Pražské impresse

V metru

Hošík má vedle sebe šedou pletenou čepici, a když mu ji babička navlíká, opravdu má na přední straně tmavší text, jak jsem si myslel: USA. Kluk se přihrnul k sedadlu, sedl si, s ním dvě ženy, babička si jej zvedá na klín, maminka stojí nad nimi a drží se. Přitulil se, říkám si, vypadá trochu jako Kolja, tedy Andrej Chalimon, a opravdu, slyším ruštinu. Není to doma pletená čepice, má navlečené rukavice stejné barvy, je to tedy oblečení z krámu. Po čtyřech stanicích vystupují a já se ptám, proč Rus nosí ikonu jiné velmoci.

Pozoruju další lidi, co právě nastoupili, nápadný mi mladík v úzkých kalhotách a mikině s geometrickým jemným vzorem a jakýmsi kožíškem na kapuci, koukám kolem, kapuci má snad většina i ostatních mladých mužů, ale tenhle jakoby to měl všechno nové, oblečení, kabelu, ze které vyndává knížku. Přece jen, tenisky, které má, na rozdíl skupinky čtvrťáků na protějších sedadlech čisté, jsou po straně natržené, látka vyklouzla z upevnění v podešvi. Namlouvám si, že podle oblečení poznám, že je cizinec a nakukuju do vázané knížky s barevnou aplikací na přední desce vazby, kterou právě otevřel. Ма́ртин И́ден, identifikuju po chvilce titul přece jen z trochu kosého úhlu pohledu, předtím ještě jméno autora, Джек Ло́ндон, které mě vlastně navedlo. Ano, kdysi jsem tenhle román od Jacka Londona taky četl. Z druhé strany zaslechnu mezi skřípěním brzd, otvíráním dveří a hlášením útržky angličtiny.

Ti školáci naproti, čtyři kluci, tři z nich mají mobily, něco na nich přehrávají, každý něco jiného, čtvrtý si hraje s poutkem od čehosi, občas nahlédne k tomu vedle. Ti tři se baví spolu. Možná si jen něco namlouvám.

Po městě

Kolem Filozofické fakulty. Alma mater. Včera bylo výročí 17. listopadu, měl jsem cukání vydat se do Prahy už o den dříve. V tomhle naladění záblesk vzpomínky na Palachův pohřeb, který tudy šel, kolem Rudolfina a Uměleckoprůmyslového muzea. Byl jsem tenkrát u toho. Dnes v Galerii Rudolfinum Kinterovy Nervous Trees. Je to samozřejmě ohromující, v tom množství zahlcující celý ten výstavní prostor, součástky rádií, počítačů a dalších přístrojů, s oním „ideovým“, pro mě příliš prvoplánovým východiskem, kolik že odpadu vyprodukujeme. Vzpomenul jsem na Nam June Paika v Centre Pompidou před dvaceti lety. Stejný princip, navršené obrazovky, běží různé programy, u paty celé skrumáže ohromující publikum, seděly dvě japonské dívky. A tak je to tedy ještě rozměrnější, dráty přes další místnosti, „města“ vytvořená z toho elektronického odpadu. Protože to bylo zadarmo a byla velká publicita, nebylo se na některých místech takřka možné prodrat mezi lidmi.

Na Jířák skládají farmáři své krámy, na kraji ještě jeden pult nesložený, mrkev, celer, petržel. Vedle jakési nádoby, nápis hot food, chlapi v zástěrách se spolu baví. Váhám, zda si mám koupit celozrnnou housku kousek dál, nakonec z toho nic není. Nějaké dva kočárky proti sobě, dva muži u nich, jeden se splasklým batohem. Stmívá se. Když tudy jdu po několika hodinách zpátky, to už je tma, pokročilý večer, všímám si řady klecí, v tom jsou složené ty stánky si uvědomuju. Vlastně jsem to už minule viděl.

Okamžité dojmy možná cosi vypovídají o dnešní době, když kdysi malíř Viktor Barvitius maloval více než před sto lety plátna, kterým se říká žánrové obrazy, zaznamenal mnohé z doby tehdejší. Mnohé se změnilo, k něčemu se zase vracíme a některé věci zůstávají stejné. Nejspíš proto jsem v titulu napsal ve slově impresse dvě s, jak se to psalo před těmi sto lety. Vlastně jsem tenhle žánr, jakousi črtu, jaké se kdysi psávaly, snad nikdy nezkoušel, snad to nevadí, detektivku jsem také ještě nikdy žádnou nenapsal. V Jízdárně Pražského hradu budou určitě také některé takové obrazy, zachycující dobovou atmosféru.

Pepíček Čečil hraje v hospodě U růžového sadu na harmoniku a zpívá svým nezaměnitelným chraplákem staropražské písničky. Koukám se o přestávce na jeho harmoniku, originál heligónku, mám podobnou, ale on ji má v perfektním technickém stavu. V rohu diskusní koutek řimsologů, většina se po plodném večeru rozešla. Trochu melancholie, návraty o půl století zpátky, ale ozvěny humoru sršícího ještě před hodinou od řečnického pultu, jsou nějak stále přítomné. Buřty s cibulí byly výborné.

Úplně jiné osazenstvo v kavárně Globe v Pštrossově ulici, anglofilní, většina nejspíš mladí Angličané, také u počítače na stolku, z něhož se ovládá karaoke, sedí anglicky mluvící dvojice, ona je prý Portugalka, tady třetím ročníkem studující medicínu, podle toho profilu to sedí. Někteří zpívají trochu mimo všechny intonační limity, ale fantastické je, že to vůbec nevadí, jde se na výraz a publikum pochvalně kvituje každou expresi či pokus o jímavost. Jedna dívka nicméně zpívá skvěle, rozsah, intonace i v mezních polohách bezchybná, navíc to má vše uvěřitelné emoce. Jedna písnička taky německy, ale to je spíš výjimka. Jeden už trochu mírně připařenej, s mušketýrskou muškou a rozcuchanýma dlouhýma vlasama zpívá Kabáty, ale řve chtěně, Pepíček Čečil je v tomhle ohledu autentičtější. Je to ale úžasné prostředí, už ten grandiózní vstup knihkupectvím, pak bar a ještě navíc galerie po schodech nahoru. Kočka v červenejch přiléhavých šatech, ale s neuvěřitelným pozadím, se na židli mrská, když Milan zpívá svoje divoké číslo, točil jsem to na jeho mobil, ale protože tohle není moje technika, zvoral jsem to. Ty kompozice ovšem byly úžasné, zůstanou aspoň v hlavě.

Na Hradě jsou vstupní brány s detektory, docela fronta a Česká policie v černých mundůrech to kontroluje pečlivě, musím na stolek dát i mobil a klíče. Je to v pořádku, bohužel je taková doba, a je nesmysl, že dnešní terorismus náš život nijak neovlivní, to je jen zbožné přání, a stejně tak jsou nesmysly v novinách o zabarikádovaném Hradu. Samozřejmě, cokoli lze použít proti Zemanovi, se použije, byť by to bylo v sebevykloubenější logice.

Jízdárna Pražského hradu natřísknutá. Nevím, jak je to ve všední dny, to je možná lidí méně. Je ale přinejmenším zřejmé, že tzv. velké výstavy táhnou. Vzpomínám si na onu výstavu v té druhé jízdárně, Valdštejnské, dole u metra, v tehdejším valdštejnském roku. Výstava přímo monstrózní, už onoho typu, kdy jenom nepověsíte všechno „na skoby“, ale udělá se nejen celý scénář, ale i vlastně stavba uvnitř prostoru, zároveň demonstrující samotný příběh. Eliška Fučíková se tenkrát přiznávala, že se s řadou věcí teprve seznamovala, mně tam zcela chyběl onen rozměr krajiny. Samozřejmě že jsem „postižen“ právě jen tímto pohledem a možná by to příliš ostatní nezajímalo. A ovšemže jsme dnes dál, když vyšla ta úžasná dvojdílná monografie. To jsem ale odbočil, což nevadí, protože té výstavě českého impresionismu, rovněž mimořádné, se chci věnovat přece jen samostatně.