ v době, kdy to už opodstatněné není, udržují nesmyslně při životě „zombie“ podniky, které dávno měly zkrachovat. Znehodnocující se úspory, o nichž autor rovněž hovoří jako o důsledcích, jsou jen pokračováním toho, co se tu přihodilo už na začátku devadesátých let, kdy ti, kteří poctivě spořili „na budoucnost“, byli, nebojím se toho slova, doslova okradeni, podobně jako při dvou komunistických reformách po světové válce, zatímco v bezbřehém prostředí bez zákonů zbohatli, naopak bez práce, která podle vyhlašování ideologů kapitalismu měla být onou cestou k úspěchu, zatímco vynalézavost, druhá potřebná složka, byla uplatňována „tak, jak byla“, abych si vypůjčil rétorický obrat oblíbený v devadesátkách.

Jestli jsme skutečně tím nejschopnějším národem na světě, jak říká Tomáš Munzi, to nevím, mně se nelíbí ani vidění sama sebe jako střed světa, ani shazování národa jako jen malého a nevýznamného, jenž díky tomu nemůže ničeho dosáhnout, samozřejmě druhá věc jsou ty negativní rysy, které onehdá v repríze České sody po letech připomněli oblíbení komici, když slovo Češi přeložili jako „Simulantenbande“ (ostatně tím citovali klasika, autora Dobrého vojáka Švejka). Jak jsem řekl už v jednom příspěvku před několika dny, snažím se v komentářích na tato témata být zdrženlivý. Nicméně zřejmě alespoň okamžitá pára, dlouho udržovaná pouze v zatím soukromých poznámkách, musela přece jen upustit, a kromě toho chci „uklidit“ tu hromadu novin, které se mi tady nakupily. Takže ještě už jen dva drobné příklady, trochu vzdálenější onomu ústřednímu tématu, přece jen ale signifikantní:

„Tomáš Hajíček byl jednou z výrazných tváří sametu. Z vývoje dnes je rozhněvaný.“ To je titul článku o „rockerovi, jenž vystřízlivěl“, rozhovor Tomáše Lanského s frontmanem rockové kapely Krucipüsk, jehož fotografie před plastikou pohádkového draka v Jičíně doprovází jeho text vzhledem k tomu, že Hajíček dnes žije v Jičíně. Nejspíš proto, že nechodím do hospody, ho neznám (nevím, možná nechodí ani on), jejich muziku znám jen z nahrávek. A nevím ani, do jaké míry má či nemá ve všem pravdu, jeho vystřízlivění nicméně věřím.

Druhý (a poslední v tomto příspěvku) novinový titul zní Pravěk v lavici s úvodním doplněním „Situace je vážná. Až polovina středoškoláků nerozezná komerční sdělení od informační zprávy“. Zase se nebudu pouštět do podrobností, zastaralé techniky na školách, související s prudkým vývojem celé oblasti, vlastní školní problematiky, povahy žáků a kvality učitelů, které jsou zde uváděny jako argumenty (obrázek doprovázející článek ukazuje počítač ze začátku devadesátých let ještě se slotem na velkou disketu), jen si vzpomínám na článek před deseti patnácti lety, pochvalující si, jak se Česko skvěle vyrovnalo s tímto fenoménem. Nedovedu to posoudit i proto, že jsem ve škole dlouho nebyl. Vzpomínám si jen, jak jsem se snažil v době, kdy jsem sám byl „před tabulí“, využívat tyto nové možnosti, v předmětech, v nichž jsem se snažil něco předat (tenkrát němčina a hudební výchova) na škole jako jediný (to nemá být sebechvála, nýbrž konstatování, určitě to je dnes jinak). Ať je již článek přemrštěný či nikoli, všichni víme, jak je digitalizace v dnešním světě – až je to v některých momentech nepříjemné – zcela nezbytná. A že asi není všechno úplně v pořádku, mi (jakkoli je to jen okrajová, drobná osobní zkušenost) napovídá poslední návštěva u doktora, kde jsem hodinu čekal na výstupní zprávu, prostě proto, že v celém objektu nešly počítače.